Ztělesnění - Kapitola 3 (část 1/2)

Slib

Akito si protahuje ztuhlá záda a vychází z chalupy. Slunce už je vysoko na nebi. Zahledí se a uvědomí si, co sebou východ slunce přinesl.
Jen jeden den do odjezdu,“ zamýšlí se. „Zajímalo by mě, co mají na dnešek v plánu.“
Unaveným krokem se rozchází směrem k hostinci. Na polích nedaleko Akitovy chaty strýc Derron okopává brambory se slamákem na hlavě. Najednou si uvědomuje, jak naivní ta bezstarostnost v jeho tváři vlastně je. Zvedá svůj pohled vzhůru, aby si otřel orosené čelo, když spatřuje chlapce ploužícího se jako tělo bez duše.
„Ránko, chlapče, co tak pozdě?“ zeptá se. „Měl si těžkou noc?“
Akito se zastavuje a s prázdným pohledem se ohlédne za hlasem.
Když Derron spatřuje chlapcovu pobledlou tvář, pozitivní úsměv, který doprovázel hřejivé slunce, mizí. Znepokojeně si posouvá slamák dál od čela. „Nemusíš mi to říkat, jestli nechceš, chlapče,“ ujišťuje ho. „Mella je ještě v hostinci. Zachránila pro tebe snídani. Myslím, že něco pořádného do žaludku by ti mohlo udělat dobře.“
Akito jen mlčky přikývne a pokračuje s tím stejným prázdným pohledem ve své cestě. Derron jen pokrčí rameny a dál pokračuje v rozdělané práci.
Před hostincem stojí Vikon a překračuje ze strany na stranu. Během toho si pro sebe stále něco mumlá. Když spatřuje svého přítele na lesní pěšině, rozzáří se mu oči. „Ránko Akito!“
„Ahoj,“ vydechne a nechápavě pohlédne ke dveřím. „Proč nejsi uvnitř?“
„Cože?!“ vyhrkne překvapeně a zmateně se rozhlédne kolem sebe. „Kdo řekl, že se bojím vidět Sal?!“
„Nic takového jsem neřekl,“ vydechne podrážděně. Dnes nemá ani trochu náladu na Vikonovy přihlouplé stavy.
„Um, jenom si tu připravuji tu řeč, co řeknu Sal o našem odjezdu.“
„Tak s tím hodně štěstí,“ odtuší Akito a bez dalšího povšimnutí vchází dovnitř.
Salory sedí u stolu a nimrá se ve svém jídle se zamyšleným výrazem. Dnes tu kromě ní a Melly nikdo není. Stává se proto snadným cílem její pozornosti.
„Hej Akito!“ zavolá na něj. „Vikon se dnes chová opravdu divně. Chci říct, že víc než obvykle,“ spustí s opravdu starostlivým tónem. „Nevíš, jestli se něco neděje?“
„Možná…“
„Doufám, že to není nic zlého,“ posteskne si. „Akito, co o tom víš?“
„Nic,“ zalže a odklání svůj zamračený výraz od její vyděšené tváře. „Teď mě omluv.“
Bez dalšího povšimnutí přichází k Melle.
„Dobré ráno drahoušku,“ poplácá ho láskyplně po tváři. „Dneska sis ale přispal.“
„Měl jsem těžkou noc,“ odtuší s unaveným výrazem ve tváři.
„Každý takovou někdy máme,“ vydechne útěšně. „Všechno bude zase lepší. Uvidíš,“ usměje se na něj a ještě jednou ho lehce polaská po tváři. Následně se obrací k plotně a odkrývá talíř s jídlem, který podává Akitovi. „Tady máš svoji snídani. Máš štěstí, že dnes Vikon z hostince zmizel jako duch a nestihl ji zaregistrovat.“
Akito ji přebírá. „Děkuji, Mello,“ přikývne, ale na jeho tváři se ani na malý okamžik neobjeví úsměv. To bylo více než neobvyklé.
Sedá si ke stolu a talíř pokládá před sebe. Bere do ruky příbor, ale po pár soustech se v jídle začne nimrat jako Salory. I jeho mysl tíží myšlenky na jeho drahou polovičku a trable, ve kterých se asi právě nachází. Chuť k jídlu s těmito myšlenkami někam zmizela. Rozhoduje se neztrácet čas a odkládá svůj příbor na stůl. Bez rozloučení vychází ze dveří.
Zmatená Mella se za ním ohlédne. „Akito, copak ti to nechutná?“ vyhrkne a přibíhá k talíři s jídlem.
