Element života - Kapitola 7 (část 2/2)


„Maio, za jak dlouho budeme u brodu?“
„To záleží,“ pokrčí rameny chlapec. „Pokud počasí vydrží, do večera jsme tam.“
Démon se dokázal s takovou odpovědí spokojit, protože jak Maio slíbil, do večera u brodu skutečně dorazili. Už nebyl čas na dlouhé odpočívání. Čas zrovna nehrál v jejich prospěch, ale počasí jim umožnilo klidného odpočinku. Jen co se vylodili a rozloučili s pirátským učedníkem, vydali se v rychlém tempu rovnou k táboru.
Možná kdybych na Jereta tolik nepospíchala a dala mu odpočinek na začátku Magické pustiny, tak bychom se konečně všichni shledali a oni by si ušetřili zbytečnou cestu do tábora. Možná bych se nezhroutila vyčerpáním… ale tak o tom až za chvíli.
Při rozbřesku dalšího dne byli na místě, ale to se zdálo být klidné a pusté. Na strážních věžích stál jen jeden voják, který měl zrovna hlídku. Nikde na obzoru se nezračilo nebezpečí. Jarod neoplýval vlastností velkého plánování a většinou si nebral servítky a šel rovnou na věc. Teď tomu nebylo jinak.
„Hej, ty tam nahoře!“ zvolal a přikročil z úkrytu přímo k věži.
Gilbert s ostatními zůstali na svým místech s připravenými luky na případné potíže.
Voják na věži okamžitě zpozorní. „Co chceš?!“
„Chtěl bych si promluvit s princem Tobbienem.“
„Ten tu není, a i kdyby byl, pochybuji, že by tě přijal.“
„Zapřísáhnul jsem se, že nebudu dělat problémy, ale trochu mě tlačí čas a… no, víš, nejsem na dlouhé povídání, tak mi prostě řekni, kde je ta dívka, co jí tu vězní, já si ji odvedu a nikomu se nic nestane.“
„He, máš mě za hlupáka?“ zasměje se voják a vytáhne šíp, který rychle zachytává za tětivu. „Mohl bych tě zastřelit a ani pes by tu po tobě neštěkl. Padej odsud!“
Gilbertovi se začíná nemilosrdně klepat ruka.
„Ještě ne!“ špitne Misley a snaží se ho držet v klidu.
„Dobře. Nedáváš mi jinou možnost.“ Démon mávne rukou a zapaluje strážní věž. Vojákova úniková cesta byla během pár okamžiků olizována rudo-oranžovými plameny. „Jestli chceš, tak mě zastřel, ale pochybuji, že ty plameny dokáže někdo uhasit rychleji, než tě usmaží za živa.“
„Pomoc! Pomoc!“ začne vyšilovat voják, ale nikdo ho neslyší. Alespoň ne nikdo střízlivý. Zbylí vojáci v táboře si v noci patřičně užívali odjezd svého pána a opili se, co hrdlo ráčilo. Když kocour není doma… „Tak dobře. Řeknu ti, co chceš vědět.“
„Ta dívka,“ připomíná mu důrazně Jarod.
„Jo, jasně. Viděl jsem ji. Byla tu pár dní zavřená ve vězení, ale asi tak předevčírem v noci utekla.“
Démon je potichu. Vypadá, jako když přemýšlí, ale na to není ta nejvhodnější doba. Ptal se na to snad někdy? Mužovy nohy začínají pociťovat horkost plamenů pod nimi, které se v podobě kouře prokluzujícího škvírami mezi dřevěnými plaňkami připomínají.
„Nic víc nevím!“ zavolá na něj voják. „Můžeš uhasit ten oheň?!“
„Jistě,“ poznamená po chvíli hrubým hlasem Jarod. Znovu mávne rukou a plameny se utiší.
Narušená struktura věže to už nevydrží a bortí se jako domeček z karet. Vojákovi jistě nic není. Možná je trochu potlouklý, ale to už démona dál nezajímalo. Vše co potřeboval, se již dozvěděl a vrací se k ostatním.
„Jsme ve slepé uličce. Kam mohla jít?“ posteskne si Misley. „Je spousta možností, kam se mohla vydat. Jela domů, nebo se vrátila, aby nás našla, nebo pokračuje v úkolu.“
„Vy si vážně myslíte, že by šla dál? Sama? Umřela by a to by se ani nedostala přes brod. Určitě bysme jí cestou potkali,“ mávne rukou Gilbert.“
„Jestli je to pravda, mohli jsme se míjet. Má den náskok a motivovaná je dost.“
„Tak co teď?“
„Počkáme na Sailon. Pokud se vracela do Malabernu, určitě by ji potkal, pokud ne… půjdeme prostě dál.“
„Aha, a to, že si popálil tomu chlápkovi ksicht, bylo nakonec jen tak ze sportu.“
„Udělal jsem, co jsem mohl, nemůžeme si dovolit další zdržení a… vlastně je mi to úplně jedno. Jen chci dodělat úkol a vypadnout odsud… od vás,“ se svým upřímným proslovem se démon otáčí a odchází několik metrů do lesa, kde se posadí na pařez a… čeká.
„Vážně se v něm nevyznám,“ pokrčí nechápavě rameny Gilbert.
Misley na něj hodí posmutnělý pohled. Ona mu už konečně rozumí, ale nemůže to vysvětlit, protože je vázaná slibem.
Naštěstí pro ostatní přijel Sailon doprovázený Darttem dříve než bylo očekávané. Klidné počasí dodávalo rychlost jezdcům i jejich koni. Do večera byli oba u táboru a sešli se svými druhy. Dartt vypadal, že zemře každou chvílí, ale statečně se držel na nohách. Ne že by démona jeho stav nějak zajímal.
„Našli jste ji?“ ptá se spěšně Sailon.
„Ne, utekla asi předevčírem v noci. Doufali jsme, že ji snad potkáte na své cestě.“
„Ne, jeli jsme tryskem. Nebyl moc čas se ohlížet.“
„Vsadím se, že tvé elfské oko by ji zahlédlo, kdyby šla tou cestou. Nezbývá nám, než se vydat zpátky k brodu a pokračovat v úkolu.“
„Co když se jí něco stane?“ zeptá se starostlivý elf.
Jarod se zamýšlí. Na mém osudu mu vůbec nezáleží. Kdybych byla mrtvá, ulehčilo by to závazek jemu a zkázu celému lidstvu, ale zdá se, že ostatním na mě záleží. Jak by se teď zachoval skutečný vůdce? Tolik se zdrželi za honbou ve jménu mé záchrany a teď nad tím jen mávne rukou? Možná by tu byl plán, který zabrání dalšímu zdržení a on bude stále vypadat jako spravedlivý sjednotitel.
„Dej mi svého koně. Vyrazím tryskem k brodu. Pokud vyrazila k Pustinám, nemohla dojít daleko. Doženu ji a počkáme na vás. Pokud jí do západu slunce nenajdu, musela jít jinou cestou a je odkázaná jen sama na sebe.“
„Pojedu s tebou,“ nabízí se Misley. „Ve dvou ji nalezneme rychleji.“
„Druhého koně si nechte pro Dartta. Pokud chce jít za každou cenu s námi, tak ať alespoň nezdržuje. Brzy se zase sejdeme, Misley. Všichni.“

I já jsem chtěla pokračovat v úkolu a to za každou cenu.
