Ztělesnění - Kapitola 5 (část 2/3)


„Je už dost pozdě,“ pronese Lunair a jemně konečky prstů přejede po hladkých klávesách jejího piana. „Neprobudí to ostatní?“
Heath sedí naproti ní v modrém křesle. „Stěny jsou dobře odhlučněné a kromě toho,“ nadechne se s milým úsměvem, „proč by někoho mělo rušit příjemné hraní lady Lunair?“
Nic na to neřekne. Skoro ani nevnímá Heathovu přítomnost v místnosti. Je to jako by tam zase byla jen ona a klávesy. Tohle byla jediná věc, po které se jí v té vesnici míšenců skutečně stýskalo. Roztahuje ruce do vějířů a zavře oči. Po pokoji se rozezní nejisté tóny.
„Omlouvám se,“ vydechne a hudba ustane. „Už je to nějaká doba, co jsem hrála naposledy.“
Heath nic neříká a dál se mile usmívá.
Vydechne a znovu zavře oči. Tentokrát se jí na mysl dostává hra Akitovy okaríny. Opět si vybavuje jeden tón za druhým. Sleduje práci jeho prstů, jak cestují po broušeném dřevu. Její srdce se lehce zachvěje. S lehkým náznakem úsměvu nechává své prsty následovat ty jednoduché ale přes to líbezné tóny.
Mladý šlechtic vstává z polstrovaného křesla a rozchází se směrem ke konvici s čajem. Rozlívá ho do dvou šálků. V tu chvíli Lunair díky vylepšenému sluchu zaslechne zvláštní šplouchnutí. Její ruce ztuhnou na místě a krásný tón se změní v démonické zakvílení piana.
„Jak krásné přestavení,“ vydechne blaženě Heath a s tím milým úsměvem se objevuje zpátky v salonku. V rukách svírá stříbrný tác, na kterém jsou položeny dva šálky s čajem. „Proč jste přestala?“
Nic neříká. Její ruce se třesou. Tvář má skloněnou k pianu, takže nemůže vidět její výraz.
„Chápu, musíte být unavená,“ dodává a pokládá tác na malý stolek uprostřed pokoje. „Dáte si se mnou čaj?“ zeptá se a zvedá jeden šálek, aby ho podal Lunair.
Ta na něj ani nepohlédne. Její tvář je ponořená ve stínu. Dobře věděla, že zvuk, který před tím slyšela, byl odezvou toho, jak Heath hodil do jednoho šálku tu červenou pilulku, kterou dostal od jejího otce. Tu pilulku, která měla být pro ni.
Podrážděně shlédne k šálku v jeho ruce, a aniž by se ho dotkla, se otáčí ke schodišti. „Proč se nejdeme nejprve projít?“

Kardian stojí na přídi a shlíží na přívětivě se vlnící oceán. Cítí chlad ve svých rukách, ve kterých svírá černý notes, který je už téměř dopsaný do konce. Na téhle cestě Kardiana provázela jakási múza, která vedla jeho ruku. Svěřil se tomu notesu se svými nejhlubšími myšlenkami a pocity. Musel myslet na domov. Dobře věděl, že Akam jím nikdy skutečně nebyl. Domovem ve svých myšlenkách myslel Prion, místo, kde na něj čekala jeho sestra.
Tahle nikde nekončící pustina… Jak daleko budeme muset zajít…? A čas… Kolik ho Tessalii ještě zbývá…?
V tu chvíli jako rána z čistého nebe zasáhne Kardiana do hrudi bodová bolest. V křeči se zapře do dřevěného obložení lodi a zatne zuby v bolesti. Jak rychle se objevila, tak rychle zmizela. Snaží se rozdýchat překvapení, které sebou náhlá bolest přinesla. S rozšířeným pohledem opět pohlédne do dálky.
Tohle nevypadá dobře…
Salory a výkon sedí opodál. V kruhu s několika námořníky poslouchají jejich historky.
„…A s mávnutím magické hole krále Tritona nohy Malé mořské víly opět zmizely a nahradil je krásný zelený rybí ocas! Od té doby žili všichni šťastně až do smrti,“ vydechne potěšeně námořník. „Tedy až na Flounder, malou rybku, která byla do konce života traumatizovaná po útoku žraloka,“ dodává již méně zaujatým tónem.
„Počkej chvíli,“ zamračí se nespokojeně Salory, jak jí bylo podobné. „Tohle se přeci v původním příběhu nestalo. Originál mluví o tom, že Malá mořská víla umřela a změnila se v mořskou pěnu.“
„My máme raději naši verzi,“ odvětí námořník.
