Element života - Kapitola 6 (část 2/2)

Je to jako bych se probouzela z děsivého snu. Třeští mi hlava, celé tělo mám rozklepané a po čele mi stékají kapičky potu. Horkost mého těla si protiřečí s chladnou podlahou opírající se do mých zad. Otevírám oči. Párkrát zamrkám a spatřím kamenný strop nad hlavou.
Kde to jsem?
Není tu skoro žádné světlo kromě malého otvoru s mřížemi, který sem pouští přítmí soumraku. Je tu chladno a vlhko. Slyším hlasité bušení deště, který v proužcích vody padá na podlahu do vytvořené louže. Konečně se vracím zpátky a rozpomínám se na poslední události, než jsem upadla do hlubokého spánku. Hlava mi rychle vystřeluje vzhůru. Jsem stále trochu omámená. Bolest hlavy nabírá na síle. Přesto se přemáhám a stavím se na nohy. Trochu se zapotácím. Musím si znovu sednout. Když se již podruhé vracím k sobě, rozhlédnu se po místnosti. Kolem mě není nic. Jen prázdné kamenné stěny. Všechno se točí a je rozmazané. Pořád cítím lehký účinek drog v mém krevním oběhu.
Po chvíli zaznamenávám zavrzání dveří a kroky.
„Kde to jsem?“ zavrčím.
„Dobré ráno, Angelio, nebo bych spíš měl říct večer. Spala si opravdu hodně dlouho,“ pronese povzneseným hlasem princ, načež se ke mně skloní s roztomilým úsměvem. Pokládá přede mě tác s jídlem a vodou. „Určitě musíš mít hrozný hlad.“
Takže se skutečně schyluje k noci. Hustý déšť nedovoluje měsíci probít si cestu ven. Těžko říci kolik je přesně hodin. S jistotou se dá říci jen to, že jsem prospala nejméně celý den.
„Odpověz na otázku.“
„Jsi v Haalemském táboře dva dny cesty na severozápad od Malabernu,“ zašklebí se a natahuje ke mně ruku s pohárkem. „Napij se tohohle. Mělo by tě to postavit na nohy.“
Dva dny? Spala jsem dva dny?
Není divu, že umírám hlady a žízní. Podezíravě si prohlédnu princovu nataženou ruku držící pohár. Možná bych mohla využít téhle situace. Natahuji se pro něj a mimoděk se dotýkám Tobbienovy ruky. Snažím se soustředit na svou moc a poslat do něj několik voltů, ale ani se nezachvěje.
„Setři energií. Tady tvoje moc nemá žádnou sílu. Dokonce i tvoje oči mají zase svou barvu,“ zasměje se pobaveně. „Znám taky pár zajímavých lidí, kteří pro mě tohle místo začarovali.“
Nabroušeně stahuji svou ruku zpátky k tělu. Mám takovou žízeň. I přes svou nechuť vypíjím na ex nabídnutou tekutinu. Kupodivu po krátké chvíli skutečně bolest odchází a mně se navrací všechny smysly.
„Proč mi tohle děláš, Tobbiene? Myslela jsem, že jsme přátelé…“
„No jo, přátelé…“ zakroutí hlavou. „Víš, nejdřív to měla být jen hra, ale nakonec ses mi opravdu dostala pod kůži,“ pokývá hlavou a nasazuje zklamaný výraz. „Tvoje zdánlivá nevinnost, upřímné řeči, vřelé srdce…“ povzdechne si zasněně. „Položil bych za tebe život a také jsem to udělal, ale ty sis toho prostě nevážila.“
„To není pravda…“
„Otočila ses ke mně zády, ale já ti to odpouštím,“ mávne rukou. „Nicméně o to tu teď nejde. Unesl jsem tě, abych odvedl pozornost od výpravy.“
„Proč by si to měl dělat?“
„Protože jsem zjistil, že kopat za nepřítele, mi přinese mnohem více užitku,“ přiznává. „Stačí mi, abych vás těch pár dnů zdržel, dokud už nebude princezna potřebná, a pak ji jako velký hrdina odvedu zpátky domů. Vy budete jen mlhavou vzpomínkou. Ti, kteří se tolik báli, že to nakonec vzdali. Nikomu nebude záležet na tom, co budete říkat. Já jsem princ z Haalemu, ale vy ostatní jste jen směšné napodobeniny lidí, kteří mohli něco znamenat. Tvůj hrudník mluví za vše.“