„Překročíme támhle tu dunu a odpočineme si,“ vydechnu z posledních sil.
„To už si říkala před tou minulou,“ lamentuje Jeret, ale drží se lépe než li já. „Hele, Angelio, je super, že nám už z toho vedra uschly šaty, ale jestli takhle půjdeme ještě kus, tak umřeme vyčerpáním. Tímhle tempem je stejně nikdy nedoženeme. Když si odpočineme, tak se nám potom půjde líp a rychleji.“
„Mlč a šetři síly,“ vyštěknu na něj a zamávám ve vzduchu rukou jako bych odháněla mouchy. „Vidíš to taky, nebo je to fata morgána?“
„Jo, vidím to. Říká se tomu písečná bouře. Tahle nebude moc velká. V těchto krajích to není nic neobvyklého, ale měli bychom se před ní schovat, pokud nechceš mít písek i na místech, kde…“ zakření se, ale když vidí, že moje mysl už je otupená natolik, aby absolutně ignorovala jeho dvojsmyslný náznak, nasazuje zase svou normální tvář. „V očích a puse… mimo jiné.“
„Hm…“ zamručím. Sleduji ten oblak písku a na malý okamžik mám pocit, že jsem ve stavu hypnózy. Nevnímám Jeretův hlas, který se mě pravděpodobně ptá, jestli jsem v pořádku. Odpověď by zněla, že nejsem. Vlastně se nemůžu skoro nadechnout, ale držím se na nohách. Teď si přeci nemůžu sednout. Už jsem tak blízko… Najednou se mi podlamují kolena. Je to jako, kdybych vnímala všechno kolem sebe, ale moje tělo mě odmítá poslouchat.
„Angelio!“ slyším jeho hlas. Docela zřetelně. Chci mu říct, že mi nic není, ale nedokážu se pohnout. Jsem paralyzovaná jako by mě uštkl pavouk, který má rád oběti čerstvé.
Jak rychle tento pocit přišel, tak i odchází se silným úderem do mého obličeje.
„Sakra,“ vyjeknu.
„Jsi v pohodě?“
„Nevím. Zatočila se mi hlava. Asi bychom si měli odpočinout.“
„No, konečně je s tebou kloudná řeč,“ zamračí se na mě. „To jsi asi omdlela z vyčerpání.“
„Asi jo, ale byl to takový divný pocit.“
„Hm,“ zamručí. Dívá se na mě takovým divným pohledem.
„Co je? Mám písek obtisknutý na obličeji?“ zašklebím se pobaveně.
„Pamatuješ, co jsi říkala?“ zamumlá a na čele se mu objeví hluboká vráska. Během toho otevírá plátěný vak, který nosí na zádech a vytahuje z něj dlouhé bílé plátno.
„Myslím, že moje poslední slova byla: hm.“
„Myslím potom… těsně před tím, než si upadla na zem.“
„Neřekla jsem nic. Vím to. Všechno jsem vnímala, ale moje tělo se mnou nechtělo spolupracovat.“
Jeret pokračuje v rozkládání čehosi, co vypadá jako provizorní stan.
„Pojď dovnitř. Trochu se tam prospíme a ochrání nás to před sluncem i tou bouří.“
Nahází všechny věci dovnitř a následuje je. Rozhrnuju bílé plátno a lezu dál. Není tam zrovna moc místa k hnutí, ale na přespání to stačí. Jeret se natahuje přes mé rameno a zavazuje vchod, aby ho písečný vítr nerozfoukal.
„Není to zrovna moc prostorné,“ lamentuju.
Ach, Angelio, teď je ta pravá chvíle na ránu do obličeje. Ještě si stěžuj na nepohodlí. Už si spala na horších místech. Možná je to společnost, co ti tak vadí. Nebo si naopak nechceš přiznat, že se ti líbí a proto se cítíš v jeho blízké přítomnosti tak nesvá. Hm, proč ne? Je hezký, občas zábavný, záleží mu na tobě a je skoro starý jako ty. Má spoustu dalších vlastností, kterými jeho bratr neoplývá. Ha, a je to tady. Už si konečně narazila na ten obrovský vykřičník. Copak musíš každého porovnávat zrovna s ním? Musíš na něj myslet každou chvilku? Jsi pitomá… a teď jdi raději spát.
Zakroutím sama pro sebe očima a vmačkávám se pod Jeretovu ruku. Ohlédne se za mnou.
„Co to mělo být? Chvíli na mě civíš, pak zvedneš oči v sloup a pak si bez jediného slova lehneš? A já myslel, že je chvíle na líbající se scénu.“
Sakra, copak jsem až tak nápadná? Můj mozek je už příliš unavený, že si nevšímám ani těch nejzákladnějších věcí. Trochu se zastydím a zčervenám.
„Jestli se snažíš být vtipný, tak máš smůlu, protože můj mozek už žádná další slova nevstřebá.“
„Ha, však se pořádně prospi. Byl to jen takový nemístní vtípek. Vím, jak to máš.“
Lehá si na záda vedle mě. S nařaseným čelem se k němu otáčím na bok. „Jak mám co?“
„Než si upadla na tu zem, tak si řekla Jarodovo jméno. Byla si takových pět minut mimo. Hm, divila by ses, co na sebe člověk dokáže nabonzovat za pět minut.“
„Co jsem ještě řekla?“ zhrozím se. Myslela jsem, že jsem mimo jen pár sekund.
„Jen tě škádlím. Nic kromě toho jména si neřekla.“
Jen pokojně vydechnu a zavřu oči. „Hm, to není nic strašného. Neřekla jsem snad, že ho miluju.“
Zamžourám očima, abych viděla jeho reakci. 
Obrací se na mě s rozšklebeným úsměvem. „A miluješ?“
„Blbá otázka.“
„Tak odpověz. Je to jednoduché: ano či ne.“
„Jsem vyřízená. Můžeme už jít spát?“
„Jasně,“ zašklebí se.
Nemám sílu nad jeho reakcí nebo celým tím bizardním rozhovorem přemýšlet. Otáčím se k němu zády a během několika krátkých sekund přichází spánek.

Když se probouzím, venku je klid. Už neslyším dunění větru. Bouře skončila. Pod víčka se mi vkrádá oranžová záře žhnoucího pouštního slunce. Najednou je přerušena a ztrácí se v temně modrém stínu. Překvapeně otevřu oči. Jeret je nakloněný nade mnou. Sám je překvapen z mojí reakce. Asi si myslel, že ještě spím.
„Co to děláš?“
„Nic,“ odbije mě a odklání se ode mě.
