Ztělesnění - Kapitola 2 (část 2/2)

Kaire se pobaveně zasměje. „Bratr celý večer nemluvil o ničem jiném než o tom, že postrádáš vychování, Lunair.“
Na dívčině tváři se objevuje popuzený výraz. „Není žádný důvod tohle zmiňovat.“
Kaire se znovu zachichotá a pohlédne na dvojici mužů, jejichž výrazy jsou stále vážné a neměnné jako tváře soch.
„Co měl vévoda na mysli, když zmiňoval tu podezřelou substanci?“ ptá se Akito.
„Dostanu se k tomu,“ odbíjí ho Kardian a pokračuje ve svém příběhu.

***

V jídelní síni se všechno blyštilo zlatem. Na stěnách visela křišťálová zrcadla a pozlacené obrazy. Kolem místnosti byla spousta vystavených drobností i monumentálních váz v každém rohu.
Kolem dlouhého stolu plného židlí sedí několik velmi vážně se tvářících tváří a mezi nimi Alden a jeho sestra Tessalia, která byla také pozvána. V čele sedí vévoda a jeho manželka.
Jedno místo je ovšem neobsazené. Patřilo Lunair, která místo správného stolování pobíhá kolem dokola stolu a shazuje všechny ty drahé věci na podlahu. Její rodiče si toho ovšem nevšímají a dál pokračují ve vážné debatě, kterou vedli.

***

„Byla to moje úplně první večeře s tak vznešenou šlechtou,“ objasňuje Kardian.
„Pamatuji si, že Lunair pobíhala kolem a shazovala věci na podlahu,“ vzpomíná Kaire. „Služební za ní chodili a stavěli je zase zpátky na místo.“
„Říkala jsem, aby si tohle nezmiňovala,“ zavrčí na ní podrážděným tónem a zakládá si ruce na hruď.
„Dozvěděl jsem se toho mnoho, ale tajemství té substance mi mělo být odkryto až později,“ pokračuje Kardian. „Věděl jsem, že to, co mě bude čekat v budoucnosti, nebude lehké a tušil jsem, že z toho nekouká nic dobrého, ale i přesto jsem neodešel.“ Zahanbeně sklopí pohled do země. „Když jsem dalšího rána přicházel hlavní bránou do města, netušil jsem, co mě hned první den bude čekat. Ale jako slepá myš, jsem se blížil vstříc tomu, co se ze mě mělo stát během pár nadcházejících dnů.“

