Element života - Kapitola 8 (část 1/2)

Krvavé hory

Posledních pár dní, co procházíme nehostinnými krajinami Magické pustiny, se přísun vody zvedl na dvojnásob. Kdo ví, jestli vydrží i na cestu zpátky.
Přes všechna moje očekávání je cesta pouští klidná a plynulá. Když jsme unaveni, odpočíváme. Když máme hlad, jíme. Všude kolem nás je ticho. Nikde žádná nástraha nebo nějaká nová nestvůra. Jediné živé, co jsme po cestě potkali, byl obrovský lev, který zaujal zejména Gilberta. Chtěl si za jeho kůži vydělat šest zlatých, ale démon mu to rozmluvil. Monumentální zvíře si nás nevšímalo a pokračovalo ve své cestě stejně tak jako my.
Všichni se statečně drží na svých nohách a i přes nepřízeň těchto pouštních podmínek pokračují v cestě, dokud se Darttovi opět nepřitíží. Podlamují se mi kolena a boří se jimi do horkého písku. Důstojný elf se k němu sklání.
„Je na tom velice špatně,“ podotýká starostlivě. „Potřebuje víc vody.“
„Už skoro žádnou nemáme,“ zakroutí hlavou Misley.
„Nemůžeme se dál zdržovat, nebo skončíme stejně jako on,“ zavrčí démon.
„Co tím chceš říct?“ vyštěknu na něj.
„Musíme pokračovat.“
„To ho tu chceš nechat bez pomoci? To ale umře…“
„Ano, přesně to říkám.“
Nevěřícně zakroutím hlavou. Jak jsem někdy mohla cítit nějaké hlubší city k tomuhle muži? Jsem tak pitomá. „Posloucháš se někdy? Ještě před pár dny jsi vykládal, jak si vzájemně budeme hlídat záda. A teď ho chceš zabít? Protiřečíš si, Jarode. Nechápu, jak může být v jednom člověku tolik bezcitnosti, ale já ho tu prostě nenechám.“
„Nečekaně,“ zamračí se. „Ale potáhneš ho jako břemeno sama.“
Otáčí se a pokračuje ve své cestě. Okamžitě se k Darttovi shýbám a podpírám ho v podpaží.
„Pomůžu vám, heynar.“
„Děkuji,“ přikývnu směrem k Sailonovi.
„Tak dobře, už se na tohle nemůžu dál dívat!“ vyhrkne spěšně Misley a staví se před naší čtveřici – já, Dartt, Sailon a na úplném konci Jarod.
„Misley, přestaň,“ spustí poslední jmenovaný střeženým hlasem, aniž by věděl, co se vlastně chystá říct.
Sleduji ho bedlivě. Stojí vzpřímeně a jeho ruce se lehce třesou. Ví snad Misley něco, co by si nepřál, aby vypustila ze svých úst? No, podívejme se. Po chvíli se k nám otáčí i zbytek výpravy.
„Nepřestanu,“ zakroutí hlavou. „Podívejte se na sebe. Jste jako psi. Vzteklí a nepřátelští psi bez jediného kousku úcty k tomu druhému. Jak se má člověk soustředit na ten úkol, když neslyší nic jiného, než vaše hádky? To vzájemné pohrdání a nenávist unavuje nás všechny a ničí tuhle výpravu. Když už se nemůžete snést, tak se alespoň pokuste se tolerovat kvůli dobru té dívky, která čeká na záchranu. Pokud to nedokážete, tak mi nezbývá než požádat jednoho z vás, aby odešel. Nedáváte mi jinou možnost.“
Zůstávám stát se zmraženou tváří na místě. Páni. Ona má pravdu. Jsem jako malé dítě. A to jsem si tak pochvalovala, že se ze mě díky téhle výpravě konečně stala žena s vlastním názorem schopná lámat kámen. Nepřipustila jsem si, že mě Jarodova připomínka o lásce k jiné dívce skutečně zasáhla. Ano, Jarod je hajzl a chová se jako bezcitný démon, ale dělal to tak vždycky… Stačí ho jenom ignorovat a poprat se se vším, co přede mě postaví, protože on se nezmění. Svojí paličatostí zničím všechno, pro co jsme se tak nadřeli. S každým naším sporem ztrácíme drahocenný čas, který už ta nebohá dívka možná nemá. Ostatním jsme jen pro smích. Bože, jsem tak stupidní, že se nechám vytočit. Kam až jsem to nechala zajít?
„Angelio, mám tě ráda. Jsi pro mě jako sestra, kterou jsem nikdy neměla. Věřím ti a tvoje dobrosrdečnost mě utužuje v tom, že dobro ještě nevymřelo. Položila bych za tebe život, kdybych měla. Jarode, k tobě chovám respekt. Naučil si nás věci, bez kterých bychom brzy zemřeli. A tvoje panovačnost nás jistým způsobem dostala až sem. Nezastávám všechny tvoje názory, ale pokud bych měla jít do bitvy, tak po tvém boku,“ spustí od srdce. „Chci tím říct, že je mi jedno, kdo půjde. Nezanevřu ani na jednoho z vás a k nikomu se nestranním. Ale pokud se vy dva nesnesete ve své přítomnosti, tak tomu tak musí být. Nejdříve to možná bylo vtipné, ale teď to ničí všechno, pro co jsme se tak nadřeli.“
Mluví mi z duše a podle pohledů ostatních bych řekla, že souhlasí.
„Já půjdu,“ vydechnu po chvíli. „Vlastně to není tak špatný nápad. Vezmu sebou Dartta a seženu mu pomoc. Stejně jsem celou dobu ten nejslabší článek téhle výpravy. Všichni to víte už od začátku.“
„Já půjdu s vámi,“ přidává se spěšně Jeret.
„Ne,“ odmítám jeho pomoc. Vím, proč mě chce následovat, ale teď nejsem tolik důležitá. „Ty jdi s ostatními. Budeš jim víc nápomocný než mě.“
„To nemůžu…“ namítá.
„Angelio,“ ozývá se ten hromový hlas.
Otáčím se k němu.
„Omlouvám se,“ spustí. To je poprvé v životě, co z jeho úst slyším nefalšovanou omluvu. „Přehnal jsem to. Tohle by nikdo neměl dělat druhému. Věř tomu, že to jsou jen hrubá slova, nenechal bych ho tady,“ dere ze sebe.
„Věřím ti,“ přikyvuji.
Ale není to pravda. V jeho očích vidím skutečnou pravdu. Vím, o co se snaží. Chce, abych zůstala, jen kvůli tomu, o čem jsme se bavili u uschlého stromu. Cítí povinnost. Tohle divadlo je jen pro ostatní. Nechal by tu jeho tělo, aby se na něm nažrali supy a ani by nehnul brvou, kdyby se na to měl dívat. Jak mohou být jeho oči tak prázdné? Jsem ochotná hrát tuhle hru, protože tu chci zůstat. Chci dokončit tenhle úkol stejně jako ostatní.
Opatrně se vysmekám z Darttova sevření. Jen tak aby ho Sailon pevně podepřel a přicházím k démonovi blíž. Zadívám se do těch prázdných očích stejným pohledem a obejmu ho kolem krku. Pokládá mi ruce na záda. Tohle je opravdu herecké představení pro diváky, za které bychom měli dostat cenu.
„Jsi skvělý lhář,“ zašeptám mu do ucha.
„Ty jsi lepší,“ ocení mě.
„Víš co? Jednu věc ti ale věřím, ty nemáš žádné srdce,“ zašeptám krutým tónem.
„A já věřím tobě, že mě nenávidíš.“
Odkláním se od něj s milým úsměvem k ostatním.
„No, super, tak to vypadá, že to spolu asi vydržej,“ odplivne si Gilbert.
„Všichni jsme prostě jen vyčerpaní touhle cestou, tak říkáme a děláme věci, které bychom normálně nedělali,“ ospravedlňuje nás Sailon.
Přikyvuji. Zdá se, že to všichni zbaštili i s navijákem. Jen Misley stojí s podezíravým pohledem upřeným k nám dvěma.
„Počkejte ještě chvíli,“ spustí. „Jarode, neměl bys Angelii a vlastně všem ostatním něco říct? Možná když tě pochopí tak jako já, tak se budeme do budoucna vyvarovat dalším takovým potyčkám.“
„Ne, myslím si, že není víc, co bych o sobě řekl. Ona to ví a ostatním to může být ukradené,“ ohrazuje se.
