Element života - Kapitola 7 (část 1/2)

Magická pustina

Jak jsem předpokládala, tak vojáci své hledání utnuli časně. Tobbien se mohl vztekat ve svém stanu, jak chtěl, ale nezmohl nic. Ještě té noci tábor opustil. Posílám tedy Jereta dovnitř pro svůj luk, šípy a ostatní věci, které mi princ zabavil. Neuplynula ani chvíle a vrací se zpátky i s úlovkem.
„Šikula,“ chválím ho. Přehazuji si přes hlavu toulec se šípy. V tu chvíli na mě Jeret začne divně civět. Zarážím se. „Co je?“
„Od čeho máš ty šrámy na hrudníku?“
Polknu. „Jen vzpomínka na jednoho přítele.“
„Přítele? Heh, máš zvláštní přátele.“
Jen se zašklebím. „Zapomněl si měšec s penězi.“
„Nezapomněl.“
„Ty sis ho nechal?“ vykulím nevěřícně oči.
„Co na to říct… Jsem zloděj,“ usměje se.
Jen pobaveně zakroutím hlavou. Tam, kam mám namířeno, mi jsou peníze stejně k ničemu, tak ať si je nechá. Bude z nich mít většího užitku nežli já. Otáčím se k odchodu, když mi do oka padne meč, který Jeret svírá v ruce.
„Co to je?“
„Válečná kořist,“ zašklebí se. „Toho krasavce jsem našel ve zbrojnici spolu s tím ostatním. Je opravdu lehký, ale zatíná smrtelné rány. Vypadá to jako práce elfů. Hm, zajímalo by mě, kde k němu ten tupec přišel.“
Zamilovaně si ho pokládá do dlaní. Pozorně si prohlížím jeho linie. Ostří se výrazně leskne ve svitu měsíce, který si alespoň na malý okamžik proráží cestu mezi černými mraky. Pečlivě modelovaná rukojeť zdobená drobnými kvítky mi ihned připomene, co je to za meč.
„Dostal ho od krále Ishtaru,“ odfrknu si.
„No, smůla pro něj a štěstí pro mě,“ usměje se a zasouvá meč do připraveného pouzdra na jeho zádech. „Vážně sis to nerozmyslela s tím doprovodem? Mohl bych být ještě užitečný.“
Jen zakroutím nesouhlasně hlavou. Usměje se a odepíná si svůj kabát. Poté ho přehazuje přes má ramena a na hlavu mi nasazuje kapuci.
„Ochrání tě to před tím deštěm.  I když by si za něj měla být spíš vděčná. V pustině takový komfort mít nebudeš. Je tam dost vedro a sucho.“
„Děkuji,“ usměji se na oplátku. Nemůžu se zbavit dojmu, že tohohle kluka odněkud znám.
"Co je?“ zaráží se. Pravděpodobně si už všiml mého zkoumavého pohledu.
„Někoho mi připomínáš.“
„Možná jsme se znali,“ krčí rameny s potutelným úsměvem. „V minulém životě.“
Jen se zašklebím a zakroutím hlavou.
Na tváři se mu roztáhne obrovský úsměv. „Ty si vážně nevzpomínáš?“
Na co? Takže se skutečně známe? To se mnou celou dobu hraje hru na hádanou?
Tak počkat. Musím si všechno pečlivě uspořádat v hlavě. Ten úsměv, ty oči, ten hlas, dokonce i tenhle kaštanově hnědý plášť a to jméno… Moje oči se zabodávají do jeho hrudníku. Pod bílou košilí rozeznávám siluetu hvězdicového přívěsku.
„Ty… jsi ten mnich z Knihovny a Jarodův bratr.“
„V jednom,“ usměje se a hluboce se pokloní, jako kdyby zakončoval nějaké věhlasné představení. „Ale vážně, říkej mi raději Jeret. Titul ‚Jarodův bratr‘ není zrovna něco, co bych slyšel rád.“
„To si mi to nemohl říct hned?“
„Byla to docela legrace. Věděl jsem, že tu budeš. Všiml jsem si tě s Tobbienem už ve městě. Chtěl jsem ti pomoc utéct, až bude větší klid, ale ty jsi to vyřešila sama za sebe,“ pošklebuje se mi. „Chtěl jsem tě vyzkoušet. Nepoznala jsi mě. I když jsem ti řekl jméno.“
Pomoc? Bylo to několik dnů a nic neudělal. Pitomec. Jak jsem tě měla poznat? S bratrem máte společné jen to, že si schováváte tvář, mluvíte v hádankách a nemáte smysl pro humor. Jako jedni z mála rádi přehráváte s hlasem. A to jméno? Spousta tupců se jmenuje podobně, ale nemají nic společného kromě té tuposti.“
„Tak to dík,“ zakření se. „Brácha měl vždycky vkus na netykavky.“
Brácha? Co je to za slovník? Kolik že ti je vlastně let? Dvanáct?“
„Ha-ha, a pak že tu nemám smysl pro humor,“ zamračí se. „Chceš vyrazit k té Pustině, nebo se tu budeme ještě vybavovat? Všechno ti můžu říct cestou.“
„Je mi jedno, kdo jsi. Jak jsem řekla, půjdu sama,“ namítám důrazně.
„Tak to je tedy nepříjemná náhoda, ale máme společnou cestu. Ovšem jestli se mi chceš stranit, tak já dotírat nebudu. Dám ti náskok třeba dva metry.“
Poraženě zakroutím hlavou. „Chci slyšet všechno. Žádné tajnosti. Na cokoliv se tě zeptám, mi odpovíš.“
„Slibuju.“
„Tak pojďme. Ať už jsme z tohohle místa pryč.“

Vyslaný jestřáb do Narshu dorazí během necelých dvou dnů. To už by hrdinové mohli být na půl cesty po vodě. Ochotně počkají v táboře na Sailona i Dartta pokud je po cestě nebude čekat ještě nějaké další zdržení. Vysílené koně nechávají ve stáji. Nemá cenu je nutit plahočit se ještě dál a stájník za ně nakonec zaplatil slušnou sumu, která by jim jistě měla stačit na pronajmutí lodě v přístavu. Cesta podél hor je stejně neprůchozí pro neohrabaná kopyta koní, kteří by si akorát mohli uškodit a tím i svým pánům. Nyní je čeká cesta po svých.
Skály jsou kluzké a jen těžko se přechází přes jejich vyvýšeniny. Magický déšť jim cestu neulehčuje. Jeho temná moc je vysiluje rychleji než by se stalo za normálních podmínek, ale nevzdávají se. Tentokrát už ne. Z žádné strany není slyšet nářků nebo snad stížností na rychlé tempo. Trishia, Misley i Gilbert už jsou dosti poučeni démonovými lekcemi. Díky tomu přichází do přístavu s rozbřeskem dalšího dne.
