Ztělesnění - Kapitola 4 (část 3/3)

„Ty…!“ zavrčí naposledy a konečně se uklidňuje. Zhluboka se nadechne a odvrací svou tvář od Akita, aby se zahleděla do dálky. „Nicméně to teď není důležité. Ten zloděj se nemohl dostat daleko. Pořád ho ještě můžeme chytit.“
„Měli bychom počkat na lidi z města,“ namítá Akito nejistě. „Budou tu každou chvíli.“
„Oni znamenají jen další nevyžádané potíže,“ odfrkne si pohrdavě Akamka. „Kromě toho bychom si měli pospíšit, než uteče moc daleko.“
„Máš pravdu,“ posteskne si Akito. Představa toho, že se žene za nějakým nebezpečným lupičem, kterému se podařilo zranit i Lunair, která pro něj ještě do nedávna byla neporazitelnou, se mu dvakrát nezamlouvala.
Lunair jeho obavy nesdílí, a proto – bez jediného zaváhání – vyráží svižným krokem na sever.
Akito s ní rovná rychlost. „Neměli jsme se nejprve podívat, jestli tam jsou naše zavazadla?“
„Už jsem je našla,“ odbíjí ho.
„Tak proč ho teda pronásledujeme?“ zvedne nechápavě obočí. Ten skličující pocit v žaludku se prohlubuje. Ani trochu se mu nelíbí, že se Lunair žene za někým, kdo ji zranil.
„Myslím si, že si vzal ‚Ztělesnění‘,“ objasňuje.
Akitovy zelené oči se rozevřou překvapením. „Myslel jsem si, že ‚Ztělesnění‘ je přísně tajné,“ vyhrkne. „Jak se k němu dostal?“
„Jak to mám vědět?“ vyštěkne. Opět ji jeho hloupost rozčiluje k nepříčetnosti. „To je důvod, proč ho musíme chytit, a pak se ho zeptáme.“
Akito opět při běhu shlédne na její zranění na břiše. Zdá se, že kůže pod látkou je nedotčená, ale všechna ta krev okolo ho znepokojovala.
„Kromě toho byl schopný se proměnit ve zvíře,“ dodává tišší hlasem plným znepokojení.
„Myslel jsem, že tohle nejde,“ třeští oči ještě víc. „Jak to udělal?“
Lunair vztekle zatne pěsti. Další hloupá otázka z jeho úst jen přidávala polínka do ohně. „Pokud budeme jen kecat, tak to nikdy nezjistíme,“ odbíjí ho nabroušeně. „Musíme ho najít, a pak se ho na všechno zeptáme.“
Akito sklopí zahanbený pohled. Jeho mysl stále bloumá někde daleko.
Dokonce i jinak velmi nevšímavá Lunair to postřehla. Pohlédne na něj znepokojeným, ale stále trochu podrážděným pohledem. „Co je to s tebou? Jsi hloupější než obvykle.“
„Fajn,“ procedí mezi zuby Akito. Naštvaně obrátí svou tvář na cestu a už mlčí.
Lunair se náhle zastavuje. Její tvář nese opět ten chladný výraz. „Hej.“
„Proč se zastavuješ?“ rozhodí nechápavě rukama a obrací se k ní. „Nejdřív pospícháme a teď máme čas na lelkování?“
V její tváři je stín. Na jejích krásně vykrojených rtech se zračí hadí úšklebek. „Serai je už mrtvá.“
Jeho tvář při těch slovech zbledne jako papír. Oči se mu rozšíří vyděšením, ale jeho mysl stále bojuje s tím, co ta slova vlastně znamenají. „Co jsi to řekla?!“
„Dělám si srandu,“ mávne rukou a opět nasazuje svou optimální bezvýraznou masku. Vykračuje vpřed. „Musela jsem vidět tvoji reakci, abych si mohla být jistá, že nejsi ten zloděj. A kupodivu mi to opět jen potvrdilo, že si hloupý jako kupka sena.“
„Myslím, že by tu byly i lepší způsoby…“
Lunair se povýšenecky zasměje. „Ráda hraju na jistotu.“
Akito vykračuje za ní. Jeho tvář je bez výrazu. Hledí na její záda a opět si uvědomuje, jak krutá a nelítostná dokáže tahle osoba být.
Dobíhají na mýtinku. Zdá se, že jim zloděj skutečně utekl. Lunair se chce rozčílit, ale najednou se ozve chrastění větví za jejich zády.
„Jak neodbytná,“ pronese maskovaný padouch.
„Řekni mi, jak si schopný se proměnit v nelidskou bytost?“ naléhá na něj. „A jak ses dostal ke ‚Ztělesnění‘?“
Tajemná osoba není zrovna komunikativní typ, a tak na rozdíl od minula, útočí bez jediného varování. Vyskočí do výšky a na zem již dopadá čtyřmi tlapami šedého vlka. Vycení vztekle zuby a s hrdelním zavrčením vyráží proti dvojici.
Lunair ostražitě odstrkává Akita na druhou a stranu a sama okamžitě tasí meč. Mladý chlapec padá do kapradí a ještě si ani nestačil uvědomit, co se vlastně děje.
„Co to…?“ vydechne velmi potichu a sleduje souboj mezi Akamkou a vlkem.
Najednou se zdá, že ho Lunair už má. Hrot jejího meče se nemilosrdnou rychlostí žene k hřbetu huňatého zvířete. V tu chvíli se objevuje záře a změní se v drobného netopýra, který vzlétne vzhůru, a tak se snadno vyhýbá jejímu útočnému manévru.
Zavěšuje se na strom, ale jen na malou chvíli, než se zase objeví záře a na větvi se objeví mohutné tělo okrového tygra s velkýma hnědýma očima, které Lunair probodávají svým pohledem.
Lunair překvapeně zírá. Najednou jako by ztratila vůli bojovat. Mohutné zvíře vyskočí jejím směrem, ale opět se jí nesnaží fyzicky ublížit. Jen ji srazí a běží dál. Během té doby se záře objevuje naposledy a k nebi se vznese černá vrána, která se ztrácí v dálce.
„Zatraceně!“ vyjekne Lunair a praští s mečem do trávy. „Jak to dokázal?!“
„Nemáme šanci ho znovu dohnat,“ posteskne si Akito a přichází k ní blíž. Opět se pokouší být nápomocný a natahuje k ní svou ruku.
Lunair se zamyslí, ale nakonec si nechá pomoci na nohy. „Nechápu to,“ vydechne s pohledem zaraženým do modré oblohy. „Když dokáže něco takového, tak proč krade v chudém venkovském městě?“
„Já bych to nenazval chudým venkovským městem!“ ohrazuje se Winston, když spolu s ostatními vychází na mýtinu.
Lunair bere do ruky svůj meč, ale nechává ho volně svěšený podél své nohy. „Co chcete tentokrát?“
„Uklidni se,“ vyráží do popředí Nate, aby zabránil jakémukoliv nedorozumění, které by se mohlo zvrtnout v krvavá jatka. „Jen jsme chtěli poděkovat za to, že jste tenhle případ vyřešili.“
„Lekuji za nalezení mého Melvěla!“ zamává nad hlavou plyšovou hračkou Jasmine.
Následně se ozve souhlasné zamňoukání kotěte, které se zase přítulně otírá o boty Akamky.

