Ztělesnění - Kapitola 1 (část 3/3)


„Tak už pojď, Vikone,“ zatáhne ho za rukáv Akito a už se chystá vyjít z místnosti.
V tu chvíli se na schodech ozvou kroky. „Proč je tady takový povyk?“ zamračí se muž, který se na nich právě objevil. Má husté plavé vlasy a oceánově modré oči. Jeho tvář je velmi vážná a naštvaná. „Kaire ještě spí. Copak už přijeli ti Akamové?“
Akito k muži omluvně pohlédne. „Ne, Kardiane, ale nikde nemůžu najít Serai,“ odpovídá. „Jdeme znovu ven, abychom ji našli.“
„V tom případě půjdu s vámi,“ spustí bez delšího rozmýšlení Kardian a schází schody dolů. Přichází k věšáku a sundává z něj hnědý plášť, který si přehazuje přes ramena a uvazuje si ho pod bradou.
„Dobře, každá pomoc se nám hodí,“ přikyvuje děkovně Akito.
„Derrone, můžeš zatím dohlédnout na Kaire a ostatní?“ zeptá se ho Kardian.
„Jasná věc,“ přikývne.
„Dobře, ale přesto doufám, že nebudeme muset moc daleko. Venku je opravdu boží dopuštění,“ mračí se a hledí při tom z okna na černou oblohu.
„Prospěje to úrodě,“ pokyvuje se spokojeným úsměvem Vikon, když cpe svou hlavu do okna vedle té Kardianovi.
Ten na něj jen znechuceně pohlédne a odtahuje se. Než vyrazí ze dveří, na schodech se objeví další postava. Tahle je o něco drobnější než ta Kardianova a v její tváři je spousta jemných dívčích tvarů. Její vlnité plavé vlasy jí dosahují až do pasu. Na sobě má světle růžovou noční košili, která jí dosahuje až ke kotníkům. Její chodidla vykukují zpoza té košile… tedy spíše to, co z nich zbylo. Dívčiny nohy utrpěly vážné omrzliny, kvůli kterým přišla o většinu prstů na nohou a další části chodidel. Modrýma očima zamžiká směrem k Akitovi. „Ránko Akito,“ usměje se jeho směrem roztomilé děvče.
„Kaire?“ vytřeští překvapeně oči. Bylo opravdu málo pravděpodobné, že by děvče ještě někdy uviděl na nohou. Pravdou totiž bylo, že kromě vážných zranění, které její nohy utrpěly, ji ke všemu ještě zachvátila vážná nemoc. Nikdo přesně nevěděl, co jí bylo, ale její tělo postupem času chřadlo a v posledních dnech už nevydržela ani dlouho vzhůru.
Její ruce se pevně zapírají do zábradlí, až klouby na nich zbělají.
V tu chvíli vyrazí dopředu Kardian. „Vrať se hned do postele!“ vyhrkne starostlivě a naštvaně zároveň. „Nemůžeš-“
„Zaslechla jsem, o čem jste se bavili,“ přerušuje ho jemný hlas jeho sestry. „Doufám, že Serai brzy najdete.“
„Děkuji,“ vydechne Akito. „Jsi vážně moc hodná, Kaire, ale teď by si opravdu měla odpočívat.“
Kaire s milým úsměvem přikývne. „Udělám to, aby si neměl strach,“ zasměje se tenkým hláskem.
Kardian s vráskou na čele pohlédne k Derronovi. „Pomůžeš jí?“
„Jasně, jasně,“ přikyvuje Derron a spěšně vybíhá schody, aby pomohl mladé dívce v bezpečí odejít zpátky do postele.
„Dávej na ně pozor, bratře,“ obrací se ještě za Kardianem.
„Neměj strach. Budeme v pořádku,“ ujišťuje ji s krátkým přikývnutím a pokusem o úsměv, který se na jeho bledé tváři hledal jen těžko. Vyráží ze dveří následován dvojicí mužů.
Jen co všichni tři vyjdou na déšť, jejich vlasy zplihnou k jejich ramenům. Přes hustý déšť je těžké něco slyšet a ještě těžší něco vidět.
