Element života - Epilog

Epilog

Jak se můžu dívat do jeho tváře a necítit se zraněná. Stojí na tom vyvýšeném stupínku hned vedle svého trůnu a tváří se překvapeně. Asi nečekal, že tahle situace nadejde. Musí to být pro něj veliké zklamání. A co Glandila? Věděla o tom? Stojí vedle něj s bělostným úsměvem na její překrásné tváři. Nevypadá falešně, ale co já o tom vím?
Jsem úplně jiný člověk. Všímám si toho i na ostatních. Stojíme tu v řadě, tak jako první den. Je nás o poznání méně – Misley, Gilbert, Trishia, Sailon. Zbylo nás pět z deseti. Všechny ty tváře jsou smutné. V jejich očích vidím touhu potom, aby mohli opustit tohle místo. Jsem naplněna stejným pocitem. V mé tváři se odráží přetvářka. Otáčím se přes své rameno a spatřuji ho. Darion stejně jako tenkrát vyčnívá z řady uvítacího výboru a směje se na mě.
Nenaplňuje mě to klidem ani radostí. Přemýšlím sice nad tím, jak se má asi malá Elin a jak to Dolbi zvládl s obchodem, ale co se stane, až se vrátím? Budu přebývat v Gildas ze dne na den ve strachu, co přinese vláda krále, o kterém jsem si do nedávna myslela, že patří k těm dobrým.
Poznala jsem místa, o kterých se mi ani nesnilo. Prozkoumala jsem taje, po kterých se mi ještě teď třesou kolena, když si na ně vzpomenu. Až se vrátím, nastane ten stereotyp, na kterém jsem si dříve tolik zakládala. Ne, toho se jistě bát nemusím. A pokud to tak bude, je to jen dobře. Vím, kdo jsem. Musím počítat se vším, co se může ještě stát. Děsím se toho dne, který jistě nastane. Jaký že bude můj osud?
Obrazím se k Jeretovi, který stojí opodál. Jeho výraz mluví za vše. Jakoby uměl číst v mých černých myšlenkách a pokouší se je zahnat útěšným úsměvem. Jen smutně sklopím pohled do země a zaposlouchám se do zvuku honosných ód na náš účet. Ta zmanipulovaná lúza v sále nás opěvuje, ale ani netuší, co to obnášelo. Neví, že všechno byla jen velká lež. Neví, že tohle ještě není konec. To nejhorší nás čeká v blízké budoucnosti. A budou tu snad hrdinové, kteří je zachrání, nebo tu na ně čeká jen smrt?
„Prosím všechny o pozornost,“ spustí královský mluvčí, který s naraženým čepcem přichází před krále. „Král se ujímá slova.“
Ten mu mile pokyne hlavou a předstupuje do popředí. „Děkuji všem odvážným hrdinům, jež položili své životy za záchranu mé dcery,“ spouští. „Nechť Sidney Mage, Dartt Furto a princ Tobbien z rodu Paladinů odpočívají v pokoji.“
„Tsss, hrdina,“ zašklebí se sám pro sebe Gilbert při zmínce Tobbienova jména.
Vyvolává to ve mně smutné vzpomínky. Nejhorší na tom je, že mě nezatěžuje pocit viny z toho, že jsem mu vzala život, ale paradoxně z toho, že necítím vůbec žádnou vinu. Udělala bych to znovu a ještě jednou. Stal se ze mě netvor bez slitování a jakýkoliv citů. Prázdná nádoba, která se řídí jen tím, co si myslí, že je správné. Bože, jak jsem mu teď podobná.
„On už za své činy pyká v pekle,“ zavrčím jeho směrem. „Není třeba ho trestat i tady.“
Gilbert si jen podrážděně odfrkne a dál poslouchá královu řeč.
„Největší dík patří i těm jenž mohou stát dnes tady s námi,“ pozvedne honosně ruce. To spustí radostný virvál mezi příchozími diváky. „Nechť přistoupí Angelia ze slavného rodu Veneficanů, nejmocnějších čarodějů této doby.“
Zatínám pěsti. Snažím se nasadit úsměv, ale cítím, že se kroutí v pohrdavý úšklebek. Vystupuji na stupínek. Král se staví přede mě. Vyhýbá se střetu s mým pohledem. Chytá mě za ruku a čelem se dotkne jejího hřbetu.