Když se to pozdvižení ohledně zloděje uklidnilo, většina lidí z města si šla prohlédnout tajemné podzemní chodby, díky kterým se mohl zloděj nepozorovaně pohybovat všude po městě. Nikdo přesně nevěděl, kde se tunely vzaly nebo kdo je vybudoval. Jasné bylo, že tahle záhada si ještě vyprosí nějakou pozornost.
Winston a Doughlas se společně s Akitem a Lunair přemístili zpátky na radnici, kde už chtěli dořešit jenom pár formalit.
„Dough a já bychom se vám chtěli omluvit za tohle malé nedorozumění,“ svěsí zahanbeně hlavu major Winston.
Šerif jen podrážděně zafuní a založí si ruce na hruď.
„Doughu! Řekni taky něco!“
„Štěstí začátečníků,“ odfrkne si.
„Dejte nám minutku,“ řekne Lunair a kývne směrem k Aitovi, aby ji následoval do vedlejší místnosti.
Ten pokorně kráčí v jejích stopách.
„Nenechal si šerifa, aby tě viděl v mé podobě, že ne?“ zeptá se důrazným hlasem.
„No…“ znejistí Akito. „Vyběhl jsem z věznice jako ty, protože předtím viděl tebe v mé podobě odcházet,“ začíná vysvětlovat. „Potom jsem se vrátil zase jako já a řekl mu, že jsem ti otevřel dveře od cely, ale že se nám podařilo toho zloděje vypátrat.“
„Co kdyby tě zase zavřeli?“ vyletí rozčíleně.
„No…“
Lunair jen zakroutí hlavou. „Hádám, že teď už na tom nezáleží,“ pokrčí rameny. „Když teď vědí o těch podzemních tunelech, tak už snad bude vše v pořádku. Ačkoliv po všech těch potížích, které způsobili, bych je raději viděla ještě chvíli trpět.“
„Naštěstí je už po všem,“ usměje se spokojeně Akito. Snaží se pozitivní náhled na věc přenést i na věčně nespokojenou Akamku, ale to se mu nedaří.
Jen opět zakroutí hlavou a vrací se do vedlejší místnosti. Akito ji následuje.
„Jak se vám tedy můžeme odvděčit?“ zeptá se Winston.
„Jak jsem už říkala, potřebujeme vůz plně naložený zásobami na několik týdnů,“ odpovídá Lunair.
„Nate a Sean už vše připravili!“ zaraduje se Winston, který má pocit, jako by byl díky tomu krok před nimi.
„Pak tedy vyrazíme,“ přikývne Akito.
„Jste si jistí, že se nechcete zdržet?“ zeptá se Winston poněkud zdráhavě.
„Kdybyste opravdu chtěli, abychom zůstali, nepřipravili byste ten vůz tak rychle,“ poznamenává Lunair uvědoměle. „Nemám pravdu?“
Její dokonale vyvozená poznámka mu bere slova z úst. Jen stojí s pootevřenou pusou a zírá.
„Jdeme, míšence,“ pronese směrem k Akitovi a vydává se na odchod. „Už jsme tu ztratili dost času pro nic.“
Akito se jen omluvně usměje k majorovi a vychází za ní.
„Takže… Pořád mám svou práci, že jo?“ ptá se nejistě Dough majora.
„Hádám, že tohle je ta chvíle,“ vydechne Lunair a pohlédne na stříbrovlasého mladíka. Pomalým krokem se společně rozchází směrem na sever.
„Trčeli jsme tady dva dny,“ povzdechne si Akito. „To je hotová katastrofa.“
„Tobě se to lehko říká,“ procedí mezi tuby osobitým podrážděným tónem. „To já byla uvězněná v té nechutné díře.“
„Ale nakonec můžeme vyrazit,“ zatají se mu dech při pomyšlení, že má svou ženu zase na dosah. Je odhodlaný se nenechat už zastavit žádnou další překážkou. „Naložíme rychle zavazadla, ať můžeme pokračovat v cestě.“
„Řekla jsem jim, ať ho přistaví u severního výjezdu z města,“ kývne hlavou tím směrem a přidává do kroku.
V tu chvíli se jim do cesty staví muž jménem Wade. Popadá se šťastným výrazem Akamku za ramena. „Děkuji vám! Byli jste se už podívat do těch podzemních chodeb?“
Lunair se zamračí a hrubě shazuje jeho dlaně ze svých ramen. „To my jsme je našli, ty tupče.“
Lunair pokračuje v cestě a znechuceně si olepává plášť.
„Omlouvám se,“ zastydí se Akito za svou společnici a rychle ji dobíhá. „Lunair, takhle s lidmi nemůžeš mluvit…“
Dorazí k dřevěnému plotu, jehož branka je otevřená. Za stromy je již slyšet řehtání koně.
„Pleklápko!“ zvolá šťastně zrzavé děvčátko s kotětem v náručí. „Tatínek a já bychom vám chtěli polěkovat! A poplát vám zábavný výlet!“
„Děkujeme!“ usměje se na ni mile Akito a jemně ji poplácá po hlavě.
Lunair si jí ani nevšimne a bez jediného slova přichází blíž k vozu, aby si ho prohlédla.
„Mimi vás nejprve neměla rála, ale pak jsem jí lekla, aby na vás byla milá,“ pokračuje Jasmine a zvedá kotě k Akitovu obličeji.
To roztomile zamňouká.
„Ahoj,“ usměje se znovu Akito a tentokrát na hlavě polaská bílé koťátko.
Lunair jen zafuní. „Podívejme se. To je ta prašivá kočka, co se mi otírala o boty.“
„Nech už toho, Lunair,“ posteskne si Akito nad její věčnou negativitou.
„Tak už jste dorazili,“ usmívá se Nate a přichází k Akitovi. Bere do náručí Jasmine a přimkne si ji k hrudi. „Přeju hodně štěstí na vaší cestě, ať už míříte kamkoliv. Tohle město vám přineslo jen samé problémy…“
„To se snadno říká, co?“ zvedá obočí Lunair.
„Ale ty jsi nám hodně pomohl, Nate,“ usmívá se dál Akito a snaží se každou její poznámku prostě ignorovat. „Děkujeme.“
„No, já vám toho nemám moc co říct,“ spustí mladík, který akorát nakládá poslední pytle do vozu. Jeho jméno je Sean. „Snad jen, že vůz už je připravený. Zabalil jsem dost jídla na několik týdnů. Mělo by vám to stačit, ať už jedete kamkoliv.“
„Děkujeme,“ přikývne děkovně Akito.
„Co jídlo pro koně?“ odsekne opět Lunair.
„Myslel jsem na všechno,“ odpovídá trochu podrážděným tónem Sean a zakládá si ruce na hruď. „Nejsem žádný amatér.“
„Dobrá tedy,“ pokrčí rameny a vylézá na vůz bez jediného slova poděkování. „Můžeme vyrazit, míšenče.“
„Řekni za mě sbohem Jaelyn, Nate,“ loučí se Akito.
„Vyřídím!“ přikyvuje s úsměvem, ale než ho nechá přiblížit se k vozu, bere ho za rameno, aby ho ještě chvíli zdržel. „Řekni, Akito, to opravdu chceš cestovat s tak protivnou holkou? Někdo jako ty by měl mít po boku spíš nějakou milou dívku…“
„Jak už jsem řekl, jde pouze o profesionální vztah. Máme před sebou nějakou práci, kterou ještě musíme vyřídit. Bez Lunair to bohužel nezvládnu.“
„No dobrá, nebudu se dál vyptávat. Stejně bys mi to neřekl. Ale slib mi, že dáš na sebe pozor,“ požádá ho. „Tím myslím hlavně před ní. Necítím vůči Akamům žádnou nevraživost, ale v očích toho děvčete nevidím nic víc než prázdnotu.“
„Děkuji za starost,“ usměje se. „Až všechno skončí, stavím se za tebou i se svou ženou Serai.“
Nate přikývne.
Akito přichází k vozu a sedá si vedle Lunair, která v ruce už netrpělivě svírá otěže. Nečeká už na žádné další loučení a vyzívá koně, aby vyrazil na cestu.
„Ahoj! Mimi pleje holně štěstí!“