***

„Dobré ráno, sire Aldene,“ zdraví ho vojáci u vstupu do budovy a pokorně mu otevírají dveře, aby mohl vstoupit.
Alden přikývne na pozdrav a vchází. U toho vysokého stolku opět stojí písař. Alden se s ním pozdraví a pokračuje dlouhou chodbou do své pracovny.
„Dobré ráno, vrchní alchymisto!“ zvolá opět s tou vlídností v hlase Rayne, který stojí u okna, ze kterého koukal ven, když tady na Aldena čekal.
„Dobré ráno,“ vydechne překvapeně. „Doufám, že nečekáte dlouho.“
Rayne jen mávne rukou. „Dneska nás čeká dlouhý den,“ usměje se a přikračuje k němu blíž. „Začneme hned.“
Alden nechápavě hledí do té tváře plné přetvářky.
„Tohle je klíč k vaší laboratoři,“ řekne Rayne a zvedá malý stříbrný klíček před jeho pohled. Následně ho vkládá chlapci do dlaně.
„K laboratoři?“ zvedne k němu nechápavý pohled.
Rayne se hlasitě zasměje. „Doufám, že sis nemyslel, že pracovna pro vrchního alchymistu bude jen police plná knih, že ne?“ zvedne tázavě obočí. Po chvíli pohlédne k hodinám v rohu místnosti. „Klíčová dírka je v těch hodinách, tak jen do toho.“
Alden se znovu zahledí na stříbrný klíček ležící v jeho dlani a na malý okamžik se zamyslí nad tím, k čemu se mu díky němu otevřou dveře. Ta chvíle, kdy mohl ještě odstoupit je nenávratně pryč. Sám si zvolil, jakou cestou se vydá, i když mu jeho podvědomí radilo, aby se otočil a už nikdy se do Akamu nevracel.
Při té myšlence bere všechnu odvahu a obrací se k hodinám v rohu místnosti. Přikračuje k nim blíž a nalézá nenápadnou klíčovou dírku v ciferníku. Strká klíček dovnitř a otáčí s ním tak dlouho, dokud se neozve cvaknutí.
V tu chvíli se knihovna odsouvá na stranu a otevírá tak dlouhé schody do podzemí. Alden na to překvapeně hledí dlouhou chvíli, než se ozve hlasité tlesknutí rukou.
„Dobrá tedy,“ usměje se spokojeně Rayne a vychází směrem ke schodům. „Dveře se zamykají stejným mechanismem. Jeden je tady a druhý dole. Není proto třeba se obávat nějakého vyrušování,“ ujišťuje ho. „Tak pojď. Půjdeme si to tu prohlédnout.“
Když Rayne mizí v podzemí, Alden stále přemýšlí nad tím, co ho dole asi čeká. Schází schody a dostává se tak do mnohem větší místnosti. Je tu spousta stolků a na nich všelijaké vybavení, karafy a kapátka… prostě všechno, co takový správný alchymista ke své práci bude potřebovat. U stěny stojí i menší knihovna. Knihy tam vypadají velice staře a opotřebovaně. Na policích podél zdi se povalují převrhnuté ampule, ve kterých bývala nějaká tekutina. Vedle nich stojí spousta dalších ampulí, ve kterých jsou různé ingredience. Alden se nestačí vynadívat. Tohle místo se zdá jako opravdový vědecký ráj, ale ještě se stále nedozvěděl, co všechno ho tahle privilegia budou stát.
„Je to trochu zanedbané,“ zasměje se nejistě Rayne, „ale myslím si, že je tu všechno, co budeš ke svému výzkumu potřebovat. Pokud by ti tu snad něco chybělo, myslím, že nebude problém to pořídit. Stačí říct.“
Alden se znovu pátravě rozhlédne. „Ale stále jsem se nedozvěděl, co chcete, abych zkoumal.“
Vévoda opět nasazuje tvář bez výrazu. „Následuj mě,“ vyzve ho a otočí se směrem ke kamennému průchodu do další místnosti.
Alden se do ní zadívá a pocítí zvláštní energii. Když přijde blíž, všimne si i jasného fialovomodrého světla, které ve velmi krátkých intervalech pulsuje. Vchází a konečně spatří zdroj toho světla. Ve skleněné nádobě na kovovém podstavci je doslova uvězněná nějaká hmota, která se pohybuje od stěny ke stěně.
„Co to je?“ zeptá se unešeně Alden. „Vypadá to… jakoby to žilo.“
„Tohle, vrchní alchymisto, je tvůj výzkum,“ pronese vévoda. „Od teď tomu budeme říkat ‚Ztělesnění‘. Je to extrakt z jedné bytosti.“
„Z jaké bytosti?“ zamračí se Alden.
Rayne se zamyslí. Jeho mysl odkráčí někam velmi daleko. „Našli jsme to daleko za mořem. Původ to má neznámý. Lidem té země se ovšem podařilo tuhle bytost nějakým záhadným způsobem přeměnit na substanci, na kterou právě hledíš,“ objasňuje mu. „To naši práci udělalo o mnoho jednodušší.“
„Neříká se tomu krádež?“ zamračí se ještě jednou.
„Někdo by tomu tak říkat mohl,“ přikyvuje vévoda, „ale když jsme se dozvěděli, že Prion o tu substanci měl zájem, nemohli jsme to tak nechat.“
Alden konečně odvrací svou tvář od světélkující hmoty do tváře Rayneho. „Co tedy chcete, abych s tím udělal?“
„Legenda hovoří o tom, že ‚Ztělesnění‘ je schopné neskutečných věcí. V tomhle stavu je pro člověka bohužel nestravitelné,“ spustí. „Tvým úkolem, vrchní alchymisto, proto je dosáhnout toho, aby se stravitelným stalo.“

***

„A přesně v ten okamžik se můj život začal pomalu ale jistě propadat do propasti,“ povzdechne si Kardian.
„Copak si neuspěl?“ pokrčí nechápavě rameny Lunair.
„Já…“
Kardian se nadechne, aby něco řekl, ale když pohlédne do těch dvou zamračených rudých očí, dochází mu slova. Lunair nemůže pochopit, o čem hovoří, dokud nedovypráví celý svůj příběh.
„Měsíc na to Akam vyhlásil válku Prionu. V té době jsem už konečně začínal chápat vzorec toho, jak ‚Ztělesnění‘ funguje, a jak z něj dostat jed, který byl pro člověka nestravitelný.“
„Ale jak si mohl zjistit, jestli si byl úspěšný, když to bylo jedovaté pro lidi?“ zakroutí nechápavě hlavou Akito. Ani na chvíli ho nenapadne, jak radikální kroky musel Kardian pro svůj výzkum udělat.
Vrací se ve své paměti k činům, které tou dobou vykonal. Jeho vzpomínky sahají do vězeňských cel, kde podával testovací pilulku subjektům jako by to byly jen laboratorní krysy. Mnoho lidí pro jeho experimenty zemřelo. Celé vesnice možná i menší města.
„Zašel jsem příliš daleko,“ vydechne zahanbeně.
Lunair to dochází jako první. S pobaveným úšklebkem pohlédne do Akitovy zmatené tváře. „Jaké štěstí, že během války bylo vězení plné zajatců z Prionu.“
Akito si to s jejími slovy už konečně také začíná uvědomovat. „Ty…!“
„Válka je plná nemorálností,“ spustí znovu Kardian. „Moje akce byly spjaty s rozkazy. Vrchní alchymista není jen dekorativní titul.“
„Musel si poslouchat rozkazy, bratře,“ přikyvuje útěšně Kaire a jemně ho pohladí po ruce, která se lehce začala třást pod pocitem viny.
„Nakonec se věci vymkly kontrole a já…“ zatřese se mu brada, „udělal hrozné věci, které pokračovaly ještě dlouhé roky potom. Nakonec jsme se s Tessalií rozhodli z Akamu utéct. Té noci…“