„To je v pořádku, Misley,“ namítám. „Nemusí mi nic vysvětlovat. Já to chápu. Nebude se to opakovat, a pokud ano, tak to tentokrát už přejdu bez povšimnutí. Dobro výpravy je na prvním místě. Jsme už tak blízko.“
Nechci vědět už nic o tomhle muži. Stačí se mi na něj podívat a jsem si tím jistá. Usiloval o mou nenávist vůči němu velmi dlouho a nebál se použít jakékoliv prostředky – násilí, urážky, ponížení – a teď se mu to již konečně podařilo… alespoň na pohled. Nevím, jestli si tím můžu sama být jistá. Teď už na tom prostě jen nezáleží.
Vracím se ke zvědovi a snažím se vyhnout Misleyně stále podezíravému pohledu. Nevěří nám ani slovo na rozdíl od ostatních.
„Myslíš, že zvládneš další cestu?“
Zvedá ke mně pohled, ale svou odpověď již nevyřkne. Za našimi zády se rozezní šum křídel, který upoutává naši pozornost.
„Co je to za zvuk?“
Zděšeně se otáčím. Na obloze se vznáší prapodivné nestvůry. Nejsem si jistá, jestli jsou to ptáci nebo ženy s křídly. Neútočí. Jen pomalu plachtí nad našimi hlavami. Sailon vytahuje luk, ale nevystřelí.
„To jsou harpyje,“ odtuším. Nikdy jsem je naživo neviděla, ale jejich obrázek jsem zahlédla v jedné knize. Jejich těla jsou čistě bílá pokrytá peřím. Nemají ruce. Jen dlouhé končetiny na místo nohou, které jsou zakončeny pařáty. Jejich hlava je ovšem lidská.
„Proč neútočí?“
„Nemají důvod,“ odpovídá na Misleynu otázku elf.
„Zatím,“ neopustí si připomínku Jarod. Dívá se při tom na Dartta. „Cítí smrt.“
„Má pravdu,“ přitakává oslabený zvěd. „Nemůžu jít dál. Nechte mě tu.“
„Ne,“ odporuji. „Tohle není řešení. Musí být i jiná možnost.“
„Jedna tu je,“ přikyvuje. Dívá se do mých očích takovým zvláštním pohledem. Je plný míru. Co se mu tak honí hlavou? Nemůžu si pomoc, ale i přes jeho klidný pohled cítím něco velmi zlého v jeho tónu hlasu. „Můžu vám ulehčit tohle břemeno a tím si snad vysloužím vaše odpuštění.“
„Nechápu…“
Než stačím doříci svoji myšlenku, vytahuje z opasku svůj nůž a v mžiku okamžiku si ho prožene hrdlem. Jeho bezvládné tělo padá do písku jako těžký kámen obličejem dolů. Ten se pod ním zabarvuje rudou krví.
„Ne, ne, ne…“ opakuji neustále. Chci vzít jeho hlavu do dlaní, ale najednou mě horká skála zezadu objímá a pevně mi přitiskne ruce k hrudi. „Pusť mě.“
Když se Misley probouzí ze svého šoku, chce ke mně přijít blíž, ale Jarod ji zastavuje svým hromovým hlasem.
„Nepřibližuj se. Musíte hned odejít. Jděte. Za chvíli se ty můry slétnou dolů. Tak běžte. Já se o ní postarám.“
Misley je dost moudrá na to, aby věděla, že teď je ta pravá chvíle poslechnout. Bere všechny zúčastněné pryč. Nedokážu se za nimi otočit, abych se zadívala do jejich tváří a vyčetla jejich reakce. Nevnímám nic než mrtvé tělo ležící přede mnou a tu horkou masu svalů přilepenou na mých zádech. Začínám se vzpouzet jeho sevření.
„Pusť mě!“ opakuji hrubým hlasem. Přichází nával zoufalosti. Nemůžu se na to dívat, ale zároveň musím. Proč to udělal? Cožpak není žádná naděje…
„Přestaň. Udělal to, co bylo nejlepší. Musíme jít, Angelio, nebo skončíš na jeho místě.“
„Ne, ne, ne…“ začnu znovu. Nevím, co se stalo.
„Angelio…“
„Přestaň opakovat moje jméno!“ zakřičím. „Je to moje vina. Měla jsem ho zastavit.“
„On už byl mrtvý. Nedal se zachránit. Ušetřil si další trápení. Nemůžeš zachránit všechny. Prosím, pojď se mnou.“
Pláč. Hořký pláč mi stéká po tvářích. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Takový pocit jaký mě teď tíží jsem v životě necítila.
„Jsi přeci silná. Žádná láska, žádná bolest. Musíš se obrnit, tak jako ses obrnila proti mně,“ šeptá mi do ucha. „Žádné výčitky.“
„Pro dobro výpravy,“ přikyvuji. Odvracím pohled a snažím se vypudit tu vzpomínku z mé hlavy. Musím věřit, že to mělo nějaký smysl. „Vezmi mě pryč, prosím.“
Moji žádost milerád vyslyší. Zvedá mě ze země a se sklopenou hlavou mě odvádí k ostatním. Ani se za nimi neohlédne a pokračuje dál. Stále mě pevně drží. Snad abych se nezhrotila. Moje tělo se klepe. Nevím, jestli je to ze zoufalého pláče nebo snad ze šoku.
„Pojďte,“ vybízí je bez delších rozprav. Není o čem mluvit. Všichni jeho čin pochopili, i když jsou z něj stále vyděšení. Chtělo to velkou sílu, aby se Dartt obětoval pro výpravu. Jeho splátka byla mnohonásobně vyšší nežli jeho dluh.
Po pár metrech chůze se zastavujeme. Jarod mě usazuje do písku a podává mi čutoru s vodou.
„Nechci to.“
„Ale potřebuješ to.“
Neodpovídám. Cítím se provinile. Vím, že bych neměla, ale nemůžu si pomoci. Neudělali jsme mu ani řádný pohřeb. Nechali jsme jeho bezvládné tělo napospas mrchožroutům. Za svoji oběť by si zasloužil víc.
„Utáboříme se tady,“ pronese Jarod k ostatním. Snad aby odvedl jejich pozornost od nás dvou.
Z mých černých myšlenek mě vyrušuje teplo na mé tváři. Cítím Jarodovy prsty, jak mě… hladí? Zvedám k němu pohled.
„A teď přijde co? Políbíš mě,“ zamračím se.
„Jsi naštvaná.“
Jen protočím oči. „Za ten postřeh bys měl dostat metál.“
„Nikdy jsi taková nebyla.“
„Nelíbí se ti to?“ vyštěknu cynicky.
„Nevím.“
„Jsi vážně zvláštní…“ zakroutím nechápavě hlavou. Jeho neúčastněný tón mě možná trochu uklidňuje. Jak se můžu zlobit, když on si ani neuvědomuje proč? „Měníš nálady podle denní doby? Dochází ti vůbec, co jsi chtěl Darttovi udělat?“
„Věř mi, že se snažím chovat správně, ale můj úsudek o tom, co se hodí a co ne, je dost poznamenán dobou, co už nežiji v civilizované společnosti.“
„Hm,“ zašklebím se. Už se zase dávám do pořádku. Démonův upřený zájem odvádí mou pozornost na jeho osobu. „Chovat správně… Proč se prostě nechováš tak, jak to cítíš?“
„To je ten problém,“ poznamenává. Jeho hlas se začíná zadrhávat. Tančí očima mimo můj obličej. „Já necítím nic.“
„No, jasně,“ pokývám ironicky hlavou. Už je to tu zase. Jedna a ta samá písnička. Trochu mě to nudí. „Teď si spolu pobrečíme, já ti vše odpustím a budeme zase přátelé… Tyhle monotónní rozhovory můžeme přeskočit.“
„Nebudeme znovu přátelé, protože jsme jimi nikdy nebyli. Stejně jako nebyla pravda, když jsem řekl, že bychom jimi někdy mohli být,“ sklopí pohled. „Dej mi svoji ruku.“
Není to žádost. Prostě si ji bere do dlaní a jen tak volně jí drží ve vzduchu, jakoby se zasekl. Znovu se upřeně zadívá do mé tváře a zhluboka se nadechne. Zaraženě ho pozoruji. Po chvilce váhání si rozepíná košili na hrudi a pokládá si mou dlaň na svůj holý hrudník.