Vůz sebou nepříjemně drkotá na nerovné lesní cestě. Jedou pomalu, protože v tak nepříznivých podmínkách nemají moc na výběr, jestli chtějí, aby jim kola vydržela po celou cestu.
Lunair drží otěže a dívá se před sebe.
„Přemýšlel jsem…“ narušuje ticho Akito.
„To zní šíleně!“ nasazuje překvapený výraz.
Akito podrážděně zafuní.
Dívka se pobaveně zasměje a opět odklání svůj pohled na cestu před sebou.
Snaží se ignorovat její hloupou připomínku a pokračuje v nakousnuté myšlence. „Ten zloděj… U všeho na světě, jak je možné, že dokázal všechny ty proměny?“
V její tváři se odrazí také znepokojení. „To nevím. I když je to nějak propojeno se ‚Ztělesněním‘, tak to nedokážu pochopit.“
Na chvíli se oba odmlčí.
Ozve se hlasitý výdech z dívčiny strany. „Nemá význam se strachovat ohledně něčeho, čemu v momentální situaci stejně nedokážeme porozumět,“ řekne a předává otěže do chlapcových rukou. „Já si teď půjdu dovnitř odpočinout. Stačí, když budeš pořád mířit na sever.“
„Hej!“ ohradí se Akito.
Pohlédne do jeho velkých zelených očí a pobaveně se zašklebí. Chvíli na ni zírá bez jediného slova. V tu chvíli, jako by viděl v jejích očích víc než tu prázdnotu, o které mluvil Nate.
„Měl bys koukat na cestu, pokud nechceš, abychom do něčeho narazili,“ napomíná ho a zachází do vozu.
Akito shlédne zpátky na cestu před sebou. Stále cítí ten zvláštní pocit, který v něm zanechal pohled těch krvavě rudých akamských očí.

