Ztělesnění - Kapitola 2 (část 1/2)

Stará známost

„Nemyslíš, že vypadá jako ona?“ zeptá se Kaire a při tom stále hledí do tváře tajemného vetřelce ve fialovém plášti.
„Možná trošku,“ přikyvuje Kardian, „ale už si ji moc nevybavuji. Je to už hodně dávno. Nedokážu si představit, jak by teď asi vypadala.“
„Hm, myslím, že má i stejný účes,“ odtuší děvče sedící v křesle. „Asi je to jen náhoda.“
Kde to jsem?“ zamýšlí se zlatovlasá dívka, která se pomalu dává k sobě. Zamlženýma očima se snaží rozeznat okolí. Až po chvíli si uvědomí, že se ocitá v nějakém sklepení. Poslední vzpomínku má na muže, který ji omráčil na útesu. Konečně si uvědomuje situaci a bez delších okolků vstává na nohy.
„Bratře, už se probudila,“ vydechne nejistě děvče ve vozíku.
Kardian k ní rychle přikračuje a ochranářsky se před ní staví.
Žena okamžitě sahá po svém meči, ale ten je pryč stejně jako pytlík s uspávacím práškem.
„Přece si nemyslíš, že bych ti je nechal,“ zakroutí hlavou Kardian. „Ani nepřemýšlej nad nějakým odporem.“
„Nepotřebuji zbraň,“ zavrčí a vrhá se proti muži vší silou, které je v té chvíli schopná.
Kardian je ovšem muž, kterého by na záda nepoložil ani lecjaký mužský protivník natož dívka. Popadá ji kolem pasu a strhává k zemi, aby jí dostal co nejdál od své mladší sestry.
„Bratře!“ vykřikne Kaire. Její jemná duše nebyla na tak hrubé chování zvyklá. Nerada viděla někoho trpět, i když to byl nepřítel. „Neubližuj jí.“
Žena se mu ještě chvíli brání, ale po té povoluje. Když se klidní, Kardian ji pouští ze svého sevření a opět vstává.
Žena si se znechuceným výrazem odhrnuje spadanou ofinu z čela a také se staví na nohy. S hořkým úsměvem se zahledí do jeho tvrdé tváře. „Ty jsi mi ale gentleman.“
„Jenom k těm, kteří se mě pokoušeli zabít,“ odvětí Kardian. „Teď, pokud budeš tak laskavá, se koukej uklidnit. Je to jen pro tvoje vlastní dobro.“
Dívka si zakládá ruce na prsa a s odměřeným výrazem ve tváři se rezignovaně opře o kamennou zeď. Její rudé oči trhnou směrem k Akitovi, který stále v bezvědomí podřimuje na podlaze. „Vy nejste s ním, že ne?“ zeptá se uvědoměle. „Jak se ti podařilo získat ten prášek, kterým si mě uspal? Kromě toho není možné, aby ses hýbal stejně rychle jako já a taky-“
„Tohle není místo, kde můžeš pokládat otázky!“ zavrčí na ní rozhněvaný Kardian.
Ve tváři mladé Kaire to budí vyděšený výraz. Nikdy svého bratra neviděla tak rozčíleného a nepřátelského. Z toho pohledu jí puká srdce. „Uklidni se, bratře.“
„Všechno, co zatím víme, je jen to, že tu může být, aby nás odtáhla zpátky!“ zakřičí na svou sestru z míry vyvedený Kardian.
Kaire na něj jen mlčky hledí se smutkem v očích.
Opět se obrací směrem k vězenkyni. „Teď nám řekneš, co jsi dělala na tom útesu,“ řekne už o něco klidnějším hlasem, ale neubírá na vážnosti. „A taky kde jsi získala ‚Ztělesnění‘.“
Tvář zlatovlasé Akamky rázem ztrácí pobavený úšklebek. Její rudé oči se rozšíří překvapením při vyslovení toho názvu. „Jak může míšenec jako ty vědět o ‚Ztělesnění‘?“
„Jsem jediný člověk, který zná jeho složení.“
„Chceš mi říct, že ty jsi ten, kdo ho vytvořil? Absurdní!“ rozohní se podrážděně. „Pouze Alden Laeril, vrchní alchymista z Akamu, byl schopný ten vzorec rozluštit!“
„Tak dokonce znáš i to jméno,“ promne si zamyšleně bradu Kardian. „Hádám, že nakonec nejsi jen nějaký obchůzkář, jak jsem si původně myslel.“
Akamská dívka utichne. S popuzenou tváří namířenou do jeho tváře si opět zakládá ruce na hruď. Ohledně Aldena nemá s tímhle míšencem o čem mluvit.
„Jak smutné, že zemřel tak mladý,“ odtuší. „Kolik že mu bylo?“
„Osmnáct!“ vyhrkne podrážděně dívka. „Bylo mu přesně osmnáct, když zemřel,“ opakuje už o něco tišším hlasem. „Jak o tom víš?! Tahle informace je známá jen ve velmi úzkých kruzích akamské šlechty.“
„Ptám se tě na stejnou otázku.“
„Jak se jmenuješ?“ vydechne tiše Kaire a narušuje tak jejich vyhrocený rozhovor.
Lunair k ní shlédne tím podrážděným pohledem. „Mé jméno je Lunair Naeryus. Jsem jediná dcera vévody z Akamu, takže pokud mě okamžitě nepustíte-“
V tu chvíli dvojici sourozenců tuhnou obličeje v překvapené grimase.
„Lunair?“ vydechne Kardian. Jeho oči se zastřou. Ztrácí se někde daleko ve své minulosti. Jeho mysl se zcela odevzdává vzpomínkám na dívku toho jména, kterou znával.