„Lháři,“ zamračím se. „Co si dělal?“
Zadívá se do země. Můj pohled zapátrá k jeho pravé ruce, kterou drží schovanou za zády. Znovu ke mně zvedá oči. Když vidí, kam míří ty moje, spustí: „Chtěl jsem tě políbit.“
Lže. Poznám to. Je rozklepaný a stále křečovitě schovává ruku za zády. Přimhouřím podezíravě pohled.
„Tak mě polib,“ vybídnu ho.
Takovouhle reakci nejspíš nečekal. Natahuji se k němu blíž. Dlaně položím na jeho roztřesená ramena a sjedu po jeho rukách dolů, dokud nejsem dost blízko u cíle svého zájmu. Chytám ho za zápěstí jeho pravé ruky a rychle s ním trhnu vpřed.
„Angelio, ne!“ zavolá.
Ale je už moc pozdě na to, aby mě zastavil. Shledávám se s nepřítelem. Jeret drží v ruce dýku. Tu, kterou mi držel u krku tenkrát v Malabernském háji.
„Chtěl jsi mě zabít?“ vyštěknu na něj a odplazím se od něj dál. „Znovu?“
„Není to tak, jak to vypadá.“
„Jsi lhář. Nebyla to náhoda, že jsme se potkali. Tobě nejde o bratra, ale o mě. Sleduješ mě. Chceš dokončit to, co jsi v Malabernu nestihl? Jsem snad dalším úkolem pro Síriuse? Měl Tobbien stejný úkol? Nezkoušej mi znovu lhát. Vím, že jde o to prokletí. Tobbien mi to naznačoval, ale pořád nechápu… Měl si tolik příležitostí, ale nevyužil jsi jich. Tak o co jde?“
„Nemůžu…“
„Nemůžeš?“ zašklebím se. „Stěžoval sis, že jsem se na nic neptala. Tak se tě ptám teď. Chci odpověď na každou otázku, nebo ti dám skutečný důvod mě zabít.“
Chytím ho pod krkem. Celým mým tělem se prolívá vztek. Byla bych snad schopná ho zabít? Ne. Ale způsobit mu krutou bolest, by mi problémy nedělalo. Začnu jen slabým probíjením. Podle jeho výrazu bych hádala, že to není nic příjemného, ale dá se to snést.
„Za tímhle vším se skrývá dlouhá historie, Angelio.“
„Tak to zkrať.“
„Myslím si, že na to není vhodná chvíle, ale přísahám, že jsem ti nechtěl ublížit.“
„Řekni mi, o co jde, nebo já ublížím tobě,“ pohrozím mu a přidávám na intenzitě. Moje oči teď musí doslova žhnout. „Nedělám si legraci.“
„Vím, že si teď trochu zmatená, ale nemusíš být. Jen jsem něco potřeboval vyzkoušet, jasný? A ano, je to úkol pro Síriuse, ale nic zlého. Jen takový výzkum. Chtějí tě vzít pod svou ochranu a já jsem tvoje stráž, dokud nedokončíte ten úkol. Tobbien se vymknul kontrole, takže s tím jeho únosem nemá Sírius nic společného.“
„Výzkum?“
„Jen se chtějí ujistit, že nejsi nebezpečná.“
„A jestli jsem, tak mě máš zabít?“
„Ano,“ přiznává. „Ale podle mě nejsi. Tedy co tě těch posledních pár dnů sleduji, tak bych tě nazval čímkoliv, ale rozhodně ne zlou.“
Podezíravě přimhouřím oči. Tahle slova jsou mi známá. Jarod je použil při jednom z našich srdce drásajících rozhovorů. Jak to může vědět? Nebo snad je mezi nimi větší podobnost i ve vyjadřování a náhledu na věc?
„Před čím mě máš chránit?“ pokračuji s vyptáváním. „Tohle by mě opravdu zajímalo, protože to tak zatím nevypadá.“
„Přísahám, že od prvního našeho střetnutí to byla jen zkouška. Nikdy bych ti skutečně neublížil, kdybych neměl pocit, že si nebezpečná,“ spouští upřímně. „Takže tě teď musím chránit před všemi, co by se tě chtěli snažit zmocnit. Tvoje moc je teprve na samém počátku, ale tvoje oči tě prozrazují. Jsi teď v tom nejzranitelnějším období. Sírius o tobě věděl už dlouho, ještě když si byla malé miminko, ale nechtěl nic podnikat, dokud nebudeš v nebezpečí.“
„Takže jsem teď v nebezpečí? Započíná hon? Lidé mě chtějí zabít?“
„Ano. Tedy ne. Jistý druh honu, když to tak chceš nazývat, už začal. Ale nejde o to tě zabít. Některým možná ano, ale ti druzí se tě snaží přetáhnout na svou stranu. Jestli si četla tu knížku, tak víš, že příchod Alcië Calwen zračí začátek války. Těch pár chce válce zabránit, ale pro mnohé je výhodnější jí započít. Každý chce být na té vítězné straně, a tak kde je Alcië…“
„Je i vítězství,“ dokončuji jeho myšlenku.
Rozpomínám se na to, jak se mě Eamë snažila udržet v paláci. Možná že i arci-upír se mnou měl své plány. Všichni proti mně jen intrikují a vzduch je nasáklí lží. Cožpak se v tomhle světě už skutečně nedá nikomu věřit?
„No, oni si to tak aspoň myslí,“ pokývá hlavou. „Ale Sírius se tě snaží jen udržet na živu. Nebude tě k sobě poutat nebo se tě snažit ovládnout. Vlastně kdyby si mě nenačapala asi by ses o tom ani nikdy nedozvěděla. Chtějí pro tebe život v míru.“
„Proč?“
„Proč?“ opakuje nechápavě. „Jak jsem řekl, Sírius je tu od toho, aby pomáhal a ne naopak.
„Jak to že o mě vědí?“
„Přečti si tohle,“ nasazuje zmučený výraz. Rukou zašátrá ve svém zavazadlu a vytahuje malý žlutý notes. „To ti všechno vysvětlí.“
 „Další knížka, která se tváří jako důležitá, ale nakonec tam nebude nic víc než další nesmyslné povídačky, které mi akorát zamotají hlavu?!“ vyjedu po něm.
„Přísahám, že tohle je něco jiného.“
Šlehnu pohledem k notesu. Všímám si vybledlého znaku na jeho obalu. Je to hvězda – Sírius. Celá ta malá knížečka vypadá dost omšele. Po chvíli ho pouštím a odstrkávám ho od sebe dál. Beru do ruky potrhanou vazbu a otevírám ji na náhodné stránce. Je to ručně psaný deník.
„Je tvůj?“ pokrčím nechápavě rameny. „Jak mi to má pomoc?“
„Je tvého otce,“ přiznává. V jeho výraze se zračí napětí. Čeká na mou rekci.
„Děláš si ze mě legraci, že jo? Proč bys zrovna ty měl mít deník mého otce? A když už, tak proč by na něm měla být pečeť Síriuse? Přestaň lhát.“
„Přísahám, že nelžu. Podívej se na první stránku.“
Udělám tak, jak říká. „Gardiel Venefician,“ čtu nahlas. „Strážce citadely?“
„Tvůj otec a matka patřili k Síriusu ještě dlouho předtím něž ses narodila a než se odstěhovali do Ishtaru,“ spustí. „Snažili se udělat všechno proto, aby tě zachránili před tímhle životem. Položili za to i ty svoje.“
„Jsou mrtví kvůli mně?“ vydechuji nevěřícně.
