Ztělesnění - Kapitola 1 (část 1/3)

Známá neznámá

Ozvala se další rána a spleť podzemních chodeb se znovu otřásla. Tentokrát už to chtělo trochu umu, aby se dvojice udržela na nohou. Na Akitovy stříbrné vlasy dopadá prach z hliněného stropu. Zdá se, že tímhle tempem jim to tu brzy spadne na hlavu a pohřbí je to tu už na vždycky.
Dvojice stojí uprostřed kruhové místnosti se znaky vyrytými na její podlaze. Akito těm znakům nerozuměl, ale Eshe, jeho společnice, ano. Tenhle jazyk patřil Písečným lidem. Eshe byla jednou z nich. Místnost je ozářena čtyřmi koulemi, které jsou postavené na hliněných sloupech a nabíjí je jakási pradávná magie, kterou do nich vložila svou silou.
Po dalším otřesu se Akito zamračí. Je svazován nervozitou. Zvedá své hluboce zelené oči ke stropu, na kterém se už objevují prasklinky. Každým krokem se dostávají hlouběji do podzemí, ze kterého nakonec nebude úniku. Je možné, že už nenajdou cestu zpět. I když to je ta poslední věc, která by mu zrovna tížila srdce.
Na tváři jeho společnice se objeví také starostlivý výraz. Popojde kousek blíž k nějakému pradávnému mechanismu, který se nachází pod jedním z hliněných oblouků, který nese také znaky Písečných lidí.
„Dává si na čas,“ vydechne nervózním hlasem. Už není tak radostný, jako tomu bylo po většinu času. Její kaštanově hnědé oči se zaplavují nejistotou.
Akito přikračuje k ní a starostlivý výraz ho stále neopouští. Naopak se mu ještě k tomu na čele vyryla hluboká vráska. „Mohla by Shanti-“
„Samozřejmě, že mohla,“ přikyvuje se smutným výrazem v její snědé tváři. „Není nic, čím bychom to mohli zastavit.“
„Tak proč si nechala jít samotnou?!“ rozčiluje se Akito. Jeho jinak hladká tvář na sobě nese známky rozčílených vrásek.
Eshe se ovšem útěšně zasměje. Tušila, že ho tahle situace ohledně jeho přítelkyně bude trápit. Snažila se, aby z jeho očí vyhnala ten smutek. Potřebovala, aby se s tím smířil a pokusil se nalézt jinou cestu.
„No tak, technicky vlastně není-“ spustí s tím útěšným úsměvem na svém opáleném obličeji, ale než stačí doříct svou myšlenku, ozve se hlasitá rána z vedlejší chodby. Tahle rána ovšem neměla nic společného s otřesy chrámu.
Oba dva okamžitě zpozorní. Akito vytahuje z toulce, který nese na zádech, šíp a hned ho zachytává za tětivu luku. Zamíří s ním do vchodového oblouku.
V uličce se objevuje obrys zvířete, které k nim jde velmi pomalou chůzí, která je plná elegance. Když vychází na bílé světlo, odhaluje svou podobu. Je to velký sněžný tygr. Byl mnohem větší a mohutnější než jiní jeho druhu. Když spatřuje dvojici nedočkavých společníků, objevuje se kolem jeho těla bílá záře, ve které se pochvíli objeví zlatovlasé děvče.
„Udělala jsem vše, co bylo potřeba,“ promluví konečně Lunair. Zvedá svůj pohled směrem k Akitovi, který na ni stále míří hrotem svého šípu.
Akito ustupuje těm dvěma přísným rudým očím a schovává šíp zpátky do toulce. „Co ti trvalo tak dlouho?“
Děvče se nechystá na nějakou ospravedlňující odpověď. Udržuje si svůj neprostupný výraz, kterým dává chlapci najevo, že jemu nemusí nic vysvětlovat.
V tu chvíli se znovu ozývá hlasitá rána a chodby se roztřesou. Tentokrát je to tak nečekané, že se nikdo z trojice neudrží na nohou. Zlatovlasé děvče ve fialovém plášti padá rovnou do Akitovy náruče a zachytává se rukama za jeho bílou košili.
Eshe vstává ze země jako první. Opět přikračuje blíž k mechanizmu, který jim brání v cestě. „Mělo se to už otevřít,“ znejistí a znovu si pročítá nápis Písečných lidí na hliněném oblouku. „Eshe musela něco přehlédnout.“ Její postava v bílém rouchu jejího lidu se začne natahovat k oblouku, aby si ho mohla prohlédnout o něco blíže. Nohou se zapírá do prapodivného mechanismu.
