Element života - Kapitola 8 (část 2/2)


„Uděláme si krátkou přestávku. Už jsme opravdu blízko a tyhle místa nejsou vhodná na táboření,“ prohlašuje démon, když přecházíme k úpatí Krvavých hor.
Vede tam strmá cesta do kopce, která by nás měla dovést k vchodu. Moje otázky, které se mi honí hlavou už od pohřebiště, zůstaly nezodpovězené. Čím jdeme dál a dál ztrácím zájem o odpovědi. Sedám si na hladký kámen nejblíže k cestě a prohlížím si jí s kusem chleba ve své ruce. Jeret si sedá kousek ode mě. Všichni mlčí. Během cesty nějak ztratili slova… i úsměvy. Otáčím se tedy k němu a snažím se navázat nenucenou konverzaci.
„Děkuji za záchranu.“
„Hm,“ zamručí a zakousne se do svého kousku.
„Jsi naštvaný?“ zamračím se něj nechápavě.
Sjede mě pohledem. „Ne.“
Jen zakroutím hlavou. Nemám náladu se dohadovat. Je jak malé dítě. Konečně vidím jak moc mladý vlastně je. Otáčím se opět k cestě zády k němu.
„Proč tě políbil?“ zeptá se po chvíli ignorace.
Zasměju se. „Co má být tohle za otázku? Zeptej se jeho. Děláš, jakoby na tom vůbec záleželo.“
„Mám takový pocit, že to ti zachránilo život.“
„Možná potřeboval kousek mého dobra,“ zašklebím se s odkazem na to, co řekl před tím, než se to stalo.
„Dělá to často?“
„Co jako?“
„Bere si kousek tvého dobra,“ prohodí sarkasticky.
Podezíravě přimhouřím oči. Tenhle pitomý výslech o ničem mě začíná už štvát. „Nech toho. Děláš ze sebe akorát idiota.“
„Takže jste se už líbali.“
„Proč tě to tak zajímá?“
„Protože mu závidím!“ přiznává rozhořčeně.
Zasměju se. „Ty tu podobnost s bratrem opravdu nezapřeš. Chováte se oba jako totální pitomci. Vždyť o mě nemáš zájem, tak nechápu, kam tím směřuješ.“
„Nejde jen o tebe. Je to tak pokaždé. Bylo to tak celý můj život a teď to pokračuje. Už od malička jsem žil v jeho stínu. Už od malička k němu vzhlížím jako ke svému staršímu bratrovi. I když ztratil svou tvář, pořád je lepší. Je to hrdina. Holky ho milují. I když všichni říkají, že je to idiot. I když to říkáš ty, tak bys dala cokoliv za to, aby tě taky miloval. Tohle mě tak vytáčí. Chtěl bych mít to, co má on.“
„Jsi ubožák,“ zamračím se na něj pohrdavě. „Ať je, jaký chce. Nikdy nikomu nic nezáviděl.“
„Choval se ke mně vždycky jako bych nebyl nikdo. Mám od něj víc jizev než od jakékoliv příšery, kterou jsem zabil pro Síriuse.“
„Mám tě za to litovat? Uznávám, že něco takového by se dělat nemělo. V něčem se očividně nezměnil, ale to co tu říkáš, mi zní jako sebelítost, kterou si jen snažíš něco vydobýt. Jestli si takový sobec, tak nikdy nebudeš hrdina. Nikdy se mu nebudeš podobat.“
„A ty si přechytralá káča.“
Nevěřícně na něj vykulím oči. On to opravdu řekl? Nevím proč, ale z nějakého důvodu mi začínají cukat koutky úst vzhůru. Já se směju? Nemůžu tomu sama uvěřit. Z mého hrdla začíná vycházet opravdu hlasitý smích. Jeret mi ho oplácí. To upoutává pozornost všech ostatních.
„Hej, co je tady tak zábavný?“ rozhodí nechápavě rukama rozbolavělý Gilbert. „Mě bolej koule, takže bych se taky rád zasmál.“
Najednou se začne smát i Misley a Trishia. To nutí ke smíchu i všechny ostatní. Nestačím se divit, když vidím vrásky kolem Jarodových očí. Znamená to, že i on se usmívá pod svým šálem.
„Jsem rád, že se tak bavíte. Je to možná naposled, co se smějete,“ prohodí po chvíli.
Miluju jeho zázračnou moc zkazit všechno pěkné. To byla ironie. Je to jedna z věcí, kterou na něm opravdu nenávidím, ale podle tónu jeho hlasu bych řekla, že to nemělo vyznít příliš ničivě.
„Tak pojďte. Ještě nás čeká tenhle krpál.“
Vstáváme a vyrážíme. Já si vzadu odchycuji Gilberta.
„Pamatuješ si něco z toho, co se stalo na tom pohřebišti? Já mám totiž z té své iluze docela okno,“ nadhazuji.
„Jó, slečinko, kromě tý kurevský bolesti mám v hlavě nas-“
„Jasně,“ zastavuji ho rychle, než dokončí svoji myšlenku. „Jen mě tam zarazila jedna věc, na kterou jsem se chtěla zeptat.“
„Nó, pokud budu vědět, tak ti to povim.“
„Dobrá,“ přikyvuji. „Říkal si spoustu věcí, ale pak když ses podíval na mě, tak si řekl, cituji: Angelio, ty jsi to dítě. Omlouvám se.
„Hm, nevim jaký dítě,“ krčí rameny.
„Předtím si vedl nějaký monolog o tom, že už je to dávno, a že sis odpustil, že to byla práce, a proto si někoho musel zabít.“
V tu chvíli v jeho tváři spatřuji překvapený výraz. Rychle se ho snaží zamaskovat za nezaujatý výraz. „Heh, nevim, vo co kráčí. Pardon,“ odkašle si a rychle nabírá na rychlosti, aby předběhl ostatní.
Tohle je opravdu divné. Zanechává to ve mně divný pocit nejistoty. Jeho vyhýbavé odpovědi a pohledy mi naznačují, že lže. Ale proč? Co se stalo tak hrozného? Nějakým způsobem to se mnou souvisí. Jak já nesnáším, když přijdu na nějaký nový otazník. Tenhle zůstane pravděpodobně nezodpovězený a asi mi nezbývá nic jiného než to tak nechat.
Po dlouhých několika metrech do strmého kopce se konečně dostáváme na rovinku. Ujdeme ještě kus a před námi se vztyčí vykotlaný vchod do jeskyně. Jarod bez delšího rozmýšlení vchází dovnitř a ostatní ho následují.
V jeskyních je chladno a vlhko. Vidím Misley jak klepe zuby a snaží se si udržet teplotu mnutím svých holých rukou. Dobře, teď jsem skutečně vděčná za Jarodovu tajuplnou košili, která bezpečně udržuje stálou teplotu.
