Ztělesnění - Kapitola 4 (část 1/3)

Závist

Lunair v podobě Serai vchází do Kardianova domu. Slyší nahoře hlasy, takže jí je jasné, že tu Akito stále ještě je. Potichu vychází schody a zastavuje se za dveřmi.
„…Stejně tady není moc věcí, co by si mohl udělat,“ krčí rameny Kaire ležící v bratrově posteli. „Ale sám dobře víš, co jsi provedl, když sis to vzal.“
„Bylo to moje rozhodnutí,“ zatvrzuje se Akito.
„Měl by sis jít odpočinout,“ pokračuje Kaire. „Přeju ti hodně štěstí. Jsem si jistá, že ho budeš potřebovat.“ V tu chvíli si uvědomuje, že je někdo za dveřmi. „Lunair, jsi to ty?“
Akamka jen vydechuje a nasazuje neprostupný výraz. Bere za kliku a vchází dovnitř.
„Raději už půjdu,“ vydechne Akito a vydává se na odchod. „Dobrou noc, Kai-… Tessalio.“
Děvče se na něj mile usměje. „Dobrou noc, Akito.“
Lunair přikračuje k posteli blíž. „Jak se cítíš?“
„Dobře,“ odpovídá a snaží se pozitivně usmívat, aby zahnala všechnu tu bolest, která probíjí její tělo od hlavy až k patě. „Myslím, že ještě nějakou chvíli vydržím. Takže je pravda, že vy dva vyrážíte ráno do Akamu?“
„Jenom proto, aby už konečně přestal s tím neúnosným otravováním,“ povzdechne si znechuceně Lunair. „Už jsem Melle a ostatním řekla, aby na tebe dohlédli, až budeme pryč, takže by všechno mělo probíhat dobře.“
„Proč si souhlasila, aby šel s tebou?“ zeptá se Kaire zvědavě. „Sama dobře víš, že to všechny věci akorát ještě víc zkomplikuje.“
„A vše bude také o to zajímavější,“ zvedne vesele obočí Lunair. Snaží se tak předstírat, že nemá obavy. „Nemyslíš?“
Kaire jen smutně vydechne.
„Dobrou noc, Tessalio,“ rozloučí se Lunair a vydává se k východu. „Také bych si měla odpočinout.“
„Počkej,“ zastavuje ji Kaire. „Chtěla bych se omluvit za to, že jsme tě tam nechali. Alden tě opravdu-“
„Nemluv za něj, Tessalio,“ napomíná ji naštvaným hlasem.
„Pravda,“ přikyvuje Kaire a usměje se. „Až se vrátí, určitě ti to řekne sám. Nicméně se opravdu omlouvám alespoň sama za sebe, ale bylo to pro dobro všech. Neměla jsem na vybranou.“
„Všech, hm?“ zvedne k ní tázavě obočí. Rukou zašátrá v kapse svého pláště. Na stolek pokládá černý notes. „Tady máš. Snad ti to ukrátí dlouhý čas.“
Kaire překvapeně rozevře oči. „To jsou…? Ale, Lunair, Alden je dal přeci tobě. Jsou jenom tvoje.“
„Přesně tak, a proto si s nimi mohu dělat, co chci,“ zatvrzuje se. „Nechci je už nikdy vidět.“

Lunair v podobě Serai leží v posteli. Pohledem míří do zdi a hlavu jí zatěžují nejrůznější myšlenky. Minulost, na kterou zapomněla, ji nemilosrdně dostihla.
„Co tě donutilo změnit názor?“ zeptá se Akito. Jeho pohled je také zabodnutý do zdi. Snaží se uvelebit na nepohodlné podlaze, ale zdá se, že za těch posledních pár nocí, které tu už strávil, se mu podařilo najít alespoň přiměřeně pohodlnou polohu.
Lunair je zticha. Předstírá, že už dávno spí. Nemá chuť odpovídat na jeho otázku. V mysli musí neustále myslet na toho chlapce, s kterým byla jednoho deštivého odpoledne schovaná pod střechou domu v hlavním městě v Akamu. Ta myšlenka, která její mysl ovšem tížila nejvíce, byla další vzpomínka, která se odehrávala ještě v chmurnějším prostředí cely, která byla plná krve. Při té vzpomínce zatne čelist a pevně přivírá víčka k sobě, aby tu myšlenku vytěsnila.
Hádám, že bych se měl také prospat,“ usmyslí si Akito a zavírá oči.

Dalšího rána její tvář opět nesla tu neprostupnou masku. K pytli s penězi přidává nějaké oblečení a nejzákladnější potřeby, aby se mohli co nejdříve vydat na cestu. „Už jsi sbalený a připravený na cestu?“
Akito v ruce drží svůj pytel. Zamyšleně se rozhlíží kolem sebe. „Není toho moc, ale asi mi to budeš stačit,“ pokrčí rameny a sáhne do zásuvky a něco z ní vytahuje.