***

Sedí v místnosti, která vypadá jako pracovna. Podél dlouhé zdi jsou police s velkým množstvím knížek. Teprve patnáctiletý chlapec sedí za pracovním stolem a cosi zapisuje do rozevřeného pergamenu.
V tu samou chvíli se rozletí dveře a do místnosti vběhne desetileté děvče s bělostným úsměvem na tváři. Má dlouhé zlaté vlasy dosahující do pasu a hustou ofinu. Její rudé oči září štěstím, když ho vidí.
Alden, dnes již znám pouze pod jménem Kardian, jí šťastný úsměv oplácí a vstává, aby jí vyšel vstříc. Je oblečený do pěkného modrého saka, které zdůrazňovalo jeho postavu. V nakrátko střižených zlatých vlasech má oranžovou čelenku, která tak brání vlasům, aby se mu pletly do očí. Pod ní mu v tváři září dvě velké rudé oči, jaké měl každý Akam.
„Aldene!“ zavolá šťastně dívka a pevně ho sevře v pase.
„Copak tady děláš?“ zeptá se zmatený chlapec.
Lunair k němu zvedá své zářivé oči. „Pojď si hrát!“
„Teď nemůžu, Lunair,“ povzdechne si.
Jejich rozhovor přerušuje voják, který spěšně vbíhá do místnosti. Patřil k její osobní stráži. Musel za ní běžet celou cestu. Pro Lunair to byla hračka, ale muži oděnému v těžké zlaté zbroji to zabralo trochu času. Je celý uřícený a udýchaný.
„Omlouvám se, sire Aldene!“ vyhrkne z posledního dechu. „Jen na malou chvíli jsem se otočil a ona-“
Alden se zasměje. „To je v pořádku.“
„Lady Lunair, je čas na vaši lekci klavíru,“ vyzývá ji voják.
Děvče znuděně protáhne obličej a naštvaně si založí ruce na hruď. „Ale to je tak nudné!“
„No tak, Lunair,“ usměje se na ni Alden. Pokládá ji ruce na ramena a sehne se, aby mohl zpříma pohlédnout do její tváře. „Pokud se budeš chovat jako hodné děvče, Tessalia a já si s tebou budeme zítra hrát tak dlouho jak si jen budeš přát.“
V tu chvíli povoluje z naštvaného postavení a její tvář se opět rozzáří s radostným úsměvem. „Vážně?! Slibuješ?!“
„Slibuji,“ přikyvuje Alden a jemně ji poplácá po hlavě.

