Ztělesnění - Kapitola 4 (část 2/3)

„To je Trisha!“ vyděsí se Winston.
Z vedlejšího pokoje vyběhne temný stín. Je to osoba oděná do černého pláště s kapucí. Pohybuje se tak rychle, že se mihne jen jako šmouha a mizí ze dveří pryč. Následně do místnosti vbíhá i jmenované děvče, major k ní rychle přikračuje a chytí ji do náruče.
„Stalo se ti něco, holčičko?“ ptá se starostlivě.
„Ukradl vaši autobiografii, tatínku,“ odpovídá udýchaně Trisha.
Majorovy oči se rozšíří vyděšením. „Cože?! Nemohl si vybrat něco jiného než mou autobiografii?! Ještě jsem ji ani nedokončil,“ lamentuje a vybíhá do dvora, kam zmizel i stín tajemného lupiče.
Nate okamžitě běží za ním.
Akito se zhluboka nadechne. V jeho tváři se zračí odhodlaní. „To je moje příležitost.“
„Na co čekáte?“ zamračí se na něj dívka. „Běžte jim pomoc!“
Akito již déle nečeká a jde za nimi.
Major se s rozzuřeným výrazem rozhlíží do všech stran. „Kam zmizel?!“
Stříbrovlasý chlapec se také rozhlédne kolem sebe. Při tom použije všechny svoje smysly, které jsou díky ‚Ztělesnění‘ několikanásobně vyvinutější než u ostatních lidí. Daří se mu od sebe oddělit jednotlivé zvuky a nachází mezi nimi to, co hledal – zvuky kroků, které mizí kdesi za městem.
„Vydal se na severozápad!“ vyhrkne a ukáže tím směrem.
„Jak to můžeš vědět?“ zamračí se na něj podezíravě major.
„Prostě mi věřte,“ odsekne Akito a vydává se směrem, kterým ho vede zvuk kroků.
Nate i Winston ho následují na pláně za městem. Akito se najednou zastavuje. Zvuk zmizel. Všichni se kolem se rozhlíží, ale nikde není vidno ani živáčka.
„Kam šel?“ zeptá se Nate.
„Už ho necítím…“ vydechne zklamaně Akito. „Musí být už dávno pryč…“
„Ty darebáku!“ ožene se po něm nahněvaným pohledem major. „Navedl si nás schválně jiným směrem, že je to tak?!“
„Ne!“ brání se chlapec. „Zdá se, že prostě… zmizel…“
Nate jen vydechne. Tuhle historku mu sám vyprávěl. Možná to byla skutečně pravda a Akito se jen snažil zamaskovat stopy, které by vedly k němu.
Na pláň vybíhá i šerif. Spíš tam dokluše, protože jeho staré klouby už nejsou, co bývaly za mlada. Drží si při tom klobouk, aby mu ho neodnesl vítr.
„Kde je?!“
„On…“ nakrabatí čelo Akito. Na jeho tváři se zračí poražený výraz.
„Ha! Nebudu znova poslouchat ty tvoje lži!“ zavrčí vztekle Doughlas. „S tebou neprohraju, špinavče!“
Šerif se rozbíhá dál k lesu.
„Možná by mu někdo měl říct, že nemá cenu se namáhat,“ svěsí ramena Nate, který se za ním ohlíží stejně jako dvojice mužů po jeho boku. Zakládá si ruce do pasu a protáhne ztuhlá záda. Když se dlouho nikdo neozývá, ohlédne se do obou tváří. Nevypadá to, že by se někdo z nich chystal za Doughem vyrazit. Nate znovu poraženě vydechne a rozejde se jeho směrem. „Dobrá, budu to já.“
„Teď, když jste viděl skutečného zloděje, tak nemá cenu nás tu dál držet,“ pronese Akito vážným tónem směrem k majorovi.
„Navedl si nás na špatnou stopu,“ odsekává, ale jeho hlas není tak vysoký jako před tím. Mluví tlumeně a jeho výraz je velmi vážný. „Možná to byl jen váš další komplic…“
„Už zase tohle…“ protočí očima Akito.
Winston ovšem mluví velmi vážně a snaží se nedávat na sobě najevo mnoho emocí. „Byly tady takové případy, kdy byl majetek ukraden běhen zlomku sekundy,“ objasňuje mu. „To by nedokázal jen jeden člověk.“
„Jak jsem řekl, to není naše starost!“ ohradí se Akito. Jeho nervy jsou na pochodu. Jeho čas, kdy se znovu střetne se Serai se okamžik od okamžiku prodlužuje a to jen kvůli těm hloupým lidem, kteří nedokážou uznat své vlastní pochybení. „Nemáte proti nám jediný důkaz!“
Major si udržuje svou klidnou tvář. Odtažitě si zakládá ruce na hrudník a dlouze se nadechuje. „Možná bys mi mohl objasnit, proč se vlastně taháš s tou Akamkou…“
„Pomáhá mi,“ odsekává stručně.
Winston se jen pobaveně ušklíbne. „S čím? S krádežemi?“
„Ne! Ona…“ zatíná čelist. Ví, že nemůže říct nic z toho, co se sám dozvěděl teprve před pár dny.
