Ztělesnění - Kapitola 5 (část 3/3)


Lunair stojí opřená o zeď vévodovy vily s kapucí zaraženou do čela.
Kde zjistím lokaci cely, ve které ji drží?
Po krátkém zamyšlení se kolem jejího těla objevuje záře. Drobná dívenka se v ní ztrácí a na její místo nastupuje do zlata oděný voják. Vychází ze svého úkrytu a namíří si to přímo ke dvojici vojáků, kteří mezi sebou hovoří.
„Řekněte, ty válečné vězně musí držet někde v podzemí, co?“

Akito vychází z domu v Heathově podobě. Pečlivě se rozhlíží, aby nenarazil do generála nebo samotného vévody. Daří se mu obejít všechny stráže a ztratit se v postranních uličkách města.
Konečně jsem sám… Pokud si dnes nemusím hrát na Heatha, znamená to, že mám celý dne pro sebe.
Zašátrá rukou ve své kapse, až nahmatá pytlíček, o kterém mluvila Lunair u snídaně.
Opravdu mi dala do kapsy další vlasy. Hádám, že je ten pravý čas použít novou podobu.
Po krátkém záblesku v uličce stojí zlatovlasý mládenec s rudýma očima a modrou čelenkou ve vlasech. Na sobě má modrou vestu a šedé plátěné kalhoty.
Všechny tyhle proměny mě nutí cítit se… nějakým způsobem porušený…
Akito v nové podobě vychází ze svého úkrytu. Konečně dokáže svou plnou pozornost věnovat městu. Nachází se v bohaté části čtvrti Sann. Domy tu hrají nejrůznějšími barvami. Všude kvetou nádherné květiny a všechno na něj dýchá majestátným dojmem.
Rozchází se v před, když do něj narazí trojice dívek, které v náručí nesou nadýchané závěsy v karmínovém odstínu.
„Nepřekážej!“ ohradí se jedna z nich. „Připravuje se tu svatba. Copak to nevíš?“
„Uh… Omlouvám se,“ vydává ze sebe Akito.
Ženy ho obcházejí a pokračují dál k vysokému domu s hodinami. Akito je následuje tím směrem a otevřenými dveřmi nahlédne dovnitř. Přípravy na sjednanou svatbu jsou v jednom proudu. Několik chlapů sráží k sobě stoly a přistavuje židle. Další přemisťují hodiny. Ženy poskakují okolo se stužkami a další výzdobou.
Doufám… Že po mě nebude opravdu chtít, abych se s ní oženil…
Při té představě polkne a rychle odchází od domu pryč. Když se otočí, všimne si dvojice vojáků, která hlídá vstup do královské zahrady. Vykračuje tím směrem a obchází je. Dostává se na krásné místo, které je ještě zářivější než celý zbytek města. Rozhlíží se po huňatých korunách zelených stromů a nakračuje na hebkou trávu. Květiny tu voní velice výrazně. Na malý okamžik mu to připomene přírodu kolem jeho vesnice. Záchvěv nostalgie utíná pohled na dva náhrobky uprostřed vší té parády. Jsou to dva chladné kusy kamene, ve kterých jsou vyryta jména – Alden Lucius a Tessalia Lucius.
Huh, tak tohle jsou náhrobky Kardiana a Kaire. Takže to nakonec opravdu bylo všechno pravda?
Následně shlédne k malému křížku z dvou svázaných větviček. Je skoro neviditelný, protože se skrývá ve vysoké trávě. Akitovu oku ovšem neunikl. Odhrnuje trávu a pohlédne na jméno, které je na něm vyryto.
Huey? Kdo je to? Vypadá to, jako by sem ten kříž dalo nějaké dítě.
Nechává to tak a odchází ze zahrady. Prochází si bohatou čtvrť a kochá se pohledem na pěkně oděné slečny a muže.