Dvojice na ni nevěřícně hledí s pohledy plnými strachu, co její nemotornost může způsobit tentokrát. Podle nich by neměla tak ledabyle tlačit na mechanismus, když nezná jeho funkci. Oba dva začínají pochybovat o tom, že skutečně ví, co dělá.
„Um, Eshe, jsi si jistá, že-“
Než stačí svou starostlivou myšlenku doříct, Eshina noha sjede po mechanismu ve tvaru půlměsíce a šedovlasé děvče padá na hliněnou podlahu s tichým zavzlykáním.
Akito k ní přikračuje a pomáhá jí zpátky na nohy. V tu samou chvíli se z mechanismu ozve jakési zavrzání. Hliněné dveře, které tarasily cestu, se odsouvají. Trojice hledí s překvapenými výrazy na cestu, která se před nimi právě otevřela.
Jako první se probouzí Eshe a radostně vyskakuje na nohy. Odhrnuje si své šedé na krátko střižené vlasy z obličeje. „A je to! Tak jdeme!“
S tím stejným spokojeným výrazem vchází vstříc další spleti podzemních chodeb, které zde byly vybudovány před několika sty lety. Po schodech schází stále níž a níž do podzemí.
V jedné ze zatáček se Akito zastavuje a ohlédne se za sebe. Ve zdi chybí několik hliněných cihel. Místo nich se tam rozpíná jen hluboká černá díra. Může být způsobená otřesy, které hýbou celou spletí podzemních chodeb, ale možná tu byla už dávno před tím než vkročili na tuhle půdu.
„Akito, neztrácejme čas,“ vyzývá ho přísný hlas Lunair, která schází schody za Eshe.
Jmenovaný chlapec se tedy obrací za směrem hlasu a následuje dvojici dívek. Ve chvíli, kdy zmizí v temnotě pod schody, se z pukliny ve zdi začnou ozývat vrčivé zvuky a v černočerné tmě zazáří pár divokých očí. Někdo nebo spíše něco je sledovalo až sem.
Eshe schází schody jako první. V tu chvíli se místností prožene záblesk světla. Nejistě zastavuje a obrací se na dvojici, která schází hned za ní. „Už ani krok!“ zastavuje je. „Zůstaňte na schodech.“
Akito zastavuje těšně před tím, než jeho noha došlápne na podlahu. Zamotá se a padá na záda za sebe. Rychle zase vstává a ustupuje několik kroků zpátky nahoru.
Lunair stojí bez hnutí na místě. „Co se děje?“
„Chiméra,“ odpovídá Eshe. Na její tváři se objevuje ten osobitý úsměv nevinného děvčátka. „Je to taková překážka, která má držet dál děti od tohohle místa. To je vše.“
Lunair se podezíravě zamračí. Eshe se chová dost podezřele. Její intuice jí napovídá, že za tímhle se schovává něco víc než jen nástraha, která má odlákat písečné děti od tohohle místa.
Eshe rychle mávne rukou a znovu se nejistě zasměje. „Žádný strach. Eshe se o to postará!“ Obrací se směrem do místnosti.
Tahle je mnohem větší než jakákoliv jiná, kterou v podzemí potkali. Uprostřed ní je hluboká černá jáma, nad kterou se vznáší kus plochého kamene. Je nadnášen prastarou magií Písečných lidí, která tohle místo probíjela skrz na skrz. Před jámou je sloup se čtyřmi tlačítky. Z každé strany místnosti stojí dvě sochy prapodivných zvířat. Zpředu vypadala jako tříhlaví lvi s kozím tělem a dračím ocasem.
Eshe přichází blíže k tlačítkům. V určitém pořadí je stiskne. V tu chvíli se z místnosti ozve hlasitý lví řev. Obě sochy stojící do té chvíle naproti sobě obživly. V tu chvíli se kolem Eshe objevuje stejná záře, která se objevila kolem Lunair, když se měnila z tygra zpátky do lidské podoby. Eshe ovšem neměla takovou moc jako Lunair. Byla ještě o mnoho silnější. V jejích žilách kolovala krev jejích předků a s ní i jejich pradávná magie. Místo ve zvíře se její tělo mění v démona s bílou kůží. Její jinak na krátko střižené šedé vlasy se prodlouží až k podlaze a také zbělají. Vyzařuje z ní mystická energie, která se promění v oslepující bílou záři. Dvojice přihlížejících si musí zakrýt oči. Po chvíli prapodivných zvuků záře mizí. Akito pohlédne zpátky do místnosti, stojí tam Eshe s tím roztomilým a trochu nevinným úsměvem na tváři a je zase ve své lidské podobě. Sochy, které před chvíli obživly, zase stojí nehnuté na svých místech.