***

Alden a Tessalia spolu stojí v jeho pokoji. Všude kolem je spousta ampulek s fialovomodrou tekutinou a několik přepravek plných pilulek stejné barvy.
Alden pobíhá po místnosti a všechno polévá olejem.
Tessalia se rozhlíží kolem sebe po hektické scenérii. „Ty pilulky… získal si je všechny?“
„Ano,“ ujišťuje ji. „Naše zavazadla jsou už také připravená. Tak už jdi. Vyrazím hned za tebou, až tu budu hotov,“ vyzývá ji a otevírá jednu z okenic do dvora, který byl v noci zcela opuštěný. „Dávej pozor na stráže.“
Tessalia přikyvuje a spěšně si nechává pomoci k výlezu na parapet. „Počkám na tebe u severní zdi. Buď opatrný, bratře.“
Když jeho sestra mizí v temnotě noci. Obrací se zpátky do místnosti. Na stole stojí svíce a křesadlo. To bere do ruky a rozžhaví jím knot.
V tu samou chvíli do místnosti vchází jeden z vojáků, který měl tu noc hlídat před dveřmi. „Sire Aldene, vévoda chce vědět-“ V tu chvíli utichá a rozhlédne se kolem sebe. Všude po místnosti jsou rozházené věci a mezi nimi zvláštní pilulky. Ve vzduchu je cítit rozlitý olej. „Co to tu vyvádíte?!“
Alden se dlouho nerozmýšlí. Popadá do ruky zlatý svícen a udeří jím do vojákovi nechráněné hlavy. Ten upadá do spánku. Již není času na zbyt. Alden zahazuje svíci do rozlitého oleje, který rychle chytá, a pak mladý alchymista vyskakuje z okna do zahrady. Po pár uběhnutých metrech se ozve hlasitá rána, když celé levé křídlo budovy vyletí do povětří.
„Co se stalo?!“
„Vrchní alchymista je stále uvnitř!“
„Sežeňte pomoc! Musíme dostat sira Aldena ven!“
V celém hlavním městě tento incident spustil pořádný poprask. Svým způsobem to hrálo v prospěch Aldena. Zmatek byl tak velký, že by nikdo nepostřehl mladého chlapce s kapucí zaraženou do čela, jak se nenápadně proplíží kolem všech stráží až k severní zdi.
„Dokázal jsi to, bratře!“ oddychuje si Tessalia, když vidí přicházet jeho siluetu už z dálky.
„Ztiš se,“ napomene ji tlumeným hlasem. Rukama zapátrá v nedalekém křoví, kde již za dne ukryl skromná zavazadla na cestu. „Stále jsme ještě ve městě.“
„Pravda,“ přikyvuje trochu provinile Tessalia, ale na její tváři se stále zračí ten šťastný úsměv. Popojde dozadu a odhrnuje listí, které zakrývalo díru ve zdi. Její zářivé oči se zadívají do temnoty před ní. „Za těmito zdmi…“ vydechne a zvedá svůj trochu posmutnělý pohled zpátky k bratrovi. „Jsi si jistý, že to chceš udělat, bratře? Chceš se vzdát slávy a bohatství pro život vyhnance?“ znejistí. „Ještě je možnost se vrátit.“
„Je to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem za poslední roky učinil,“ vydechuje rozhodně Alden. „Přeci jsme se na tom shodli. Jen mě mrzí, že tě do toho zatahuji.“
Tessalia se znovu mile usměje. „Já jsem šťastná, když můžu zůstat po boku svého bratra,“ ujišťuje ho. „Ale řekni, není ti líto, že… víš, že Lunair…“
„Prostě to tak musí být,“ dodává. Jeho hlas je rázný, i když jeho oči mluví o nejistotě. „Je to ještě dítě. Brzy zapomene.“
„Ale co ty? Dokážeš zapomenout?“ zeptá se zvídavě. „Vím, že jsi ji měl velmi rád.“
„Nemá cenu se k tomu teď vracet,“ zatvrzuje se a odvádí řeč zpátky k jejich plánu. „Máš tu pilulku ‚Ztělesnění‘, co jsem ti dal?“
„Samozřejmě,“ přikyvuje a sahá do kapsy, aby ji vyndala. Na její dlani se povaluje fialovomodrá kulička.
„Vezmeme si ji hned,“ rozhoduje a také si jednu bere do ruky. „S tím utlumovačem bolesti, co jsem do ní přidal, by měly následky přijít později.“
Tessalia přikyvuje a polyká. Alden udělá to samé. V tu chvíli se kolem jejich těl objeví záře. Po chvíli tam nestojí už Tessalia a Alden z Akamu, ale budoucí Kaire a Kardian z Prionu.
„Tak jdeme,“ vyhrkne Tessalia a popadá svoje zavazadla. Následně projde zdí na druhou stranu.
Alden se ještě na chvíli obrací. Jeho hlavou proběhne ještě poslední vzpomínka.