***

Kardianovy oči se ztrácí někde v kamenné zdi. Jeho pohled je stále zastřený. Jedna vzpomínka střídala tu druhou a díky tomu byl zcela odříznut od situace, kterou měl před očima.
Toho využívá Lunair a vytahuje nůž, který jí za opaskem ještě zůstal. Kardian ho pravděpodobně přehlédl, protože byl v tajném záhybu, o kterém nemohl vědět, pokud by ho pozorně neprozkoumal. Než stačí Kaire zamyšleného bratra upozornit, přiskakuje k němu Akamka a pod krk mu pokládá ostří nože.
„Jenom hlupák by v takové situaci polevil v obraně,“ zašklebí se do jeho stále překvapené tváře.
Konečně se vrací duchem k ní. Snaží se nasadit neprostupnou tvář, ale to jméno v něm budí tolik vzpomínek svázaných s pocity, které už dávno vytěsnil z hlavy. Myslel si, že jsou už pryč, ale teď si konečně uvědomuje, že nikam nezmizely, i když se tolik snažil na ně zapomenout. Sleduje tu tvář, která teď stojí naproti němu a konečně si začíná uvědomovat, že poznává ty rysy malého děvčete, i když tvář ženy je už o mnoho let starší.
„Počkej…“ vydechne. Jeho hlas už není tak hrubý a rázný jako před tím.
„Jsme to my, Lunair!“ vyhrkne Kaire a přijede k ní o něco blíž. „My jsme Alden a Tessalia!“
Lunair na ni pohlédne výsměšným pohledem a odstrkává ji od sebe dál. Její srdce je raněné, když poslouchá ty lži. I ona se snažila zapomenout na tuhle část své minulosti. Vzpomínky na ni se mohou zdát být šťastné, ale jejich konec za sebou nechává jen černou díru v hrudi.
„Nakonec jste mohli přijít s něčím přesvědčivějším,“ zavrčí a přitlačí nožem na mužův krk. „Vzdejte se alespoň s tím malým zbytkem hrdosti, co vám zbývá.“
„Lunair, řekni mi, kde jsi ho získala?“ vydechne Kardian. Jeho tón hlasu se zcela změnil od toho, jakým na ni mluvil na začátku. „Myslel jsem, že jsem ‚Ztělesnění‘ zničil.“
„Proč o tom pořád mluvíš?!“ zakřičí do jeho tváře rozhněvaným hlasem. „Přestaňte už s těmi nesmysly! Přeci si nemyslíte, že vám něco z toho uvěřím!“
Na chvíli nastává ticho. Lunair je vzteky bez sebe.
Kardian jen smutně vydechne. „Nairo…“
„Co jsi to právě řekl?“ vydechne Lunair. Nakonec se i jí vrací vzpomínky na minulost, které se tolik snažila potlačit uvnitř svého nitra.

***

Stojí na hraně hradeb. Její zlaté vlasy poletují v prudkém větru. Na tváři se jí opět zračí šťastný úsměv. Je už o rok starší, ale v duši je stále tím stejným dítětem.
„Dávej pozor, Nairo,“ zavolá za ní Alden a přichází blíž, aby ji chytil za ruku a stáhnul ji k sobě.
„Nairo?“ zasměje se pobaveně Tessalia, která v dlouhých fialových šatech kráčí za ním. Její vlnité zlaté vlasy poletují kolem jejího kulatého obličeje. „To je poprvé, co někoho slyším vás takto oslovit, lady Lunair.“
Lunair seskakuje zpátky na zem a s hrdým výrazem se staví před ni. „To protože mi takhle může říkat jenom Alden!“ zasměje se. „Ale protože i ty jsi má dobrá přítelkyně, můžeš mi už konečně tykat.“

***

Její napružená tvář se křiví v bolestné grimase při této vzpomínce. „Jak se opovažuješ?!“ zakřičí do jeho tváře. „Tohle prostě není možné! Alden a Tessalia Laeril jsou mrtví!“
„Nairo, poslouchej…“ začne znovu Kardian.
„Pokud čistě teoreticky jste opravdu Tessalia a Alden, tak proč se neproměníte zpátky do své původní podoby a nedokážete mi to?“
„Jak dobře víš, tak pokud se uživatel nepromění zpátky během úplňku, tak už se to nedá zvrátit,“ spustí Kaire.
„My jsme to tak chtěli, Nairo,“ přikyvuje Kardian.
Opět se jen pohrdavě zasměje. „Tolik k vašemu důkazu.“ Přitlačí na Kardianův krk o něco silněji, až mu způsobuje malou ranku, že které po kapce vyteče krev. „Jste jenom pár imbecilů, který toho ví až moc.“
„Prosím, vyslechni nás, Lunair,“ žadoní s tím nejsmutnějším pohledem v oceánově modrých očích Kaire.
Kardian opět nasazuje vážný výraz. „Dobrá, řekla sis o to,“ zatíná čelist a zhluboka se nadechuje.
Lunair překvapeně pohlédne do jeho tváře. „Nedělej žádnou hloupost,“ upozorní ho.
„Pozdě,“ odkašle si a zavírá při tom oči. „Já znám jednu dívku, o které se mi každý večer zdá…“
V tu chvíli se její oči rozevírají překvapením a její stisk polevuje. Lunair znala tahle slova lépe než kdo jiný. Na světě byli jen další dva lidé, kteří je také znali.