Major ho jen s tím pobaveným úsměvem poplácá po rameni. Najednou nasazuje opět vážnou tvář a pevně jeho rameno sevře ve své dlani. „Můžeš být rád, že tě tu necháváme volně pobíhat.“
Bez delšího zdržování odchází zpátky do města. Akito si promne pohmožděné rameno. Je znechucený svou neschopností tohle vyřešit. Byl si tak jistý, že běžel tímhle směrem.
Jak mohl na holé pláni, tak rychle zmizet?
Najednou tam znovu dobelhá Dough. „Chytím tvého kamarádíčka, i kdyby mě to mělo zabít!“
Dobíhá ho Nate. Ten je značně udýchaný, ale zapálený šerif lov nechce vzdát. Zajímalo by ho, kde ten starý páprda bere tolik energie. Když vidí, že konečně nabírá směr k městu, nechává ho být. Zapře se rukama do kolen a snaží se popadnout dech.
Akito k němu shlédne svým zklamaným pohledem barvy smaragdu. „Našli jste něco?“
„Kdepak,“ kroutí hlavou Nate a stále se snaží popadnout dech. „Tohle je prostě nemožné…“ naposledy se zhluboka nadechne a vzpřímí se, aby mohl pohlédnout zpříma do jeho očí. „Poslouchej, jestli vážně nejsi ten zloděj, tak se ti za tohle všechno omlouvám. Major a šerif jsou už vážně hodně zoufalí. Pojďme zpátky,“ vydechne se smutným podtónem a vydává se směrem k městu.
Tohle nejde zrovna dobře,“ posteskne si Akito ve své mysli. „Možná by Lunair věděla, jak z toho ven.
Následuje Natea po cestě, ale ve městě se rozdělují. Akito se zastavuje u šerifovy kanceláře. Chce se stavit za Lunair ve vězení a dát jí nejnovější informace. Dveře jsou ovšem zamčené.
„Sakra!“ zavrčí podrážděně Akito. Celá tahle situace ho začíná stále více stresovat. Chtěl by už konečně být po boku Serai, ale místo toho se tu musí honit za stínem. Nakonec to je všechno vina Lunair. Kdyby ho poslechla a vzala na sebe podobu někoho jiného, nemusel se potýkat s takovou situací.
„Neobtěžuj se,“ spustí Nate. „Dough vždycky zamyká dveře. Už je pozdě. Zdá se, že dál někde běhá a hledá toho zloděje. Přes noc můžeš zůstat u nás doma. Všechno vyřešíme zítra.“
„Dobře…“ vydechne rezignovaně. Nemá moc na výběr. Po celém dni byl hladový a unavený. „Díky.“

Mezitím trojice dobrodruhů dorazila k břehům hlavního přístavu Prionu.
„Vítejte v hlavním přístavu Prionu!“ přivítá je kapitán Platen na dřevěném můstku. „Jak vám můžu pomoci?“
„Jsou tu nějaké lodě, které brzy vyplují přes moře?“ ptá se Kaidan, jehož cíl je jasný.
„Podívám se,“ řekne muž a shlédne do papírů, které svírá v rukách. Byly to záznamy o všech plánovaných plavbách.
Salory a Vikon stojí za Kardianem a vedou svůj vlastní rozhovor.
„Když nad tím tak přemýšlím, tak jak se vlastně jmenuje ta nemoc, kterou Kaire trpí?“ zeptá se zamyšleně Sal.
„Je to velmi vzácná nemoc!“ snaží se z odpovědi vybruslit Vikon.
„To vím taky,“ protočí očima Salory. „Jinak bychom přeci nebyli tady. Ale jaké jsou vlastně její symptomy?“
„No…“ zamýšlí se. V tu chvíli upouští uzdu své bohaté fantazii a spustí: „Nejdřív tě začne svědit každičké místo na tvém těle.“
„Svědění?“ zamračí se Sal. „To nezní tak vážně.“
„Jasně, ale to je jen první stádium,“ dodává rychle Vikon. „Potom ti začnou odpadávat kusy kůže!“
„Odpadávat?!“ zhrozí se.
„Ano,“ přikývne zcela vážně. „Tak se z tebe brzy stane chodící zombie.“
„To je hrozné,“ zakroutí hlavou.
„Ale to není zdaleka všechno,“ pokračuje Vikon, který se dostal do svého živlu. „Potom se celé tvé tělo stane úplně neovladatelné a samovládně začne chodit sem a tam. Nejdřív ti ale upadne ruka, a pak…“
„Tak jak to vypadá?“ zeptá se netrpělivý Kardian kapitána.
„Jedna loď by měla vyrazit za dva dny,“ odpovídá Platon a mhouří při tom oči, jak mu slunce svítí do tváře. „Je to speciální dodávka na oficiální příkaz hlavních hlav z Prionu.“
„Oficiální příkaz?“ zaráží se Kardian a znepokojeně nakrčí čelo. „Ale proč by…?“
„Nejsem si jistý,“ krčí rameny kapitán, „ale slyšel jsem, že to přikázal sám král.“
Kardian se odmlčí. „Vlastně na tom ani nezáleží,“ vydechne. „Poplujeme na téhle lodi.“
„…a v sedmnácté fázi ti praskne lebka a vyteče z ní mozek… a potom tvoje pokožka zezelená…“ chrlí ze sebe výmysly Vikon, zatímco na něj Salory vyděšeně hledí.
Na její tváři se najednou objeví zamračený výraz. „Počkej chvíli,“ zastavuje jeho monolog. „Myslela jsem, že druhá fáze byla, že ti odpadá kůže.“
„Vážně?!“ zaráží se Vikon. Sám se ztratil ve svých smyšlenkách.