Lunair se promění zpátky na Serai, aby nebyla ve vesnici nápadná, a odnáší svůj pytel ven. Cestou pohledem zavadí o Akitovy ruce. „Co to je?“
„Okarína.“
„Proč sebou taháš tak zbytečnou věc?“
„Je to moje zavazadlo,“ zatvrzuje se. „Můžu si vzít, co chci.“
„Fajn,“ pokrčí protivně rameny. „Stejně si ho potáhneš sám.“
Společně vychází před dům. Akito se naposledy letmým pohledem rozloučí se svou chaloupkou v doufání, že se do ní zase brzy vrátí po boku své milované ženy.
Cestou k lesu opět Lunair spustí nabroušeným tónem. „Včera jsi nechal vůz i s koněm u doku a někdo ho ukradl, takže teď nás čeká ujít pořádný kus cesty pěšky,“ mračí se na něj. „Nicméně Akam není místo, kam bychom se dostali jen po vlastních nohách.“
„Omlouvám se,“ vydechne zahanbeně Akito. Stalo se tolik věcí, které zaměstnávaly jeho mysl, že na vůz úplně zapomněl. „Co budeme dělat?“
„Cestou sem jsem na severovýchodě viděla malé město“ spustí. „Můžeme jen doufat, že nám tam nějaký půjčí.“
„Doufat?! Myslel jsem, že máš nějaký plán.“
„Měla jsem, než nějaký hloupý míšenec zapomněl vzít vůz zpátky do vesnice,“ zavrčí na něj s přísným pohledem.
„Ale musela si mít i jiný plán, ne? Musela jsi mít přeci vymyšleno, jak se dostaneš domů.“
„Původně jsem plánovala, že ve vesnici zůstanu ještě pár měsíců, takže nemáme jinou možnost, než se spolehnout na tohle.“
V tichosti pokračují dál lesem, až se dostanou na rozcestí k útesu.
Akito se zastavuje. „Mohla bys na sebe vzít podobu někoho jiného?“
„S radostí,“ odtuší Lunair a úlevně vydechuje. „Už se mi z téhle podoby dělá zle.“ Kolem jejího těla se objevuje bílá záře a po chvíli v ranní mlze zazáří zlaté vlasy Akamky a její rudé oči nesoucí příslib problémů.
„Nemůžeš vypadat takhle,“ zamračí se Akito. „Pořád jsme v Prionu. Akamové nejsou zrovna vítaní v téhle krajině.“
Lunair se jen pobaveně ušklíbne. „Neměj starost.“
„Nemám, ale… když už mluvíme o Akamech, tak co když na nějakého narazíme? Jakmile tě uvidí se mnou po boku, budou z toho problémy…“
Lunair se opět znechuceně zašklebí. „Zase to tvoje neúnosné kňourání. Myslím, že jsme o tomhle před cestou mluvili.“
„Ale-“
„Jak už ti mohlo dojít, tak Velká rada si ráda hlídá svá tajemství. Obyčejní vojáci nemají ani tušení, kdo jsou tajní agenti ani jak vypadají. Kromě toho ty a já jsme teď schopní je vycítit ještě dřív, než se spolu střetneme. Budu mít spoustu času na proměnu.“
„Stejně si myslím-“
„Ty tu nejsi od toho, aby si myslel. Jsi tu jen z mé dobré vůle. Pokud budeš porušovat to, na čem jsme se dohodli a budeš neustále fňukat, tak tě omráčím a nechám tě tu,“ uzemní ho přísným hlasem. „Tak co?“
„Dobře,“ povoluje Akito. „Jak myslíš.“
„Fajn, jdeme,“ zavelí a pokračuje v cestě.
Akito ji v tichosti následuje cestou na sever.
Slunce se začíná pomalu vyhoupávat nad obzor. Dnes bude opravdu horko. Ty chmurné dny vystřídala vedra.

„To město by mělo být někde za těmi kopci,“ vydechne Lunair, když si dávají odpolední odpočinek na něco k snědku. „Už to není daleko.“
Akito se napije z čutory a poté vstává, aby shlédnul do dálky.
„Co se děje?“ zeptá se Lunair. „Bojíš se? Už je docela pozdě na to otočit se zpátky.“
„Ne, o to nejde,“ zakroutí hlavou. „Byl jsem tu už dřív…“ Jeho oči hledí do dálky. Někde za těmi kopci je jeho vesnice. Zdá se být už tak daleko. „Je zvláštní vědět, že budu pryč takovou dobu. Opustil jsem to tam tak náhle a bez pořádného rozloučení. Myslíš, že budou všichni v pořádku? A hlavně Tessalia…“
„Tak si jí nakonec odpustil?“ zvedne tázavě obočí. Po chvíli začne všechny věci balit zpátky do pytle. „Nicméně nad něčím takovým si měl přemýšlet dřív. Ale pořád ještě nejsme tak daleko od vesnice, aby ses nemohl vrátit. Takže jestli-“
„Ne,“ zakroutí hlavou Akito. Zavírá čutoru a vrací jí do svého pytle, který si přehazuje přes rameno. „Jak si řekla, je už pozdě se otočit nazpátek.“ Prochází kolem ní dál na severovýchod.

Překračují travnaté kopce, z jejichž vrcholu lze dohlédnou do malého městečka skrývajícího se v údolí.
