Ztělesnění - Kapitola 5 (část 1/3)

Dodržíš slovo?

Cesta byla dlouhá. Z několika týdnů se pomalu začaly stávat měsíce. Akito tou dobou prožil spoustu neklidných nocí, kterými ho provázely noční můry, ve kterých svou ženu ztrácel v temnotě.
„Počkej… Neodcházej…“
Lunair jich byla jediným svědkem. Její noci také postrádaly klidný spánek. Pronásledovaná svými vlastními démony věčně vysedávala u ohně a hleděla do rudě žhnoucích uhlíků. Pouze Akitovy vzlyky vždy odlákala její pozornost od zakrvácených zdí v akamské věznici.
Její rudé oči zapátrají k jeho tváři. Je teď vláčná a hřejivě ozářená oranžovým světlem přicházejícího od ohniště. Ten pocit, když pomyslela na to, o čem se mu právě zdá, jí lehce tížil na hrudi. Jen těžko mohla dát tomu pocitu jméno.

Na druhé straně Alden také nenašel na svých cestách mnoho klidu. Salory a Vikon se neustále špičkovali a dělali tak divadlo celé posádce lodi, která je na vlnách nesla vstříc pro ně neprobádanému světu.
Opřen lokty hledí na moře, zatímco milostný pár za jeho zády křičí, a v ruce žmoulá černý notes, který není náhodou podobný tomu, který kdysi daroval Naiře. Alden jich měl několik. Byly plné jeho nevzácnějších myšlenek, básní. Svým uměním se nikdy nechlubil. Měl totiž pocit, že obsah jeho veršů byl až příliš osobní. Bylo to jako odhalovat své nitro čtenáři. Proto bylo jen velmi málo lidí, kteří měli tu možnost nahlédnout nebo jednu z nich dokonce vlastnit.

Její rudé oči se polekaně rozšiřují s krátkým trhnutím. Právě se probudila z nepříjemného snu. S nejistým zamžouráním do zlatavého slunce, které se na ni šklebí z bledě modré oblohy, se ovšem vytratila vzpomínka na jeho obsah a zůstal zde jen nepříjemný pocit, který zvyšoval tempo jejímu tepu. Až po několika vteřinách si uvědomuje, že usnula na Akitově rameni během cesty. Její tvář je stále otlačená a žhne, když se jí dotkne promrzlými prsty. Znechuceně se zamračí a trhne pohledem do jeho tváře.
Ta je klidná a zcela nezaujatá. Ví, že se Lunair probudila, ale nepodívá se na ni. Neutrálním pohledem hledí na hlinitou cestu před sebou a snaží se neusnout.
„Proč si mě nevzbudil?“ zamračí se a odtahuje se, co jí prostor dovolí. Zkoumavým pohledem se rozhlédne kole sebe. Tahle krajina jí byla dobře známá. Věděla, že se blíží k cíli.
„Nebylo kde odbočit, takže jsem se nemohl ztratit,“ obhajuje se a trochu při tom napruženě zúží oči. „Myslel jsem, že by ti trochu spánku prospělo.“ Najednou polevuje a na tváři se objeví náznak úsměvu. „Spíš ty vůbec někdy?“ Pohlédne na ni a jeho velké zelené oči se zalesknou pobavením.
Chvíli hledí do těch očí překvapeným pohledem bez toho, aby cokoliv opověděla na jeho spíše řečnickou otázku. V tu chvíli pocítí, že se její tep opět zrychlil, ale tentokrát to nebyl strach, co to zapříčinil. Ten pocit odvede její pozornost někam pryč, a tak ještě dlouhou chvíli jen mlčí a zírá do těch zelených studní.
Akito pocítí těžký pocit v žaludku, když ho ty děsivé krvavé oči sledují upřeným pohledem. Úsměv z jeho tváře opadá a raději shlédne zpátky na cestu.
„Zastav koně.“
Akito se neptá a zatáhne za otěže. Koně se s krátkým zařehtáním zastavují uprostřed lesní cesty.
„Akam je odsud co bys kamenem dohodil,“ pronese. Její hlas postrádá všechny emoce, ale v jejích očích se odráží něco jako obavy.
„Tak na co čekáme?“ zamračí se s vráskou na čele.