„Vzdávám Vám všechnu svou čest.“
„Ale vždyť my už se přeci známe,“ utrousím potichu. „Vy žádnou čest nemáte.“
Vysmekám svou ruku z jeho sevření. Zvedá ke mně překvapený pohled plný viny. Opanuji ho tím nejtvrdším pohledem, jakého jsem schopná a přecházím k princezně. Ta mě políbí na obě líčka. Stavím se na stranu.
„Nechť přistoupí Sailon z nejstaršího rodu Saltuariů, pánů z lesního království, a bratr krále Duhového hvozdu Dalantose,“ řekne se stále překvapeným tónem, ale snaží se udržet si neproniknutelný výraz.
Složí mu stejně pokorné gesto a Sailon s neměnnou tváří přistupuje ke mně. Chytá mě pevně za ruku. Oplácím mu stejně pevným stiskem, ale nepodívám se na něj. Čekám na další slova, která již brzy vyjdou z králových úst.
„A jako poslední nechť přistoupí,“ spustí a očima zapátrá mezi posledními členy výpravy, kteří zůstali pod královským trůnem. Všichni mají sklopené pohledy o země. Ví, koho se to král snaží vyzvat k sobě.
Ozývá se hlasitá rána a celý sál ožívá. Nutí mě to k lehkému úšklebku, ale nezvednu pohled vzhůru. Vím přesně, kdo přichází. Hlavními dveřmi se do sálu vkrade jen přítmí. V Ishtaru už dlouho nezasvitlo slunce. Poslední nás vedlo na cestě k Zapovězenému lesu. V blízkých dobách nás čeká jen tma a zima. To ta hrozba války ji přináší.
S hlasitým šepotáním a úsměvy se všichni rozestupují, aby uvolnili cestu muži v černé kápi se sklopeným pohledem ke svým nohám. Sálem se začnou linout hlasité nepravidelné kroky.
Radostně se kousnu do rtu. Je to skutečně on. Po té patálii v Krvavých horách jsem nevěděla, co s Jarodem stalo. Potom co jsem zabila Tobbiena jsem upadla do šoku a na chvíli jsem omdlela. Jeret mě sice potom ujistil, že je o něj dobře postaráno, ale od té doby jsem neměla možnost ho spatřit. Až teď se odvažuji pozvednout pohled a ujistit se, že je živý a stejně zdeformovaný jako když jsem ho viděla poprvé.
Jeho tvář je ovšem skryta ve stínu jeho černé kápě. Nevidím mu do tváře. Dokonce nevidím ani jeho oči. Naučila jsem se, že nesmím věřit pouze iluzi toho, co mi pohled nabízí. Zatřese se mi dech. Je to skutečně on, nebo mě má zvrácená mysl zase trýzní?
„Mé jméno je Jarod. Býval jsem princem,“ vydechne hrdelním chraplákem. Jeho hlas se lehce třese. Možná je stále zesláblí. Možná je pro něj těžké přiznat si, kdo doopravdy je po tolika dlouhých letech. Obdivuji jeho odvahu, že sem přišel a přiznal to, co si odepíral již roky. „Můj bratr je Jeret. Princ stejné krve a jediná rodina, která mi zbyla.“
Šlehnu zastřeným pohledem ke jmenovanému. Ten s milým úsměvem vystupuje z davu a pokládá svou ruku na bratrovo rameno na důkaz své úcty k němu. Jarod se zhluboka nadechuje a konečně zvedá svou hlavu vzhůru a stahuje si z ní černou kapuci. V tu chvíli se všem odhalí jeho znetvořená tvář v celé své prokletosti. A očima zapátrá v bratrově tváři. Ten jen přikývne a šťastně ho přitiskne na svou hruď. Takovéhle hrdinství chtělo opravdu velkou kuráž.
Po pár sekundách opět Jeret odstupuje a přidružuje se k ostatním. Ti mlčky přihlížejí nečekanému. Není slyšet ani jediný vzdech. Všechna pozornost je upřená k němu, ale nikdo nic neříká. On však umí číst v jejich tvářích. Vidí ten strach a znechucení. Bolí ho to? Ne, jeho srdce je ztracené. Necítí bolest nebo smutek. To jen ta jeho pýcha ho popichuje v útrobách a snaží se mu ublížit. Odvrací svou tvář od těch přihlížejících ovcí ke králi.