„Ale původní příběh je kus umění,“ ohrazuje se Sal. „Změnit ho v něco takového-“
„Vždyť to nedává žádný smysl!“ vykřikne Vikon s nechápavým výrazem. „Proč Malá mořská víla prostě nenapsala na papír, co se stalo a neukázala to princi?“
„Protože neuměla psát, ty tupče,“ okřikne ho podrážděně Salory. „Copak nevíš, že jakákoliv interakce mezi lidmi a obyvateli mořské říše byla zapomenuta?“
„A jak tedy mohla pod hladinou mluvit, když byla interakce mezi lidmi a vodními obyvateli zapomenuta?“
„Protože to tak prostě je!“ zakřičí znovu Sal a praští Vikona přes hlavu. „Přestaň se vyptávat na stupidní otázky!“
„Jestli chcete znát můj názor, tak podle mě jsou obě ty verze špatně!“
„Vážně?“ zamračí se podrážděně námořník. „Myslíš, že bys dokázal vymyslet lepší?“
„Vychloubání mi sice není moc podobné,“ nadme se a se sebevědomím výrazem zvedne hlavu, „ale v tomhle případě se nebojí říct, že si na to skutečně věřím.“
„Tak proč se nám nepochlubíš?“ dobírá si ho námořník.
V očích Salory se objeví hrůza. „Ani na to nemysli,“ zavrčí směrem k Vikonovi.
„Proč ne?“ zeptá se jí námořník. „Je před námi ještě kus cesty, takže máme čas.“
„Mohla bych vyjmenovat nejméně tisíc důvodů, ale jak chcete,“ pokrčí rezignovaně rameny a založí si ruce na hruď. „Nakonec to budete vy, kdo utrpí fatální poškození mozku.“
„Skvělé!“ zaraduje se Vikon a bere její slova jako jistou formu povolení. „Tak si všichni sedněte kolem, ať můžeme začít.“
„My už všichni sedíme kolem…“ nakrabatí čelo jedna žena z posádky.
Salory se výsměšně zasměje. „A to je jen začátek,“ upozorní. „Neříkejte, že jsem vás nevarovala.“
„Hej, přestaňte kazit atmosféru,“ protáhne obličej Vikon.
Všichni na něj hodí tázavé pohledy, protože nikdo si nebyl vědom nějaké specifické atmosféry pro vyprávění. Většina lidí z posádky si ho už stejně nevšímala, protože byla ráda, že si mohou alespoň na chvíli odpočinout od celodenní roboty a místo na palubě se zdálo jako dobrá volba.
„Bylo, nebylo,“ spustí a dělá při tom výraznou gestikulaci, „na tmavomodrém moři žil vodní dřevorubec-“
„Jak to mohl být dřevorubec, když žil v moři?“ přerušuje jeho příběh hned na začátku Salory. „Nejsou tam žádné stromy…“
„Samozřejmě že jsou!“ opravuje ji naštvaně Vikon. „Pokud mi nevěříš, skoč z paluby a přesvědč se.“
„Proč tam neskočíš ty a nepřineseš mi důkaz?!“ zavrčí na něj.
„Nemůžu,“ opáčí. „Musím tu vyprávět svůj příběh.“
„Jen další důvod, proč tam skočit hned,“ zabrumlá nespokojeně Sal.
Vikon jen zafuní. Rychle se dostává zpátky do nálady a na jeho tváři se objeví úsměv. „Vodní dřevorubec měl všechno, co si kdy přál – skvělou práci, spoustu krásných zlatovlasých žen…“
„Zlatovlasých žen?“ zamračí se opět Salory. „Proč to musí být zrovna zlatovlásky? Akamové mají zlaté vlasy…“
„Komu záleží na tom, jaké měly vlasy?“ vrčí Vikon. Byla pravda, že při tvorbě těchto postav mu na mysl jako vzor přišla skutečně jedna krásná, ale poněkud vražedná Aakamka… vlastně ta jediná, kterou znal. „Je to příběh!“
„Nezáleží, ale mohly by to být třeba brunety s culíky…“ krčí rameny a přitom si přičesává svůj dlouhý ohon kaštanových vlasů.
„Fajn,“ zavrčí a vrací se ke svému příběhu: „Vodní dřevorubec měl všechno, co si kdy přál – skvělou práci, spoustu krásných hnědovlasých žen s culíky,“ procedí mezi zuby a naštvaně mihne pohledem k Salory, která se spokojeně usmívá, „a hlavně svého nejlepšího přítele, stříbrného úhoře.“
„Mořští úhoři nejsou stříbrní…“ namítá opět Salory.
„Vážně, Sal?“ rozhodí nevěřícně rukama. „Vodní dřevorubci také neexistují, tak to tak prostě nechme, ano?“
„Dobře, dobře…“ pokrčí rameny a rezignovaně se opře o loď.