***

Lunair a Tessalia spolu sedí na lavičce v parku a hrají kámen-nůžky-papír. Kousek dál ve stínu stromu sedí Alden a zapisuje cosi do svého černého notesu.
Lunair smutně protáhne obličej. „To není fér! Vždycky prohraju!“
„Vedla by sis lépe, kdyby si nevolila pokaždé jen nůžky,“ zasměje se Tessalia. „V téhle hře jde o to překvapit.“
„Ale…! Ale…!“ zavzlyká Lunair.
Tessalia vyskočí na nohy a radostným pohledem se obrátí na zaneprázdněného Aldena. „Bratře, už si konečně dopsal tu báseň pro Lunair?“
„Báseň?“ rozzáří se její rudé oči. V mžiku okamžiku zapomněla na smutek z prohry. Vyskakuje na nohy a svůj dychtivý pohled obrací k chlapci sedícímu ve stínu.
„Tessalio, proč…?“ zamračí se naštvaně Alden.
Ta se jen pobaveně zachichotá s rukou před pusou. „Promiň, bylo to snad tajemství?“
Alden poraženě vydechne. „Dopsal jsem ji, ale nemyslím si, že je vhodné, abych-“
„Chci ji slyšet!“ vyskočí nadšeně Lunair a přibíhá k němu blíž. „Prosím, Aldene, řekni mi ji!“
„No, dobrá,“ svěsí poraženě ramena. „Já znám jednu dívku, o které se mi každý večer zdá. Překrásné oči, úsměv i srdce má. Možná, že právě teď slyší má slova. Možná, že už víš, že ty jsi ona.“ Jeho rudá tvář se odvrátí zahanbeně na stranu.
Lunair na něj zírá překvapeným pohledem. „To je… milostná báseň?“ vydechne zaraženě.
„Uh, já…“ snaží se Alden vymyslet něco, čím by své jednání obhájil.
V tu chvíli její rudé oči opět zazáří a skáče mu kolem pasu. „Líbí se mi!“

***

Její ruka klesá dolů. Ustupuje pár kroků od Kardiana s touhle jedinou vzpomínkou usazenou v její mysli. Musí to být pravda. Nikdo jiný nemohl ta slova znát.
„Alden,“ vydechne s pohledem do jeho tváře, která jí teď byla tak cizí. Rudýma očima pohlédne na dívku v křesle. „Tessalia.“
Ta si úlevně oddechuje a mile se na ni usměje. „Už je to dlouhá doba, co, Lunair?“
„Jak je to možné?“ trhne pohledem zpátky ke Kardianovi.
Přikračuje k ní blíž a pokládá jí dlaně na ramena, jako to dělával, když byli ještě děti. „Je to dlouhý příběh…“

„Ten zatracený Vikon!“ ozve se z chalupy. Salory vybíhá na verandu a rozhlíží se po temném lese kolem. Její zamračený pohled pátrá po zmizelém manželovi, který uprostřed noci odešel, aniž by řekl jediné slovo. „Kam mohl jít v tuhle hodinu? Až ho najdu, tak dostane co proto!“ poháněná hněvem se rozchází do vesnice.