„Napadá tě, kam mohla Serai jít, Kardiane?“ zavolá nahlas Akito a pohlédne na jmenovaného. „Prohledal jsem celou vesnici, ale nikde tu nebyla.“
„V tom případě bychom se měli podívat do lesa,“ odtuší jmenovaný. Mhouří oči v hustém dešti, když mu do nich stéká voda.
„Ale proč by tam chodila úplně sama?“ nakrabatí nejistě čelo Akito.
„Jak to mám asi vědět?“ pokrčí rameny Kardian s osobitým chladným tónem svého hlubokého hlasu. „Je to tvoje manželka.“
Akito zahanbeně sklopí pohled do země.
„Tak pojďte,“ vyzývá je Kardian s poraženým výdechem a rozchází se směrem k západním lesům.
Po pár minutách dorazí ke vchodu. Nečekají a jdou dovnitř. Les je za tohoto deštivého podvečera temný a chladný.
Vikon se nejistě rozhlíží kolem sebe. Zdá se mu, jakoby tu na něj z každého temného koutu koukal pár zářivých očí. „Je tu pěkná tma.“
V tu chvíli se ozývají zvláštní zvuky přicházející z dálky a přibližující se ohromnou rychlostí.
„Co to…?“ zamračí se znepokojeně Kardian a vzhlédne k temné obloze, kterou brázdí hejno vran.
„To je zvláštní,“ vydechne Akito, když s hlasitými skřeky proletí nad jejich hlavami. „Vrány v dešti…“
Kardian opět shlédne. „Nenapadá tě nějaké místo, kam by mohla jít?“
„Je tady jeden starý útes, na který jsme spolu často chodívali,“ odpovídá Akito a ukáže směrem dál na sever. „Je to její oblíbené místo, ale už jsme tam nějakou dobu nebyli.“
„Hádám, že to je dobré místo, kde začít,“ přikyvuje Kardian. Jeho tvář stále nese chladný výraz. Skoro jakoby nedokázal dát najevo nějaké city. Jeho sestra, Kaire, byla jeho pravým opakem. Stále se tvářila tak vlídně a ke všem ve vesnici byla laskavá. Nebylo proto divu, že všechny její stále se zhoršující zdravotní stav velmi zasáhl, i když ve vesnici byli v tu dobu ještě zcela noví.
„Sal a já nemáme žádné speciální místo,“ posteskne si Vikon při cestě k útesu.
Nikdo na jeho poznámku nijak nereaguje a po pár metrech se obrací směrem k západu, kde se na chvíli zastavují. Po chvíli přeháňkový mrak mizí a odnáší sebou i studený déšť. Zmáčené obličeje chlapců jsou ozářené zapadajícím sluncem. Vikonovy vlasy jsou v tomhle světle ještě rudější než kdy jindy.
„Tohle je cesta na útes,“ ukáže znovu Akito.
„Jsou tam nějací lidé,“ zaposlouchává se do větru Kardian.
Akito se také zaposlouchá, ale neslyší nic víc, než šumění větru a postupné skapávání zbytků deště ze stromů. „Nic neslyším.“
„Já taky ne,“ souhlasí Vikon.
Kardian jen sklopí hlavu a vyrazí kupředu. „Zapomeňte na to. Jdeme se tam podívat.“
Šplhají stále výš a výš a přibližují se tak k útesům. Cestou naráží na tři osedlané koně, kteří ovšem nemají jezdce. Jsou celý promočení a pasou se na zelených pláních pod útesem. Výše už by se na kopytech nevyškrábali, a tak je tu jejich pánové nechali.
„Zdá se, že jsme něco našli,“ zamračí se podezíravě Kardian.
Kousek dál jsou slyšet už lidské hlasy. Akito nečeká a vyráží na útes. Spatřuje Serai obklopenou trojicí mužů v akamských uniformách.
Milá tvář jeho manželky šlehne pohledem k přicházející trojici. „Oh, ahoj Aki…“
„Nechte ji na pokoji!“ vykřikne zelenooký chlapec a vyráží své manželce na pomoc. Vytahuje přitom meč, který dostal od Derrona. Rychlým skokem se staví před ní jako ochranná zeď a hrot jeho meče míří k trojici rudookých mužů.