„Takže jednoho dne, když si vodní dřevorubec a jeho kamarád hráli blízko hladiny, spatřili něco, co ještě nikdy neviděli,“ pokračuje v příběhu a tentokrát nasazuje tajemný tón hlasu. „Dlouhou chvíli jen zírali na tu perfektně modelovanou figuru, jenže se lehce pohubovala v přímořském větříku,“ pokračuje a v jeho očích při té myšlence zajiskří. „Byl to ten největší strom, jaký kdy viděli!“
„Oh, bože,“ zakroutí hlavou Sal. Zvedne se ze svého místa a přechází směrem k zadní palubě. „Kdyby mě někdo hledal, budu vzadu.“
Výkon je tolik zabraný do svého vyprávění, že si jejího odchodu ani nevšimne a s tou stejnou jiskrou pokračuje dál. „Při pohledu na jeho krásu, když slunce jemně prosvítalo jeho korunou, věděl, že ho musí porazit! Šel za samotným velkým mořským králem, ke kterému celý život vzhlížel, se žádostí, aby mu dal lidské nohy, aby mohl vyjít na pevninu a následovat tak ten velký strom. Ale Kardian,“ odkašle si, „tedy velký mořský král jeho žádost zamítl,“ posteskne si a dlouze vydechne. „‘Stromy si zaslouží žít šťastně,‘ řekl velký mořský král. Zhrzený vodní dřevorubec se rozhodl jít až do nejděsivějších hlubin oceánu… V tu chvíli ani netušil, že za jeho zády stála zlá dřevorubce pojídající mořská čarodějnice!“ vyhrkne a otevírá při tom oči. Překvapeně se rozhlédne po prázdné palubě. Všichni jeho diváci se rozutekly během několika minut.
„Um, lidi…“ vydechne nejistě Vikon. Pohlédne k hloučku posádky, který stál na přídi v zádech Kardiana. „Ještě jsem neskončil.“
„Země!“ zvolá jeden z námořníků. „Blížíme se ke břehu, kapitáne!“
„Připravte kotvy!“ ozve se od kormidla.
Kardian hledí před sebe na rozcházející se mlhu, která odhaluje písečné pobřeží. „Nakonec jsme to skutečně dokázali.

Sann je oblečen do temnoty noci. Dostává tak pravou barvu své podstaty. Tak ho totiž viděla Lunair svýma očima. Její ruce se boří v hlíně a špína se jí dostává za nehty. Někde pod tou čerstvě zrytou půdou se skrývá tělo nebohého šlechtice, kterého potkal stejný osud jako každého, kdo se bude účastnit na zradě její důvěry. Pro Lunair tu už nebyla žádná zářná budoucnost. Věděla, že pro své činy jednou skončí v pekle. Ale ani to ji nemohlo zastavit v její honbě za pomstou za všechny křivdy, které se jí v životě udály.
Někdo by to mohl najít.
Hřbetem ruky si otírá opocené čelo. Její práce tady skončila. Rozhlédne se po severní zahradě. Tohle není první hrob, který se tu nachází. Ovšem je jediný, ve kterém se skutečně ukrývá tělo.
Prozatím to musí stačit.
Vstává ze země a ušpiněné ruce utírá do fialového pláště. Prochází kolem dvou náhrobků ozářených měsícem. Najednou ji zasáhne nával nostalgie. Ty odporné pocity zrady se převalují v jejím žaludku jako nákaza. Na malý okamžik se přistihla, že ji potěšilo vědění, že je Tessalia a Alden naživu. Nicméně její srdce bylo již dlouho jen kusem chladného kamene, aby tenhle pocit mohl trvat déle než několik sekund. Prohlíží si monumentální mohylu dvou soch zlatých andělů, kteří se sklánějí k náhrobkům, jako by se pokoušeli vytáhnout mrtvé z podsvětí. Celkem příhodné.
Tyhle náhrobky… Pořád tu ještě jsou…
 Polkne a bez dalšího zamyšlení se zlatými vlasy skrytými pod fialovou kapucí vychází ve směru rozzářených pochodní. Jen nakoukne zpoza rohu. Vidí několik vojáků, kteří bedlivě střeží město.
Nemůžu je nechat, aby mě viděli samotnou.
Využívá proto podoby, kterou použila již dříve této noci. Její tělo probleskne jasným světlem a místo zlatovlasé krásky se v zahradách objevuje jen další voják oblečený do stejného brnění jako mají všichni ostatní. V této podobě vykračuje do ulic města. Její kroky jí ovšem ještě nevedou zpátky do jejího domu. Pokračuje dál až k hlavní bráně, kde naráží na párek vojáků. Do uší se jí dostane jejich rozhovor.
„Slyšel jsem, že čtvrť Futam se rozhodla spojit se Sannem,“ řekne jeden z nich.
„Je to tak,“ pokývá mu druhý. „Svatba mezi vévodskými dětmi je na spadnutí.“
Při jejich slovech pevně sevře pěsti, až zlatá rukavice zaskřípe. Rychlejším tempem prochází hlavní branou do divočiny okolní krajiny. Netrvá to dlouho a naráží na kemp, kde se ukrýval Akito i s vozem.
Tábor se zdá být na první pohled klidný. Kůň pokojně stojí u vozu a přežvykuje trávu na malé mýtince. Lunair se rozhlédne, ale Akito není k nalezení. Mění se do své podoby a stále ještě vojenským krokem vykročí na vůz. Konečně nachází cíl svého hledání. Akito leží na podlaze vozu přikrytý kusem hadru a po hodně dlouhé době pokojně spí. Její pohyby se náhle zlehčí. Tiše našlapuje ve vysokých hnědých botách na dřevěné plaňky a přikračuje k němu blíž. Sehne a svou tvář natáhne blíž k té jeho. V tu chvíli se v její tváři objeví náznak úsměvu. Tenhle úsměv je upřímný a milý. Je přesně takový, jaký lidské oko již dlouhá léta v její krásné tváři nezahlédl.