Zmateně přimhouřím oči. Natahuje ke mně ruku a konečky prstů přejíždí po čtyřech hojících se ranách na mé hrudi. „Slepě následuješ někoho, kdo ti ubližuje nejen fyzicky ale i psychicky. Kvůli němu si odmítla mou lásku. Je to bizardní.“
„Následuji muže, který se netají tím, kdo doopravdy je. Neschovává se za milý úsměv a nevinnou tvář, protože jeho nitro takové není. Je temný, je zkažený, ale vždycky byl upřímný. Proto mi nikdy to co udělal nebo řekl, nemohlo nijak ublížit. Ale ty jsi mi ublížil, protože jsem se v tobě ohromně spletla,“ zatají se mi dech. Tobbien hledí do mé tváře překvapeným výrazem. „Taky tě zklamu, protože tvůj plán nevyjde. Oni půjdou dál i beze mě a zatím, co ty tu lelkuješ snahou je zastavit, mají už dávno náskok.“
„Strávil jsem v jejich přítomnosti dost času, abych poznal, že oni bez tebe nikam nepůjdou. Vzpomeň si na elfské království. Stačí se podívat Misley do očí a je jasné, že ta tě jen tak neopustí. A ten démon? Má plnou pusu řečí o tom, že na nikoho se čekat nebude, ale nakonec se stejně vždycky přizpůsobí většině. Můj plán vychází dokonale.“
„Tvůj plán?“ zamračím se. Nevěřím, že to všechno naplánoval Tobbien. Nedává to žádný smysl. Nemohl to být on. Tenhle plán vyžadoval dlouhodobý proces, správné načasování, hodně lidí a hlavní mozek. Pochybuji, že by princátko z Haalemu mělo takovou trpělivost a inteligenci. Musel tu být někdo další, kdo Tobbienovi slíbil tíženou odměnu… někdo kdo pohybuje figurkami zpovzdálí… někdo dostatečně chytrý na to, aby tohle dokázal zinscenovat. Ale o co tu jde? Proč by tohle někdo dělat? Co tím získá? Začínám mít zvláštní pocit, že se soustředíme na špatný cíl. Možná i Tobbien má smyšlené informace.
„Co tím chceš naznačit?“ zavrčí na mě a rozhání mé černé myšlenky do povětří.
„Kdo ti tohle přikázal, Tobbiene?“
„Nikdo mi nic nepřikázal. Tohle je můj plán,“ rozčiluje se.
„Tak mi řekni, proč bys to dělal?“
„Už jsem ti to řekl. Budu hrdina.“
„Tohle je blbost. Nevěřím ti. Nedává to žádný smysl. Ty přeci nejsi takový hlupák, aby si udělal něco takového, jen aby na tebe ostatní hleděli jako na hrdinu. Jak už jsi řekl, jsi přeci princ Haalemu.“
„Mysli si, co chceš. Mě na tom nezáleží. Už tak jsem ti toho řekl až příliš… Ale dám ti ještě šanci. Jakou stranu si zvolíš, Angelio?“
Zamýšlím se. Svou stranu jsem si zvolila už dávno. Odpovědí jsem si tedy jistá, ale momentálně mou pozornost odlákává něco docela jiného. Všímám si výrazného ornamentu, který nosí Tobbien na svém krku. Tenhle přívěsek je totožný s hvězdou, kterou jsem viděla na krku Jarodova bratra. Nutí mě to k hlubšímu zamyšlení. Co tihle dva mají společného? Co má tenhle znak znamenat? Byla to náhoda, že nás sledoval, nebo pracoval pro Tobbiena?
„Angelio?“
„Vždycky si zvolím tu vítěznou,“ odpovídám na Tobbienovu otázku. Můj hlas zní sebevědomě a můj pohled mluví stejně.
V tu chvíli vidím v princově tváři ten samolibý úsměv. Cítí se konečně jako vítěz. Skutečně věří tomu, že mě má v hrsti? Myslí si, že bych snad byla ochotná zradit ostatní kvůli němu? Je vidět, že mě vůbec nezná, a jeho hloupost nezná hranic.