„Jsem rád, že tě tu mohu opět přivítat,“ přikyvuje panovník. „Přistup.“
Jarod udělá tak jak byl vyzván, ale nezastavuje se u krále. Ta pichlavá potvora ho popohání dál až k nám. Rovnou se staví vedle elfa s pohledem upřeným před sebe.
Taková nevychovanost, zašklebím se sama pro sebe a skloním opět pohled do země, aby ostatní neviděli, jak mě tahle situace pobavila. Sailon se také pousmál. Cítím, jak se jeho ruka lehce zachvěla. Co se to s námi děje? Jsme snad všichni démoni. Možná že je něco málo pravdy na tom, že milosrdná lež je někdy lepší než krutá pravda, když z dobrých lidí dokáže udělat ty špatné. Ale dá se to snad takhle škatulkovat? Jsme pouze poznamenaní skutečností našich i cizích činů a věcí, které se událi během naší dlouhé pouti, která měla skončit tam, kde začala. Měli jsme být mrtví nebo alespoň dostatečně zubožení, abychom nemohli být přítěží těm, kteří si tolik přejí vládnout. Jednou…. Jednou na to přijdu. Zjistím odpověď na tu hlodavou myšlenku, která mi užírá mozek. Jednou najdu odpovědi úplně na každou z těch malých potvůrek, které se během té dlouhé pro mě osudové cesty zakousli do palčivých míst mé osobnosti a přijdu na to, jak z toho ven a proč se to vlastně děje právě nám.
Jednou.
Král si nervózně odkašle. Všechny lidi v sále démonovo gesto rozpálilo. Konečně začínají i je hlodat ty myšlenky v hlavě.
„Mé pokorné poděkování patří i Gilbertovi Mercennariorumovi, Trishie Finibus, Misley Illusio a princovi Jeretovi z řádu Síriuse.“
Znovu sevřu pěsti, ale kromě Sailonovi ruky je tu ještě něco, co svírám. Rozevřu svou druhou ruku a nahlédnu do ní. Do očí se mi zatřpytí osmicípá hvězda vykládaná drahými kameny. Vzpomínám si. Strhla jsem ji z Tobbienova krku jako poslední náznak vzdoru proti tomu, co jsem mu udělala, při našem odchodu. Je to moje poslední památka a vzpomínka na jeho nebesky modré oči, které ve mně vždycky budily tak zvláštní pocity, ale nikdy to nebyla láska. Znovu tu ruku pevně sevřu. Mám pocit, že jsem v nich zcela ztratila cit. Možná je to tím popálením, protože kůže na nich je stále dost poznamenaná i přes Jarodovu léčbu Dráčkem.
Najednou do popředí vychází ta mladičká dívenka se šťastným úsměvem. „Všem Vám mnohokrát děkuji za svůj život a také za to, že konečně mám tu možnost obejmout svého otce. Po smrti mé matky je poslední rodina, kterou mám a Vy jistě všichni chápete jak těžké je někoho ztratit.“
Promlouvá všem do duše. Když se tak rozhlédnu po těch obličejích, které se teď rdí studem, je mi to jasné. Většina z nich přišla alespoň o jednoho rodiče ne li o oba. Vždyť i já v tomhle patřím k nim.
„Odměna pro Vás bude štědrá v podobě královského zlata a artefaktů.“
Nestojím o královy milodary. Ale nebudu odmítat. Gilbert z nich bude mít jistě velkou radost za nás za oba. Zašklebím se nad svou myšlenkou. Možná je to výsměch celé téhle maškarádě, kterou musíme snášet. Ale je to tak lepší. Kdo ví, co přinesou nadcházející dny. Kdy se znovu zasmějeme?
„A co ruka princezny,“ procedí pobaveně mezi zuby Jeret. Vím, co tím zamýšlí. Snaží se uvolnit tuhle z pohledu nás všech napjatou a nepohodlnou situaci.