„Tohle je ono,“ odtuší Lunair.
„Tak jdeme…“
V tu chvíli ho popadá za rukáv košile a zastavuje ho tak v cestě kupředu. Její pohled zaujme muž v černém klobouku, který právě vybíhá z hlavní brány.
„Sakra! Znovu už ne!“ vzteká se a zaběhne do nedalekého lesíka.
„To bylo divné,“ nakrabatí podezíravě čelo Akito.
Lunair jen pokrčí rameny a začne scházet do údolí. Když vchází do města, moc rušno tam zrovna není. Většina domů má otevřené dveře dokořán. Kromě pár hospodských zvířat není nikde vidno ani živáčka.
„Je to tu… prázdné,“ zamýšlí se Akito a nejistě se rozhlédne kolem sebe.
„Každý se vydáme jiným směrem,“ spustí Lunair. „Pamatuj, že nemáme v úmyslu se tu zdržet, takže až uvidíš stáj, přijď mi to hned říct. Já udělám to samé,“ vysvětluje. „Zaplatíme za vůz a hned vyrazíme na cestu. Jasné?“
„Jo, ale nezdá se ti tu něco divného?“
„Je tu klid. Na venkovské město to není nic zvláštního,“ namítá.
„To bych neřekl. Kde jsou všichni lidé?“
Lunair jen podrážděně vydechne a vydává se na průzkum města. Akito se rychle vydává za ní. Představa toho, že by se měli rozdělit, se mu nezdá. Musí Lunair hlídat, protože je to jediná spojnice mezi ním a jeho ženou. Dívka si ho nevšímá a se zamračeným pohledem se rozhlíží po tichém městě. Po pár krocích ze zatáčky vyběhne malé bílé kotě. Lunair zastavuje a pohlédne na něj. Kotě zamňouká a mile se otře o její nohu.
„Co je to za drzou kočku?“ zavrčí Lunair.
„Nech toho,“ napomene ji Akito a s milým úsměvem se sehne k drobečkovi. „Je roztomilá.“
Lunair k němu shlédne se znechuceným výrazem.
„Ahoj prcku,“ usměje se Akito a natáhne ruku k bílému chuchvalci chlupů.
„Ty mluvíš s kočkou?“ zvedne tázavě obočí Akamka. „Jak hluboko mohou míšenci ještě klesnout?“
„Snažím se jen skamarádit,“ zamračí se na ni Akito.
„Neuvěřitelné,“ vydechne s nechápavým výrazem ve tváři. Jeho argument se jí vůbec nezdál jako argument. Nakonec má pocit, že cestuje s malým dítětem. V jejích očích Akito nebude o moc chytřejší než Vikon, když dokáže něco takového vypustit z úst a myslet to zcela vážně.
Akito mezitím kotě pohladí na bříšku. „Vypadá spokojeně.“
„Vážně? No to je skvělé, že, míšenče?“ zaraduje se ironicky Lunair. Najednou její výraz tuhne. „A co kdyby si teď hnul svým zadkem a šel najít ty stáje?!“ zavrčí vztekle.
„Ale…“
„Ty si nedáš pokoj?“ zamračí se na něj. Také se shýbá ke kotěti. Její rudé oči se upřeně podívají do těch kočičích. Vyzařuje z nich nějaká negativní energie, z které běhá mráz po zádech i Akitovi.
V tu chvíli se kotě naježí a s vyděšeným výrazem odběhne pryč.
Nahněvaný Akito pohlédne na Lunair. „Co jsi to…?!“
„Výborně, takže už se na mě soustředíš?!“
„Jsi vážně hrozná!“ zamračí se ještě víc.
„Co je to s vámi míšenci? To se musíte mazlit s každou prašivinou, kterou po cestě potkáte?“ pokrčí tázavě rameny, a pak se na její tváři objevuje úšklebek. „Ostatně sami jste prašivci.“
Akito jen nevěřícně zakroutí hlavou a vydává se na cestu bez jediného slova. Lunair se s vítězným úšklebkem vydává za ním.
Po pár krocích se oba zastavují před dřevěným domkem, ze kterého se linou zvuky řehtání. Akito koukne za dům a na zeleném placu se tam pasou koně.
„Tohle jsou stáje, ale nikdo tady není,“ poznamenává Akito.
„Flákači,“ zakroutí hlavou pohrdavě Lunair.
„Co budeme dělat?“
„Jdeme někoho najít. To je snad jasné.“
Bez dlouhého rozmýšlení vychází ven.
„Myslím, že támhle někdo je,“ ukáže Akito směrem k jednomu z domů.
„Tak se běž zeptat. Já se podívám támhle,“ rozkáže Lunair a vydává se jiným směrem.
Mladá žena s černými na krátko střiženými vlasy akorát vychází na ulici. V ruce drží velký pytel a na tváři má zasmušilý výraz. Něco si pro sebe mumlá: „Konečně! Tohle jsou poslední věci, které jsem ještě nestihla sbalit. Mám toho tady už plné zuby!“
Akito nejistě přikročí k ženě. „Nechcete pomoct?“ zeptá se, aby nějakým slušným způsobem načal konverzaci.