Akito neodpovídá a odchází pryč. Je hnán myšlenkou, co se asi právě děje u Kardiana doma. Zamíří tím směrem, ale v tu chvíli se mu do cesty staví Vikon.
„Akito, napadlo mě třeba tohle,“ spustí a odkašle si. „‘Sal, musíme si promluvit. Chci odjet velmi daleko na epickou výpravu za dobrodružstvím do ještě nikým neprobádané země,‘“ dokončí svůj proslov a znovu se zasměje. „Myslím, že to je to pravé. Co říkáš?“
Akito jen nechápavě zakroutí hlavou. „Jsi hlupák, Vikone,“ odbíjí ho a pokračuje v cestě.
Na jeho tváři se objevuje zaražený výraz, když se ohlíží za svým přítelem, který mizí v dálce. „Akito, proč…?“

Doráží k domku na druhé straně lesa, který patřil Kardianovi. Zaklepe. „To jsem já.“
„Pojď dál,“ zavolá ho hlas zevnitř.
Na nic nečeká a vchází. V chodbě stojí Kardian a Lunair ve své skutečné podobě.
„Tessalia odpočívá nahoře,“ promluví k němu Kardian.
„Pokud se hodláte vydat na cestu už zítra, bude lepší, když u sebe budu mít svoje peníze,“ spustí Lunair. „Cesta do Akamu bude dlouhá a nákladná. Se zbytečnými výdaji jsem ovšem počítala a mám nějaké úspory schované nedaleko vesnice. I když mi přijde zbytečné je utrácet za cestu pro nějakou hloupou holku toho míšence.“
Akito zatíná čelist i pěsti. „Jak se opovažuješ…?!“
Kardian se staví mezi ně a snaží se tak udržet bezpečnou vzdálenost mezi dvojicí, která si neustále jde po krku.
„Nenuť mě, abych si to rozmyslela,“ procedí mezi zuby podrážděně Lunair.
„Tak dost!“ zavelí přísným hlasem Kardian a obrací se k Akamce. „Tohle vážně není zapotřebí, Nairo.“
„Pořád se ho jen zastáváš,“ zavrčí na něj. „Už je to vážně dlouho, co žiješ mezi těmi míšenci. Nakonec ses stal jedním z nich, hm? Jak ubohé.“
Kardian uhýbá raněným pohledem na stranu. Akito si jasně všímá změny jeho výrazu. Kardian byl vždycky tvrdý chlap, který se nikdy nesmál, ale kromě toho, nedával najevo ani jiné city. Jediný, ke komu byl vždy soucitný, byla Kaire. Jeho oči byly vždycky plné smutku, když se její stav zhoršil. Tentokrát Akito může znovu vidět pocity v jeho jinak chladné tváři. Tyhle pocity jsou spojené s tou ženou z Akamu. V tu chvíli Akito pocítil, že právě kvůli tomu musí Kardianem pohrdat ještě víc.
„Vy dva mě už vážně nudíte,“ zamračí se Lunair a vydává se k východu. „Nicméně by se mi hodila nějaká pomoc při získávání těch peněz,“ dodává a pohlédne při tom na Akita. „Co kdyby si místo toho svého věčného sebe litování šel se mnou a byl trochu užitečný?“
Lunair na sebe vezme podobu Serai a vychází ven.
Akito jen nechápavě zakroutí hlavou. „Nerozumím tomu…“
Kardian k němu zvedá nechápavý výraz.
„Nechápu, jak se na ni můžeš pořád takhle dívat,“ vydechne znovu. Jeho tvář se pokřivuje ve znechuceném výraze, který zvedá do jeho obličeje. „Jak můžeš milovat někoho, kdo se chová takhle?“
„Omlouvám se za její chování,“ odtuší Kardian. Ve tváři si opět střeží neprostupný výraz. „Ona… není taková, jakou si ji pamatuju.“
„Dodrží svoje slovo a přivede Serai zpátky?“
„To…“ svěsí sklesle ramena. „Doufám v to.“
Akito se nad jeho nejistou odpovědí zamračí. Ta vráska, která se na jeho čele nese už od včerejšího večera, se stále prohlubuje. Začíná být vzteklý. Není to způsobeno Kardianovou nečinností, ale vlastní neschopností zasáhnout. Nemůže svou ženu zachránit. Nejhorší je se spoléhat na ženu, které se nedá věřit vůbec nic. S tímhle naštvaným výrazem vyráží ze dveří.