Na strážní věži se ozve hlasité hvízdnutí. To upoutává pozornost příchozí skupiny. Nikde není k vidění živá duše. Přístav se zdá být opuštěný, ale na pobřeží se na neklidných vlnách rozehnaných větrem pohupují lodě. Někdo je tu přeci musí hlídat.
Zahvízdání se ozve znovu. Démon podezíravě zvedá zrak. Strážní věž je ze dřeva. Z jedné strany jí plískají vlny Hraniční řeky a z té druhé je chráněná Pohořím orlích hnízd.
„Je tu někdo?“ zavolá nahlas Jarod po krátké chvíli čekání.
Stále ticho. Podezřelé zahvízdání se už znovu neopakuje.
„Přišli jsme si vypůjčit loď. Dobře zaplatíme.“
„V tomhle počasí lodě nepučujem,“ ozve se hlas ze strážní věže. Jako by patřil malému chlapci nebo dívce, ale nikde není vidět ani živáčka.
„Máme dost peněz, které pokryjí její možné škody i něco navíc.“
Po krátké odmlce se ozve znovu hvízdnutí. Ze zastřešeného korábu vysazeného skoro na mělčině vyběhne muž tak kolem čtyřicítky. Jeho pleť má barvu ebenu. Misley okamžitě zaujme barevné oblečení, které má na sobě. Široké červené kalhoty a modrou vestu přes holý hrudník. Na hlavě má naražený bíložlutý turban. Jeho tvář se zdá být napružená.
„Maio, co tady pořád tak hvízdáš? Nevíš snad, že se snažim usnout?!“ začne hulákat, aniž by si všiml party cizinců stojící kousek vedle.
„Řikal si, že to bude naše tajný znamení,“ konečně mezi dřevěnými plaňkami strážní věže vykouknou dvě velké bleděmodré oči zasazené do roztomilého klučícího obličeje. S překvapeným výrazem si utře nudli u nosu a tím samým prstem ukáže za rozzlobeného muže. „Máš tu zákazníky.“
„Hm, v tomhle počasí lodě nepučujem,“ zamračí se směrem k výpravě a rukou zagestikuluje pryč z přístavu.
Jarod vytáhne z kapsy měšec a hodí ho po muži bez jediného slova. „Možná byste mohli udělat výjimku.“
Muž měšec zaujatě potěžká. Zdá se, že by mohl souhlasit, ale po chvíli se rozmýšlí a nesouhlasně zakroutí hlavou. „Kdo si myslíš, že sem? Nějakej porybnej z Narshu, co se nechá uplatit? Já sem poctivej pirát! Tady tvoje měšce plný peněz nic nezmůžou. Když řikám, že nepučujem, tak nepučujem. Ještě se vám něco stane a já to budu mít na svědomí.“
„Co budeme dělat?“ zhrozí se tlumeným hlasem Misley.
Jarod s klidnou tváří chytá měšec, který se k němu vrací z rukou nabručeného habána. Jakmile se muž otočí k odchodu, vyrazí za ním vpřed.
„Jsem si jistý, že se nějak dohodneme,“ zašklebí se s pohledem upřeným do mužova obličeje a pomalu vmačkává měšec do jeho dlaně.
Muž chvíli kouká s pusou otevřenou dokořán. Leskne se mu tam několik zlatých zubů.
„Co to vyvádí?“ zhrozí se Misley, ale stále mluví dostatečně potichu, aby jí muž neslyšel. „Chce toho chlapa zastrašit?“
„Hm, řek bych, že má nějakej plán, když na něj hází takovýho ksichta,“ zakroutí pusou Gilbert.
„Necháme je a uvidíme,“ pokrčí rameny Trishia a pohodlně se opře o strážní věž, která jí alespoň na chvíli nabízí provizorní přístřešek chránící proti protivnému dešti.
Misley poraženě svěšuje ramena a také se vmáčkne do vymezeného prostoru pod střechou mezi žoldákem a hraničářkou. Spolu s nimi přihlíží představení, které muž s démonem předvádějí.
Po dlouhé odmlce z mužových úst konečně vychází první slova. „To neni možný,“ žasne. Na jeho tváři se roztáhne obrovský úsměv plný zubů a zlatých napodobenin. „Jarode, ty starej parchante! Já myslel, že tě semlelo samo moře, když ses takovou dobou neukázal,“ muž si přirazí démona k hrudi a několikrát ho dunivě poplácá po zádech. „V tom dešti sem si nevšim, že si stejně hnusnej jako tenkrát.“
„Už je to pár let, Detore,“ usměje se a udělá to samé. „Ale tvůj úsměv stále září víc než ty ostatní.“
„Jóóó, to byly časy, když sme se spolu plavili až na širej oceán a okrádali ty haalemský prasata. Jak teď vůbec žiješ? Pořád se ženeš za tou štětkou, co ti na ksichtě vyčarovala tohle?“
Detor zamává Jarodovi před obličejem dlaní. Jeho slovník není zrovna vytříbený, ale žádný pirát se pravidly slušného vyjadřování nezatěžoval… stejně jako žoldáci nebo hraničářky.
„No jo,“ pokývá posmutněle hlavou jako odpověď. „Ale moc to tady nevyvolávej.“
„Aha, ty písklata, co si sebou přitách vo tom asi nemaj šajna, có?“ zasměje se nahlas pirát a otočí se k partě stojící pod přístřeškem.
„No, to je ale štěstí, další démonův kamarádíček,“ zašklebí se znechuceně Trishia.
„Nemám rád piráty,“ odplivne si Gilbert. „Dělal sem s nima pár kšeftů a vzali nás slušně na hůl.“
„Vlastně se divím, že vůbec nějaké kamarády má,“ odfrkne si znovu hraničářka, aniž by zareagovala na žoldákovu poznámku.
„Jestli nám to má pomoci, nechme to být a raději dělejme, co nám řekne,“ odbíjí oba Misley.
„Ty se teď živíš jako votrokář?“ usměje se pobaveně Detor při pohledu na dvě promočené dívky a u nich stojícího muže se svaly ověšenými zbraněmi, který vypadá jako jejich hlídač. „Za ty dvě bych dobře poplatil. Víš, jak to myslim.“
„Ty nejsou na prodej. Jsou to moji… známí,“ řekne poněkud zdráhavě. „Provází mě při našem úkolu. Což mě přivádí zpátky k mé nabídce,“ potřese měšcem.
„Jó, tohle,“ zamračí se Detor až se mu zakroutí celý obličej. „Když já bych ti tu loď strašně rád pučil, ale… tohle počasí neni na plavení prostě dobrý. Sám si přeci bejval pirát.“
„Já vím, že ty podmínky nejsou zrovna nejpříznivější, ale tady nejsme na širém moři. Potřebujeme se jen splavit po řece a zkrátit si tak cestu k brodu.“
„To sou dobrý tři dny. I kdybyste to přežili, tak na tak divoký vodě si teda nevodpočinete. To vám teda řikám!“ kroutí hlavou. Při tom se dívá na měšec, který si prohazuje z jedné ruky do druhé se zaujatým výrazem
„S tím už si nějak poradíme.“
Démon dobře věděl, že přemluvit ho nebude dávat takovou práci. Piráti vždycky rádi smlouvají, ale obchody v půjčovně lodí se v takovémto počasí příliš nehýbají. Déšť trvá již několik dní a v takových dnech se vždycky najde nějaký pirát, co je nabručený, že se nemůže ani po řece přeplavit do oceánu za nějakou ‚lepší prácičkou‘. Detor je jeho člověk.