Venku se začíná stmívat. Lunair vylézá z vozu a opět si sedá vedle stříbrovlasého chlapce, který mžourá očima v šeru.
„Padá tma,“ pronese Lunair a neklidně pohlédne na první hvězdy na obloze. „Dál už nepojedeme. Porozhlédneme se po nějakém místě na přespání.“
„Co třeba u toho jezírka?“ zeptá se Akito a ukáže směrem k hladině, která se třpytí jako diamanty. „Mohli bychom se tam i umýt.“
„Koupel zní dost lákavě,“ přikyvuje Lunair. „Zajeď tam.“
Akito se zaráží. „Ale neměli bychom vůz raději nechat tady?“ zeptá se nejistě. „Mohla by nám kola zapadnout do bahna.“
Lunair jen zafuní. „A já už si myslela, že si během cesty zapomněl fňukat,“ zavrčí znechuceně a vytrhává mu otěže z rukou. Sama koně kočíruje o něco blíž k jezírku. Následně zastavuje a seskakuje z vozu. „Raději dojdu pro nějaké dřevo. Ty zatím nakrm koně.“
To její komandování už mi pěkně leze na nervy,“ mračí se, ale nic neříká.
Lunair si ho už dál nevšímá. Obrací se směrem k řídkému porostu a vykračuje vpřed. Její tvář je zahalená do stínu. Na mysl jí přišla myšlenka, která se jí nechtěla pustit už od chvíle, co zašla do vozu. Vkradla se do její hlavy jako nezvaný host a při každém opětovném pohledu do Akitovy chlapecké tváře se vracela zpět.

Akito si rozložil přikrývku na podlahu a po těžkém dni usnul jako špalek.
Lunair si trochu odpočinula během jízdy, a tak místo spánku zůstala u ohniště. Při pohledu na rudě žhnoucí plameny musí stále myslet na tu myšlenku. Rozhoduje se, že teď je ten správný čas. Zvedá se a přichází do vozu.
Tvář chlapce spícího na dřevěných plaňkách vozu vypadá, jako by patřila padlému anděli. Je ozářena chladným svitem měsíce, který se dovnitř dostává protrženou střechou.
Chvíli jen sleduje tu neklidnou tvář, která se lehce chvěje, protože ho právě pronásleduje zlý sen. Z pod pláště tiše vytahuje svůj meč. Jeho ostří se zaleskne ve svitu měsíce stejně jako Akitovy stříbrné vlasy.
Proč bych tě měla nechat splnit svůj slib? Nezdá se mi to fér, víš…“
Nechává se zcela pohltit těmi temnými myšlenkami. Pokládá hrot meče na Akitův odhalený hrudních. V její tváři není ani malý náznak zaváhání. Stín ji zcela pozřel a připravuje se k nemilosrdné vraždě.
Nakonec jsi stejně jen další z těch míšenců…
Akito sebou cukne. Jeho ústa se lehce otevřenou a neklidně zatřesou. „Se-Serai… počkej… Jen… na mě počkej…“
Její oči se rozšíří překvapením. V tu chvíli se roztřesou i její ruce. S jeho slovy pocítila zaváhání ve svém temném srdci. Po její tváři steče slza, která dopadá na Akitovu rozepnutou košili a vpíjí se do ní jako kapka deště. Rychle stahuje meč zpátky a vybíhá z vozu, než ho její nářky probudí z neklidného spaní.
Stín v její tváři vystřídal ten cvičený bezvýrazný výraz, ale její oči teď měly docela nový nádech smutku. Sedí na okraji lesního jezírka a sleduje lehce se vlnící hladinu rozháněnou vánkem.
Ozvou se kroky a hlasité zívnutí. Akito k ní přichází s rudě zabarvenýma očima. Protahuje si při tom všechny kosti v těle.
Nevěnuje mu ani nejmenší pozornost, i když si je samozřejmě vědoma jeho přítomnosti. Nejraději by v tomhle okamžiku byla sama… nebo alespoň někde daleko od něj.
„Ten vůz, který nám dali, má díru ve střeše,“ spustí. „Měsíční světlo mi svítí přímo do očí a nemůžu spát.“
Nic na jeho hloupou poznámku neodpoví. Jen se dál dívá před sebe s doufáním, že odejde dobrovolně.
„Hádám, že nás ještě čeká dlouhá cesta,“ odvětí a sedá si vedle Lunair. „Ty víš, kde Serai drží, že ano?“
Při zaznění toho jména ji lehce bodne u srdce. Pomíjí jeho otázku a mlčí. Tentokrát ovšem se zaťatou čelistí.
„Doufám, že je v pořádku,“ vydechne s upřímnou nadějí v jeho hlase.
„Copak nechápeš, že mě tvoje problémy nezajímají?!“ zaječí ostrým hlasem.
Akito překvapeně hledí do těch rozčílených očí a přemýšlí nad tím, co udělal špatně tentokrát.
Lunair mu k tomu nedává možnost. Vstává na nohy a odchází zpátky k ohništi, které bylo dostatečně daleko od jejího společníka na cestách. Prohrábne uhlíky, aby opět vdechla život plameni. Chvíli se v nich přehrabuje klackem a ten nakonec pokládá do trávy vedle sebe. Pevně si rukama obejme kolena a zavře při tom oči. Její mysl se ztratí ve starých vzpomínkách.