***

Lunair přišla za Aldenem do pracovny. Na jeho tváři se už nesl smutný výraz. Byl pevně rozhodnut o tom, co se bude dít toho večera.
„Proč ne?“ zeptá se nešťastně Lunair s pohledem zabodnutým to jeho smutné tváře. Alden byl dnes skutečně jiný, než kdy dřív. I tahle malá dívenka to vycítila. Byla ochotná udělat cokoliv, aby z jeho tváře vymazala ten smutný výraz a nahradila ho úsměvem.
„Dostal jsem spoustu nové práce, kterou dnes musím udělat,“ vymýšlí si. Nedokáže jí dát skutečné sbohem. „Bohužel jsem zaneprázdněný, ale pokud si chceš zkrátit dlouhou chvíli, můžeš si přečíst pár mých básní,“ vydechne a vmáčkne jí do dlaní černý notes.
„Chápu,“ přikyvuje Lunair s překvapeným pohledem zaraženým do desek černého sešitu.
Její reakce byla tak nepředvídatelná. Alden předpokládal, že se zamračí a uraženě si založí ruce na hrudi, tak jak to dělávala. Nebo že s pláčem vyběhne na chodbu. Ale tentokrát to bylo jiné.
Na její tváři si pohrává chápavý úsměv. Jakoby její oči dokázaly číst v jeho tváři. Jakoby vycítila, že to má být sbohem.
Přikračuje k němu blíž a pevně ho sevře v pase. „Potom tedy přijď, až to doděláš,“ vydechne. „Budu na tebe čekat, Aldene. Ty víš, že na tebe budu vždycky čekat!“ vyhrkne a zvedá k němu raněný pohled, který by mohl plakat, ale drží se, aby mu to nedělala ještě těžší.
„Nairo…“ vydechne. Pokládá svou ruku na temeno její hlavy, ale tentokrát ji nepoplácá tak jako obvykle. Přejíždí rukou na její týl a sklání se, aby jí vtiskl polibek na čelo. „Děkuji ti.“

***

„Promiň, Nairo,“ vydechne do větru a obrací se k díře, kterou následuje svou sestru.