„Snažíš se mě obelstít?!“ mračí se Sal a hrozivě si zakládá ruce do pasu.
„Ne… Myslel jsem… jinou část kůže,“ zasměje se nejistě.
„O čem se tu vy dva bavíte?“ skáče jim do řeči Kardian a nevědomky tak zachraňuje Vikona z nesnází.
Salory dlouze vydechne, aby se uklidnila, a obrací svou tvář k plavovlasému muži. „Ptala jsem se Vikona, co má Kaire za nemoc a on si tu akorát něco vymýšlí, jak je mu podobné.“
Kardianova tvář tvrdne. S tímhle pohledem se obrátí k Vikonovi, který se krčí za jeho zády a využívá ho jako živý štít mezi ním a rozhněvanou Salory. Z jeho výrazu se snaží vyčíst, jestli neřekl něco, co neměl. Nakonec jen vydechne a obrátí se zpátky k Sal.
„Nikdo přesně neví, co to je,“ odpovídá neutrálně. „Její tělo rychle slábne… Ale jsem si jistý tím, že v zemi za mořem najdeme odpovědi.“ Bez delšího rozmlouvání rychlým krokem nabere směr co nejdál od dvojice. Jeho mysl tíží ještě další myšlenky než ty na jeho sestru a všechno co se teď asi musí dít ve vesnici. „Proč by král Prionu vydával oficiální rozkaz pro lodě, aby se vydaly za moře?

Akito ještě spí. Jeho spánek ovšem není vůbec klidný, pronásledují ho noční můry. Stále má pocit, že tu jen ztrácí drahocenný čas. Neví, jak na tom jeho manželka je, snaží se nemyslet na to nejhorší, ale během spánku si s ním jeho mysl pohrává tím nejzvrácenějším způsobem. Jeho čelo i celý zbytek těla se potí a jeho tvář nese ten nejutrápenější výraz.
Mezitím i Lunair, která je stále uvězněná, odpočívá na posteli. Její oči jsou ovšem otevřené a míří přímo do zdi vedle postele.nemůže zamhouřit oka, protože i její mysl tíží myšlenky. Myslí na Aldena a jeho výpravu za moře. Myslí na to, jak se znovu a znovu nechala napálit od někoho jiného… od někoho, kdo je jí nejblíže… od vlastní rodiny. Přemýšlí o tom, jestli její postavení vůči jeho novému já, které neslo jméno Kardian a obličej míšenče, nebylo unáhlené. Nakonec jen zakroutí hlavou. Dělá to přeci pro své vlastní dobro.
„…a pak jsem řekl: ‚Zahoď tu zbraň!‘“ vyřvává šerif Dough, který sedí na kymácející se židličce u stolu s papíry. Teď před ním ovšem leží načatá láhev alkoholu a upatlaná sklenice.
Lunair jen bolestně zavře oči. Jak by mohla spát, když opilý šerif vypráví svoje historky, které se odehrály nejméně před dvaceti lety.
V tu chvíli se ozve hlasitá rána, když Dough třískne do stolu, aby dodal na atmosféře svému příběhu.
Lunair se zhluboka nadechne, aby na něj nezačala křičet. Nemělo to smysl. S hlupákem se nedá mluvit.
„Ale on tam pořád stál. Vůbec si mě nevšímal,“ posteskne si a dopíjí načatou sklenici.
Akamka se pobaveně zašklebí. „Oh, ano,“ vydechne se spokojeným tónem hlasu, ale následně její výraz tuhne. Ústa stiskne v pevnou linku. „Tohle je vážně k nevíře. Můžete být chvíli zticha?!“ zvyšuje svůj hlas a rozhněvaný obličej otočí na rudého šerifa, který teď pravděpodobně vidí čtyřikrát. „Snažím se usnout.“
Šerif chvíli kouká jejím směrem. Lehce se pohupuje na židli. Lunair překvapuje, že v takovém stavu stále drží balanc.
Po chvíli ticha se opět nadechuje. „Tak jsem řekl ‚Ty asi nevíš, s kým si zahráváš, blázne!‘“ pokračuje, jakoby ji ani neslyšel. „Vytáhl jsem svůj odznak a…“
„Zavřete už klapačku!“ vyletí vzteky Lunair. Krev se jí vaří v žilách.
Dough opět ztichne. Podlitýma očima pohlédne do její tváře. „Tak krásná a tak protivná,“ kroutí zklamaně hlavou. Rukou zašátrá na stole. Bere do ruky láhev, aby si dolil, ale je prázdná. „Sakra! Došla mi šťáva,“ škytne a houpavou chůzí mizí do schodů.
Lunair zoufale třískne hlavou do polštáře a nahlas zakřičí, aby ze sebe dostala všechny emoce. „Tohle místo je nechutnější než vesnice těch míšenců. Zajímalo by mě, jestli už Alden dorazil do hlavního města.
Překulí se na bok a znovu zírá do zdi. Na její mysl opět přichází další myšlenka. Je to temná vzpomínka z minulosti.