Lunair v podobě Serai stojí u malého jezírka před Kardianovým domem. Zmateně na něj pohlédne, když se rychlou chůzí přibližuje k ní.
„Chci tvoje slovo, že přivedeš Serai živou a zdravou,“ zavrčí s prstem namířeným do jejího obličeje.
Jen arogantně vydechne a s pyšným výrazem si zakládá ruce na hruď. „Copak by tahle přísaha z mých úst něco znamenala?“
„Ty…!“ zatne pěst a už se po ní natahuje, aby ji vztekle popadl za límeček bílé košile.
Lunair ustupuje. „Udělám všechno, co je v mých silách, pokud mi nebudeš stát v cestě,“ odtuší a svěšuje ruce volně podél těla s přísným pohledem zabodnutým do jeho hněvem rudé tváře. „Ale hloupě se nespoléhej na jistotu. Jak už jsem řekla, nemám proti tobě nic osobního. Pokud to bude v mých silách, budeš mít svou nanicovatou ženušku zpátky. To je vše, co mohu slíbit. Buď se s tím smiř, nebo ne,“ pokrčí rameny. „Je mi to celkem jedno, protože oba dobře víme, že Alden do Písečné země pojede tak jako tak a nebude mu stačit zachránit jen Tessalii. Myslím, že sis to už také uvědomil.“
Akito jen mlčky stáhne svou ruku zpátky k tělu. Ve vzteku zatíná pěsti, které křupou tak hlasitě, že se ten zvuk donese až ke Kardianovi, který celou výměnu názorů poslouchá za zády. Zahanbeně sklápí pohled nad svou hloupostí.
„Podívejme se,“ zašklebí se pobaveně Lunair. „Tak nakonec umíš i mlčet.“
„Takže to se Serai… Neříkej, že to děláš jen z dobré vůle!“
Její výraz náhle tuhne. Opět nasazuje chladný pohled. „Možná… a možná taky ne. Přesto myslím, že tebe by měl zajímat jen návrat tvé manželky zpátky domů. Moje důvody, proč to dělám, ti mohou být ukradené,“ končí tuto konverzaci. „Tak jdeš se mnou pro ty peníze nebo ne?“
„Dobrá,“ souhlasí. „Asi bude lepší mít tě pod kontrolou.“
Lunair se opět pobaveně zašklebí. „Ty bys mě nemohl mít pod kontrolou ani, kdyby ses snažil sebevíc. Stačilo by lusknout prsty…“ znuděně mávne rukou. „Nemá cenu na tebe plýtvat dalšími slovy.“
Akito ji s napruženým výrazem následuje směrem k hostinci, před kterým se Lunair zastavuje a ukáže směrem k lesu. „Moje peníze jsou zakopané daleko za lesem. Našla jsem jedno takové hezké místo, kde se dají schovat, ale…“
„Ale?“ zamračí se Akito.
„Ještě jsem dneska nejedla. Co kdybychom se stavili před odchodem v hostinci?“
V tu chvíli se rozezní rozhněvaný mužský hlas. „Ty!“ vykřikne Vikon a naběhne na dvojici s prstem ukazujícím do tváře Akamky. „To ty jsi nás do toho zatáhla. Co kdyby si mi na oplátku pomohla to říct Salory?“
Lunair znuděně vydechne. „Zatáhl ses do toho sám. Tak si taky sám pomoc.“ Nečeká na jeho reakci a mizí ve dveřích.
„Ta potvora,“ rudne vztekle Vikon.
Akito si ho nevšímá. Opět je tížen těmi myšlenkami. Tohle věčné protahování tíží jeho duši víc a víc. Ví, že mu to dělá schválně. Vyžívá se v tom pocitu jeho bezmoci. Je Akamka tělem i duší. Je to, co z hlouby srdce nenáviděl nejvíc.
Vchází dovnitř a spatřuje ji, jak se v převleku za Serai roztomile usmívá na Salory a Mellu, když je zdraví. Sedá si ke stolu vedle Salory a něco jí dychtivě vypráví, jakoby to skutečně byla ona. Akito ovšem dokázal vidět ten rozdíl, když znal pravdu. Konečně viděl jiné pohyby a způsob vyjadřování. Rozdíly byly skutečně mizivé, ale byly tam. O to víc ho tížilo na srdci vědomí, že to nedokázal rozeznat už dřív.