Pokračujeme dlouhou cestou doprovázení světlem dvou loučí, dokud světlo oblohy zcela nezaniká už za první odbočkou. Najednou se všichni zastavují. Zvedám pohled vzhůru a spatřuji rozcestí.
Gilbert si podrážděně odkašle: „Jestli někdo řekne tu větu nahlas, tak ho nakopu do prdele.“
„Musíme se rozdělit,“ řekne s nechápavým pohledem Jeret. Ještě si ji s námi totiž nezažil.
Gilbert se na něj rozohněně otočí a zavrčí: „Tak mi jí nastav, hňupe.“
„Tak klid,“ rozhání rozbroje Jarod. „Budeme hlasovat.“
„Di s tim už do háje,“ odplivne si vztekle žoldák na jeho návrh.
„Má pravdu. Vždycky, když se rozdělíme, dopadne to špatně. Už tak jsme ztratili spoustu životů a spousta z nás odstoupila,“ vkládá se do toho rozmrzelá Misley. „Když se teď rozdělíme, tak matematicky vyděleno se do cíle dostane jen polovina z nás, a jak můžeme vědět, co nás tam ještě čeká?“
„Na druhou stranu nás už tlačí čas. Tolik jsme ho promrhali kvůli okolnostem, že se teď můžeme spoléhat jen na něj. Každá vteřina může princeznu stát život.“
„Pokud už nezařvala,“ zamručí znovu Gilbert.
Jen protočím oči. „Chci říct, že když teď půjdeme všichni tou špatnou cestou, tak cesta zpátky nás může vyjít dráž.“
„Dobrá tedy, tak to jsou dva hlasy pro a dva proti,“ konstatuje démon. „Sailone, Trishio, Jerete?“
„Jsem pro to, abychom šli společně,“ pronese vznešeně elf.
„Rozdělme se,“ přikývne směrem ke mně Trishia.
„Dobře, tak zatím je to nerozhodně. Bratře?“ pokyne k němu Jarod.
To Jereta trochu zaráží. Vidím v tom jistou psychologickou hru, když zvolil takové oslovení. Jeret se na mě podívá, a pak se otáčí zpátky k bratrovi. „Já už svůj názor řekl. Rozdělíme se.“
Nesouhlasná část skupiny jen nabručeně zavrčí.
„Misley a Sailone půjdete s Jeretem doprava. Já, Trishia, Gilbert a Angelia půjdeme doleva.“
„Možná bych měl jít s vámi,“ poznamenává Jeret nejistě. Jeho pohled míří do mé tváře. Chápu, co se mi snaží naznačit.
„Jestli chceš jít s námi, tak se musíš přizpůsobovat mým rozhodnutím,“ pohrozí mu Jarod. Očividně nechce pokračovat v cestě po jeho boku. Nevím, jestli je to tím, co se stalo na pohřebišti, anebo by tak rozhodl i bez toho zážitku. Vzhledem k tomu příběhu, který mi vyprávěl v poušti, bych řekla, že správná odpověď je ta druhá.
Jeret ustupuje. „Budete v pohodě?“
Přikyvuji. S nesouhlasnými výdechy nakonec vyrážíme. Po pár dalších metrech nás začnou doprovázet nepříjemné zvuky. Snažím se je ignorovat. Po chvíli mi to ale nedá a otáčím svůj tázavý pohled k Jarodovi. Ten si drží svůj neproniknutelný klidný výraz a pokračuje mlčky vedle mě.
„Musim přiznat, že z tohodle už mi vážně běhá mráz po zádech!“ lamentuje Trishia.
„Co je to za smrad?“ zavrčí nejistě Gilbert. „Netopýří bobky?“
„Nechte toho, fajnovky. Cítím v kostech, že už se blížíme k něčemu opravdu velkému,“ poznamenává Jarod.
Konečně slyším i v jeho hlase záchvěv nejistoty. Konečně asi není to pravé slovo, ale vzbuzuje to ve mně napětí, očekávání, možná i trochu vzrušení. Co může být tak velkého, že i v téhle bezcitné hoře svalů to vzbuzuje první nejistoty? Pohledem mihnu k jeho ruce, která pevně svírá rukojeť meče. Jsem opět zaujatá jeho pohyby a chováním, že si ani neuvědomuju, že ostatní se zastavují s naštvanými pohledy.
„To bych na to moh taky hodit pořádnej sranec!“ zakleje Gilbert. „Cesty se tu zase rozdělujou.“
„Nemůžem se znova rozdělit,“ zakroutí nesouhlasně hlavou Trishia. „To už je dost nebezpečný.“
 „Jdi s Jarodem,“ vydávám ze sebe. „S ním budeš ve větším bezpečí. Já půjdu s Gilbertem.“
„Heh, a co moje bezpečí?“ zachechtá se žoldák a prohlédne si mě od paty až k hlavě. „To byl vtípek, dámo. Však já tě vochránim.“
„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ přidává se do rozhovoru Jarod. „Angelia je teď nebezpečná sama sobě a ještě víc svému okolí.“
„Co prosím?“ vykulím na něj nechápavě oči. Co má zase za problém?
„No jo,“ zamračí se Gilbert a ustupuju krok ode mě.
„Může mi někdo říct, co se děje?“ zakroutím nechápavě hlavou a zvednu ruce vzhůru. Všímám si fialových jiskřiček, které lehce poletují kolem mých dlaní.
„Promluvíme si o tom cestou. Teď bychom se už neměli moc zdržovat.“
„Fajn,“ svěšuji poraženě ramena a připlácávám ruce zpátky k tělu, abych opravdu někomu neublížila.
Přikyvuje. „Půjdu radši s tebou. Když schytám pár voltů, ublíží mi to míň než těmhle dvěma. Gilbert a Trishia to jistě zvládnou.“

Jarod si dává na čas, než ze sebe něco vyplodí. Jsem nesvá, ale nemám chuť se vyptávat na to, co je se mnou OPĚT v nepořádku. Podivné zvuky linoucí se za námi temnou chodbou mě udržují v tichosti. Ovšem démon si z nich nic moc nedělá.
„Přestala sis věřit.“
„Hm?“ otáčím se k němu s tázavým tónem hlasu.
„Proto ty výboje. Tvoje moc není pod kontrolou. Zase.“
„Myslíš, že to je důvod, proč nedokážu čarovat?“ ptám se zcela vážně. Věřím, že on tomu rozumí. „Zase,“ dodávám s úšklebkem.
„Vlastně sis teď sama odpověděla. Je to kvůli tomu, co ti ukázalo tvoje Alter ego?“
„Možná. Moc si z toho nepamatuju.“
„Hm, ale měla by ses rychle dát dohromady. Tohle není zrovna nejlepší místo na nerozhodnost,“ upozorňuje.