Glandila vykulí překvapeně oči a dochází jí slova. Král se toho rychle ujímá a rychle schová svou dceru z princova dohledu za svůj huňatý kabát.
„Myslím, že je na čase zanechat těch formalit. Noc nám přichází vstříc a tak ji vyzívám, ať nám otevře svou náruč pro oslavy návratu vás všech.“

Proč se mi zdá, že když se rozhlédnu po tom sálu, tak jediný, kdo z naší výpravy slaví je Jeret. Možná je to ta jeho prohnaná duše. Sírius si své vojáky asi dobře cvičí. Je přesvědčivý, když se dvoří princezně. Jako by o ní měl snad skutečný zájem. Ale ve skutečnosti jde jen o informace.
Smutně zakroutím hlavou. Co když ta dívka opravdu nemá nic společného s činy svého otce a byla jen nebohou obětí v plánu někoho jiného? Jak se asi bude cítit, až ji mladý nevyzpytatelný krasavec odkopne jako by nikdy nic neznamenala? Jsem příliš ovlivněná vlastními zhrzenými city. Neměla bych nad tím tolik přemýšlet.
Obracím svou pozornost ke dvojici sedící opodál. Gilbert a Trishia se na snobské oslavě příliš nebaví. Popíjí víno ze stříbrných pohárku a stýskají si po hořké chuti piva z nemytých pohárků ve čtyřce.
„Vidiš toho šaška?“ odfrkne si žoldák směrem k Jeretovi, který lehce vede partnerku po parketu.
„Hm, dělá se mi z toho trochu šoufl,“ odpovídá podrážděným tónem.
Gilbert ji sjede zkoumavým pohledem a na kuráž dopijí červené víno ze svého pohárku na ex. „Smim tě pozvat na jedno chlazený do krčmy?“
„Deme hned!“ zvolá radostně Trishia a popadá své věci ze stolu. „Ale nedělej si žádný naděje.“
„Jasně, že ne.“
Během chvíle mizí za dveřmi. Zasměju se. Jen utíkejte co nejdál z tohohle místa lží. Úsměv se ztrácí z mé tváře při téhle myšlence. Znovu odvrátím svůj pohled na krále. Sedí na židli v čele stolu a ostražitě sleduje tančící pár, Jereta a Glandilu. Hlídá si svou dceru jako oko v hlavě. Vystavil by ji snad takového nebezpečí, aby nás dostal? Možná opravdu neměl na vybranou. Možná ji unesli, a potom ho vydírali.
Jedna písnička končí a začíná druhá. Přepne to i mé myšlenky. Slíbila jsem si, že tímhle si budu zatěžovat hlavu později. Dnes už nemám sílu. Kde je ten Darion s tím pitím?
„Ahoj krásko,“ zalichotí mi mě již hodně známí hlas mladíka po mém boku. Jeret ke mně přibíhá celý udýchaný a opanuje mě zdvořilou poklonou. „Smím prosit?“
„Ne,“ zakroutím pobaveně hlavou. „Netančím. Jsem dost prkenná.“
„Ale no tak, kde jsou tvoje způsoby? Víš, že je neslušné odmítnout,“ škádlí mě.
„Tak dobře, ale až ti pošlapu boty, tak je to tvoje vina,“ pohrozím mu ukazováčkem a zavěšuji se do jeho nastaveného rámě.
Vycházíme na parket. Hrají pomalu. Dostávám se do rytmu. Tenhle tanec znám, ale stejně věnuji pozornost Jeretovým pohybům, které mě vedou alespoň v začátku.
„Tak co princezna?“ započnu konverzaci.
Potutelně se zašklebí, až se mu kolem zelených očí utvoří vějířky vrásek. „Je pěkná a milá, ale na můj vkus trochu jednoduchá, než aby se mohla účastnit nějakého velkého plánu.“
„Hah,“ zašklebím se. „Alespoň někdo v tomhle království ještě není zkažený.“
Jeret se na krátko odmlčí a pokračuje v tanci, aby mě uvedl do druhého kola. To se mu daří. Prohlédne si mě zkoumavým pohledem a zahazuje svůj úsměv do ztracena. Je mi jasné, že chce začít vážnější konverzaci.