***

„Během následujících pár měsíců jsme cestovali z místa na místo,“ pokračuje Kardian. „Naším cílem bylo dostat se co nejdál od Akamu.“
„Nakonec přišla zima a my jsme uvízli v hrozné bouři,“ pokračuje Kaire.
„Tehdy se začaly u Tessalie projevovat vážné příznaky nemoci. Poté ztratila schopnost chodit kvůli omrzlinám. Přišla o velkou část chodidel,“ dodává Kardian. „Další cesty by už možná nepřežila, a proto bylo načase, abychom se někde usadili.“
„Nevzpomínám si na to, protože jsem byla v bezvědomí, ale bratr mi řekl, že si to byl ty, Akito, kdo nás v té bouři našel a zachránil,“ usmívá se jeho směrem nevinné děvče. „Proto bych ti chtěla ještě jednou poděkovat, že jsi nám pomohl a vzal nás do téhle vesnice.“
„Proč jste mi tohle všechno neřekli už před tím?“ rozhodí nechápavě rukama.
„Byl by si schopný nás přijmout, i kdyby si tohle všechno věděl?“ zeptá se Kardian.
„Ale co ode mě očekáváte?!“ vyhrkne naštvaným hlasem. Jeho ústa se semknou v tvrdou linku. „Vy jste kořeny neštěstí, které se zapustily do srdce Prionu,“ pokračuje dál tím nabroušeným tónem. Čiší z nich čistá nenávist vůči všem Akamům bez jediné výjimky. „Tahle vesnice slouží jako útočiště pro sirotky, kteří ztratili rodiče během války. A právě proto…!“
„Přežít,“ vyhrkne Lunair a tak utíná jeho proslov, „To je podstata každé živé bytosti.“
„Přesně tak!“ odsouhlasí Akito a rozhněvaným pohledem šlehne k Lunair. „Tak proč lidem berete jejich životy? Nejsme tu právě proto, abychom žili a ne abyste nás vy vraždili!“
„Bohužel pro vás, míšenče, jste vy kořeny pouhé méněcennosti,“ odtuší jedovatým tónem. „Neznamenáte pro-“
„Nairo, přestaň!“ zastavuje ji Kardian, když vidí, že se opět chystá k vypuštění pár ostrých slov.
Lunair tedy ustupuje a pohlédne do jeho tváře. „Tón tvého hlasu… Je tu ještě něco, o čem si se nezmínil, že je to tak?“
Kardian jen přikývne. „Když se na tebe teď dívám, vidím, že jsme udělali chybu, když jsme odešli. Tím to očividně neskončilo,“ vydechne. „Říkala jsi, že jsem uspěl, ale to není pravda. ‚Ztělesnění‘ nebylo dokonalé. Když jsem postupem času restrukturalizoval těla obětí mých experimentů, zjistil jsem, že existují dva druhy jedu. Úspěšně se mi podařilo odstranit jen jeden. Ten, který zabíjel ihned po užití.“
Lunair překvapeně hledí do jeho tváře. Začíná chápat, kam tím míří a vůbec se jí to nelíbí.
„Ten druhý způsobuje, že tělo uživatele začne mít zvýšenou vnímavost všech smyslů a jeho mozek dokáže mnohem rychleji reagovat na určité situace. Tím se ovšem tělo uživatele nevyhnutelně opotřebuje několikanásobně rychleji než za normálních podmínek. Rychlost tohoto procesu se u každého liší.“
„Já a můj bratr jsme tenhle osud přijali a počítali s ním už ve chvíli, kdy jsme si ‚Ztělesnění‘ vzali,“ dodává Kaire. „Tenhle – sice krátký – život plný míru je víc než v co jsme mohli doufat.“
„Nakonec bylo rozhodnuto, že jako první bude testovací subjekt čistého extraktu někdo z úzkého kruhu těch, kteří o experimentech věděli,“ obeznámí je Kardian. „Věděl jsem, že to bude někdo z Rady, ale nikdy by mě nenapadlo, že to bude samotná vévodkyně. Ještě teď nechápu, proč…?“
„Kolik… kolik času mi zbývá?“ vyhrkne překvapená Lunair. Její oči jsou zastřené, ale snaží se o udržení neprostupného výrazu.
„Tessaliny přízraky se objevily po pár letech. Já zatím žádné nemám,“ spustí. „Ale to jenom díky tomu, že jsme udělali jistá opatření. Vzorec je nepravidelný. Nemůžu ti to říct přesně… rok… možná jen měsíc… Možností je skutečně spoustu. Je mi líto.“
„Existuje nějaký lék?“
„Nic, o čem bych věděl. Nicméně možná v té zemi za mořem, odkud ‚Ztělesnění‘ pochází, budou znát odpověď na tuhle otázku,“ vyřkne svoji myšlenku. „Zaslechl jsem, že ji vévoda nazýval jako Písečnou zemi.“
Možná…“ vydechne Lunair. Její pohled se ztrácí někde v dáli, jakoby na malý okamžik ztratila vůli žít.
„Bratře, my jsme přeci souhlasili s tím, že přijmeme svůj osud,“ připomíná mu Kaire. Nemohla si nevšimnout i Kardianova zamyšleného výrazu. Ten naproti Lunair začal skutečně přemýšlet nad tím, že by stálo za to se tam vydat a pokusit se najít lék.
„Ano, ale časy se změnily,“ namítá nakonec.
„Vaše životy jsou mi ukradené!“ vměšuje se do debaty Akito. „Každý se ženeme za vlastním osudem. Nezajímá mě nikdo z vás. Chci jenom vědět, kde je moje žena a co tady dělá tahle ženská!“
„Ty se nikdy nepřestaneš ptát, dokud nedostaneš odpověď, hm?“ zakroutí nechápavě hlavou Lunair. „Měla jsem tu za úkol monitorovat Prion, jestli se nechystá zbrojit proti Akamu a vyvolat tak další válku,“ odpovídá na jednu z otázek. „A co se týče Serai… Proč na tom vlastně záleží? V podstatě sis celé měsíce ani nevšiml, že tu není. Jsi si opravdu jistý tím, že jí tak moc miluješ nebo si to jenom myslíš, aby si zaplácnul svůj nudný život, který si tu tak poklidně vedeš?“
„Lunair,“ posteskne si Kaire. Její tvář je opět plná smutku.
„No dobrá, řeknu ti to,“ zatíná čelist. „Někde ji drží, ale je naživu… A já ji pro tebe vysvobodím pod jednou podmínkou.“
„Co ode mě ještě chceš?!“
„Jak jsem už řekla. Podstatou živých bytostí je přežít a já nechci umřít předčasně,“ objasňuje mu. „Proto se vydáš do Písečné země a najdeš tam lék na vyléčení smrtících následků ‚Ztělesnění‘.“
„Tohle po mě přeci-“
„Tušila jsem to,“ zašklebí se pohrdavě. „Ty vlastně vůbec nestojíš o to, aby se ti vrátila zpátky, že je to tak?“
„Lunair!“ okřikne ji Kardian.
„Nebuď na mě naštvaný, Aldene,“ obrací se k němu a snaží se jeho rekci zastavit zvednutou dlaní. „Nedělám to jen pro sebe, ale i pro tebe a Tessalii.“
Nastává chvíle ticha. V Akitově tváři si hraje stín z pochodně. Jeho mysl nemá nad čím přemýšlet. Je si jistý tím, že netouží po ničem jiném, než aby se Serai vrátila zpátky. Chce zpátky svůj klidný život.
„Je… na bezpečném místě?“ vydechne.
„To ti nemůžu odpřisáhnout,“ přiznává upřímně. „Ale je určitě naživu.“
Hlavou mu probleskne vzpomínka na svou manželku a příslib, který se s ní nese. „Udělám to.“
„Akito, tohle přece…“ vydechne Kaire, ale ubírá na svém hlase, když si uvědomí, že to dělá pro Serai. Je to ta jediná možnost, jak se mu může vrátit zpátky.
„Pojedu s tebou,“ přidává se Kardian.
„Bratře!“ vyhrkne Kaire.
„Tvoje zdraví je den ode dne horší, Tessalio,“ posteskne si. „Touhle rychlostí-“ zatíná čelist. Nedokáže přes ni procedit tu myšlenku. „Mám nějaké peníze, které jsem ušetřil ještě před tím, než jsme odešli z města. Jsem si jistý, že jimi pokryjeme všechny výdaje na cestu. Vyrazíme během jednoho dne.“
„Tak brzy?“ vyhrkne překvapeně Akito.
„Čas, který Tessalia ještě má, se nezadržitelně krátí,“ připomíná Kardian. „Nemůžeme si dovolit čekat.“
„Dobrá tedy,“ pokrčí rameny Lunair. Obrací se ke stolu, kde leží zbraně, které jí Kardian vzal. Bere do ruky meč a vychází ven ze dveří bez jediného slova.
„Kam to jdeš?!“ zakřičí za ní rozčíleně Akito.
Lunair se zastavuje v chodbě, kde na podlaze stojí sud. Vytahuje z pouzdra svůj meč a hrotem namíří na něj. „Takže… vylezeš dobrovolně, nebo tě mám vysekat?“
Neozývá se žádná odpověď.
„Dobrá tedy,“ vydechne klidně a rozmachuje se čepelí.
V tu chvíli se ze sudu ozve brumlání. „Kdy sis mě všimla?“
Lunair opět povoluje sevření meče a jeho špičku opře o kamennou podlahu. „Ve chvíli, kdy se z toho sudu ozvalo zvláštní zadunění. Hádám, že v tu chvíli sis právě pr-“
„Rozumím,“ zastavuje ji rychle hlas ze sudu. „Nemá cenu to rozmazávat.“
Lunair odklápí víko a rukou sahá pro muže schovaného pod ním. Bez delšího rozmýšlení ho strká do místnosti k trojici.
Vikon rychle odbíhá od zamračené ženy s rudýma očima pryč. Přibíhá k Akitovi a rychle se schovává za jeho zády. „Neubližuj mi!“ vyhrkne směrem k Akamce.
„Vikone, proč jsi tady?!“ zeptá se nechápavě Akito a snaží se obrátit, aby na něj pohlédnul.
Vikon se ovšem pevně drží za jeho ramena a krčí se s pohledem zabodnutým do kamenné tváře Akamky. „Dneska se stalo tolik věcí, že jsem zapomněl označit stromy, které mám zítra porazit,“ vysvětluje. „Vzpomněl jsem si na to až doma, a tak jsem to chtěl udělat hned, aby na mě Sal zase neječela. Pak jsem ale viděl Kardiana, jak odnáší do sklepa nějaké tělo, a byl jsem zvědavý…“
„Takže jsi tam byl celou dobu,“ ujišťuje se Lunair a opět vytahuje nůž zpoza pásku. „Slyšel úplně všechno. Tohohle už opravdu musíme zabít.“
„Dnes se nikdo zabíjet nebude, Lunair!“ napomene ji přísně Kardian.
„Jo! Komu bych to asi tak řekl, mladá… dámo?! Salory? Ta by mi za to akorát tak nakopala zadek,“ spustí zoufalým tónem Vikon a stále se krčí za Akitem.
„Když už je řeč o Salory…“ spustí Kardian už klidným hlasem. „Jak to že tě dnes v noci pustila z řemínku?“
„Kdo ti řekl o tom řemínku?“ zaráží se Vikon.
Všichni jen mlčky pohlédnou na Vikona.
„Um, Vikone, myslím, že to myslel jako metaforu,“ znejistí Akito.
„Jasně,“ zasměje se Vikon a snaží se zbavit toho pocitu trapnosti.
„Nicméně to neřeší-“ spustí znovu Lunair s výrazem, který napovídalo o tom, že snažila z hlavy vytlačit novou informaci o vztahu mezi Salory a Vikonem.
„Už vím!“ zastavuje její řeč Vikon a se šťastným úsměvem vyskakuje několik centimetrů nad zem. „Pomůžu vám s tou vaší výpravou za nalezením léku, Kardiane! V tom případě by tu Akito mohl zůstat a být tady pro Serai, až se vrátí.“
„Jsi si jistý, že to tak chceš?“ pokrčí tázavě čelo Akito.
„Stoprocentně jistý!“ přikývne rozhodně Vikon. „Přemýšlel jsem o tom už dlouhou dobu.“
„Vždyť si se to dozvěděl teprve před chvílí,“ zakroutí hlavou pohrdavě Lunair.
„Pokud je to tvoje vůle, tak s tím nemám problém,“ dodává Kardian a pohlédne na Lunair.
Ta jen pokrčí rameny. „Je mi to jedno. Hlavně ten lék přivezte!“
„V tom případě jsme omluveni!“ usměje se Vikon a znovu se obrátí do chladné tváře Akamky. Jeho tvář okamžitě bledne ve strachu. „Hlavně žádné zabíjení.“
„Akito, zůstaň tedy ve vesnici a postarej se o Tess… Kaire,“ žádá ho Kardian.
„Ale já…“
„V tom případě budu dělat potíže nějaký čas tobě, Akito!“ zaraduje se Kaire s tím nejzářivějším úsměvem na své tváři. Přijíždí blíž k Akitovi a zatáhne ho za rukáv jeho bílé košile.
Shlédne do té milé tváře a uvědomuje si, že se na ni zlobit nemůže. Pokud někdo udělal chybu, byl to především Kardian. Sice pod tou slupkou byla také Akamka, ale její srdce nebylo špatné. Tyhle myšlenky ho nutí k tomu, aby jí úsměv opětoval.
„Vidíš, Akito?“ zakládá si ruce do pasu Vikon a významně na něj pohlédne. „Všechno jsem to zase musel zařídit já.“
„Díky…“ vydechne. Jeho tvář stále tíží starost o Serai. Nemůže té ženě z Akamu věřit. Její intriky ho málem mohly stát život. Všechno co říkala, může být jen lež, aby získala lék pro sebe.
Lunair se obrací k odchodu a bez jediného slova opouští místnost. Tahle diskuze pro ní tímto rozhodnutím skončila.
„Dobrá tedy,“ zakončuje tuhle nečekanou sešlost Kardian. „Ještě pořád je noc. Jděte si odpočinout, dokud ještě můžete.“