„Věděl jsem, že si chytřejší,“ zaraduje se a bere mou tvář do kalichu ze svých dlaní. „Musíš si uvědomit, že on tě zničí. Možná máš pocit, že díky němu je tvoje moc silnější, ale zároveň tě mění v to, čeho se nejvíc bojíš.“
Ustupuji o krok dál. Jak o tom může vědět? Jediný komu jsem to řekla, byl Jarod, a možná jsem trochu naznačila Sailonovi, ale… „Ty víš o té kletbě?“
„Není to kletba. Je to… dědičné.“
„Kdo ti o tom řekl? Eamë?“
„Na tom nezáleží, jak to vím, ale spíš na tom, že vím, jak tomu zabránit,“ přistupuje znovu blíž a pokládá mi na ramena ruce s uklidňujícím výrazem. „Dokážu tě ochránit před tebou samou. Kdežto v jeho přítomnosti se měníš v nestvůru. Já měl možnost to spatřit.“
„Mluvíš jako Eamë. Takže to nakonec byla ona. Jsi s ní ve spojenectví? Vždycky chtěla zruinovat dobro výpravy…“
Přikládá mi ukazováček na ústa. „Viděl jsem tvé oči. Přečetl jsem už spoustu knih o takových, jako jsi ty. Zabije tě to. Pokud to nebude to šílenství, bude to samotná Alcië. On tě zabije. Možná se teď cítíš dobře, ale to všechno vyprchá s prvními výčitkami z činů, které kvůli tomu uděláš. Myslíš, že on zastaví tvou ruku, až budeš na pokraji zoufalství a bláznovství a budeš nebezpečná sobě i svému okolí?“
Ne… pravděpodobně ne. Bude mu to jedno. Ale on si nemyslí, že jsem zlá. Nevěří na tu kletbu… genetický odkaz. Věří mi a já nikdy nepřestanu věřit jemu. Promiň, Tobbiene, ale ty sis už svůj osud podepsal.
„Jednu z těch knih mám sebou,“ vyvádí mě z mých myšlenek a zpod tácu vytahuje knihu v černé vazbě bez popisku. „Tahle ti možná pomůže to všechno lépe pochopit. Jeden můj dobrý známí mi ji přinesl z tvého pokoje v klášteře.“
Je to ta samá kniha, kterou jsem dostala od Jarodova bratra v Knihovně. Měla jsem ji ukrytou pod postelí v klášteře. Zhrozím se. Snad se nic nestalo dívkám ze sdružení. To bych si opravdu neodpustila.
 „Jsou všichni v pořádku?“
„Buď v klidu. Neublížil bych jim. Kromě toho jsou ty dívky opravdu vstřícné. Kde si k ní vlastně přišla?“
 „V knihovně,“ mlžím.
Zasměje se. „Ano, nejsem hlupák, dokonce vím i v jaké knihovně. Chci vědět, kdo ti jí dal?“
„Nikdo. Prostě jsem ji tam našla.“
„Do té knihovny se dostanou jen mniši z řádu Síriuse. Ti jediní dokážou otevřít dveře.“
„To je ono. Ta hvězda na tvém krku?“ poklepu prsty na stříbrný přívěsek.
Shlédne k ní a usměje se. „Ano to je symbol hvězdy jménem Sírius.“
„Co to znamená?“
„Je to nejjasnější hvězda zimního trojúhelníku. Ten už je na obloze krásně vidět.“
„V astrologii se moc nevyznám. Co přesně to znamená?“ přitvrdím.
Usměje se jedovatým úsměvem a pevně mě chytá za nataženou ruku. „Myslíš si, že jsi chytrá, co? Proč se ptáš na tu hvězdu? Už jsi jí někde viděla, že ano?“
„Ano, v té knihovně je jich tam všude spousta,“ odpovídám tvrdým hlasem a snažím se vyprostit z jeho sevření. „Dostala jsem se tam pomocí klacku.“
„Nechceš mi to říct, tak dobře. Nech si to pro sebe. Protože na tom nezáleží, ať to byl kdokoliv, chtěl ti ublížit. Mniši z řádu nejsou tvými přáteli.“
Chtěl mi ublížit…
Pořád nedokážu vyhnat tu vzpomínku na náměstí v Malabernu za chmurného deštivého dne jako je ten dnešní… na siluetu muže v kápi… když zvednul meč k mému krku… Možná taky patří k těm zlým. Vždyť je ve stejné sektě jako Tobbien a i ten se ke mně obrací zády. Ne, jen se mi snaží zmást mysl. Podle něj je každý, kdo se ocitá v mé přítomnosti špatný. Nevím, co si mám myslet.
„Ano, to vidím,“ přimhouřím zlověstně oči.
„Já jsem jiný. Na rozdíl od nich tě mám opravdu rád, a proto tě budu chránit.“
„Dokonce i před tvými vlastními lidmi? Aha.“
„Nevíš vůbec nic, Angelio,“ zakroutí smutně hlavou.
Do oka mi padne dýka, kterou má uvázanou u pasu. Přikračuji k němu ještě o krok blíž. Necítím žádnou tíhu svědomí pod návalem myšlenek, které se mi znova honí hlavou. Držím si svůj sebevědomí pohled, i když jsem pod tou tvrdou skořápkou stejně nejistá a vyděšená tak jako vždycky.