„Aki, počkej…“ snaží se ho zastavit Serai tichým hláskem a ovíjí svoje štíhlé ruce kolem jeho nadloktí.
„Zůstaňte tam, kde jste!“ vyhrkne znovu Akito s přísným výrazem mířeným do tváří tří vojáků. Neposlouchá námitky své ženy. Je rozhodnut ji ochránit za každou cenu.
Vikon zbledne hrůzou, když spatří scenérii, které je právě svědkem. „Akito, co to…?! Myslím, že mám infarkt.“
„Nic se jí nestalo!“ zavolá za ním Kardian přísným hlasem. Snaží se zabránit nejhoršímu, když spatřuje jednoho z vojáků, jak sahá po zbrani. „Uklidni se!“
„Jenom se mě ptali na cestu,“ vměšuje se do toho znovu Serai tím jemným hláskem, který je sotva slyšitelný. Vždycky tahle mluvila. Byla to taková křehká květina, která by nedokázala nikomu ublížit ani na nikoho zvýšit hlas. Byla to ta nejjemnější osoba, kterou Akito poznal.
Shlédne k jejímu kulatému obličeji obklopeném tmavohnědými na krátko střiženými vlasy, které jí splývaly k ramenům. Její oči jsou kaštanově hnědé a plné něhy. I když se mohlo na první pohled zdát, že jsou se Salory identické, – nebylo tomu divu, protože byly jednovaječná dvojčata, – tak Akito poznal ten rozdíl. Nejenže Salory měla vlasy dlouhé a nosila je svázané v culíků. Její oči byly naproti těm Seraiiným plné ohně a její tvář zdaleka nevypadala tak mile. Stejně jako u Kardiana a Kaire i Serai a Salory byly dvě zcela odlišné osobnosti.
„Serai?“ vydechne překvapeně. Nechává se unášet tím vlídným pohledem, i když nedokáže uvěřit slovům, která vypustila z úst.
„Copak se váš manžílek neučil, že nemá provokovat ozbrojené muže?“ zasměje se jeden z vojáků směrem k mladému děvčeti, které se vehementně pokouší stáhnout Akitovu ruku s připravenou zbraní.
„Máš štěstí, že nám tahle mladá dáma byla tolik nápomocná,“ odtuší druhý z vojáků se zamračeným výrazem namířeným do tváře překvapeného chlapce. „Ušetří ti to pár nepříjemných dní ve vězení.“
„Tohle přece…“ vydechne Akito. Stále nedokáže uvěřit tomu, co se odehrává. Jakoby si až teď uvědomil, jakou hloupost udělal, když se proti Akamům postavil se zbraní v ruce. Shlédne k mečům, které se kolíbají vojákům u pasu. Jsou uschovány ve zlatém pouzdře. Určitě budou z kvalitního kovu a pekelně nabroušené. Sklání proto napodobeninu meče, kterou svírá ve své ruce, k zemi.
Serai předstupuje před podrážděné vojáky. „Omlouvám se za tohle nedorozumění.“
„To je v pořádku,“ ujišťuje ji voják, který promluvil jako první. „Děkujeme za vaši pomoc, slečno.“
„Pojďme pryč,“ zamračí se třetí z vojáků a vydává se směrem ke koním, kteří už čekají pod útesem.
Jeden z nich se ještě na okamžik otočí za čtveřicí vesničanů. „A zahoď tu ubohou napodobeninu meče,“ zašklebí se pobaveně na Akita. „Pochybuji, že by dokázala přeseknout alespoň stéblo trávy.“
Když trojice odejde, Akito schovává meč za opasek a pevně sevře Serai v nadloktí. „Dělali jsme si o tebe starosti, Serai,“ vyhrkne do té něžně se usmívající tváře. „Proč si odešla z vesnice, aniž bys mi o tom řekla?“
Její výraz se mění na překvapený. „Řekla jsem ti, že dnes půjdu sbírat bylinky do lesa,“ vydechne tím tichým a něžným hlasem. Její výraz je tak nevinný, že by mu Akito dokázal uvěřit cokoliv. „Copak si na to zapomněl, Aki?“
„Vážně?“ pokroutí pusu. Zahanbeně shlédne do země. Nemůže uvěřit tomu, že na to zapomněl.