Lunair zvedne pohled k té zamračené tváři a usměje se na něj tím nejnevinnějším pohledem. „No tak, Aki, proč se neposadíš vedle mě?“
Mlčí. S vráskou na čele si sedá naproti dvojici dívek. Lunair se sama pro sebe pobaveně ušklíbne. Akito to viděl a cítil se tím ještě víc popuzený. O to jí přece šlo. Chtěla ho jen trápit. Naproti tomu má Salory na tváři stále ten protáhnutý výraz.
„Drahoušku, tak tady jsi,“ vydechne starostlivě Mella a přikračuje k zamračenému Akitovi, aby ho pohladila po tváři. „Nejdřív jsem nechápala, proč jsi odsud tak utekl, aniž bys snědl svou snídani, ale teď vidím, že jsi byl vyzvednout Serai,“ usměje a obrací svůj pohled k dívce naproti němu.
Lunair jí milý úsměv oplácí.
Mella se opět obrací na Akita. „To je od tebe vážně moc hezké. Je to už celkem doba, co jsem vás viděla snídat společně.“
„Už mi Akiho společnost u jídla začínala chybět,“ zasměje se Lunair.
„Jsi zlatíčko,“ usměje se na ni Mella a také ji pohladí po tváři. Následně pokládá dva talíře před příchozí dvojici. „Tak tady to je. Nechte si chutnat.“
Lunair se do jídla s chutí pouští. Akito naproti tomu stále nemá chuť. Se zamračeným výrazem sleduje ženu v podobě jeho manželky, jak se láduje, jakoby se vůbec nic nedělo. Je tak přirozená a klidná.
Překvapeně zvedá pohled vzhůru, když dojídá svoji porci. „Ty nebudeš?“ zeptá se a ukáže na jídlo ležící před ním.
„Nějak mě přešla chuť.“
Lunair jen pokrčí rameny a přisouvá si jeho talíř k sobě, aby všechno snědla. Po dobrém jídle se radostně usměje. „Dobrá! Můžeme vyrazit.“
„A kam že to máte namířeno?“ zeptá se Salory.
„My…“ nadechuje se Akito, ale nenapadá ho žádná dobrá výmluva.
„To je tajemství, sestřičko,“ zasměje se nevinně Lunair a bere Akita za ruku, aby ho odtáhla z hostince ven.
„V tom případě doufám, že si užijete hodně legrace,“ zasměje se Salory a zamává jim na rozloučenou. Najednou si dlouze povzdechne. „Už si ani nepamatuji, kdy pro mě měl Vikon připravený nějaký tajný výlet…“
„Nedotýkej se mě,“ ožene se Akito a vytrhává se z jejího sevření, když už jsou pár kroků od hostince.
Vchází do lesa. „Peníze jsem zakopala jižně od lesa. Není to daleko, ale doufám, že tam dorazíme před západem slunce. Ve tmě je to místo poněkud-“
„To je jen tvoje vina,“ zamračí se Akito. „Ty jsi nás zdržovala.“
Lunair se na něj zamračí. „Ticho, míšenče, a už mi neskákej do řeči. Sám budeš litovat toho, že ses pořádně nenajedl.“
Následuje ji jižním směrem. Po několika kilometrech se dostávají skrze husté houští k východu z lesa. Vychází na chladné místo skryté v mlze. Kam lze dohlédnout jsou zchátralé domy a rozpadlá stavení porostlá mechem a trávou. Tohle místo je prázdné a dávno zapomenuté veškerou civilizací.
„Tohle místo…“ vydechne překvapeně Akito a vykračuje několik kroků dopředu mezi sutiny starých domů.
„Tohle je jen to něco málo, co zbylo po malém městě, které se tu dřív rozléhalo,“ osvětluje Lunair. „Je opuštěné už velmi dlouho.“
„Je to tak blízko vesnice, ale ještě nikdy jsem tu nebyl.“
„Tohle není místo pro hlupáka jako jsi ty,“ vysměje se mu a mění se zpátky do své podoby.
„Co tím chceš zase říct?!“ zamračí se Akito.
„Živočichové v téhle oblasti umí být pěkně nepříjemní,“ pohodí pobaveně hlavou. „Mohlo by se ti tu samotnému něco stát.“
Akito zatíná čelist a vytahuje meč, který si sebou vzal pro případ nouze.