Dobře, a tohle má znamenat co?
„Cítíš něco?“ vydechne přiškrceným hlasem. Proč to dělá, když mu to působí takovou bolest?
„Ano,“ přikývnu s nechápavým úšklebkem. „Cítím horkost, tvůj nepravidelný dech a jemnou kůži s vystupujícími jizvami,“ trochu se mi zatají dech. Zase se mi vrací ty zvláštní pocity, když se dotýkám jeho kůže a vzpomínám na ten okamžik, kdy mi odevzdal své tělo. Mohla jsem se na něj dívat, dotýkat se ho a dokonce ho i políbit. Kéž by se tenhle okamžik nikdy nestal.
„To je všechno?“ skočí mi do mých myšlenek. Ani si nevšiml mého měnícího se výrazu.
Jeho otázka mi vyčaruje hlubokou vrásku na čele. Proč se sakra ptáš? Co je tohle za zkoušku? Co se mi to snažíš říct? Zamýšlím se a pokouším se soustředit jen na svou dlaň a jeho hrudník.
„Ano, to je všechno,“ odpovídám. Najednou mi to dochází. Žádné otřesy. Prostě nic. Jen neklidné nádechy.
„Řekla jsi to sama,“ vydechuje a stiskne mé zápěstí o něco silněji. Mám pocit, že mi to nemá způsobovat bolest. Chce jen, abych tou rukou rychle neucukla, až se vysloví. „Nemám srdce.“
„Nemyslela jsem to vážně. Byla jsem jen hrozně naštvaná. Všechno, co se kolem mě poslední dobou děje, je tak hektické a začínám cítit, že mě ta kletba pohlcuje zevnitř.“
„Angelio, zkus se zamyslet. Stačí si dát dvě a dvě dohromady. Podívej se do mých očí a řekni, co vidíš?“
Po krátkém rozmýšlení se odvažuji tak učinit. Zvedám pohled do jeho očí. Je prázdný. Možná ty pocity, co jsem v nich dřív viděla, byly jen odrazy minulosti, která už neexistuje. Byl to jen dětský rozmar, možná láska k člověku, kterého jsem si vysnila, co mě donutilo věřit v něco jiného, než se nabízí. Mou urputnou honbou za tím ho přesvědčit, že je víc člověkem než nestvůrou, jsem se snažila přesvědčit jen sebe. Chtěla jsem si vytvořit důvod, proč na téhle výpravě vlastně jsem.
Po chvíli sklápím pohled. Tohle si nedokážu připustit. Pořád k němu něco cítím. Něco co je usazené hluboko v mém srdci. Nedokážu to jen tak vypudit. Asi bych se toho nezbavila ani, kdyby nechal Dartta zemřít z vlastní necitnosti.
„Prosím, nenuť mě tomu uvěřit. Zničilo by mě to,“ zajíknu se. „Ty víš, co k tobě cítím. Nikdy jsem nic podobného necítila. Není to lítost. Je to něco, co mě udržovalo celou dobu nad věcí. Pro tenhle pocit stojí za to žít, i když se mi nad hlavou vznáší proroctví, které by mohlo zničit celou moji podstatu, a smrt by možná znamenala jediné vykoupení. Začínám chápat, že čím víc tě ztrácím, tím víc mě začíná pohlcovat ta temnota.“
„V tomhle se asi nikdy neshodneme,“ utrousí. „Já si myslím, že právě moje přítomnost prohlubuje tu temnotu. Když mi Eamë řekla o tom proroctví, upozornila mě na to, že pro tebe bude nejlepší být daleko ode mě. Vzhledem k tomu, že… znám Tessalii.“
„Tak tohle byla ta vaše tajemná chvilka, do které jsem vtrhla,“ zašklebím se a konečně mi nějaké věci začínají dávat smysl.
Přikývne. „A… i kdyby si nechtěla věřit tomu, že nemám srdce, tak musíš vědět, že tvoje city nedokážu opětovat. Omlouvám se za to, že jsem tě utužoval v naději, že dokážu být tvým přítelem. Nejsem schopný takových citů.“
„Hm, ale jí miluješ,“ přimhouřím podezíravě oči.
„Ano, znamená pro mě všechno. Je to moje jediná vzpomínka na opravdovou lásku. Nedokážu si ani představit, že by ve mně někdo jiný dokázal vzbudit takový pocit ještě jednou, i kdyby měl tu možnost.“
Cítím, jak se mu chvěje hrudník při těch slovech, při vzpomínce na ni. Snažím se odtáhnout svou ruku, ale on ji stále pevně svírá, aby zůstala na svém místě. Co ode mě ještě chce?
Zpytuji svoje svědomí. Nemůžu se chovat jako zraněné dítě. Musím se smířit s tím, že mě prostě nebude milovat a měla bych být šťastná, že na tomhle světě existuje někdo, kdo v něm dokáže vyvolat takové city i přes to všechno, co se mezi nimi asi stalo.
„To je krásné,“ usměji se k němu vlídně. „Kéž by někdy o mě někdo takhle smýšlel.“
Chvíli si mě měří podezíravým pohledem. Takovou reakci asi nečekal.
„Ten kluk s červenými vlasy by mohl. Miluje tě.“
„Kdo? Darion?“ zasměju se. „Jo, ten by mohl,“ pokývám pobaveně hlavou.
„Řekl jsem něco vtipného? Nerozumím tomu, proč se směješ.“
„No, on mě má rád už dlouhá léta, ale nevím, jestli bych někdy dokázala ukojit jeho… potřeby.“
Nechápe.
„Asi o takových věcech neumím mluvit,“ začervenám se. „Má rád holky, ale já ještě nikdy s žádným klukem… nebyla.“
Pozoruje mě zamyšleným pohledem. Probírá si v hlavě všechna slova, která jsem pronesla. Plně vidím, jak v jeho nechápavé hlavě všechno šrotuje.
„Aha,“ dochází mu to. „No, já mám taky rád holky.“
„Dobře, pravděpodobně to nechci slyšet, ale zvědavost mi nedá… jak můžeš mít rád holky takovým způsobem, když nemáš rád, když se tě někdo dotýká?“
„Ty se mě teď dotýkáš,“ připomíná a jemně promne moje zápěstí, aby mi to připomněl.
„Hm,“ přikývnu a shlédnu k té ruce. „Teď je vážně divné, když si vzpomenu na několik okamžiků v minulosti, kdy ses při každém doteku tvářil jako bych ti rvala játra z těla.“
„Nejsem si jistý, jestli se jedná o tu situaci, kdy mám být upřímný nebo ne.“
„Ano, prosím,“ zakroutím nevěřícně hlavou.
„Nemám rád jen tvoje doteky.“
Fajn. Možná by to zase chtělo s tou upřímností ubrat, ale nemůžu říct, že mě nevaroval. Co na to říct? Jsem opravdu odpudivý člověk, že ani jeho přirozený mužský pud o mě nejeví zájem.
„Spím s holkami za peníze. V mé situaci to asi není nic zvláštního…“ sklopí pohled. „Ale nedělám to moc často, protože jim někdy ublížím a to dělat nechci. S tebou se musím kontrolovat a to není moc příjemné ani pohodlné.“
Hm, to už zní líp. Pro mě. Trochu mě to uklidňuje, že snad neztrácím svoji ženskost, pokud jsem tedy nějakou vůbec někdy měla. Ha-ha. V těchto věcech se moc nevyznám. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela.
„Nakonec jsem se stejně nedokázal uhlídat. Ale pravdou je, že jsem ti nechtěl ublížit, i když moje omluva byla chabá.“
„Chabá? Žádné jsem se nedočkala,“ připomínám a zamyslím se nad tím okamžikem, když mi tělem projela bolest, kterou způsobily jeho ostré drápy na mém hrudníku.
