Ztělesnění - Kapitola 3 (část 2/2)

Slunce sotva vykouklo na obzoru a už stáli u doků.
Kardian schází z vozu jako první. „Akito, zůstaň u vozu a pohlídej nám naše zavazadla, než všechno zařídíme.“
Akito přikyvuje.
Kardian ihned vchází dovnitř.
Za stolem sedí úředník. „Zdárek kamarádi!“ zaraduje se. V puse mu chybí skoro všechny zuby, ale to mu nebere úsměv z tváře.
Kardian se svou vážnou tváří přikračuje blíž. „Rádi bychom si zarezervovali místa na lodi do hlavního města Prionu pro tři lidi.“
„Tak to ste tu právě včas!“ zvolá znovu muž za stolem. „Jedna z takovejch lodí vodplouvá už za chvíli. Vyrovnejte se s kapitánem, než se nalodíte. Je na mole,“ dodává a orazítkuje nějaký papír, který Kardianovi podává.
„Děkuji,“ přikyvuje Kardian.
Následován dvojicí vychází na molo, kde kapitán dohlíží na nakládání zboží na loď. Přichází k němu blíž a podává mu papír.
Kapitán na něj pohlédne. „Ah tak. No, naše loď obvykle přepravuje jen lodní náklad, ale myslím si, že pár pasažérů navíc nebude nikomu vadit,“ přikývne. „Takže místo pro tři?“
Kardian přikyvuje.
„Dobrá. Já jsem Jaide,“ představuje se kapitán. „Naložte všechny svoje zavazadla na loď a já vám zatím vystavím účet.“
Trojice se rozchází zpátky k vozu, kde Akito sedí na zavazadlech jako přilepený. Tupým pohledem hledí před sebe a jeho tvář je bledá, jakoby na něj sáhla sama smrt.
„Cítíš se dobře?“ zeptá se ho zmateně Vikon.
„Ah, už jste tady,“ zasměje se nejistě a seskakuje z vozu. „Proč bych neměl?“
Kardian si ho změří podezíravým pohledem. „Všechno už máme vyřízené, takže můžeme nakládat naše zavazadla na loď.“
Akito beze slova přikývne a pomáhá zavazadla sundávat z vozu a odnášet k lodi.
„Tahle loď byla používána jako bitevní loď za války s Akamem,“ spustí znovu kapitán, který akorát vypisuje stvrzenku pro Kardiana, „takže obytné prostory nejsou zrovna nejvyšší třídy. Ale za to se do hlavního přístavu dostaneme opravdu rychle.“
„Válka s Akami…“ procedí mezi zuby Salory. „S těmi hnusnými zloduchy.“
Kardian její slova uslyší, když si přebírá stvrzenku a předává kapitánovi peníze. Trochu ho to zabolí u srdce, ale dobře věděl, co si o nich všichni v Prionu myslí. Když Akito konečně ví, kdo je Kardian skutečně zač, také se pozastaví nad její poznámkou a pohlédne do Kardianovy tváře, aby viděl emoce, které to v něm rozpoutává. Nedostává se mu ovšem ničeho. V tuhle chvíli Kardian dokázal své emoce plně ovládat.
Když je poslední zavazadlo na palubě, všichni stojí na mole a loučí se s Akitem, který se chystá zpátky do vesnice.
„Hádám, že je to tu,“ pokývá hlavou s pohledem na trojici. „Hodně štěstí s hledáním léku.“
„Neměj strach, Akito!“ zvolá Vikon s tím nejradostnějším výrazem, jakého byl v tu chvíli schopný. „Když budu na palubě já, tak se můžeš spolehnout, že uspějeme.“
„Dej pozor na Kaire, zatímco budu pryč, Akito,“ žádá ho mírným hlasem Kardian.
„A Serai!“ připomene Salory s veselým úsměvem.
„Já… budu…“ vydechne nejistě.