„Tak z tý starý známosti ti pučim tadyhle tu krasavici,“ otočí se k nejposlednější lodi v přístavu. Její zevnějšek není zrovna vábný, ale pevná stavba lodi v tomhle počasí přijde vhod. „To je Leada. Menuje se podle mý devátý manželky.“
U pirátů není monogamie příliš známé slovo. Většinou podle toho kolik míst navštíví, tolik mají žen.
„A má i její vlastnosti,“ pokračuje Detor. „Na venek nic moc, ale zachránila mi život i v horších situacích a ještě několik let zachraňovat bude. Tu pár kapek deště nepoloží. Byl bych teda rád, kdyby se mi vrátila.“
Démon zvážní a trochu přiškrceným hlasem procedí mezi zuby: „Bude zakotvená kousek od brodu.“
„Sem myslel, že mi jí vrátíš vosobně. Mohli bysme potom prohodit nějaký to slovíčko nad flaškou vína.“
„Je možné, že už se nevrátím.“
Nastává chvíle ticha. Jarod svou větu myslel smrtelně vážně a podle toho taky zněla. Najednou Detor nečekaně vybouchne smíchy.
„Takovej světaznalec jako ty se nenechá jen tak něčim složit. Proslejchá se toho kolem hromada a já tě měl tu čest poznat vosobně a prožít si po tvym boku nějakej čas. Byl si pirátem, zabil si víc příšer, než bys našel v bestiářích celýho světa, vyhrál si víc válek než králové po generace, procestoval si skoro celej svět… Dokázal si toho víc než kdejakej maník za celej život. Vsadim krk na to, že se vrátíš,“ usměje se. „Možná bez ruky nebo bez nohy, ale vrátíš,“ dodává pobaveně.
„Děkuju, Detore.“
Uznale pokývá hlavou a po té se obrací s hlavou vztyčenou ke strážní věži. „Maio, ty lenochu zavšivenej, koukej slézt z tý věže! Máme tu zákazníky, tak se o ně snad postaráš, né? Za co tě platim?“
„Od kdy ty mě platíš?“ ozve se chlapecký hlas a zpoza dřevěné věže vyleze malý kluk ve věku dvanácti let a méně. Na sobě má dost podobné oblečení jako Detor jen jinak barevné.
„Poď blíž, ať ti můžu jednu švihnout. Dávám ti jídlo, pití, oblečení, střechu nad hlavou a učim tě, jak se stát dobrym pirátem! S timhle přístupem tě akorát někdo majzne palcátem po hlavě, nevděčníku.“
„Hm,“ zamručí nespokojeně mladík a hbitě se po provazech vyhoupává na Leadu.
Detor rychle shazuje chmurnou tvář a nahlas se zasměje. „Z toho kluka jednou něco bude!“ zaraduje se. „Tak prosim, račte si nastoupit. Loď je vaše a kluk taky… na chvíli. Jen pro jistotu, abych si byl jistej, že se mi Leada vrátí.“
„Takže přeci jenom začínáš pochybovat o mé nezranitelnosti?“ ušklíbne se Jarod a škubnutím hlavy dává ostatním znamení, že se konečně mohou schovat do sucha do kajuty lodi.
„Spíš mám tu loď až příliš v lásce než abych spolíhal na dar štěstí od Bohů. Ty bejvaj vrtkavý.“
„Pravdu díž,“ přikyvuje souhlasně démon a přikračuje po prkně, které z lodi vystrčil Maia jako lávku, aby mohli ostatní pohodlně nastoupit.
„Hej, že sem tak smělej, Jarode, tak se zeptám, za čim se to ženeš tentokrát?“
„Musím zachránit dívku v nesnázích.“
„Ha, je v tom ženská. No, že já to na těch tvejch vočiskách viděl, že jó?“ zasměje se opět Detor a dlaněmi si pohladí hruď. „Je pěkná nebo děsivá jako ta před tim.“
Misley zvedá zaražený pohled, ale rychle se otáčí zpátky a mizí v kabině. Jarod začíná být lehce nesvůj. Detor taktem příliš neoplývá a na jedno setkání toho z pusy vypustil až příliš. Všechno to, co se démon snažil skrýt pod svou slupkou nedotknutelnosti, bylo rázem vyzrazeno.
„Nemám o ní zájem, takže jí nedokážu posoudit. Je to jen taková malá zajížďka ve jménu hlavního úkolu. Je to čarodějka.“
„Jó, ty pořád ty ježibaby. Hm, a jak to pak dopadá. Dobře, že nemáš zájem. Od takovejch ruce pryč.“
„Hm,“ zašklebí se pobaveně Jarod a nastupuje do lodi. „Tak ještě jednou díky za zapůjčení i za rady. Doufám, že se brzy setkáme.“
„Když né teď, tak v příštím životě.“

„Hm, takže pirát?“
Všichni čtyři sedí v kajutě. Déšť jakoby se na malý okamžik umoudřil a proměnil se jen v nepříjemné mrholení pronásledované protivnou mlhou. Plují pomalu. Není vidět ani na pár metrů. Ovšem ostřílený učenec nejlepšího piráta v Pohoří orlích hor (ne že by jich tam snad bylo mnoho) Maio zná tyhle vody lépe než útočiště strážní věže. Přesto všechno se cesta vleče. Nemohou jet rychleji, i když jim konečně počasí přeje. Mlha je jejich novou slabinou. Všichni tedy v tichosti odpočívají v kajutě. Jediná Misley se snaží započít konverzaci s Jarodem a ukončit tak to hrobové ticho.
„Jo,“ ušklíbne se.
„No tak, ven s tím.“
„Trochu to rozveď nebo se tu snad unudim k smrti,“ zalamentuje hraničářka a přidává se do konverzace.
Gilbert je potichu. Ostří si hrot svého kopí a věnuje se jen svým vlastním myšlenkám.
„Není toho moc na vyprávění. Když jsem odešel z kláštera před pěti nebo šesti lety, tak jsem se přidal na krátký čas k pirátům. Jednou jsem se tak bloumal po pobřeží a nevěděl jsem, co se mnou bude dál. Díval jsem se na svůj odraz ve vodě a přál jsem si, aby mě smetla ta největší vlna a rozemlela mi kosti na prach.“
„Páni, ty si vážně magor,“ odfrkne si hraničářka pobaveně. „Ale moch by z tebe bejt dobrej básník.“
Jarod jí pobavený úsměv opětuje.