Všichni Akamové nakonec vypadají stejně. Ty oči a vlasy…
Pokračuje dál až do čtvrti průměrných měšťanů tady těch barev nebylo tolik, ale i tak to tu vypadalo milionkrát lépe než v jeho malé chudé vesničce v Prionu. Konečně se dostává až k hlavní bráně. Zvedne pohled nahoru, kde stojí voják.
Tak tohle je brána… Řekla, že se s ní mám setkat při západu. Ještě mám dost času.
Vrací se do parku, kde si právě několik chlapců kope s míčem. Lehne si do trávy a vzhlédne k obloze.
Doufám, že Lunair zjistila, co je třeba…
Zamžourá očima do slunce, které pomalu mizí za mraky. Hodiny začaly utíkat jako splašené, když tu jen tak ležel se svými myšlenkami. Představoval si, jak asi bude vypadat jeho shledání s Lunair. Nemohl se dočkat, až ji opět sevře v náruči. Najednou se obloha zatáhla. Akito zvedá hlavu vzhůru a rozhlédne se.
Možná bych se měl znovu podívat k bráně.
Vykračuje tím směrem, ale kromě vojáků, kteří akorát končí svou službu, tu nikdo není.
Pořád tu není… To zamračené počasí se mi nelíbí. Nemohu ani odhadnout, kolik je hodin.
Zadívá se do černých mračen, které náhle začnou probleskávat blesky. Netrvá to ani několik sekund a spustí se náhlý déšť.
Skvělé… Mohl jsem tušit, že to přijde.

Lunair mezitím prochází městem v podobě jednoho z vojáků. Je čas vydat se na místo srazu. Najednou i ji zastihne nečekaná průtrž mračen.
Mám vážně štěstí,“ zamračí se. „Všechna ta voda dělá to brnění ještě těžší.
Naproti ní z uličky vyběhne dívka s culíky v purpurových šatech. Lunair to bere jako příležitost a strčí do ní. Při tom okovanou rukavicí sjede po jejích zlatých vlasech.
„Au! Co to má znamenat?!“ ohradí se proti vojákovi děvče.
„Omlouvám se. Měla jste něco na vlasech, slečno.“
Dívka jen zakroutí hlavou a běží dál, aby se schovala před deštěm. Lunair zajde do uličky a promění se na ní, aby ulevila tu zátěž.
Proč jsem se vůbec obtěžovala přijmout tu míšencovu žádost…?
Pomalým krokem pokračuje dál na místo srazu. Nevadí jí, že je zcela promočená. Obklopuje ji jen šeď. Přesně taková barva se k tomu všemu hodila. Najednou přichází na místo, které jí přijde více než povědomé. Na tomhle místě, pod touhle střechou se kdysi skrývala před deštěm s chlapcem jménem Huey. Teď se na tom místě nachází velký květináč s barevnými květinami.
Květiny? Jaké mrhání takovou krásou pro místo jako je tohle…
Vykračuje vpřed a schovává se pod střešním výčnělkem. Zády se opře o květináč a hledí do se zamyšleným výrazem do zdi.
Tohle místo… nenávidím…
Najednou kolem proběhnou dva civilisté. Lunair zpozorní.
Doufám, že se sem také nepůjdou schovat.
„Rychle, Sherry, musíme se dostat do mého domova. Zdá se, že tenhle déšť jen tak nepřestane,“ řekne muž a opět se rozběhnou dál ulicí.
Lunair si oddechuje a opět se odevzdává jen svým myšlenkám.
Domov, huh?
Její oči se zavřou.
I kdybych dostala toho míšence a jeho ženušku pryč, co potom? Musím zůstat tady. Momentálně nemám žádnou jinou možnost.
Zatne čelist v bolestné grimase.
Proč jsem se nechala uvrtat do něčeho takového?
Z jejích myšlenek ji probouzí hlas cizího muže.
„Slečno? Promiňte, slečno?“
Otevírá překvapeně oči a pohlédne do tváře, která jí byla známá. Její oči se rozšíří.