***

 Uplakaná země, i tak se dal Akam nazvat v tu dobu. Lunair to tak viděla. Její oči plakaly stejně jako nebe nad její hlavou.
Její matka Fione stojí za jejími zády a své ruce má položené na jejích ramenech, když společně hledí na dva náhrobky čouhající ze země.
Rayne, její otec, stojí hned vedle nich a dál spousta dalších vážených šlechticů, kteří se přišli rozloučit s vrchním alchymistou a jeho sestrou.
„Alden a Tessalia… Ze všech lidí zrovna oni,“ posteskne si Fione potichu, aby to slyšel jen její manžel.
„Pořád není jasno, co způsobilo tu explozi. Nehody se stávají,“ spustí Rayne, ale jeho hlas je zcela odprostěn od emocí. „Byli skvělým přínosem pro Akam. Teď mohou odpočívat na věčnost.“
Fione jen skloní smutný pohled do země a nechá se svým manželem odvést pryč. Všichni ostatní také opouští tohle strastiplné místo.
Zůstává tu jen Lunair, která přikračuje k náhrobkům ještě blíž. Pokládá svou dětskou ruku na Aldenovo jméno. „Řekl jsi… že se vrátíš…“

***

Její brada se při té vzpomínce zatřese. Otevírá ústa na tenkou škvíru, aby mohla pojmout trochu vzduchu do svých plic. Cítila, jak jí při tom bolí, jakoby jí někdo pevně svíral hrdlo a nechtěl, aby se znovu nadechla. Jednu vzpomínku střídá další.