Mezitím už Kardian obeznámil Lunair o jeho příběhu. Zdá se, že to nese velmi těžko a ať byly jeho důvody jakékoliv, to že ji opustil, mu tak snadno nezapomene.
„Ale něco takového…“ vydechne nevěřícně. „Museli přeci mít nějaké podezření. Velká rada není stůl obklopený hlupáky. Takový kousek bez nalezených těl v nich přeci musel vyvolat podezření.“
„Proto jsme odcestovali velmi daleko od Akamu,“ dodává Kaire.
„Vzhledem k tomu, že Rada zná jenom naše skutečné tváře, než jsme použili ‚Ztělesnění‘, je jen velmi málo pravděpodobné, že by nás mohli vystopovat,“ dodává Kardian. „Proč tu jsi ty, Nairo? A co jsi dělala s ním?“ pokrčí čelo a pohlédne na Akita.
„Já…“
V tu chvíli se ozve jeho hlas. „Serai,“ vydechne ze spánku. Pomalu se dává k sobě. Promne si unavenou tvář, a když si konečně uvědomuje, co se stalo, vyděšeně vyskakuje na nohy a snaží se orientovat v prostoru.
Hledí na něj tři vážné tváře.
„Kde to jsem?!“ vyhrkne.
„Uklidni se, Akito,“ usměrňuje ho Kardian.
Lunair k němu přikračuje a pokládá mu nůž k obličeji. „A co uděláme s ním?“ povzdechne si znuděně.
Akito na ni hledí rozšířeným pohledem, který je plný zmatku a vyděšení. „Ty…!“ vyhrkne, když mu hlavou probleskne vzpomínka, kdy se na útesu změnila z podoby jeho manželky. „Akamko, co jsi provedla se Serai?!“
„Akito, počkej,“ vydechne starostlivě Kaire jemným hlasem. Snaží se tak zabránit tomu nejhoršímu.
„Kaire? Kardiane? Co tady vlastně děláte vy dva?“ vyhrkne ještě o něco zmateněji.
„Viděl toho příliš mnoho,“ zamračí se Lunair a nožem sjede k jeho krku. Je připravená dokonat to, co měla v plánu na útesu, než ji Kardian vyrušil.
Akito nevnímá chlad ostří na své kůži. Je tolik zmatený těmi prázdnými pohledy, které na něj hledí, jakoby se nic hrozného nedělo. „Vy… ji znáte?“
V tu chvíli se Lunair opět pobaveně ušklíbne. „Už to tak bude,“ odvětí a patřičně si užívá jeho zmatenost. „Oni jsou taky Akamové, ty hlupáku. Řekni, jsi překvapený?“
Zamíří očima do její zákeřné tváře. „O čem to mluvíš? Vždyť jejich vlasy a oči… Ledaže…“ Napadne ho myšlenka, že by nakonec mohli mít stejnou schopnost jako ona. Na vlastní oči přeci viděl, že se dokáže proměnit v podobu jiného člověka.
„Mluví pravdu, ale nech mě to vysvětlit-“ snaží se ho uklidnit Kardian. Jeho slova ovšem pro Akita v tuhle chvíli nemají žádný význam. Jsou to slova jen dalšího Akama, které z hloubi své duše nenáviděl.
„Nestojím o tvoje vysvětlování!“ zakřičí na něj. „Co jste provedli Serai?! Kde je?!“
Kardian poraženě svěšuje ramena a ustupuje. „Na tuhle otázku by ses měl zeptat Lunair. Já ani moje sestra s tím nemáme nic společného.“
„Ušetři si další otázky, míšenče,“ odbíjí ho zlatovlasá dívka, „protože odpovědi jsou pro tebe bezvýznamné vzhledem k tomu, že odsud živý neodejdeš.“
„To by stačilo, Lunair!“ vyhrkne vyděšeně Kaire. „Prosím!“
Kardian se staví za její záda a pevně ji sevře v rameni. Jeho pohled patří Akitově vyděšené tváři. „Neměj strach, Akito. Nedovolíme, aby se ti něco stalo.“
Lunair naštvaně zavrčí a stahuje svůj nůž dolů. Čelem se obrací ke Kardianovi a jeho přísnému výrazu. Ta tvář nepatřila muži, kterou znala z dětství, ale ty oči, i když nesly odlišný odstín, byly ty samé oči, které si ještě pamatovala. Akito měl v tu chvíli štěstí, že to byl právě Kardian, kdo její ruku zastavil. Lunair by neustoupila nikomu jinému.
Obchází Kardianovu postavu a staví se za dvojici sourozenců.
„Prosím, teď se uklidni,“ žádá ho vroucně Kaire s jemnou starostlivou vráskou na čele. „Vysvětlíme ti všechno včetně všech detailů.“
Akito se rozhlíží v těch tvářích a přemýšlí, jestli se jim dá věřit. Nakonec ustrne v tváři ustarané Kaire. Nikdo by přeci nedokázal takhle předstírat… ale pak svůj pohled zvedne do tvrdé tváře Akamky a uvědomí si, jak ona perfektně hrála jeho milující a soucitnou manželku.
„Tak mluvte,“ zamračí se nakonec.
Kardian se zhluboka nadechuje. Ví, že bude vyprávět dlouhý příběh. „Vše začalo již před mnoha lety v hlavním městě Akamu.“