„A je to,“ zaraduje se. „Eshe vám to říkala!“
„Je děsivé, jak v jeden okamžik dokážeš být vražedná a během vteřiny tak roztomilá,“ usměje se nejistě Akito. Stále je dost fascinován její mocí a pořád ještě nemůže uvěřit, že takoví lidé skutečně existují.
„Přestaň žvanit a vlez mi na záda,“ zamračí se nevrlá Lunair. V její tváři je známka únavy. Nese těžké břemeno a tak není na místě vtipkovat. Její postava opět mizí v záři a mění se na monumentální muskulaturu bílého tygra.
Eshe se znovu zasměje. „Tentokrát to myslí doslova, Akito.“
Ten se nad její veselou poznámkou nesměje. Mračí se, protože je trochu podrážděn. „Já vím,“ odsekává a vyšplhává se na hřbet huňatého zvířete.
Když si je jistá, že nemůže spadnout, vyskakuje Lunair v podobě tygra na kámen vznášející se nad černou dírou v zemi. Její rudé zvířecí oči se ohlédnou za Eshe.
Ta se stále jen vesele usmívá. „To je v pořádku,“ odrazuje ji. Poznala, že se jí pohledem ptá, jestli také potřebuje pomocnou ruku… tedy spíš hřbet. Eshe má ovšem tu moc dopomoci si svou magickou silou sama.
Když všichni tři už stojí na kameni, rozpohybuje se a sjíždí s nimi ještě o něco hlouběji do podsvětí. Místnost dole vypadá stejně jako ta předešlá. Jediným rozdílem tu je to, že tu nestojí sochy chimér.
Eshe seskakuje jako první. Její tělo se opět mění na bílého démona. Vysílá svoji magii k podstavcům s koulemi, které slouží jako světla, a tím je opět rozzáří. Po té se mění zpátky a obrací se na dvojici stojící na kameni. „Pospěšte si!“ vyzývá je.
Lunair s Akitem na svém hřbetu seskakuje dolů. Ten rychle sleze, aby se děvče opět mohlo změnit do své původní podoby. Společně vykračují vstříc další spleti tajemných podzemních chodeb. Po pár krocích prochází dalším obloukem se znaky starodávných národů.
Eshe se za ním znuděně zastavuje a otáčí se na dvojici, která se šourá za ní. „Neříkejte mi, že neudržíte krok se starou Eshe.“
Nevypadala jako stará dáma. Udržovala si mládí, ale ve skutečnosti byla mnohem starší než dvojice za jejími zády. Byla ještě starší než jejich rodiče a rodiče jejich rodičů.
Udýchaný Akito se za ní došourá jako první.
Následně přichází i Lunair s kruhy pod očima a bledou pletí. „Měla si staletí, aby sis to vychodila.“
Eshe se znovu zasměje. „Neměla bych tedy spíš být udýchaná já?“
„Nevím,“ zamračí se Lunair. Na slovíčkaření neměla náladu. „To mi řekni ty.“
V tu chvíli se znovu ozývá hlasitá rána a celá struktura chodeb se otřese od základů. Kusy hliněných cihel jim padají na hlavy. Akito chrání hlavu Lunair ve svém náručí, dokud se situace kolem nich opět neuklidní.
„Prolomení právě skončilo,“ vyhrkne Eshe s neskrývaným strachem ve své jinak usměvavé a zdánlivě bezstarostné tváři. „Musíme si pospíšit.“
Jejich tempo je i přes únavu o něco rychlejší. Lunair cítí, že už se blíží konec jejích sil. Už to déle nedokáže potlačovat uvnitř sebe.
Po pár krocích se před nimi rozšklebí díra v hliněné zdi. Na druhé straně se rozpínají kamenné ostrůvky a skalnaté výčnělky, jakoby to místo už nepatřilo k těmto podzemním chodbám, ale ocitli se v úplně jiném světě.
„Tohle místo…“ vydechne překvapeně Akito a rozhlíží se po šedých skalách kolem nich.
„Pokud se někdo bude ptát, nemám nic společného s tím, že jste teď tady,“ upozorní. Sama věděla, že to budou velké problémy, pokud se někdo z jejích druhů dozví o tom, že na tohle posvátné místo přivedla pár lidí, ať její pohnutky byly jakékoliv.