„Jdi mi z cesty,“ odbíjí ho žena se zamračeným výrazem ve tváři a obchází ho.
Chlapec jen mlčky hledí do jejích zad. Nervózně se podrbe na hlavě a pohlédne za sebe. Lunair se vrací a zdá se, že také s prázdnou.
„Dozvěděl si se něco?“
„Nic moc,“ odpovídá.
Lunair se zahledí za jeho záda. Dům, ze kterého žena právě vyšla, má stále ještě otevřené dveře. Dívka nahlédne dovnitř. Dům je prázdný, jakoby tu dlouhou dobu nikdo nebydlel. Lunair se rozhoduje prohlédnout další domy. Ty jsou na tom o poznání hůř. Nábytek, který v některých místnostech zbyl, je pokryt vrstvou prachu a obalen do pavučin.
„Zdá se, jakoby tu některé domy byly opuštěné už delší dobu,“ odtuší Lunair. „Pojď se mnou. Zaslechla jsem někoho ve vedlejší budově,“ vyzývá ho a sama se hned vydává směrem, kterým ukázala.
Akito jí následuje se znepokojenou vráskou na čele. „Co se v tohle městě vlastně stalo?
Z domu se ozývá tiché zpívání. Lunair už bere za kliku, když jí Akito spěšně zastavuje. Dotýká se jejího jemného zápěstí. Lunair se rychle vytrhává.
„Snad trochu slušnosti,“ zamračí se na ní Akito a sám zaklepe na dřevěné dveře.
V tu chvíli zpěv utichá. Dveře se pomalu otevřou a v nich se objeví blonďatá dívenka a plyšovým medvědem v ruce. Její velké zelené oči překvapeně vzhlédnou k dvojici cizinců za dveřmi.
„Ahoj,“ usměje se na ni Akito.
„Ahoj,“ usměje se nazpátek dívenka. „Já jsem Jasmin a tohle je Melvěl. Zlovna spolešně zametáme polahu.“
„Melvěl?“ ušklíbne se pobaveně Akito.
„Kde jsou všichni?!“ zeptá se Lunair tvrdým hlasem a ještě tvrdším pohledem pohlédne do dívčiny tváře.
Jasmine si konečně všímá ženy za jeho zády, která vyšla dopředu, aby s ní mohla zpříma mluvit. Její děsivý výraz v ní budí strach. Pevně přitiskne svého plyšáka k hrudi a vyděšeně rozevře pohled. Její zelené oči se začnou zalívat slzami.
Lunair překvapeně odvrací svou tvář od dívky. „Proč tak ječí?“
„Vyděsila jsi jí!“
„To je skvělé,“ zamračí se podrážděně a zabuchuje dveře před dívčiným obličejem. „Jdeme najít někoho normálního.“
„Jediná nenormální jsi tady ty!“ zavrčí na ní Akito.
Lunair ho ignoruje a jde k další budově po cestě. Je to několikapatrový dům. Ze spodních dveří se ozývají hlasy lidí a cinkání sklenic.
„Zdá se, že tady je rušno,“ vydechuje stále podrážděným hlasem Lunair. „Bylo už dost ztrácení času. Jdeme.“ Rozhodne a bez zaklepání bere za kliku.
Když dvojice nahlédne dovnitř, rychle jim dochází, že se jedná o hospodu. Kolem stolů sedí několik lidí, kteří popíjí pivo.
Lunair bez jediné slušnosti nakráčí vojenským krokem do středu místnosti a zakládá si ruce do pasu. „Kdo je majitel stájí?“ zeptá se nahlas, aby ji dobře slyšeli všichni v místnosti.
Najednou nastane hrobové ticho. Všechny oči se strhnou za hlasem a zírají ještě dlouhou chvíli, než konečně někdo promluví: „Ty oči… Akamka!“
Akito je nejistý. Kromě zápachu alkoholu ve vzduchu cítí problémy.
Lunair jen znuděně vydechne. „Na tom přeci nezáleží. Jen jsme si přišli pronajmout vůz.“
Opět nastává hrobové ticho. Všechny pohledy jsou zabodnuté do těch krvavých očí a snaží se z její tváře vyčíst úmysly. Jejich pohledy jsou naproti tomu plné nenávisti a pohrdání.
„Tak kolik to bude stát?“ rozhodí tázavě rukama, když si uvědomí, že tihle lidé asi nebudou úplně výřeční.
„To bude velmi drahé, slečinko,“ zamračí se jeden z mužů a vstává od stolu s tím nejzamračenějším výrazem, jaký se v místnosti dal najít.

Lunair si klepe prstem na bradu a hledí na mokvající flek na stropě městské cely. „Tohle je dost nežádoucí situace.“
Akito k ní zvedne nevěřícně pohled. „Říkal jsem ti, že zůstat v téhle podobě přinese akorát problémy,“ posteskne si a vmáčkne svou zoufalou tvář mezi železné mříže.