„Co se stalo pak?“ vydechne nedočkavě Misley, aby slyšela další část zajímavě načatého příběhu.
„Pak jsem uslyšel jeho hlas. Procházel se po přístavu s lahví rumu v ruce a zpíval si pirátské písně. Nerozuměl jsem z nich ani slovo, ale líbilo se mi, jak je šťastný a spokojený, a pak řekl: ‚Nó, ať do mě uhodí blesk, jestli mi tebe neseslali sami bohové!‘
Jeho obchodům se tehdy nevedlo příliš dobře. Měl bídnou posádku a jednu loď, která se sotva houpala na vlnách. Nemohl tedy přepadávat větší lodě a lidi ve člunech toho u sebe měli většinou pomálu.  Napadlo ho, že někdo jako já… s mou tváří dokáže všechno obrátit k lepšímu. V tu chvíli jsem to bral jako znamení. Přijal jsem jeho nabídku přidat se k posádce. Nejdřív jsme přepadávali jen menší soukromé lodičky a nakonec jsme se vyhoupli až k mezinárodním obchodním lodím. Miloval jsem to. Miloval jsem na tom tu svobodu a konečně jsem měl pocit, že někam patřím.“
„Proč si toho nechal?“
„Asi mě to dostatečně nenaplňovalo. Tu práci jsem původně vzal s cílem najít tu, která mě proklela. Pirátství je jistou formou cestování. Ptal jsem se po ní v každém přístavu, kde jsme zakotvili, ale nikdo ji neviděl. Poté mě to začalo omezovat. Piráti jsou hodně hamižní, a když mají dobrou úrodu na moři, nechodí od přístavu daleko, protože hned ráno zase vyráží. A v dobu, co jsem se plavil s Detorem se nám hodně dařilo. To mě ovšem začalo omezovat, a tak jsem odešel.“
„Hm, jak dojemný,“ zavrčí nevrle Trishia. „Myslim, že mám mořskou nemoc. Pudu to rači vyhodit ven.“
Zvedá se a odchází po dřevěných schůdcích na palubu. Misley se za ní ohlédne, a pak rychle šlehne pohledem ke Gilbertovi, který si stále hledí svého a dokonce si začal pobrukovat námořnickou písničku, kterou slyšel v dobách, kdy se také plavil s piráty. Iluzionistka si tedy přesedává vedle Jaroda. Tiskne se k němu co nejblíže, aby další rozhovor zůstal jen mezi nimi. Démon je tím trochu zaskočen a kromě toho nemá rád, když někdo narušuje jeho osobní prostor.
„Pověz mi něco o té dívce.“
„Jaké?“ zatlouká.
„Co o ní mluvil ten pirát před nástupem do lodi. O té děsivé. To ona ti udělala z obličeje… tohle.“
„Nebudu se o ní s tebou bavit. Nebudu se o ní bavit s nikým,“ zatvrdí se uraženě démon a opět kolem sebe staví zeď tajemství.
Misley ignoruje jeho námitky a pokračuje: „Neber to nějak osobně. Vím, že do tvého osobního života mi nic není, ale… Trochu mě překvapila představa, že bys měl někoho skutečně rád. Chci říct, že… Možná si potřásáš rukou se Sailonem, objímáš ty holky z kláštera, nebo se usmíváš na Detora, ale všechno mi to přijde jen jako vděk. Jsi jim vděčný za to, že tě přijali takového, jaký jsi. Je to něco, co vychází z tvé hlavy a ne ze srdce.“
Trochu zahanbeně sklopí pohled na dřevěné plaňky, z nichž je postavená podlaha. Je tam trochu plíseň. Misley se vcítí do její pozice. Připadá si teď jako taková protivná plíseň, která narušuje pevnou stavbu zdi kolem Jarodova soukromí a nepozvaná se snaží dostat dál.
Démon se k ní otáčí. Jeho pohled je vlahý. Nezlobí se, ale nemá z toho ani radost. Je v situaci, kdy už zcela rezignoval na záchranu svého soukromého života. Až příliš se zamotal mezi všechny členy výpravy. Od začátku se toho změnilo již tolik, že jen těžko by odhadoval, co už se vlastně ví, a co ještě ne. Vlastně… na tom už ani nezáleží.
„Slíbíš mi, že když ti řeknu jedno tajemství, tak ho nikomu neprozradíš?“ ptá se tázavě a nakonec dodává hrubším hlasem jako již oznamovací větu. „Hlavně ne Angelii.“
"Slibuju,“ přikyvuje bez jediného zaváhání.
Misleyno srdce je ryzí. To poznal již i Jarod. Nebojí se tedy přijít s tajemstvím, aniž by musel pochybovat o pravosti její přísahy.
„Já nemám srdce,“ vysloví se.
Tahle věta tu již byla tolikrát. Kdybych za každou z nich měla dostat zlaťák, jsem bohatá a do smrti bych nemusela hnout prstem. I Misley si toho je vědoma a navzdor vážnosti, s kterou tuto informaci vyslovil, se musí lehce ušklíbnout a poněkud nadneseně jeho slova odrazit.
„Myslela jsem to vážně a ty se mi teď vysmíváš? Tohle jsi říkal už tisíckrát. Sama jsem tě slyšela jak to Angelii opakuješ pokaždé, když se snažila namítnout opak.“
„Já to také myslím vážně, Misley,“ zdůrazňuje toto tvrzení vyslovením jejího jména. „Já nemám srdce. Doslova.“
Jeho pevně usazený pohled v jejím obličeji ji začíná přesvědčovat o jeho slovech. Ale jak je něco takového možné? Snad další kouzlo, kterým ho ta čarodějnice uhranula?
„Na mé hrudi na něj zbyla jen nehezká vzpomínka v podobě jizvy. Už roky jsem necítil záchvěvy, neslyšel jeho bití nebo snad necítil skutečné city, ať to byla nenávist nebo láska.“
„Ale jak…?“
"Všechno je to jeden dlouhý příběh, který bych vyprávěl déle, nežli bude dlouhá tahle plavba nebo snad celá výprava. Můžu ti snad jen říct, že to souvisí s mým prokletím a tím pocitem viny, který v sobě od té doby nosím.“
„Jak můžeš být naživu bez srdce?“
„Tohle prokletí mě z části připravilo o mou lidskost. Bez něj bych zemřel. Ironií je, že to co nejvíc na světě nenávidím, mě drží naživu.“
„Takže pokud někdo to kouzlo zlomí, tak zemřeš?“
„Ano. Ten démon, kterým jsem na povrchu i ve své duši, nepotřebuje k životu tlukoucí srdce, ale když zmizí… Člověk bez srdce nedokáže žít, ale ani cítit.“
„Najednou jako bych začínala všechno chápat. Ale proč se snažíš najít tu dívku, i když víš, že tě zbavení té kletby bude stát život?“
„Jednou jsem ji miloval a tu vzpomínku mám usazenou hluboko ve své mysli. Myslím si, že kdybych ji znovu spatřil…“
„Budeš ji zase milovat?“
„Ne, já vím, že ji stále miluji. Pamatuji si to. Je to moje jediná naděje, jak být znovu člověkem, i když už tak nikdy vypadat nebudu.“
„Ale Angelia…“
„Angelia je jiná než všechny, které jsem za svůj život potkal. Je tak naivní. Pořád mi opakuje, že mám srdce a čistou duši… ale já jí nedokážu nenávidět ani milovat. Je to… tak skličující pocit. Moje svědomí se svírá v křečích viny, zármutku a možná i vzteku, protože to všechno jsou jen vzpomínky. Nepamatuji si nic hezkého kromě…“
„Té dívky.“
„Ano,“ souhlasně přitaká. Jeho hlas je rázem rozechvělí toužebnou nadějí.