„Jak se cítíš?“
„V pohodě,“ přikyvuji s tuhým výrazem. Myslím, že to není úplně lež. Jsem ráda, že je to už za námi, ale ty palčivé otázky mi nedají klidu, dokud nepřijdu na jejich odpověď.
„To je dobře. Nemá cenu se vinit za to, co se stalo Tobbienovi. Koledoval si o to.“
„Radši tanči,“ odbíjím ho.
Konečně hudba utichá a začíná další skladba. Vymaňuji se z Jeretova sevření a bez jediného poděkování za tanec odcházím. Darion již čeká na mou přítomnost s milým úsměvem a dvěma pohárky ve svých rukách. Okamžitě se jednoho chopím a vypíjím ho na ex. Fuj, to jsem přehnala.
„V klidu, slečno,“ zastavuje mě a odtahuje z mého dohledu ten svůj. „Ty ses nám na té cestě trochu rozpila.“
„Omlouvám se, dnes asi nebudu dobrá společnice. Ani jsem ti nepoděkovala za to, jak si vážím tvojí podpory.“
„To je dobrý,“ krčí rameny. V jeho pohledu spatřuji tu roztržitou jiskru. Pořád je to ten samý Darion, kterého jsem opustila, ale já nejsem ta samá holka. To je možná ten problém. „Vím, že to muselo být těžké. Až budeš chtít odejít, tak venku čeká Malida.“
„Moje klisnička? Tak se přeci jen vrátila domů?“ rozplývám se.
„No, jsem si říkal, jestli si na ní vzpomeneš. Všechny koně přivedl ten černej velikán. Teda to ti povím, to je kvítko. Tři chlapi ho museli držet, abychom ho vůbec mohli odvést do stájí.“
„Nezkrotný jako jeho pán,“ zašklebím se.
„He, ty ses nám do něj nějak zakoukala.“
Jen sklopím pohled. „Bylo toho hodně, co ti ještě musím vyprávět.“
„Tak co takhle…“ usměje se při nedořečené myšlence a jeho pohled se zabodne někam do dálky za mými zády. Jeho oči se hrůzou rozevřou.
Cítím horkost ve svých zádech. Je to on, kdo ho tolik vyděsil? Stále pálí jako otevřené ohniště a to už dávno nemá svůj element, protože jsme ho podle slibu už odevzdali.
„Smím si s ní zatančit?“ vyřkne otázku hromovým hlasem.
Darion jen pokrčí rameny. „Pokud ona bude chtít.“
Pokládá mi ruku na rameno a nedbalým způsobem mě otáčí k sobě čelem. „Tancovat?“ vyřkne jednoslovně a zarazí mi svůj démonický pohled do tváře.
„Teda ty umíš být elegán,“ polknu. Upřímně jsem zaskočená jeho výzvou. Rychle se ujímám Darionova již nehlídaného pohárku a klopím do sebe jeho obsah.
„Víš, že nemám rád, když piješ,“ zamračí se. „Chováš se pak divně.“
„A ty zase víš, že mě tvoje názory nezajímají,“ pohodím hlavou.
„Tanec?“ zeptá se znovu a natahuje před sebe ruku.
Chytám ho za ni a nechávám se dovést na parket.
„Můžeš vůbec tančit, když kulháš?“ utrousím nezdvořile.
„Dlouho jsem to zvažoval, ale když jsem viděl, jak tančíš ty, tak budu vypadat jako mistr tance,“ vrací mi to.
„Jsem tragická,“ zasměju se a díky mé nepozornosti mu šlápnu na nohu.
Jen se uculí.
„Co tě donutilo ukázat všem svou pravou tvář?“
„Ani nevím. Asi jsem si uvědomil, že ji stejně všichni znají, tak proč ji skrývat?“
„Stručné,“ zašklebím se.
„Nejsem na dlouhé proslovy.“
„To já dobře vím.“
„Co budeš teď po tom všem dělat?“
„Neuteču. Zůstanu v Gildas.“
„Jsi si jistá, že se tam chceš vrátit?“ ptá se mě se značným překvapením v jeho hlase.