„Nemůžeme tam prostě vejít jako by nic,“ kroutí nevěřícně hlavou nad jeho hloupostí. „S přihlédnutím na to, kdo jsi bychom byli minimálně podezřelí.“
„Tak jaký je plán?“
„Zůstaň tady,“ řekne a seskakuje z vozu. „Já to zatím zkusím nějak… zařídit.“ Její oči zapátrají po okolí. Následně její prst vystřeluje vzhůru a ukáže na sever. „Tohle místo vypadá jako dobré na ukrytí jednoho míšence, aniž by byl všem na očích,“ pronese jako by mluvila sama pro sebe. „Ale jak tě znám-“ zaráží se a zpraží ho výchovným pohledem. „Prostě se vyhni vymýšlení nějakých hloupostí.“
„Co když se nevrátíš?“
Lunair mlčí. Přehazuje si přes zlaté vlasy fialovou kapuci svého pláště. Obrací se na patách a rozchází se dál po cestě. Akito jen hledí do jejích zad a ta vráska na jeho čele se prohlubuje. Cítí, že je nadosah získat Serai zpátky, ale netuší, co teď bude následovat. Mohla by ho snadno zradit a poslat na něj vojáky. Dokonce ani s Kardianovým ujištěním nemůže vědět, jestli dodrží slovo. Mohla by dát jeho vlasy komukoliv z Akamu a ten by se za něj mohl vydávat, až se ostatní vrátí s lékem proti jedu, který koluje jejich žilami.

Její kroky jí zavedou až k hlavní bráně kolem jedné ze čtyř akamských čtvrtí jménem Sann. Na tomhle místě se narodila a prožila tu většinu svého života. Jeho hradby byly vanilkově žluté, stavěné z pískových cihel. Brána byla touhle dobou ještě zavřená a stálo nad ní několik vojáků v pozoru, jak se na akamskou stráž sluší a patří.
Lunair vzhlédne. Zakrývá si oči dlaní, aby zabránila slunci oslnit jí ve výhledu. „Otevřete bránu!“
Jeden z vojáků přichází k okraji a shlédne dolů na rudookou dívku. „Kdo mluví?“
„Lunair Naeryus, dcera vévody Rayneho Naeryuse.“
Voják přikývne a přechází k druhému kraji směrem do města. „Otevřete bránu!“ přikáže. „Lady Lunair se vrátila!“

Akitova ruka se nervózně roztřese v křeči. Když šíp vylétá z jeho luku, jen prosviští kolem párku hrdliček, které se s úlekem zvednou k modré obloze a zmizí v dálce.
Začínám být paranoidní.
Posteskne si a dřepne si na zadek do zelené trávy pokryté ranní rosou. V jeho hlavě se honí vzpomínky na maskovaného zloděje, který se dokázal proměnit snad v jakékoliv zvíře, které by zvládl vyjmenovat.
Nemůžu věřit už nikomu a ničemu.
Začíná cítit, jak se mu vlhkost vsakuje do plátěných kalhot barvy hořčice. To je ovšem poslední starost, která by ho tížila na mysli. Odevzdaně roztahuje ruce a padá na záda i torzem obepnutým bílou lněnou košilí zastrčenou za černým opaskem. Jeho pohled se zabodne do svěží oblohy, na které se prohánějí mraky jako jehňata na louce.
Už je to den a půl, co odešla… Co se tam asi teď děje?

„Tak brzký návrat…“ pronese zadumaně vévoda sedící za stolem své kanceláře.
Naproti němu stojí vždy odevzdaný generál Dirk s tím osobitým zasmušilým pohledem drsného velitele. Jeho uniforma v odstínech královské modři je perfektně nažehlená jako obvykle. Postavení má pevné a jisté s rukama založenýma za zády a hrdě zvednutou hlavou.
„Zdá se, že její mise v přestrojení v té míšenské vesnici pro ni byla až příliš velká zodpovědnost,“ pokračuje Rayne se znepokojeným výrazem. Jeho rty se semknou v tvrdou linku pod hustým knírem. „Nejspíš to mělo neblahý vliv na její kondici.“
„Zdá se, že její stav je stále stabilní,“ namítá Dirk.
Vévoda jen nezaujatě vydechne, jako by dával najevo, že on toho ví víc než generál. „Odhaduji, že jí zbývá tak rok života…“ pronáší se stejným nezaujetím, jako by právě nemluvil o smrti své jediné dcery, ale o někom, ke komu by jen těžko hledal ve svém srdci bližší city. „Nicméně na tom teď nezáleží. Její načasování nemohlo být lepší.“
„Chcete říct, že už bylo oficiálně rozhodnuto?“ zpozorní Dirk.