Vězení je tady zatuchlé místo plné plísně a vlhkosti vznášející se ve vzduchu. Kromě polorozpadlé postele uvnitř cely nic není. Naproti mřížím stojí stůl s karafou a papíry, vedle kterých leží prázdná láhev od nějakého alkoholu. Před stolem je malá židlička s jednou nohu kratší než ty ostatní. Všude kolem je jen kámen. Jediné světlo sem vnáší zapálená pochodeň u schodů, které vedou nahoru do šerifovi kanceláře.
„Vždyť je to absurdní,“ namítá Lunair s vráskou na čele. „Musí tady být i jiný důvod.“
Najednou se na schodech ozvou kroky a do místnosti vchází muž. Je to ten samý chlap v černém klobouku s bílým husím brkem, kterého potkali při příchodu do města.
„Doufám, že pro tohle máte dobré vysvětlení,“ rozohní se Lunair a přichází blíž k mřížím.
Muž v seprané košili a černých kalhotách se najednou začne hlasitě smát. Směje se dlouhou. Lunair na něj nechápavě hledí. Akito se cítí trochu trapně i za něj, protože jeho smích je velmi nepřirozený a řezavý, až ho uvádí do rozpaků.
„Co máte za problém?“ pokrčí nechápavě rameny Akamka.
„Tak se podívejme, kdo nakonec vyhrál, vy špinavci!“ raduje se šerif Doughlas mezi smíchem.
„O čem to mluvíte?“
„Když si budete hrát na hlupáky, tak vám to z mého vězení stejně nepomůže, špinavče!“ prská rozčílený Doughlas. „Terorizovali jste tohle město už dost dlouho. Teď nastal čas pro šerifa Doughlase, aby vás potrestal!“
„Myslím, že jste se spletl,“ zkouší z toho slušně vybruslit Akito.
„Ha! Myslíš, že mě můžeš přechytračit, kluku?!“ prskne na něj dechem páchnoucím po vínu.
„Jen jsem…“
„Hlavně, že všichni říkali, že jsem pro tohle už moc starý!“ směje se opět Doughlas a ignoruje Akitovu započatou větu. Mne si při tom zažloutlý knír pod nosem. „Že prý nedokážu chytit ani jednoho hloupého zloděje. To se šeredně spletli!“
Otáčí se směrem ke stolu a sedá si na židli. Při tom se na ní lehce zakolíbá kvůli ztrouchnivělé noze. Brzy se mi daří nalézt rovnováhu, a tak namáčí brk do karafy a začne něco zapisovat na bílý úřední papír před ním.
Na schodech se opět ozvou kroky. Tentokrát jsou rychlejší, ale méně hlasité. Do pochmurné místnosti vbíhá žena v červené zástěře. V obličeji má vyděšený výraz. Sotva popadne dech, tak spustí: „Doughu, byla nahlášena další krádež!“
„to není možné!“ vyletí ze židle šerif, až vyprskne na papír, do kterého se chystal zapisovat. „Celou dobu jsem držel ty zloděje tady!“
„To je tím, že my nejsme ti, které hledáte…“ objasňuje mu Akito.
„Anebo je to jen další zloděj, který se snaží napodobit vaše předchozí triky!“ namítá Doughlas.
„To práci šerifa dnes dají každému idiotovi?“ protočí očima podrážděná Lunair a založí si nepřátelsky ruce na prsa.
Doughlas na ni vytřeští oči, ale dochází mu slova.
„Možná to opravdu nebyli oni, Doughu,“ přitakává Eva.
„Třeba to byli oni anebo to byl jejich společník,“ nevzdává se svého přesvědčení šerif. „Nebyl snad ten zloděj nahlášen jako Akam?!“
„Ano, ale…“ znejistí Eva.
„A další věc! K čemu asi tihle dva potřebovali vůz? Možná na něm chtějí odvézt kradené zboží!“
„Když už jsme ti zloději, tak proč jsme si ten vůz i koně také neukradli? Stáje byly úplně nehlídané,“ spustí znovu Lunair s tím zatrpklým výrazem ve své tváři. „Mohli jsme si v klidu připravit povoz a nikdo by si toho ještě dlouho po našem odjezdu ani nevšiml. Proč bychom se měli zdržovat placením?“ krčí nechápavě rameny. Její hlas má lehce sarkastický podtón. „To by dávalo větší smysl.“
„Ty jsi ale chytrá malá hlavinka, že jo?“ zaculí se na Lunair skrz mříže. Jeho hlas je také lehce sarkastický. „Třeba ti šlo právě o to, aby si to pak na mě mohla vytáhnout přesně v takové situaci jako je tahle.“
„To nedává žádný smysl…“ kroutí hlavou Lunair.
„Ale nepovídej!“ prská znovu Doughlas. „Určitě jste už cítili, že vám šlapu na paty!“
„Vy byste nechytil ani chromého králíka,“ zakroutí opět pohrdavě očima Akamka.
„Tak už dost!“ utíná nepřátelskou konverzaci Eva. „Ať je pravda jakákoliv, nic to nemění na tom, že tu máme dalšího zloděje, který pobíhá na svobodě…“
„Toho samého jste chtěla říct,“ opravuje ji Lunair.