Tak si tu na mě přece počkal… Akito…
Najednou se ten neuvěřitelný záblesk úsměvu změnil v pobavený úšklebek. Její tělo probleskne bílým světlem a v něm se objevuje druhý Akito. Jemně prsty přejede po jeho spící tváři. Pravý Akito se spokojeně usměje v domnění, že ho hladí ruka jeho milované ženy. S tím nejhloupějším úsměvem otevírá oči do neuvěřitelného výjevu.
„Co to sakra…?!“ vyhrkne a rychle se staví na nohy.
Lunair se jen pobaveně ušklíbne a vzpřímí se. Objevuje se opět záře a vrací se do své podoby. S tím arogantním úšklebkem si zakládá odtažitě ruce na prsa.
„Probral ses rychleji, než jsem čekala.“
„Tohle vážně nebylo nutné,“ zatvrdí se. Stále je rozklepaný z nevítaného překvapení. Najednou trochu pookřeje. „Ale nakonec ses opravdu vrátila…“
„A ty si mezitím nevyvedl žádnou hloupost,“ pronese uštěpačně. „To se nám to dobře vyvíjí.“
„Už si vymyslela nějaký plán?“
„Vezmi si tohle,“ odsekává a podává mu kožený váček.
Akito si ho nejistě přebírá. Rozevře ho a nahlédne dovnitř, aby našel chomáč zlatých vlasů.
„Čí jsou to vlasy?“ zeptá se nedůvěřivě.
„Někoho, za koho se budeš na nějaký čas vydávat,“ chvíli kličkuje, ale nakonec jde k věci: „Jeho jméno je Heath Sareon, budoucí vévoda Futamu…“ pokračuje, „a ostatně i Sannu,“ zamumlá již o něco tišším hlasem. V její tváři se odráží znechucení.
„Budoucí vévoda?“ třeští oči.
„Jen klid. Nikdo nebude moci snadno odhalit tvoje pitomé chování. Sotva přijel z Futamu, takže nikdo ze Sannu ho ještě moc dobře nezná,“ ujišťuje ho.
„Ale co pravá Heath?“ zaráží se Akito. „Pochybuji, že s tímhle souhlasil dobrovolně… Co když se objeví?“
Nastává chvíle ticha. Akito poznává tenhle výraz. Už ho viděl i dřív a naháněl mu husí kůži.
„Toho se bát nemusíme,“ namítá Lunair chladným tónem hlasu s ještě chladnějším pohledem.
Akito polkne při pohledu do těch očí. Na okamžik mihne očima k jejím založeným rukám a všímá si, že jsou špinavé od hlíny. Shlédne na chomáč vlasů v jeho dlani a uvědomí si, že je na nich zaschlá krev. Jeho oči se rozšíří vyděšením. Ustoupí krok dozadu.
„Chceš tím říct, že-“
„Nedělej z toho takové melodrama,“ zamračí se. „Ani si ho neznal.“
„Ale to neznamená, že toho musel být zatažený!“ ohrazuje se rozčíleně Akito. „Ať to byl, kdo byl!“
„Přesně tak! Byl!“ zdůrazňuje minulý čas Lunair. „Přestaň to dál rozebírat.“
„Proč to nemohl být prostě někdo z ulice?“
„Jistě, a jak by na to asi ostatní pohlíželi, kdyby si ho náhodou někde potkal?! Stejně by to muselo být takhle. Řekni, ušetřil by sis tohle kňourání, kdyby zabila někoho z civilistů?“
Akito se odmlčí. S odtažitým pohledem hledí do její vztekem rudé tváře. Naproti tomu je jeho výraz prázdný a v očích se odráží nevěřícnost nad tím, čeho je tahle žena vlastně schopná. Nakonec ho to nepřestává udivovat.
Akamka dlouze vydechne, aby se uklidnila. „Nicméně… Řekněme, že jsem tak zabila dvě mouchy jednou ranou.“
„Co tím myslíš?“ pokrčí nechápavě rameny.
„Prostě dál poslouchej mé rozkazy,“ připomíná mu. „Musíme se vrátit na panství, než si někdo všimne naší nepřítomnosti.“
„Naší?“
Lunair jen pohodí hlavou a ignoruje jeho připomínku. Vydává se směrem k východu. „Máme se za pár dní brát,“ vydechne.
Akito překvapeně rozevře oči dokořán.
Její karmínové oči na něj pohlédnou. Je v nich zase ta zvláštní jiskra, kterou uměl k ničemu přiřadit. „Já a Heath.“
„Cože?!“ vyhrkne a brada mu padá k podlaze. Zdá se, že pro dnešek je Lunair opět poslem těch nejhorších zpráv.
„Zklidni se,“ napomene ho. Její výraz je opět ostrý. „Je to jen mezi mnou a Heathem, ne tebou.“
„Ale stejně…“ kroutí odmítavě hlavou. „To je…“
„Pro tentokrát si to svoje kňourání ušetři,“ pokárá ho znovu. „Nemáme čas se tu kvůli tomu zdržovat.“
Odhrnuje plášť vozu a vychází ven. Seskakuje na zem. Akito opět ztrácí všechna slova. Ví, že by bylo zbytečné s nimi mrhat na někoho tak tvrdohlavého jako byla právě Lunair. Musí to vydržet už jen chvíli a až bude mít svou ženu opět po boku, zmizí společně z téhle země a budou zase šťastni daleko odsud, daleko od Lunair.