Salory si všimne toho smutného výrazu a úsměv rázem mizí i z její tváře. „No, dej pozor i na sebe,“ odtuší s mírným náznakem pozitivního úsměvu. Myslí si, že ho tolik zasáhl jejich odjezd, a proto se chová tak divně. „Řekni Kaire, ať na nás počká,“ dodává a vyskakuje na palubu.
„Uvidíme se brzy!“ zavolá znovu Vikon.
„Jasně,“ usměje se na něj Akito. „Hodně štěstí.“
„A neměj strach,“ zašeptá, aby ho Salory nemohla slyšet. „Jsem si jistý, že se Serai brzy vrátí.“
Akito děkovně přikývne a i Vikon se nalodí. Jako poslední zůstává na mole stát Kardian. Pro něj už Akitovi žádný úsměv nezbyl. Bral ho jako jednoho z nich a to už mu nikdo nemohl vymluvit.
„Aldene…“ vydechne odměřeným tónem. Salory zašla někam do kajut, takže je už nemůže slyšet.
Kardian k němu zvedá pohled a přikračuje blíž. Pokládá mu ruku na rameno a zahledí se svýma modrýma očima do těch jeho. „Stalo se toho opravdu spoustu ve velmi krátkém čase…“ odtuší. „Omlouvám se za to, že se to všechno zvrtlo právě tímhle směrem, ale netrestej za to Tessalii. Ona není jako… my ostatní. Nikdy se nedopustila ničeho zlého. Prosím, postarej se o ní.“
„Jak můžu věřit někomu, kdo miluje tak bezcitnou osobu jako je ta Akamka?“ zeptá se znechuceně.
„Lunair…“ vydechne Kardian. Jeho srdce ho při vyřčení toho jména bolí, ale dokáže to ovládat. Je to už velmi dávno, kdy se naposledy střetnul s dívkou, kterou miloval. Ta, která stála před ním při odjezdu, byl někdo úplně jiný. „Opravdu nevím, co ji tak změnilo. Ale nakonec byla i ona jen obětí Velké rady. Dali jí ‚Ztělesnění‘, i když dobře věděli, jaké sebou nese následky. Teď potřebuje lék, aby zachránila svůj život. K tomu potřebuje mě, abych jí ho přinesl. Dělám to opravdu nerad, ale kdyby se cokoliv stalo a ona nakonec nechtěla dostát svému slibu, připomeň jí to. Řekni jí, že lék nedostane, pokud bude dělat potíže. Dávám ti své slovo. Nejsem muž, který by byl zaslepen láskou. Myslím, že si to už také uvědomila a proto tě tak straší. Právě díky tomu dostojí své části dohody.“
Akito hledí do jeho tváře překvapeným pohledem. Kardian pouští jeho rameno a otáčí se směrem k lodi.
„Málem bych zapomněl…“ zastavuje se. „Nikdy jsem ti vlastně pořádně nepoděkoval za to, že jsi zachránil mě a mou sestru tehdy v té vánici. Svůj dluh ti splatím, až se vrátím. Slibuji.“
Akito sleduje, jak nastupuje na loď. Námořníci vytahují kotvu a vše je připraveno na vyplutí.
„Vyplouváme!“ zakřičí kapitán Jaide.
„Dávej pozor, Akito!“ volá za ním z paluby Vikon.
Ten jen zamává na rozloučenou a otáčí se k odchodu. „Hodně štěstí,“ pomyslí si. Zapomíná na vůz se zapřaženými koňmi a po vlastních nohou se vydává zpátky do vesnice. Stále něco pevně svírá ve své dlani už od doby, co slezl z vozu. Nese si to dál do lesa, kde se uprostřed své cesty zastavuje. Zvedá ruku sevřenou v pěst výš. V jeho tváři je stín. V hlavě se mu rodí vzpomínka na okamžik, kdy se minulou noc bavil s Lunair o tom, jak vlastně to ‚Ztělesnění‘ vypadá.

