Ztělesnění - Kapitola 1 (část 2/3)


O rok a půl dříve

Všechno to začalo v malé vesničce uprostřed lesa, která ležela v zemi jménem Prion. Žilo se tu klidně a stereotypně. Na pastvě pochodovaly krávy. Kousek vedle se rozprostíral skromný jablečný sad. U domků a chatek byly vysazeny záhonky se zeleninou a jahodami. Dál se linuly lány obilí. Ve vzduchu se vznášel zpěv ptáků a vůně čerstvě upečeného chleba.
V této vesnici nežilo mnoho obyvatel, a proto nebylo nic zvláštního na tom, že se všichni vzájemně znali. Spousta lidí vesnici opustilo už dávno za vidinou větších zisků ve velkých městech. Akito byl jedním z těch, co tu zůstali.
Otevírá rozespalé oči a zadívá se do stropu jeho chaloupky. Byla skutečně skromně zařízena. Nebylo tu nic víc než jedna velká postel, knihovna, šatník, stůl se židlí a šicí stroj. Nic víc ale k životu nepotřeboval. Jen to a svou ženu, Serai, která teď podřimuje vedle něj. Cítil, jak její horká ruka objímá jeho hruď.
Sluneční světlo se mu vkrádá do těch velkých zelených očí, a tak zamžourá. „Ah, už je ráno.
Promne si je a pohlédne do klidné tváře jeho manželky. Tenhle pohled ho vždycky naplňoval jistotou, že rozhodnutí tu zůstat nebylo špatné. Cítil díky ní jakýsi mír v duši. Lehce sevře její ruku ve své dlani. Druhou rukou ji pohladí po tváři a odhrnuje tak krátké hnědé vlasy. „Jsi už vzhůru, ospalko?“ zašeptá.
Když se mu ani po chvíli nedostává odpovědi, vlepí polibek do její dlaně a následně ruku pokládá vedle spící dívky na polštář. Vstává z postele a přetahuje si přes hlavu bílou košili a na nohy si natahuje černé kalhoty. Zvedá se a vzhlédne ke vchodu. V tu chvíli ho zavaluje velmi zvláštní pocit.
Cítím se, jakoby tu něco chybělo,“ promítá si ve své hlavě. Ten pocit ho tíží na hrudi. Bylo tomu každé ráno. Jakoby ho pronásledoval nějaký sen, který po probuzení okamžitě zapomněl. Očima se rozhlédne po místnosti. „Byl tu nějaký úkol, který jsem měl vykonat?
V tu chvíli mu hlavou projede silná bolest. V jeho mysli se začnou promítat obrazy. Vidí před svýma očima zlatovlasou dívku ve fialovém plášti, ale to není to, co ho tolik zaujalo. Na její tváři září dvě jasně rudé oči plné zloby. Stojí proti ní s mečem. Zdá se, že se o něčem dohadují. V mžiku okamžiku ho obrazy opouštějí.
Bolestně si promne spánky. „Musí tu být něco, na co jsem zapomněl.
Jeho mysl znovu zachvátí představy. Stojí před nějakým oltářem. Tělo zlatovlasé dívky mu leží u nohou v kaluži krve. V tu chvíli se objeví záblesk a on mizí v černém kouři. Jak rychle se obrazy objevily, tak rychle zase mizí.
Znovu si promne bolavé spánky. „Ta bolest hlavy… Určitě to byl jen sen.
Bez delšího rozmýšlení si nasazuje vysoké hnědé boty a přes rameno si přehazuje toulec se šípy a luk. S posledním ohlédnutím se za svou spící ženou odchází z chaloupky ven a ty podivné obrazy se ztrácí v ranní mlze, jakoby už neexistovaly. Tak to se sny bývá.
Stále je dost brzy,“ rozhlédne se kolem sebe po klidném lesíku. „Když dnes skončím s lovem rychle, mohl bych mít konečně volný den.“ Na jeho tváři se rozzáří spokojený úsměv. „Všichni už musí být v hostinci. Raději bych tam už také měl vyrazit, dokud je jídlo ještě teplé.“
Jeho kroky ho vedou kolem jablečného sadu dál na jih, kde naráží na domek stavěný ze šedých kamenů. Z jeho komínu se kouří. To bylo dobré znamení pro Akita a jeho hladový žaludek. S veselým výrazem ve tváři vráží do dřevěných dveří.