Ujdou několik metrů načeš ho Lunair zastavuje. „Nech se vést,“ řekne. Její tělo se opět promění na tělo vojáka v zářivé zlaté zdroji. „Použij tohle,“ dodává v zvedá ruku s vlasy.
Akito se jich dotkne a pak se na chvíli soustředí. Jeho tělo probleskne a náhle se před jejíma očima objevuje další voják. Společně projdou hlavní branou. Po několika metrech Lunair zamíří do postranní uličky hned za jejím domem. Promění se do své podoby.
„Támhle to je,“ řekne. Její pohled spočine na domě, před kterým stále stojí dvojice vojáku z Heathovy gardy. Kromě nich je tam teď další osoba. „Proč je tady?“ pomyslí si, když si uvědomí, že je to Dirk a netrpělivě přešlapuje sem a tam. Při pohledu na něj zatne vztekle čelist.
Akito na nic nečeká a rychle se promění na Heatha. „Asi bude lepší to teď použít,“ zašeptá a prohlédne si nadýchané rukávy své košile a příjemný semišový plášť.
Lunair se zamýšlí s velmi vážným pohledem. Kalkuluje ve své hlavě, co tahle nečekaná návštěva může znamenat. Vzpomene si na její poslední rozhovor s mladým nástupcem vévody.
„Ne.“
„Cože?“ zeptá se nechápavě Akito.
„Proměň se na mě,“ přikáže mu.
„Co…? Proč?“
„Prostě to udělej.“
„Už zase…“ zafuní nespokojeně.
„Chceš vidět znovu Serai nebo ne?“ vytahuje nejsilnější zbraň.
Akito se zamračí. Bez dlouhého rozmýšlení se mění do její podoby. „Spokojená?“
Lunair nic neodpoví a mění se na Heatha. „Teď pojď a zkus se přizpůsobit,“ vyzívá ho a vychází směrem k hlavním dveřím.
Akito vyráží za ní.
„Ah, vítejte zpátky,“ uvítá je Dirk, ale v jeho tváři se neodráží nic milého. Trochu se srovnal po jeho alkoholovém představení u večeře, ale jeho oči stále vypadaly dost unavené. „Můžu se zeptat, co probudilo váš zájem, že jste se vyplížili ven uprostřed noci?“
Akito v podobě Lunair se vesele zahihňá. „Oh, my jsme-“
„Lady Lunair a já jsme se šli jen tak projít, generále,“ přerušuje jeho větu ve spěchu Lunair. Jeho chování ji opět přivádí k šílenství. „Musím uznat, že je to opravdu krásné město. Hodí se ke mně.“
„Jménem vévody jsem polichocen vaším komplimentem, vaše veličenstvo,“ pronese Dirk, ale každé jeho slovo zní jako jedna velká lež. Bylo to možná způsobeno tím, že nedokázal dávat najevo jakékoliv emoce. Ať mluvil o dobrých věcech, nebo naopak o těch špatných, tvářil se pořád stejně. „Když už jsme u toho, mohl bych poprosit o osobní rozhovor jenom s vámi, sire Heathe? Mám novinky z vaší čtvrti.“
„Samozřejmě,“ přikývne Lunair v přestrojení za vévodova syna.
Společně odchází stranou, zatímco Akito v podobě Lunair zůstává bez dozoru. Jeho rozpačitost ho donutí k tomu, čeho se Lunair bála ze všeho nejvíce, k hloupostem. Začne prstem ťukat do brnění vojáků u dveří, kteří se nehnou ani o kousek a jen zaraženě hledí na netradiční chování mladé Akamky.
Dirk na ni znepokojeně pohlédne. „Lunaiřino chování se poněkud změnilo, zdá se,“ zašeptá. „Hádám, že jste jí už dal tu pilulku.“
„Ano, všechno jde podle plánu,“ přikyvuje přestrojený Heath s vážností v hlase, ale najednou se na jeho tváři objeví ten jeho přirozený arogantní úšklebech. „Miluje mě.“
Dirk se jen uchechtne nad tou namyšlenou poznámkou, jako by se mu vysmíval a zároveň jím pohrdal. „Dobře pro vás,“ pronese trochu podrážděně. „Je to nádherná dívka…“ dodává jakoby sám pro sebe. „Nicméně je dobré to slyšet. Proto mě sem vévoda poslal. Chtěl si být jistý.“
„Řekněte mu, že se nemá čeho bát,“ ujišťuje ho. „Věci mám pevně v rukách.“
Dirk se opět jen pobaveně ušklíbne a pohlédne na Akita, který se předvádí v Lunaiřině podobně jako šašek a zcela tak podrývá její slova vyřčená ústy sira Heatha.