***

„Akito, zůstaň u vozu a pohlídej nám naše zavazadla, než všechno zařídíme,“ požádá ho Kardian, když slézá z vozu.
Akito přikyvuje. Když trojice mizí ve dveřích, opře se o jedno zavazadlo, aby se trochu pohodlněji usadil, když tu na ně má čekat. V tu chvíli se víko toho zavazadla povolí a otevírá se. Akito se zmateně ohlédne za sebe. Zavazadlo patřilo Kardianovi. Chce ho zase rychle zavřít, ale v tu samou chvíli si všímá pytlíčku, který zvláštně září. Nedá mu to a otevírá ho. V tu chvíli spatřuje několik kuliček v modrofialové záři. Uvědomí si, že to jsou ty pilulky, které mu popisovala Lunair. Bez pořádného rozmyšlení rychle jednu z nich bere. Vše ostatní pak vrací na své místo a zavazadlo zavírá.
O chvíli později se trojice vrací. „Cítíš se dobře?“ zeptá se Vikon, když vidí Akitovu pobledlou tvář plnou nejistoty z činu, který právě vykonal, a zejména z myšlenek, které mu v tu chvíli přišly na mysl.

***

Akito rozevírá svou dlaň, na které září malá kulička.
Akam. To není zrovna místo, kam bych mohl vkročit bez přestrojení,“ zamýšlí se a se stínem ve své tváři si prohlíží tu malou věc, která nese tak velký příslib. „Tak tohle je to ‚Ztělesnění‘? Je to tak malé…
Když jsem postupem času restrukturalizoval těla obětí mých experimentů, zjistil jsem, že existují dva druhy jedu… Tím se ovšem tělo uživatele nevyhnutelně opotřebuje několikanásobně rychleji než za normálních podmínek,‘ vzpomene si na slova, která Kardian použil, když mluvil o své minulosti v Akamu.
V tu chvíli se Akitovy oči rozšíří strachem. Pouští tuhle malou kuličku do trávy a ustupuje dál. Jeho ruce se třesou strachem z příslibu brzké smrti, který je v té nenápadné pilulce otištěn.

***

„Takže teď je z nás muž a žena,“ vydechne Serai do větru a pohlédne na divoké vlny pod útesem. „Pojďme si odpřisáhnout, že se vzájemně ochráníme nehledě na okolnosti!“
„Ochráníme před čím?“ zasměje se pobaveně Akito. Jeho zelené oči září štěstím. V tu chvíli by si nedokázal domyslet nic zlého, co sebou mohou přinést nadcházející roky. „Před králíky?“
„Kdo ví,“ pokrčí rameny Serai a také se zasměje. „Třeba mě někdo unese a bude mě držet v začarovaném zámku. Pak mě budeš muset jít zachránit, jako to dělávají princové v pohádkách.“
„Nejsem princ, Serai, ale lovec,“ opravuje ji. „Kromě toho neumím jezdit na krávě.“
„Nedělej si z toho legraci,“ zamračí se.
„To je nesmysl,“ zakroutí hlavou. „Něco takového se nemůže nikdy stát. Teď je přeci doba míru.“
„Znamená to, že ty…?“ posmutní.
„Ne! Ne!“ vyhrkne spěšně, aby zabránil nejhoršímu. „Nemyslel jsem to tak.“
„Takže…?“ vydechne s tváří plnou touhy.
„Samozřejmě!“ ujišťuje ji. „Slibuji! Slibuji, že tě ochráním, ať mě to bude stát cokoliv!“

***

Rychle se sklání k zemi a hledá ve vysoké trávě zářivou kuličku. Když ji nachází, oddechuje si. Žmoulá ji v prstech a jeho výraz je skleněný, jakoby se každou chvíli chystal k pláči. „Pamatuješ, Serai?“ vydechne do větru sám pro sebe. „Udělám to přesně tak, jak jsme si slíbili.“ V tu chvíli bere pilulku do úst a spolkne ji. Celý svět jakoby se s ním zatočil a on padá do temnoty.