Lunair k němu shlédne a pobaveně se zasměje. „Tohle má být nějaký vtip? Doufám, že nepředpokládáš, že s tímhle ublížíš někomu jinému než jen sám sobě.“
„Umím ho použít, když je třeba.“
„O tom dost pochybuji,“ zasměje se znovu. „Tak zaprvé ten tupý klacek, co právě držíš v ruce, nemá s mečem nic společného. Za druhé jsem tě s tím v ruce už viděla, takže vím, že ho neumíš ani pořádně držet.“
„Chceš si se mnou dát zápas?“ vyzývá ji rozohněně.
„Zápas, říkáš?“ zaculí se a s hravým výrazem naklání hlavu na stranu. Do pravé dlaně bere zlatou rukojeť svého meče a pomalým gestem ho vytahuje z pouzdra.
V tu chvíli se před Akitovýma očima rozzáří naleštěné a nabroušené ostří meče z Akamu, který v tomto pustém kraji září jako pochodeň ve tmě.
„No tak, míšenče, ukaž mi, co v tobě je.“
Akito se bez rozmyslu vrhá proti ní. Lunair jen lehce mávne svým mečem a celý zápas – jak to Akito nazval – končí v mžiku okamžiku, když čepel jejího meče půlí tu Akitovu.
Ten jen překvapeně zírá na pahýl, který mu zůstal v ruce. Lunair se nehnula ani o centimetr ze svého místa a pravděpodobně nevydala ani žádnou energii.
Akamka opět znuděně vydechne a zasouvá svůj meč zpátky do pouzdra. „Vidíš, míšenče, říkala jsem, že-“
Její slova utíná hrot šípu, který zpříma míří do jejího rudého oka. Zvedá svůj pohled vzhůru a spatřuje Akitovu velmi napruženou tvář. Svírá ve své ruce luk a v něm zasazený šíp.
Lunair se na chvíli odmlčí, ale její tvář je stále sebevědomá a chladná. „Tohle už je lepší,“ odtuší. „Sice jsou moje smysly mnohem vyvinutější, takže bych se tvé ráně i tak vyhnula, ale na ty obludky tady to bude stačit,“ uznává. „Raději se tedy drž svého luku a šípů a mečům se raději vyhýbej,“ dodává a s nezaujatým výrazem se obrací směrem k troskám před nimi. Bez dalšího povšimnutí pokračuje dál.
Akito tajně doufal, že tohle v ní alespoň na malý okamžik probudí alespoň náznak strachu. Chtěl jí ukázat, že je silný a jistý si sám sebou. Nenechá se zastrašit jejím ponižováním a výhružkami. Ale přes jeho snahu se zdá, že srdce Akamky nezná žádný cit. Jakoby už dávno nebylo lidské.
Stahuje svůj luk a schovává šíp zpátky do toulce. Rychlým krokem dobíhá Lunair na její cestě a následuje ji k močálům za zpustošeným městem.
„Schovala jsem je pod tamten velký strom,“ ukáže směrem na malý ostrůvek uprostřed močálu, na kterém se tyčí velký listnatý strom. „Támhle v křoví jsem schovala vor. Přines ho.“
Akito pro něj poslušně jde. Nemá potřebu vyvolávat další zbytečné výměny názorů. Vytáhne přenosný dřevěný vor z nedalekého křoví a přináší ho k Lunair.
„Tak jdi pro ty peníze a já tady na tebe počkám.“
Lunair na jeho poznámku nic neřekne a pokládá vor na smradlavou břečku. Do ruky bere dlouhý klacek, kterým se odráží od břehu a pomalu se jeho pomocí odstrkává na malý ostrůvek. Seskakuje z něj a sklání se k rozkopané hlíně pod velkým stromem. V tu chvíli se za ní ozve bublání v bažině. Překvapeně zvedne pohled a ostražitě položí ruku na rukojeť svého meče.
Po krátké chvíli z bahna vyskakuje dost velký ještěr. Zdá se, že je opravdu naštvaný a plnou rychlostí se rozbíhá přímo do zad zlatovlasé dívky.
Akito to zpozoruje. Jeho oči se rozšíří vyděšením. Uvědomuje si, že je to jediná osoba, která může přivést jeho ženu zpátky k němu. ‚Uvědom si, že jedině já mohu přivést tvou drahou ženušku z Akamu zpátky,‘ probleskne mu hlavou. Byla to přeci právě tahle věta, která ho nutila k tomu, aby se Lunair nestavil. Byla to právě tahle věta, která držela jeho pěst daleko od jejího prohnaného obličeje.
„Vydrž! Jdu pro tebe!“ zakřičí nahlas a bez delších rozmyslů sundává svůj toulec se šípy a luk do trávy. Na ještěra mu bude stačit jeho nůž. Rychle skáče do močálu.
