Hříšníci (část 1)


Konec prázdnin.
Pro studenty nejhorší období roku. Já jsem se ovšem probudila s úžasným pocitem. Je to jako by mi ze srdce spadnul velký kámen. Cítím, že tenhle školní rok bude něčím speciální. Nejdůležitější ovšem je, že dnes se vrátí můj nejlepší přítel Jimin. Nedostala jsem od něj žádnou zprávu přes celé léto, což mu nebylo podobné. Měla jsem trochu strach, ale jeho máma mě ujistila, že není, čeho se bát. Řekla, že Jimin odjel na ozdravný pobyt do zahraničí, odkud nemůže poslat zprávu. Jen jsem se ujistila, že se vrátí na zahájení školního roku a na víc jsem se už neptala. Věděla jsem, že mi o tom bude vyprávět, až se vrátí.
Nedočkavě čekám pot velkým stromem před hlavní bránou na školní pozemek. Tohle je naše místo, kde jsme se potkávali každé ráno, a potom jsme společně šli do školy. Moje srdce netouží po ničem jiném než ho znovu spatřit. Hledám ten roztomilý obličej s baculatými tvářemi a brýlemi s černými obroučkami v davu přicházejících studentů. Jeho typickým znakem také byly ulíznuté hnědé vlasy a nejistý výraz. Většinou ve svých rukách nesl knihy, které si půjčil z knihovny. Je vážně moc chytrý. Vždycky jsem ho za to obdivovala. Kromě toho je to ten nejmilejší kluk, jakého znám. Jeho zářivý úsměv dokáže prozářit i ty nejchmurnější dny.
Přešlapuji ze strany na stranu. Nádvoří se vyprázdnilo, ale po mém nejlepším příteli není nikde ani stopa. Shrbím smutně ramena a otočím se k hlavním dveřím do budovy.
Sedám si na své místo ve třídě. Židle vedle mě je prázdná. Najednou k ní přijde jedna ze studentek a pokládá si svůj batoh na lavici.
„Promiň, ale tady už někdo sedí,“ řeknu s nejistým úsměvem.
Dívka nic neříká. Překvapeně na mě hledí. Nakonec si bere svůj batoh do ruky a vyhledává si místo v zadní řadě. Zazvoní zvonek, který ohlašuje začátek vyučování. Po Jiminovi není nikdy ani stopa. Jsem zklamaná. Doufala jsem, že ho konečně uvidím, ale nakonec o něm nemám zase žádnou zprávu. Pokud se dnes neukáže ve škole, půjdu k němu domů a zjistím, co se děje. Jeho máma na mě vždy byla milá.
Tajně pod lavicí odemykám obrazovku svého mobilu. Jimin se vždycky nerad fotil, takže mám jen jednu jeho fotku. Je rozmazaná, protože se mi snažil zabránit v tom ji vyfotit, ale vždycky když se na ni podívám, vyčaruje to úsměv na mé tváři.
Najednou mě vyruší bouchnutí dveří. Do třídy vchází nový student. Sako své školní uniformy má přehozenou přes rameno a… Moje oči se doširoka otevřou překvapením, když pohlédnu do jeho tváře.
„Jimine, slovo ‚dochvilnost‘ vám nic neříká, že?“ zakroutí nevěřícně hlavou učitel.
Mlčí. Má prázdný výraz. Stojí na místě jako solný sloup a zírá do učitelovy tváře.
V tu chvíli začne být učitel nejistý. Hádám, že také není zvyklý na tohle jeho chování. Kromě jeho arogance a nevhodného oblečení tu bylo ještě něco zvláštního… Jeho vlasy jsou mnohem kratší a mají černou barvu. Jeho tvář je mnohem hubenější. A ten prázdný výraz…
„Sedněte si,“ řekne učitel po chvíli a ukáže rukou směrem do třídy.
Zvednu ruku nad hlavu a s úsměvem na něj zamávám. „Jimi!“
Konečně se Jiminovy tmavě hnědé oči podívají mým směrem. Zatají se mi dech, ale snažím se dělat jakoby nic. Ukážu směrem na prázdné místo vedle mě. Na jeho tváři se objeví arogantní úšklebek. Sedne si na místo o dvě řady přede mnou.
Všichni kolem si začínají šuškat. Nikdo neznal tuhle… temnou stránku jeho osobnosti. Ztrácím slova. S překvapeným výrazem a otevřenými ústy sleduji odraz arogantního muže, který mi je cizí. Pevně sevřu víčka k sobě a znovu je otevřu, abych se probudila z téhle noční můry, ale nic se nezměnilo.
Snažím se domyslet si, co se asi mohlo stát. Vykloním se do uličky, abych viděla na Jimina přes záda studenta, který sedí přede mnou. Dívá se přímo na učitel. V tu chvíli si všímám další změny. Zezadu na krku má tetování. Pokud mi do teď na tomhle připadalo něco divného, tak to tohle jenom potvrdilo. Jimin by se nikdy nenechal tetovat. Bál se jehel a ani se mu to nelíbilo.
Znovu se narovnám. Moji tvář stále neopustil ten překvapený výraz. Jaká ‚ozdravný pobyt‘ dokáže změnit roztomilého baculatého kluka v něco… takového?! Musím se zhluboka nadechnout. Neměla bych dělat unáhlené závěry. Lidé se mění a puberta dokáže s člověkem pořádně zamávat. Možná chtěl jen změnit image, ale to přeci nic nemění na našem přátelství. Usměji se sama pro sebe. Když se nad tím zamyslím, tak ten jeho nový vzhled je vlastně docela přitažlivý. Vypadá trochu starší.
Vytrhnu kus papíru ze sešitu a napíšu na něj krátký vzkaz. Následně prstem šťouchnu do ramene chlapce sedícího přede mnou a ukážu mu, komu má ten vzkaz předat. Chlapec se natáhne před sebe a hodí kus papíru na Jiminovu lavici. Ten si ho bere do ruky a bez toho, aby ho otevřel, ho zmuchlá v dlani a odhodí ho na druhou stranu třídy.
Pokud jsem si do teď myslela, že je všechno v pohodě, tak jsem rychle změnila názor.
Kdo je tenhle muž?
Kam zmizel Jimin?

(pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top