***

Teprve patnáctiletý Alden dostal neopakovatelnou příležitost. Byl přizván jako jediný z dlouhé škály kandidátů na post vrchního alchymisty země. Vévoda se rozhodl, že jeho kvalifikace je dostatečná pro jeho výzkumy a jeho mladistvá energie bude velkým přínosem pro posun vpřed.
Stojí na zápraží jednoho z honosných domů, které se nacházely v centru města a patřily zdejší šlechtě.
„Tak tohle je ono, vrchní alchymisto,“ usměje se na něj žena v dlouhé fialové róbě. Zlaté vlasy má sepnuté ozdobnou sponkou. „Vaše pracovna se nachází uvnitř,“ dodává žena jménem Fione a rukou pokyne k zlatě zdobeným dveřím z alabastrového dřeva.
„Děkuji vám, vévodkyně,“ pokloní se pokorně Alden s rukou položenou na své hrudi na důkaz své pocty. Následně hlavu zvedá a pokyne rukou ke dveřím. „Až po vás.“
Fione děkovně přikývne a jde. Dva z vojáků držící stráž u vchodu dveře otevře, když dvojice vchází dovnitř.

***

„Byl jsem vybrán jako vrchní alchymista pro celý Akam. Pro chlapce mladého věku, kterým jsem tehdy byl, to byla neskutečná čest. To tvoje matka, Nairo, mi otevřela tyhle možnosti,“ vydechne Kardian a pohlédne do její zamyšlené tváře.
Při vyřčení matčina jména ji nepříjemně bodlo u srdce. Už si ani vzpomíná, jak vlastně vypadala, ale všechny ty pocity s ní spojené dokáže cítit velmi čistě.
„Vrchní alchymista?“ zaráží se překvapeně Akito.
„Ano,“ přikyvuje jeho směrem Kardian. „Odkud sis myslel, že mám všechny své znalosti?“
„Ale vždyť…“
„Nech ho pokračovat, Akito,“ vzhlédne k němu s milým úsměvem Kaire, „a všechno se dozvíš.“