Bylo to jednoho deštivého odpoledne v srdci Akamu. Všechna šlechta se sešla u dvou náhrobků na akamském hřbitově…
Z její myšlenky ji vyruší rána dveří, když se vrací šerif se zamračeným výrazem ve tváři. „Sakra, nezbyla už žádná láhev.“
„Tak tohle je vaše práce, kterou děláte celé dny a noci?“ zašklebí se výsměšně Lunair. „V tom případě se nedivím, že jste nikoho ještě nedopadli.“
„Ty nevíš, jak stresující tahle práce je!“ mračí se šerif a unaveně si sedá na rozviklanou židli. „Neustále se mě jen ptá, proč jsem toho zloděje ještě nechytil. Vyhrožuje mi, že mě vymění za někoho mladšího,“ povzdechne si a opět se ztrácí někde ve své mysli. „Zajímalo by mě, co byste dělala vy, slečinko, kdyby vás Winston v jednom kuse komandoval.“
„Nedělal by to, kdybyste byl co k čemu,“ odsekává podrážděně Lunair.
„Cože?!“ vyletí Dough, až ztratí rovnováhu a padá na podlahu z houpavé stoličky.
Lunair se opět jen pobaveně zašklebí. Doughlas je na chvíli ticho, protože se snaží sebrat ze země. Lunair se převalí na záda a vzhlédne ke stropu. V tu chvíli se do jejích uší dostává další zvuk. Jsou to kroky, které jakoby vycházely ze stěn.
„Co je to za zvuk?“ zeptá se tichým hlasem, jakoby ani nečekala odpověď.
„Jaký zvuk?“ zvedá hlavu a rozhlíží se kolem sebe šerif. „Nic neslyším.“
Lunair se zaposlouchá o něco pozorněji. Pokud je věznice pod zemí a zvuky vychází ze stěn, znamená to, že… Na její tváři se objevuje vítězný úsměv. Konečně jí dochází, jak své triky zloděj prování. „No jistě…
„Hej, proč se tak tlemíš?“ škytne Dough. „Je to ten nejděsivější úsměv, co jsem kdy viděl…“
Jeho slova jsou zakončeny dutou ránou. Lunair cukne hlavou jejím směrem. Šerif leží čelem opřený o stůl a tvrdě spí. Akamka znechuceně vydechne nad tímhle ubohým obrazem.

Další ráno pro Akita nezačalo vůbec dobře. Stále ho ještě zmáhala únava, ale i přes to už za úsvitu vyběhl k šerifově kanceláři. Několikrát hlasitě zabuší na dveře.
Uslyší to i Lunair uvězněná ve sklepení. Překvapeně zvedne hlavu z polštáře. Všímá si, že opojený Doughlas dál chrápe čelem na stole a vůbec nevnímá, co se kolem děje. Vstává a staví se čelem k mřížím.
„Hej, dědku, ten zloděj je tady,“ zvýší při tom hlas, aby si byla jistá, že ji uslyší.
V tu chvíli šerifova hlava vyletí vzhůru. Na čele má otlačené dřevěné plaňky, ale to se snadno ztratilo v jeho rudé opilecké tváři.
„Kde je?! Však mně neutečeš!“
Lunair se jen pobaveně zasměje. „Někdo klepe na dveře, šerife.“
Podrážděně zamručí, když si uvědomuje, že to si ta Akamka jen pohrávala s jeho myslí.
Dveře se po chvíli ticha s vrzotem otevřou a za nimi stojí šerif s podlitýma očima a bledou tváří.
„Naše zavazadla byla včera v noci ukradena!“ vyhrkne ještě dřív, než si šerif vůbec stačí uvědomit, kdo to na něj vlastně mluví. Akito běžel celou cestu až od Nateova domu, takže je logické, že je celý zpocený a sotva popadá dech.
„Ha,“ uchechtne se Dough a odtažitě si založí ruce na hruď. „Nemysli si, že mě můžeš oklamat tak hloupým výmyslem.“
„Jaký výmysl?! Vy…!“ rozpaluje se jinak obvykle klidný Akito.
„I kdyby si říkal pravdu, tak nebyl si to právě ty, kdo se kasal tím, že toho zloděje chytí?“ ptá se šerif s tázavě zvednutým obočím.
Akito ignoruje jeho hloupé připomínky. Po noci plné nočních můr, nemá víc síly se s ním dohadovat. Beze slova vtrhne do místnosti a ihned se vydá ke schodům do sklepa.
Dough jen zakroutí hlavou. „Ti dnešní kriminálníci nemají žádné vychování.“
„Slyšela jsem, co jsi říkal nahoře,“ mračí se Lunair, která už stojí u mříží se založenýma rukama na hrudi. „Snažil ses ho opravdu jen oklamat, nebo to je pravda?“
„Je to pravda!“ ujišťuje ji. Uvědomuje si, že pro Lunair nebyl takový problém lhát, ale on takový nebyl. „Vzbudil jsem se a všechny věci byly pryč. Musel to být někdo zevnitř,“ zatíná vztekle pěsti. Musí myslet na to, jak se nechal od Natea napálit.
„Ne nezbytně,“ vyvádí ho z omylu Lunair. Její hlas je klidný a tak i tvář. Zdá se, že nad něčím přemýšlí.
„Jak to myslíš?“ ptá se zmatený chlapec. „Nechápu, jak můžeš být tak klidná. Byly tam i tvoje peníze. Bez nich si nemůžeme dovolit vůz a to znamená, že…“
„Zmlkni a uklidni se, míšenče!“ usměrňuje ho a opět ho zpraží výchovným pohledem.