Tahle forma… To je ten míšenec…
„Omlouvám se za vyrušení, slečno,“ řekne Akito a mile se usměje. V její nové podobě ji nepoznává. „Jen jsem se chtěl zeptat, jestli se tady můžu schovat před deštěm.“
Lunair se probouzí z překvapení a odměřeně odvrátí svou tvář na druhou stranu. „Já tohle místo nevlastním,“ odsekne. „Postavte se, kam chcete.“
Akito popochází trochu dál od podrážděného děvčete, ale nedá mu to a navazuje konverzaci: „Bydlíte někde tady?“
„Běžně se ptáte cizích žen, kde bydlí?“ odsekává.
Akito nakrabatí čelo. „Ne. Omlouvám se, jestli jsem vás urazil.“
Lunair jen vydechne „Dá se to tak říct. Ale zabouchla jsem si dveře a můj manžel se do večera domů nevrátí,“ vymýšlí si.
„To není dobré. Měla byste být opatrnější,“ běduje Akito. Následně smutně vydechne. „Moje žena taky není zrovna poblíž.“
„Jak to? Co se stalo?“ zeptá se.
„To… je dlouhý příběh,“ vykrucuje se Akito. „Zdá se to už jako věčnost, ale teď už snad konečně…“ zasní se.
Lunair smutně sklopí pohled. Přála by si mít taky někoho takového. Někoho, kdo by pro ni šel třeba na konec světa jen aby ji mohl znovu spatřit.
„Řekněte…“ spustí Akito. „Když vám pomáhá někdo, koho opravdu z hloubi duše nenávidíte, pořád byste mu měla být vděčná, že je to tak? Koneckonců se snaží pomoci, že? Dokud budou jejich záměry dobré… Co si o tom myslíte?“
Pohlédne na ni tázavým pohledem. Lunair na něj třeští oči. Ví přesně, o kom hovoří. Najednou jí zaplaví těžký pocit na hrudi. Stáhne smutný pohled k zemi.
„Pravděpodobně…“
„Huh? Také si říkám,“ usměje se a zdá se, že mu ze srdce spadl kámen. Pohlédne na husté proužky deště. „Tohle je celkem uklidňující, nemyslíte? Nejsem zdejší… Ale tenhle déšť se zdá být všude stejný. Opravdu miluji déšť… Smývá všechen okolní hluk.“
„Já ho nenávidím,“ vydechne chladně.
Akito k ní shlédne překvapeným pohledem.
Jak se déšť z nenadání objevil, tak i ustal.
Akito se mile usměje. „Ah, už je konec,“ vydechne. „Uh, začíná se stmívat. Musím teď rychle jít, ale bylo příjemné si s vámi popovídat. Nejspíš se už nikdy nesetkáme, takže… Sbohem!“ rozběhne se směrem k bráně.
„Sbohem…“ vydechne a hledí do jeho zad ztrácejících se v ulicích.
Akito přiběhne na místo srazu. Když čeká už delší chvíli, začne nervózně přešlapovat na místě. Snaží se být skrytý před zraky vojáků u brány, aby nebudil zbytečnou pozornost.
Najednou jeden z nich vykročí jeho směrem. V pravý čas kolem něj probleskne bílé světlo a on se mění na krásnou Akamku, jejíž tvář nese opět neprostupnou masku. Její oči ovšem nesly zcela nový odlesk smutku.
„Jdeš pozdě,“ vyhrkne Akito, který je až příliš nedočkavý na chvíli, kdy opět sevře svou manželku v náručí, že si toho nevšimne… a asi by ho to ani nezajímalo.
„Našla jsem tu lokaci,“ řekne střeženým tónem bez jediného náznaku emoce. Je chladný a prázdný.

Toho večera se opět konala velkolepá večeře, které se účastnili téměř všichni z Rady… až na Fione. Lunair nemůže zapomenout na slova, která pronesl Dirk. Neslyšela toho mnoho, ale ví, že její matka je také zahrnuta do nějakého šíleného experimentu jejího otce. Mohla by předstírat, že je jí všechno ukradené, ale její matka nikdy neudělal nic, za co by ji měla nenávidět. Proto ji tohle zjištění znepokojuje. Její nepřítomnost ji jen utvrzuje v tom, že s ní není něco v pořádku.