Kaire ucítí nepříjemné bodnutí na srdci, které ji budí ze spánku. „Dobré ráno bratře…“ vydechne ještě dřív, než stačí otevřít oči. Nedostává se jí žádné odezvy, a tak oči otevírá a rozhlédne se po tiché místnosti. „Bratře?“ podívá se na druhou postel, která je prázdná. „Bratře!“ Ten nepříjemný pocit na hrudi, který ji probudil, teď zachvacuje celé její tělo. S útrpným výrazem vstává z postele a rozchází se směrem ke schodům. Její zmrzačené nohy nejsou ovšem schopné takové rychlosti a po pár krocích se podlamují. Nebohé děvče padá přímo na ústa na dřevěnou podlahu. Chvíli se nehýbe, dokud se její tělo nezačne míhat v trhaných vzlycích. „Aldene,“ zasténá. Po tvářích jí začnou stékat horké slzy. Nebylo to z bolesti z pádu, ale protože ji opustil bez jediného slova na rozloučenou. „Řekl jsi… Řekl jsi, že mi řekneš své sbohem.“

Lunair stojí na útesech ve své podobě. Nevyhlíží Akitův návrat. Zamýšlí se nad tím, jestli už vyrazili na cestu a co to vlastně znamená pro ni. Její zlaté vlasy jsou nadnášeny větrem. Oči barvy krve se snoubí s odstínem oblohy při vycházejícím slunci. V jedné ruce pevně svírá černý notes s básněmi od Aldena. I její tvář by mohla plakat, kdyby si alespoň na malý okamžik pustila do svého srdce alespoň nějaké pocity. To ovšem bylo obehnáno zdí, která ho držela pevně sevřené a nepřístupné okolnímu světu.

Mezitím v úplně jiném světě i dimenzi stojí kněžka s rudými vlasy a zvláštním malováním na svém těle u křišťálové koule, kde může sledovat každý krok jejího svěřence. „Nic…“ vydechne Dasha a její zářivě zlaté oči se rozšíří. „Nic se nezměnilo…“ odtuší znovu se znepokojeným výrazem ve tváři. „Co to má znamenat, Akito? Nechtěl si přeci udělat stejnou chybu…“

Tou dobou už byla Kardianova výprava v plných obrátkách. Při východu slunce se loď zmítá na vlnách a je jen otázkou času, kdy dorazí ke břehům hlavního města Prionu.

***

Salory hledí na vlnící se moře z přídi lodě. Její kaštanové vlasy nesou odlesk rudého slunce, které se při východu vzhlíží na vodní hladině.
„Promiň, že jsem tě nechal čekat,“ odtuší Vikon, který k ní přichází zezadu a staví se vedle ní. „Východ slunce,“ vydechne. „Je nádherný, co myslíš?“
Její rozzářené oči se obrátí k němu. „Ano, to je,“ vydechne užasle a pevně sevře Vikonovu ruku.

***

Ve skutečnosti to bylo jen Vikonovo přání, které si promítal neustále dokola na zádi lodi s pohledem zabodnutým do zad Salory, která skutečně sledovala východ slunce na přídi. S dlouhým výdechem se raději vydává směrem do podpalubí. Salory se ohlédne za své rameno a sleduje manžela, jak odchází. I v její mysli si pohrávaly nejrůznější myšlenky.

***

Vikon hledí na vlnící se moře z přídi lodě. Jeho oříškově hnědé vlasy nesou odlesk rudého slunce, které se při východu vzhlíží na vodní hladině.
„Promiň, že jsem tě nechala čekat,“ odtuší Salory, která k němu přichází zezadu a staví se vedle něj. „Východ slunce,“ vydechne. „Je nádherný, co myslíš?“
Jeho rozzářené oči se obrátí k ní. „Ano, to je,“ vydechne užasle a pevně sevře ruku Salory ve své dlani.