„Dobrá,“ přikyvuje generál. „Jděte si tedy odpočinout. A pamatujte, že je třeba mít Lunair neustále pod dohledem.“
Přikývne.
Dirk se naposledy rozhlédne za rozverným děvčetem a v jeho očích se odráží něco jako zklamání. Otáčí se a odchází si po svých.
Když je dostatečně daleko, Lunair v Heeathově podobě zatne vztekle pěsti a nakluše přímo k Akitovi. „Co to sakra…!“
Akito se zaráží a pohlédne na ni překvapenýma rudýma očima.
Lunair si uvědomuje, že tu jsou stále dva vojáci z Heathovy gardy. „Pojďme dovnitř, lady Lunair.“
Vejdou dovnitř. Jen co se za nimi dveře zavřou, probleskne místností bílá záře a oba na sebe berou svou podobu.
Lunair okamžitě vyráží proti stříbrovlasému chlapci. „Co to sakra mělo znamenat?!“
„Říkala si, že se mám přizpůsobit, tak jsem to udělal,“ vyhrkne na obranu Akito. „Kdybys nepromluvila, vypadalo by to divně.“
„Jsem zticha většinu času, ty idiote!“ okřikne ho a dlaní plácne do jeho čela. „A co mělo znamenat to šťouchání do stráží?!“
„No… Byl jsem zvědavý…“
Lunair vztekle zavrčí.
Akito se rozhlédne po místnosti. Do očí ho praští ta bohatá výzdoba a nevyužitý prostor. „Tohle místo…“ vydechne uneseně.
Akamka uklidňuje svůj vztek. Její tvář se opět mění na neprostupnou masku. „Teď mluvíš jako opravdový prosťáček,“ ušklíbne se zahořkle. „Tady budeme trávit čas, dokud zůstaneme ve městě… tedy většinu času.“
„Je tu i další patro!“ vyhrkne nadšeně a rozeběhne směrem ke schodům.
„Zníš jako nějaký bezdomovec,“ zakroutí nechápavě hlavou. Pro ni tohle všechno bylo každodenním standardem, takže nedokázala patřičně ocenit, čeho se jí dostávalo na rozdíl od Akita, který celý život žil v jedné místnosti s nejzákladnějším vybavením.
„Tohle místo je dost velké i pro desetičlennou rodinu,“ huláká, když vybíhá schody do patra.
Lunair ho pomalým krokem následuje. „Neopovažuj se tu něco přirovnávat k té své míšenecké vesnici,“ upozorní ho, ale její hlas není nijak hrozivý. Je klidný bez náznaku nějaké emoce. Prochází kolem uneseného chlapce a staví se k rozpálenému krbu. „Stráže a služebnictvo mají dnes volno, ale ráno se vrátí.“
„Služebnictvo?“
„Samozřejmě,“ krčí rameny. „Heath je host z velmi vážené šlechtické rodiny a já jsem koneckonců vévodova dcera.“
Akito znepokojeným pohledem šlehne do jejích zad. „Až tady skončíme, tak se všichni dozví o Heathovi… Co bude potom?“
„Kdo ví,“ vydechne s pohledem upřeným k plamenům. „Nech politiky uklidit jejich nepořádek. Nejhorší, co se může stát, bude válka mezi Futamem a Sannem.“
„Jak to můžeš říct, tak klidně?“ nakrabatí čelo. „Tohle je tvůj domov…“
„Nemůžu se již více zajímat o domov, který se mě pokouší zabít,“ opáčí s tím chladně vyrovnaným tónem hlasu.
Akito k ní přikročí blíž. Je téměř nadosah jejích zad. Lunair si toho je vědoma a lehce znervózní. Je vděčná, že nemůže vidět její tvář. Pociťuje nejistotu, která jí probíjí od hlavy až k patě. Nechápe, čím je to způsobeno, ale přivádí jí to k šílenství. Vždy si byla jistá sama sebou, ale v jeho přítomnosti se něco změnilo. Odmítá tu změnu přijmout, ale neví, jak proti ní bojovat.
„Ale co všichni ti nevinní civilisté?“
„Ti se o sebe postarají,“ odtuší.
„Jo… Proč by tě to mělo zajímat, hm? Nakonec budeš vládcem toho chaosu. To je přeci něco, co ti vyhovuje. Násilí, vraždy-“
„Musím ti připomínat, že počátek toho všeho jsi ty?!“ vyštěkne a přerušuje tak jeho myšlenku.
„Co…?“
Lunair se k němu otočí. Konečně si hledí z očí do očí. „Kdybychom sem nešli pro tvou paničku, nic z toho všeho by se nestalo.“
„Já to takhle nechtěl!“ brání se Akito.
Její oči nejistě zamrkají. Nedělá jí dobře být takhle blízko jeho osobě. Rychle se otáčí čelem zpátky ke krbu. „To ale nemá žádný význam, že ne?“ ušklíbne se. „Pravda je taková, že nebýt tebe, všechno mohlo být jinak.“
„Nemůžu uvěřit, že jsi to řekla. Ze všech lidí zrovna ty…“ zatíná čelist.