„Jak se mám asi uklidnit?!“ zakřičí tak hlasitě, že ho musel slyšet i Doughlas. „Všechno je jen horší a horší! Už toho mám tady plné zuby! Serai…!“
Lunair na něj hledí tím krvavě rudým pohledem plným pohrdání. Dlouze vydechne a přikročí několik kroků k mřížím. „Pojď blíž,“ přerušuje jeho monolog.
Akito tedy přikračuje ještě blíž.
Její tvář se stále zdá být klidná a vyrovnaná. Hledí zpříma do jeho nechápavého výrazu. Po chvíli svěsí ruce podél těla. Jednu z nich protáhne mezi mřížemi a prstem mu naznačí, aby přistoupil ještě o něco blíž.
„Ještě kousek.“
Akito chvíli nechápavě hledí na její ruku a následně trhne do její tváře. Ta nese příslib něčeho, na co nebyl připraven, ale nakonec poslechne a přikročí na její dosah. V tu chvíli její dlaň vyráží proti jeho tváře, až to hlasitě pleskne.
„Za co?!“ vyštěkne Akito, který je spíš vylekaný z jejího gesta než že by ho to skutečně bolelo. Promne si zarudlou tvář a při tom hledí přímo do té chladné tváře, která se na něj teď i trochu mračí.
Akamka si opět zakládá ruce na hrudník. „Jen tak,“ pokrčí rameny s nezaujatým výrazem. „Je to už dlouhá doba, co jsem to chtěla udělat.“
Akito vztekle zatne dlaně do mříží a natáhne se k ní blíž. „Někdy tě vážně nechápu.“
Dál ho pozoruje tím klidným pohledem a také se svou tváří naklání o něco blíž, aby si byla jistá, že jejich nadcházející konverzaci nezaslechnou cizí uši. „Mám plán,“ ujišťuje ho. „Sice ještě nevím, kdo za tím stojí, ale tuším, jak to dělá.“
„A kdy se tohle stalo?“ pokrčí nechápavě rameny. „Celé dny sedíš tady, tak jak…?“
Lunair jen zamručí, jakoby svým výrazem říkala: ‚Akamové jsou prostě lepší než míšenci. To je snad všem jasné, ne?‘
„Vlastně to nechci vědět,“ zakroutí hlavou. „Jak to teda dělá?“
„Nejdřív si to potřebuji ověřit,“ zastavuje jeho horlivost. „Nerada to přiznávám, ale na to budu potřebovat tebe.“
„Co mám udělat?“ odvětí už zcela vážně Akito a pomíjí její poznámku. Cítí, že Lunair přišla na něco, co by je mohlo posunout dál.

Jeho kroky ho vedou k domu Natea. Malá Jasmine si na dvorku hraje s koťátkem a plyšovým medvědem. Když spatří chlapce mířícího k ní, okamžitě se její velké zelené oči rozzáří radostí.
„Ahoj Akito!“
„Ahoj Jasmine,“ usměje se na ni poněkud nesmělým úsměvem. Kleká si na jedno koleno, aby lépe viděl do její tváře. „Copak tu děláš?“
„Já, Mimi a pan melvěl bojujeme proti tomu zlému zloleji,“ řekne vážným tónem blonďatá dívenka. „Potlebuješ něco?“
„Um, ne…“ zalže. „Můžu si pohladit tvoji kočku?“
„Jasně, ale lnes nemá zrovna loblou náladu.“
„Ahoj mrně,“ usměje se Akito a natahuje se ke koťátku, které se válí na zemi.
V tu chvíli se bílá kulička chlupů naježí a sekne ho do naražené ruky.
„Au!“ vyhrkne Akito a rychle ji stahuje zpátky k tělu.
„Líkala jsem ti to,“ krčí rameny Jasmine.
Akito se opět usměje. „No, tak vám tedy přeji hodně štěstí s tím zlodějem. Určitě se vám podaří ho dostat,“ řekne již veselým tónem a jeho ruka spočine na její hlavě. Několikrát ji jemně poplácá na rozloučenou po hlavě. Jasmine se na něj mile usměje.
Vrací se zpět do vězení. Prochází opět kolem šerifa, který se za ním překvapeně ohlédne, ale dlouho se nad tím nepozastavuje.
„Co to máš s rukou?“ zeptá se zmateně Lunair. Na jejím čele se objevuje vráska a pod ní ten osobitý protivný výraz.
„Sekla mě ta její kočka…“
„Jak patetické,“ zakroutí nevěřícně hlavou Lunair.
„Co máš za problém?“
Neodpovídá a protahuje ruku mezi mřížemi. „Máš to?“
„Jo…“

Akito opět prochází kolem Doughlase. Ten ho tentokrát nenechá odejít jen tak. „Ale-ale,“ šklebí se na něj pobaveně. „Pořád jsi ještě toho zloděje nechytil, co, chytráku?“
Chlapec ho ovšem ignoruje a pokračuje dál pryč z místnosti.
„Měl sis to raději dvakrát rozmyslel, než si vyzval šerifa Doughlase!“ volá za ním.
Akito pomalou chůzí prochází ulicemi tichého venkovského města. Jeho kroky ho vedou ven z města. Nachází se na pláních, kde prvně ztratil stopu toho záhadného stínu, jež vyběhl z radnice jako duch.