Hostinec nebyl tak úplně hostinec. Byla to spíš taková hodně velká kuchyně. Všude po podlaze se válely sudy s ovocem a zeleninou a pytle s obilím. V přepravkách se povalovaly další potraviny jako například chleba a další pečivo. Kromě jídla tu byla i velká pec, na které Mella vařila svá jídla. Kousek dál stály dva velké stoly a kolem nich několik židlí. Dnes je tu skoro plno. Mella stojí u plotny a připravuje všem snídani. U jednoho ze stolů sedí strýc Derron a Taima s Willisem. Druhý je prázdný. Vikon a Salory ještě nedorazili.
Akito se usměje a zvolá na celou místnost radostným hlasem plným energie: „Ahoj teto Mello!“
„Dobré ráno Akito,“ usměje se jeho směrem.
„Dneska jsem se rozhodl začít časně z rána,“ chlubí se významně.
Mella jen ledabyle pokývá hlavou. „Pro jednou,“ zabručí. „Naše zásoby masa se tenčí a zima se nezadržitelně blíží.“
„Zima je ještě půl roku před námi,“ mávne rukou Akito a jeho výraz je zcela klidný. „Nač ten spěch?“
„Jistě, vždycky je půl roku před námi,“ zamračí se. „A než se naděješ, zůstaneme jí na milost!“ vyhrkne a semkne dlaně k sobě. „Potom tu budou všichni pobíhat a křičet: ‚Bože! Bože!‘“
Akito ji pozoruje s nezaujatým výrazem. „Tohle děláš jenom ty.“
„Nicméně,“ začne znovu a opět bere do ruky vařečku a cosi promíchá ve velikém hrnci. „Proč se neposadíš a ještě chvíli nepočkáš? Jídlo bude hotové už brzy.“
Akito přikyvuje a přikračuje k jednomu ze stolů, u kterého je již osazenstvo připravené na jejich příděl jídla.
„Ránko Willisi,“ usměje se Akito na staříka, který se hrbí u stolu.
„Dobrý ráno mladý muži!“ zvolá Willis. „Jaký bylo dnešní vstávání?!“
„Dobré.“
„Drobné?“ zamračí se stařík. „Teď u sebe žádný nemám. Stejně byste je vy mladý rozházeli za blbosti! Dnešní mládež to má jednoduchý. Prostě si sem přijde a požádá o peníze. Když jsem já byl ještě mladý, tak skoro nikdo neměl peníze! Trhali jsme si vlastní zuby a ty jsme používali jako platidlo. To ti povídám!“
Teď je nejlepší čas na to odejít,“ zakroutí pusou Akito.
Nebylo nic zvláštního na tom, že Willis nedoslýchal. Byl už dost starý a měl na to nárok. Žádným překvapením nebylo ani to, že rád vyprávěl neuvěřitelné historky ze svého mládí. Jeho manželka Taima vždycky říkávala, že už to má v hlavě tak popletené, že míchá dohromady události, které spolu vzájemně nemají nic společného.
„Ahoj drahoušku,“ pohlédne na něj stařenka sedící vedle Willise. Byla to právě jeho žena Taima.
„Dobré ráno Taimo,“ odpovídá s milým úsměvem Akito.
„Neposlouchej Willise,“ upozorní ho. „Dneska je poněkud napružený,“ posteskne a ztiší přitom hlas. „Začíná plešatět.“
Akito se nechápavě zamračí. „Od doby, co ho znám, je plešatý. A to je už opravdu dlouhá doba.“
Taima se pobaveně zasměje. „Ano, ale muž začne ve skutečnosti plešatět až ve chvíli, kdy si to sám uvědomí.“
Akito jen pokrčí rameny a přes stůl se podívá na poslední osobu sedící na židli. „Ránko strýčku Derrone.“
„Ahoj chlapče,“ zabrumlá pod hustý knír.
Akito si jich dál už nevšímá a sedá k prázdnému stolu, který tu složil jako jídelní stůl pro zdejší omladinu. Spokojeně se rozhlíží kolem sebe.
„Takže kde jsem to skončil?“ ozve se strýcův hlas od vedlejšího stolu. „Už vím!“ zvolá a pokračuje ve vypravování příběhu, při kterém ho příchod Akita vyrušil. „…Tak jsem mu řekl: ‚Chlapče! I datel by to dřevo přeřízl rychleji než ty!‘“ dodá a začne se hlasitě smát.
Akito jen vydechne s pobaveným úšklebkem. Ví, o kom tahle historka je. A jen co pomyslí na toho ryšavého kluka s bílou čelenkou ve vlasech, otevřou se dveře a on tam skutečně stojí.
„Ránko Akito!“ zvolá spokojeně Vikon a sedá si na židli vedle něj.