„Moc se omlouvat neumím a asi ani nechci. Chci žít s vědomím, že už nikdy nebudu muset litovat toho, co jsem kdy provedl. Ani bys nevěřila jak snadné to v mé situaci je.“
„Hm, je to spíš smutné,“ utrousím. „Chytá mě křeč do ruky, můžeš mě už pustit?“
„Já cítím bolest,“ spustí a absolutně ignoruje moji žádost. Jeho ruka mě stiskne o to silněji. „I když to tak nevypadá, tak některé věci mě zraňují. Což sám nechápu, protože by to tak být nemělo. Nicméně když ses mě dotýkala, bylo to jiné, než když se mě dotýkaly ty děvky. Teď už vím proč, ale v té situaci jsem se musel o to víc kontrolovat.“
 „Sebedestruktivní Jarod,“ utrousím nezdvořile. „Asi to pro tebe nic neznamená, ale děkuji, že jsi mě nakonec uchránil tomu všemu. Ublížil jsi mi, ale s tímhle pocitem pro mě bude snad lehčí tě nechat odejít.“
„Máš pravdu, nic to pro mě neznamená,“ přikyvuje.
Opět jsem dopálená jeho přístupem. Nikdy mu nedokážu zcela porozumět, ale díky tomu dostává moje poslední věta své pravdivosti. Dokážu se ho vzdát snadněji, když nebudu mít už žádnou naději. Možná skutečně nemá srdce, ale sám říkal, že pořád cítí, dokonce i miluje svým zvráceným způsobem… ach jo.
Už mi opravdu začíná odumírat ruka. Nevím, proč mě pořád drží. Možná mu moje doteky dělají opravdu dobře i jiným způsobem, než je ten, za kterým se skrývá chtíč. Chci si alespoň protáhnout prsty, a tak je lehce roztáhnu. Jen co jimi projedu po jeho hladké hrudi, získávám si jeho plnou pozornost. Zvedá ke mně vystrašený pohled. Jeho dech se zrychluje. Přesto moji ruku nepouští ze svého místa. Proběhne mi hlavou palčivá myšlenka. Dovolila bych si snad příliš se ho na to zeptat? Nedokážu přijít na jiný důvod, proč by sám sebe takhle trápil, jestli se to tak dá nazvat.
„Chceš, abych se tě dotýkala?“
„Ne,“ odpovídá skoro neslyšně. Jeho pohled je pořád upřený do mého obličeje.
Chvíli na něj civím a snažím se z něj vyštrachat alespoň náznak emoce. Pod mou rukou se zatím neozval ani jediný otřes, který by mě utužil v tom, že jeho slova byla lživá. Uvědomuji si, že teď už nemám co ztratit a ani získat. Jarod je zamrzlý v jednom bodě, ve kterém bude do konce svého života, pokud ho vůbec s jeho prokletím nějaký čeká. Můžu udělat cokoliv a on na to nebude mít názor zastřený emocemi. Nerozlišuje, co je špatné a co správné. Je prázdný, tak jako jeho pohledy.
Nakloním k němu blíž obličej. Tohle ticho a pohledy musí něco znamenat. Odtahuje se.
„Nedělej to.“
„Proč ne?“
„Právě jsem ti to řekl.“
„Tak proč mě prostě nepustíš a nenecháš mě odejít?“
Sklápí pohled ke své hrudi. Pomalu své prsty roztahuju a stahuju zase k sobě. Jeho stisk mi nedovoluje volnější pohyb.
„Protože jsem sobec. Nesmíš se nechat unášet vlastními pocity, protože já to nikdy nebudu cítit stejně. Chci jen tvé doteky. Chci cítit, že mě někdo…“
„Vidí jako sobě rovného.“
„Miluje,“ přiznává ztlumeným hlasem. „Tohle je jedna z těch špatných věcí, že ano?“
Zatajuje se mi dech. Jen v tichosti přihlížím do jeho upřímného pohledu. Co se dá na tohle říct? Nejsme zase tak odlišní. I já jsem sobec, když jsem si stále vynucovala jeho pozornost. Vtírala jsem se do jeho přízně a drze jsem se odvažovala proti jeho vůli se ho dotýkat a občas i něco víc. Hleděla jsem jen na vlastní touhy a tím jsem sabotovala jeho přání.
„Teď tě pustím a už se tě nikdy nedotknu,“ zatajuje se mi dech, je to tak zvláštní pocit stát tomu tváří v tvář. Dívat se do očí člověka, kterého z nějakého neznámého důvodu miluji. Tedy… já ty důvody znám. Mohla bych je jmenovat, ale připomínat si je by mi způsobilo jen další bolest. Musím respektovat alespoň jedno jeho přání, a tím je, že ho nechám jít. „Přísahám.“
Vysmekám svou dlaň z jeho sevření. Dívá se přímo do mé tváře svýma prázdnýma očima a já nerozeznávám nic z jeho pohledu. Dokážu si představit, že v jeho hlavě je teď prázdno. Je volný… stejně tak i já.

Stmívá se. Poušť do sebe vsakuje všechnu horkost a mění se na ledovou pustinu. Promnu si ruce. Všichni ostatní v táboře už spí, ale já nemůžu zahmouřit oka. Kdykoliv je zavřu, spatřím před nimi obraz umírajícího Dartta.
„Měla bys spát.“
Jen zafuním nad Jarodovou poznámkou. V žádné situaci mě nepřestane komandovat.
„Je to vtipné, když se teď po tom všem vrátím zpátky. Udělala bych pro tebe cokoliv a nečekala bych nic na oplátku. Ale když jsem tě viděla s těmi děvčaty v klášteře, jak jsi na pohled šťastný a otevřený, zabolelo mě to u srdce. Jim si dal všechno. Ony o tobě vědí všechno. Mohou se tě dotýkat. Viděly tvou tvář…“ vydechnu. „Přes několik těch milníků jsem se nakonec také dostala, ale stále tápu.“
Ozve se jen vydechnutí. Hledí na mě. Nebývalo tomu tak často. Většinou si svůj pohled střežil pro něco jiného. Tentokrát hledí zpříma. Bez jediného slova si odmotává z hlavy šál a přehazuje mi ho přes ramena.
Ztuhnu. Neodvažuji se podívat jeho směrem. Nevěřím, že by to Jarod prostě jen tak udělal. Neodkryl by svoji tvář.
„Ony tu pro mě byly v době, kdy jsem chtěl skončit se životem. V době, kdy ze mě dívka, kterou jsem miloval, udělala nestvůru. V době, kdy mě rodina zavrhla. V době… kdy jsem spáchal čin, na který nejsem hrdý,“ spouští klidným hlasem. „Viděly mou tvář a neodvrátily se. Dotýkaly se mě, když jsem umíral a zabránily tomu,“ klesá hlasem a konečně se odvrací pohledem od mé tváře. „Protože jejich víra jim umožnila jiný pohled na to, co tu teď stojí. Mají mě rády, i když znají moje skutečné démony, kteří jsou usazeni uvnitř mojí duše. Přesto všechno jsem tobě dal víc než kterékoliv z nich.“
Při jeho slovech se kousnu do rtu. Odvažuji se zvednout pohled. Konečně ji zase spatřuji. Tu nepopsatelně krásnou polovinu obličeje. Zdá se být tak klidný a odevzdaný mým očím, že to nakonec i mě uklidňuje.
„Byly tu se mnou na samém začátku toho všeho. Po tom, co se mě rodiče zřekli, jsem v klášteře žil několik let, než jsem znovu vyšel do světa za těmi bílými zdmi. Od té doby jsem už nenarazil na laskavost, které jsem se dočkal od nich. Všechno bylo ze dne na den naopak. Zařekl jsem se, že už si nikdy nikoho nepřipustím k tělu. Být jako kámen je mnohem jednodušší. Nikdo tě nemůže zranit pohledy nebo urážkami. Ale ty jsi byla už od samého začátku jiná. Tvůj první pohled byl plný úžasu. Nepotřebovala jsi žádnou víru, aby si ke mně byla laskavá. Nebála ses mi postavit a být ke mně upřímná. Měla jsi ráda můj dotek…“
Lehce se usměji nad tou myšlenkou.