Sedí u stolu a nimrá se ve svém jídle. Naproti tomu Akito do sebe spokojeně souká všechno, co mu služebnictvo naložilo na talíř. S vidinou toho, že už možná dneska opět spatří Serai, se mu vrátila chuť k jídlu.
„Nikdy jsem neochutnal nic tak dobrého!“ řekne a otře si ústa do ubrousku.
Služebná po jeho levici se začervená a usměje se.
„Jsme potěšeni, že si tolik užíváte zdejšího jídla. Od teď si ho budete moci užívat každý den,“ spustí Rayne s tím jeho nacvičeným úsměvem. „Nicméně byste si oba měli pořádně odpočinout. Zítra je váš velký den.“
Akitovi při těch slovech zaskočí voda v krku. Odkašle si a pohlédne na vévodu zklamaným pohledem. Všechna ta radost náhle zmizela pryč. Tázavě se ohlédne na Lunair, která v tichosti sedí naproti němu. Jako by se jí ptal, jestli to chce opravdu nechat zajít tak daleko. Její tvář je ovšem sklopena do talíře nedotčeného jídla. Nese tu stejnou masku, kterou měla dnes u brány. Její oči jsou zastřené smutkem. Neřekne nic.

„Ale proč ne dnes v noci?!“ běsní Akito. Tohle chování mu nebylo moc podobné, ale ta nedočkavost ho už dohání k šílenství. „Našla si přeci tu lokaci, nebo ne?“
„Ty a já můžeme předstírat, že jsme vojáci, ale co ona?“ spustí Lunair. „Zítra v noci se bude konat velká svatební hostina a spousta stráží bude odvolaná. To bude pravý čas na únik.“
„Ty to myslíš vážně, že jo?“ zeptá se a pohlédne při tom na ni uvědomělým pohledem.
Lunair si sedá k pianu a jemně přejede prsty po hladkých klávesách.
„Ty chceš, abychom se vzali…“
Jen nevěřícně vydechne. „Proč to pořád bereš tak osobně? Nebudu si brát tebe, blbečku. Ty musíš jen odříkat ta správná slova v přestrojení za Heatha. Pak vyzvedneme tvou manželku a vy oba odsud vypadnete. To je celé.“
„Ty to ale pořád nechápeš. Nemůžu ta slova prostě jen tak odříkat! Něco to znamená…“
„Blbost…“
„Nemůžu ti dát slib, který jsem dal Serai… i když to nebude skutečné…“
Opět dlouze vydechne. Roztáhne prsty do vějířků a začne hrát známou melodii.
Akito zpozorní. „Ta píseň…!“
„Naučila jsem se jí od tebe. Jednoduché tóny, jak si říkal,“ odpovídá jistým hlasem a pokračuje v hraní.
Nakrabatí čelo. Pohledem mihne k hrací skříňce postavené na pianu. Věděl, že lže, ale důvod ho nezajímal.
„Jsme už tak blízko, ale pořád mám pocit, jako bych se od ní vzdaloval…“
Lunair utíná načatou skladbu. Po pokoji se rozprostře naprosté ticho. Hledí na jeho zmučenou tvář ponořenou do dlaní. Sedí v předklonu na polstrovaném křesle a vypadá tak smutně.
„Můžu tě za ní vzít,“ zašeptá Lunair po krátké odmlce.

V přestrojení za vojáky prochází ulicemi města, až do zadních zahrad, kde je postavena mohyla na úctu smrti Aldena Lucia.
„Tak tohle je Aldenův hrob,“ řekne Akito a kolem jeho těla se objeví bílá záře, aby se zde objevil ve své podobně. Při tom mhouří oči na náhrobní kámen, který viděl již dnes dopoledne.