„Tak co udělat dohodu?“ ozývá se opět Akito. „Přivedeme vám toho pravého zloděje a vy nám pak dáte vůz, na kterém budeme moci pokračovat v naší cestě. Vždyť teď už musí být všem jasné, že jsme nevinní.“
„Ha! I kdyby to byla pravda, já strávil měsíce hledáním toho zloděje…“
„Jak jsem říkala – ani chromého králíka,“ zašklebí se pobaveně Lunair sama pro sebe.
„Ty malá…!“ rozohní se podrážděný šerif. „Vy si vážně myslíte, že můžete porazit skvělého šerifa Doughlase?!“
„Tak proč to tedy nezjistíme?“
„Jo, jsem pro,“ přikyvuje s úsměvem Eva.
„Fajn, ale Akamka tu zůstane!“ rozhoduje Dough. „Mě neošálíte. Oba vás pustit nemůžu. Tvůj kluk tě tu určitě nenechá.“
Lunair se zamračí, když šerif otevírá dveře cely.
„Doufám, že víš, co děláš, míšenče,“ vydechne tichým hlasem, aby to slyšel jen Akito. V jejím pohledu je skryté něco, co v něm ještě nikdy před tím neviděl.
„Celá tahle situace je pěkně zmatená. Bylo by lepší, kdybychom se tolik nezdržovali,“ posteskne si Akito a ještě trochu ztiší hlas. „Alespoň máš trochu času se zamyslet nad tím, co uděláme, až přijedeme do Akamu.“
„Fajn, tak se konečně polibte a pojď už ven, než si to rozmyslím!“ popohání ho Dough.
Akito se protahuje škvírou a je na svobodě. Doughlas rychle zavírá dveře na zámek a nechává Akamku stát v cele s protivným výrazem.
„Brzy se vrátím,“ přislíbí Akito a odchází doprovázený Evou.
Doughlas si sedá zpátky ke stolu. Opět trochu nejistě vyrovnává rovnováhu na židli.
Lunair stále stojí na místě s pohledem zabodnutým někde před sebou. Její mysl s Akitovými slovy opět odcestovala někam do minulosti.

***

Opět se ocitá jako malé dítě na druhé straně mříží, za kterými je chlapec se zlatými vlasy. Jeho tělo je zubožené a oblečení potrhané. Bílá košile na sobě nese rudé stříkance krve.
Protahuje svou tenkou ruku mezi mřížemi a pevně sevře tu jeho, která se lehce třese. „Neměj strach,“ utěšuje ho milým hlasem a její výraz v tu chvíli nese příslib dobré budoucnosti. „Brzy se vrátím.“

***

Škubne sebou jako by byla vytržena z dlouhé noční můry. Z myšlenek ji vytrhlo zavrzání židle, když se šerif odsouval od stolu. Bez jediného slova se vydává po schodech pryč.

V kanceláři stojí Eva, která dává Akitovi všechny informace, které bude potřebovat k vypátrání zloděje.
„Kde se ten zloděj ukázal?“
„Proč bychom ti měli dávat nějaké informace?!“ začne se rozčilovat šerif a utíná tak rozhovor mezi Evou a Akitem. "Nemůžeš si je získat sám?“
„Tohle přeci není žádná soutěž…“ zakroutí nechápavě hlavou Akito. Cítí se, jakoby zase mluvil s Vikonem, s člověkem, který sice na vzhled vypadá dospěle, ale uvnitř něj je dítě.
„A teď se z toho budeš vykrucovat,“ mračí se dál Doughlas. „Na to je ale pozdě! To vy jste vyzvali šerifa Dougha!“
„Co to s vámi je?“ zakroutí hlavou. Nechápe, jak může být šerif tohoto města tak sobecký. V první řadě by mu mělo jít o blaho občanů a k tomu potřebuje zajistit bezpečí města. Tímhle sobeckým chováním neubližuje jen sobě, ale i ostatním lidem, co tu žijí.
Doughlas si jen podrážděně odfrkne a obrátí se zpátky ke schodům k celám. Vrací se zpátky k Lunair.
„Abych byla upřímná, tak nevím, o co mu jde,“ pokrčí rameny žena v červená zástěře. „Ale jestli chceš, tak znám někoho, kdo by pro tebe promluvil s majorem. Jmenuje se Nate. Je to můj švagr. Naposledy jsem ho viděla v hostinci, ale to už je nějaká doba.“
„Díky,“ přikyvuje děkovně Akito.
Eva se jen usměje s doufáním, že celý tenhle plán má nějakou šanci na úspěch a odchází z šerifovy kanceláře pryč.
Akito se také dlouho nerozmýšlí a vychází ven. Potkává malou Jasmine, která s medvídkem ve svých rukách zmateně pobíhá kolem domů. Náhle naráží do Akita. Překvapeně zvedá pohled do jeho usměvavé tváře.
„Nevilel si mojí košišku?“
„Ne, promiň,“ vydechne smutně Akito.
„Oh…“ sklesne Jasmine.
„Ale když mi pomůžeš s něčím velmi důležitým, tak slibuji, že ti potom na oplátku já pomůžu ji najít,“ snaží se přesvědčit malé blonďaté děvče milým hlasem.