„Zvládnu to,“ ujišťuji ho. „Když jsme u toho… Proč jsi mě políbil na tom pohřebišti?“
„Hm…“ zamýšlí se. „Ani netušíš, co se mi v tu chvíli honilo v hlavě. Potřeboval jsem myslet na něco jiného než na to, abych tě zabil. Ani bys nevěřila, jak tohle jednoduché lidské gesto dokáže odlákat mužské myšlenky úplně jiným směrem,“ zasměje se.
„Jasně,“ pokývám netečně hlavou. Proč pořád doufám, že v tom je něco víc než tělesná přitažlivost? Asi stále věřím tomu, že se někde v temnotě jeho hrudi skrývá srdce. Přesně takové jaké popisovala Zet.
Nastává chvíle ticha. Ani jednomu se nechce započínat konverzace. Anebo jsem to jen já a Jarod je prostě tichý společník jako vždy. Nikdy nebyl moc výřečný, ale za posledních pár dnů mi toho řekl víc než dost. Možná je na čase ho nechat odpočinout.
Po krátké chvíli se opět ozvou podivné zvuky. Tentokrát jsou velmi blízko. Doslova proběhnou nad našimi hlavami.
Zvedám pochodeň vzhůru, abych se rozhlédla. Jarod mě pevně sevře v zápěstí a hrozivým pohledem se mi zabodne do obličeje.
„Výš už ne,“ řekne hrubým tónem.
Zvednu opatrně pohled a spatřuji podivné bytosti lezoucí po kamenných stěnách jeskyně. Mají hladkou bílou kůži a rudočerná netopýří křídla. Jejich děsivé obličeje ve mně vzbuzují respekt. Dvě obrovské rudé oči nás sledují z každého rohu. Pod nimi není žádný nos, jen dvě svislé čárky na dýchání. Jejich ústa nejsou lemována žádnými rty. Je to jen kolo vcucnuté do jejich obličeje. Kolem ho lemují červené výčnělky. Jsou tam i jiní, kteří tyhle výčnělky nemají.
„Jsou to upíři?“
Jarod nesouhlasně zakroutí hlavou. „To je Sukuba a Inkubus. Sledují nás už od příchodu do jeskyně. Nezaútočí, pokud budeme potichu. Brání si jen svoje teritorium.“
„Takže nám neublíží?“
„Jsou v párech, takže není doba namlouvání, což je dobré, ale kdo ví, kdy naposledy jedli,“ pokrčí nejistě rameny. „Prostě pojď a neohlížej se.“
Popadá mě za ruku a přidává do kroku. Sotva mu stačím. Nohy se mi smykají po kluzké podlaze. Slyším, jak se za námi plazí po stěnách. Čím jsou blíž, tím jasněji rozeznávám podivný zvuk, který vydávají. Je to jako šepot spousty lidí najednou. Nahání mi to husí kůži. Najednou se démon zastavuje a v nasazeném tempu narážím do jeho torza.
„Stůj klidně,“ poroučí.
Podívám se mu přes rameno. Přímo před námi stojí jedna tahle podivná bytost. Je to ta bez růžků, takže pravděpodobně samice.
Vynervovaná se nehty zakusuji do Jarodovy ruky. Když uslyším lehké zasténání, pouštím ho. Cítí bolest… to je mi ale novina. Pohyby té bytosti jsou velmi pomalé. Pozorně pozoruje ohnivou pochodeň. Doufám, že nemá ráda oheň stejně jako jiná zvířata… pokud se vůbec dá zaškatulkovat mezi zvířata. Její postava je totiž lidská. Má dlouhé ruce i nohy. Místo prstů má dva výrostky zakončené drápem jak na rukou, tak i na nohou.
Neútočí, ale blokuje nám cestu. Jarod vyčkává. Asi doufá, že ji přestaneme zajímat. Ostatní si hledí svého. Jen nás ostražitě pozorují ze stropu.
„Ať se stane cokoliv, tak se nehýbej, dokud neřeknu,“ zašeptá.
Jeho hluboký a trochu chraplavý hlas jí zaujme. Nakloní hlavu na stanu a zadívá se na démona zkoumavým pohledem. Přikračuje opatrnými kroky vpřed. Ty dvě čárky, které nahrazují nos, se roztáhnou. Nasává okolní vzduch nebo naši vůni. Nervózně vydechnu. Vidím v jejích krvavých očích, že cítí můj strach. To ji zaujme. Její ruka s pařáty se ke mně začne natahovat.
„Jarode…?“ vydechnu roztřeseným hlasem.
„Mlč a nehýbej se,“ zabručí.
Podivná bytost se zatřese při tónu jeho hlasu a nervózně mihne pohledem mezi námi dvěma. Zhluboka se nadechuji a snažím se držet, když se její bíle prsty dotknou mých vlasů. Zaplavuje mě zvláštní pocit. Nejsou studené ani horké. Jako by neměla žádnou teplotu. Je to divné. Cítím ten dotek, ale její prsty nejsou hladké ani hrubé. Nedokážu to popsat.
Pomalu sjede po mých vlasech až ke konečkům. Bedlivě si je prohlíží. Dýchám zrychleně. Netuším, co od té bytosti můžu čekat. Dávám jen na Jaroda, který by jistě zakročil, kdyby mi hrozilo nějaké nebezpečí… jistě…
Druhou rukou si pohladí svojí holou hlavu. Přemýšlí snad o tom, proč já mám vlasy a ona ne? Nebo co to vůbec má být? Možná ještě nikdy člověka neviděla. Třeba mi její pozornost patří z důvodu, že jsem tolik jiná, kdežto démon by sem skvěle zapadl.
Když pozoruji to stvoření, které si mě se zaujetím prohlíží, přemýšlím nad tím, že třeba ne všichni musí být zlí. Možná je to jen o přístupu. Třeba se dá změnit jejich podstata, to k čemu byli předurčeni.
Mile se usměju, aby ta bytost poznala, že já nejsem žádná hrozba. V ten okamžik přestává hladit mé vlasy a přejede podivnými prsty na má ústa. Její oči ztmavnou. Z jejího hrudníku se začne dolovat ten podivný šepot. Zní to jako kletba v nějakém starém jazyce. Ten zvuk nabírá na rychlosti. Po chvíli pocítím Jarodův pevný stisk na mé paži. Něco se chystá a já stále netuším, co se děje.