***

Se smutným výdechem svěsí ramena a opět se otáčí ke slunci. Pravděpodobně bude muset východ sledovat o samotě.
Vikon mezitím schází schody do podpalubí, kde Kardian sedí u stolu a něco zapisuje do černého notesu.
„Kardiane, co to je?“ zeptá se zvědavě Vikon.
„Sbírka básní,“ odpovídá.
„Páni, ty píšeš básně?“ rozzáří se jeho oči. „To je skvělé. Salory vždycky chtěla, abych jí nějakou napsal, ale to víš…“
Kardian se jen pobaveně ušklíbne a pokračuje v psaní.
„A o čem píšeš?“
„O naší výpravě a událostech, co se v poslední době staly,“ vydechne s o poznání bolestnějším výrazem. V tu chvíli ho něco nepříjemně bodne na hrudi. S přimhouřenýma očima si ji promne. „Vikone, dal si sem všechna moje zavazadla?“
„Jo, neměj strach. Na mě je spoleh. Jsem ta nejspolehlivější pracovní síla,“ ujišťuje ho Vikon se sebejistým úsměvem na tváři. Zvedá fousatou bradu a pěstí si poklepe na hruď. „Proč?“ zvážní. „Stalo se něco?“
„Nic…“ zakroutí hlavou Kardian. „Jen jsem chvíli měl takový špatný pocit.“