Serai se jen mile zasměje. Zní to jako lehká zvonkohra ve větru. „Ano, Aki. Kromě toho by sis o mě neměl dělat takové starosti. Zvládnu se o sebe postarat sama.“
„Ale co kdyby sem ti Akamové nepřišli s dobrými úmysly?“ zhrozí se.
„Ale přišli,“ namítá. „Válka už skončila velmi dávno. Teď je doba míru.“
„Balancoval si na hraně, Akito,“ zamračí se na něj přísným pohledem Kardian. Jeho tvář rudne vztekem. „Kdyby nebyli v dobré náladě, mohlo nás tvoje jednání všechny zabít. Měl by ses nad sebou občas trochu zamyslet. Vím, že jsi ještě mladý, ale tohle…? Taková hloupost!“
„No tak, Kardiane,“ zastavuje smršť poučného kázání Serai. „Aki to nemyslel zle. Kdyby na mém místě byla Kaire, zachoval by ses stejně.“
Kardian ztichne, ale jeho tvář je stále napružená.
„Nemůžu tomu uvěřit!“ vyhrkne nadšeně Vikon a podívá se na Akita obdivným pohledem. „Postavit se s tím párátkem proti Akamům v plné zbroji bylo opravdu odvážné gesto!“
„Bylo to hloupé gesto!“ opravuje ho nabručený Kardian, který rozhodně nesdílí jeho nepochopitelné nadšení a zakládá si ruce na hruď.
„Já jsem ráda, že si pro mě něco takového udělal, Aki,“ usměje se na něj Serai a s tím roztomilým úsměvem ho políbí na tvář. „Děkuji ti.“
Kardian se zahledí na obzor. „Slunce už zapadá,“ vydechne o poznání klidnějším hlasem. Nakonec jen vydechne. Zkáza je naštěstí zažehnána a to jen díky vlídnosti a dobrému srdci Serai. „Ostatní ve vesnici už musí trnout strachy.“
„A já jsem hladový! Těším se na toho králíka, co Mella připravila k večeři,“ mne si ruce mlsný Vikon.
„Už mám všechny bylinky nasbírané,“ usměje se Serai a sbírá ze země odložený košík. „Takže klidně můžeme vyrazit.“
„Dobrá, tak pojďme už domů,“ vydechne úlevně Akito a bere svou ženu kolem ramen, aby se ujistil, že už ji nikde po cestě neztratí. „Jsem rád, že už je to za námi.“ 

„‘…Nikdy ji nedostaneš zpátky! Vyzývám tě na souboj na život a na smrt!‘“ vykřikne Vikon, když všichni kromě Kaire sedí kolem stolu v hostinci a dychtivě naslouchají historce, kterou jim Vikon tak zapáleně vypráví. Jak mu bylo podobné, dost své příběhy přikrášloval, „vyzval Akita jeden z akamských vojáků. Situace vypadala velmi špatně, ale když se Akito ohlédl přes rameno do tváře své manželky, našel v sobě skrytou sílu a zvolal: ‚V tom případě budeme bojovat!‘“ pokračuje a vyskakuje ze židle na stůl, ze kterého shlédne ke všem posluchačům. „Pouhým máchnutím svého meče poslal trojici akamských vojáků přímo do propasti strmého útesu,“ ztišuje se a sedá si zpátky na místo vedle Salory. „‘Pojďme teď domů, Serai…‘ zašeptal do jejího ucha,“ při tom pohlédne do dychtivé tváře Salory, která jeho příběh hltá plnými doušky. „Pohlédla na něj a řekla: ‚Jsi můj hrdina a tohle je tvá odměna,‘“ vyhrkne a jeho tvář se nenápadně přibližuje k té Salory. „V tu chvíli se jejich rty sešly a spočinuly v dlouhém polibku. Následně ruku v ruce odešli do zapadajícího slunce,“ dovypráví svůj příběh Vikon, když je jeho obličej už skoro u toho Salory. Jenže místo polibku se dočká ohnivé facky z její strany. Překvapeně otevírá oči a spatřuje její napruženou tvář. Všechna ta dychtivost je rázem tatam. Podrážděně si promne bolavou tvář a obrátí se zpátky k obecenstvu. „A tak jsme teď zpátky v bezpečí i se Serai po tomhle šíleném dobrodružství.“
Akitova tvář je rudá studem. „Takhle to úplně nebylo…“
Serai se k němu nakloní a při tom jemně svírá jeho ruku. Na její tváři se zračí ten její osobitý milý úsměv plný něhy. „Jen ho v tom nech,“ zašeptá do jeho ucha.