Šepot ustává a několik málo sekund nastává hrobové ticho. Najednou se ta bytost naproti mně vzpřímí. Ta zvláštní tečka, která je na místo úst, se rozšíří do neskutečné velikosti. Spatřuji několik za sebou jdoucích řad drobných špičatých zubů a z jejího hrdla začne vyluzovat vysoký uši drásající tón. Všichni démoni držící se stěn jeskyně začnou mávat svými rudými křídli a tím během krátké chvíle zhasínají naše pochodně.
V tu chvíli mě Jarod odstrčí ke stěně a nahlas zakřičí: „Utíkej!“
Nepotřebuji se nechávat přemlouvat. Jsem poháněná děsem. Co se stalo? Copak jí moje gesto tak rozrušilo? Asi nemá cenu se tím zaobírat. Běžím s rukama přiraženýma u stěny. Nevidím nic. Obklopuje mě jen absolutní tma. Každou chvíli škobrtnu, ale hlasité kvílení Sukuby mě zase rychle staví na nohy a popohání dál temným tunelem.
Uvědomuji si, že za mými zády jsem nepostřehla žádné plameny. Jak se jim Jarod postavil? Co když mu nějak ublížili? Srdce se mi rozbuší ještě rychleji než před tím. Otáčím se za sebe, ale kvůli tmě jsem natolik desorientovaná, že už nevím, kterým směrem se vlastně vydávám. Zvuky utichly stejně rychle, jako se objevily.
„Jarode?“ vydechnu potichu do tmy. Zmateně se otáčím sem a tam a snažím se nahmatat stěnu. Když se mi to konečně daří, bezmyšlenkovitě se rozeběhnu nějakým směrem doufajíc, že je to ten, který mě za ním přivede zpátky a snad nebude příliš pozdě.
Oh, Angelio, kdyby si nebyla tak ustrašená nána, mohla jsi mu pomoci. Možná by se mi teď i trochu hodilo to podivné světélkování mých rukou, ale to je také pryč. Hlavně nesmím propadnout té zoufalé panice, která začíná nemilosrdně zaplavovat mé tělo.
Po pár metrech opět slyším zvuk křídel. Jsou stále za mnou. Našli mě. Snažím se být potichu, ale k čemu mi to je, když oni jistě vidí a já ne? Cupitám dál kdoví kam, když se konečně zastavuji. Cítím horkost, která zaplaví mé tělo od pasu až po celém zbytku. Silný náraz stěny do mých zad… nebo spíše naopak… mě nutí k hlasitému děsem prošitému výkřiku.
„Jsi v pořádku?“
Je to zase on. Poznám jeho hlas. Drží mě za pas přitlačenou ke stěně. Nikdy si nebral servítky nebo nedej bože aby dbal na to, jestli mi vlastně on sám nijak neublíží. Od něj mám na těle víc modřin, naražených kostí a jizev než od jakéhokoliv netvora, kterému jsme se společně postavili.
„Jsi v pořádku?“ doráží na mě tlumeným hlasem a bez jakéhokoliv ohledu se mnou zatřese, čímž se mnou několikrát uhodí o stěnu jeskyně.
„Au. Jsem vyděšená,“ spustím trochu rozzlobeným tónem. „Co se to stalo?“
„To jsi tak pitomá, anebo to děláš schválně? Zaútočili na nás.“
Ještě že nevím, v kterých místech se přesně jeho tvář nachází. Pravděpodobně bych mu ubalila další facku. Kdo z nás je větší idiot?
„Tak pojď, než nás ty potvory vyčmuchají.“
„Nic nevidím. Nemohl by si rozsvítit alespoň malé světlo?“
„Ne,“ namítne a popadá mě za ruku. „Já vidím docela dobře. Povedu tě.“
Nemusím se ani ptát proč. Jeho rudé oko vypadá dost podobně, jako měla právě Sukuba. Pravděpodobně díky němu vidí ve tmě. Alespoň malé plus k jeho démonské stránce.
Dobrovolně se nechám vést, ale je mi dost nepříjemné, když nevím, kde to vlastně jsem a ani kam šlapu.
„Musíš jít rychleji,“ pohání mě.
„Nemůžu, když nic nevidím,“ lamentuju.
„Slyším je za našimi zády, pokud sebou nehodíš…“
„Tak použij svoje plameny.“
„Nemůžu. Tenhle tunel je dost úzký. Uhořela bys tu.“
„Teď ti na tom najednou záleží?“
„Nevím, jestli sis toho ještě nevšimla, ale pokud to není nezbytné, rád dodržuji nějakou morální kvótu. Tvoje zabití by ji zase narušilo.“
Najednou se něco dotkne mého temene hlavy. Vyjeknu.
„Lehni si na zem!“ zakřičí démon.
Bez jediného zaváhání sebou třísknu na ledovou podlahu a hlavu si schovám pod dlaně. Oranžová záře se dere pod má víčka. Cítím nesnesitelnou horkost všude kolem mě. Křik okřídlených démonů se nese spolu s plameny tunelem.
Během krátké chvíle je všemu konec. Nemám odvahu zvednout hlavu a podívat se. Najednou si uvědomuji, že na mě něco nebo někdo leží.
„Jarode?“
„Hm…“ vydechne. Cítím jeho dech za svým uchem. Chránil mě svým vlastním horkým tělem před těmi plameny.
Rychle se zvedá. Je potichu. Neslyším už ani jeho dech. Nemám sílu zvednout hlavu a už vůbec se postavit.
„No tak, vstávej,“ vybízí mě.
Pevně se zakousne dlaní do mé paže a zvedá mě ze země. Konečně spatřuji světlo. V druhé ruce svírá pochodeň, která ozařuje zčernalou chodbu jeskyně. Pohledem zapátrám za sebe. Celá chodba je lemována ohořelými těly jeskyních bytostí. Ve vzduchu se snáší jejich spálený zápach.
Dělá se mi z toho špatně. Přes všechnu démonovu snahu odtáhnout mě z toho místa pryč, jsem jako přikovaná ke kamenné podlaze. Už to déle nevydržím. Vysmekám se z jeho sevření a ohýbám se v pase ke zdi. Žaludek sebou několikrát zacuká a vypouští svůj obsah na zanesenou podlahu.
„Nedokážu to!“ vyjeknu po chvíli.
Otírám si ústa do kapesníku, který jsem měla zastrčený za páskem. V tu chvíli si uvědomuji, že tam něco chybí. Byla jsem tak vyvedená z míry tím, co se stalo na pohřebišti, že jsem tam zapomněla tu dýku, co mi dal Jeret. Na chvíli to odvádí mou pozornost pryč.
„Co nedokážeš?“
Démonův zaražený hlas mě přivádí zpátky. Dýka je už ztracená. Možná ji se štěstím najdu při cestě zpátky… cestě zpátky.
„Jsem vyděšená. Je mi z toho špatně. Nemůžu jít dál. Nedokážu to.“
„Na tohle je už trochu pozdě,“ utrousí.