„Přesně tak,“ přikyvuje Rayne a zvedá se ze své židle. „Vlastně…“
Jeho větu přerušuje zvuk přicházející z chodby. Oba muži ihned zpozorní.
Dirkovo čelo se orosí. Zdá se být zaskočen více nežli vévoda. „Huh, co to bylo?“
„Ať je za dveřmi kdokoliv, vstupte,“ řekne důrazně Rayne a jeho tvář nese vážný výraz.
Dveře se otevřou a v nich stojí drobná ženská postava. Má na sobě nadýchané cyklámenové šaty s bílou zástěrou s mašlí na zádech.  Na krátkých zlatých vlasech má naražený bílý čepeček.
Lehce se ukloní a nadzvedne decentně sukni. „Váš čaj je již hotov, drahý vévodo.“
„Copak nevidíš, že máme jednání?!“ vyjede po ní hrubým tónem generál.
Děvče překvapeně zamrká dlouhými černými řasami, které lemují její velké rudě zbarvené oči.
Rayne se rychle nahlas zasměje, aby všechnu pozornost strhl na sebe. Poplácá Dirka po rameni, aby ho usměrnil. „Není třeba být tak striktní, generále.“ V jeho tváři se odráží úleva. „Děkuji, ale teď nemám chuť. Jdi a přiveď sem Lunair. Rád bych ji přivítal.“
Služebná opět udělá decentní úklonu. „Hned to bude, drahý vévodo,“ pronese a pomalými kroky opouští místnost.
Úsměv na Rayneho mizí s jejím odchodem. „Není nutné být tak výbušný,“ napomene generála. „Akorát to na nás přivolá nechtěnou pozornost.“
Dirk se odmlčí.
„Kde jsem to skončil…? Ah, jistě. Chtěl jsem říct, že pro něj už poslali.“
Služka – teď již v naprosté tichosti – stále stojí za zavřenými dveřmi a poslouchá jejich rozhovor až do úplného konce. Kolem jejího těla se objevuje nepatrný záblesk světla a v něm se objevuje Lunair se svou kamennou tváří. Místo, aby se vrátila do otcovi kanceláře ve své podobě, se obrací a odchází po schodech zpátky do přízemí.

Sann, nádherné místo plné domů z režných cihel se šafránovými nebo rubínovými střechami, které jsou obehnány pruhy záhonů plných pestrobarevných květin a okrasných stromků. Ve středu tohoto města se nacházelo hlavní sídlo vévody. Na každém rohu stáli vojáci v naleštěných zlatých zbrojích s fialovými plášti. V rukách nosili kopí a na hlavách helmy.
Lunair na tohle město vždy shlížela jako na vězení. Byla to pro ni zlatá klec, ze které nebylo úniku. Bylo to chladné a prázdné místo plné samoty. Kdykoliv se mezi mřížemi objevil alespoň malý paprsek světla, nějaká vyšší moc ho zastínila. V tu chvíli jako by to místo opustil vzduch a ona sama se začala dusit ve vlastní zoufalosti.
To ovšem byla minulost. Když sedí v šachovém salónku nad šálkem čaje, necítí nic. S tváří zahalenou do bezvýrazné masky hledí na vévodu sedícího naproti ní. Pod nohama se jí rozkládá černobílá podlaha z dlaždic, které budí dojem velké šachovnice. Cítí se jako jednou z figurek v otcově šachové partii.
„Chápu,“ pokývá hlavou Rayne, když si vyslechne verzi příběhu o jejím návratu, kterou si pro něj Lunair již dlouho připravovala. „Kdo by tušil, že naše podezření ohledně Prionu je neoprávněné?“
Mlčí. Hledí na vévodu, ale její pohled mizí někde v dálce, jako by hleděla skrz něj.
„A ohledně té… schopnosti. Doufám, že je ti jasné, že zachování toho tajemství má tu nejvyšší prioritu.“
„Není třeba o tom mluvit,“ opáčí prázdným tónem, který jde ruku v ruce s jejím výrazem. „Kromě toho, co dalšího nám přinese špehování těch míšenců?“ zamračí se znechuceně, ale její výraz je jiný než kdy dřív. „Člověk by si řekl, že stačí jen změnit svůj vzhled, ale ve skutečnosti není nic horšího než soužít s jednou z těch ubohých bytostí.“
Rayne se zasměje. „To věřím,“ přikyvuje se spokojeným výrazem. „Mluvíš jako pravý Akam. Muselo být opravdu těžké žít mezi těmi divochy.“
S jeho slovy v její hlavě probleskne spleť vzpomínek, kdy ještě Akito neměl ani tušení, že není Serai. V tu chvíli musela sama sobě přiznat, že tohle období bylo navzdory její nechuti k míšencům to nejkrásnější, které kdy ve svém dosavadním životě zažila. Všechno, co právě řekla, bylo míněno jen pro vévodovo ujištění, že svůj úkol odvedla řádně i navzdory jejímu brzkému návratu. Musela se zbavit podezření, které by ho mohlo navést na stopu jednoho z těch míšenců, kterého právě ukrývala v nedalekém lese.