„Tak proč to Angelii prostě neřekneš?“
„Protože jsem sobec. Vím, že mě má ráda jako svého přítele a je jediná, která věří, že mám srdce. Mám rád, když mi to pořád připomíná s tím jejím výrazem přesvědčenosti,“ zavrčí si jakoby sám pro sebe, i když jsou jeho slova mířená k Misley. „Sama jsi mě teď přesvědčila o tom, že lidé dokážou poznat, co jsem skutečně zač, ale ona ne. Její přátelství je tak silné, že si nevšímá věcí, které jsou vlastně tak jasné.“
„Jsi hlupák,“ vysměje se mu do obličeje iluzionistka.
Jarod na ní překvapeně pohlédne. Nechápe její slova. Copak řekl něco hloupého? Konečně se někomu neutrálnímu svěřuje se svými myšlenkami a minulostí a ona ho takhle odbije.
„To není přátelství, co k tobě chová. Je to láska. Miluje tě. Vždyť ona zná barvu tvého oka…“ zašklebí se. „Chci tím říct, že kohokoliv z nás od sebe odeženeš svou nepřístupností, pošle tě do háje a prostě odejde. Ona možná taky, ale vždycky se vrátí a zkouší to znovu. Copak sis nikdy nevšiml, jak se na tebe dívá? Mám pocit, že vlastně ani ona sama o tom neví.“
Nastává chvíle ticha. Není slyšet nic než šplouchání vln o trup lodi a Gilbertovo ustavičné broukání. Jarod sklápí pohled na své ruce. Chvíli si je v tichosti prohlíží, jakoby se zamyslel nad něčím důležitým. Misley ho z jeho přemýšlení nevyrušuje a se smutným pohledem čeká na odpověď.
Po chvíli odmlčení se z jeho hrdla znovu derou hluboké tóny. „Nemůžu jí nabídnout ani přátelství natož něco víc.“
„Tak bys jí to měl říct.“
„Jak se to vůbec mohlo stát? Cožpak jsem nezničil už dost životů?“
„No, upřímně… nevím, co na tobě vidí. A teď nemluvím o vzhledu. Možná má prostě ráda problematické typy, co potřebují zachránit.“
„Já nepotřebuju záchranu,“ zavrčí podrážděně. „Jdu se projít na palubu.“
Vystřelí z dřevěné lavice jako postřelený a mizí za dveřmi kajuty. Misley jen smutně vydechne a sklopí ramena. Co mohla, to už stejně řekla, takže teď je ten správný čas, dát si šlofíka.

„Kam se tak ženeš?“ vyhrkne udýchaně Jeret a unaveně se zapře o svá kolena. „Pustina ti nikam neuteče.“
„Snažím se dohnat Jaroda a ostatní. Mají přede mnou jistě velký náskok. Pochybuji, že by tvůj panovačný bratr počkal, než se Dartt uzdraví,“ zavolám za ním. „nebo až se vrátím,“ pronesu sama pro sebe potichu.
„Sakra, kde bereš tolik energie?“ zalapá po dechu a snaží se popoběhnout, aby srazil můj menší náskok. „Jdeme už celou noc a ještě jsme si pořádně neodpočinuli nebo se snad najedli a k tomu ten déšť…“
„Já měla na odpočívání spoustu času díky Tobbienovi,“ odbiju ho a vyšlapávám jeden strmý kopec. „Což mi připomíná, že jsem měla spoustu času prostudovat tu tvojí knížku a jsou to jen žvásty, které jsem už slyšela. Moc jsi mi tedy nepomohl.“
„He,“ zašklebí se. „Tyhle knihy jsou choulostivé. Nemůžeš je číst slovo od slova a doufat, že ti vyvěstí budoucnost. Musíš se naučit je číst mezi řádky a teprve tehdy ti prozradí i ta nejzazší tajemství.“
„No, na to je asi pozdě,“ pokrčím rameny. „Nechala jsem ji ležet v táboře.“
Stále jsme ještě mezi lesy, ale cítím v kostech, že Magická pustina nebude daleko. Opravdu. Jen co se vyškrábu nahoru, konečně v dálce zahlédnu ty písečné pouště. Řekla bych, že během dneška tam už budeme, pokud sebou ten lenoch hodí. Proč jsem se jen zase nechala ukecat? Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak… Jeho přítomnost mi není zrovna příjemná, i když on za to vlastně nemůže. Je milý. Snaží se mě rozesmát. Vlastně… je úplně jiný než jeho bratr. Číší z něj prostopášnost a velký nadhled. Je tu možná jedna věc, kterou mají společnou. Jeret se zdá být stejně hezký, jako byl jeho starší bratr před tou kletbou.
„Tady si odpočineme,“ utěšuji ho, když z posledních sil vyšlapává kopec. Rychle se schovává pod jeden z vysokých dubů, aby se uchránil proti dešti.
Zakroutím pusou, když si ho prohlížím. Déšť trochu ustoupil a změnil se v mrholení, ale jeho košile i kalhoty jsou úplně promočené. Musí trpět strašlivou zimou. Trochu se zastydím, když jsem přijala jeho plášť, který ho měl chránit. Ještě ke všemu je tenhle déšť zmámený nějakou kletbou, která mu bere síly dvojnásob.
Přicházím k němu blíž. „Sundej si košili.“
„Cože?“ zvedá ke mně zmatený pohled.
„Sundej si košili,“ opakuji.
Na jeho tváři se objeví potutelný úsměv. „Jsi pěkná, neříkám, že ne, ale nevím, jestli je na tohle zrovna vhodná situace.“
„Cože?“ vykulím překvapeně oči, než mi konečně dochází, na co naráží. Jen zakroutím hlavou. „Sundej si tu košili. Je promočená a akorát tě studí. Na chvíli se k tobě přitisknu, aby si byl v teple a suchu.“
Ušklíbne se a udělá tak, jak jsem řekla. Dobře, uznávám, že civím. Má opravdu pěknou postavu. Je svalnatá, ale nic přehnaného. Zaujímá mě jizva na jeho hrudi. Takovou jsem již viděla u jeho bratra.