Její zelené oči se vesele rozzáří. „Lobže. Co potžebujete?“
„Nevíš, kde teď nachází někdo jménem Nate?“
„Nate?“ zasměje se. „To je můj táta. Je pžímo v tatom lomě!“ ukáže prstem k domu, kde se s ní Akito setkal poprvé.
„Děkuji,“ usměje se na ni Akito a jemně ji polaská po hlavě. „Brzy za tebou přijdu a vyřešíme tu záležitost s kočkou.“
„Pane, kle je ta lěsivá slečna, co byla s vámi?“ zeptá se před jeho odchodem děvče.
„Neměj strach,“ zasměje se Akito. „Už tě nebude strašit.“
„Líbí se mi její oči,“ usmívá se Jasmine. „Je tak moc klásná. Chtěla jsem se jí omluvit za to, jak jsem se pžet tím zachovala.“
„No… vyřídím jí to,“ znejistí Akito.
Jasmine děkovně přikývne a rozběhne se za domky, aby mohla pokračovat v hledání kotěte. Akito pokračuje směrem, kterým ho navedla, až dojde k domu, kde bydlí Nate se svou rodinou. Slušně zaklepe na dveře.
Otevírá žena s kaštanovými vlasy svázanými do drdolu. V obličeji má překvapený výraz. „Co chcete?“
„Jael, uklidni se,“ ozve se z domu a mezi dveřmi se objevuje vousatý muž.
„Pane, vy jste Nate?“
„Jo, co potřebuješ?“
„Vaše švagrová Eva mi řekla, že můžu jít za vámi-“
„Chápu,“ pokývá hlavou a odstrkává svou ženu ze dveří, aby pustila chlapce dál. „Slyšel jsem, co jste vy dva – ty a ta Akamka – vyvedli ve městě za pozdvižení.“
Akito nejistě vchází do místnosti.
„Posaď se.“
Všichni tři se posadí ke stolu.
„Můžu ti něco k tomu incidentu, co se stal, říct, jestli chceš.“
„To by bylo skvělé.“
„Dobrá. Celé to začalo před pár měsíci. Celé město vzkvétalo. Všichni tu byli opravdu šťastni.“
„Nate, jsi si jistý, že tohle není ten zloděj osobně?“ strachuje se Jaelyn.
„Je pozdě nad tím teď přemýšlet, Jael,“ namítá Nate zcela klidným hlasem. „Kromě toho, i kdyby to byl on, tak co mu říkám, pro něj nebude mít žádný význam. Není to nic, co by ten zloděj už nevěděl. Ale pokud to skutečně není on, tak se nám teď hodí každá pomoc.“
Do pokoje vbíhá Jasmine a sedá si na podlahu, aby si mohla hrát se svým medvídkem.
„Takže co se stalo?“ ptá se Akito, aby navázal na předešlou konverzaci.
„Jednoho dne se někdo vloupal do domu Evy a Wadea, když byli pryč.“
„Co ukradl?“
„Nic důležitého, takže tomu nevěnovali pozornost. Ale od toho dne všichni začali ztrácet svůj majetek. Občas věci prostě zmizely, když se majitel jen otočil. Kontrovali jsme dveře i okna, ale nikdy nebyla jediná známka vloupání. Nikdo nechápal, jak je možné, aby se zloděj dostal do domu a zase ven.“
„Asi musel mít dobré nářadí na odemykání zámků…“
„Možná…“ pokrčí rameny Nate, ale dle jeho výrazu Akito soudí, že tomu sám nevěří. „Nakonec jsme se přestali obtěžovat se zamykáním našich domovů úplně. Major a šerif se neustále pokoušeli zloděje dopadnout celé ty měsíce až do teď…“
„Nejdřív to přinášelo jen lehké mrzutosti, ale během toho času to celé město úplně zničilo,“ dodává Jaelym. „Lidé se začali stěhovat pryč. Je jen otázkou času než…“
„Jednou ho skoro chytili, ale najednou prostě zmizel,“ pokrčí rameny Nate. Vůbec nemá tušení, jak se to mohlo stát.
„Zmizel?“
„Taky neznám přesné detaily, ale jedno vím. V tu chvíli viděli zlodějovy oči. Byl to Akam.“
„Akam v téhle části Prionu?“ zaráží se překvapeně Akito.
„Kdoví kde se tu vzal. Ale tvoje kamarádka je přeci taky Akamka, ne?“
„Jo… ale asi bych jí úplně nenazval svou kamarádkou…“
Nate překvapeně rozevře oči. V nich se objeví omluvný výraz. „Oh, tvůj prsten… Šerif se o něčem takovém zmiňoval, ale nenapadlo mě, že by si někdo z Prionu vzal někoho z Akamu… To je…“
„Ne! To už vůbec ne!“ ohrazuje se Akito. „Nikdy bych si ji nevzal…“
„Promiň, že jsem o tom mluvil. Vlastně na tom ani nezáleží,“ vydechne Nate, který se cítí trochu zahanbeně. „Chtěl jsem jenom dodat, že by si měl omluvit šerifovo chování. Je už zoufalý,“ snaží se ospravedlnit jeho chování. „To je asi vše, co k tomu mohu říct. Vezmu tě za majorem. Možná ti také pomůže.“
„Dobře, moc vám děkuji,“ přikývne vděčně Akito.