„Ahoj, jak to dnes jde?“
Vikonovy oči šťastně zazáří. „Skvěle! Koukám, že i ty jsi dnes vstával brzy.“
„Vypadá to, že ne tak brzy jako ty a Sal.“
„Rádi máme práci hotovou nejdříve, co to jde,“ zvedá hrdě hlavu. Najednou jeho spokojený úsměv odchází někam pryč. Nešťastně vydechne a podrbe se na hlavě. „Vlastně… jenom já. Salory na mě jenom křičí, proč ji budím tak brzy.“
„Zdá se, že se tu nic nezměnilo,“ usměje se Akito. Jemu tenhle stereotypní život nevadil. Byl spokojený tam. kde je, a s kým je. Nebylo nic, co by mu tu radost vzalo. Rozhodně to nebyl ten typ člověka, co by se toužil hnát za nějakým dobrodružstvím.
Ke stolu přichází Mella a v každé ruce nese jeden talíř s jídlem. Jeden z nich pokládá na stůl před Akita. „Jídlo je už hotové!“ Pokračuje dál a další pokládá i před Vikona. „Přišel si právě včas.“
„Nemohl jsem si nechat ujít dobrou snídani.“
„Děkujeme, Mello,“ usměje se Akito.
„Jen se pořádně najezte a oplaťte mi dobře odvedenou prací.“ Mella si otře ruce do zástěry a vrací se k plotně, aby nabrala jídlo i pro ostatní strávníky.
Akito se s nejistým výrazem nakloní k Vikonovi a zašeptá: „Co to je?! Rybí kosti…?“
„No, tohle je jediný druh masa, který je teď na skladě,“ objasňuje mu Vikon. „Řekněme, že někdo, takže ty, by totiž musel-“
„Musel bych něco chytit na svém lovu. To jsi chtěl říct?“ doplňuje ho Akito. „Přísahám, že to není moje vina. Všichni jeleni museli někam odejít. Žádné jsem neviděl už roky.“
„Nedělej si s tím starosti,“ konejší ho útěšným pohledem Vikon. „Já ti rozumím. Je to jako se stromy. Nějaký tak pracně useknu a on z ničeho nic znovu vyroste jako mávnutím kouzelného proutku. Těžká práce dřevorubce,“ posteskne si.
Akito se nechápavě zamračí. Bylo mu jasné, že Vikon lže. Ve své práci se většinou flákal, když ho nehlídala Salory. „Um, Vikone, myslím, že to není-“
„Nicméně,“ skáče mu rychle do řeči, než stačí svoji myšlenku vyřknout nahlas. „Dneska s tebou půjdu na lov já. Jsem si jistý, že spolu dokážeme něco pořádného chytit.“
„Ale co Sal?“ přemítá nejistě Akito. „Pochybuji, že ti dá den volna, když ona bude muset pracovat.“
Vikon jen mávne rukou. Dojí poslední kousky zeleniny, které mu ležely na talíři, a vstává. „Sejdeme se na zadním dvoře. Ještě si musím pro něco skočit,“ vyhrkne nadšeně. „Vrátíme se dřív, než si stačí všimnout, že jsem tu nebyl.“
Vikon vychází ze dveří.
Akito se pobaveně usměje. „Nějak o tom pochybuji.“ Také dojídá svoji porci a vstává od stolu. Při tom sebere špinavé nádobí a přináší ho Melle.
Ta se na chlapce mile usměje a poplácá ho po tváři. „Hodně štěstí do časného startu,“ podporuje ho s milým úsměvem. „Potom co většina mladých odešla do velkých měst, si nemůžeme dovolit, abyste se flákali.“
Akito se nad její poznámkou usměje. Bere ze stolu luk a šípy, které si tam odložil, a vychází ven.
Na zadním dvoře už na něj čeká Vikon a v podpaží drží velkou kovovou věc. „Máš všechno?“
„Jasně, tak můžeme jít,“ přikyvuje Akito a zamyšleně pohlédne na věc, co svírá Vikon. „Co je tohle?“
„To je moje past na medvědy,“ řekne hrdě Vikon. Pohlédne na ozubený kovový krunýř a se zamilovaným pohledem ho pohladí po hraně. „Chtěl jsem tohle zlatíčko použít už dávno, ale nikdy jsem neměl příležitost.“
„V téhle oblasti nikdo medvěda nikdy neviděl,“ zakroutí pobaveně hlavou Akito. Jeho stříbrné vlasy se lesknou v záři vycházejícího slunce.
„To protože se schovávají,“ upozorňuje ho uvědoměle Vikon. Nasazuje poučný výraz. „Vědí, že bych jim nakopal zadek a poslal je zpátky do oceánu!“
Na Akitově čele se začne prohlubovat nechápavá vráska. „Co jsi to právě-“
Opět ho nenechá domluvit a přerušuje jeho větu hlasitým smíchem. „Fajn, jdeme!“ zavelí a otáčí se směrem k západnímu vchodu do lesa.