„Na oplátku jsem ti dal život. Neznamenala jsi pro mě nic. Nechal bych tě tehdy v té propasti zemřít a necítil bych ani trochu viny, protože v tu chvíli by to bylo ulehčení tvého trápení do dalších dnů plných bolesti, na které jsi ještě nebyla připravená. Ale ta laskavost a tvé vlídné srdce mi nedovolilo tě pustit. Pomyslel jsem si, že kdybych tě tam nechal tehdy zemřít na dně té propasti, o kolik dobra by tenhle prohnilý přišel. Nespočetně. Nejsi poháněná žádnou vírou jenom svým vlastním rozumem, a přesto je tvoje srdce plné lásky v životě plném nespravedlnosti.“
Chtěla bych přemýšlet nad tím, kam tohle upřímné vylévání srdce vede, ale po našem posledním rozhovoru se neodvažuji pomyslet na nic. Jen naslouchám těm slovům, které dělají dobře mému srdci i duši a vychutnávám si trochu toho upřímného – ale ne krutého – Jaroda.
„A já se tolik snažil držet si tě dál od těla, abych nezakalil tvoji čistotu, ale ty jsi mi vždy odpustila. Vydala ses na špatnou cestu kvůli mně. Vidím ten temný odraz v tvých očích,“ vydechne a s těmito slovy ke mně obrací celý svůj poznamenaný obličej.
Ani na chvíli neuhnu pohledem. Překvapeně hledím do té tváře. Nejsem překvapena tím, co vidím, ale jeho slovy, kterým nerozumím. Už jsem mu přeci několikrát vysvětlovala, že to není jeho vina. Je to vina té kletby. On je to jediné, co mě drží při smyslech.
„Je to můj odraz, který zabarvil tvoji duši temnotou. Jsem zrůda a vidím v tvých očích, že sis to už také konečně uvědomila.“
Jen zafuním. „Myslím si o tobě hodně věcí. Jsi netaktní idiot, který šlape po mých citech, kudy chodí. Jsi sobecký, panovačný a nedůvěřivý egoista s přehrávaným hlasem. Ale brzy jsem si uvědomila, že zrůda pro mě nikdy nebudeš. Budu tě mít vždycky ráda, ať už se srdcem nebo ne,“ pokrčím rameny. „Jen mě mrzí, že ke mně chováš tak málo důvěry. Můžeš se ode mě držet dál, jak uznáš za vhodné. Je to tvoje svobodná volba. Ale ta temnota, kterou vidíš v mých očích, není způsobená tvým vlivem. To ty mi pomáháš utišit to šílenství, do kterého se bezmyšlenkovitě hroutím. To jsem ti už ale říkala a vím, že ti to ani tak nevymluvím, ani kdybych to zopakovala tisíckrát.“
„Znáš mě,“ ušklíbne.
Ten ryzí náznak úsměvu na jeho pokřivené tváři mě zahřeje u srdce. „Konečně si to začínám myslet. Alespoň trochu.“
„Kdybych ti řekl pravdu… o svém příběhu… zavrhla bys mě.“
„Ale ty stále neznáš mě,“ sklopím smutně ramena. Jak může něco takového říct právě teď? Po tom všem, čím jsme si spolu prošli a co všechno jsem mu odpustila. Proč mi pořád i po tom všem nevěří?
Jen zakroutím hlavou a obracím se k odchodu.
„Někoho jsem zabil,“ vydechne. Jeho jinak hrubý a hluboký hlas je teď velmi tichý a plný pokání.
Zarážím se. Něco takového jsem tušila už delší dobu, ale netušila jsem, jaký vliv to na mě bude mít, až se k tomu přizná. Vlastně jsem nečekala, že by se mi někdy přiznal. Možná jsem ho neodhadla dost dobře. Je pravda, že mě démon nikdy nepřestal překvapovat. Slyšet něco takového z jeho úst je pro mě protentokrát nestravitelná nálož.
„Měla bych jít spát.“
„Tohle si přeci chtěla celou dobu vědět,“ odsekává. „Tak se ke mně teď neobracej zády.“
Polknu. Sbírám všechnu svou odvahu, abych se na něj dokázala otočit a můj pohled nebyl plný strachu z toho, co by mi ještě mohl říct.
Stojí vzpřímeně a hledí přímo na mě. Nesnažím se hledat nějaké emoce v jeho pohledu. Od tohohle jsem se už dost ponaučila.
„Zabil jsem svého bratra.“
Hrkne ve mně. To mě zkouší? Jeret je přeci tady v táboře a je plný života.
„Myslím, že tomu nerozumím. On není mrtvý.“
Jarod jen smutně sklopí pohled do země. Rozepíná si košili a znovu mi ukazuje tu velkou jizvu na jeho hrudi. Začínám si dávat dvě a dvě dohromady. Jeret má na hrudi stejnou jizvu. Jizvu, která pochází z toho dne. Jizvu, na kterou nemá žádnou vzpomínku.
„Ne,“ zakroutím odmítavě hlavou. „To by si nikdy neudělal.“
„Ale udělal,“ namítá. „Teď mě můžeš konečně nenávidět.“
Cítím, jak se mi do tváří hrne krev. Horkost zaplavuje celé moje tělo. Mám chuť plakat. Začíná se mi mlžit před očima, ale snažím se držet. Možná jsem se zprostila od všeho, co mě s Jarodem svazovalo, ale ani přes to ho nedokážu odsoudit bez toho, aby znala celý příběh a ne jen jeho útržky.
„Jak můžeš říct takovou věc bez jediného vysvětlení?“
„Jakého vysvětlení?“ zeptá se s kamennou tváří a zcela klidným tónem. „Podávám ti to tak, jak to je. Zabil jsem svého bratra.“
„Tak jak je možné, že je naživu?“
„Řeknu ti to, pokud ještě chvíli vydržíš bez spánku.“
„Jak bych po tomhle mohla usnout?“ zakroutím nevěřícně hlavou.
„Často jsem utíkal z domova, abych se mohl stýkat s dívkou ze sousedství. Byla to čarodějka, která bydlela v Hromových hvozdech, ale nikdo vlastně nevěděl, odkud se tu vzala. Jednou jsem ji prostě potkal a už od toho dne jsem věděl, že ji budu chtít vidět znovu a znovu. Byla to Tessalia Calwen. Jeret si všiml toho, že se tajně vykrádám z domu a rozhodl se mě následovat. Za slib mlčení jsem mu slíbil, že ho budu brát sebou. Tím to začalo. Všichni tři jsme si spolu užili hodně zábavy do chvíle, než jsem si uvědomil, že moje city k Tesse přerostly v něco mnohem víc. Vyznal jsem se jí a ona je opětovala. Byl to nejšťastnější den mého života, ale Jeret to nesl těžce. Toho dne mě vyzval na souboj. Moje pýcha, které jsem byl tehdy plný, mě dohnala k tomu, abych souhlasil. Chtěl jsem se předvést. Byl jsem o tři roky starší nežli on. Ty tři roky byly znatelné i v mém bojovém umění. Srazil jsem svého bratra na kolena a donutil jsem ho, aby uznal svou porážku před zraky té, kterou stejně jako já miloval. S ponížením ve své tváři to udělal. Cítil jsem se jako vítěz. V tu chvíli po mě skočil zezadu. Ohnal jsem se. Jeho noha se v tu chvíli smekla po mokr trávě a on se skutálel ze srázu dolů. Pomyslel jsem si, že bude mít jen pár odřenin. Pravdou ale bylo, že hlavou dopadl na několik ostrých kamenů pod kopcem.“
Tají se mi dech. Nejsem si jistá, jestli dokážu celý ten příběh strávit najednou. Možná jsem si tentokrát ukousla velké sousto, ale neustoupím. Musím to vědět. Musím využít toho, že je teď Jarod zcela otevřený, i když se to jen těžko poslouchá.