Pokračují dál vykotlanou skalní cestou. Narazí na vchod do další jeskyně. Před ním stojí dva sloupy s osvětlujícími koulemi a kolem jejího vstupu jsou vyryty další znaky.
Eshe se opět usměje. „Už jsme blízko.“ Následně vkročí dovnitř.
V ten samý okamžik se Lunair zatočí hlava. Slyší ve své hlavě melodii, která jí už byla tolik známa. Popadá se za hlavu a její tvář se pokřiví v bolestné grimase.
Toho si všimne i Akito. Překvapeně se k ní ohlédne. „Co se to…?“ Jeho oči se rozevřou překvapením. Okamžitě přikračuje ke své společnici a podepře ji, aby nespadla na zem.
Její pohled se zvedá k němu. V tu chvíli si toho všiml. Její levé oko změnilo barvu na jasně žlutou. Její tvář je teď tak bledá a unavená.
Akito věděl, co to znamená. Také věděl, že už nemají dost času. „Už jsme tak blízko… Proč právě teď?! Už jenom pár kroků-“ zajíká se a pevně sevře její nadloktí ve svých dlaních. „Musíš to vydržet.“
Její chladný pohled se zahledí do jeho zoufalé tváře. „To se ti lehko řekne,“ vydechne a zavírá oči, aby se uklidnila. „Přestaň zdržovat a už sebou konečně hni. Ztrácíme čas.“
Akito se opět pokouší udržet svoje emoce na uzdě. Pouští její ruce a vykračuje vstříc vchodu do jeskyně. Lunair ho hned následuje. Na druhé straně na ně již čeká Eshe.
Její ostříží zrak ihned zaznamená, že jedno rudé oko zlatovlasé dívky změnilo barvu. Na její starostlivé tváři se objevuje vyděšení. „Už to začalo?!“ vyhrkne. „Dokážeš ještě udržet?“
„Ona-“ spustí Akito, ale než stačí svou myšlenku doříct, Lunair ho přeruší.
„Šetřete dechem a jděte,“ vybízí dvojici. „Udělám všechno, co můžu.“
Před nimi se otevírá rovná cesta mířící střemhlav dopředu. Eshe vybíhá jako první, aby dorazili na místo, co nejrychleji. Čas je nemilosrdně tlačí. Lunair také nachází poslední zbytky energie a rozbíhá se za ní. Akito jde jako poslední. V jeho tváři se zračí neklidný výraz plný starostí. Tolik se bojí toho, že selžou a jemu nezbude nic víc než oči pro pláč.
Na místo doráží po pár dalších uběhnutých metrech. Je to obřadní síň, uprostřed níž je oltář a nad ním se vznáší tělo rudovlasé ženy uvězněné v zářivém krystalu. Jenže ona tu není sama. Před trojici se staví překážka, kterou nečekali. Před oltářem stojí žena s dlouhými šedými vlasy po pás. Nese na sobě stejné šaty jako Eshe a její pleť má stejný odstín. Všem bylo hned jasné, že patří ke stejnému magickému sdružení jako ona.
Když za svými zády uslyší kroky tří nezvaných hostů, obrací se čelem k nim. Její hnědé oči se zamračí.
„Co tady…?“ zaráží se s překvapeným výrazem Eshe. Ani ona nečekala, že by tu na ně mohla čekat.
„Ty víš velmi dobře, co tady dělám,“ odsekává vzteklým tónem žena před oltářem. Její výraz je plný smutku a vzteku zároveň. „A také víš, že jen tohle je spravedlivé.“
„Co je spravedlivé pro tebe, nemusí nutně být spravedlivé pro ostatní, Agatho,“ vloží se do rozhovoru Akito s vážným výrazem ve tváři.
Získává si tak pozornost dlouhovlasé ženy. „Ty toho nejsi výjimkou!“ zamračí se jeho směrem. „Všechna ta tvá velkorysá spravedlnost… Ptal ses snad celého světa, jestli jim vyhovuje tvoje rozhodnutí?!“
Akito utichne. Po oku sleduje ženu uvězněnou v krystalu. Je si vědom toho, že jen její osvobození může zachránit život Lunair.