***

Její rudé oči hledí z Aldenovy pracovny do krásných zahrad paláce. Její tvář je bledá a plná smutku.
Otevírají se dveře a v nich se objevuje jeden z otcových strážných. „Lady Lunair, chodíte sem každý den…“
Ignoruje ho. Prázdným výrazem pozoruje huňaté koruny listnatých stromů. Lehce se pohupují ze strany na stranu, jakoby společně tančily.
„Musíme tuhle místnost vyklidit, a proto vás žádám o odchod,“ pokračuje voják. „Mohla byste-“
„Buď už zticha!“ vyhrkne rozhořčeným hlasem. „Rozumím!“
Odráží se rukama od parapetu a vychází z místnosti pryč. Voják se za ní překvapeně ohlédne. Nikdy ji ještě neviděl se tahle chovat. Její kroky jí donesou do patra, kde se nachází otcova kancelář. Rozráží dveře bez zaklepání.
„Otče, já…“
Rayne ani nezvedne oči od papírů, které před ním leží na pracovním stole. „Kolikrát ti to musím opakovat?“ zamračí se. „Jsem zaměstnaný člověk. Jdi si hrát ne piáno nebo tak něco.“
Její oči po dlouhé době zase zazáří. „Přijdeš si mě poslechnout?!“
Rayne naštvaně sundává brýle ze svých očí a tím nejkáravějším pohledem se podívá na sovu dceru. „Přijdu si tě poslechnout, až se naučíš jinou píseň než je ‚Uvědomění‘. Je to národní píseň Prionu a my jsme teď ve válce s těmi míšenci.“
„Ale…“ zajíkne se. „Myslela jsem, že se ti mé hraní na piáno líbí.“
„Prostě mě teď nech na pokoji,“ odbíjí ji zvýšením hlasu. „Mám hodně práce.“
Lunair si dotčeně popotáhne. Vybíhá z jeho kanceláře do svého pokoje v přízemí. Byl to krásný dětský pokoj s mohutnými růžovými závěsy na oknech. Mezi nimi stála velká postel se spoustou polštářů a přikrývek. O kousek dál stála dlouhá skříň plná šatů a střevíců. Na levé straně od skříně byl toaletní stolek se zrcadlem. Uprostřed místnosti stálo naleštěné piáno.
Pomalu k němu přijde a prsty přejede po bílých klávesách. Sedá si na malou točitou židličku a zavírá oči. Její prsty spočinou na klávesách a začnou vyluzovat nádherné tóny.
„Miluji tuhle píseň,“ pomyslí si.
Uprostřed skladby přestává hrát a její prsty sjedou po klávesách tak nečekaně, že to vydá nepříjemný skřípající tón. Otevře oči a seskakuje ze židle.
„Zajímalo by mě, jestli i mimo zdi centra to je stejné…“
Opouští prostory paláce do města. Prochází se mezi uličkami a pozoruje veselé tváře měšťanů. Naráží na partičku tří chlapců na hřišti, kteří si hrají s míčem.
„Obyčejní měšťané… Nemají žádné starosti,“ posteskne si. „Jediné, co dělají, je, že si hrají od rána do večera.“
Otočí se a jako tělo bez duše pokračuje ve své cestě, která vlastně neměla ani žádný určený cíl.
Jeden z těch chlapců si bloumavé dívky všímá. Akorát má u nohy míč. Otáčí se za sebe a kopne ho jejím směrem.
„Hej, co to děláš?!“ zamračí se druhý z chlapců.
„Ups,“ podrbe se na hlavě ten první a roztomilým úsměvem míří k překvapenému děvčeti, které pohledem tiká mezi míčem a jeho veselýma očima.
„Můžeš sem poslat ten míč?“ zeptá se dívky.
Ta nasazuje zamračený výraz jako svou obranou zeď. Zakládá si ruce odtažitě na hruď. „Dojdi si pro něj sám.“
Chlapec se zarazí a úsměv na jeho tváři zvadne.
Lunair se obrací zády a vydává se na odchod.
Dobíhá míč a bere ho do náručí. Opět se na jeho líbezné dětské tváři roztáhne milý úsměv. „Nechceš se k nám přidat?“ nabídne jí. „Stejně nám jeden hráč chybí.“
Lunair se zastavuje s překvapeným výrazem. Obrací se na patách a pohlédne do té stále se usmívající tváře. Lehce jí to zahřeje na srdce a donutí jí to se také usmát.

„Kopni ho ke mně!“ zakřičí nadšeně Lunair. Její tvář celá září štěstím. Díky odpolednímu slunci už ani není tak bledá jako v předchozích dnech.
„Hej, to není fér!“ zamračí se jeden z chlapců. „Má ho už po třetí v řadě!“
„Jo, já si chci taky zahrát,“ přitakává další.
„Vy jste měli dost příležitostí před tím, než se k nám Lunair přidala,“ usměje se nesměle jejím směrem a přihraje jí míč.
Ten se ovšem odrazí od jejích nohou a ztrácí se v nedalekém keři. Lunair chvíli překvapeně kouká, ale pak si nadzvedává sukni a vybíhá za ním. Najednou se jí ale spodnička připlete pod nohy a ona padá na zem.
„V těch šatech nemůže ani pořádně běhat,“ uchechtá se jeden z chlapců.
„Jdu domů,“ mávne rukou druhý. „Tohle je nuda.“
„Taky jdu,“ přikyvuje ten první a oba společně odchází.
„Hej!“ zavolá za nimi poslední z trojice. Následně se s tím svým milým úsměvem obrazí na Lunair, která se sbírá ze země. „Nedělej si s tím starosti. Já můžu ještě chvíli zůstat.“
„Huey, ty jsi nejlepší!“ zaraduje se děvče.
Chlapcova tvář při těch slovech zrudne. Nervózně se podrbe na hlavě. „Ha-ha, opravdu?“

Během těchto pro Lunair šťastných dnů nebyl klid ani v srdci paláce. Generál Dirk vchází do vévodovy pracovny.
„Pane, Lunair tráví většinu času mimo zdi hlavního centra už celé týdny,“ poznamená znepokojeným tónem. „Ve jménu úspěchu plánu, ji musíme odstřihnout od okolního světa.“
Rayne klidně sedí za stolem. „Proč ji odstřihávat, když to může udělat sama?“
„Nejsem si jistý, co tím myslíte…“ zaváhá Dirk.
„Nedělej si s tím starosti,“ uklidňuje ho vévoda. „Mám situaci plně pod kontrolou. Až přijde čas, uvidíš sám.“