Akito jen zakroutí hlavou nad Vikonovou hloupostí. Vlastně mu přišel díky tomu docela zábavný. Následuje ho tedy do lesů.
Přeskočí proud lesní říčky a jdou hlouběji. V tu chvíli si Akito všimne paroží krčícího se v křoví. Zatáhne Vikona za hnědou košili a ukáže tím směrem. „Podívej,“ zašeptá nadšeně.
Vikon pohlédne tím směrem. Jeho tvář najednou zbledne. „Páni!“ zakřičí na celý les.
Paroháč to samozřejmě slyší a rozbíhá se ještě hlouběji do lesa.
Akito naštvaně plácne Vikona přes ruku. „Co to sakra děláš?!“
Ten nasazuje zoufalý výraz. Zhrzeně kleká na kolena do vlhkého kapradí. „Zkazil jsem to,“ posteskne si a boří svůj obličej do dlaní. „Úplně jsem to zkazil.“
Akito jen zakroutí hlavou a pomáhá mu zpátky na nohy. „Vstávej. Možná ho ještě doženeme.“
V tu chvíli do lesa vstupuje další osoba. Serai se právě probudila a vyráží za svou prací. Zaslechla dvojici lovců, a tak se na chvíli ohlédne jejich směrem. Následně pokračuje dál na západ.
Mezitím se dvojice chlapců opět dostala na stopu mohutnému jelenovi, který je zavedl až k lesnímu jezírku.
„Tady je,“ zašeptá znovu Akito. Bere do ruky luk a zasekává za jeho tětivu jeden ze šípů.
„Co to děláš?“ ptá se nechápavě Vikon.
„Dělám co?“
„Nechystali jsme se použít moji past?“ připomíná a zvedá ji před Akitovy oči.
„Tohle je až příliš dobrá příležitost na to, abych ji promrhal,“ odmítá ho Akito.
„Je to kvalitní výrobek!“ čertí se Vikon. „Jon ji pro mě sháněl všude možně po Prionu.“
„Ale-“
„No tak!“ žadoní. „Jako laskavost? Dlužíš mi za to, jak jsem jednou porazil ten strom, který ti málem zbořil chalupu.“
„Já si to pamatuji trochu jinak,“ zamračí se Akito. „Ten strom nám rostl na dvorku a ty si měl za úkol ho porazit. Ovšem ty jsi ho shodil na špatnou stranu, a tak nám málem zbořil chalupu.“
Vikon si podrážděně odfrkne a založí si ruce na prsa. „To je jen detail.“
„Podívej,“ svěsí ramena Akito. „Sekání stromů je tvoje práce! Lov je zase moje. Tak mě laskavě nech dělat svojí práci!“
„Ale…“ zesmutní Vikon. „Nikdy jsem nechtěl nic víc než tohle.“
„Přestaň se chovat jako malé dítě,“ zamračí se Akito. „Jsi přeci starší než já.“
Vikon se jen sebevědomě zasměje. „Vsadím se, že žárlíš na můj mladistvý vzhled.“
„Tohle nikam nevede,“ zakroutí hlavou Akito. Poraženě svěšuje ramena. „Pokud to tak moc chceš vyzkoušet, tak převezmi zodpovědnost za to, když se domů vrátíme s prázdnýma rukama.“
„Takže to vyzkoušíme?!“ rozzáří se mu jeho velké hnědé oči.
Akito jen vydechne a schovává šíp zpátky do toulce a přehazuje si luk přes rameno.
„Věděl jsem, že mě pochopíš!“ zaraduje se znovu Vikon.
„No jo, no jo,“ odbíjí ho. „Pospěšme si, než zase někam uteče.“
„Víš, jak se s tím zachází?“ zeptá se Vikon a promne si fousatou bradu, když shlíží na past u svých nohou.
„Prostě to někam položíš a tímhle to natáhneš. Pak naženeme toho jelena dovnitř,“ vysvětluje mu Akito. „Budu potřebovat tvou pomoc.“
„V pomáhání někomu jsem ten nejlepší,“ kasá se Vikon a hrdě si poklepe na hruď.
Akito jen zakroutí hlavou. „Začínám to tom dost pochybovat.