Tak tohle je to místo, kde říkal, že ztratil stopu toho zloděje…“ zamýšlí se. Pečlivě se rozhlédne po okolí a snaží se zachytit jakoukoliv drobnost, která by mu mohla pomoci se odrazit ode dna. „He, jak hloupí vlastně jsou?
Kolem jeho těla se objevuje bílá záře a v ní se následně objevuje Lunair ve svém fialovém plášti.
Je to tak blízko, ale ani tak na to ti míšenci nedokázali přijít…

***

Lunair prostrkuje ruku mezi mřížemi. „Máš to?“
„Jo,“ zamračí se nespokojený Akito a otevírá ruku. Na jeho dlani leží dlouhý dívčí vlas.
Akamka ho bere mezi prsty. „Jsi si jistý, že je to vlas té holky a nejenom kočičí chlup?“ zeptá se podezíravě.
„Vlastnoručně jsem jí ho vzal z hlavy,“ ujišťuje ji Akito.
„Dobrá tedy,“ vydechne Lunair a začíná se soustředit na novou proměnu. Její tělo mizí v záři a rázem se objevuje v podobě malého děvčete, které snadno proklouzne mezi mřížemi. Následně na sebe opět bere svou podobu. „Zajímalo by mě, proč udělali ty mříže tak široké,“ zašklebí se. „Asi je nenapadlo, že by uvnitř mohlo být zavřené dítě.“
„Proč by zavírali dítě…?“ zamýšlí se nahlas Akito a na jeho tváře se jako obvykle zračí nechápavý výraz.
Lunair na něj pohlédne zvláštním pohledem, ale zdržuje se odpovědi. Lehce ji při té myšlence bodlo u srdce, a tak nasazuje zamračený výraz. „A ty tu stojíš jako trotl z jakého důvodu?“ napomene ho. „Vlez tam!“
V jeho tváři se odrazí nechuť. „Je to vážně nutné? Proč odsud prostě nemůžeme odejít oba?“
„Protože všichni udělají hrozný poprask, když mě uvidí na svobodě. Já na svou práci potřebuji klid. Půjdu získat zpátky naše zavazadla. Mám už tak dost velké migrény i bez jejich vřískání,“ mračí se a v její tváři se zračí ten osobitý podrážděný výraz. „Mohli bychom se vyplížit a odejít, ale kde seženeme vůz? Takhle to bude lepší.“
„Hádám, že mou pomoc stejně nepotřebuješ…“
Akito se nejprve mění na malou dívenku a protahuje se mezi mřížemi.
„Pověz, už ti někdo někdy řekl, že chodíš jako malá holka?“ zašklebí se pobaveně Lunair.
Akito se spěšně mění do své podoby. „Zmlkni. Už tak je to dost divné.“
„Je to roztomilé,“ zvedne pobaveně obočí.
Akito na ni pohlédne zaraženým pohledem. Lunair rychle nasazuje svou neprostupnou masku. Znovu se objevuje světlo a chlapec se mění do její podoby.
Zakládá si ruce na hruď. „Chápu,“ pokývá hlavou a na tváři se jí zračí výstražný výraz. „Moje tělo se ti líbí víc, co, úchyle?“
„Cože?! Ani jsem nepomyslel…“ snaží se obhájit. Když slyší, že mluví jejím hlasem, utíná svou větu v polovině. „Díky, teď to je ještě víc divné a trapné.“
Lunair se pousměje. „Vydechni. Teď konečně vypadáš dobře.“
Akito se zamračí.
„Uh, vypadám vážně tahle děsivě, když se mračím?“ zaráží se Naira.
„Nech toho…“
„Dobře, legrace skončila,“ přikyvuje a nasazuje vážný výraz. „Mysli na to, že pokud se nevrátím do půlnoci, změň se zpátky a zmiz odsud. Poslední, co oba chceme je, aby si zůstal v mé podobě už navěky.“
„Co tím myslíš…?“
„Copak si Aldena vůbec neposlouchal?“ zamračí se nevěřícně. „Pokud se neproměníš zpátky během úplňku, zůstaneš už navždy v podobě, v jaké jsi. Dnes v noci má být úplněk.“
Objevuje se další záblesk a Lunair se mění na Akita. Naposledy se pobaveně ušklíbne a mizí na schodech.

­­***

Vchod musí být někde tady,“ pomyslí si a dál se rozhlíží po krajině. Pomalým krokem chodí sem a tam, aby se ujistila, že nic nepřehlédne. „Jen ho musím najít.
Několik metrů od města nachází vyschlé místo v trávě. Leží hned vedle velké klády. Vypadá to, že s ní někdo často posouval sem a tam, a tak tráva začala usychat. Podrážkou své boty ji odsune na stranu. V zemi pod ní je vykotlaný vchod do podzemí. S vítězným pohledem se ohne v kolenou a pohlédne dolů.
Přesně jak jsem si myslela,“ usmívá se sama pro sebe. „Kdybych o tom teď řekla těm míšencům akorát by tu rozpoutali zmatek…
Pomalu se sune do vykotlané jámy. Neobtěžuje se jejím zakrytím a pokračuje do otevřené podzemní chodby, která se před ní právě otevřela. Nad hlavou ji piští několik netopýrů, ale to není nic, čeho by se Akamka polekala. Pokračuje dál temnými chodbami. V podzemních katakombách to zapáchá plísní a netopýřím trusem. Na stěnách jsou zapálené louče, takže má dost světla, aby mohla pokračovat.