Lunair a Huey si užívají další krásný den na náměstí. Společně sedí na lavičce v parku a vymýšlí, jakou další hru by si mohli společně zahrát. V tu chvíli se obloha zatáhne do černého hábitu a z mračen začne padat déšť.
„Ah, prší…“ vydechne Lunair.
„Vypadneme odsud,“ řekne zvesela Huey a popadá Lunair za ruku. Táhne ji uličkami města, zatímco všichni ostatní se schovávají do svých domovů.
Konečně nachází suché místo pod střechou jednoho z domů.
„Není to krása?“ vydechne Huey a staví se pod kapky deště, které teď dopadají na jeho opálený obličej. „Miluji déšť!“
Lunair jeho nadšení nesdílí. Stojí přikrčená pod převisem, aby na ni nedopadla žádná další kapka. Tahle chmurná mračna jí akorát připomínaly zlé časy.
„Když se mnou chodíš ven každý den, nemají tvoji rodiče starost?“ zeptá se mimo téma.
Úsměv na jeho tváři povadne. Zachází pod střechu vedle Lunair. „Moji rodiče jsou naverbovaní do války, takže…“ posteskne si.
„Naverbovaní?“ zeptá se nechápavě. Tohle slovo ještě nikdy neslyšela.
„To je tak, když tě přijmou do armády,“ objasňuje jí. „Děje se to v období války.“ Nakonec se na jeho tváři opět objevuje náznak úsměvu. „Umím se o sebe dobře postarat!“ pyšní se. „Až se vrátí, určitě na mě budou pyšní!“
Lunair se mile usměje nad jeho pozitivitou, ale uvnitř pro něj pociťuje lítost.
„A co ty?“ zeptá se. „Dle tvého oblečení bych řekl, že pocházíš z bohaté rodiny.“
„Dá se to tak říct,“ zakroutí pusou. „Ale nikdo si se mnou nehraje. Všechny neustále zaměstnávají ‚důležité věci‘…“ vydechne smutně. „Jediné, čím se můžu bavit, je piáno.“
„Co je piáno?“
„Velká dřevěná krabice s klávesami. Vychází z ní hudba,“ objasňuje mu a zaraženě pohlédne do jeho tváře. „Ty žádné nemáš?“
„Vlastně jsem ani žádné nikdy neviděl,“ přiznává. „Víš, ten den, co jsem tě viděl na hřišti, jsi vypadala hodně smutně,“ vrací se do minulosti. „Nemusíš být. Ve skutečnosti jsi šťastlivec. Většina dětí by prodala vlastní nohy, aby mohla mít věci jako ty.“
„Myslíš?“
„Jsem si tím jistý,“ přikyvuje.
Lunair na to nic neříká. Možná se jí trochu ulevilo. Důkazem toho byl obrovský úsměv, který se po chvíli roztáhl na jejích ústech. „Příště tě sebou vezmu do centra! Zahraju ti svoji nejoblíbenější píseň na piáno! Jmenuje se ‚Uvědomění‘, ale můj otec ji nemá rád, protože je to národní píseň Prionu…“ posteskne si. „Ale byla to první píseň, kterou jsem se naučila, protože její noty jsou opravdu jednoduché.“
„Už se nemůžu dočkat, až uslyším, jak ji hraješ!“
„Vážně?“ zazáří jí oči. „Takže slibuješ, že přijdeš?“
„Určitě! Je to slib, který jsme si dali, platí?“
„Platí!“ přikyvuje se šťastným výrazem.

Lunair běží šťastnou zprávu oznámit svým přátelům. Je po dešti, takže lem jejích šatů je zablácený stejně jako její boty, ale to jí nebrání v tom, aby se vesele nesmála.
„Už se o mě nemusíte bát,“ vydechne směrem ke dvěma náhrobním kamenům za palácem. „Našla jsem si nového kamaráda.“

***

Plamen hřejivě olizuje její tvář. Ztracená ve vzpomínkách nevnímá čas ani prostor. Stále pevně tiskne víčka k sobě a její výraz je stejně neklidný jako obsah její mysli.

***

Vchází na temné místo akamské věznice. Na druhé straně mříží stojí ten zlatovlasý chlapec s rudýma očima, který se jmenuje Huey.
„Co se stalo?! Proč jsi tady?!“
„Chytili mě při krádeži,“ odpovídá zahanbeně.
„Ale… Co bude teď?“
„To nevím,“ zakroutí pusou. „Moc toho nenamluvili. Prostě mě popadli a hodili sem,“ posmutní, ale náhle se na jeho trochu pobité tváři objevuje ten osobitý úsměv. „Ale neboj se. Všechno určitě dopadne dobře.“
Lunair zatíná pěsti. „Dostanu tě odtud!“ vyhrkne přesvědčeně a opět se rozbíhá pryč.

Její kroky jí přivedou zpátky do otcovy pracovny, kde se mu svěřila se svou žádostí.
„Už jsem řekl!“ zvyšuje na ni přísně hlas.
„Ale, otče…!“ vyhrkne zoufale.
„Akam má nulovou toleranci pro kriminálníky,“ dodává. „Zaslouží si, co se mu nabízí bez ohledu na to, kdo to je. Měla by ses stydět jen za to, že jsi mě o něco tak absurdního požádala,“ zpraží jí hořkými slovy.
Lunair se slzami na krajíčku vybíhá na chodbu.