„Když jsem k němu seběhl dolů, byl už mrtvý. Tessalia ke mně přišla, když jsem svíral bratrovo mrtvé tělo v náručí. Po tvářích mi stékaly slzy proudem a já nedokázal myslet na nic jiného než na přání, aby se dal čas vrátit o několik minut zpátky. Už tehdy byl její pohled chladný. Ani jsem nepomyslel na to, co si o mě asi musí myslet. Chtěl jsem jen vrátit bratrovi život. Dívala se na mě a řekla: Jestli to opravdu chceš, udělám to. Mám takovou moc. V ten okamžik jsem přestal brečet a podíval jsem se hluboko do těch chladných očí. Nebude to zadarmo, řekla a natáhla ke mně ruku. Jeho srdce přestalo bít. Bude potřebovat nové. Musel bys obětovat to svoje. Nezemřeš. Postarám se o to, aby si žil dál. Budeš nesmrtelný, aby si mohl po věčnost zpytovat svoje svědomí za čin, který si spáchal. Se svým srdcem ztratíš i svou lidskost a budeš žít ve věčném utrpení a mizérii. Mysli na to, že teď máš možnost volby. Jsi opravdu ochotný se pro něj tohohle vzdát? Ani na okamžik jsem nezaváhal a odpověděl jsem: Udělej to. A ona to udělala. Zbytek si už umíš domyslet.“
„Jeret si na nic z toho dne nepamatuje. Takže tohle všechno…? Teď už to konečně do sebe začíná zapadat,“ uvědomuji si.
„Na všechno zapomněl a já nikdy neměl odvahu mu to říct. Byl jsem příliš zbabělý. Když se probral a já si uvědomil, že si nic z toho nepamatuje, neřekl jsem mu, jak je možné, že moje tvář je znetvořená a na jeho hrudi se objevila ta velká jizva. Nikdy se mě na to znovu nezeptal. Rodiče to nezajímalo. Viděli jen to, že se z následníka trůnu stala nestvůra a chtěli se jí rychle zbavit. Jeret se za mě přimlouval a o to víc jsem nedokázal snést jeho přítomnost. Když mě rodiče odvrhli do kláštera, bylo to pro mě jako vykoupení. Snažili se mu vštípit myšlenku, že je jeho bratr mrtvý, a proto je teď on následníkem trůnu. To odmítl. Přidal se k Řádu a vzdal se všech dědických práv. Když jsem odešel z kláštera, snažil se mě všude najít a tím i otázky na jeho nezodpovězené otázky.“
Tají se mi dech. „Takže… v Jeretově hrudi… teď bije tvoje… srdce,“ vydechnu nevěřícně. „Zachránil si ho i přesto, že jsi věděl, co to obnáší.“
„V první řadě jsem to byl já, kdo ho zabil.“
„Ale nebyla to jen tvoje vina! Neříkám, že jsi nevinný. Ale tohle mučení…“ zoufám si. „Je to příliš! Udělal si chybu, ale stejně tak i on. Byli jste ještě děti.“
„Nesnaž se mě ospravedlnit, prosím.“
Jen smutně sklopím ramena. „A co se potom stalo s Tessalií?“
„To už jsem ti řekl. Po tomhle činu, kdy se proti sobě postavili dva bratři, kteří se do té chvíle milovali, ztratila zcela víru v lidstvo. Ztratila se do lesů a od té doby jsem ji už nikdy neviděl. Proto jí musím najít a napravit svou chybu.“
„Co chceš dělat?“
„Prosím, neptej se.“
„Já… dobře,“ polykám svá slova. Myslím, že potřebuji ještě nějaký čas nechat si to všechno uležet v hlavě. Otáčím se a odcházím se uložit ke spánku. Místo toho se spíš nořím ještě hlouběji do svých myšlenek.

Uběhlo několik dlouhých dní pouští. Ovšem podnebí se během té doby značně ochladilo. Noci začaly být delší a studenější. Zářivé slunce už jen málokdy vykouklo nad obzorem. Zlatavý písek se změnil v šedé kamenní.
Jsme už tak blízko. Cítím, jak mi smrt klepe na rameno a roztahuje svou kostnatou náruč, aby mě přivítala ve svém království.
Zvedá se mlha. Nastává doba, kdy mrtví vstávají ze svého klidného spánku a tančí kolem Krvavých hor na severu. Hlídají jeho hranice a zvou ty, co jsou ještě živí.
Na dohled před námi se tyčí dlouhý dřevěný plot. Není moc vysoký a z většiny je rozpadlý. Za ním se začíná rozprostírat náhrobky pokryté pohřebiště. Struktura pod našima nohama se mění v černou hlínu, jen co překročíme jeho hranice.
Mráz se mi zakusuje do zad. Jarod mě jistí ze zadu, jakoby očekával něco špatného. Myslím, že jeho předpoklad je správný. Místa jako je tohle nic dobrého nepřináší.
„Morbidní místo,“ zašeptá Misley.
„Je vidět, že si nevyrůstala v Randallu,“ procedí mezi zuby Trishia se zastrašujícím úsměvem na tváři. „Mrtvých tam je více než živých.“
Randall je velmi zpustlé město ležící v Cebu, zemi na východ od Fallengateu. Válka ho velmi poznamenala a tím i lidi, kteří v něm žijí.
„Neměli bychom se tu zdržovat příliš dlouho. Mrtví chtějí odpočívat. Nechají nás projít, pokud si pospíšíme,“ upozorňuje Sailon.
Za našimi zády se začne rozléhat hluk. Otáčím se. Gilbert skočil do jednoho z rozkopaných hrobů a začal se hrabat v jeho pozůstatcích.
„Gilberte!“ vyštěknu. „Co to vyvádíš?“
„Hledám jen nějaký drobáky, tak se hned nečil.“
„Nech toho. Tady ti peníze už stejně k ničemu nebudou. Akorát je tím naštveš,“ zamračí se nezúčastněně démon a pokračuje dál.
No, to byl tedy opravdu přesvědčivý proslov, Jarode. Děkuji za pomoc. S naštvaným výrazem podávám Gilbertovi ruku, aby se s mojí pomocí vyhrabal zase nahoru.
„Tédy, slečinko, vy máte sílu,“ zachechtá se.
Jen se zašklebím. Najednou se mými dlouhými blond vlasy prožene ledový závan větru a všechny mi je nažene do očí. Ve chvíli, kdy je zase rozhrnuji, se mi před očima objevuje děsivá přehlídka. Spousta rozzlobených duší vylezla ze svých hrobů a rozprostřeli se po okolí kolem nás. Trochu polekaně couvnu. Zastavuji se, až o Jereta, který mě stále jistí ze zadu. Nezdá se, že by duše měly v plánu nějaký útok. Jen stojí kolem nás v průzračném kruhu mlhy a sledují nás prázdnýma očima. Kolem není slyšet nic víc než bručení větru otírajícího se o skálu.
„Jsou to strážci,“ spustí Sailon tiše a ostražitě se rozhlíží kolem sebe. Pevně svírá elfský luk, ale nezvedá ho výše než do pasu. Asi nechce vzbudit zbytečný rozruch. „Dříve tu byl největší hřbitov Prvního království, ale ještě dávno před věky slavných králů, které stačíme pamatovat, ho rozebrala a nenávratně poničila kočovná vojska povstalců. Říše se rozpadla a s ní i tento dříve opěvovaný hřbitov. Všechny duše z Prvního království se s pomocí černé magie sešly na tomhle místě. Ty nejstarší se změnily ve smrtící stíny.“
„Heh, to nezní zrovna mile.“
„Nezaútočí, ale musíš jim vrátit tu věc, co si ukradl z toho hrobu.“
„Tak jó, jen si to vemte,“ vzdá se Gilbert a pohazuje zlatý pohárek zpátky do jámy. „Můžem pokračovat?“
Pomalými kroky kráčíme pryč z tohohle bohem zapomenutého místa. Cítím, že nás sleduje milion očí. Nahání mi to husí kůži. Každým krokem mlha houstne a já začínám ztrácet obrysy ostatních. Strach se mi vlévá do žil, ale snažím si udržet směr. Jednou musíme dojít nakonec.
Po pár metrech se mlha začíná rozestupovat. Úlevně oddechuji, když za ní spatřím siluetu ženské postavy.
„Misley?“
Stojí zády a nehýbe se. Když přicházím blíž, uvědomuji si, že to není ona. Tato žena má dlouhé zlatavé vlasy po pás. Torzo jí obepíná černý korzet a od pasu dolů jí na nohou splývají černé upnuté kalhoty.
Nervózně se zastavuji na místě.
„Máš strach?“ zašeptá tajemný hlas.
Nejistě přešlápnu. Upřímně… jsem vyděšená k smrti. Heh, docela příhodné přirovnání k tomuto místu.