„No, i navzdory tvému brzkému návratu jsi učinila velký krok pro Akam,“ zvážní. „A dokázala jsi svou cenu.“
Stále mlčí jako hrob. Její hruď zalívá ten nejčistší pocit zrady, který toužila náležitě oplatit. Už není ta naivní malá holčička, která sebou nechala slepě manipulovat. Je to už dlouho, co prozřela a jen v tichosti vyčkávala na svou příležitost.
Rayne vstává od stolu a nechává svůj nedopitý šálek čaje na stole. „Večeře bude v šest. Přijď včas. Mám pro tebe velkou novinku.“
Lunair podezíravě přimhouří oči do jeho zad, když se ztrácí za zavírajícími se dveřmi. Znepokojuje ji ještě jedna věc.
Kde je matka?

V hlavní jídelně se rozezní fanfáry, když kuchtíci nosí na stůl obložené tácy a přetékající mísy toho nejlepšího jídla. Lunair si uvědomuje, že ani jednou za celou dobu, co žila v Prionu, se jí po tomhle načinčaném divadle a jídle tisíce chutí nezastesklo. Obsahovalo v sobě nějakou zvláštní pachuť, při které měla pocit, že jí jídlo uvázne v krku a ona se jím zadusí. Možná to byl jen její vnitřní pocit, protože tohle místo svazovalo její hrdlo už při pouhém nádechu.
Rozhlíží se po zlatem zdobené místnosti a sleduje hezké vázy na policích se vzpomínkami na období, kdy kolem pobíhala a dělala nepořádek. Alden a Tessalia seděli přesně na těch židlích naproti ní, na kterých teď sedí část Velké Rady. Jsou tu všichni její členové až na jednoho. V čele stolu stojí dvě zlaté židle s fialovými polštáři. Na jedné sedí vévoda, ale vévodkyně po jeho boku chybí.
Lunair jen vydechne. Zdá se, že tahle sešlost pro otce skutečně hodně znamená. Bylo proto zvláštní, že se ho matka neúčastní.
„Sešli jsme se zde, abychom vřele přivítali mou dceru, Lunair Naeryus, která se právě vrátila ze svých cest. Na své tajné misi zajistila mír a dobrou budoucnost pro celý Akam!“
„Vřele děkujeme, lady Lunair,“ pronese poněkud suše generál Dirk, který jakožto součást Velké Rady nemohl u večeře chybět. Poslední dobou ho něco nepříjemně popichovalo v útrobách. Je to vidět už na první pohled. Celý večer z Lunair nespustil oči, jako by měl něco na srdci, ale nechává si to pro sebe. Jeho podrážděnost byla běžná, ale nikdy ji nedával tolik na odiv.
Lunair mlčí s pohledem zabodnutým do stolu, jenž vypovídá o tom, že je zcela mimo tuto místnosti a možná i celý vesmír.
„Opravdu záslužná práce hodná dcery vévody.“
„Odvedla jste skvělou práci, lady Lunair,“ lichotí další hlas z mnoha, který Lunair ignorovala.
Pochvaly se hrnou ze všech stran, ale Lunair je nevnímá. Nezaslouží si je a ani o ně nestojí.
„Hluboce se omlouvám, že tu teď s námi nemůže být tvoje matka,“ spustí Rayne s pohledem zabodnutým do její nezúčastněné tváře. Při té zmínce si získává její pozornost, „ale má teď mnoho diplomatických povinností.“
„Diplomatických povinností?“ procedí mezi zuby.
„Ohledně akamských čtvrtí, samozřejmě,“ objasňuje dál vévoda. „V návaznosti na to mám jedno oznámení.“
V tu chvíli se generál Dirk nepohodlně zavrtí na židli, jako by ho něco bolelo. Jeho pohled je zabodnutý do pohárku červeného vína, který žmoulá v ruce. Z jeho očí čiší touha po tom, aby nebyl přítomen v místnosti.