Když konečně jeho hlava vykoukne nad hladinu a on se stěží vyhrabe na malý ostrůvek uprostřed vody, Lunair stojí nad ním s naštvaně založenýma rukama v pase. Akito na ni překvapeně vzhlédne. Vedle jejích nohou leží ještěr přepůlený na dvě poloviny.
„Hned, jak dorazíme zpátky do vesnice, tak se pořádně vydrhneš,“ zamračí se na něj znechuceně. „Páchneš hůř než žumpa.“
Akito se snaží popadnout dech. Plaval sem tak rychle, aby jí pomohl, že skoro ztratil všechny síly. Když si uvědomuje, že je v pořádku, pokládá svou unavenou tvář s úlevným výdechem na trávu.
„Ty jsi jediná, kdo může Serai přivést zpátky,“ vydechne udýchaně. „Nechtěl jsem riskovat, že se ti něco stane.“
Lunair povoluje svoje přísné postavení a staví se k němu zády, aby opět mohla pokračovat v kopání. „To je důvod, proč ti nepoděkuji,“ vydechne skoro neslyšně, ale Akito si toho všiml.
Zvedne tázavě obličej, ale místo její tváře vidí jen záda. Zapírá se rukama do země, aby se odrazil a postavil se.
„Máš sklony k přehánění,“ řekne tentokrát už o něco hlasitějším hlasem a opět se narovnává. V ruce drží hnědý pytlík s penězi. „Ta ještěrka mi nemohla nijak ublížit. Obyčejní bažinní tvorové nemají šanci proti jedu, který obsahuje ‚Ztělesnění‘. Jestli si mě dobře poslouchal, tak víš, že díky tomu jsou moje smysly nepřekonatelné. Všechno se mi zdá, jako kdyby bylo zpomalené. Každý pohyb je jako…“ zamýšlí se. Poté pohlédne na špinavého Akita a opět nasazuje neprostupnou masku. „Vlastně ani nevím, proč ti to říkám.“ Obchází ho a nastupuje zpátky na vor. „Můžeme jít. Bohužel pro tebe tu není dost místa, takže doufám, že máš ještě dost sil na přeplavání zpátky.“
Na jeho tváři se objeví nechápavý výraz. Nemusí si vor příliš prohlížet, aby věděl, že by se tam vešel. „Vždyť je tam místo ještě pro dva další lidi.“
„Opravdu?“ ušklíbne se samolibě a pomocí klacku se odráží od břehu s krátkým zamáváním ruky.
Akito jen nevěřícně zakroutí hlavou. Nezbývá mu nic jiného než s velkou nechutí přeplavat zpátky.

„Cože udělala?“ vyhrkne překvapeně Kardian. Bylo jen opravdu málo věcí, které by na jeho tváři dokázali vyvolat takový výraz.
Vikon se podrbe na hlavě. „Také to nechápu,“ zabrumlá, „ale řekla, že chce jet se mnou.“
„Ale vždyť ani netuší…!“ rozhodí nechápavě rukama. Tahle situace ho začíná stresovat. Se Salory na palubě se mohou všechny věci akorát komplikovat. „Co jsi jí vlastně řekl?!“
„Jen to, že Kaire je nemocná a její stav se začíná horšit,“ spustí upřímně Vikon, „proto jsme se rozhodli, že jí přivezeme lék, který můžeme získat jen na jednom místě v zemi daleko za mořem.“
Kardian si to pořádně promyslí v hlavě. Zdá se, že Vikon pro jednou nepřeháněl a opravdu držel jazyk za zuby. Poraženě vydechne. „Myslím, že další pomocník na víc nic nezkazí, ale za žádnou cenu jí nesmíš říct pravdu,“ upozorňuje ho raději ještě jednou. U Vikona si totiž nikdo nemohl být jistý, jestli slyší… nebo spíš poslouchá. „Kdyby věděla, že její sestra zmizela, začala by nezastavitelně vyvádět.“
„Takže může jet s námi?“ rozzáří se Vikonovy oči štěstím.
„Myslel jsem, že si od ní chceš odpočinout,“ zaráží se Kardian.
„No…“ zasměje se nejistě Vikon. Ve skutečnosti je rád, že se Salory rozhodla tak jak se rozhodla. Vzbudilo to v něm naději, že se o něj nakonec opravdu zajímá. To bylo to, co mu chybělo. Doufal, že když odjede, tak si Salory uvědomí, že jí chybí. Nakonec se ale ukázalo, že bez něj prostě nemůže být. To si alespoň Vikon myslel.