Hodiny utíkaly a Akito stále ležel v lese na půli cesty k domovu. Nikdo se po něm nesháněl. Všichni předpokládali, že se někde zdržel na lovu, a Lunair to ani moc nezajímalo. Když, ale slunce začalo mizet na horizontu, nedalo to ani jí a musela se vydat ho hledat. Nachází ho s obličejem zabodnutým v trávě.
V podobě Serai do něj šťouchne prstem. „Akito, co tu děláš?“
„Serai…“ vydechne a jeho oči se začnou pomalu otevírat. „Jsi zpátky…“
Lunair se odměřeně odkloní. Rozhlédne se kolem sebe, aby neměli žádné svědky, a mění se zpátky do své původní podoby. Znovu se sklání a zvedá jeho obličej ve své dlani k její tváři. „Měl by sis udržovat čistou hlavu,“ zašklebí se pobaveně.
Akito vyděšeně rozevře oči dokořán. Konečně si začíná uvědomovat, co se stalo. Rychle se odplazí dál od rudooké Akamky.
Ta se opět jen ušklíbne a mění se zpátky do podoby jeho manželky. „Co vůbec děláš uprostřed lesní cesty? Přepadli tě?“
Akito na ni hledí s vytřeštěnýma očima a neodpovídá. Nemůže se soustředit na to, co mu říká. Její slova zní najednou tak zpomaleně. Jako by svět v jeho hlavě dokázal ubíhat mnohem rychleji.
Když ani po delší dobře neodpoví, Lunair se zamračí a zakládá si ruce do pasu. „Už začíná zapadat slunce, takže předpokládám, že už dávno odjeli, nebo se snad něco stalo?“
V tu chvíli zřetelně uslyší šustění v křoví. Zelenýma očima zapátrá tím směrem a zcela zřetelně dokáže vidět každý pohyb veverky, která by se před kýmkoliv jiným jen mihla.
„Odpověz, když s tebou mluvím!“ zavrčí nevrle Lunair.
Akito ji ovšem nevnímá. Rychle se podívá za dalším zcela jasným zvukem nad jeho hlavou. To zrovna pták vylétává ze svého hnízda. Jindy by si něčeho takového nevšiml, ale teď může zcela jasně vnímat každý jednotlivý pohyb jeho křídel. Vidí dokonce i zvedání jeho malého hrudníku při dechu.
„Posloucháš mě vůbec?!“ vyštěkne na něj s o něco ráznějším hlasem.
Konečně se soustředí jenom na ni. Jeho oči si pečlivě prohlíží tu dokonalou kopii jeho manželky. Ani jediný detail se nemění. Následně vzhlédne do té tváře s přísným výrazem a v ten okamžik to dokáže vidět. To přeci nebyl výraz jeho manželky. Ten pohled jejích očí patří docela jiné osobě.
„Tvoje oči jsou jiné…“ vydechne, když se konečně jeho smysly vrací do normálu.
„O čem to mluvíš?“ zvedne nechápavě obočí.
„Tvoje oči… Ten pohled, kterým se na mě díváš, je jiný. Nikdy nedokážeš napodobit něco takového.“
„Jsi opilý?“
„Všechno je najednou…“
„Dobře, myslím, že tě teď odvedu zpátky do vesnice a vyliju na tebe kýbl studené vody, aby ses vzpamatoval,“ rozhoduje se a přichází k němu blíž, aby ho postavila na nohy.
Akito se po ní ožene rukou. „Nedotýkej se mě!“
Lunair na něj překvapeně zírá. Tohle chování ovšem nebylo nijak zvláštní.
„Ano, už odjeli,“ dodává nakonec. „Chci po tobě jednu laskavost.“
Lnair jen nevěřícně zakroutí hlavou. „Kolikrát ti to mám opakovat? Nejsi v pozici, aby si mě mohl žádat o další laskavosti.“
„Jsem si jistý, že jsem,“ zatvrzuje se. „Mluvil jsem s Aldenem. Řekl mi, že ti ten lék nepřiveze, pokud nebudeš spolupracovat. Jestli ho chceš, tak mě začneš brát vážně.“
Lunair se zamračí. „Tak takhle to je?“ pokývá uvědoměle hlavou. „Tolik se mi nakonec dostane za protislužbu? Hm, koukám, že jste s Aldenem docela povedená dvojka. Nakonec se z něj stal míšenec nejen na pohled ale i uvnitř…“
„Tvoje řeči mě nezajímají,“ zavrčí znovu Akito.
„Dobrá,“ ustupuje se svěšenými rameny. „O co tedy jde?“
„Jen mi odpověz na jednu otázku. Alden zmínil, že je tu nějaká podmínka pro to, aby se člověk za pomoci ‚Ztělesnění‘ dokázal proměnit v někoho jiného,“ začne Akito. „Co je to?“
„He, tak o tohle jde? Měl si to říct rovnou,“ zakroutí pobaveně hlavou. „K proměně je potřeba nějaká část těla člověka, jehož podobu na sebe chceš vzít. Částí nemyslím ruku nebo nohu… třeba takový vlas funguje perfektně,“ odpovídá. „Takže nemusíš mít strach. Serai je naživu a má všechny končetiny na svém místě. Jak jsem řekla, přivedu ji domů co nejdřív, pokud mě budeš poslouchat.“