„Fione a já jsme se rozhodli, že nadešel čas… pro naši rezignaci jakožto vévodů Sannu ve jménu Lunair,“ pokyne ke jmenované s úsměvem.
Všichni vytřeští oči kromě Dirka, který pevně sevře svůj pohárek a usrkne si kyselého vína.
„Cože?!“ vyhrkne Lunair.
„Ve skutečnosti akamská druhá největší čtvrť, Futam, souhlasila se sjednocením.“
„Sjednocení dvou různých čtvrtí…?“ mračí se podezíravě Lunair a najednou jí to celé dochází. „Jinak řečeno…“
„Heath Saeron, budoucí vévoda Futamu, již dorazil,“ pronese Rayne a potvrzuje tak její domněnky. „Svatba by měla proběhnout za tři dny.“
„Gratulujeme, lady Lunair.“
„Musí to být skutečná pocta být součástí takové příležitosti, na kterou Akam čeká už staletí,“ pronese Dirk hořce a opět upíjí ze svého pohárku. Je už patřičně ovíněn a tak postrádá kontrolu nad tónem svého hlasu, který zní dost podrážděně.
Rayne ho zpraží káravým pohledem.
„Jak úžasná zpráva.“
„Tohle je směšné,“ vystartuje Lunair, ale stále se snaží držet své emoce na uzdě. „Sotva jsem přijela…“
„Nemusíš mít starosti,“ konejší jí vévoda s milým úsměvem. „Všechny přípravy jsou už v plném proudu. Všechno zvládneme podle plánu.“
Otevřou se dveře a do nich vchází písař. Přistoupí k vévodovy a nakloní se k jeho ramenu. Taktně si zakryje pusu rukou v bílé rukavičce a něco zašeptá. Následně opět přechází ke dveřím a bere je za kliku.
Rayne k němu pokyne rukou.
Písař otevírá dveře, kterými projdou dva vojáci. Mají na sobě stříbrné brnění s vyrytým znakem stromu na hrudi. Z ramen jim splývají zelené pláště. Každý z nich se postaví na jednu stranu místnosti. Následně vchází služebná v nařasených černých šatech s bílou zástěrou a bílou stužkou ve zlatých vlasech.
Celý průvod je zakončen chlapcem ve věku Lunair. Na tváři nese arogantní úšklebek a jeho nabubřelá chůze o něm vypovídá jen to nejhorší. Vlasy má rovné. Zakrývají jeho uši a ofina mu padá do očí. Na bradě mu raší první náznak vousů.
Přistupuje směrem k zamračené dívce. Lehce se předkloní a bere do dlaně její ruku. Jemným dotekem svých úst na hřbetu její ruky jí vzdává svou úctu.
„Je pro mě velkým potěšením poznat vás osobně, lady Lunair,“ řekne s pokřiveným úšklebkem. „Slyšel jsem o vás opravdu mnoho a nakonec se zdá, že všechny ty lichotivé povídačky, jsou pravdivé. Jste skutečně ta nejkrásnější žena v Akamu.“
Mlčí a prohlíží si ho zahořklým pohledem. Vysmeká svou ruku z jeho dlaně a odvrátí svůj pohled před sebe. „Já o vás neslyšela nic, takže nemohu říct to samé,“ pronese s prázdnotou v hlase. „Ale vzhledem k vašim slovům se zdá, že dobře znáte všechny ženy z Akamu. Nevím, jestli je to zrovna lichotivý titul…“
„No tohle!“ vyletí mladá služebná v černých šatech. „Pane Heathe, taková drzost…!“
„Nikdo se tě neptal na tvůj názor,“ zpraží ji chladným pohledem Lunair.
Heathova osobní služebná jménem Lilly hlasitě polkne a vrací se na své místo u zdi.
„To stačí,“ zatíná čelist Rayne. „Není třeba vyvolávat tu takové napětí.“
„Nemějte starosti,“ pohodí pobaveně hlavou Heath a s tím svým osobitým úšklebkem se přemísťuje k volné židli u stolu, která je přímo naproti Lunair. „Byl jsem předem obeznámen o nepřiměřeném temperamentu lady Lunair. Ale vsadím se, že je jen otázkou času, než si zvykneme na vzájemnou společnost.“
Luanir si znechuceně odfrkne. „Zdá se, že si opravdu fandí-“ Poslední slovo polyká jako pilulku s jedem. Opět se jí sevře hrdlo. Musí se držet zpátky, pokud má vykonat svou pomstu. Tohle protestování ničemu nepomůže.