„Vždycky máš takový strach. Malá holka, která bloudí ve svých smyšlených představách. Nikdy jsi neměla opustit Gildas. Tvé kroky tě vedou vstříc své vlastní zkáze.“
Polknu. Kdo je to? Zná mě? Nedokážu ze sebe vydat jedinou hlásku. Nakonec moje hlava usuzuje, že je nejvyšší čas najít si cestu pryč. Tichými kroky začnu couvat.
„Copak si to neuvědomuješ? Není kam utéct. Tvůj osud je zpečetěný. Nejlepší by bylo se zabít.“
Snažím se nevnímat její slova. Daří se to celkem jednoduše, když si moji pozornost získají její volně svěšené ruce podél těla. Kape z nich krev. Možná je zraněná a v šoku, proto tak smyšleně mluví.
„Jste v pořádku?“ vydávám ze sebe.
„Ne,“ odpovídá a otáčí se ke mně čelem. „A ty to víš lépe než kdo jiný.“
Zadívám se do její tváře, která vychází ze stínu. V tu chvíli mi tuhne krev v žilách. Z počátku totiž vidím jen dvě výrazně zářící fialové oči, a pak spatřuji… sebe. Ta dívka v mlze jsem . Mám na sobě to samé oblečení, s kterým jsem vyšla na tuto výpravu. Ruce mám od krve a nejen je.
Šálí mě zrak. Tohle přeci nemůžu být . Já stojím tady. Vidím své ruce, které jsou poznamenané Jarodovým vzplanutím vzteku. Mám na sobě jeho košili.
„Ty víš, kdo jsem, Angelio. Ano, jsem ty. Jsem tvé skutečné . Jsem to, čeho se nejvíc bojíš. Jsem ta tvá stránka, která vyjde na povrch, až tě pohltí tvůj nevyhnutelný osud. A tohle je tvé dílo…“ zašeptá temným hlasem a roztáhne ruce jako do obrovského náručí.
Mlha se rozestupuje ještě více. Na zemi se válí spousta těl. Rozeznávám jejich tváře. Je to Darion, Honor, Dolbi… a dokonce i Margi Pelegreenová svírajíc malou Elin. Všichni jsou znetvořeni a leží v kalužích vlastní krve.
Té mé by se v tu chvíli nikdo nedořezal. Tuhnu na místě v šoku a děsím se toho pohledu. Tohle nemůže být skutečné. Tohle se nestalo. Všichni jsou v bezpečí svých obydlí v Gildas a hlavně jsou živí. Zaplavuje mě nepříjemný pocit bezmoci a děsu.
Nasazuje jedovatý úsměv. „Strach. Pořád se jen bojíš. Bojíš se toho, jestli se někdy vrátíš domů, jestli tě bude ten démon milovat, jestli jsi dost dobrá… bla, bla, bla. Už se nemusíš bát ničeho. Stane se z tebe někdo, komu bude hrbit záda celý svět. Ty budeš ta, které se budou ostatní bát.“
„Přestaň!“ vyjeknu. „Tohle se nikdy nestane. Nejsem taková a nikdy nebudu!“ ujišťuji hlavně samu sebe.
„Opravdu? A co ten pocit neutuchajícího požitku, když si zabila tu nestvůru? Lžeš sama sobě, že je to už pryč. Hluboko ve svém nitru cítíš tu potřebu. Líbilo se ti vzít život někoho jiného a tenhle pocit se bude jen prohlubovat, dokud tě celou nepohltí.“
„Ne!“ vykřiknu ještě hlasitěji. Proč se mi to děje? Je to snad opravdové? Tohle místo mi ukazuje mou budoucnost. Jsem nestvůra, a pokud ne teď, tak jednou budu.
„Ty víš, že mluvím pravdu. Je tu jen jedno východisko,“ přikročí ke mně a mile se usměje. V jejích rukou zahlédnu bílou dýku. Vlídně mi jí podává. „Nedokážeš to jinak zastavit. Nepřeješ si, aby umřeli.“
Srdce se mi rozbuší, jakoby mi každou chvíli mělo vyskočit z hrudi, při té myšlence. Možná je to pravda. Lhala bych sama sobě, kdybych chtěla teď tvrdit, že jsem nad tím už párkrát nepřemýšlela. Ale jsem schopná vzdát se svého života? Jsem ochotná si ho sama vzít?
Zvedám pohled do obličeje tajemného přeludu. Jsem to skutečně . Je to má tvář. Možná se to mělo stát tady. Třeba mi tohle místo otevírá oči do budoucnosti i do mého nitra.
„Hej holka, co vyvádíš?“ vyvádí mě z mých temných myšlenek Gilbertův chraplák.
Přibíhá ke mně a vyráží mi z ruky nůž. Slyším, jak při dopadu zacinká o hladké kameny. Probouzí mě to. Nevzpomínám si, že bych ho brala do ruky. Vždyť jsem se na něj jen dívala.
„Cos tu chtěla dělat?“ zatřese mi rameny.
Prázdným pohledem se zadívám do jeho zjizvené tváře. Dívá se na mě podezíravým pohledem, jakoby mi viděl do hlavy a věděl, co za bláznovství mě to napadlo. Nestačím říci slova a jeho pozornost si získává něco jiného.
„Co se to, kurva, děje?!“ zakleje nahlas s pohledem zabodnutým do bělostného oparu pohřební mlhy. „O čem to mluvíš?… Je to už tak dávno…“
„Gilberte?“ vracím se do reality. Konečně si uvědomuji, že na tomhle místě opravdu není něco v pořádku, ale nejsem to jenom já.
Zmateným pohledem tiká v té mlze a vede monolog sám se sebou. Snažím se svým zamlženým pohledem najít cíl jeho zájmu. S kým to mluví? Komu odpovídá na otázky?
„Já… já… Odpustil jsem si… Byla to jen práce… Ona o tom nemusí vědět… Zabili by ji, proto jsem musel zabít je… NE!“
„Gilberte!“ zařvu na něj a chytám ho za paži.
Konečně ke mně obrací zrak. Jeho oči jsou rozevřené děsem. Zadívá se do mé tváře s omluvným sklopením hlavy. „Angelio,“ vydechne. „Ty jsi to dítě. Omlouvám se.“
„Cože?“ nakrabatím čelo. „O čem to mluvíš?“
Moje otázka mizí v oparu mlhy. Gilbert zvedá ruku vzhůru. Zadívám se jejím směrem a spatřuji odlesk ostří ruční sekery, kterou vždycky nosívá u pasu. Vyděšeně uskakuji krok dozadu, ale on neútočí na mě. S tím provinilým výrazem zamíří ke svému krku. Jako smyslů zbavená sleduji to divadlo.
Ve zlomku okamžiku se ozývají burácející rána. K naší opuštěné dvojici přibíhají znovu shledaní bratři. Jeret mě chytá kolem ramen a Jarod se vrhá na Gilberta. Jednou silnou ránou do jeho podbřišku se mu daří zbavit žoldáka jeho zbraně, která mizí ve tmě stejně jako můj nůž. Gilbert v bolestech padá na kolena, ale je živý.
Oddechnu si. Stále nechápu, o co se jedná. Jsem tak zmatená. Nedokážu racionálně myslet. Když konečně začnu zase vnímat svět kolem sebe, obracím svůj pohled k Jeretovi. Ten se tváří klidně… stejně tak i démon.
„Co se děje?“
Jeret se už nadechuje, aby mi odpověděl, ale ta tajemnost tohohle místa pohlcuje další oběť. Jarod zvedá svůj pohled do rozestupující se mlhy. Obracím se tím směrem a konečně to vidím. Tentokrát tam stojí on. Jeho tvář je tak krásná jako jsem ji viděla v klášteře. Nemá na sobě jedinou nedokonalost. Nikde ani památka po kletbě. Překvapeným pohledem se obracím zase k tomu skutečnému Jarodovi. Opravdu tu je. Stojí kousek od nás se zahalenou tváří v černočerveném šálu.
„Přestaň tam zírat!“ okřikne ho Jeret. Jakoby věděl, o co se jedná.
Namísto toho já jsem stále mimo obraz. Co je tohle za místo? Kdo je ta postava, která na sebe pokaždé bere podobu někoho z nás?
Jarod nevnímá hlas svého bratra. Přikračuje krok k té postavě s vytřeštěným pohledem zabodnutým do jeho tváře.