Akito se pobaveně ušklíbne. „Hádám, že teď jsme v docela jiné situaci.“
„Co tím chceš říct?“
„Chci, abys mě vzala sebou do Akamu.“
Znuděně vydechne. „Vždyť víš, že vtipy by měly být vtipné,“ odtuší. „Myslíš si snad, že by si tam nikdo nevšiml přítomnosti míšence? Ještě když tvoje vlasy září jakoby přímo křičely: ‚Podívejte se na mě!‘“ dodává. „Jsi ještě větší idiot, než jsem předpokládala, stříbrovlásku.“
Akito nijak nereaguje na její poznámku a v tichosti přikračuje blíž. Rukou se jemně dotkne jejích vlasů.
„I přes to, že vypadáš jako Serai, je to tělo pořád tvoje, že?“ zeptá se tichým hlasem.
Lunair pevně zatíná čelist a odráží jeho ruku dál od své hlavy. „Ani na to nemysli! Jestli se mě ještě jednou dotkneš…!“
 Jen se pobaveně zašklebí. Kolem jeho těla se objevuje bílá záře, ve které se ztrácí. V mžiku okamžiku tam místo něj stojí druhá Lunair.
Oči skutečné Akamky se rozšíří překvapením.
„Ten pocit…“ vydechne Akito v přestrojení za Lunair a pokládá si ruku na hruď. „Je tak špatný…“
„Kde jsi to sebral?!“ zakřičí do jeho tváře. „Odpověz!“
„Ukradl jsem to Aldenovi, ale to není důležité,“ odpovídá a mění se zpátky do své podoby.
„Ty hlupáku,“ povzdechne si, když se konečně začíná uklidňovat z prvotního šoku. „Měl by ses teď modlit, aby se vrátili s tím lékem pro nás pro všechny. Právě sis podepsal rozsudek smrti. Vsadím se, že sis ani neuvědomil, že můžeš umřít ještě dřív, než se ke své manželce zase dostaneš.“
„Vím to,“ zatvrzuje se. „Ale já neumřu, dokud si nebudu jistý tím, že je v bezpečí.“
„Jasně,“ zašklebí se pobaveně. „Přes to nevím, co ode mě očekáváš. Mám tě sebou vzít jenom proto, že si udělal tohle hloupé rozhodnutí? Nebuď směšný.“
„Ale vždyť teď můžu…“
„Akorát si tím dokázal, že máš horkou hlavu a děláš unáhlená – životu nebezpečná – rozhodnutí. Proč bych měla ohrožovat samu sebe tím, že vezmu do Akamu absolutně neovladatelného míšence?“ zakroutí hlavou. „Jdi domů. Nejsi mi k ničemu.“
„Slib,“ vydechne Akito. „Je to slib, který jsme si dali.“
Lunair se zastavuje. Na její mysl přijde vzpomínka na deštivé odpoledne. Je to jen malý záblesk v její mysli. Stojí s chlapcem jejího věku pod střechou, kde se schovávají před promoknutím. Na její tváři se objevuje úsměv se slovy: ‚Je to slib, který jsme si dali, platí?‘ Vzpomínka odplouvá zase rychle pryč.
„Lunair?“ vydechne Akito, když děvče s vytřeštěnýma očima tuhne na místě. Rukou jí zamává před očima. „Co se…?“
„Vezmu tě tam,“ vyhrkne.
„Opravdu…?“ zeptá se nejistě.
„Prostě jsem se rozmyslela,“ pokrčí rameny a opět nasazuje neprostupný výraz. „Z toho tvého fňukání mě už bolí hlava.“
„Promiň?“
„Zapomeň na to,“ mávne rukou. „Musíš mi odpřisáhnout, že budeš poslouchat všechno, co ti řeknu, a nebudeš mi vzdorovat. Pokud nebudeš spolupracovat, všechno může špatně dopadnout pro tebe, pro mě i pro tvou manželku.“
„Budu tě poslouchat,“ vydechne jistým hlasem. „Slibuji.“
„Fajn,“ přikývne a obrací se k návratu do vesnice.
„Díky,“ odtuší Akito.
„Mlč už,“ odbíjí ho. „Ty asi pořád nechápeš, že Akam není místo na hraní pro někoho jako jsi ty. Radím ti, aby si to nezvoral. Kvůli nám všem.“
„Udělám všechno, co poručíš, jak jsem slíbil.“
„Dobře pro tebe,“ připomíná mu. „Vrať se domů a odpočiň si. Nejdřív to řekni Tessalii.“
„Jasně, dojdu za ní hned, jak dorazíme do vesnice,“ ujišťuje ji. „Ale…“ zastavuje se ještě na chvíli a obrací se jejím směrem. „Kam jdeš ty?“
„Ještě musím něco zařídit. Jdi napřed,“ vyzývá ho.
Akito přikyvuje a dál se na nic neptá.
Lunair se opět mění do své podoby. Její výraz je plný smutku při vzpomínce na chlapce z Akamu, kterého znávala jako malá. Přišel do jejího života tak nečekaně a stejným způsobem z něj i zmizel.


(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top