„Tohle je místo, kde je podle generálových dokumentů pochovaný,“ upřesňuje. „Docela honosný náhrobek pro někoho, kdo byl jen využíván… Nepřipadá ti to podezřelé?“ zeptá se, ale zní to spíš jako by tu otázku pokládala sama sobě. Při tom hledí na vysoký náhrobní kámen porostlý břečťanem.
Po chvíli nachází to, na co se tolik soustředila. Jemně prsty přitlačí na výčnělek na kameni. Ozývá se zaburácení a za jejich zády se v křoví otevřou dřevěné okované dveře. Oba šlehnou pohledy tím směrem.
„Tohle…“
„Zima v Akamu je velmi mírná,“ spustí Akamka a přikračuje blíž ke květinám, které zakrývaly tajné dveře. Bere do dlaně jeden květ a jen ho nechá ležet ve své dlani. „Tyhle květiny tady byly vysazeny, aby vydržely skrze všechna roční období,“ dodává a napřímí se. Pohlédne na Akita. „Vlez dovnitř. Nemůžeme si dovolit, aby nás takhle někdo našel.“
Akito se nenechá dlouho přemlouvat a udělá první krok na chladné kamenné schody točící se do podzemí. Z otevřeného prostoru je cítit vlhkost a plíseň. Lunair ho následuje a stiskne kámen nad schody, který za nimi zavře tajné dveře.
Sejdou dolů, kde se otevírají volné prostory. Ve vzduchu se line silný zápach, až se Akitovi nadzvedne žaludek. Pokládá si ruku na pusu, aby udržel dnešní výbornou večeři, kam patří. Rozhlíží se po zdech, které jsou na některých místech pokryté mechem. Místnost ozařují louče v železných nástavcích na stěnách.
„Louče jsou zapálené,“ poznamenává. „Pořád tu někde mohou být vojáci.“
Lunair vyráží na cestu. Má přesné souřadnice, takže nebude těžké ji v tomhle bludišti podzemních chodeb najít. Akito ji věrně následuje.
„Podle generálových dokumentů tu nikdo v tuhle dobu už není,“ namítá sebejistě Lunair. „Jediní, kdo sem občas chodí, jsou ti, co přináší denní příděl jídla a vody pro…“ – Zasekne se a pohlédne do Akitovy tváře, která zírá přímo do její tváře. – „…ni,“ polkne to slovo jako jed.
Akito si všiml té nechuti v hlase a zamračí se. „Jsi zlá,“ zakroutí hlavou a opět se rozhlédne po kamenných chodbách. „Copak je jediná, koho tu drží?“
„Tohle je staré vězení, které se využívalo na experimenty v období války,“ spustí Lunair o stručné historii tohoto chmurného místa. Během toho prochází kolem prázdných cel, z kterých se žene ten šílený zápach. Na zdech jsou ještě jasné známky zaschlých krvavých stříkanců. „Tvoje žena je jediná z válečných vězňů, kdo je ještě k užitku. Alespoň tak se to píše v těch spisech.“
„Takže…“ zaráží se nevěřícně Akito. „Dělají na ní experimenty?“
Lunair vztekle zatíná pěst a také se zastavuje. Obrací se k němu s tváří v ohni a vztekle ho popadá za límec bílé zmuchlané košile. „Víš, nebrala jsem tě sem, aby si se ptal na stupidní otázky,“ zavrčí do jeho tváře. „Jestli si to neuvědomuješ, tak teď dost riskuji, takže…“
„Jasně, chápu!“ vyhrkne a snaží se jí uklidnit gestem svých rukou. Jemně ji bere za zápěstí zatnuté ruky a odtahuji ji od svého krku. „Už žádné otázky. Jdeme.“
Lunair se opět otáčí ke směru jejich cesty. Pokračují hlouběji a hlouběji do chodeb vězení. Akito mlčí přesně jak slíbil Lunair. Rozhlíží se kolem sebe a nemůže se zbavit toho špatného pocitu z tohoto místa. Hledí na stříkance na stěnách, na kostnaté ruce v rezavých řetězech a špinavé mísy od moči a stolice v téměř každé cele a žaludek se mu při tom převrací ze strany na stranu. Musí myslet na to, co se tu asi dělo, co asi prováděli jeho ženě po dobu, co tu je vězněna.