„Nevím, co mám dělat, ale nedokážu se hnout z místa. Nejradši bych si tu sedla a spustila zoufalý pláč, dokud bych vyčerpáním neomdlela a až bych znovu otevřela oči, ležela bych doma ve své posteli a tohle všechno by byla jen děsivá noční můra.“
„Přestaň fňukat. Nebaví mě to pořád poslouchat. Začneš brečet před cílem, protože se cítíš slabá? Tak mi vysvětli, jak ses sem vůbec dostala?“
„To nevím. To řekni ty mě. Proč na téhle výpravě jsem, Jarode?“ slova ze mě šlehají jako blesky. Nápor hysterie se rozlévá po celém mém hrudníku. Těžko se mi dýchá. Je to snad panický záchvat?
„Protože tě chtějí mrtvou.“
Démonova slova tomu příliš nepomáhají. Ale jedno se mu musí nechat, jeho heslo by bylo: Upřímnost nadevše. Stále si toho dokážu vážit. I v této situaci, kdy se musím zapřít o zeď a na chvíli si sednout s hlavou zabořenou do svých dlaní.
„Můj král?“ zalapám po dechu.
„Pravděpodobně,“ odpovídá chladným tónem. Stále přede mnou stojí jako stín bez hnutí. „Ale podle toho, co říkala vědma, nemá moc na vybranou. Myslím, že je to život princezny za ten tvůj.“
„Znám ho už od malička. Držel mě v náručí, když mi rodiče zemřeli. Sehnal mi chůvu, aby se o mě celé ty roky starala. Nevídala jsem ho často, ale staral se o mě na dálku. Díky němu jsem mohla prožít normální dětství se vším všudy, i když tam chyběli moji rodiče.“
„Já do toho nevidím, Angelio. Vím, jen tohle a nakonec jsou to jen domněnky. Slíbil jsem ti, že tě ochráním. Takže přestaň trucovat, nebo změním názor a klidně tě tady nechám.“
„Jaký má pro mě život význam? Začínám mít pocit, že celý můj život je jen jedna velká lež. Nikde a s nikým nejsem v bezpečí. A co hůř… nikdo není v bezpečí se mnou. Jsem jako časovaná bomba. Alter ego mělo pravdu…“
„Přestaň. Nedovolím ti dokončit větu, která začíná takovými slovy,“ zvedá výhružně ukazováček. „A vlastně tahle konverzace už dávno skončila,“ dodává a natahuje ke mně ruku. „Jdeš se mnou a budeš žít s tím, že se dopídíš pravdy, nebo tu zůstaneš a umřeš… sama?“
Zvedám k němu zamlžený pohled. Rozhodnutí by nemělo být těžké, ale o smrti jsem za posledních pár týdnů přemýšlela tolikrát, že se to teď nezdá jako tak špatný nápad. Ale já musím znát pravdu. Musím vyřešit tuhle zdánlivě bezvýchodnou situaci a hlavně nesmím být sobecká. Nechci dopadnout jako Jarod. Nechci být ta bezcitná bytost, co nemá pro co žít, ale nemůže umřít.
Nechávám si pomoci na nohy, když tu se v chodbě naproti nám ozvou kroky. Oba se ostražitě připravujeme na útok, ale kroky naštěstí patří Jeretovi.
„Sakra, jsem tak rád, že vás vidím živé,“ vydechuje zrychleně. Je celý zpocený a umouněný.
„Kde jsou ostatní?“
„Tohle místo je jako bludiště. Cesty se stále rozcházejí a scházejí. Zaútočilo na nás hejno obřích pavouků, a pak jsem je ztratil,“ drmolí. „Jak jste na tom vy? Koukám, že jste taky měli o zábavu postaráno. Angelio, jsi v pořádku?“
„Jo,“ přikyvuju. „Jsem v pohodě.“
„Jarode?“
Ten jen přikyvuje.
„Kde máte ostatní vy?“
„Stejný problém s cestami. Doufám, že na ně brzy narazíme.“

Přesně jak jsem řekla, tak se také stalo. Po pár dalších odbočkách a spletitých rozcestích jsme se všichni vzájemně našli. Kroky nás zavedli až do obrovské vykutané díry ve skále.
Vypadá to tu jako doupě něčeho skutečně velkého. Všude po zdech jsou hluboké prohlubně od opravdu velkých drápů a černé ohořelé fleky.
„Tohle je ono? Tohle je konec?“ zvolá do vzduchu Gilbert.
„Pokud je tohle konec, tak pěkně smrdí,“ zamračí se Trishia a ohrne nos.
Vzduch je tady zatuchlý. Ať tady žije cokoliv, je to blízko. Cítím jeho oči v zádech. Slyším jeho hluboký dech. Vyčkává ve stínu. A je to obrovské.
Teď se musím soustředit jenom na to. Myslím, že právě teď přišla ta nejtěžší část celého našeho dobrodružství. Tady může být skutečný konec.
„Angelio,“ slyším ten hromový hlas za svými zády. Ostražitě drží ve svých rukou meč. Cítí to stejně jako já.
Sahám po svém luku, pokud moje schopnosti vypoví znovu, nemusím už mít takové štěstí jako doposud. Musím důvěřovat i těm lidským dovednostem.
„Mějte oči na stopkách. Hledejte vchod do věže. Tady někde by měl být vchod do Krvavého zámku,“ promlouvá nakonec ke všem.
Z rozšklebené skály kde jsou černé šmouhy nejtmavší se ozve hromové zavrčení, ale stále není nic vidět.
„Tak teď už mě to snad necháte říct,“ zatřese se už i Gilbertův hlas. „Do prdele.“
Najednou se zvedne mrak prachu a z těch míst vystoupí obrovský stín. Roztahuje obrovská křídla. Všichni ustupujeme několik kroků dozadu. Nikdy jsem necítila čistější pocit, než ten strach, který teď probíjí celé mé tělo. Mám chuť se otočit a zmizet v temných tunelech, když se prašná mlha rozestupuje a odhaluje zlatočerné torzo monumentální nestvůry.
Pohybuje se pomalu, ale každý její krok zatřese touhle jeskyní v základech. Jsou to ohlušující rány doprovázené padajícím kamením. Prach se stále víří, když najednou zrůda skloní svou ostnatou hlavu k nám. Spatřuji obrovské oči duhové barvy. Jedním fouknutím ze svých nozder sfoukává naše louče, ale nenastává tma. Škvírami, které jsou ve zdi, se sem dostává dostatek světla, aby osvětlili teď už celou postavu obrovského šupinatého draka.
Ozývá se znovu to zlověstné zavrčení. Není čas na lelkování, když se jeho ústa otevírají dokořán a otevírají tak průchod jeho zkaženému dechu doprovázeného zlatavým světlem.