„Ne, to jsem říct nechtěl. Přečti si to a pochopíš věci, které ti zatím zůstaly neodkryty.“
Nedokážu přijít na ta pravá slova. Jsem jako omámená. Je to dobré nebo špatné? Co to znamená? Proč mi to nikdy neřekli nebo nezanechali alespoň nějaký odkaz?
„To ale nevysvětluje, že ten deník máš ty.“
„Měl jsem za úkol ti ho předat, až si budu jistý. Teď je ta pravá chvíle.“
Dobře. Asi bych mu dokázala uvěřit. V jeho pohledu se nezračí žádná lež, ale… můžu si být po tom všem jistá, že je můj úsudek správný. Nevím, komu můžu věřit. Všechno by svým zvráceným způsobem dávalo smysl, ale proč ta dýka?
Zastrkávám si deník do košile. Budu doufat, že říká pravdu a modlit se, ať brzy najdeme zbytek výpravy. V jejich společnosti se budu cítit bezpečněji, než v té mého „ochránce“. Může si být jistý tím, že teď v jeho přítomnosti jen tak neusnu a budu to já, kdo bude dávat bedlivý pozor na něj, aby proti mně znovu nepovstal s ostřím.
„Dej mi ten nůž,“ natáhnu k němu ruku s tvrdým výrazem.
Zašklebí se a podává mi ho. Je pěkný. Jeho rukojeť vypadá jako splétané lano… ne, je to had a po jeho hřbetu se line řada modrých kamenů. Jeho čepel je ze stříbra. V odrazu ostří spatřuji své oči. Jejich barva se prohlubuje. Je hutnější. Možná ze mě má ten kluk větší strach než já z něho.
Zastrkávám si nůž za opasek a vylézám stále rozčílená ze stanu. Kdybych jen tušila, že Jarod je už tak blízko a pozoruje mě z nedaleké duny. Jeret také vylézá ze stanu a přikračuje ke mně. Přikládá mi ruce na ramena.
„Nezlob se. Nemohl jsem ti to říct dřív. Prostě jsem si chtěl být jen jistý.“
„Souvisí to nějak s touhle výpravou?“
„O tom se Sírius nezmiňoval. Nemám žádné informace o výpravě. Jen o tobě a odkazu Alcië Calwen.“
„Hm,“ zamručím. Bude mi chvíli trvat, než tohle všechno zase vstřebám. Je toho už trochu moc.
„Prostě teď budeme našlapovat pomalu. Nevím, jestli ti budu moct zase někdy věřit. Asi by bylo nejlepší, co nejrychleji najít zbytek výpravy…“
„Znamená to, že tě můžu dál doprovázet?“
„Ano, ale budu tě sledovat. Možná bedlivěji než ty mě.“
„Pochybuji. Jsem v tom opravdu dobrý,“ zašklebí se a snaží se trochu uvolnit napjatou atmosféru.
Odvracím svou pozornost jiným směrem. Ta postava na kopci. Její temná silueta… Zadívám se do dálky a snažím se přes oslnivé slunce poznat, zdali mě nešálí zrak. Jeret na mě chvíli udiveně hledí, dokud se nepodívá po směru mého zaujatého pohledu.
„Není to Jarod?“ zamračí se do oslnivého slunce a zastiňuje si oči dlaní.
Odstrkávám ho ze své cesty a plná nově nalezené energie se rozbíhám vstříc blížící se postavě. Je to opravdu on. Ještě na malý okamžik zaváhám, jestli se nejedná o fata morgánu. Také se zastavuje a dívá se na mě. Jeho oči jsou temné až zlé. Najednou pomíjím všechny ty bludné myšlenky, které mě naplňovali zlobou vůči němu a házím za hlavu jeho signály nechutenství vůči mě, a skáču mu kolem krku.
Je tuhý a horký přesně tak jak si ho pamatuju. Je to on. Je skutečný. Je to ten netečný darebák, který pod mým dotekem podrážděně zavrčí. Ale mě je to jedno. Neviděla jsem ho takovou dobu. Tolik se mi stýskalo, i když jsem si to nechtěla přiznat.
„Jarode,“ vydechnu znovu. Pevně se tisknu k jeho tvrdé postavě, která si stále snaží udržet určitý distanc, který rozvracím svou dychtivostí. Ústy se zabořím do jeho černorudého šálu a nasávám jeho vůni.
Najednou jakoby pookřeje. Uvolňuje své napjaté postavení. Konečně v klidu vydechne. Nutí mě ho tisknout k sobě ještě silněji. Konečně mi k tomu dává možnost. Mám pocit, že se trochu třese, ale není to vztekem nebo vzrušením. Je nesvůj tak jako vždycky.
Jsem rozhodnutá zachovat se hrubě. Ano, opravdu. Pro něj nebylo hrubé ho uhodit nebo zranit. Měla jsem vůči němu úplně nový typ zbraně. Jedním rychlým pohybem své hbité ruky stahuji roušku z jeho tváře a vtisknu mu polibek na líci. Tentokrát si ovšem nevybírám tu zdravou polovinu, ale neortodoxně lepím své rty na tu prokletou stranu tváře.
V tu chvíli cítím, jak mě jeho ruce pevně stisknou v nadloktí. Bolí to, ale jen krátce. Rychle uvolňuje to sevření, a jen mě lehce odtáhne s bolestným povzdechem. Tohle gesto ode mě bylo kruté, ale ve svých myšlenkách si musím přiznat, že jsem si ho patřičně užila, a tak můj radostný úsměv nepadá z tváře ani potom, co spatřím jeho zamračenou tvář.
Jednou rukou mě pouští a pomalým gestem si přetahuje šál přes ústa. Snad jen ze zvyku. Vidím na jeho smířené tváři, že ví, že přede mnou už nemá co skrývat.
„Tolik si mi chyběl,“ přiznávám a znovu se nekontrolovatelně tisku do jeho náruče.
Po chvíli se odvažuje zdvihnout své ruce vzhůru a následně mi je položit na záda. Možná z lítosti, anebo protože si myslí, že se to sluší.
„Hádám, že já tobě taky,“ zašklebím se po chvíli sama pro sebe.
„Hm,“ zavrčí. Samozřejmě že je to jedno z jeho naštvaných zavrčení vycházejících z jeho hrudníku. Vím, jak nemá rád moje upozorňování na jeho lidskost.
Znovu se ode mě odklání a nasazuje výchovný výraz. „Co tě to napadlo vydávat se do Pustin bez nás?“
„Myslela jsem, že už jste dávno vyrazili.“
„Ne, chtěli jsme tě nejprve najít.“
„Kdo by to čekal, co?“ zašklebím se. Jsem možná až příliš hrubá. Přeci jen se opravdu vydal mě najít… a zdá se, že sám. „Kde jsou ostatní?“
„Dartt je na tom špatně. Vyrazil jsem napřed, abych tě zastavil. Ale brzy by nás měli dohonit.“
„Páni,“ usměji se uznale. Snažím se tak pitomě neculit, ale dělá mi dobře jeho starost nebo ať ho k tomu vedlo cokoliv. Zajímal se. Hledal mě. Objal mě a nechal se políbit. Heh, už se na tebe nikdy nebudu dívat jako dřív.