„Ano. Gildas je můj domov,“ odpovídám již rozhodnutá. „Ať krále k těm činům vedlo cokoliv, určitě to má své rozumné vysvětlení. Nemyslím si, že mi tu hrozí nějaké nebezpečí, a pokud ano, tak se před ním stejně nikde neschovám.“
„Řekl bych, že ne,“ přitakává. „Ale mysli na to, co jsem ti říkal.“
„Dávat pozor a mít oči pořád otevřené,“ cituji. „Nebudu věřit nikomu kromě sebe.“
„Vím, jak to pro člověka jako jsi ty, musí být těžké, ale je to tak nejlepší,“ podporuje mě. „Každý máme svůj osud ve vlastních rukách. Nemůžou ti ublížit, pokud je nenecháš.“
„Nenechám,“ polknu. Jediná osoba, která mi kdy skutečně ublížila, jsi byl ty. Ale já z toho dokážu načerpat sílu. Chci si vychutnat tenhle poslední okamžik, kdy se tě můžu svobodně dotknout a cítit horkost tvého těla a vůni tvého dechu, tak prosím, přestaň mluvit o tom, co mě čeká v nadcházejících dnech. „Vydáš se jí hledat?“ ptám se roztřeseným hlasem. Ta nevyřčená myšlenka mi ji připomněla.
„Ano. Udělám všechno proto, aby se věštba nenaplnila, pokud to bude v mé moci.“
„A když nebude?“
„O to víc bys měla myslet na to, že jednou přijde ten den, kdy se tomu budeš muset postavit čelem a vypořádat se s tím. Tohle se týká všech lidí nejen tebe. Nemůžeš se před tím schovávat věčně. Byla jsi vybrána z nějakého důvodu,“ zdůrazní. Hudba pomalu začíná utichat a naše pohledy se opět setkávají. Jeho teplé prsty se lehce dotknou mé tváře. „Myslím si, že to bylo kvůli tvému velkému srdci. Kletba mluví o zkáze, ale když se na tebe dívám, tak je mi jasné, že pokud to někdo dokáže zastavit, tak jsi to ty. Osud je vrtkavý a zasazuje hrubé rány. Je také plný ironie. Ty si vždycky zvolíš správně.“
„Tak proč jsem si zvolila tebe? Na tom přeci není nic správného.“
„V tom je asi ta ironie. Proto je dobře, že můžu místo tebe zvolit tu nejlepší možnost.“
„Díky,“ zařknu se podrážděně.
„Myslím, že už nehrají. Asi bychom měli jít pryč z parketu.“
Rozhlédnu se kolem sebe a sál se rychle vylidnil. Ani jsem si toho nevšimla. Je pauza pro muzikanty, aby se mohli napít. Rychle stahuji pohled do země a následuji démona pryč z parketu. Darion se mi ztratil z dohledu. Už nestojí na svém místě. Možná ho trochu popudilo, že jsem šla tančit s démonem a odešel. Ne, tohle by jistě neudělal. Třeba šel pro další pohárky vína.
Jarod se nezastavuje. Pokračuje dál skleněnými dveřmi na terasu. Jdu v jeho stínu. Trocha čerstvého vzduchu mi neuškodí. Pomalými kroky přikračuji k zábradlí a zapřu se o své ruce. Je odsud nádherně vidět celé město a támhle někde v dálce za kopci je moje rodná Gildas a všichni ti vstřícní lidé, na které jsem málem zapomněla pro svou sobeckost.
„Řekni mi upřímně,“ vybízím ho. „Myslíš, že je to naposledy, co se shledáváme?“
„Ano. Doufám v to. Protože, jestli se ještě jednou uvidíme, bude to znamenat, že jsi můj poslední úkol.“
„Takže pokud to nezvládnu tak ty mě půjdeš zabít?“
„Svým způsobem je to i mé selhání, takže si to beru jako povinnost.“
„Hm… nebuď tak egocentrický,“ zašklebím se a smutně sklopím pohled. „Možná jsem trochu doufala v jiná slova na rozloučenou.“
„Asi si už nepamatuji, co se v takové situaci říká.“
Jen pokývám hlavou. „A můžu něco říct já? Ty už to stejně víš, ale nikdy jsem to neřekla nahlas. A uvnitř sebe cítím takovou neukojenou potřebu to říct.“
„Neříkej to,“ zatvrzuje se a odvrací se od mého lačného pohledu. „Já to nechci slyšet.“
Mám pocit, že když to konečně řeknu nahlas a přiznám se do jeho očí, tak se něco změní. Možná. Moje poslední kapička naděje.