Konečně k němu opět obrací svůj pohled. Tentokrát je ovšem perfektně střežený tou zdí z ledu. „Odpočiň si. Zítra se dají věci konečně do pohybu.“
Akito se rozhlédne po místnosti. Je tu dlouhá pohovka, na kterou by se vedle sebe mohlo posadit pět lidí. Kolmo z každé strany stojí jedno křeslo a uprostřed prosklený stůl. Nábytek je polstrovaný a laděný do modrých a fialových odstínů. Dál tu stojí piano. Když se podívá na druhou stranu, vidí širokou postel s nebesy. Závěsy na ní jsou ve fuchsiových a růžových odstínech.
„Je tu jen jedna postel,“ poznamenává Akito.
Lunair jen znuděně vydechne. „Posluž si,“ krčí rameny a vychází vstříc dveřím. „Budu celou noc pryč.“
„Kam jdeš?“ zeptá se nejistě.
„To není tvoje starost.“
„Fajn,“ zamračí se a odtažitě si založí ruce na prsa.
Lunair se otáčí. „A ještě něco,“ upozorní se zdviženým prstem. „Umyj se, než se vůbec dotkneš toho hedvábného povlečení,“ dodává a ukáže ke dveřím v rohu místnosti, které patří ke koupelně. Nakonec odchází. Najednou se ozve klíč v zámku. Zamkla ho tu jako nějaké zvíře.
Akito poraženě svěsí ramena a přikračuje k posteli. Jemně se rukou dotkne růžového povlečení. Po těle mu vyskáče husí kůže. V životě se ničeho tak jemného nedotkl. Natěšeně si promne ruce a rychle vykročí ke dveřím do koupelny.

Vévodova dcera své výzvědy ukončila o něco dříve, než předpokládala. Tiše odemkne dveře a vejde dovnitř. Pokoj je zahalený do tmy. Je tu ticho a klid. Přikračuje blíž k posteli, kde nachází míšence spát jako dřevo. Do tváře mu opět svítí světlo měsíce, který pomalu ubývá. Jeho vlasy se teď snoubí s odstínem toho světla.
Při tom pohledu se lehce zatřese. Polkne všechny ty nepříjemné pocity a obrací svůj pohled směrem k pohovce. Stahuje si plášť z ramen a povoluje opasek. Lehá si a rukou hřbetem opřenou o své čelo a tou druhou položenou podél těla. Ještě třikrát se překulí, než opět vstává. Tahle pohovka pro ni není to pravé, i když je o dost pohodlnější než postele v míšencově vesnici. Přikračuje blíž k posteli. Měla by ho vzbudit, ale na její mysl náhle přijde hříšná myšlenka. Kdyby se na sebe podívala očima svého já z minulosti, nikdy by nevěřila, že je to skutečně ona. Obchází postel z druhé strany a stahuje si boty i kalhoty. Následně si lehá zády k němu. Postel je tak široká, že by se mezi ně vešel ještě jeden pár. Dlouze vydechne a zavírá oči.
Najednou se ozve zavzdychání a Akito se převalí na druhý bok. Při tom sevře Lunair v pase a přitiskne si ji k tělu. Její oči se překvapeně rozšíří. Má chuť zakřičet, ale nedokáže to. Něco jí vzalo hlas. Ten zvláštní pocit, který se převaluje v jejím žaludku. Jeho nos se zaboří do jejích vlasů a spokojeně oddechne.
„Serai… Jsi zpátky…“

Ráno se hlasitě rozletí dveře do pokoje. To Akita vzbudí. Vyděšeně vyskočí z postele a rozhlédne se kolem sebe. Všechno vypadá přesně tak, jako když šel spát. Znamená to, že Lunair skutečně celou noc nebyla ve svém pokoji.
„Prober se. Už je ráno,“ pronese nabroušeným tónem a podrážděně přimhouří oči s rukama založenýma v pase.
„Už jsem vzhůru,“ řekne rozespale a promne si oči.
„Připrav se přijď dolů,“ dodá a otočí se zpátky ke dveřím. „A nezapomeň, že nikdo neočekává míšence.“
Akito jen zafuní. Natahuje si boty a následně přejde místnost, aby sebral z křesla svou odloženou košili. Přetahuje si ji přes hlavu a následně se mění na Heatha. V této podobě sejde schody do přízemí.
„Dobré ráno, sire Heathe,“ uvítá ho postarší muž pod schody.
„Ah… Ránko,“ usměje se nejistě Akito.
Muž zvedne tázavě obočí, ale nakonec to přechází bez povšimnutí. „Odpočinul jste si dobře?“
„Samozřejmě,“ usměje se Akito. Je již o něco jistější. „Kdopak jste, pane?“
„Já jsem váš denní sluha, sire Heathe,“ odpovídá muž. „Myslím, že oslovení pane se pro mě úplně nehodí.“
Akito nakrabatí čelo.
„Nyní pojďme,“ pokyne směrem do chodby. „Snídaně je již nachystaná.“
Doprovodí ho k salonku v přízemí, odkud se line vůně čerstvě upečeného pečiva. Akito ji všechnu nasaje do nosu a spokojeně se usměje.
„Lady Lunair již čeká,“ dodává sluha a otevírá dveře do salonku.