Vikon doprovodil Akita na půl cesty k domovu. Doufal, že mu tak trochu ulehčí od černých myšlenek, které se mu očividně honily hlavou.
„Promiň, že jsi do toho byl zatáhnutý, Vikone,“ vydechne provinile Akito a hledí vzhůru na noční oblohu posetou hvězdami.
„No jo, už se stalo,“ pokrčí rameny Vikon a útěšně se usměje. „Kromě toho si stejně potřebuju odpočinout od Salory.“
„Když už o ní mluvíme…“ shlíží k němu. „Jak to hodláš Sal říct?“
„Jsem si jistý, že tentokrát to půjde jako po másle.“
„To říkáš vždycky,“ vydechne s náznakem pochybovačného úšklebku.
„Očividně si i ona už ode mě potřebuje na nějaký ten čas odpočinout,“ odtuší s uvědomělým výrazem. Neříká se mu to snadno. Čelit realitě je těžší než si namlouvat lži. „Takže tenhle návrh určitě ocení. Prostě si něco vymyslím, a pak-“
„HEJ TY!“ ozve se hlasitý křik. V tu chvíli na mítinku vybíhá Salory. Ani si nestihla vlasy stáhnout do culíku, jak rychle vyrazila Vikona hledat. Na sobě má přes ramena přehozený červený župan a na nohou pantofle.
„Co tady děláš?!“ vyhrkne překvapeně Vikon. V jeho tváři se odráží smrt.
„Ty se mě ptáš, co tady dělám?!“ zuří Salory. „Spíš bych se měla ptát já, co tady děláš ty?! Už dávno minula půlnoc. Co bylo tak důležitého, že si musel Akita otravovat v tuhle hodinu?!“
„Já…“ vydechne Vikon. Ještě nemá promyšlené, co jí řekne.
„On jen…“ přidává se Akito, aby utišil její hněv.
„Akito, neměl bys ho pořád bránit,“ utišuje ho mírnějším hlasem a opět obrací svou pozornost na Vikona. „Hledala jsem tě všude možně místo toho, abych si po dni plném práce trochu odpočinula!“
Vikon se dojatě usměje. „Ty jsi mě hledala,“ vydechne. „Proč?“
„Není to snad jasné?“ zakládá si naštvaně ruce na hruď. „Zapomněl si označit stromy, které mají být zítra poražené. Místo trajdání po nocích by ses měl vyspat, aby sis mohl ráno přivstat a udělat svou práci!“
„Oh,“ posteskne si.
„Tak na co ještě čekáš?!“ zakřičí na něj znovu. „Chtěla bych se ještě trochu vyspat, než začne vycházet slunce.“ Salory se s těmito slovy otočí a odchází.
Vikon se ještě ohlédne na Akita. „Vidíš to? Plán zatím vychází perfektně.“
„Nenuť mě, abych tam přišla a odtáhla tě za vlasy!“
„Měl bych už jít,“ stáhne se polekaně Vikon a už nabírá směr k domovu. „Neměj strach. Jsem si jistý, že ta extrémně děsivá ženská Serai v pořádku přivede domů.“