Jeho drkotání zubů mě brzy z mého zamyšlení probouzí, takže myslím, že si toho ani nevšiml. Znovu si sedá pod vysoký strom. Sedám si vedle něj a přikrývám ho pláštěm. Rukama se mu otírám o jeho nadloktí a pokouším se zahnat tu husinu.
„Díky, jsi vážně hodná.“
„Hm,“ odbiju ho. Nechci, aby si myslel, že je mi to po chuti. Mám prostě jen příliš laskavé srdce na to, abych ho viděla, jak tu trpí. No, co by na to asi řekl Jarod, kdyby nás tu spolu takhle viděl? Zamyslím se s přihlouplým úsměvem. Pravděpodobně vůbec nic. Co hůř, bylo by mu to asi úplně jedno, že by se ani neobtěžoval utrousit nějakou pitomou poznámku. Úsměv se okamžitě mění v tvrdou linku.
„Asi bychom si teď mohli dát malou svačinu,“ ruší mě z mého přemýšlení rozdrkotaný hlas Jereta. Předklání se před sebe a otevírá kabelu, ze které vytahuje dvě červená jablka. Jendo z nich mi podává a do druhého se s chutí zakusuje.
„Děkuju.“
Také se zakousnu, až mi jeho šťáva teče po tvářích. Je tak sladké. Dokonalejší věc jsem snad v životě neochutnala, nebo už byly moje chuťové buňky příliš dlouho ochuzené o jinou chuť, než patřila chlebu a levné kořalce.
„Angelia.“
Hodí ke mně tázavý pohled.
"Moje jméno je Angelia. Myslím, že ho asi ještě neznáš.“
„He, no jo, těší mě,“ zasměje se a znovu se zakousne do jablka. „Už jsme nějakou dobu na cestě a ty ses ani jednou nezeptala na žádnou otázku.“
„Moje plíce měly dost práce s tím kopcem, než abych dechem plýtvala na otázky.“
„Heh, a já myslel, že to je jediný důvod, proč mě tu ještě trpíš, když jsi na tom tak trvala.“
„Hm,“ pokrčím rameny. „Vlastně ani nevím, na co se ptát. Chtěla jsem všechno slyšet od Jaroda, ale nějak jsme se k tomu nedostali.“
„Tak se ptej mě. Nejsem o nic horší vypravěč… možná naopak,“ zasměje se.
„Odkud máš tu jizvu?“
„Jo, tohle,“ shlédne ke svému hrudníku. „To mi udělal můj bratr. Učil mě šermovat a… řekněme, že rád rozdával rány už od jak živa.“
Ušklíbnu se. To je mu dost podobné. „Pamatuješ si na ten den, co se mu to stalo?“
„No, nevím toho moc. Pamatuji si jen, že jsme spolu jeli mimo město. Jarod utíkal hodně často pryč, ale rodiče to nedovolovali. Řekl jsem, že pokud mě tentokrát nevezme sebou, tak ho napráším… No, a pak si už nic nepamatuju. Vzbudil jsem se doma. Bolela mě šíleně hlava. Máma seděla nad mou postelí. Ptal jsem se, kde je Jarod a ona pořád opakovala, že už nemám bratra. Ze samého zoufalství jsem utekl do kláštera. Nenapadlo mě jiné místo a on tam byl. Tehdy jsem jeho tvář viděl poprvé. Křičel a mlátil sebou v hrozných mukách. Bylo mi tehdy patnáct. Byl jsem vyděšený, ale věděl jsem, že ho nemůžu opustit. Oznámil jsem rodičům, že odejdu, pokud ho nevezmou zpět… a tak jsem tady.“
„Ty jsi byl s ním, když se to stalo?“
„Asi ano, ale byl jsem taky očarovaný. Nepamatuji si nic, než to, co jsem ti už řekl.“
„Hm, pak si se přidal k Síriusu?“
„Kde jsi o tom slyšela?“
„Od Tobbiena. Měl na krku stejnou hvězdu, jako máš ty.“
„No jo. Sírius je velká společnost. Přidávají se do ní takzvané ztracené duše. Většinou lidé bez domova, bez rodiny, bez postavení, pak taky zloději, vrazi, násilníci.“
„Co je to, sakra, za společnost?“
„Nabízí vykoupení,“ zašklebí se. „Každý, kdo se před uznáním trestu dostane do Síriusu, získává druhou možnost na nápravu. Vedení téhle společnosti rozdá úkoly, které se musí plnit, a samozřejmě už nikdy nesmí znovu udělat nějaký zločin a musí se k řádu přidat dobrovolně.“
„Co tam dělá Tobbien? Nevím, co provedl, ale zdá se, že se moc napravit nechce.“
„Když jsem se dostal do řádu já, Tobbien už mu nějaký ten rok sloužil. Ale to jak se tam dostal, jsem se nikdy nedozvěděl. Přišel mi jako nafoukaný tupec, co si hraje na něco víc, ale příliš chytrosti nepobral. Na druhou stranu je výborný lingvista, takže pro cech většinou dělal mezinárodní zakázky. Nikdy jsme si nepadli do oka a já se o něj příliš nezajímal, takže o něm víc nevím.“
Odkrývá se mi další hádanka. Dostanu se snad někdy na konec? Připadá mi, že čím víc odpovědí se ke mně dostává, tím víc otázek to vyvolá.
„Myslíš, že ten únos mohl být úkol od Síriusu?“
„Ne. Vždyť jsem teď říkal, že on má za úkol nás napravit. Rozdává úkoly, které mají pomáhat a ne ubližovat,“ zakroutí nesouhlasně hlavou.
S odpovědí se smiřuji. I kdyby moje domněnka byla pravdivá, tak by odpověď na ni asi nevěděl. Ten déšť neunavil jen mé tělo ale i mysl. Nemám náladu se dál ptát na otázky, které pro mě mají nějaký skutečný význam.
„Jaký byl tvůj první úkol?“ ptám se s náznakem úsměvu.
„Byl jsem jmenován jako jeden z mnichů, kteří stráží Ztracenou knihovnu. To můžou dělat jen ti nejdůvěryhodnější, protože některé knihy by skutečně neměly končit v nepatřičných rukách. Jsem na to hrdý.“
„A jak můžou vědět, že ty jsi zrovna důvěryhodný?“ zasměju se.
„Vedoucí celého cechu má vševidoucí oko,“ mrkne na mě.
Aha, takže nějaká vědma nebo věštec. Kdo jiný by si dokázal něco takového vzít na triko. Kdo jiný by nejlépe věděl, komu zadat jaký úkol. Kdo jiný by poznal, že někdo z řádu opět porušil zákon. Kdo jiný by mohl mít pod svou správou všechna tahle individua.