„Pozor!“ zakřičí démon a strhává Trishiu, která je u něj nejblíže, na stranu. Všichni ostatní také uskakují za ožehnuté kameny.
Když se konečně vzpamatuju z prvního udivení, vystřeluji první šíp. Ten se odráží od jeho šupinatého brnění. Přehazuji si luk zpátky přes rameno. Tudy cesta nevede. Tisknu se zády se zatajeným dechem o stěnu jeskyně. Přemítám v hlavě, kolik bych toho mohla dokázat, kdybych se mu postavila svou čarovnou mocí. Dokážu? Ano! Musím. Nesmím se nechat zastrašit. Jsem lepší, než si ostatní myslí. Nezálež na mém životě, ale na životě všech.
Mezitím, co sbírám odvahu na další krok, vybíhá kupředu elf. Hbitě se pohybuje po stěnách jeskyně. Stačí mu jen drobné škvíry ve stěnách, aby se po nich rychle pohyboval, aniž by ho drak zpozoroval. Jeho šípy jsou lepší než ty moje a díky přesně mířeným ranám na drakova slabá místa ho párkrát zasáhne. To odvádí drakovu pozornost k němu. Díky nemotorným pohybům není skoro žádná šance, aby ho zasáhl. Kroutí hlavou a občas zasténá, ale nezdá se, že by mu šípy způsobovala vážná zranění. Spíše ho ještě více rozzuří. Rozkýve svou obrovskou hlavu a vyšle další dávku ohně po stěně.
„Jak dlouho to trvá, než se zase nabije?“ vydechne Trishia směrem k démonovi.
„Nevím,“ přiznává Jarod.
Hraničářka jen pokývá hlavou. Je překvapená jeho odpovědí. Po pár nádeších odvážně vykoukne zpoza kamene na Gilberta. Rukou mu ukáže, že má oběhnout draka po pravé straně a ona si vezme tu levou. Žoldák přikyvuje a pevně sevře ve svých rukou sekyru. Trishia dává konečný povel načež oba vyskakují ze svých úkrytů a s bojovým pokřikem vybíhají vstříc drakovi. Zasazují mu rány do předních nohou a rychle zase mizí za kameny.
Znovu se ozve bolestné zakvílení, které je mnohem silnější než ta předešlá. Drak se opět rozpohybuje a vyšlehne plameny. Jeho kroky nám znepříjemňují podmínky. Jeho váha tohle místo mění v ruiny. Padají nám na hlavu kameny a vzniká tak větší pravděpodobnost, že nás zabije zasypání než ten drak.
Stejným stylem jako předešlá dvojice vybíhají Misley a Jeret. Ti zasazují bolestnou ránu do jeho zadních nohou a rychle se schovají.
Konečně přichází na řadu démon. Odvážně vykračuje vpřed krytý Sailonovými šípy, které neustále odvádí drakovu pozornost. Obrovská nestvůra proti němu otevírá tlamu a připravuje se na svůj další výpad. Démon proti němu zvedá ruce a chystá se mu ukázat, co umí on. Ale lze bojovat ohněm proti ohni? Vysílá proti němu vlnu toho nejžhavějšího ohně, který umí vytvořit přímo do jeho otevřené tlamy a opéká ho tak dlouho, jak jen je to možné. Obrovská nestvůra se ovšem rozpohybuje ještě rychleji. Oheň mu nijak neublížil.
Teď je ta pravá chvíle, abych vyšla na scénu. Vůbec nevím, co udělám, ale musím mu pomoci. Stavím se vedle démona bez rozmyslu. Zvedám svou pravou ruku vzhůru a levou chytám démona za tu jeho. Pevně ji stiskne. Najednou se cítím v bezpečí. Konečně mě zaplavuje uvědomění toho, že dokážu cokoliv.
Teď vybíhají všichni čtyři a snaží se vzájemně odlákat drakovu pozornost. Každý jednou sekne do jeho nohou a ty se s duněním podlamují. Vysílám do jeho těla několik voltů. To ho zpomalí, ale brzy se dostává ke vědomí. Rozkouká se, a než stačím rychle zareagovat, ohání se tlapou po naší dvojici. Démon do mě silně strká. Padám na rameno a ošklivě si ho narážím.
Až po delší chvíli si uvědomuji, že démon dopadl mnohem hůř. Partička ostatních hrdinů se do draka pouští ve velkém. Odvážně se vyhýbají jeho útokům a zasazují mu rány do měkkých partií špatně chráněných jeho ocelovým pancířem.
Okamžitě vstávám ze země a dobíhám k Jarodovi, který se v bolestech odplazí do úkrytu.
„Co se děje?“ vyjeknu vyděšeně.
„Nic. Je to jen škrábnutí,“ zasténá. Má přilepenou ruku ke svému boku.
Odkrývám jí. Z jeho rány teče velké množství krve. Tohle je vážné. Zhrozím se.
„Musím ti pomoc.“
„Angelio, běž. Teď na tohle není dobrá chvíle. Oni potřebují tvou pomoc. Víš, co musíš dělat.“
„Bez zla není dobra, hm?“ vydechnu. „Pokaždé, když si myslím, že už je pozdě, že ta temná stránka nade mnou bere kontrolu a už není cesty zpět, si na tohle vzpomenu. To ty jsi mě to naučil. Možná o tom ani nevíš. Pokaždé, když mě ten pocit pohltí, vzepřu se mu a chci být lepší. A jsem lepší. Nejsem zlý člověk a to zlo, které je ve mě ukryto ze mě dělá ještě lepšího člověka než jsem kdy bývala. Kdybych tě nepoznala propadla bych tomu. Vím to. Musíš se tomu taky vzepřít a…“
„Já nejsem stejný jako ty. Pokaždé, když mě ta temnota začíná pohlcovat, vyjdu jí vstříc,“ přiznává a bolestně zasténá. Upadá do šoku.
Chytám jeho tvář do svých dlaní. Dýchám zrychleně. Zaplavuje mě úplně nový druh strachu. Bojím se o něj. Bojím se, že o něj přijdu.
„Tohle není pravda. Protože ty jsi mě zachránil. Zlo nikdy nikoho nezachránilo. Pokud umřeš, umře i velká část mě,“ vyslovím se.
„Já nemůžu umřít, Angelio,“ zatíná zuby v bolesti.
„Kéž by to byla pravda,“ zavzlykám.
„Jdi už, pokud umře můj bratr, všechno tohle ztratí svůj smysl. On je to jediné, pro co bych se v tomhle životě dokázal vzdát i toho nejcennějšího, i když to tak možná nevypadá.“
Jeho slova mě přivádějí na scestné myšlenky. Je on tím důvodem, proč Jarod ztratil své srdce? Ale proč?