Akito se také vrací k domovu. Necítí se šťastný, když stojí na prahu. Najednou tu není nic, proč by se tam měl těšit. Otevírá dveře a se sklopenou tváří vchází dovnitř.
Lunair v podobě jeho manželky Serai stojí u prádelní skříně. Jen co zaslechne dveře, obrací se k příchozímu. „Slyšela jsem ty dva idioty, jak křičí, až sem.“
Akito nijak nereaguje. Jen s prázdným pohledem hledí na ženu, která vypadá jako jeho manželka, ale mluví jako někdo úplně cizí.
Lunair zhasne svíci a lehá si na postel.
Akito nehnutý stojí na prahu a hledí na ni.
„Co je?“ odsekne.
„Očekáváš snad, že si vedle tebe lehnu, když vím, kdo doopravdy jsi?“ zeptá se znechuceně.
„Prosím tě. Nepředstírej falešnou ctnost,“ zašklebí se. „Nezdálo se mi, že by si nějak váhal minulou noc nebo jakoukoliv před tím.“
Akito se zamračí při té vzpomínce, jak byl obelháván. Ani nevěděl, jak dlouho to vlastně trvalo. Jeho žaludek se převracel v útrobách při té myšlence, že se dotýkal ženy, která se mu vlastně tolik hnusí.
„Neměj strach. Nestojím o to, aby ses mě dotýkal o nic víc než ty,“ zamračí se a vzhlédne ke stropu. „Víš, je to vtipné. Tolik jsem se bála toho, že po mě budeš vyžadovat plnění manželských povinností, když jsem dostala tenhle úkol, ale to se nestalo,“ zašklebí se pobaveně. „Ona byla přeci tak stydlivá, že by ses jí nikdy nedovolil dotknout, kdyby ona sama nechtěla.“
„Zmlkni už,“ odsekne a se zamračeným výraz přichází blíž k posteli. Bere si jeden z polštářů a pokládá si ho na podlahu. Obrací se čelem ke zdi a nepřeje si už nic jiného než tichou noc. Potřebuje přemýšlet nad tolika věcmi, které ve zlomku sekundy vyslaly jeho život jiným směrem.
„Měla bych to být já, kdo by měl opovrhovat vámi míšenci,“ zamračí se. „Ne naopak.“
„Co si to…?!“ vyhrkne Akito a už zvedá hlavu, aby jí něco řekl přímo do tváře. Nakonec se ale neotočí. Nemá na to odvahu. Nedokáže znovu pohlédnout do tváře své manželky a vědět, že to není ona.
Lunair se pobaveně usměje. „Uvědom si, že jedině já mohu přivést tvou drahou ženušku z Akamu zpátky. Takže, co kdyby si mi teď dal na chvíli pokoj od toho tvého fňukání, abych se mohla vyspat, hm?“
 Akito jen vydechne. Jeho mysl tíží ještě jedna pro něj důležitá myšlenka. Jeho nitro svazuje pocit deja vu. Těsně před tím, než ztratil vědomí na útesech, měl pocit, že ta situace se už někdy stala, ale to přeci nebylo možné. Nikdy se s Akami ve skutečnosti nesešel. Tohle mělo být jeho první střetnutí.
„Mám ještě jednu otázku…“
„Jasně, že máš,“ vydechne znuděně Lunair. „Neustále se jen na něco ptáš.“
„Neviděli jsme se už někdy dřív?“
Lunair se odmlčí. Na její tváři se objevuje podezíravý výraz. Tón chlapcova hlasu se jí zdál neobvyklý. „To těžko,“ namítá. „Tohle je moje první akce mezi míšenci. Nikdy jsem neopustila zdi království až do teď. A teď už mlč,“ dodává a překuluje se na bok.
Akito zavírá oči. Tahle odpověď mu asi stačí. Vlastně tolik nezáleží na tom, jestli se někdy v minulosti setkali. Jediná věc, na které skutečně záleželo, byl návrat Serai ve zdraví domů… zpátky po bok Akita. V tu chvíli ještě doufal, že to bude znamenat navrácení míru do jeho duše, že všechno bude zase jako dřív…