„Páchne to tu, jako by tu něco… umřelo.“
„Taky že ano,“ přikyvuje zcela vyrovnaným hlasem Lunair. „Nespočet lidí tu zaplatilo životem,“ pokračuje. „Alden nebyl jediný, kdo bral životy v období války, a jeho experiment nebyl jediný, který si vyžádal oběti.“
Akito se znechuceně zamračí nad jejími slovy. Lunair předstírá, že si toho pohledu nevšimla, i když věděla, že ji tím pohledem řadí ke všemu, co se tady kdy odehrálo. Nakonec nebyla o nic lepší. Vraždila nesčetněkrát a mnohokrát se ani nezamyslela nad tím, kdo vlastně leží pod její zakrvácenou čepelí.
Přichází na konec dlouhé chodby, kde jsou černé železné dveře. Lunair se do nich zapře ramenem. S vrzotem se otevřou.
„Je brzy…“ vydechne hlas přicházející ze tmy místnosti.
„Ten hlas…!“ vyhrkne Akito.
Lunair kývne hlavou směrem do otevřené místnosti. Akito se dlouhou nerozmýšlí a vbíhá dovnitř. Akamka zůstává stát u dveří.
Akito se dostává do místnosti, na jejímž konci je osamocená cela oddělená mřížemi. Na prohnilé posteli sedí schoulená dívka s krátkými hnědými vlasy. Její hnědé oči se zvedají k příchozímu.
Akito se zaráží. Tušil, že se musí bát toho, v jakém stavu ji tu najde, ale tohle předčilo jeho očekávání. Měla viditelné jizvy na kotnících a zápěstích. Její tvář byla bledá s velkými fialovými kruhy pod očima. Její oblečení bylo potrhané a špinavé od krve.
Snažil se potlačit ty myšlenky, které myslely na to nejhorší. „To jsem já, Serai!“ vyhrkne a přitiskne se k mřížím.
Serai polekaně sleze z postele a odběhne do rohu cely. Schová svou hlavu do dlaní a začne se nervózně kolíbat. Po její ch tvářích začnou stékat slzy. „Ne, to nejsi ty. Nemůžeš to být ty,“ kroutí nevěřícně hlavou. „Je to jen další výplod mé fantazie.“
„Ne, jsem to já, Serai,“ naléhá Akito a snaží se k ní natáhnou ruku skrz mříže, ale je příliš daleko. „Věř mi… Konečně… Po tak dlouhé době… Dal jsem ti slib. Vzpomínáš?“
Pláč najednou ustane. „Akito…?“ vydechne a překvapeně zvedá zarudlé oči k zoufalému chlapci, který se k ní snaží dostat.
„Ano,“ zaraduje se a pošle k ní úsměv. „Jsem to skutečně já, Serai.“
„Akito!“ vydechne znovu a hlas se jí při tom zatřese. Odráží se dlaněmi od chladné podlahy a přibíhá k němu blíž. Jejich ruce se zapletou mezi mřížemi.
Konečně zase může cítit horkost její kůže. Políbí ji na tvář a na ústech mu zůstane slaná chuť jejích slz. Jemně ji pohladí na zacuchaných vlasech. Nenašel by se okamžik v jeho životě, kdy by se cítil víc šťastný.
„Ale… jak…?“ vydechne a nakrabatí čelo.