***

Ocitají se v dlouhé chodbě, kde se na vytapetovaných stěnách nacházelo mnoho obrazů ve zlatých rámech. Byli na nich všichni členové rozrostlého rodu Naeryus.
Hned u vchodu stojí postarší muž s pleší a monoklem za vysokým stolkem, na kterém má rozevřenou knihu, dózičku s inkoustem a brk. Zakládá si ruce na záda a zvedá hlavu. V jeho tváři se nese skutečně sebevědomý a vážný výraz. Tahle práce pro něj jistě znamenala hodně.
Fione se zastavuje a rukou pokyne k postaršímu muži. „Písař vás zavede do vaší pracovny. Já vás teď opustím. Až se zabydlíte, vévoda Rayne vás bude očekávat nahoře,“ dodává a zvedá ruku ke dveřím v prvním patře.
„Děkuji, vévodkyně,“ pokloní se s rukou na srdci.
Fione se otáčí na proplešatělého muže. „Písaři, odveďte vrchního alchymistu do jeho pracovny,“ poručí mu. „Víte, kde je.“
„Jak si přejete, vévodkyně,“ ukloní se hluboce starý muž.
Fione na rozloučenou přikývne hlavou k oběma mužům a dlouhou chodbou odchází pryč.
„Pojďte za mnou, sire Aldene,“ vyzve ho se vztyčenou hlavou a rozejde se směrem do jižního křídla budovy.
Alden za ním vychází. „Vy znáte mé jméno?“
„Kdo myslíte, že sepisoval všechny dokumenty o vašem přijetí, sire Aldene?“ odvětí muž monotónním hlasem.
„Pravda…“ začervená se zahanbeně Alden. Je to přeci vévodův císař. Zapisuje všechno, co je třeba. Mělo ho to napadnout hned.
Pokračují chodbou dál a nakonec zabočují doprava, kde se zastavují hned u prvních dveří. Písař se k němu obrátí čelem a jednou rukou, kterou měl dosud založenou na zádech, pokyne ke dveřím. „Tudy, sire Aldene.“
Alden tedy bez rozmýšlení vchází. Ocitá se v místnosti s dlouhou knihovnou. Uprostřed je stůl a u něj židle. V čele visí velký zlatě orámovaný obraz vévody Rayneho. V pravém rohu stojí starožitné hodiny. Alden vykračuje dopředu, aby si to vše mohl prohlédnout z blízka, a jeho noha se zaboří do měkkého koberce. Jeho oči září jako oči malého dítěte. Tolik krásy pohromadě ještě nikdy neviděl.
„Tohle je vaše pracovna,“ pokračuje písař a ukáže na dlouhou knihovnu. „Jak vidíte, je tu velká knihovna se všemi možnými knihami o alchymii, které na téhle zemi existují.“
„Páni,“ žasne Alden a hledí na řadu všemožných knih. Většinu spisovatelů ani neznal. Některé z nich nebyly nikde k sehnání a byly to skutečné rarity.
„Kdybyste něco potřeboval, tak budu na svém místě.“
„Děkuji,“ přikyvuje Alden.
„Myslím, že vás vévoda chtěl vidět,“ dodává před odchodem. „Je ve své pracovně v poschodí.“
„Hned ho půjdu navštívit,“ ujišťuje ho Alden.
Písař přikyvuje a odchází z pracovny.
Alden přikračuje ke knihovně a předběžně propočítává, kolik životů by potřeboval, aby zvládl tohle všechno přečíst. „Je to opravdu velká sbírka. To mě jistě na nějakou dobu zaneprázdní,“ usmívá se.
Pohlédne k zrcadlu, které stojí u dveří a upravuje si oranžovou čelenku, aby před vévodou vypadal co nejlépe. S hlubokým nádechem vychází na chodbu, kterou se vrací ke schodišti, které mu ukázala vévodkyně.
Dolů akorát schází muž v generálské uniformě. Na jeho tváři je velmi zamračený výraz. Když se na chodbě míjí s mladým chlapcem, zkoumavě ho sjede pohledem. „Hádám, že ty jsi ten vrchní alchymista, o kterém se tu všude mluví,“ pronese a ulízne si vlasy svázané v culíku. „Kolik ti je? Deset?“
Alden se zastavuje. „Patnáct, pane,“ vydechuje spěšně. „Předpokládám, že vy jste armádní generál Dirk.“
Muž ignoruje jeho poznámku a zamračí se ještě víc. „Patnáct, heh? Doufám, že všechny ty věci, co se o tobě povídají, jsou pravdivé. Když se na tebe tak dívám, hodně o tom pochybuji.“
„Pane?“
Dirk jen zakroutí hlavou a pokračuje ve své cestě.
Alden se cítí nesvůj. Očekával pochyby ohledně jeho věku, ale nepředpokládal, že bude mít tu možnost stát jim tváří v tvář hned první den. Znovu se musí zhluboka nadechnout, aby sebral odvahu a mohl vyjít schody nahoru.
Nad nimi stojí další voják. „Přejete si?“
„Jsem Alden Laeril, vrchní alchymista…“
„Ah ano,“ přikývne voják a ustupuje z cesty. „Vévoda vás již očekává.“
Alden nejistě zaklepe a na vyzvání vchází do dveří. Rayne sedí u psacího stolu své honosně zařízené kanceláře. Když vidí mladíka vstoupit, s velkým úsměvem vstává a jde mu vstříc. Alden pohlédne na muže s krátkými zlatými vlasy a hustým knírem, který se k němu hrne s nataženou rukou. Vévoda ho popadá za tu jeho a v pevném stisku s ní zatřese.
„Alden Laeril, že?“ zeptá se s tím milým úsměvem na své tváři.
Alden rychle sklání pohled do země s úklonou. „K vašim službám, vaše veličenstvo!“
Rayne se jen nahlas zasměje. „Ušetři mě i sebe těch škrobených úklon,“ mávne rukou a konečně ho pouští ze svého sevření. „Tohle vážně není třeba.“
Alden překvapeně zvedne pohled vzhůru.
„Posaď se,“ vyzve ho vévoda a sám si sedá do čela dlouhého stolu, který byl obsazen spoustou židlí.