Když nastavili past a byli tak konečně připraveni na lov, začalo se už připozdívat. Bylo to způsobeno hlavně tím, že Vikon nebyl tolik nápomocný, jak si myslel. Jakýkoliv úkol, který mu Akito zadal, udělal většinou úplně naopak. Měli štěstí, že jelen byl natolik trpělivý a nevšímavý, že si v klidu přežvykoval trávu u lesního jezírka, ze kterého se občas napil, a vyčkal tak, než bude dvojice konečně připravená. Když se tak stalo, společnými silami nalákali kolosálního samce do připravené pasti a ta sklapla, když zachytila zvířecí kopyto.
„Konečně!“ zaraduje se Akito.
Zvíře v pasti začíná naříkat a škubat se, ale to nijak nekazí Akitovu náladu z dobře odvedené práce.
„Ha, co jsem ti říkal?“ zvedne hrdě hlavu Vikon, jakoby to byla jenom jeho zásluha. „Co s ním uděláme teď?“
„Zabijeme ho a odneseme domů, co jiného?“ pokrčí rameny a vytahuje nůž, který má za páskem svých kalhot.
Vikonova tvář zbledne ve chvíli, kdy se Akitova ruka s nožem začne přibližovat ke krku zvířete. Okamžitě ji popadá a tím ho zastavuje. „Tady?! Nemůžeme to udělat, až se vrátíme?“
Akito na něj nechápavě pohlédne. „Jak bychom ho asi dotáhli domů živého? Bude se bránit a nemáme tu ani žádné lano… Vždyť přeci víš, že tohle je součást lovu. Je to cyklus života.“
„Ale přes to…“ posteskne si Vikon. Jeho hnědé oči se zahalí do mlhy smutku. „Když na mě kouká těma dvěma velkýma korálkovýma očima…“
Ve Vikonově hlavě se začaly objevovat obrazy toho, jak se Akito právě chystá zabít jelena, na kterého teď někde v lese čeká jeho vlastní rodina. Duchem byl stále jako malé dítě a to ho donutilo v dalším kroku. Když Akito na chvíli odkloní svůj pohled na stranu, shýbá se k pasti a rychle ji odjistí. Volné zvíře poněkud kulhavým klusem mizí v nejbližším porostu.
„Vikone!“ vykřikne naštvaně Akito. Vztekle zahazuje nůž do trávy. „Poprvé za dlouhou dobu jsem tady viděl jelena a ty…! Ty…!“ zavrčí vztekle a ukáže do jeho vyrovnané tváře.
„Prostě jsem se nemohl dívat na to, jak ho vraždíš,“ ohrazuje se. „Jsi můj přítel. Bylo by hrozné vidět tě spáchat vraždu! Jak bych se pak na tebe mohl dívat jako dřív?!“
„Tak ses měl otočit!“ zavrčí ještě podrážděněji Akito. „Odkud sis asi myslel, že se bere to maso, které jíš?!“
Vikon na něj významně pohlédne a hrdě zvedá hlavu s dlaní položenou na srdci jako u přísahy. „Od tohoto dne já, Vikon, už nikdy nebudu jíst maso!“
Akito poraženě svěsí ramena. Konečně ho opustila ta původní nabroušenost. Nemohl se na Vikona zlobit. Byl duchem zamrzlé dítě. Sklání se k zemi a bere do ruky nůž, který si schovává zpátky za opasek. „A já, Akito, už nikdy nikoho znovu nevezmu sebou na lov,“ zavrčí sám pro sebe.
„No tak, usměj se trochu, Akito!“ vybízí ho s radostným výrazem Vikon. „Co kdyby sis nechal moji past jako omluvu?“
„Dobrá, myslím, že by mohla být užitečná,“ přikývne smířeně Akito. „Stejně pochybuji, že by si ji ještě někdy použil.“
„Vidíš! A všechno je zase dobré, že jo?!“ zeptá se znovu nadšeně Vikon.
Akito jen zakroutí hlavou. „Teď máme prázdné ruce. Mella očekávala nějakou odměnu za tu dnešní snídani.“
V tu chvíli se ozve hlasitá rána, když past znovu sklapne. Dvojice se za ní ohlédne. V ní je uvězněn králík, který si při scvaknutí zlomil vaz. Oba dva na to překvapeně zírají.
Akito nakonec jen pokrčí rameny. „Dobrá, tohle bude muset stačit. Pojď, odneseme to Melle.“

Když se vrací do vesnice, zastavují se před hostincem, aby se rozdělili.
„Tak jdi,“ řekne Vikon. „Já půjdu k sobě domů.“
„Dobrá,“ přikyvuje Akito. „Sal tě už pravděpodobně všude hledá a bude pěkně naštvaná.“
Vikon jen mávne rukou. „Vsadím se, že bude tak nadšená z toho, jak jsem se stal vegetariánem, že na všechno ostatní zapomene,“ usmívá se spokojeně. „Díky za trochu oddechu. Vyřiď za mě Melle, že nemá zač.“
Akito potkává po cestě strýce Derrona, jak okopává záhony před hostincem.