Agathin pohled se opět odvrací k Eshe. „A ty… Tvoje rozhodnutí účastnit se výpravy za tou vaší spravedlností… Copak si už zapomněla, co jste mi udělali?!“ Agatha se na chvíli utiší a pohlédne zpátky na ženu uvězněnou v krystalu. „Ohlédni se zpátky na všechna fakta, Eshe,“ vydechne. „Měla jsem pravdu a vy jste se mýlili. Vzali jste mi to nejcennější, na čem mi kdy záleželo.“ Znovu se rozhněvaným pohledem otočí na tichou trojici. „Je to snad špatné, když chci získat zpátky to, co mi bylo ukradeno?! Je to tak moc špatné?!“
Všichni jen dále mlčí.
Eshe se roztřesou ruce vztekem. Už nevydrží dál poslouchat věci, které vycházejí z úst její bývalé přítelkyně. „Zmlkni a raději se nech ostříhat!“ vyjede na ni. Její tělo opět nabere bílou barvu a proměňuje se tak ve starodávného démona, jehož duše byla spjata s duší jeho nositelky.
Agatha ovšem měla stejnou moc. Její duše také sdílela pouta s démonem z minulosti.
Tohle vzplanutí emocí rozpoutalo velký souboj mezi oběma ženami, kterým bylo přes stovky let. Bouře světel se rozpoutala v rozpadajících se sutinách skalních cestiček. Zdálo se, že pokud tohle brzy neskončí, všechno jim to spadne na hlavu a zavalí je to.
Jen jeden chybný krok a celému souboji byl skutečný konec. Agatha byla mnohem silnější než její o něco mladší přítelkyně. Její moc pohltila tu Eshe do stejného krystalu, ve kterém byla uvězněná i rudovlasá žena.
„Eshe!“ vykřikne Lunair.
Chrám se bez ustání třese. Všechny cesty, kterými sem trojice přišla, se po otřesech zasypaly. Už není úniku. Všichni tady nakonec skončí pohřebení pod vrstvou suti. Ale i přesto přeživší dvojici svírá pocit úzkosti ze zcela jiného důvodu.
Agatha mění svou podobu zpátky na tu lidskou. Její snědá ruka jen jemně sjede po lesklém krystalu. „Ty jsi ta, kdo měl být zticha. A také už budeš.“ Její hnědé oči se obrací k vystrašené dvojici. „Ale nakonec tě přivedla ke mně. Měla bych jí být vděčná,“ usměje se. Její pohled zamíří k Lunair, která je už pomalu ale jistě na konci svých sil. Její roztřesená kolena ji už daleko neodnesou.
V tu chvíli se mezi ně staví Akito s přísným výrazem ve tváři. Jeho hrot šípu míří přímo do tváře pradávné čarodějky. „Pomsta není spravedlnost, Agatho.“
„Roztomilé,“ usměje se do jeho tváře. „To tě naučila tvá matka? Měl by si to pochopit. Tohle je přeci právo každé matky, není to tak?“
„Ty nejsi hodna mluvit o-“ vměšuje se do rozhovoru zesláblá Lunair. Její slova utíná krutá bolest její hlavy.
Agatha v tu chvíli zvážní. „Zmiz mi z cesty,“ zatvrdí se vůči Akitovi.
„Nedělej stejnou chybu, jako udělali oni!“
„Pro tebe platí to samé,“ zatíná čelist. Její tělo se opět mění v bílého démona. Je připravená zbavit se obyčejného lidského kluka stejně jako se zbavila Eshe.
„Přestaň!“ vykřikne Lunair. Její tělo jí už nedovoluje přijít k dvojici blíž. Jen udýchaně stojí na jednom místě s bledou tváří, po které stékají kapičky potu. „Jsem tady. Už nemám kam utéct. Nemá cenu někoho dál zabíjet. Měla bych jen jednu malou prosbu,“ vydechne. „Říkejme tomu poslední přání.“
„O co jde?“ zamračí se Agatha.
„Jedno objetí,“ odpovídá Lunair a její pohled šlehne k Akitovi, „s ním.“
Agatha se podezíravě podívá do jeho vážné tváře. Vytrhává mu z rukou jeho luk a šíp. „Ať je to rychlé.“
Akito pomalým krokem schází schody k Lunair. V její tváři je stín. Nemůže vidět její pohled. Nemůže z ní vyčíst, co právě v tu chvíli cítí.
„Obejmi mě,“ vydechne do hukotu rozpadajícího se chrámu v podzemí.
***

Bylo to jednoho dne, kdy bylo Písečné město plné vody. Takových nebylo mnoho a většinou věstily něco zlého. Pro dvojici Lunair a Akita to bylo předzvěstí těžkých nadcházejících dnů a ještě těžší prosby, která se vznášela v chladném vzduchu mezi kapkami deště.