Vypadá to na složitou spleť podzemních chodeb,“ zamýšlí se a zvedá hlavu ke stropu. „Tohle muselo dát hodně práce. Musel na tom pracovat měsíce. Jak to mohl dokázat sám?
Pokračuje dál. Po cestě často naráží na žebříky. Rozhoduje se po jednom z nich vyšplhat nahoru. Dlaní zatlačí na dřevěný plát, který jí blokuje cestu, ale jen lehce, aby se otevřel na škvírku. Nakoukne skrz ni a zjišťuje, že vchod vede do jednoho z vypleněných domů. Opět schází dolů. Konečně jí to všechno začíná do sebe zapadat, ale dobře ví, že tady její pátrání neskončilo.
Takže díky tomuhle se mohl nepozorovaně vkrást do města a zase zmizet,“ uvědomuje si. „Některé z nich míří přímo do domů.
Její cesta se po půl hodině blíží ke konci. Nachází světlo, které ji vyvádí ven z tunelu. Východ z katakomb ústí v hustém lese.
Musí být někde tady.
Rozhlíží se a pokračuje dál do lesa, až se dostává na malou mýtinu mezi stromy. Na ní se rozkládá tábořiště, v jehož centru stojí velký zelený stan. Kolem něj jsou rozložené dřevěné krabice a plátěné pytle.
Lunair se zaposlouchá do větru, ale zdá se, že tu nikdo není. Přiblíží se tedy blíž a nahlédne do jedné z krabic. Na vrchu nalézá knihu s názvem ‚Autobiografie majora Winstona‘. S pohrdavým výrazem knihu hází zpátky do bedny.
Tohle musí být ono.“
Pořádně se ještě rozhlédne po bednách, jestli neuvidí něco povědomého, ale jejich zavazadla tady nejspíš nejsou. Rozhrnuje proto vchodové dveře do stanu a v plné ráži vchází dovnitř. Stan je také plný krabic a harampádí, které si zloděj nakradl.
Zdá se, že vůbec nezahálel,“ pomyslí si a rozhlíží se po všech věcech, kvůli kterým nebylo ve stanu k hnutí. „Naše zavazadla musí být někde tady.
V tu chvíli jí do oka padnou dva cestovní pytle.
Ah, tady to je.“
Bez dlouhého rozmýšlení je bere do ruky, ale v tu chvíli se Akitův pytel rozevře a na jeho vrchu leží okarína. Lunair se zamračí. Bere ji do ruky a znechuceně na ni pohlédne.
Kdyby sebou netahal tu hloupou okarínu, byl by ten pytel hned lehčí. Proč sebou vlastně tahá, tak zbytečnou věc? Nechám ji tady.
Lunair ji pohazuje na zem a odchází ze stanu. U východu se zastavuje. Ohlédne se přes svoje rameno. Chvíli hledí na okarínu ležící uprostřed místnosti, a pak jen poraženě vydechne. Pokládá pytle na zem a vrací se pro ni. S nechutí v obličeji ji nacpe zpátky do pytle.
Zatracený míšenec!
V tu chvíli venku zaslechne kroky. Zloděj se nejspíš vrátil do kempu.
Jak nepříjemné,“ zašklebí se. Měla jsem v úmyslu tě ušetřit, když setu neukážeš.
Potichu vytahuje meč, který si nezapomněla vzít zpátky, když opouštěla věznici. Bylo jí jasné, že si toho šerif stejně nevšimne, protože ho hodil mezi staré harampádí, ke kterému se rozhodně nehodlal v nejbližší době vracet.
Opět pokládá zavazadla na zem. Bez šance na odražení jejího útoku vybíhá přímo proti zahalené postavě před stanem. Švihne mečem a je si jistá, že tuhle ránu nemohl čekat.
V tu chvíli jí překvapí soupeřovi rychlé reakce, když se švihu jejího meče snadno vyhne. K tomu všemu sám tasí ruční dýku a odráží její čepel s úskokem do strany.
„Jak…?“ hledí na něj s překvapeným výrazem.je to stejné jako když se po tolika letech setkala s Aldenem.
„Co k tomu říct?“ krčí rameny tajemná postava v plášti. Její hlas je zastřený, protože ho tlumí rouška, kterou má osoba obvázanou přes ústa. „Také jsem to nepředpokládal,“ pokračuje. Stojí vzpřímeně a ruce má zcela skryté pod splývavým pláštěm. Může v nich držet cokoliv, a tak na ostražitosti neubírá ani Lunair. „Ale proč vlastně pomáháš těm míšencům? Jsi přeci taky Akam.“
„S pomáháním to nemá nic společného,“ ohrazuje se zatrpkle Lunair. „Kvůli tobě mě teď otravuje celé město těch míšenců. Nezáleží mi na tom, kdo jsi. Možná jsi rychlý, ale to ti na mě stačit nebude.“
„To je poněkud domýšlivé prohlášení, nemyslíš?“ procedí mezi zuby Akam se zářivýma rudýma očima. Ve zlomku sekundy stojí přímo před ní a jeho pravá ruka vyráží zpod pláště. Jedním plynulým máchnutím své dýky zanechává za její čepelí dlouhou krvavou čáru na jejím břiše.