„Už dlouho jsme se neviděli,“ zašklebí se nezačarovaný Jarod. „Vypadám dobře, že jo?“
Nevím, co se děje, ale určitě to není nic dobrého. Když si uvědomuji tuhle situaci, chci k němu vykročit a zabránit mu udělat nějakou hloupost, která napadla mě i Gilberta, když jsme se na tu postavu podívali, ale Jeret mě pevně sevře v zápěstích. Šlehnu k němu nechápavým pohledem.
„Udělej něco!“ vybízím ho.
Jen zakroutí nesouhlasně hlavou. „Musí to zvládnout sám. Nikdo se nedokáže Alter egu postavit tváří v tvář, aby ho nedostal. Skončil bych stejně jako vy všichni.“
„Ale… jsme teď tady. Můžeme ho zastavit. Ty chceš, aby mu ublížil?“
„Ne, ale pokud se mu někdo dokáže postavit, tak je to on. Pokud přijdeme blíž, zase uvidíš to, co před tím a já zase to svoje. Svrhne nás to ke dnu a umřeme.“
Zase z dálky slyším Jarodův hlas. „Pykáš za svoje činy, ale ne dostatečně. Tvůj trest měl být vyšší. Milosrdenství osudu tě ale nebude provázet věčně.“
„Ty nade mnou nemáš žádnou moc,“ ohradí se skutečný Jarod a vytahuje svůj meč.
Alter ego se jen samolibě ušklíbne. „Ano, ty nemáš srdce, ale přesto nad tebou mám větší moc než nad ostatními.“
„Nemám srdce, takže se nemůžu zabít. Tančíš u špatného hrobu.“
„Ale já tě nechci zabít. Chci ti jen něco ukázat.“
Ustupuje do strany a opět nechává zvednutím rukou rozestoupit mlhu. V zármutku sleduji, co se bude dít. Cítím se tak bezmocná. Co se teď bude dít?
Jarod zvážní. Alter ego mu něco ukazuje. Nic kromě této dvojice a Gilberta ležícího na zemi nevidím.
„Podívej se na tváře těch, kteří tě skutečně zabít chtěli.“
S mečem v ruce otáčí svůj pohled k nám.
„Jarode?“ vydechnu.
Vypadá, že mě neslyší. Tajemný přízrak se k němu naklání a začíná mu něco šeptat do ucha. V tu chvíli spatřuji oheň v jeho očích. Zuří. Klouby na obou rukách mu začínají praskat pod náporem vzteku.
„Neudělám to,“ zavrčí hrdelním tónem.
„Co neuděláš?“ ptám se vyděšeně.
Ale jeho slova nepatřila mě. Mluví k tomu stínu, který mu stále něco našeptává do ucha. Nejistě se podívám na Jereta. Ten jen smutně vydechne.
„Jarode, neposlouchej ho. Je to jen iluze.“
„Přestaň mluvit!“ zařve.
Hrkne ve mně. Znovu spatřuji v jeho očích ten výraz, který poslal k dívce v hostinci. Viděla jsem ho i potom, ale teď je tak intenzivní. Jeho hlas mu přidává na děsivosti. Klepe se. Zvedá meč vzhůru.
„Dobře. Je to jediné řešení. Tohle máš za všechnu tu křivdu, kterou jsem od tebe dostal. Nenávidím tě víc než svou marnou existenci,“ zavrčí démon znovu a přistupuje blíž k Jeretovi.
„Jarode, tohle není skutečné. Prosím, jsem tvůj bratr, polož ten meč,“ zatřese se mu hlas a ustupuje o krok dál.
Tenhle pohled mě dostává do úzkých. Vyhledávám řešení. Zvedám své ztuhlé ruce a snažím se k Jarodovi vyslat kouzlo, které by ho zastavilo, ale jsem na suchu. Jsem tak nervózní, že moje moc nemá žádnou intenzitu.
„Jarode, zastav!“ vykřiknu ze zoufalství.
Ignoruje můj hlas a rozmachuje se proti svému mladšímu bratrovi smrtelnou ránou. Rozbíhám se jejich směrem a shazuji ho z jeho ostře mířené rány.
Démon tuhne. Zastavuje svou ránu a podívá se do mé tváře.
„Nechceš to udělat. Je to tvůj bratr. Miluje tě. Ty možná nejsi schopný takových citů, ale chceš přeci lásku. Já tě teď prosím, aby si byl zase sobecký.“
„Ty nevíš nic,“ zavrčí a odvrací se ode mě opět k němu.
Bez rozmyšlení skáču do jeho náruče. Zakousne se svýma horkýma rukama do mého nadloktí.
„Zabiju i tebe. Udělám to a nebude mi to líto.“
„Věřím ti. Já… vím to. A budu radši mrtvá, než abych se na to dívala,“ zatají se mi dech. V tuhle chvíli si nepřeji nic jiného, než abych mohla žít o něco déle. Možná jsem před několika minutami byla připravená zemřít, ale teď mi to přijde jako noční můra, ze které jsem se jen zázrakem probudila. Chci žít. Chci to zvrátit. Chci toho tolik zažít. On mě zabije. Udělá to.
Jeho divoké oči si mě rychle prohlíží. Projede mou hruď, a pak i ruce.
„Tak už ji zabij, démone!“ zařve Alter ego. „Ukaž jí tu nestvůru, kterou skutečně jsi.“
Svou okovanou rukou mě chytá pod krkem a stiskne. Ztrácím dech. Kde je sakra Jeret? To se na to bude dívat? Má mě snad chránit. Nemůžu se za ním podívat, protože Jarodova ruka mi nemilosrdně drtí ohryzek. Druhou rukou si stahuje šál z pusy. Hledím do jeho poznamenané tváře. Tohle mám vidět před smrtí? Snaží se mi tím naznačit, že bych měla vidět jeho skutečnou tvář, až odejdu do podsvětí?
Naklání ke mně svůj rozhořčený obličej blíž. „Bez zla není dobra, hm?“ zavrčí. „Ty pitomá huso. Jsi to jediné opravdu dobré, co jsem v životě poznal.“
Jeho rty se tisknou k těm mým. Je hrubý, ale jeho stisk chřadne. Nedokážu se vžít do té situace. Jsem tak zmatená. Snažím se odpoutat myšlenky od hrůzy, která se kolem odehrává. Zdá se, že mu to pomáhá se uklidnit. Dlaněmi se dotknu jeho tváře. Je vlhká. Tečou mu slzy. Další neskutečná věc, která se děje. Při tomhle vědomí se ve mně něco pohne. Žaludek mi pluje v břiše jako na vodě. Tisknu ho pevněji, a pak ucítím závan chladného vzduchu všude kolem nás.
„Je konec,“ uslyším v blízkosti Jeretův hlas.
Nechci ho pustit. Ale on mě od sebe odtrhává. Celá se třesu. S nechápavým výrazem se dívám do jeho stejně zmatené tváře. Trvá to jen několik sekund. Nasazuje zase ten vážný výraz a otáčí se za hlasem. Jeret stojí v černém oparu. Rozhání ho od svého obličeje s mečem v druhé ruce. Když se všechno konečně uklidňuje, dochází mi to. Jeret využil démonovo zaměstnání naší dvojicí a zbavil se ho po svém. Jeho pozornost byla plně věnovaná Jarodovi, takže měl mladší bratr volné ruce.
Nikdo ovšem neoslavuje. Jeret nás sleduje zvláštním pohledem. „Jste v pohodě?“
Jarod mlčí. Natahuje si roušku zpátky a už se ke mně znovu nepodívá. Udělá ovšem něco, co bych nečekala. Sklání se ke Gilbertovi a zvedá ho z hliněné země. Tomu se vrací smysly.
„Co se děje…?“
„Pojďte, ať už jsme z tohohle místa pryč,“ zavelí a přehodí si žoldákovu ruku kolem svých ramen, aby mu pomohl odbelhat se pryč.
Jeret se také bez jediného slova otáčí a zastrkává si Tobbienův meč zpátky do vaku na zádech. Teď mi asi na žádnou otázku nikdo neodpoví. Následuju je v jejich směru a snažím se neomdlít. Jsem zaskočená a také dost zesláblá. Tohle byla nejvypjatější situace, kterou jsem zažila, a že jich poslední týdny nabízely už nespočet.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top