„To už si to dneska vzdal?“ zeptá se a vzhlédne k obloze. Podle ní je něco kolem třetí hodiny odpolední.
„Nepřišel jsem s prázdnou.“
„Nepovídej!“ zaraduje se Derron. „Tak běž a jdi to říct Melle.“
Akito vchází dovnitř. Staříci stále sedí u stolu. Mella uklízí kuchyň, aby mohla připravovat večeři.
„Mella už na tebe čeká, mladíku,“ řekne Taima, když spatří Akita ve dveřích.
Jmenovaná se okamžitě otáčí. „Už jsi zpátky, drahoušku?“ zaraduje se a otře si ruce do zástěry. „Řekni, že mi neseš dobré zprávy.“
„Více méně,“ procedí mezi zuby. „Rozhodně nejdu s prázdnou.“
„Drahoušku, co jsi dnes ulovil?!“ vyhrkne nedočkavě. „Nech mě hádat! Jelena nebo losa? Ne! Je to divočák?!“
Akito zahanbeně sklopí pohled k pytli, který drží v rukách. „Ne, vlastně… je to králík.“
„Drahoušku,“ vydechne Mella a všechno to nadšení z její tváře mizí.
„Ale ve skutečnosti jsme jednoho jelena chytili!“ obhajuje se spěšně Akito. „Ale Vikon ho nakonec nechal běžet, protože-“
„Rozumím, chlapče,“ přikývne Mella a poplácá ho s útěšným pohledem po tváři. Předpokládá, že si Akito vymýšlí historky, protože ji nechtěl vidět takhle zklamanou. „Nedělej si s tím starosti. Věřím ti. Prostě mi dej toho králíka a já ho pro vás připravím k večeři.“
Akito se skleslým výrazem sahá do pytle a podává jí ho.
„Tak už jdi, drahoušku,“ vyzývá ho. „Užij si zbytek volna.“
„Promiň, Mello,“ vydechne na rozloučenou zhrzený Akito. „Vážně jsem se snažil.“
„Vždyť já vím. Nezlobím se na tebe. Jsem si jistá, že příště už budeš úspěšnější.“
Akito se pokouší o úsměv, ale celý jeho dnešní den ho bude provázet ten zklamaný pohled, který Mella měla na své tváři. S tímto vědomím odchází z hostince s pastí v podpaží a míří k domovu.
V tu chvíli ho na cestě div neporazí Jon. Byl to takový obtloustlý pán s hustou rezavou bradkou a na hlavě měl vždy naražený zelený čepec, aby skryl pleš. Ani nepozdraví a začne nahlas křičet: „Přicházejí!“ Proběhne kolem Akita. Ten si všimne, že je Jon celý uřícený, jakoby běžel až z města.
Akito se za ním ohlédne, když mizí na cestě k hostinci. „Měl bych se jít podívat kvůli čemu je ten povyk.
Nejprve se ale stavuje u sebe doma. Nejde dovnitř a všechny věci, které sebou tahal na lov, nechává ležet na zápraží.

„…Ano, není pochyb o tom, že to jsou oni,“ pokračuje udýchaně Jon, který teprve před chvílí doběhl do kuchyně, kde se sešli všichni staříci. „Jeden jel skoro vedle mě a i přes ten prach jsem mohl vidět jeho oči! Jsou to akamští vojáci. Jsem si tím jistý. Ptali se na cestu do vesnice!“
„Ale vždyť už je dávno po válce,“ namítá Mella. „Co by tu chtěli?“
„Jone, ty jsi obchodník…“ poznamenává zamyšlený Derron. „Zaplatil jsi všechny svoje poplatky včas?“
„No… já…“
„Jak dlouho si myslíš, že jim zabere cesta?“ zeptá se spěšně Mella, když jí rychle dochází celá situace.
 „Já jsem to vzal zkratkou přes les,“ spustí Jon. „To mi ušetřilo tak půl hodiny.“
„Ale oni mají koně!“ přidává se znovu Derron. „Bude lepší, když se co nejdříve schováš.“
„Ale co bude s vámi?“
„Nedělej si starosti,“ ujišťuje ho Mella. „Nemůžou nám nic udělat od vyhlášení míru.“
„Vím o jednom místě, kam bychom tě mohli schovat. Pojď se mnou,“ vyzývá ho Taima a odvede ho k několika prázdným sudům pod oknem. Zvedá víko a naznačí, že si má vlézt dovnitř.