„To je dlouhý příběh,“ zakroutí pusou Akito. Ohlédne se za sebe, aby vyhledal Lunair, ale uvědomuje si, že za ním nešla. Rychle proto vrací svou pozornost Serai. „Můžeš se na chvíli otočit?“
Serai znejistí. Nakonec ho ale pouští. „Um, dobře…“
Akito se mění na malou Jasmine. V této podobě se snaží provléknout mezi mřížemi, ale nedaří se mu to. Najednou si vzpomene na slova, která Lunair použila, když byli uvězněni: ‚Zajímalo by mě, proč udělali ty mříže tak široké. Asi je nenapadlo, že by uvnitř mohlo být zavřené dítě.‘ Akito se při té vzpomínce zamračí, ale nehodlá to vzdát. S velkými bolestmi se mu konečně daří protlačit se na druhou stranu, i když si při tom sedřel kůži na zádech. Nehledě na bolest se rychle mění zpátky do své podoby. Nečeká na nic a vrhá se ke své ženě. Pevně ji zezadu obejme kolem ramen.
Serai se polekaně otočí. Nemůže uvěřit tomu, že se objevil v její cele. „Jak si…?“
„To není důležité,“ zakroutí hlavou a konečně ji po těch dlouhých měsících políbí na ústa. Je to dlouhý polibek plný emocí.
Serai ho pevně sevře, když nahmatá krvavý flek na jeho bílé košili. Překvapeně rozevře oči a odtáhne se. „Jdi zraněný…?“
„Nic to není, když jsem konečně s tebou,“ mávne rukou s úsměvem.
„Zase zmizíš, až se probudím, že ano?“
„Ne!“ vyhrkne a sevře její tvář ve svých dlaních. „Tohle není sen, Serai. Už nikdy… Špatným snům je teď konec. Jsem tady.“
Lunair tiše naslouchá jeho slovům s hlavou opřenou o chladnou zeď ze šedých kamenů. Opět cítí na hrudi ten tíživý pocit. V tu chvíli se mění v bolestivé bodnutí. Promne si hruď v bolestivé grimase. Raději opouští svoji pozici a odchází z podzemních chodeb na vzduch. Spouští mechanismus, který otevře tajné dveře a přesouvá se k Aldenovu hrobu. Sedá si do trávy a zády se opře o náhrobek. Její oči trhnou k malému křížku z klacků. Zle přimhouří oči a trhne pohledem k nápisu na jednom z náhrobků.
Tessalio, jsi stále naživu?
Její oči spočinou na druhém náhrobku. Jemně prsty přejede po zašlém nápise.
„Víš, chybí mi tvoje básně… Nikdy bych to neřekla nahlas, ale-“
Zatíná čelist. Nevrle zamručí a obejme si rukama kolena, která si přitiskne k hrudi.
Uh, jsem tak stupidní. Mluvím tu ke kusu kamene, jako by si byl opravdu mrtvý. Co se to se mnou děje? Co to se mnou ten zatracený míšenec udělal?!
Najednou se ozve zapraskání větviček. Lunair okamžitě zpozorní a staví se na nohy. Sahá po meči u jejího boku. Najednou se ze tmy vypotácí malé hnědé štěně. Vesele vrtí ocáskem, a nakonec se posadí přímo naproti mladé Akamce.
Lunair si pobaveně odfrkne. „Víš, opravdu bych se upřímně zasmála, kdyby si byl ten zloděj.“
Najednou jeho drobné tělíčko probleskne.
Lunair zamračeně ustupuje několik kroků dozadu, až zády narazí do náhrobního kamene. „To si snad ze mě děláš srandu…!“
Pes se mění na lidskou postavu. Je to žena se zlatými vlasy spletenými do uhlazeného drdolu. Její oči jsou rudé a mají kočičí tvar. Její tvář je smutná a unavená. Má na sobě fialové šaty z větší části skryté pod černým pláštěm se zlatými výšivkami a vysokým límcem.
„Lunair…“ vydechne velmi unaveně starší žena.
Naproti tomu jmenovaná doširoka rozevře své oči v překvapení a pouští vytasený meč s břinkotem na zem. „To snad… Matko?!“
„Nezbývá mi moc času, tak mě, prosím, pozorně poslouchej,“ řekne Fione ve spěchu a přikračuje k ní krok blíž.


(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top