Na jeho čele se objevuje hluboká vráska. Mračí se a to znatelně. Dobře, můj sebeuspokojující výraz může být pro muže jeho druhu trochu popuzující. To uznávám. Měla bych toho nechat a to raději hned.
„Přestaň se smát. Tvoje dostaveníčko s Tobbienem nás stálo spoustu drahocenného času.“
Ah, a je to tu. Můj nepříjemný, hrubý a sofistikovaný Jarod se vrátil na své místo a to je přímo naproti mě v naprosto nepříznivých podmínkách s káravými připomínkami, které jsou – jak jinak – naprosto neoprávněné a zapalují malý plamínek pod mým pohárem trpělivosti. 
„Přestaň žárlit. Nemohla jsem za to, že mě Tobbien unesl. Možná kdyby si nebyl tu noc předtím tak dopálený, řekla bych ti, kam se chystám, a že neznám tak úplně cestu. Možná by si mi pak nabídl doprovod a společnými silami bychom se vyhnuli tomu pitomému rozhovoru, který právě vedeme uprostřed ničeho.“
Mlčí. Civí na mě a jeho pohled je prázdný. Zdá se mi to, nebo vždycky nějakým záhadným způsobem uprostřed mé rozprávky přepne do úsporného režimu a absolutně nevnímá, co vlastně říkám?
„Já nežárlím,“ vydá ze sebe po dlouhé odmlce.
No jasně, nevnímá mě. Vždycky slyší jen první větu a pak prostě vypne. Není to poprvé ani naposledy. Čemu se pořád divíš, Angelio? On se nikdy nezmění.
„To byl vtip,“ zamračím se. „A vlastně zapomeň na to. Tenhle rozhovor nikam nevede. Pokáral si mě a já smutně věším hlavu. Jsi spokojený?“
Zase na mě jen dlouze zírá. Co se mu asi tak honí hlavou? Chápe vůbec, co je to sarkasmus nebo… kompromis?
„Proč je tady můj bratr?“ zeptá se. Úplně odbočuje od tématu, takže je asi s mým pomyslným svěšováním hlavy spokojený.
Úplně jsem zapomněla, že je tu s námi. Otáčím se za sebe. Jeret mlčky pár metrů od nás balí provizorní stan a jen po očku po nás občas pokukuje. Nikde ve vzduchu se nesnáší radostné zvolání: „Konečně tě vidím, velký brácho!“ Naproti tomu je vzduch prořezávaný podivnými pohledy.
Nicméně co k jeho otázce můžu říct? „Tvůj bratr je pravděpodobně můj velký ochránce. Ale kdo ví, když se mě pravděpodobně pokusil několikrát zabít a sleduje nás… nepřetržitě. Při pohledu na něj se mi v hlavě začne honit spousta otázek, které se ovšem týkají hlavně mě a ví jen bůh, jestli někdy budou zodpovězeny. Přišel s moc zajímavým příběhem, ve kterém nějakým nedopatřením hrají roli i moji rodiče. Vlastně ví o mě a mojí rodině asi víc než já. Takže opravdu nevím, co si o něm myslet. Nejraději bych ho ze své přítomnosti úplně vytlačila, ale na druhou stranu je zajímavý. Asi nějaké rodinné dědictví záhadné přitažlivosti v opojení nesnesitelného zatloukání dokud všechno nevyplave samo na povrch.“
„Náhodou jsem ho potkala při útěku z tábora. Pomohl mi dostat se až sem,“ odpovídám s obrovským knedlíkem zaraženým v krku. Slova se mi jen těžko cedí mezi zuby, ale má cenu, abych Jarodovi vysvětlovala situaci, které vlastně ani já sama pořádně nerozumím? Démon není sice příliš přátelský, ale když to vezmu kolem a kolem určitě by mě v úzkých ochránil, tak jako už to udělal nesčetněkrát.
„Hm, pochybuji, jestli můžeme mluvit o náhodě,“ podotkne nabručeně a stále ho spaluje svým nepřátelským pohledem. „Snaží se do mé blízkosti vetřít už léta.“
„No, a proč ho stále odmítáš?“ pokrčím tázavě rameny.
Šlehne ke mně tím svým učitelským pohledem. Okamžitě pokorně skláním hlavu na stranu a nasazuji nezaujatý výraz. Zajímá mě to vůbec? Ten kluk mě tak zmátl, že ani nevím, jestli bych se teď za něj měla přimlouvat. Ale když v jeho zelenkavých očích je cosi, co mě nutí mu věřit každou tu výmluvu. Nevidím v nich žádné zlo… nicméně to jsem neviděla ani v těch Tobbienových.
„Ptám se jen, protože si to nakousl. Nemusíš odpovídat.“
Také že neodpoví. Rozchází se z kopce dolů ke svému bratrovi, který akorát složil stan a všechno pečlivě zabalil do svého vaku.
 „Ahoj Jarode, jaká byla cesta?“ zašklebí se nadneseně Jeret.
Přesto v jeho očích spatřuji nejistotu. Svým otřelým pohledem tikne ke mně. Posílám k němu kamennou tvář. Jen ať si chvilku trpí ve svých výčitkách svědomí. Má velké štěstí, že to zkusil zrovna na mě a na moje měkké srdce.
„Přestaň s těmi svými stupidními otázkami,“ odbije ho starší bratr. „Opět mi stojíš v cestě. To už tě to sledování neunavuje?“
„Nefandi si tolik. Já tě přeci nesleduju. Sledoval jsem Angeliu,“ zašklebí se pobaveně. Jarod ani netuší kolik je v jeho slovech pravdy. „A jako pravý gentleman jsem jí nabídl doprovod. Víš, co vůbec znamená to slovo? Gentleman?“
„Ne. Kliď se mi z očí,“ zamračí se Jarod. V jeho odpovědi se zračí taky pravda.
Už to nevydržím a musím se zaculit. Nakonec vcházím mezi ně. „Vy dva, je opravdu krásné pozorovat rodinné shledání, ale co kdybychom prostě zkusili spolu vyjít? Jak si říkal, náš tým se teď skládá sotva z poloviny toho, co býval – no, sem tam nějaké úmrtí nebo zrada… Chci říct, že každá pomocná ruka navíc se nám hodí.“
V tu chvíli ke mně Jeret hodí ten nejpřekvapenější pohled, jaký jsem za celý svůj život viděla. Nedivím se mu. Také bych nečekala, že se za jeho přítomnost ještě budu přimlouvat. Jenže… tohle vzájemné hašteření nikam nevede a už vůbec ničemu nepomáhá. Konečně jsem schopná odsunout sobecké záležitosti na druhou kolej a věnovat se pouze dobru výpravy.