„Poslyš, Angelio, je od tebe hezké, že se tak o mě zajímáš, ale spíš jsem očekával, že se budeš ptát na mého bratra.“
„Proč si všichni myslí, že se celý svět točí jen kolem něho? Nijak zvlášť se o něj nezajímám. Jen jsem byla zvědavá, kde přišel k tomu prokletí. Na to mi odpovědět stejně nemůžeš. A já nic víc vědět nepotřebuju,“ pokrčím rameny. V tu chvíli se přistihnu při lži. Chci toho o něm vědět tolik. Je to ten nejzajímavější člověk jakého jsem zatím poznala.
„No, dobrá. Něco o tom bych ti ale možná říct mohl.“
Vytřeštím oči. Jsem napnutá jak struna. Snažím se trochu uvolnit, abych před Jeretem nevypadala tak dychtivě.
„Řekl ti to?“
„No… Je to spíš takový pocit, než že bych si mohl být jistý. Jen doufám, že ze mě potom nebudeš mít strach.“
„Tak ven s tím. Rozhodně nikoho nemíním soudit.“
„Dobrá. Svého bratra jsem po tom prokletí následoval snad všude. Chtěl jsem mu být na pomoc a připomenout mu, že jeho rodina ho neodsoudila… alespoň její malá část ne. Přesto mě od sebe pořád odstrkoval. Říkal mi, že je nebezpečný, že bych se od něj měl držet dál.“
„Takhle on to dělá s každým,“ procedím mezi zuby.
„To jo, ale časem si většinou ty nejvytrvalejší pustí k tělu. Mě ne. Nenávidí mě. V jeho očích to vidím. Pokaždé, když se na mě podívá, je v tom jen zášť. Nikdy se na mě takhle nedíval, když… byl ještě v pořádku.“
„Myslíš, že to s tím snad nějak souvisí?“
Na chvíli se odmlčí. „Jednou jsem se ho zeptal, co se stalo. Podíval se na mě tím pohledem a řekl: ‚Provedl jsem něco hrozného, za co budu pykat do konce života. Tvůj obličej v mé blízkosti to dělá jen horší.‘“
„Proč by…?“
„Byl jsem to já. To já jsem způsobil, že vypadá tak, jak vypadá. Myslím si, že ten den, co jsme spolu odjeli, jsem provedl něco hrozného a on mě z toho vysvobodil, ale za hroznou cenu. Proto mě tak nenávidí.“
Dívá se na mě tím nejprovinilejším pohledem, jaký jsem kdy viděla. Trochu zaraženě mu civím do tváře a přemítám v hlavě, co by na tom mohlo být pravdy. Jistě, může to být jedna z možností, ale na druhou stranu mi to prostě nesedí. Tehdy, když mi Jarod přiznal, že mu jeho tvář připomíná to, co provedl, zmínil se o tom, že to není jeho vzhled, co ho trápí, ale pocit viny. Tak proč by cítil vinu, kdyby si tu kletbu zvolil, aby zachránil Jereta? Hm, ne. Ten čin nese na bedrech sám velký bratr.
„Nemyslím si, že by to byla tvoje vina. Dívá se tak na všechny. Možná tě prostě jen nechce vídat, protože je to sobecký hajzl a nechce, aby mu někdo připomínal domov, ze kterého ho vyhnali.“
„Možná,“ pokrčí rameny.
„Měli bychom se vyspat, než se znovu spustí ten hrozný liják,“ poznamenávám, abych už ukončila tuhle konverzaci.
Jeret se ke mně přitiskne ještě silněji a pokládá si hlavu na mé rameno. Také si o něj opírám hlavu a se stisknutými víčky k sobě se snažím usnout.

„Horší se to,“ poznamenává starostlivě Sailon.
Je to už nějaký den, co je s Darttem v Narshu a výprava městem ještě neprojela. Začíná mít strach nejen o raněného zvěda, ale i o ně.
„To bude dobré,“ zakašle Dartt zabořený v peřinách.
„Můžu ti ještě nějak pomoci?“
„Heh, co vy zmůžete, pane? Vypatlal jste na mě všechny ty smradlavé masti a lektvary.“
„Umím spoustu užitečných věcí. Umím spoutat živly přírody, dokážu mluvit se zvířaty, se stromy i s horami… A také vařím výborný šípkový čaj.“
„Tak jestli si můžu vybrat, tak bych teď ocenil raději ten čaj.“
„Hned to bude,“ usměje se obětavý Sailon.
Najednou venku uslyší jestřábí zahvízdání. Vykoukne na balkón. Posel si sedá na jeho zábradlí. Konečně se k dvojici dostává zpráva o změně směru výpravy. Dartt mu vykoukne zpoza ramene.
„Tak na co ještě čekáme?“
„Nemyslím si, že v tomhle stavu zvládneš cestu.“
„Ále,“ mávne rukou zvěd. „Jestli mám umřít, tak ať je to se vší parádou a ne v posteli.“

Už druhým dnem byl déšť střídmější. To mě těšilo, ale doprovázela nás po cestě nepříjemná mlha. Nebylo vidět moc daleko a orosené kameny nebo tráva nám podkluzovaly pod nohama, takže příliš rychle jsme jít také nemohli. Nehledě na to, že síly nemilosrdně mizely v nenávratnu. Tohle je poprvé, co se na téhle výpravě cítím opravdu na dně. Možná je to způsobené tou prokletou vodou, která se mi sem tam dostane pod kabát. A jestli je to tak, co chudák Jeret, který si přes hlavu opět musel přetáhnout tu košili, která se tak ráda nacucává deštěm.
„Je to ještě daleko?“ zadrkotám zuby.
„Určitě jsme už blízko,“ ujišťuje mě Jeret a přešlapuje ze strany na stranu.
„Jsi v pořádku?“
„Necítím vůbec nohy, ale budu v pohodě.“
Před námi se tyčí další kopec. Když bych ho měla měřit za normálních podmínek, není zase tak hrozný, ale v našem zuboženém stavu se přes něj jen těžko dostáváme. Když už jsem konečně nahoře, zjišťuji, že zdaleka není vyhráno. Zlomyslné kořeny popínavých rostlin mi obepínají nohu a já obličejem napřed letím ze strmého kopce dolů. Dělám přemety a kotrmelce. Cítím, jak se mi tvrdé kameny zarývají do žeber a do páteře.
Tohle je můj konec,“ pomýšlím si. Chce se mi křičet bolestí, ale na to mi už nezbývá mnoho sil. Když najednou točení ustává, obličej mám zabořený do země. Pod rukama cítím hrubý písek. Zvedám hlavu a v tu chvíli mě oslepuje oslnivé světlo. Stíhá mě pocit, jakoby každá kost v mém těle byla zlomená. Není snad jediné místo, které bych si nenarazila. Jsem poškrábaná a samá modřina.
Konečně se moje oči rozkoukávají. Mlha se změnila v jemný opar, který se snáší nad řekou. Jsme tu. Tady to je jistě brod Hraniční řeky a na druhé straně… spatřuji širé písečné pláně.