***

Akito a Serai stojí na útesu. Ruku v ruce shlíží na burácející vlny pod ním. Serai Akita požádala o velmi důležitou věc.
Pohlédne na ni s výsměšným pohledem. „To je nesmysl,“ zakroutí hlavou. „Něco takového se nemůže nikdy stát. Teď je přeci doba míru.“
Seraina tvář se protáhne ve smutném pohledu. Snaží se usmívat, ale její smutné oči nedokážou lhát. „Znamená to, že ty…?“
„Ne! Ne!“ vyhrkne spěšně Akito a pevně ji sevře v nadloktí. Jeho starostlivá tvář spočine v té její raněné. „Nemyslel jsem to tak!“
V tu chvíli ty velké hnědé oči opět zazáří. Zvedá pohled zpátky do jeho tváře. „Takže…?“
„Samozřejmě!“ přikyvuje a i jeho zelené oči zazáří radostí. Tím jednoduchým slibem vytvořil příslib, který měl za úkol plnit. „Slibuji!“

***

Pod jeho víčka se dere zlatavé světlo. Promne si unavené oči a vzhlédne ke stropu. Všechno ho bolí od noci strávené na podlaze. Když se probouzí z toho snu, začíná si uvědomovat, jaká je teď situace. S bolestným výdechem ze ztráty si přikrývá oči rukou s doufáním, že až oči znovu otevře, bude tohle všechno pryč jako noční můra. To se ovšem nestane. Zvedá se proto ze země a pokládá polštář zpátky na postel. Lunair je už pryč.
Kdy odešla?“ mračí se Akito. Potřeboval ji mít pod kontrolou. Ona byla jediná jeho naděje na to, že se Serai zase vrátí domů.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top