Jarod ke mně hodí střežený pohled. „Někdy mám chuť tu tvojí laskavost vzít do rukou a narvat…“ utíná svůj proslov plný zloby právě včas. Rozčíleně se otáčí a odchází k vyschlému stromu nedaleko našeho bývalého stanoviště.
„On mě opravdu nemá rád,“ poznamenává Jeret.
„Jo, na tom jsme asi stejně.“
Hází ke mně provinilý pohled. „Děkuji, že si mu nic neřekla o tom našem incidentu.“
Jen se pobaveně zašklebím. „Incidentu? Jo, když tomu tak říkáš. Neřekla jsem mu to, protože to nemusí vědět. Je to jen mezi námi dvěma.“
„Mám tě rád, vážně,“ usmívá se. Jeho oči jsou najednou vřelé. „V tom stanu jsem ti nechtěl ublížit. Chtěl jsem ti tu dýku dát, ale ty ses probudila a já zpanikařil.“
„Je v něčem výjimečná?“
„Jo, když si jí přiložíš ke kůži, tak to ucítíš.“
Vytahuji dýku zpoza pásku. Zamyšleně si jí prohlížím. Znovu se podívám do Jeretova obličeje. Ten jen přikývne. Přiložím si její ostří na holou kůži.
„Au!“ vyjeknu. Dýka mě pálí, jako kdyby byla rozžhavená. „Co to je?“
„Elfové tuhle dýku ukuli, když zjistili, že se Alcië Calwen osvobodila. Je to jediná zbraň, která dokáže jejího nositele zabít. Další dárek od Síriuse, pokud bys prokázala svou dobrotu. Což se stalo ve chvíli, kdy jsem ti ji v lese přiložil ke krku, a tys nic nepoznala.“
„Jinak by to byla vražedná zbraň.“
„Jo, ale tys prošla všemi zkouškami. Jen mě mrzí, že se to kvůli tomu mezi námi tak pokazilo. Řekl bych, že jinak bychom mohli být dobrými přáteli. Oblíbil jsem si tě.“
Zašklebím se. „Je to moc informací,“ podotýkám. „Jak jsem už řekla, bude trvat, než ti zase začnu věřit, ale myslím si, že je to nevyhnutelné.“
Usměje se. Zdá se, že s tím se dokáže spokojit. Po chvíli ke mně opět zvedá pohled. „Vlastně bych ti mohl říct ještě jednu věc o tom mýtu.“
„Ano? Jsem jedno ucho.“
„Víš, jak se říká, že na mýtech je vždycky trochu pravdy a zbytek jsou lži. Tak já vím jednu velmi zajímavou věc.“
„Nemůžu se dočkat.“
„To dítě, které původně mělo zemřít, je stále naživu.“
Můj pobavený výraz najednou tuhne a mění se ve studený kámen. Cože?!
„To nechápu…“
„Takže to ještě nevíš. No, vlastně se ani nedivím, že ti o tom Jarod neřekl. Není moc sdílný.“
„Jarod o tom ví?“
„Jo, chvíli s ní chodil. Bylo to těsně před tím, než se mu stala ta věc,“ zakření se, aby se pokusil mě napodobit, ale když spatří můj vytřeštěný výraz, pokračuje ve vyprávění: „Vím jen, že se s ním rozešla. Asi kvůli tomu, že jí už bylo několik set let a jemu táhlo teprve na osmnáct. Namíchaná krev čaroděje a elfky jí dala pomalé stárnutí. Byl z toho dost smutný. Vlastně jsem ho nikdy předtím tak zoufalého neviděl. Měl jí opravdu rád. Což u něj tehdy bylo něco… speciálního.“
„No, jako by teď na tom s city byl líp,“ zašklebím se sama pro sebe, abych odpoutala pozornost od mého vyjeveného výrazu. Tak tohle byla ta dívka, která uloupila jeho srdce a pravděpodobně ho proměnila. Ten parchant se mi neráčil zmínit, že je to potomek ženy, která pravděpodobně brzy vezme vládu nad mým tělem a způsobí apokalypsu. Však já mu to vytmavím bídákovi. Teď se cítím opravdu nakrknutě.
„Jo,“ zasměje se. „Tehdy byl ale mnohem horší, než je teď. Věř mi. Žil jsem s ním patnáct let a nenáviděl jsem ho za tu jeho aroganci a bezcitnost. Já jsem se s ní potom taky setkal. Byla to milá holka. Jednou mi řekla příběh o své matce, Alcië.“
„A?“ vyhrknu. Moje mysl touží po vědění.
„A nebylo to nic hezkého. V podstatě to sedí na verzi, která se vypráví mezi lidmi jen s tím rozdílem, že to dítě v příbězích přežilo. Důvod toho, že Alcië začala vraždit, bylo, že otec jejího dítěte si našel jinou ženu, se kterou si chtěl založit rodinu. Alcië se cítila ublíženě a zabila ho. Potom z toho úplně zešílela a dál už ten příběh znáš.“
„Páni. A co to dítě? Teda ta dívka.“
„Elfové jí vychovali, ale nemohla zůstat v jejich království, protože nebyla čistokrevná. Tak když nabrala dostatek rozumu, aby se o sebe postarala, poslali ji pryč.“
„Jak se jmenuje?“
„Tessalia Calwen,“ odpovídá. „Máte hodně společného. Ona taky ještě v útlém věku přišla o oba rodiče.“
„Jo…“ vydechnu. Moc nevnímám jeho připomínku. Ještě jsem pořád unešená tím příběhem. Možná, kdyby se mi povedlo jí najít, dala by mi odpovědi.
„Víš, co je zvláštní. Pamatuji si, že měla taky zvláštní barvu očí, ale už si nevzpomenu jakou… vlastně si vůbec nemůžu vzpomenout na to, jak vypadala,“ zamýšlí se. „Ale tak je to už pár let. Asi jsme se spolu tak často nebavili.“
„Asi?“ zarážím se. „Nepřijde ti to zvláštní? Pokud ti řekla příběh, který neříkala jen tak někomu, museli jste být dobří přátelé.“
„To asi ano, ale po tom výpadku paměti toho pro Jaroda osudného dne, je spousta věcí které si nepamatuji. Asi mi to udělalo z mozku míchaná vejce a všechny moje vzpomínky to trochu pomíchalo. Ale to neznamená, že bych si jinými věcmi nebyl jistý.“
„Když o tom tak mluvíš, nenapadlo tě někdy, že to Tessalia Jaroda proměnila?“
„Lhal bych, kdybych řekl, že ne. Ale trochu to protiřečí tomu, co si pamatuju. Byli vážně hezký pár a ona byla hrozně hodná a soucitná… skoro jako ty. Nedokážu si k ní přiřadit, jak někomu způsobuje taková muka.“
Prožene se mi mráz po zádech. Tahle představa mě děsí. Možná mají krutost v genech. Jeretova slova naznačují, že i člověk jako já se může obrátit ke zlu. A možná si to Jarod skutečně zasloužil.