V tu chvíli se otevírají dveře a do nich vchází Lunair v podobě Serai a za ní Akito.
„Jdete právě včas,“ pronese Kardian. „Nastala další změna plánu.“

Akito a Lunair se chystají ke spánku. Zase si ustlal na nepohodlné podlaze a Akamka v jeho posteli.
„Ti dva imbecilové…!“ zlobí se Lunair. „Tuší vůbec, do čeho se to ženou? Hlavně ten Vikon… Neuškodilo by mu, kdyby se začal chovat víc na to kolik mu je a ne jako devítileté dítě,“ mračí se, ale v tu chvíli se na její tváři zase vyčaruje ten samolibý úsměv. „Hádám, že svět prostě potřebuje idioty, aby měl kdo dělat špinavou práci.“
„Nemluv o nich takhle!“ okřikne ji naštvaně Akito a obrací se čelem ke zdi.
„Nech mě být,“ ohradí se Lunair. „Sama jsem tě nesčetněkrát slyšela, jak si mu říkal, aby už konečně dospěl.“
„To je skoro jakoby si říkala, že Kardian… tedy Alden je také idiot,“ odtuší Akito. „To si myslíš?“
„Hloupá otázka od hloupého míšence,“ zabrumlá si sama pro sebe a také se k němu obrací zády.
„Přestaň být taková!“ vyštěkne a sedá si, aby na ni pohlédl. „Proč nás neustále všechny musíš házet do jednoho pytle?!“
V tu chvíli si sedá i Lunair a rozohněným pohledem pohlédne na Akita. „Děláte to snad jinak s Akami?!“
Nastává chvíle ticha.
Akito na ni překvapeně hledí. „Tak proto jsi…?“
„Ne,“ odsekne a nenechá ho dokončit myšlenku. Praští sebou zpátky na polštář a zavírá oči. „Prostě už zmlkni a spi.“
„Copak můžu spát?!“ vyhrkne v zoufalosti. „Už zítra vyráží na cestu. Znamená to, že i ty…?“
„Přestaň fňukat,“ zavrčí podrážděně. „Vyrazím brzy.“
Opět nastává chvíle ticha. Akito sedí v předklonu s hlavou schoulenou ve svých rukách. Na jeho tváři se zračí útrpný výraz. Je zoufalý ze své vlastní neužitečnosti. Nemůže Serai nijak pomoci, i když jí to přísahal po jejich svatbě na útesech. Jeho přísaha zněla, že ji za každou cenu ochrání. Selhal a nemůže to nijak zvrátit. Musí se jen spoléhat na slovo nějaké Akamky, která se ho pokoušela zabít. Cítí se tak uboze a bezcenně.
„Jak vypadá to ‚Ztělesnění‘?“ vydechne skoro neslyšně.
Lunair překvapeně otevře oči. „Je to taková malá zářivá kulička v barvách modré a fialové,“ odpovídá. „Proč tě to vůbec zajímá? Přestaň pokládat stupidní otázky a jdi spát!“

Dalšího dne se ráno zdá temnější než jiná. Akito opět vstává a jeho tělo je celé rozlámané. Je brzy ráno, ale déle už spát nedokáže. Ví, že dnes Kardian a ostatní odjíždí na cestu do Písečné země. Protahuje ztuhlé svalstvo a vstává. Lunair už je dávno pryč. Bez dlouhého rozmýšlení vychází z chalupy a rozhlédne se v mlžném lesíku u jeho domova.
Kroky ho dovedou ke Kardianově domu. Vikon a Salory už stojí na zahradě, kde je přistavěný vůz. Společnými silami se na něj pokouší naskládat všechna zavazadla.
„Ránko Akito!“ zavolá na něj Vikon se spokojeným výrazem, tak jako obvykle. Skoro se zdálo, že nebylo nic, co by mu na dlouhou chvíli dokázalo zkazit náladu. Dokonce ani taková situace jako byla tahle. To právě Vikonova dobrá nálada Akita dokáže nabíjet alespoň malým pocitem naděje. „Já a Sal jsme už připraveni vyrazit!“
„Ještě pořád nedokážu skousnout to, že Vikon s něčím tak důležitým přišel na poslední chvíli!“ lamentuje naštvaně Salory. Hází na vůz poslední tašku a naštvaně si zakládá ruce na prsa.