„Nech toho. Znám odpověď a jsem na to připravená. Myslím,“ polknu. „Jen chci, abys to slyšel. Jsem asi sobec, ale… Tak dlouho to v sobě držím… A i přes to všechno tvoje odmítání konečně cítím, že teď mám sílu ti to říct nahlas a díky tvé reakci bude snazší tě nechat jít.“
Obrací se ke mně a já spatřuji v jeho očích bolest. Jak je to možné? Myslela jsem, že všechny ty pocity jsem si vymyslela. On nemá srdce. Nevěří v city. Tak co se to zase odráží v těch skleněných očích? Zase jsem poblázněná vlastními pocity a vše vnímám smyšleně. Přehodnocuji svoje myšlenky, ale už není cesty zpět. Přikračuji o krok blíž.
„Chci tě políbit… na rozloučenou.“
Ozývá se smutný výdech z hloubky jeho nitra. „Ty nevíš, co doopravdy chceš,“ snaží se mě přesvědčit. „Jsi ještě tak mladá a zmatená.“
„Proč zase vytahuješ tohle?“
„Ať se chovám jakkoliv, tak nechci, abych si trpěla. Není to proto, že bych tě měl rád, ale protože vím, co utrpení způsobuje. Člověk jako ty by měl žít šťastný život. Tak by to prostě mělo být. Prošli jsme spolu dlouhou cestu a zažili toho spoustu, ale víc ti dát nemůžu.“
„Já to vím,“ přikyvuji. „Pamatuji si každé slovo. Nic od tebe nečekám. Vím, že ať řeknu cokoliv, tak prostě odejdeš a ani se neohlédneš, jen…“
Nadechuji se a beru jeho posmutnělou tvář do dlaní. „Ty víš, že mi nikdy nezáleželo na tom, jak vypadáš a z tvého chování jsem si uměla odnést jen to nejlepší. Já… miluju tě.“
Najednou se vzedme. Jeho tvář tvrdne. Pevně sevře moje zápěstí v ocelových pěstech. „Miluješ jenom stín člověka, kterým jsem kdysi býval. Svádí tě to tajemství, které se kolem mě snáší. Přitahuje tě nebezpečí, které křičí z každého mého slova a pohybu. Tohle není láska, Angelio.“
„Co je podle tebe láska?“ vyjedu na něj. Spustila jsem nával emocí, které se ve mně skupili za poslední dny, kdy jsem vystupovala jako tělo bez duše. „Ty o lásce nevíš vůbec nic.“
Tuhne na místě. Touhle otázkou jsem ho jistě překvapila. Nutí ho to snad k zamyšlení? Tvrdí, že miluje, ale je to jen vzpomínka na něco, o čem si myslel, že je láska. A jak ta vlastně podle něj vypadala? O kolik byla jiná než to co teď cítím já k němu?
Znovu to přichází. Ten zvláštní pocit bezmoci. Myslela jsem, že jsem na to připravená, ale není to tak. Zažívám si to znovu. Tu podivnou tupou bolest na hrudi. Cítím, jak mi po líci stéká první horká slza. Najednou nedokážu ovládat svoje tělo. Nemůžu dýchat. Nemůžu se pohnout. Hlavu mám prázdnou. Jen bez výrazu civím do jeho rozhodné tváře a po tvářích mi stékají další slzy. Nastává ticho. To ticho je tak dlouhé. Oba prostě jen stojíme na místě a zíráme si navzájem do tváří.
Po chvíli pouští moje ruce ze svého sevření. Volně je svěsím podél boků. S provinilým výrazem se otáčí a vydává se na odchod bez odpovědi.
„Ty nevíš nic o lásce a chceš mě poučovat? Jsem možná mladá, naivní, hloupá… ale neočekávala jsem od tebe nikdy nic. Jediné, co jsem si přála, bylo rozloučit se s tebou a aby to alespoň jednou bylo po mém,“ kousnu se do rtu. Do jeho zad se mi mluví lépe než do obličeje. Je to jednodušší. Konečně se mi rozvazuje jazyk a já to všechno můžu pustit ven.