Milý úsměv jí oplácí. Opět když se dívá do její jemné tváře, cítí ten mír ve své duši. Dokud bude stát po jeho boku, nikdo a nic ho nemůže porazit.
„Drahoušku, to je mi ale příběh!“ vydechne unesená Taima.
„Je dobře, že jsi těm Akamům dal takovou lekci, chlapče,“ pochválí ho uznale Derron.
Mella jeho nadšení nesdílí. Její starostlivý pohled se také obrátí k chlapci. „Měl by sis dávat lepší pozor, Akito. Stačil by jeden chybný krok a mohl si se vrátit po kouskách.“
„Ale ono to takhle neb-“
Jeho slova opět někdo přeruší. „Já jsem rád, že nešli po mě!“ oddychuje Jon a dopíjí další korbel piva.
„Sal, co si o tom příběhu myslíš?“ zvedne obočí jejím směrem Vikon.
Ta mlčí se založenýma rukama na prsou. V tváři se jí zračí ta osobitá napruženost.
„Sally?“
„Proč něco takového někdy nemůžeš udělat ty pro mě?!“ vyjede na něj.
„Copak jsi už zapomněla, jak jsem tě zachránil před tím kbelíkem barvy, co padal na zem? Nechal jsem ho všechen vylít na sebe, aby ses nezašpinila,“ zvedne významně hlavu.
„Nezašpinila?! To je pravda. Proto jsem to všechno potom musela uklízet já,“ zavrčí podrážděně.
„No jo, ale…“ snaží se z toho vykroutit Vikon. Nenapadají ho ovšem žádná slova, kterými by se tentokrát obhájil. Jen smutně sklopí zahanbený pohled do stolu před sebou.
V tu chvíli se ozve milý smích. Serai se k nim obrátí z druhé strany stolu. „No tak, sestřičko,“ vyzve ji vlídným pohledem. „Netrap ho tolik.“
„Ty nemáš co mluvit,“ ohrazuje se. „Nakonec jsi to byla ty, kdo si vybral dobře.“
V tu chvíli Akito zrudne ještě víc. Na komplimenty ze strany Salory nebyl zvyklý. Sám si nepřipadal jako nikdo extra. Nebylo na něm nic výjimečného. Vlastně do teď ještě nepřišel na to, jak se do něj mohla zamilovat tak úžasná dívka jako Serai.
S tou myšlenkou pohlédne na profil její tváře, který se tak vlídně usmívá na svou sestru. Pro něj byla perfektním protějškem. Byla tak laskavá a trpělivá. Nikdy se na nikoho nedokázala zlobit. Nepamatoval si, že by ji snad někdy viděl naštvanou nebo smutnou. Žila svůj život, aby dělala radost druhým. Hlavně za to ji tolik miloval.
„Hej!“ ohradí se raněný Vikon.
V tu chvíli se ještě stále oněmělý Kardian z naprosto vymyšleného příběhu odsouvá od stolu a vstává. „Měl bych už jít. Musím Kaire přinést večeři. Dobrou noc všem.“ Rozloučí se a bere do ruky tác s večeří, který stál u pece. Bez dalších slov odchází do tmy.
Akito se za ním ohlédne. „Dneska toho moc nenamluvil.“
„Kardian toho nikdy moc nenamluví,“ odtuší Taima.