„Ale no tak, Sal,“ culí se na ni Vikon a prstem ji provokativně dloubne do boku. „Vypadáš, jakoby sis o mě dělala starosti.“
„Vážně to tak znělo?“ zeptá se se sarkastickým tónem Salory. „Vlastně jsem chtěla říct, že jsi hloupý a líný budižkničema.“
Alespoň někde je všechno při starém,“ usmyslí si Akito a vchází do Kardianova domu.
V chodbě stojí Lunair v podobě Serai. „Kardian je nahoře a loučí se s Kaire. Brzy sejde dolů.“
Akito přikývne.
V prvním poschodí je Kardian u své postele, ve které jako obvykle spí Kaire, protože se bojí tmy. Slunce ještě nevyšlo a na stolku plápolá plamen svíce. Kardian ji nechce budit. Nemá sílu se s ní rozloučit z očí do očí. Klečí u postele a jemně hladí její plavé vlasy s lítostným pohledem.
„Vydrž to, Tessalio,“ šeptá a hledí do té klidné spící tváře. „Brzy se vrátím, tak tu zatím odpočívej. To, co jsi mi chtěla říct, mi povíš, až se vrátím zpátky, ano? Takže, prosím, ještě chvíli vydrž a počkej tu na mě,“ vydechne a jemně jí políbí na čelo. Staví se na nohy a sfoukne plamen svíčky.
Ozvou se kroky na schodech. Lunair a Akito k nim zvednou své pohledy. Kardian schází dolů a na své tváři opět nese ten neprostupný výraz. Neohlédne se ani za Lunair ani za Akitem a pokračuje ven. Dvojice jmenovaných ho následuje.
„Loď vyplouvá z malého přístavu západně odsud,“ spustí ke čtveřici před sebou Kardian. „Stále ji můžeme chytit, pokud si pospíšíme. Všechna zavazadla by už měla být na voze. Loď nás vezme do hlavního přístavu v Prionu a odtud se už přes moře dostaneme do Písečné země.“
„A co všechny výdaje na cestu?“ zeptá se trochu opožděně Salory.
„Pokryju je,“ odpovídá Kardian. „Akito, pojeď s námi a pomůžeš nám naložit všechna zavazadla na loď. Co ty na to?“
„Dobře,“ přikyvuje.
„A ty Lun-… Serai, můžeš zůstat tady,“ obrací se směrem k ní.
„Jistě,“ přikývne s tím nejmilejším úsměvem, který uměla zahrát. „Dávejte na sebe pozor. Hlavně ty, Vikone! Ne, že budeš dělat sestřičce problémy.“
Vikon se jen zamračeně obrací a sedá si na vůz. Následně pomáhá i Akitovi.
„Brzy se vrátíme, ségra!“ ujišťuje Salory Lunair v domnění, že je to Serai, a také se obrací k vozu, aby na něj vylezla.
Kardian k ní přikračuje o něco blíž. V jeho tváři se zračí nějaká nevyřčená myšlenka, kterou si sebou nemůže odvést. „Ještě jsem ti chtěl říct-“
Lunair ho přerušuje. „Hodně štěstí v hledání toho léku!“ vyhrkne s milým úsměvem a chytá Kardiana za ruku, aby ji mohla pevně stisknout. Když si je jistá tím, že ji nikdo z vozu nesleduje, její tvář zvážní a tak i její hlas. „Vsázím na vás všechno.“
Kardian jen uvědoměle přikývne a vytrhává svou ruku z jejího sevření. Není už nic, co by téhle ženě řekl.
„Ještě, že jsem vás stihla včas!“ zavolá hlas přicházející z dálky. Na cestě se objeví všichni z vesnice. Mella v ruce drží uzlíčky s jídlem. Přibíhá ke Kardianovi a udýchaně mu vtiskne uzlíček do ruky. „Tady máte něco na cestu,“ vydechne. „Je mi vážně moc líto, že je to s Kaire tak vážné, Kardiane. Přeju vám hodně štěstí v hledání toho léku, ať už to bude, co to bude,“ poplácá ho se slzami v očích po tváři.
Kardian děkovně přikývne. Nasedá na vůz a bere do ruky otěže. Bez delšího rozmýšlení se rozjíždí s vozem na západ. Mella za nimi mává šátkem a pláče, jakoby se už nikdy neměli vrátit zpátky.
„Ale no tak, Mello, nech toho,“ napomene ji Derron a pevně ji svírá kolem ramen. „Určitě se zase brzy vrátí.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top