Zastavuje se. Po krátké chvíli rozmýšlení se otáčí a vrací se ke mně zpátky. Jeho tvář je stále tvrdá jako kámen.
Pohled mám zabodnutý do jeho hrudníku. Nějak nemůžu najít odvahu znovu se podívat do té tváře. Stojí u mě tak blízko, že by stačilo jen trochu zvednout ruku a mohla bych se ho dotknout… Ale na to teď nemám sílu. Proč něco neřekne? Proč u mě stojí?
„Teď udělám něco, co ti ublíží víc, než cokoliv co jsem ti kdy řekl nebo udělal,“ spustí. Mluví pomalu. Jeho hlas se třese. Ještě nikdy předtím jsem ho neslyšela mluvit takovýmhle tónem.
„Nic co teď uděláš, mi už nedokáže ublížit víc, než jak si mi už ublížil.“
„Ale ano… Protože teď ti dám to, co po čem tolik toužíš. Jak kdysi někdo řekl: Nikdy bychom neměli dostat to, po čem toužíme nejvíce, protože až to ztratíme, umřeme.“
Nechápavě přimhouřím oči. Konečně se odvážím zvednout pohled vzhůru. „Nerozumím ani jedinému slovu, co si teď řekl…“
„Můžeš mě políbit na rozloučenou, Angelio, a já neustoupím, dokud ty sama nebudeš chtít,“ odpovídá. „Ale pamatuj na tu chvíli, kdy jsem ti málem rozerval hrdlo kvůli takovému polibku a na spoustu dalších okamžiků, které se stali, když jsem se nedokázal kontrolovat. A také mysli na to, jak moc mi tím ubližuješ.“
„Hm, asi jsem ten největší sobec, co kdy kráčel po téhle planetě, ale já se s tím vším dokážu vypořádat jen pro ten jediný a poslední polibek.“
Mlčky přikyvuje. Natahuji se k němu blíž. Pokládám svá ústa na ta jeho. Je kamenný tak jako tenkrát. Bez jediné emoce stojí jako solný sloup. Nejprve se dotknu jeho boku. Zajedu jemnou rukou pod cíp jeho černého pláště. Jasně to s ním hne. Přitahuji se tou rukou blíž, až se konečně celou postavou přimknu k jeho tělu. Chřadne. Jeho ruce spočinou na mé tváři. Není nijak hrubý. Stále si udržuje jistý distanc, ale je mnohem foremnější než před několika okamžiky. Využívám i svou druhou ruku a jemně mu s ní projedu vlasy. Moje prsty si nacházejí cestičku od jeho ucha po krku, a když se dotknou tohle místa, je můj. Jako neurvalý milovník mě přiráží zády ke stěně hradu. Naštěstí na tohle místo není ze sálu vidět, ne že bych na to zrovna v tuhle chvíli myslela. Konečně poznávám ten rozdíl mezi tím pravým polibkem a tím, kterým mě obdaroval před nějakou dobou Tobbien a měl to být ten můj první skutečný polibek. Rozdíl je v tom, že s princem jsem se necítila nijak zvláštně. Chybělo tomu něco, co jsem do téhle chvíle nemohla popsat. Ale teď už konečně vím, co to bylo. Je to ten pocit totální euforie. Dokonalý okamžik, který nikdy nesmí skončit.
Jako naschvál, když pomyslím na tuhle myšlenku, se to významné spojení přerušuje. Odtahuje ode mě svou hlavu, ale jeho tělo stále zůstává přimknuté k tomu mému alespoň ještě na malý okamžik.
„Možná v příštím životě, až budu zase schopný takových citů,“ odtuší tiše a pouští mě ze své náruče. Bez jediného dalšího slova se obrací a odchází pryč.
Zůstávám otupěle stát na kamenné terase. Zase měl v něčem pravdu. Jsem šťastná, ale i nešťastná zároveň. Tohle má být opravdu konec? Takhle jsme měli všichni skončit? Byl skutečně můj osud zůstat tu stát sama ve svitu měsíce zoufajíc nad tím, kým vlastně jsem a proč nedokážu žít život jako každý jiný?


Konec první knihy

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top