Lunair se probouzí z úleku a uskakuje dozadu. Rána není nijak vážná, ale už je to dlouho, kdy naposledy cítila tak syrovou bolest. Tiskne si dlaň na ránu na břiše a s vytřeštěnýma očima hledí na krev, která na ní ulpěla. Trochu jí to překvapilo stejně jako síla a rychlost zahalené postavy.
„Ty…!“
„Během svých zastávek ve městě jsem nikdy nikomu neublížil,“ ospravedlňuje se cizinec. Opět stojí vzpřímeně a klidně s rukama pod pláštěm. Zdá se, že se při svém manévru ani nezadýchal. „Ale tvoje pýcha mě vytáčí jako máloco.“
Lunair se jen pobaveně ušklíbne. Její tělo lehce probleskne a rána na jejím břiše je rázem pryč. Zbyly po ní jen skvrny krve a roztržené oblečení.
„Myslíš si, že mě dokáže zabít takové škrábnutí?“ zašklebí se pohrdavě. V tu chvíli její tělo probleskne bílým světlem. Rána na břiše se okamžitě ucelí díky léčivým schopnostem, které se nabízí pouze uživateli ‚Ztělesnění‘. V plné síle opět vystartuje proti protivníkovi.
Ten s neskrývanou lehkostí uskakuje. „Chápu…“ vydechne uvědoměle. „Vzala sis tu pilulku, že ano?“
„Jakou pilulku?“ přimhouří váhavě oči.
„To, co si právě udělala…“ spustí a ignoruje tak její otázku. „Částečně si proměnila svoje buňky, aby se rychleji zahojily.“
„Jak o tom víš…?!“ vyštěkne a v tu chvíli se její oči rozevřou překvapením. „Tou pilulkou si myslel ‚Ztěle-“ Svou větu již nedokončuje. Zamračí se a přikročí k maskovanému blíž. „Kde jsi k takové informaci přišel?“
Ozve se dlouhý povzdech. „Nakonec se tedy ukázalo, že dnešek je skutečně zajímavým dnem,“ řekne posměšně maskovaný zloděj a přikročí na krok blíž. „Dobrá tedy. Nemám před tebou co skrývat…“
Zvedá vzhůru dýku. V tu chvíli Lunair ještě víc zpozorní a pečlivě si hlídá jeho další krok. Tajemný cizinec ovšem druhou rukou sevře ostří dýky a krátce po něm sjede dlaní, až začne krvácet. Následně ruku pozvedá krvavým šrámem směrem k Naiřinu obličeji. Jeho tělo probleskne a rána na dlani je v mžiku okamžiku pryč.
„Neříkej mi, že i ty…“
„A ještě mnohem víc.“
Zableskne se znovu. Místo postavy v plášti se před překvapenou Akamkou objevuje štíhlý vlk s hustou šedostříbrnou srstí.
„Transformace do nelidské entity?“ třeští oči zpříma na vztekle vrčící bestii. „Jak jsi dokázal…? Dokonce ani se ‚Ztělesněním‘ to není možné…“
V tu chvíli se proti ní vrhne rozevřená tlama divokého zvířete. Povalí ji na zem, ale dál už se jí nesnaží ublížit. Akamka na něj dál překvapeně zírá.
„Jak je tohle možné…?!“ zatíná čelist Lunair.
Zaposlouchá se do bzučení větru a uvědomí si, že se někdo blíží. Zloděj se nezdá být nijak zaskočen. Kolem těla vlka se objevuje další záře, která ho promění v černou vránu. Na nic už nečeká a mizí směrem na sever.
Lunair se vyšvihne na nohy. „Co to sakra…?! Ty bastarde…!“ zakřičí na celý les. „Vrať se zpátky!“
Kroky, které slyšela před tím, patřily Akitovy, který přibíhá za jejím hlasem.
„Proč jsi tady?“ pošle k němu nabroušený pohled.
„Myslím, že jsem přišel právě včas,“ polkne a sklíčeným pohledem pohlédne na její roztržené oblečení. „To je krev?“
„Utekl kvůli tobě!“ vyjede na něj.
Nechápavě zvedne pohled do její tváře. Je jasné, že není třeba si o ni dělat starosti. „Kdo?“
„Ten zloděj samozřejmě.“
„To on tě poranil?“ zeptá se znovu a přikročí k ní blíž, aby se ujistil, že je v pořádku.
Lunair vztekle zavrčí a odstrkává ho od sebe dál. „Nezírej tak na mě.“
„Jen jsem chtěl vědět, jestli-“
Nenechává ho dokončit svou větu. „Když jsi tady, tak kdo je potom ve vězení?“
„Řekl jsem šerifovi o tvém plánu,“ přiznává se Akito, ale v jeho hlase nezazní ani náznak zahanbení. Kdyby na to přišlo, udělal by to znovu.
„Jak moc velký idiot vlastně jsi?!“ rozhodí vztekle rukama. Její tvář je rudá. „Oni jsou naši nepřátelé!“
„Ne,“ namítá Akito a konečně také zvyšuje hlas. „Ten zloděj je náš nepřítel. Kromě toho, jak jsem mohl vědět, že mě tam prostě nenecháš a neutečeš?“

„Ty…!“ zavrčí naposledy a konečně se uklidňuje. Zhluboka se nadechne a odvrací svou tvář od Akita, aby se zahleděla do dálky. „Nicméně to teď není důležité. Ten zloděj se nemohl dostat daleko. Pořád ho ještě můžeme chytit.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top