„Nepřemýšlej nad tím. Nepřemýšlej nad tím, co ke mně cítíš. Já to zvládnu. Slibuju, ale ty teď musíš zachránit ostatní. Prosím.“
Přikyvuji. „Vrátím se pro tebe.“
Rychle vstávám ze země a prohlížím si situaci. Sailon stále hbitě poskakuje po stěnách a střílí svými šípy do drakových slabin.
„Vážení, doufám, že uznáte, že teď je ta pravá chvíle na konečnou řeč,“ vyhrkne udýchaně elf a jeho líbivý hlas se odráží od stěn jeskyně, zatímco ostatní bojují s příšerou. „Tak tedy byla to pro mě čest bojovat po vašem boku. Sejdeme se na onom světě.“
„Ano, sejdeme, ale ne dnes ani zítra. Společně ho dokážeme udolat,“ přidává se Misley.
„Tak pojďte, přátelé,“ začne i Gilbert. „Budeme bojovat bok po boku jako bratři a sestry.“
„Smrt je jen strašák pro děti,“ odplivne si Trishia. „A když bude za potřebí, poradíme si i s ní.“
Tohle je moje příležitost. Znovu vykračuji ven z úkrytu. Tentokrát tu není Jarod aby mě nabil energií, ale pokud teď selžu. Zemře on i všichni ostatní. Já to dokážu.
„Za Sidneyho a Dartta,“ vydechnu roztřeseným hlasem. „kteří pro tuhle misi položili svoje životy.“
„Bojujme do úplného konce…“ pozvedne svůj meč Jeret.
„…nebo do nového začátku,“ zakašle Jarod a staví se vedle svého bratra. Je velmi slabí, ale já v jeho gestu vidím sílu.
Podívej se do mých očí, zatnu pěsti a myslím jen na tuhle myšlenku. Dívám se přímým pohledem na tu zrůdy, která kolem sebe rozpaluje oheň a ohání se svým obrněným ocasem.
Funguje to. Drak se sklání a zadívá se svýma hrozivýma očima přímo do těch mých.
A teď umři, zatnu čelist s nepřátelským pohledem.
Jeho obrovská tlama se otevře jako rozžhavená pec.
Zvednu pohled k Sailonovi. Ten jakoby přesně věděl na co myslím, přikývne. Vytahuji prášek, který jsem dostala od krále Ishtaru a celý sáček hazím do drakovi tlamy. Jen co se sejde s ohněm, vybuchuje. To draka velice zasáhne a absolutně to odrazuje jeho pozornost. Toho využívá Sailon a po jeho hřbetu přeběhne až k jeho hlavě a zasazuje mu dvojitou dávku svých šípů do hlavy. Ozve se hromové zakvílení a drak zvedá hlavu vzhůru. V tu chvíli se odhaluje jeho nejzranitelnější místo. Toho využívá připravený Jeret a s mečem silným jako ocel ale lehkým jako pírko mu zasazuje smrtelnou ránu. Projede jeho krkem jako máslem a rychle uskakuje.
Obrovská hmota svalů a kostí se sesype na podlahu jako pytel s pískem. Tahle rána roztřese místností ještě víc. Je před rozpadnutím. Není ani čas se zabývat vítězstvím.
Jarod už nemá více sil a také padá k zemi.
„Jerete!“ zavolám za ním.
Ten ke mně přibíhá a pomáhá mi ho zvednout ze země. Rychlými kroky přibíháme ke zdi.
„Kde je ten zatrolenej vchod?!“ zařve Gilbert.
„Tudy!“ ozve se hlas Misley mezi ranami padajících kamenů.
Rychle běžíme za jejím hlasem a před námi se otevírají dřevěné dveře do věže. Jen co za ně všichni zaběhneme, zasypou se sutinami. Jsme tu uvězněni, ale konečně jsme u cíle. Cesta ven bude ta jednodušší část.
Pokládáme zraněného démona na podlahu. Je v bezvědomí. Jak mám zjistit, jestli ještě vůbec žije? Vhání mi to slzy do očí.
„Prosím, probuď se,“ zavzlykám.
„Angelio, musíme jít,“ hladí mě po rameni Misley. „Vrátíme se pro něj.“
Je možné cítit takovou bolest? Nevnímám, co se děje kolem mě. „Je mrtvý…“
„Ne, není,“ kroutí hlavou Misley. „On nemůže umřít, jasné? Řekl mi to.“
„Ale…“
„No tak, teď se tu nemůžeš sesypat. Bude v pořádku. Pojď.“
Poslechnu ji, ale nemůžu z hlavy vyhnat tu nejistotu. Co když se neprobudí? Co když je možnost, že zemře. Většinu času byl upřímný, ale o některých věcech buď lhal, nebo neřekl celou pravdu. Jak si může být Misley tak jistá? Jak každý z nich může v klidu kráčet po točitých schodech do věže ani se neotočit za Jarodovým tělem. Jediný kdo se na chvíli zdrží je Jeret. Začínám si uvědomovat, že všichni za démonem stáli a poslouchali jeho rozkazy, ale vidím v jejich tvářích, že by se jim ulevilo, kdyby byl mrtvý. Ostatně můžu se jim divit? Možná nás dokázal vést jako diktátor, ale nikdy se nedokázal stát přítelem. Měla bych to vnímat stejně?
Na dlouhé rozmysly není čas. Misley mě dostrkává až ke dveřím v horním patře. Je jich tu několik. Gilbert začíná postupně všechny rozrážet, dokud se v jedněch nezastavuje.
„Zůstaň stát!“ ozývá se z nich mě již známí hlas.
„Tobbien?“ špitnu sama pro sebe a s ostatními se vrhám ke dveřím.
Nabízí se mi obraz, který bych nečekala. Tobbien stojí v jedné z ložnic. Glandila leží na posteli v bezvědomí. Pravděpodobně ji otrávil tak jako mě. V jedné ruce svírá nůž, který drží u jejího bělostného krku. Zacházím zpátky za roh a tisknu se zády ke zdi. Co se to děje? Copak tahle výprava přináší jen ty špatné zprávy. Věděla jsem, že Tobbien je jiný, než jsem si původně myslela, ale stále k němu cítím náklonnost. Rve mi srdce, když se musím dívat na něco takového.
„Jestli se někdo z vás přiblíží, tak jí zabiju.“
„Nemáš kam utéct, kolovrátku,“ vysměje se mu Gilbert, ale drží si odstup, protože neví, co může od zmanipulovaného prince čekat. „Jsme v přesile.“
„Ale neuděláte nic, dokud mám ji.“
„Tobbiene, znovu se setkáváme,“ pokyvuje hlavou Jeret. „Přestaň hrát hry. Vím, čeho si schopný. Slyšel jsem o tom, co se stalo v hostinci. Ty zbraně nepotřebuješ.“
Překvapeně vykouknu zpoza rohu. Na princově tváři se objevuje samolibý výraz. Pokládá dýku na noční stolek vedle princezniny hlavy.