Namáhavě si sedám a zvedám hlavu k obloze. Slunce je dost vysoko. Je pravé poledne.
„Dokázali jsme to,“ zašeptám nejprve jen sama pro sebe. Asi abych se ujistila, že je to pravda. Na tváři se mi najednou vyčaruje úsměv. Kde ten se tam vzal? Rozhodně se necítím šťastně, ale zaplavuje mě zvláštní pocit, že už jsme konečně tak blízko… možná i blízko Jarodovi. Otáčím hlavou ke kopci.
Jeret se namáhavě snaží seběhnout strmý kopec, aniž by si zlámal nohy nebo se skutálel jako já.
„Dokázali jsme to!“ zakřičím z posledních sil. Nedokážu popsat ten pocit, kdy mě opouští bezmoc a přichází nečekaný nával energie. Zvedám radostně ruce nad hlavu a zamávám. Cítím každý z těchto pohybů, jakoby mě někdo probodával tisíci noži. „Au,“ zasténám a stahuji ruce zpátky k tělu.
Jeret mě dobíhá. Na tváři má vyděšený výraz. „Jsi v pořádku?“
„Cítím se hrozně, ale myslím, že to zvládnu.“
„Možná bychom si měli na chvíli odpočinout.“
„Ne! Nevím, jak velký mají náskok, ale musím je prostě dohnat. Zvládnu to.“
„Dobře, tak mi alespoň dovol, abych ti pomohl, tak jako jsi pomohla ty mě.“
S pokrouceným výrazem přikyvuji a nechávám se podepřít. Pomáhá mi na nohy. Bože! Ta bolest je neúnosná. Takhle daleko nedojdu. Zatínám zuby a dělám první kroky.
„Jsi si jistá, že to zvládneš?“
„Jo zvládnu. Jasné?“ vyjedu na něj. Jsem v jednom ohni. Déšť je sice pryč, ale jeho následky cítím po celém těle. Začínám mít pocit, že blouzním. Možná jsem se příliš praštila do hlavy. Ale tentokrát to nesmím vzdát. „Nemůžu zase zklamat.“
Pokládá mě znovu na zem. „Hej, tohle není zklamání,“ utěšuje mě. Bere si mou rozklepanou tvář do dlaní a upřímnýma očima se zadívá do těch mých. „Byla to těžká cesta. Nikdo ti přeci nemůže brát za zlé, že si trochu odpočinem. Jen na chvíli.“
Nastává krátká odmlka. Možná má pravdu. Jeho zelené oči mě přesvědčují, že to tak je. Miluju odstín jeho očí, ale přála bych si je vidět zasazené v jiném obličeji. Jsem opravdu takový sobec? Asi ano. Teď v téhle době největšího úmoru si postesknu jen nad tím, že se Jarod na mě takhle nedívá. V jeho očích totiž není žádný soucit a milosrdenství. Jeho duše je temná. Teď když jí mám s kým porovnat… Proč ale srdce tolik bolí na tuhle představu pomyslet, ale hlava ví své?
Snažím se trochu posunout, ale každý pohyb mě bolí. V tu chvíli si uvědomuji, že díky bolesti nestačím myslet na nic jiného. To je moje stupidní řešení.
„Musíme jít. Jen co se přebrodíme přes řeku, odpočineme si.“
Smutně stáhne hlavu zpátky. V jeho výraze vidím lítost. Nechci se na něj dál dívat. Akorát opět myslím na věci, po kterých netoužím. Chytám se kolem jeho ramen a znovu se stavím na nohy. Cesta k řece je obtížnější a delší v tomhle stavu, ale moje paličatá hlava je už rozhodnutá.
Jen co se nořím do ledové vody, projede mnou ukrutná bolest, ale ta zase rychle polevuje, protože chlad vody celé mé tělo rychle otupí.
„Tak pojď, Angelio, je to už jen kousek,“ povzbuzuje mě Jeret a snaží se mě udržet nad vodou.
Sice nesahá výš než po pás, ale přesto se v ní špatně šlape. Velký odpor nám cestu znepříjemňuje.
Konečně se doškrábeme na břeh. Jeret unaveně lehá na záda do písku a udýchaným hlasem spustí: „Určitě nechceš počkat na ostatní?“
„Ne, oni teď už jistě přecházejí hory.“
„Možná tě Jarod hledá.“
„To si nemyslím a ty taky ne,“ odbíjím ho. „Dál už semnou přeci nemusíš chodit.“
„Poušť je zrádná. Když jsem tě dostal až sem, nevezmu si na triko, že tě posílám dál samotnou. Hlavně ne v tomhle stavu.“
„Jsi na mě tak milý. Nechápu proč?“ zamračím se.
„Ani nevím. Asi doufám, že když ti pomůžu, zase semnou bude Jarod mluvit.“
„He,“ zašklebím se. „Jestli se nám to povede a znovu se s ním shledáme, za tohle tě spíš uvrhne v zapomnění. Vidím před očima ten jeho znechucený výraz, až se na mě zase podívá,“ šklebím se pobaveně. Rukou si přejedu přes hrudník. Najednou se mi promítne jedna z mých posledních vzpomínek na něj. Vidím jeho divoký pohled, když se mi zarývá drápy do kůže. Tu nekontrolovatelnou chuť po krvi. Spojím si to se situací, kdy mě v hostinci zval do svého pokoje. Co zamýšlel, když věděl, jak se jeho vnitřní pud dokáže zvrhnout? Možná prostě občas nemá všechno do detailu promyšlené jako každý prostý smrtelník. Občas zapomínám na to, že pod tím hrubým zevnějškem je to… taky jenom člověk.
„Původně jsem se nechtěl ptát, ale…“ zastavuje se. Na jeho obličeji se objevuje skleslý výraz.
„Tak se ptej,“ vyzývám ho a jsem mu tak trochu vděčná, že mě vyvádí z mých myšlenek.
„To ti udělal on, že ano? Můj bratr.“
Odvracím od něj pohled a zvedám ho k obloze. Konečně je vidět blankytně modrá obloha s pár nepravidelnými bochánky bílých obláčků. Nemusím odpovídat.
„Proč ti to udělal? Chci říct, že je protiva a občas umí být hrubý, ale po té proměně jsem ho nikdy neviděl vztáhnout ruku na nevinnou osobu.“
„Vyprovokovala jsem ho… ale myslím, že toho nakonec ani moc nelitoval,“ pokrčím rameny.
„Páni,“ žasne Jeret. „On tě asi musí opravdu nenávidět,“ zašklebí se žertovně. „A ty ho…“
„Bez zla není dobra,“ hlesnu si jakoby sama pro sebe.
Jeret už nemluví. Svou nedokončenou větou skončil v tomhle rozhovoru. Její vyslovení se odráží jen v jeho překvapeném pohledu, jakoby si zrovna uvědomil něco nepředstavitelného. Nakonec se také zadívá do blankytně modré oblohy.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top