Jon se moc dlouho nerozmýšlí. Ať se tenhle plán zdá sebebláznivější, je vděčný za každou pomoc a dobře ví, že mu už mnoho času nezbývá. A možná právě pro svoji absurdnost tohle může fungovat.
„Dobře,“ usměje se Taima nad svým plánem.
„Tohle je od vás hezké,“ vydechne dojatě Jon schovaný pod víkem, kterým ho přikryla.
„Tiše,“ vyhrkne Mella. „Slyším kroky. Někdo se blíží.“
V tu chvíli do hostince vchází Akito s překvapeným výrazem ve tváři. Spatřuje čtveřici osadníků, jak na něm úpěnlivě visí očima.
„Um, kde je Jon?“ vydechne a zaraženě se rozhlíží v těch napjatých tvářích. „Myslel jsem, že měl namířeno sem.“
„Uf, to je jen Akito,“ oddechne si Mella.
„Vyděsil si nás, chlapče,“ pokývá hlavou Derron a sedá si na dřevěnou židli.
„Co se stalo? Proč se všichni tváříte takhle?“ ptá se zmatený Akito.
„Jon nám před chvílí řekl, že viděl tři akamské vojáky na koních přijíždět k vesnici,“ objasňuje mu strýc.
„Akamové? Proč by…?“ pokroutí nechápavě obličej.
„Slyšel jsem, že jde o oplatky,“ vrhá se do debaty Willis, který zase slyšel sotva půl slova.
„Oplatky?“ zaráží se ještě víc Akito. Tahle situace nemůže být více matoucí.
Mella jen zakroutí hlavou nad starcovou poznámkou. „Myslíme si, že je to kvůli Jonovým nezaplaceným daním, Akito.“
„A kde je Jon teď?“
„Ha, povedlo se mi ho dobře schovat,“ zaraduje se Taima. „Vsadím se, že ho nenajdeš ani, kdyby ses snažil sebevíc.“
Akito se s vráskou na čele rozhlédne po místnosti. „Je v jednom z těch sudů, že ano? Jste jako malé děti. Myslíte si, že je to nenapadne?“
Taima se zamračí. „Ti mladí. Myslí si, že ví všechno.“
„Chlapče, dneska se už vykašli na nějaký lov a nechoď nikam mimo vesnici,“ vybízí ho strýc.
„Jdi a řekni o tom Vikonovi, Salory a Serai,“ pobízí ho teta. „Akito, teď bude nejlepší, když budeme všichni pohromadě, pokud jsou Akamové nablízku.“
„To je pravda,“ přikyvuje Derron. „Všichni se sejdeme v domě u Kardiana. Bude to tak lepší, když Kaire nemůže chodit.“
„Dobrá, přivedu je tam,“ přikyvuje Akito a spěšně opouští hostinec. Jako první jde pro Vikona a Salory. Jejich chaloupka byla nejblíže k hostinci.
Už z dálky slyší z jejich příbytku hlasy. Zase se hádají.
„Ale, Sal…“ posteskne si Vikon.
„Nebuď směšný!“ burácí nabroušená Salory. „Jak můžeš nejíst maso a být pořád silný dřevorubec?!“
„Ale… ten jelen…“
„Jestli budeš dál takový slaboch, tak za chvíli budeš stromy hladit místo jejich sekání, protože budeš mít pocit, že jim ubližuješ!“
„Jak se opovažuješ?!“
Akito se pobaveně zašklebí, když to slyší. Jejich hádky byly na denním pořádku, ale i přesto si všichni byli vědomí toho, že se tihle dva milují jako nikdo jiný.
Se zaklepáním vchází do chalupy.
„Ahoj Akito!“ zvolá nadšeně Vikon. Zase si na jeho tváři pohrává úsměv. Jak rychle zapomněl na hádku, která mezi ním a Salory započala. Možná bral Akitův příchod jako své vysvobození.
„Pojďte rychle se mnou,“ vyzývá je. „Akamští vojáci přicházejí.“
„Akamové?“ zaráží se Salory.
„Nebyli tu déle než rok,“ odtuší Vikon.
„Nikdo vlastně přesně neví, proč tu jsou,“ pokračuje Akito. „Můžou jít po Jonovi, ale nejsem si tím jistý. Nicméně bychom si měli pospíšit a vyrazit ke Kardianovi.“
„Jo, jdeme hned,“ přikyvuje Salory a už vyráží ze dveří následovaná dvojící mužů.
„Neměj strach, Sally, já tě ochráním,“ utěšuje jí Vikon.