„Od prvního dne, co sem s Kaire přišli, se vůbec nezměnil,“ dodává Derron. „Přesto jsem rád, že jsme je přijali. Je to dobrý chlap a dost nám pomohl.“
„Musí pocházet z nějaké bohaté rodiny, když měl tu možnost naučit se tak dobře medicínu,“ odtuší Salory a v jejích očích hrají jiskřičky. „A je vážně moc hezký, nemyslíš, Serai?“ pohlédne na ni tázavým pohledem přes stůl.
Tvář jmenované se zardí. „To nevím…“ vydechne nejistě. „Tedy nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Mám svého Akiho,“ usměje se tím nejsladším úsměvem a pevně sevře jeho ruku.
Salory jen vydechne.
„Sal, proč o všech mluvíš tak hezky, ale o mě ne?“ zamračí se dotčený Vikon.
„Sestřička o tobě také mluví hezky, když nejsi zrovna poblíž,“ vyzradí tichým hláskem Serai a pobaveně se zachichotá.
„Vážně?“ zajiskří jeho oči.
„Ne!“ odsekne podrážděná Salory.
„To bylo od tebe hrubé, Sal,“ zasměje se pobaveně i Akito. Konečně z něj opadla ta nejistota.
V tu chvíli se od něj Serai odtáhne. Na malý okamžik mizí její pozitivní úsměv a její tvář zvážní. Odráží se v ní temný stín. 

Kardian se mezitím vrací domů za svou mladší sestrou. Vychází schody do patra a nachází ji ve své posteli, vedle které stojí noční stolek se zapálenou svíčkou.
„Ahoj bratře,“ vydechne Kaire. „Promiň, že jsem vlezla do tvé postele, ale je blíž ke světlu.“
„Už jsem ti říkal, že by si neměla chodit, když tu nikdo není,“ zamračí se a pokládá tác s jídlem na stůl. „Co kdyby si upadla?“
Kaire se zasměje. „Jsem opravdu tak velké břemeno?“
Kardian na její poznámku nic neříká. Vedle talíře pokládá příbory. Jeho tvář je plná starostí více než kdy jindy.
Kaire si toho všímá, a tak znejistí. „Něco se s tebou děje. Co to je?“
Kardian jen dlouze vydechne. Jde ke své sestře a bere jí do náruče. Následně ji posadí ke stolu a sám si sedá vedle ní s rukama založenýma na stole. Kaire bere do ruky příbor a pouští se do večeře.
„Všichni v hostinci teď slaví Seraiin návrat, ale spousta věcí kolem toho nedává smysl,“ svěřuje se. Jeho tvář je zasmušilá. Zdá se, že mu to dělá opravdové starosti.
„O čem to mluvíš?“ zeptá se nejistě Kaire mezi sousty. „Neříkal si právě, že se všichni v pořádku vrátili domů?“
„Ano, ale Jon přeci slyšel, jak se rytíři z Akamu ptají na cestu do vesnice.“
„To byl důvod, proč se tak polekal,“ přikyvuje Kaire.
„Ale když jsme našli Serai na útesu, řekla nám, že se jí ptali na cestu… Což znamená, že nakonec vůbec neměli namířeno do vesnice, protože sem nikdy nedorazili,“ váhá Kardian.
„Možná se jen snažili dostat někam blízko vesnice a ta jim jen sloužila jako navigační bod,“ namítá Kaire. „Třeba sem skutečně vůbec neměli namířeno.“
„Možná,“ přikyvuje Kardian. „Ale proč se potom ptali na cestu na tak odlehlém místě, jako je starý útes? Není to zrovna místo, kde by člověk předpokládal, že tam vůbec někdo bude… Hlavně když vesnice byla prakticky po cestě, odkud přijížděli…“
Kaire se tentokrát odmlčí. Už jí nenapadá nic, čím by bratrovi vyhnala ty pochyby z hlavy.
„A Serai… Musela být venku celý den a sbírat bylinky, když na ni vojáci narazili,“ pokračuje ve svých pochybách. „Ale jediné, co u sebe měla, byla hrst bylinek v košíku. Takové množství, které člověk nasbírá během pár minut.“
„Možná to byly speciální bylinky, které jen tak někde nerostou, a tak jí trvalo o něco déle, než je našla.“
„Nebylo na nich nic speciálního,“ zakroutí nesouhlasně hlavou Kardian. „Jen hrstka plevele, který roste všude po lese.“
Kaire se opět odmlčí.