„Neboj se, teď si pod mojí ochranou. Nic zlého se ti přeci nemůže stát,“ nadme pyšně hrudník.
Jen se zašklebím nad jeho poznámkou. Obracím se k němu zády a následuji Jaroda, který sedí ve štíhlém stínu uschlého stromu. Má mi toho ještě dost co vyprávět. Jeret se hrne hned za mnou. Roli ochránce vzal asi až moc doslovně.
Bez dalšího všímání si svého bratra se snaží pomocí bílého plátna na stromě vytvořit něco jako přístřešek, abychom se všichni vešli pod jeho stín a ukrátili si tak čekání v neúmorném horku.
Sedám si naproti Jardovi. Ten vytahuje z brašny chleba a dělí ho na tři díly. Jeden podává bez jediného opětovaného pohledu Jeretovi a s dalším se natahuje ke mně. Sjedu ho jedovatým pohledem.
„Co je zase?“ pokrčí rameny. Pozná, když mám na jazyku hlodavou myšlenku.
„Proč si mi neřekl o Tessalii?“
Jeret najednou hází překvapený pohled. Jarodova tvář je neměnná. Sedí s jednou rukou ležérně opřenou o své koleno a upřeně hledí do mého obličeje.
Po krátké odmlce se odvažuje k prvním slovům. „Kdo ti to řekl?“
„Já, kdo jiný?“ pokrčí nechápavě rameny Jeret.
„Ty si jí pamatuješ?“ ptá se ho v zápětí. Jeho pohled se zdá být lehce překvapený.
„Jo…“
„Co si pamatuješ?“ ptá se, jakoby tomu nedokázal uvěřit.
„Nic moc. Proč je to důležité? Byla to kamarádka.“
„Hej, přestaň se ho vyptávat. Teď jsem na řadě já. Slíbils mi to,“ upozorním. „Možná už nebude lepší příležitost se ptát. Tohle je moje první otázka.“
„Protože se mi to nezdálo důležité,“ odpovídá suše.
„Co? Věděl si, že jsem z toho proroctví vyděšená a nebral si za důležité mi říct o dívce, která je dítětem Alcië Calwen?“
„Ne,“ odpovídá bez jediného záchvěvu v hlase.
„Je tu ještě něco, co si mi o tom neřekl?“
„Možná bych vás měl nechat o samotě,“ poznamená nervózně Jeret a vstává na nohy. Tahle situace je mu asi velmi nepříjemná.
„Ne, zůstaň. Můžeš to slyšet. My dva totiž máme dohodu. Odpoví mi na každou otázku, na kterou se zeptám, kdy budu chtít. Chci to teď a tady přímo před tebou.“
„Stejně to půjdu raději obhlídnout,“ pokrčí rameny a po očku sleduje Jarodovu reakci. Vstává a vydává se k jedné z vysokých dun.
Jarod si drží svůj střežený výraz upřený přímo do mé tvrdé tváře. „Jedna věc by tu byla. Kdyby si byla mrtvá, ušetřila bys problémy všem kolem sebe a asi hlavně sobě.“
Přimhouřím pobaveně oči. Přání smrti z jeho úst slyším častěji než pozdrav. Tímhle mě už nezastraší ani neurazí. Bolí to. Bolí to šíleným způsobem, ale nenechám to na sobě znát. Jsem silnější. Opírám se rukama o zem a nakloním se k němu blíž. Moje ústa jsou přímo u jeho ucha. Nehne se ani o píď, ale slyším, jak se jeho dech zrychluje. Opět narušuji jeho osobní prostor, což on nenávidí.
„Nemyslím si, že je to nenávist, co ke mně cítíš. Je to strach. Sice bys mě nikdy nedokázal milovat… nedokážeš milovat nikoho, ale pořád si jen muž. Cítila jsem to, když jsem tě políbila. Neustále se kontroluješ, protože tvoje neukojené pudy stále existují někde pod tím hrubým zevnějškem,“ zašeptám mu do ucha.
„Přestaň se mnou hrát hry,“ zatvrzuje se. Jeho hlas se trochu třese. Snaží se to skrýt, ale dostala jsem ho. „Nejde ti to.“
„Pořád si myslíš, že neumím být zlá, démone?“ záměrně nevyslovuji jeho jméno a zadívám se do jeho očí.
„Ne, snažíš se být. Myslíš si, že taková musíš být, protože to říká nějaká legenda. Ale ty nejsi, protože kdyby si byla, zabil bych tě. Jeden život pro mě nemá žádnou cenu na úkor ostatních.“
„Takže na tu kletbu nakonec věříš?“
Dostala jsem ho přesně tam, kam jsem potřebovala. Teď už mi bude odpovídat na mé otázky. Zahnala jsem ho do kouta jeho lidskosti.
„Existuje. Vím o ní tolik co ty… možná víc. Ale nevěřím v její proroctví. Jeden člověk nedokáže zničit svět, ale jsou tu takoví, kteří by mohli.“
„Nemluv v hádankách. Chci to vědět.“
„Nic není takové, jaké se zdá. Musíš věřit jen sama sobě. Nikdy se nenech stáhnout na něčí stranu ani na stranu svého krále. Nevěřím v tu sudbu, ale věřím v to, že pokud někdo získá tvou moc, tak to nepřinese nic dobrého. Až tohle všechno skončí, vrať se domů a zapomeň. Zapomeň na mě.“
„Ale kdo mě ochrání před mým osudem, když ne ty?“
„Zachránit se můžeš jen ty sama. Já dělám z dobrých lidí ty špatné, copak to nechápeš? Tessa…“ vydechne bolestně. „Byla to ta nejúžasnější bytost, jakou jsem poznal, ale já byl příliš sobecký… tolik zahleděný do sebe sama, že jsem svým jednáním zničil to dobré v jejím nitru. Zranil jsem její poslední naději v lidi. Udělal jsem tak hrozný čin, že přestala věřit v lidské dobro.“
„Takže ona tě proměnila za tvé činy?“
„Ano,“ přikyvuje. Vidím utrpení v jeho očích, když vzpomíná na tu chvíli. „Můžu to ještě napravit a tím zachránit i tvůj život.“
„Chce mě zabít?“ vyhrknu.
„Ne, chce tě vlastnit. Věř mi, že to je to nejhorší, co se teď může stát. Lidé, kteří pro ni pracují, jsou všude. Nemůžeš věřit nikomu a hlavně nemůžeš věřit mě.“
„Proč? Ty si ta jediná upřímná bytost, kterou jsem potkala.“
Mlčí. Chce mi něco říct, ale stále se zdráhá.
„Jarode, já…“ natahuji ruku k jeho obličeji.
Pevně mě chytá za zápěstí. „Protože já ji miluju, Angelio. Udělal bych cokoliv, aby mi odpustila. Snažím se jí celé ty roky najít, abych jí to mohl říct. Možná až to uslyší, tak začne znovu věřit.“
Něco takového jsem tušila. Byla jsem připravená už od toho večera, co se o té tajemné dívce zmínil v klášteře. Tak proč to teď tak bolí?