Akito děkovně přikývne a vchází dovnitř. Lunair sedí za prostřeným stolem a na obličeji má ten nejzamračenější pohled, jaký u ní za celou dobu mohl vidět. Tímhle pohledem propichuje Akita, který si nejistě sedá ke stolu naproti ní.
„Jsem ráda, že ses ke mně přidal, Heathe,“ řekne, ale její výraz si zcela protiřečí s jejími slovy.
Z tónu tvého hlasu ti každý snadno uvěří,“ pomyslí si Akito.
Přikračuje k němu služebná s konvicí horkého čaje v ruce. „Dal byste si čaj, sire Heathe?“
„Oh, zvládnu to sám,“ usměje se na ni a bere konvici do svých rukou. „Nedělejte si s tím starosti.“
„Prosím…?“
Služebná na něj překvapeně hledí. Následně nejistě pohlédne na Lunair, která jen nevěřícně zírá do Akitova přihlouplého výrazu.
„Nechte nás s Heathem o samotě,“ řekne Lunair. „Musíme si promluvit.“
Služebná se ukloní a vychází ze dveří následovaná dalším sluhou, který stál u dveří.
„Každý je tu tak ochotný,“ usmívá se spokojeně Akito.
„Co to zase děláš?!“ zavrčí Lunair.
„Co…?“
„Šlechtici si nenalévají čaj sami.“
„Ale vždyť je to jen maličkost, nic speciálního…“
Lunair jen zakroutí hlavou. „Všechno je to o image,“ objasňuje mu. „Drž si v mysli, že jsi budoucí vévoda. Tak se podle toho chovej.“
„Zkusím to,“ zamumlá nespokojeně. „Ale nebuď na mě protivná, když nebudu vědět, jak se chová syn vévody.“
Lunair jen protočí očima a upije ze svého šálku čaje.
„Nicméně… Máš nějaký nápad, jak dostat Serai ven?“ zeptá se na tíživou myšlenku. Od doby, co jsou tady se o ní ještě nezmínila a jeho už velmi tlačí touha ji vidět.
„Nejdřív musím zjistit, kde ji drží.“
„Jak to že nevíš…?“
„Jak to mám asi vědět?“ nenechá ho dopovědět otázku. „Nebyla jsem tu, když ji zajali,“ připomíná mu. „To dá přeci rozum, když jsem musela zaplnit její místo.“
Ozve se nespokojené zamumlání.
„Stále je tu také možnost, že nás odhalí, proto bychom měli věci začít řešit rychle,“ pokračuje. „Dnes si jdu pro nějaké informace, ale nemůžu riskovat brát tě sebou.“
„Ale jak budu vědět, co mám dělat?“
„Řekla jsem, že tě dnes vezmu na prohlídku města a okolí,“ vysvětluje svůj plán. „Takže proč to prostě neuděláš… ovšem bez mé přítomnosti?“
„Co když se ztratím?“ vyhrkne. „Ještě nikdy jsem tu nebyl.“
„Všude jsou cedule,“ zamračí se. „Ani idiot jako ty se nemůže ztratit. Samozřejmě bych také raději upřednostnila tě nenechávat potulovat kolem samotného, ale pro tenhle případ nemám lepší alternativu.“
„Hm,“ zamručí znovu. Stále si není jejím plánem jistý.
„Do tvé kapsy jsem dala další kožený váček s vlasy,“ pokračuje. „Během té doby se budeš vydávat za tohoto muže. Je z Futamu, takže ho nikdo nepozná a není šance, abyste se potkali.“
„Počkej… Když jsi měla ty vlasy celou dobu u sebe, tak proč jsem si nemohl vzít jeho podobu místo té Heathovy?!“ vyhrkne. „Nikdo nemusel umřít.“
Bere znovu šálek do svých dlaní a napije se. „Byla to prostě dobrá příležitost zbavit se špeha,“ zašeptá chladným tónem. Pokládá šálek na talířek a vstává od stolu. „Při západu slunce se sejdeme u hlavní brány,“ řekne a vykračuje směrem ke dveřím. „Zkus být co nejméně v Heathově podobě, když tě nemám pod dozorem, abychom se vyhnuli zbytečné pozornosti.“
Lunair odejde. Dveřmi přichází služebná.
„Chutnala vám snídaně, sire Heathe?“
„Bylo to to nejlepší, co jsem kdy jedl,“ usměje se na ni.
Dívka zrudne. „Děkuji. To mě skutečně těší, sire.“
Akito se mile usměje a vstává od stolu.
„Lady Lunair říkala, že si prý spolu jdete prohlédnout město. Chcete přinést kabát?“
Tak takové to je… mít vlastní služebnictvo,“ pomyslí si. Následně kroutí hlavou. „Ne, chci se ještě umýt.“
Služebná se ukloní a odejde. Akito se vrací do pokoje. Míří směrem do koupelny, když si všimne hrací skřínky u piana. Přikračuje k ní blíž a bere ji do dlaně. Několikrát otočí klíčkem a náhle se po pokoji rozezní melodie národní písně Prionu.
„Huh? Říkala, že tu píseň nezná…“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top