Nate vstává od stolu a vychází ven. Akito ho ihned následuje. Jejich kroky je zavedou do centra města, kde stojí vysoká budova. Nate otevře dveře a vejde do místnosti vykládané dřevem. Na rozdíl od zbytku města to tady vypadá udržovaně a čistě.
„Ahoj Nate,“ usměje se dívka, která akorát jemnou prachovkou oprašuje malou knihovničku podél stěny.
„Ahoj Trish, mohla bys, prosím, dojít pro majora?“ zeptá se slušně Nate.
„Hned to bude,“ usměje se znovu dívka a nadzvedne si sukni, aby se jí při chůzi nepletla pod nohy. Lehkým krokem vychází dřevěné schody do patra.
„Trisha ho za chvíli přivede,“ obrací se Nate na Akita, který se zamyšleně rozhlíží kolem sebe. „Buď trpělivý. Major Winston je hodně zaneprázdněný člověk.“
Ozve se klepání, když děvče dojde ke dveřím majorovi kanceláře.
„Majore Winstone, Nate je tady.“
Z druhé strany se neozve žádná odpověď. V tu chvíli se na dívčině tváři objeví zamračený výraz. Semkne dlaň v pěst a několikrát silně zabuší na tvrdé dubové dveře.
„Majore, jestli zase spíte…!“
V tu chvíli Winston padá ze židle, na které spokojeně podřimoval. Hlasité rány ho probudily. Když si uvědomuje, kde je a co se děje, rychle odpovídá: „Samozřejmě, že nespím,“ odkašle si, aby jeho hlas nezněl rozespale. „Mám tu spoustu rozdělané práce…“
„Majore…!“ rozčiluje se děvče za dveřmi, které v jeho hlase slyší jasnou lež.
„Zrovna… čtu…“ vymýšlí si a rychle otevírá náhodnou knihu, která před ním leží na desce stolu. „Jen dočtu stránku…“
„Nechtějte, abych tam vběhla a vytáhla vás ven násilím!“
„No jo, no jo,“ promne si unavené oči. „Už jdu.“
Dveře se otevřou a v nich stojí dívka s rukama výhružně založenýma v pase a ještě výhružnějším pohledem v líbezné tvářičce. Major ji bez dalších slov obchází a snaží se co nejrychleji zmizet z jejího dohledu.
Je jako její matka.
Rozmrzele schází schody do přízemí za dvěma muži, kteří na něj již čekají v chodbě.
„Doufám, že je to důležité,“ mračí se a podezíravým pohledem si prohlíží stříbrovlasého cizince. Následně svůj zrak opět odkloní k Nateovi. „Už jste chytili toho zloděje?“
„Ne, ale Dough zase zajal nějaké návštěvníky,“ osvětluje mu momentální situaci. „Ale po všech těch pokusech, je alespoň jeden z nich Akam.“
„Opravdu?“ promne si zvídavě šedou bradku. „Tak nakonec Dough na něco opravdu přišel…?“
„Ne,“ vměšuje se do rozhovoru Akito. Na jeho tváři se zračí dotčený výraz a starostlivá vráska na čele. „My s tím nemáme nic společného.“
„A ty jsi zase kdo?“ zamračí se na něj Winston.
„Přišel s tou Akamkou,“ osvětluje opět Nate.
„Kriminálník!“ vyletí polekaně major s vytřeštěnýma očima. „Proč není zamčený ve vězení?!“
„Sotva jsme do tohoto města přijeli,“ kroutí nechápavě hlavou Akito. „S těmi zločiny nemáme nic společného.“
„Nabídl se, že pomůže dopadnout skutečného zloděje, aby dokázal jejich nevinu,“ přináší další informace Nate. „Já osobně pochybuji, že je to jejich práce.“
„Nemohu nic riskovat,“ ohrazuje se major s nosem zdviženým nahoru.
„Vždyť ani nemáte žádné důkazy,“ mračí se Akito.
„V časech, jako jsou tyhle, jeden nikdy neví,“ pokračuje protivným tónem major.
„Poslouchejte,“ naléhá Akito. „Máme na práci opravdu důležité věci a nemůžeme si dovolit tady ztrácet čas…“
„Moje město bylo zdevastováno!“ zvyšuje hlas Winston. „To se ti nezdá dostatečně důležité?!“
„Ale to je váš problém!“ ohrazuje se Akito a všechna slušnost jde stranou. Za normálních podmínek by se takto nezachoval, ale dlouhé odloučení od jeho manželky ho nutí k tomu, aby zakročil. „Proč bych do toho měl být zatažený já?!“
„Co já vím, tak zrovna ty můžeš být ten problém!“ odsekává tvrdohlavý major.
Nate dlouze vydechne. Vlídnýma očima pohlédne na rozčíleného chlapce. „Musíš to pochopit, cizinče. Dokud nebude žádná jiná možnost…“
V tu chvíli se ozve hlasitý dívčí křik. Všichni tři ihned zpozorní.
„To je Trisha!“ vyděsí se Winston.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top