Pomalu schází až do sklepení. Musí si dobře rozmyslet, jak tuhle zprávu svému příteli podá.
„Jak to šlo?“ zeptá se Huey a na jeho tváři se zračí nadějeplný výraz.
Při tom pohledu mladá šlechtična zamačkává slzy a vyloudí si na své tváři úsměv. „Řekl, že…“ zajíkne se, „o tom popřemýšlí. Do té doby za tebou budu chodit každý den, ano?“

Svůj slib držela několik dlouhých dní. Často spolu mluvili, ale časem už jen seděli každý na jedné straně mříží a mlčeli. Lunair mohla na vlastní oči vidět, jak se zdravotní stav jejího přítele každým dnem zhoršoval. Jeho tělo bylo zubožené a oblečení potrhané. Bílá košile na sobě nesla rudé stříkance krve. Jako dítě tomu ještě pořádně nerozuměla, ale jasné jí bylo to, že si Huey musí procházet peklem. Přes to všechno ten milý úsměv z jeho tváře nezmizel. Každý den ho alespoň na pár vteřin ukázal, aby ani Lunair neztrácela naději.
Pátého dne se po kamenném schodišti do věznice opět rozezní cvakání dívčích střevíčků. Lunair se po dlouhé době opět směje. „Pamatuješ si, jak jsme se bavili o té písni, kterou ti jednou zahraju na piáno?“ zeptá se, ale nečeká na odpověď. „Vzpomněla jsem si, že v pokoji mám hrací skřínku, která přehrává totožné tóny!“
„Vážně?!“ usměje se, ale ze země se už nezvedá. Je velmi unavený a všechno ho bolí.
„Vydrž minutku a já jí hned přinesu,“ vyhrkne. „Bude se ti líbit!“ ujišťuje ho a rychle odbíhá bez rozloučení od mříží. Na schodech se zastavuje a vrací se k mřížím. Protahuje svou tenkou ruku mezi mřížemi a pevně sevře tu jeho, která se lehce třese. „Neměj strach,“ utěšuje ho milým hlasem a její výraz v tu chvíli nese příslib dobré budoucnosti. „Brzy se vrátím.“
To také udělala, ale už na ni nikdo nečekal kromě prázdné cely plné krve. Její oči jsou rozšířené děsem. Přikračuje k mřížím a pokládá na ně své roztřesené ruce. „Proč… Proč… Proč…?“ opakuje jako zaseknutý gramofon.

***

Sevře svá kolena o něco pevněji. Brada se jí opět zatřese, ale drží slzy uvnitř sebe. Tyhle myšlenky trhaly její nitro na kusy.

***

„Už je to několik dní, co je Lunair zavřená ve svém pokoji a dokola hraje tu otravnou píseň,“ stěžuje si Dirk vévodovi v jeho kanceláři. „Neměli bychom něco udělat?“
„Ne,“ kroutí hlavou Rayne. Tón jeho hlasu je zcela vyrovnaný až šťastný. „Všechno jde podle plánu.“
Ozve se zaklepání a do kanceláře vchází malý chlapec, jenž Lunair lhal o své totožnosti. Jeho jméno totiž nebylo Huey a jeho rodiče nepracovali pro armádu.
„Musím říct, že jsi skvělý herec,“ pokývá uznale hlavou Rayne a podává chlapci obálku.
„Byla to hračka,“ mávne rukou chlapec. „Ani to nestálo za všechny ty peníze.“

***

Lunair stále slyší ve své hlavě melodii, kterou s láskou hrávala na své piáno. Lehce se kolíbá do jejího rytmu, když její myšlenky protíná melodie okaríny. Její oči se překvapeně rozevřou. Pouští svá kolena a vstává na nohy. Tahle melodie nebyla obyčejná. Znala jí lépe než jakoukoliv jinou. Rozbíhá se směrem, ze kterého přichází.
Co to sakra…?!
Akito stojí na kraji jezírka a hledí na měsíc. Při tom fouká do okaríny, která vydává ten nejlíbeznější zvuk pro její uši.
Najednou melodie ustává. Akito ji slyšel přicházet, ale svou tvář k ní neotáčí. „Vždycky jsem tuhle píseň hrál pro Serai.“
Její srdce sebou opět trhne, ale díky té melodii není její bolest tak pichlavá jako předtím. Přistihla se, že žárlí. Záviděla té dívce jménem Serai Akitovu pozornost, jeho lásku a oddanost. Uvědomuje si, že v jejím životě nikoho takového neměla. Nikdo nebyl ochotný pro ni obětovat všechno. Ale tahle obyčejná míšenka z Prionu to měla. Ten poklad, po kterém Lunair celý svůj život tolik toužila, se skrýval v Akitově milujícím srdci. To proto ho nenáviděla ještě víc.
„Byla to jediná píseň, kterou jsem uměl zahrát, protože měla lehké noty,“ zasměje se.
Lunair se ušklíbne. Poznává se v jeho slovech. „Prostě řekni, že jsi byl líný učit se jinou.“
„Můžeš to tak říct,“ přikyvuje s pobaveným úsměvem ztracen v těch zářivějších vzpomínkách. „Ale i přes to ji Serai milovala.“
Lunair vydechne. Sedá si na kraj jezírka a své holé nohy noří do chladné vody. „Tak proč jsi přestal?“ zeptá se s pohledem na obzor. „Ocenila bych nějaké rozptýlení.“
„Jsi si jistá?“ zeptá se. „Je to národní píseň Prionu.“
„Co na tom záleží?“ pokrčí rameny a předstírá nezájem. „Smířím se s tím stejně, jako jsem se smířila s tebou.“
Akito pomíjí její nevhodnou poznámku a opět si přikládá okarínu k ústům. Lunair zavírá oči a zaposlouchává se do té jedinečné melodie spletené jen z pár jednoduchých tonů.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top