Ani na něj nepohlédne. Naštvaně si založí ruce na prsa. „Mě může ochránit jenom pravý muž. Pravý muž, který jí maso.“
Akito se pobaveně zasměje. Doprovodí je na půl cesty ke Kardianovi. „Vy dva jděte,“ vyzve je. „Já musím ještě vyzvednout Serai.“
„Dobře, sejdeme se tam,“ přikyvuje Salory a odchází. „Jdeme.“
Vikon se za ní zmateně ohlédne. „Počkej, Sal,“ vyhrkne a rozeběhne se jejím směrem. „Potřebuješ moji ochranu.“
Akito míří do své chaty. Na prahu sbírá věci, které si tu odložil, než vyrazil do hostince za Jonem.
Vchází dovnitř a pokládá je do rohu místnosti. „Serai, měla bys-“ Zaráží se, když si uvědomuje, že chalupa je prázdná. „Serai, kde jsi?!“ zakřičí nahlas s doufáním, že se ozve nazpět.
Když ani po dlouhé chvíli neuslyší odpověď, vybíhá z chaty ven a začne křičet na celé okolí. Šel do hostince a prošel sad i obilné pláně. Nebyla nikde. V tu chvíli se spustí hustý liják. Byla dlouhá doba sucha a zrovna v tuhle chvíli se to mělo změnit. Jeho stříbrné vlasy mu zplihnou podél obličeje. Útrpný výraz se skrývá za závěsem z dešťových kapek. V tu chvíli ho napadne, že už se možná vydala ke Kardianovi za ostatními. Nelení a vybíhá směrem k jeho domu. Jeho vysoké hnědé boty se zašpiní od bláta na poli.
Vráží do dveří od domu. V tu chvíli všichni v místnosti ztuhnou hrůzou.
Mella si pokládá ruku na srdce, když si uvědomuje, že to nejsou akamští vojáci, ale na kost promočený Akito. „Drahoušku, jak to vypadáš?“ vyhrkne starostlivě a přibíhá k němu. „Sundej si to mokré oblečení nebo nastydneš.“
Akito se rozhlíží po místnosti. Mezi tvářemi ale nikde nevidí tu, která patřila jeho manželce. „Na to bude čas později,“ odbíjí svou tetu a stahuje její ruce ze své mokré košile. „Přišla sem už Serai?“
„Ne, drahoušku,“ zakroutí hlavou Mella. „Všichni mysleli, že přijde s tebou.“
„Nemůžu ji nikde najít!“ vyhrkne spěšně. „Co když ji sebou vzali Akamové?!“
„Uklidni se, chlapče,“ snaží se ho ukonejšit Derron. „Je období míru. Nemohlo se jí stát nic zlého. Kromě toho neviděl si je někde po cestě?“
„Ne, ale Serai-“
„To znamená, že ještě nedorazili,“ pokračuje strýc. „Určitě bychom si jich všimli, kdyby se ochomýtali okolo vesnice.“
„Jo, neměj strach, Akito,“ přikyvuje s pozitivním hlasem Vikon a poplácá ho po zádech. „Pomůžu ti jí najít.“
„Díky,“ přikyvuje a snaží se uklidnit.
„Tady, kluci,“ spustí znovu Derron a přikračuje ke skříni v rohu místnosti. Vytahuje z ní starý oprýskaný meč. „Vezměte si ho, kdyby náhodou.“
Akito meč přebírá a pomocí opasku si ho připíná k pasu. „Díky, strýčku.“
„Jakoby jim něco takového mohlo pomoci proti rytířům z Akamu,“ zamračí se nedůvěřivě Salory a zakládá si ruce na prsa.
„Nikdo v tomhle domě je nebude nazývat rytíři. Nejsou nic víc než obyčejní vrahové a násilníci,“ zamračí se Derron.
Vikon se na Salory usměje. „Nemusíš se ničeho bát, když jsem poblíž, Sal!“
„Kdo říkal, že se bojím?“ odbíjí ho.
„Buďte tam venku opatrní, drahoušci,“ pohladí je oba po tvářích Mella.
„Budeme,“ ujišťuje ji Akito. Na jeho tváři se neobjevuje žádný milý úsměv. Nedokáže myslet na nic jiného než na bezpečí své manželky.
„A o nás si nedělejte starosti, kluci,“ dodává Derron. „Postarám se tady o to.“
„Neopovažuj se ho zdržovat, Vikone,“ napomíná ho Salory.
„Neboj se, Sally. Budeme-“ snaží se ji utěšit.
Z jejích velkých hnědých očí opět srší oheň. „Kdo. Říkal. Že. Se. Bojím?!“ zopakuje ještě důraznějším hlasem.
„Tak už pojď, Vikone,“ zatáhne ho za rukáv Akito a už se chystá vyjít z místnosti.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top