„Nemysli teď na to. Výprava je přednější. To nejdůležitější se odehrává teď na tomhle místě. Navštívil jsem vědmu. Říkala, že král Ishtaru není takový, za koho se vydává. Možná to teď raní tvoje city, ale pokud k sobě máme být skutečně upřímní, měla bys to vědět a být připravená. Protože na konci můžeme narazit na cokoliv. Budu tě zatím chránit, protože si myslím, že je to správné, ale víc ode mě nečekej.“
Zůstávám zkamenělá. Nemůžu se pohnout. Ztrácím hlas. Dívá se mi do tváře a volí slova, která mi trhají nitro na kusy, i když se snaží, aby tomu tak nebylo. To ten jeho výraz. Možná kdybych v něm viděla alespoň malý náznak toho, že je malá špetička naděje, že hluboko v jeho srdci se skrývá ten cit, po kterém tolik prahnu, že ho chová ke mně. Není tam nic. Jeho oči jsou po dlouhé době úplně prázdné. Není v nich útěšný pohled ani pocit viny. Je čistý a prázdný. Nemohl svá slova myslet vážněji.
Neobtěžuje se čekat na odpověď. Asi tuší, že jí teď ze sebe jen těžko vydoluji. Jeho pozornost si získává něco jiného na obzoru. Vstává a opouští mou přítomnost. Nevnímám hlasy, které se ke mně blíží ze zadu. Sedím v písku s pohledem zabořeným před sebe. Někde se tu povalují moje pošlapané naděje. Našla jsem díky tomu něco jiného. Moje mysl je teď čistá. Konečně dokážu přemýšlet jednosměrně. Moje pozornost není zaslepená tím temným stínem.
Tak to musí být. Musím si z toho vzít to nejlepší. Jsem teď už jiná, než sem byla na začátku. Mohl zranit srdce toho děvčete, ale jím už nejsem. Už nikdy znovu nebudu.
„Angelio! Ty mě neslyšíš?“
Konečně začínám vnímat ten ženský hlas. Misky stojí nade mnou a zádumčivě se dívá do mé tuhé tváře. Zvedám pohled a po chvíli překvapení vstávám na nohy. Pevně mě sevře ve svém objetí.
„Ahoj,“ vydechnu po chvíli. „Našli jste mě.“
„Měla jsem takový strach, že už tě nikdy neuvidím. Dokonce jsme přemýšleli o tom, že ses vrátila domů, ale ty jsi tady. Jsme zase spolu,“ piští radostí a drtí mi všechny rozbolavělé kosti v těle. Pouštím jí, abych se nadechla. Pobaveně se na mě uculí. „Kdo je ten hezký kluk?“
„To je Jeret. Myslím, že je v pohodě.“
„To by měl být,“ usměje se.
Zadívám se přes její rameno. Z vysoké duny začne scházet i zbytek výpravy. Sailon a Dartt následovaní Trishiou a Gilbertem. To je mi ale překvapení.
„Vy jste tu taky?“ vyhrknu radostně.
„No jo, když jsme viděli toho zoufalce v hospodě, jak tě vehementně hledá, tak sme si nemohli pomoc a museli sme se vrátit do party,“ procedí pobaveně mezi zuby Gilbert.
„Měli jste jít dál beze mě,“ zakroutím hlavou.
„To jsme měli,“ utrousí démon.
Pomíjím jeho poznámku s protočením očí.
„Že to říká zrovna von, když to celý byl vlastně jeho nápad,“ zašklebí se mým směrem Trishia. „Málem se moh posrat strachy, co se s tebou stalo.“
Hm.
„Rád vás zase vidím, heynar,“ usměje se na mě mile Sailon.
Souhlasně přikývnu. Můj pohled se obrací k Darttovi. Zhrozím se při pohledu do jeho tváře. Vždycky byla trochu pochroumaná, ale nelze si nevšimnout té ošklivé popáleniny na celé jeho spodní čelisti.
„Co se stalo?“ zarážím se.
Dartt po očku mihne k démonovi, a pak zase ke mně. „To je cena za moje činy.“
„Jaké činy? Kdo ti to udělal?“
„Zradil jsem vás. Věděl jsem, že je princ ve městě a jde po vás. Přesto jsem vás nechal odejít bez jediné zmínky.“
Hm, nevěř nikomu. Připomínám si. Na druhou stranu se přiznal a následuje nás. Nebudu ho soudit, pokud skutečně lituje svých činů. Zdá se, že ostatní mu už odpustili, tak proč bych se tím měla trápit. Ale ta ošklivá rána od ohně se jistě neudělala sama. Zatínám čelist a otáčím se k zádům démona. Moje ruka vystřeluje po jeho nadloktí a nutí ho otočit se k mé tváři.
„To tys mu to udělal?!“ domýšlím si.
Pohlédne do tváří ostatních. Ti jen klopí své pohledy. Nechávají mu můj slíznout vyžrat do posledního drobečku.
„Proč se ptáš, když už znáš odpověď? Pokud vůči tomu činu cítíš zášť, tak jen do toho, protože je to oprávněné. Ale být tebou bych si ten vztek šetřil do Krvavých hor. Může se ti hodit.“
„Nenávidím tě,“ zatvrdím se. Můj hlas je jedovatý doplněný špetičkou hořkosti. Tolik si zakládám na pravdivosti toho tvrzení, ale ve skutečnosti jsem opět jen podrážděna jeho slovy než činy. Tak by to být nemělo. „Jsi zrůda. Konečně to vidím.“
Nastává ticho. Tak hrobové ticho, že kdybychom byli neviditelní a někdo stál přímo vedle nás, nikdy by neuhodl, že tu skutečně jsme. V jeho pohledu se nezračí nic než prázdnota. Moje slova v něm nevzbuzují žádné emoce. Upřímně jsem to nečekala. Kam se všechny poděly, nebo to snad taky byla jen iluze?
„Vítej v klubu,“ uchechtne se do toho ticha. Přísahala bych, že cítí radost. Jeho oči tak nemluví, ale jeho ústa ano. Odvrací se od mé zahořklé tváře k ostatním. „Tak když jsme se tu konečně všichni sešli a není nic, co by nám stálo v cestě, můžeme pokračovat. Tentokrát bych chtěl všechny upozornit, že už není cesty zpět. Jsme na území, kde nikdo nevládne kromě černé magie. Každý další krok nás povede blíže k našemu cíli, ale také ke smrti. K bolestivé a kruté smrti,“ zdůrazňuje. „Prošli jsme si dlouhou a namáhavou přípravou. Ukažte mi, že to nebylo zbytečné. Věřím ve vás, protože jste to právě vy, kdo mi bude hlídat záda. Vy věřte ve mně, protože já zase na oplátku budu hlídat ta vaše.“
Po jeho proslovu se rozhlédnu po tvářích ostatních. Jsou vyděšení stejně jako já. Ale vidím v nich i odvahu a odhodlání. Jsou připraveni zemřít, ale raději by zůstali živí. To je dobře. To je moc dobře. Takhle můžeme vyhrát, ať už budeme stát tváří v tvář čemukoliv.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top