„Lady Lunair, tohle je domluvené manželství králem Akamu,“ vydává ze sebe přiopilý Dirk. „Musíte chápat, že to pomůže mnoha věcem. Stejně jako já.“
Na jejím čele se objevuje vráska. Jeho připomínky k dnešnímu večeru jsou skutečně zvláštní. Zdá se, že jí svou zprávu snaží předat tímto způsobem, ale jí se nedaří ji rozluštit. Vlastně ani neví, jestli o to stojí zrovna od pravé ruky svého otce.
„Můj otec pro nás má skvělé vyhlídky do budoucna,“ pronese opět tím namyšleným tónem Heath. „Nechtěl bych ho zklamat, lady Lunair.“
„Pravda,“ vydechne rezignovaně. „Předpokládám, že by bylo marné protestovat,“ zatne čelist, ale nakonec se pokouší na sobě vyloudit úsměv, který pošle směrem k chlapci naproti ní. „Omlouvám se za své neomalené chování. Akorát to o mě vypovídá zle.“
„Vidíš, není to tak těžké,“ usmívá se na ni otec. „Jste dva okouzlující šlechtici… Není tu žádný důvod, proč byste spolu nemohli vycházet.“
„Jsem si jist, že někdo tak úchvatný jako lady Lunair to chápe,“ usmívá se spokojně Heath.
Na druhou stranu Lunair má pohled sklopený do stolu. Nechce hledět do tváře ani jednoho z nich. Nakonec ji tahle situace utvrzuje v tom, že jí tu nic dobrého nečeká, i když ještě nemá dobře promyšleno, jak hodlá vykonat svou pomstu.
„Dobrá tedy,“ řekne Rayne směrem ke stolu. Staví se na nohy a bere do ruky sklenku vína. „V následujících několika dnech je na vás, abyste se trochu poznali.“
Všichni u stolu se také staví na nohy a berou sklenice do dlaní. Lunair drží svůj bezvýrazný pohled zabodnutý někde v zemi. V mrtvolném gestu bere svou sklenici.
„Připijme si na budoucího vévodu a vévodkyni a na sjednocení Futamu a Sannu!“
Všichni upíjí ze svých sklenic plnými doušky. Pouze Lunair se sotva dotkne rty broušeného skla a pokládá ji zpátky na zdobený ubrus.

Mladý šlechtic z Futamu netrpělivě přechází ode zdi ke zdi Lunaiřina sídla, které stálo nedaleko toho jejích rodičů v samotném srdci čtvrti Sann. Už minulo několik hodin od večeře a mladý pár snoubenců měl mít svou první poznávací schůzku.
„Kde je lady Lunair?“ zastavuje se a pohlédne na dvojici vojáků ve stříbrném brnění, kteří střeží komnaty.
„Měla by dorazit každou chvílí,“ odpovídá jeden z nich, ale zdá se, že si svou odpovědí není moc jistý. „Chcete, abychom ji vyhledali?“
Heath jen rezignovaně vydechne. „Ne,“ zakroutí hlavou. „Gentleman počká, až slečna dorazí sama.“

Před hlavním sídlem je klid jako každý den v tuto pozdní hodinu. U dveří stojí voják, kterého přichází vystřídat druhý.
„Tvoje směna je u konce,“ řekne nově příchozí. „Můžeš jít.“
„Ah, díky,“ vydechne voják na stráží a protahuje si své ztuhlé tělo. Ani se neohlédne, když se vydává na odchod. Těší se na nepohodlnou postel v královských kasárnách.
Když je dost daleko, voják, který přišel převzít stráž, se obrátí ke dveřím a přitiskne své ucho na dřevěné plaňky. Rozeznává jasně dva hlasy, které patří vévodovi a generálovi.
„Ale stejně… Odstoupit z pozice vévody? K čemu nám to pomůže?“ pochybuje hlas generála Dirka.
„Akam se vyvíjí, generále,“ opáčí klidným tónem Rayne. „Tituly vévody a vévodkyně se mění v pouhé symboly. Na mou dosavadní moc nemají žádný vliv.“
„Takže stále zůstanete součástí Velké Rady,“ dedukuje Dirk nejistě.