„Půda pod kopyty těch koní už byla dost ušlapaná. Museli tam stát už dlouhou chvíli. Proč by tak dlouho čekali, než narazí na někoho na místě, kde neměl tou dobou nikdo být, když měli vesnici a jejich obyvatele za rohem…? A kdyby ji tam potkali hned, jak tam dorazili, tak proč by se tam s ní tak dlouho zdržovali? Vysvětlit někomu cestu přeci netrvá půl dne.“
„Myslíš si, že Akamové už o nás vědí?“ vydechne nejistě Kaire a pokládá příbor zpátky na stůl.
„To nevím, ale něco se rozhodně děje.“
„Já se tam nechci vrátit, Aldene,“ vydechne smutně dívka. Její ústa se roztřesou. Má slzy na krajíčku.
Kardian, jenž ho děvče nazvalo jeho skutečným jménem Alden, znovu zvedá svou sestru do náruče a pomalu ji odnáší zpátky do postele. Přikryje ji dekou a jemně jí políbí na čelo. „Neměj strach, Tessalio. Nedovolím jim, aby nás tam znovu odtáhli.“ 

Stejné noci o něco později se venku před Akitovou chatkou ozvou kroky, které ho probouzí. Je otočen zády ke své manželce a přemítá ve své hlavě, co to právě slyší. „Ten zvuk… Kdo…?“ Zvedá pohled k malému oknu. „Vždyť je ještě noc.“ Obrací se na druhý bok a rukou sáhne na polštář. „Serai, jsi vzhůru?“ zašeptá do tmy. V tu chvíli zjišťuje, že je postel prázdná. Překvapeně se zvedá a rozhlédne se po místnosti. Nikde po ní není ani stopy. „Co to s ní v poslední době je?“ Znepokojeně vstává a natahuje na sebe špinavé oblečení z dneška. Chvíli se rozmýšlí, ale nakonec si kolem pasu obepíná opasek s mečem, který dostal od Derrona, a vychází vstříc temnotě lesíka.
Spatřuje postavu mizící ve vesnici. „Byla to ona?“ zamýšlí se a následuje ten stín hluboko do západního lesa. Tam se mu postava ztrácí. „Kam mohla jít?“ zamyslí se znovu a rozhlédne se kolem sebe. V tu chvíli si vzpomene na události dnešního dne. Jeho kroky ho proto vedou dál na sever a pak zase na západ na vrchol útesu.
Serai stojí na samém kraji a hledí před sebe na velký stříbrný měsíc, který je právě v úplňku.
Tady je. Co tady nahoře dělá?“ zamračí se nejistě. Vyskakuje na kládu, která je položená kolmo přes řeku aby se po ní dalo projít dál.
Serai zaslechne jeho kroky a usměje se. „Víš, byl si vážně snadno předvídatelný celé ty měsíce,“ vydechne do větru a ani se za ním neohlédne. Tón jejího hlasu je jiný, než na jaký byl u ní zvyklý. Všechna ta jemnost a nevinnost byla rázem pryč. „Sledoval si mě až sem, protože si se bál. Neinformoval si o tom nikoho z vesnice, protože je půlnoc a nechtěl si je budit.“
„Serai, co má tohle všechno znamenat?“ zamračí se a přichází k ní ještě blíž. „Proč se takhle chováš? Udělal jsem něco?“
„Ano, to jsi udělal,“ vydechne a její tón je zcela chladný a odtažitý. Pohlédne na něj zpříma svýma kaštanovýma očima, ve kterých není ani kapička té něhy, kterou znával, jakoby před ním stála úplně jiná žena. Žena, která mu byla tak cizí. „Víš, nechala bych tě být, protože všechno šlo perfektně podle plánu. Ale ty jsi na ní prostě musel tak lpět. Je to tak patetické,“ zamračí se s nechutí v hlase. „Dnes to nebylo jinak, že je to tak? A nejhorší na tom všem je, že to tvé otravné lpění nakonec mohlo vést k tomu, že by si mě odhalil. Víš, proto teď nemám jinou možnost.“
Akito nevěřícně hledí do její tváře. Neví, co si o tom má myslet. Tahle žena a tahle situace je mu tak cizí. „Serai, o čem to mluvíš?“
Na její tváři se objeví pobavení nad jeho zmateností. Najednou její tělo mizí v záři.