„Pamatuju si tě. Ty si ten nudný knihovník, co dělá pro Síriuse podřadné práce.“
„Ukončeme to. Nech tu dívku jít a utkejme se jako muž s mužem.“
Najednou se ozve hlasitý smích. „Copak to nechápeš? Nemůžeš mě porazit. Jsem silnější než vy všichni. Dokážu zabít člověka pouhým mávnutím ruky, protože ovládnutí živlu vody mi to umožňuje. Vy všichni jste jen loutky, se kterými si můžu dělat, co se mi zamane.“
Tobbien se ještě jednou ušklíbne a předvede názornou ukázku. Zvedne svou ruku a najednou získává kontrolu nad celým Jeretovým tělem. Uvědomuji si, jak jsou princova slova pravdivá, když sleduji to představení. Každý z nás jistým způsobem Tobbiena podceňoval. Ale co může být horší než velká moc v rukách hloupého člověka?
„Přestaň s tím,“ vycházím na světlo. Klepu se jako strom ve větru. „Můžeme se přeci dohodnout.“
Všichni na mě překvapeně hledí. Nedívám se do jejich nechápavých tváří. Jsem otupělá, prázdná. Tahle výprava a poslední události ze mě vysáli všechny city. Všechno v co jsem věřila je jen lež.
„Heh,“ zašklebí se. „O čem by ses zrovna ty chtěla dohadovat? Přišla jsi s prosíkem, abych tě vzal na milost?“
„Ne,“ kroutím nesouhlasně hlavou. „Nabízím ti dohodu. Ty chceš slávu a opěvování za záchranu královi dcery. Můžeme udělat kompromis. Necháš všechny odejít a já ti dám to, po čem tolik všichni prahnete. Komu záleží na tučné odměně a slávě, když můžeš mít něco, co ti dá vládu nad světem?“
„O čem to mluví?“ zavrčí Gilbert nechápavě.
„On ví, o čem mluvím,“ odbíjím ho.
V Tobbienově tváři spatřuji váhání. Opravdu mou nabídku zvažuje.
„Jak ti můžu věřit, že jen co se za nimi nezavřou dveře, tak proti mně nepoužiješ svojí moc?“
„Protože já nejsem lhář,“ vydechuji. „A taky nemám už co ztratit.“
„Hm, copak? Přišla jsi o svého velkého hrdinu?“
Zatínám pěsti. Tolik to bolí. Proč mám pocit, že si to zasloužím? On je přeci na té špatné a já na té dobré straně. Ne, není žádná dobrá nebo špatná strana. Bez zla není dobra. Vytahuji šíp a namířím ho přímo na Tobbiena.
„Jen ty a já,“ zatvrdím se. „Vyřídíme si to mezi sebou.“
Najednou se ozve hlasitý smích. „Objevil se v tobě opravdový potenciál,“ tleská pobaveně Tobbien. „Tak fajn. Ať vypadnou dřív, než si to rozmyslím.“
Kývnu hlavou směrem k Jeretovi. Ten spolu s Gilbertem vezmou Glandilu do náručí a odchází ke dveřím.
„Nemůžu tě tady nechat,“ zastavuje se mezi dveřmi Jeret. „Slíbil jsem to.“
„Nic mi nedlužíš. Prostě odejdi.“
Začínají se mi třást ruce. Natažená tětiva mezi mími prsty hraje jako struna od harfy. Přesto stále mířím na Tobbiena. Stačí jen špatný pohyb a pustím ji. Nedělej mi to ještě těžší než to je, Jerete. Stále stojí a zírá na mě. Neudržím ruku a musím povolit. Stahuji ruce podél těla a hodím pohled k Tobbienovi. Ten se spokojeně sklebí. Mávne rukou a vyhodí tak Jereta ven. Zavírám za ním dveře na závoru.
„Konečně jsme ty a já spolu sami,“ zašeptá princův hlas. Jeho dech spočívá na mé šíji.
Zatínám zuby vztekem. Cítím, jak mi po tvářích tečou horké slzy. V hlavě se mi honí nápad, který mi nikdy neměl přijít na mysl. Raději bych zemřela.
Jeho ruka mě chytá za zápěstí a svou silou mě nutí pustit toulec se šípy i luk na podlahu.
„Řekni mi, proč se tohle děje?“
„Už jseme ti toho řekl až dost.“
„Stejně odsud neodejdu živá. Že ne, Tobbiene?“
„Hm,“ zašklebí se a otáčí mě tváří k sobě. „Věděla jsi, že tě miluju, ale přesto si mi tolikrát ublížila. Kašlu na moc, slávu a bohatství. Teď budeš trpět ty.“
Jeho ruka mě chytne pod krkem. Z jeho očí vyzařuje neutuchající zlo.
„Stejně jsi na téhle výpravě měla zemřít. Je to zázrak, že ses dostala až sem. Všichni jste byli předurčeni k záhubě.  Přála si vaší smrt.“
„Kdo?“
„Na to ses měla zeptat svého krále. On podepsal tvoji smlouvu se smrtí a ani se u toho nezastyděl.“
Nechci o tom už dál poslouchat. Všechno ztratilo smysl už dávno. Nepotřebuji znát odpověď na žádnou otázku. Ta hlodavá myšlenka mě dohání k šílenství. Můžu to udělat?
Natahuji ruce vzhůru k Tobbienově obličeji. Zaraženě sleduje. Jeho ruka netiskne můj krk nijak hrubě, takže můžu dýchat normálně.
„Co to děláš?“
„Pořád mluvíš o tom, jak si mě miloval, a já ti ublížila… Ale já tě milovala, Tobbiene, a pořád miluju. Uvědomuju si to, protože i když si udělal tolik zlých věcí, raději bych zemřela, než bych ti ublížila.“
„Jsi lhářka,“ zakřičí do mého obličeje. Pouští mě a odchází k oknu ve věži. Drží se za hlavu a přemýšlí. „Máš jenom strach ze smrti.“
„Tobbiene,“ vydechnu. Roztřesenýma rukama beru luk ze země a zasouvám za jeho tětivu jeden ze šípů.
Otáčí se ke mně. Hodí na mě nejprve překvapený pohled a pak se jen zasměje.

„Měl jsi pravdu,“ zatvrdím se. Zamířím tam, kde rána pude nejúčinnější a bez delších rozmyslů pouštím tětivu ze svých prstů.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top