Rayne se jen ušklíbne. „Ironií je, že Heath a Lunair jsou jen jistou… metodou, jak sjednotit dvě čtvrti,“ spustí z jiného soudku. „Ve skutečnosti jsou oba jen nástrojem v mém plánu. Lunair nebude mít žádný vliv na vládu Akamu. Jelikož jsme od jakživa jediní v jejím životě, bude nás poslouchat na slovo.“
„Ale až nadejde její čas…“
„Smlouva již bude podepsána,“ pokrčí rameny. „Bude příliš pozdě něco měnit.“
Ozve se nejisté zamručení z generálovy strany.
Rayne věděl, co ve skutečnosti tížilo jeho mysl, ale odmítl se k tomu, jakkoliv vyjadřovat.
„Když už o tom tak mluvíme… Dal jste Heathovi tu pilulku?“
Ozve se dlouhý povzdech. „Ano, ale stále si stojím za tím, že to nebylo nutné,“ opáčí generál. „Lunair s tou svatbou souhlasila. Nemohli jsme si alespoň odpustit další provokování její trpělivosti?“
„Nikdy neuškodí se v takových situacích pojistit,“ odfrkne si pobaveně Rayne. „Kromě toho je už dávno subjektem experimentu ‚Ztělesnění‘, takže je její osud zpečetěn. Další droga už to nemůže udělat o mnoho horší.“
„Jen jsem si myslel, že-“
„Vím, na co myslíte generále,“ zastavuje ho uprostřed věty a zpraží ho káravým pohledem. „Také si dobře pamatuji, co jsem vám slíbil. Dostanete to.“
Voják za dveřmi s vytřeštěnýma očima ustupuje od dveří dál. Jeho tělo se třese a jeho mysl jen těžko dokáže chápat všechno, co právě zaslechl.
„A jaké jsou novinky ohledně Fione a jejím experimentu?“ ozve se naposledy Dirkův hlas.
„Promiň, jdu pozdě,“ vyhrkne spěšně hlas dalšího vojáka za jeho zády. Přibíhá k hlavním dveřím ve velkém spěchu. Na hlavu si nasazuje helmu. „Nějaký vtipálek mě zamknul, heh. Můžu to teď převzít.“
Stále zaskočený voják nic neřekne a rozběhne se směrem k panským zahradám. Za zatáčkou jeho tělo probleskne bílým světlem a místo něj se objevuje krásná zlatovlasá Lunair. Projde zahradami, až ke dveřím svého domu. S novými informacemi její mise ještě zdaleka neskončila.
Vráží do dveří plnou vervou, když se překvapení mění ve vztek. Heath akorát schází schody do salonku. Dva vojáci ve futamských uniformách tu stále věrně stojí u dveří.
Lunair pečlivě vypočítává situaci a zůstává stát na místě, když jí snoubenec se zamračenou tváří vychází vstříc.
„Vůbec nedělá dobrý dojem, když na první rande přijdete pozdě, víte.“
Lunair zatíná pěsti. Musí myslet na to, co zaslechla v hlavním sídle. Jsou to dvě malá slůvka – Heath a droga. Polkne poslední sliny plné hořkosti a na jejím téměř perfektním obličeji se objevuje náznak úsměvu. Její oči lehce zazáří ve světle zapálených svíček.
„Schůzka uprostřed noci mi přišla o něco příhodnější,“ řekne líbivým hlasem a přikračuje k chlapci blíž. „Nebude nás nikdo rušit.“
Heath tázavě nakrabatí čelo. Dnes u večeře nevypadalo, že by po jeho přítomnosti tolik toužila.
Zastavuje se a ohlédne se přes své rameno k dvojici vojáků, kteří v tichosti stojí vedle dveří. „Proč jsou tady ti dva?“
„Jsme stráž pana Heatha a vaše, lady Lunair.“
„Nejsem slepá,“ zamračí se. „Jen by mě zajímalo, co děláte uprostřed mého domu?!“
Stráže ztichnou. Při pohledu do těch velkých rozhněvaných očích jim tuhla krev. Opět se obrací k Heathovi, který stále s překvapeným pohledem stojí pod schody. Její pohled ihned zjihne a přikračuje několik kroků přímo k němu. Je tak blízko, že se její tělo téměř dotýká toho jeho.
„Ocenila bych trochu soukromí se svým snoubencem,“ vydchne již velmi mírným až svádivým tónem. „To je přeci pochopitelné, ne?“
Heathova tvář zrudne a lehce se mu zatřese vousatá brada. Hledí do její tváře a je téměř zhypnotizovaný tím intenzivním a svádivým pohledem.