Lunair sedí na malém náměstí a shlíží na palmy zmítající se v prudkém dešti. Její fialový plášť je nasáklý vodou stejně jako její zlaté vlasy.
Akito stojí jen kousek od ní a hledí do její tváře nevěřícným výrazem. „Tohle nemůžu-“
„Samozřejmě, že můžeš,“ ujišťuje ho tím osobitým hlasem plným vážnosti. Neobětuje mu ani jediný pohled. „Zamysli se nad tím, co jsem udělala, a co je správné. Kromě toho, i kdyby to šlo ukončit jinak… zvolila bych tuhle cestu.“ 

*** 

„Obejmi mě,“ zopakuje svá slova o něco hlasitěji. Její ruce se začínají třást.
Akito se nemůže pohnout. Stále musí přemítat o tom, co její slova znamenají.
„Řekla jsem, aby si mě objal!“ vykřikne rozčíleným hlasem. Její brada se třese. Mohla by plakat, ale na to je až příliš hrdá. Do posledního výdechu mu nedá najevo ani jedinou slabost.
Konečně natahuje své ruce k jejímu tělu. Jeho tvář je plná smutku. Pevně ji stiskne ve svých rukách a jeho ústa se přitisknou k těm jejím. To nečekala. Její oči se rozevřou překvapením, ale její tělo nemá dost síly na to, aby se polibku vzepřelo. V tu chvíli Akito ve své dlani stiskne nůž, který měl za opaskem a jeho ostří si najde cestu mezi jejími žebry přímo k srdci.
„Co to…?“ vyhrkne překvapeně šedovlasá čarodějka.
Jeho ruce potřísní krev. Ještě na malý okamžik ji drží ve svých rukách, než její bezvládné tělo spadne na zem. Jeho tvář je plná mučivých emocí. Ustupuje několik kroků dál a odhazuje svůj nůž na zem. Je v šoku. Nevěřil by, že by někdy byl schopný tak chladnokrevného činu.
Agatha si konečně uvědomuje, co se stalo. S vytřeštěným pohledem přibíhá k chladnoucímu tělu blonďaté dívky. „Shanti!“ vykřikne. „Ne… Ne teď, když už jsme byly tak blízko… Probuď se! Probuď se! Probuď!“ vykřikne několikrát za sebou a třese s bezvládným tělem. „Ne… Vrať se zpátky!“
Krystal, ve kterém do této chvíle, byla uvězněna rudovlasá žena, praskne a vypustí na povrch oslnivou záři. Ozve se znovu hlasitá rána a všechno kolem nich se zatřese. Světla v místnosti zhasínají. Magie začala tohle místo opouštět a s ní odcházejí i poslední zbytky energie, které to tu držely pohromadě. Akito se ocitá v naprosté tmě. Zavírá oči a oddává se svému osudu. Když ani po několika dlouhých vteřinách jeho tělo nezasype suť, oči opět otevírá. Stojí na místě, na kterém ještě nikdy nebyl. Není tu nic víc, než rudovlasá žena s černou pletí obklopená plameny.
„Dasha…“ vydechne uvědoměle Akito.
Je to ta samá žena, která byla po celou dobu uvězněna v krystalu.
Jeho oči se náhle rozzáří radostí. „Dasho! Říkali… Říkali, že to dokážeš napravit… Je to tak?“ vyhrkne naléhavě. „Ty přeci dokážeš napravit úplně všechno… Že je to tak, Dasho? Nechci být tohohle součástí. Nikdy jsem nechtěl! Tak tě prosím… Naprav to… Prosím.“
Tajemná žena se k němu přesune. S prázdným pohledem hledí do jeho úpěnlivé tváře, která je pohlcena zoufalstvím s trochou šílenství. Obyčejný vesnický kluk neměl být nikdy součástí spleti událostí, které se za poslední rok a půl staly.
„Co ode mne skutečně žádáš, Akito?“
„Já… Nechci, aby mě do toho zatáhli. Chci prostě jen žít svůj život. Chci být slepý ke všemu, co se kolem mě děje. Chci věřit… věřit všem těm lžím, které jsem si namlouval každý den. A… nechci ji nikdy potkat.“
Ji?“ zeptá se tázavým tónem.
„Lunair…“
„Hm, tohle všechno nakonec bude jen a jen na tobě,“ pokrčí rameny. Dvěma prsty se dotkne jeho čela a Akito mizí v černém kouři. „Pojďme se pokusit o to, abychom se už nikdy nesetkali.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top