***

„Rayne…“ vydechne Lunair.
„Ano, tvůj otec,“ přikyvuje Kardian. „Jeho chování bylo tak obyčejné a přirozené… Totiž nebylo takové, jaké by se očekávalo od vévody Akamu. Ale potom…“

***

„Víš, že jsi vlastně úplně první člověk, který získal post vrchního alchymisty a byl pozván, aby pracoval v hlavním městě?“ usmívá se na něj dál vlídně Rayne.
„Jsem skutečně poctěn!“ vyhrkne Alden.
„Vybrali jsme tě pro tvé vědomosti,“ pokračuje Rayne. Tón jeho hlasu se změnil a ten úsměv pomalu začíná ustupovat. „Mysli na to, že tady už nejde o to, jak dobrý jsi jako jednotlivec. O všechny své poznatky se musíš za každou cenu podělit s námi, ať už budou příznivé nebo ne.“
„Samozřejmě, vévodo. Toho jsem si vědom,“ ujišťuje ho.
„Víš, udělali jsme takový… Říkejme tomu výzkum,“ zvážní Rayne.
„V jaké oblasti?“
„No, hlavním jádrem tohoto výzkumu bylo vyrobit kontroverzní substanci,“ zaobaluje svou odpověď vévoda. „Její výroba podléhá přísnému tajemství, takže ti to zatím nemohu říct. Ale tak nějak jsme doufali, že bys měl zájem se na její výrobě podílet a pomoci nám tak dotáhnout výzkum do zdárného konce.“
„Ale, pane, jak můžu-“
„Všechno se samozřejmě dozvíš,“ ujišťuje ho Rayne. „Musíš pochopit, že její hodnota je nevyčíslitelná. Pokud by se ti podařilo ji vytvořit, dokonce života by si nemusel ani hnout prstem.“
Alden podezíravě hledí do jeho tváře. Tolik tajností ohledně nějaké podezřelé substance nečekal. Tohle všechno přeci nemůže být jen tak. Mohlo by se jednat o zbraň nebo něco podobného, na čem by se přeci nechtěl podílet. Rayne se najednou hlasitě zasměje a opět nasazuje tu tvář plnou vlídnosti. Konečně si Alden uvědomuje, že to je jen přetvářka. Něco mu tu nesedí.
„Ale tohle počká. Co kdyby si dnes s námi povečeřel? Seznámíš se tak se všemi důležitými členy Velké rady.“
„Dobrá, vaše veličenstvo,“ přikyvuje.
Vévoda vstává od stolu a chystá se mladého alchymistu vyprovodit.
V tu chvíli se rozráží dveře a v nich stojí zlatovlasá dívka v červánkových šatech. Ignoruje Aldena a div ho neporazí, když se rozběhne směrem ke svému otci. „Otče! Otče! Naučila jsem se novou píseň na piano!“
„Hej,“ vyhrkne mladík, když se dívce vyhýbá. Ohlédne se za jejími zlatými vlasy a zářivým úsměv. V tu chvíli jakoby si uvědomil, že tenhle jediný úsměv je na tomhle místě skutečný a upřímný.
„Omlouvám se, sire Aldene,“ vydechne vévoda. „Tohle je moje dcera Lunair. Občas neví, jak by se měla chovat.“
„V pořádku,“ přikyvuje Alden a odchází pryč.

***

Kaire se pobaveně zasměje. „Bratr celý večer nemluvil o ničem jiném než o tom, že postrádáš vychování, Lunair.“
Na dívčině tváři se objevuje popuzený výraz. „Není žádný důvod tohle zmiňovat.“
Kaire se znovu zachichotá a pohlédne na dvojici mužů, jejichž výrazy jsou stále vážné a neměnné jako tváře soch.
„Co měl vévoda na mysli, když zmiňoval tu podezřelou substanci?“ ptá se Akito.
„Dostanu se k tomu,“ odbíjí ho Kardian a pokračuje ve svém příběhu.


(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top