„To-to je pravda,“ vykoktá ze sebe a šlehne pohledem ke dvojici vojáků. „Nechte nás o samotě. Dnes už vás stejně nebudu potřebovat.“
„Ale bylo nám přikázáno-“
„Já vám jakožto budoucí vévoda přikazuji, abyste odešli,“ zopakuje důrazně Heath.
„Ale…“
„Slyšeli jste ho,“ ušklíbne se Lunair.
„Jak si přejete, sire Heathe,“ přikývne jeden z vojáků a odchází ze dveří následovaný svým společníkem.
„Co teď?“ zeptá se tázavě a svýma uhrančivýma očima pohlédne do mládencovy stále ještě rudé tváře.
Ten nervózně odstoupí a čelem se obrátí k malému stolku v salonku. „Lady Lunair…“ vydechne. Zdá se, že je nervózní. Vůbec se nepodobal tomu sebejistému spratkovi v jídelním sále. „Musím vám něco říct.“
Mlčky hledí do jeho zad a sleduje, jak se jeho ramena lehce třesou. Její tvář se mění v kámen. Když na ní nehledí, nemusí se přetvařovat.
„Váš otec se strachuje, že spolu nebudeme vycházet.“
„To už není potřeba, ne?“ zeptá se, jako by si chtěla být jistá, že její pózu neprohlédnul.
„Také si myslím,“ usměje se a konečně se k ní obrací čelem. Jeho tvář je orosená a v ruce cosi svírá. „Proto vám to chci ukázat.“ Natáhne svou ruku dopředu a rozevře dlaň. Na ní leží malá pilulka červené barvy. „Poslal mi tohle se vzkazem, že vám to mám hodit do pití.“
„Tohle…“ vydechne Lunair a prohlíží si malou kuličku na jeho dlani. V tu chvíli jí hlavou proběhnou vévodova slova: „‘…Další droga už to nemůže udělat o mnoho horší.‘“
„Prý se vám po tom zalíbím,“ usměje se trochu zahanbeně. „Asi jsem naivní, když jsme se sotva poznali, ale… opravdu jsem se vám chtěl líbit.“
Její tvrdé srdce ani tato slova neobměkčí. Byla už tolikrát zklamaná, že i sebemenší náznaky náklonosti bere jako připravovanou zradu. S odtaživou tváří a obličejem bez výrazu pronese: „To by teď už ale bylo zbytečné, že ano?“
„Nevím, ale jsem si jistý tím, že vám nebudu podávat nějakou drogu pro svůj vlastní užitek,“ odvětí. „Doufal jsem, že když půjdu s pravdou ven, tak to trochu prohloubí naši vzájemnou důvěru. Samozřejmě bych vám byl vděčný, kdybyste o tom vévodovi neříkala…“
„To nemám v plánu,“ ujišťuje ho vážným hlasem. A skutečně neměla.
Oddechne si s úlevným úsměvem. „Zítra to zničím. Je to naše první společné tajemství.“
Lunair se odmlčí. Hledí do jeho jasných očí a milého výrazu a hledá tam nějakou lež. Něco, co by se více podobalo tomu floutkovi, s kterým večeřela. „Na co si to hrajete, sire Heathe?“ zeptá se zahořklým hlasem.
Jeho oči se rozšíří překvapením. „Já… Nevím… jak to myslíte,“ zatřese se mu hlas.
„Kam se poděla všechna ta arogance a sebejistota?“
Jeho oči klesnou k podlaze. „Copak jste nikdy nepředstírala, že jste někdo jiný, abyste dosáhla svého?“
Její nitro sebou škubne.
„Už odjakživa nosím tuhle masku. Moji rodiče si myslí, že jsem až příliš namyšlený a sebestředný, než abych si všimnul, že mnou manipulují,“ ušklíbne se, ale v jeho úsměvu není ani náznak radosti. „Až se stanu vévodou, chci toho hodně změnit. Chci být lepší než oni. Ale tu příležitost dostanu jen, pokud pro zatím budu hrát jejich hru.“
V jeho slovech poznává samu sebe. Na jeho slova nic neřekne, ale její tvrdé postavení trochu pookřeje. „Půjdeme do pokoje.“
Heath se mile usměje a pokyne rukou ke schodišti. „Až po vás, lady Lunair.“
Přikývne a jde do patra. Heath pevně sevře pěst a následuje ji.


(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top