Akito překvapeně ustupuje. „Co to bylo?!“
Když světlo mizí, místo jeho manželky tam stojí zlatovlasá dívka ve fialovém plášti. Její oči nesou barvu krve. Patřila k Akamům.
„Co to…? Kdo…? Jak…?“ lapá Akito po dechu. Pořád se nemůže vzpamatovat z toho, čeho byl svědkem.
Děvče se s tím pobaveným úšklebkem staví naproti němu. Výraz v jejích očích je chladný a bezcitný. „Co má tohle být za výraz? Nikdy předtím si nic podobného neviděl?“
Jeho velké zelené oči se rozevírají hrůzou.
„Vím, že ne, protože ti, co to už viděli, nejsou mezi živými. Řekněme, že to mělo co dočinění s těmi… nehodami, které se tu v poslední době odehrály,“ pokračuje dívka. „Není to nic osobního. Chápu, že takoví otravní a ukňouraní ňoumové jako ty se prostě neumí držet od nepříjemností.“
Akito ustupuje několik kroků dozadu a vytahuje meč. „Drž se zpátky, Akamko!“ vykřikne rozhodným hlasem, ale jeho oči jsou vyděšené a ztracené.
Zlatovlasá dívka shlédne k meči a jen se znovu pobaveně ušklíbne. „S tebou to vážně nepůjde po dobrém, co?“
„Kdo… Co jsi zač?“ polkne. „Kde je Serai?!“
Dívka ignoruje jeho otázky a rukou ukáže za něj. „Ohlédni se. Teď nejsi v pozici, aby si mi mohl dávat otázky.“
Akito si uvědomuje, že stojí jen malý kousek od okraje útesu. Chtěl by ještě něco říct, ale děvče proti němu hází hrst prášku, která se mu dostává do nosu. V tu chvíli se mu zamotává hlava a on v mrákotách padá do zelené trávy.
Dívka se naposledy pobaveně ušklíbne. Přikračuje k němu blíž a bere ho za nohy. Cestou na kraj útesu shlédne dolů. „Promiň… Aki. Dolů to bude ještě dlouhá cesta, ale nedal si mi prostě na vybranou. Dobrou věčnou noc.“
Najednou spatří ve stínu listnatého stromu další postavu. Okamžitě pouští Akitovy nohy a vytahuje svůj meč. „Kdy ses sem dostal?!“ vyhrkne polekaně. „Jak to že jsem tě neslyšela?“
Osoba mlčí a také vytahuje meč.
Dívka opět nasazuje neprostupný výraz. „Vlastně na tom ani nezáleží. Viděl si toho příliš.“
Vrhají se proti sobě. Souboj ovšem netrvá příliš dlouho a nakonec i dívka z Akamu ulehá k zemi do bezvědomí. 

Kardian schází schody svého domu do sklepa. Jsou tam ještě jedny dveře, na kterých je varování, aby nikdo bez dovolení nevstupoval. Bylo to místo, kde prováděl svoje experimenty s nejrůznějšími léčivy. Snažil se vytvořit sérum, kterým by vyléčil Kaire.
Tentokrát tahle místnost sloužila i k něčemu docela jinému. Otevírá dveře a vchází dovnitř. Jeho sestra sedí v kolečkovém křesle a dohlíží na dvojici spící na podlaze.
Byl to právě Kardian, kdo vyrušil mladou Akamku z jejích plánů na vraždu Akita. Nakonec se rozhodl je oba odvést k sobě domů a trochu je vyzpovídat.
Pomalým krokem přikročí ke své sestře s vážným pohledem ve tváři, kterým mířil na dvojici spáčů.
Kaire k němu šlehne pohledem. „Už spí docela dlouho. Co se stane, až se probudí, Aldene?“
„Ty víš, co se stane, Tessalio.“
„Ah,“ ozve se výdech a její oči zapátrají do klidně spící tváře neznámé dívky.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top