„Tak mi o tom něco řekni.“
„Na všechno bude čas později…“
Dochází mi trpělivost. Tuhle možnost už možná nikdy mít nebudu. Bez přemýšlení sahám po dýce a zvedám ji k princovu krku. Nastává krátká odmlka. Tobbien mi nechápavě hledí do očí. Dýchá zrychleně a jeho srdce bije jako o život.
„Podívejme se. Jsi tvrdá jako kámen. Zvolila sis tedy nestvůru?“
„On je člověkem tisíckrát víc než ty,“ zatvrdím se.
„Ty ho snad miluješ,“ zarazí se princ.
Chtěla bych zvýšit hlas a protestovat, ale nejde to. Neumím moc dobře lhát.
Na jeho tváři se objevuje pobavený úšklebek. „Angelio-Angelio,“ zakroutí hlavou. „Ženeš se ke své zkáze mílovými kroky. Alespoň nebudu už dál cítit vinu za to, co bude následovat.“
„O čem to mluvíš?“
Odpovědi se již nedočkám. Do věznice vbíhají dva Tobbienovi kumpáni. Princ využívá situace a rve mi dýku z ruky a chytá mě pod krkem.
„Asi si pochopila, že tady moje snaha zachránit tvůj zbytečně promarněný život končí. Mysli na mě jako na toho, co tě miloval, ale nedala si mu na výběr.“
Přikládá svá ústa k těm mým a snaží se vyloudit na nich krátký polibek. Potom se odklání a pouští mě.
„Budu na tebe myslet jako na toho, co mě miloval, ale sebe miloval víc,“ zatvrdím se.
Jen se zašklebí a ustupuje ode mě o krok dál. Jeden z příchozích mě bezcitně uhodí do obličeje. Zatmí se mi před očima a padám na podlahu. Hučí mi v uších a jakoby z dálky slyším Tobbienův posměšný hlas: „Říkal jsem jim, že ženy se nebijí. Promiň, Angelio, nemají žádné vychování.“
Hrdelní smích doprovází jeho odchod a následné zabouchnutí dveří. Po krátké chvíli bezmoci si odhrnuji vlasy z obličeje, získávajíce alespoň z části své smyly zpátky. S nimi přichází i ukrutná bolest v čelisti. Vstávám ze země a vrhám se ke dveřím. Dlaněmi do nich silně zabuším poháněná vztekem.
„Stejně nevyhraješ!“ zakřičím z plných plic. Z odvahy přecházím v zoufalství. S hlavou zabořenou v dlaních se zády sesouvám po dřevěných dveřích na chladnou podlahu.

Gilbert tak jako obvykle láká problémy pouhou přítomností. Jeho mohutné kopí připevněné na zádech je dost nepraktické mezi stánky čarodějů plných křehkých lahviček s tajemnými elixíry. Stačí se jen špatně natočit a pohroma je na světě. Gilbert shazuje všechno tohle křehké nádobíčko do prachu.
„Jééé, pardónek, dědo,“ zavolá k zaraženému staříkovi za dřevěným pultem stánku. „Doufám, že to nebylo moc důležitý.“
Nasupený čaroděj rozhazuje rukama a hrozivě se zamračí. „Všechna moje práce přišla vniveč kvůli tobě!“
„Jéj, tak klídek. Neudělal sem to schválně. Ta mrška kopí všude vystrkuje svůj dlouhej krk. No tak se z toho hned nepodělej.“
„‘Nepodělej?‘“ zhrozí se. Tato slova ho nasupí ještě víc. Čpí kolem sebe hromy a blesky.
To láká i démonovu pozornost. Okamžitě přibíhá k rozrušenému davu. „Co se tady děje?!“
„Tady ten hulvát rozbil všechny moje lektvary a ještě má hloupé řeči!“ ukazuje prstem rozzlobený čaroděj.
„Ty…!“ zavrčí nevrle Gilbert a vrhne se směrem k němu.
Jarod mezi ně okamžitě vstupuje, aby zabránil nejhoršímu. „Tak dost!“ Vytahuje z kapsy několik stříbrných. „Tohle tu škodu snad pokryje.“
„Hm,“ zamračí se naposledy na Gilberta. Vezme peníze a odchází od svého rozbořeného stánku.
„Ty vole, tady je to samej nasranej občan. To bych se z toho pos-“
„Říkal jsem snad jasně, abyste se s nikým nepouštěli do křížku. Všechny tyhle zbytečné rozbroje nás stojí drahocenný čas a peníze.“
„Se hned nevztekej.“
Démon jen mávne rukou nad nepoučitelným žoldákem a odvrací se od jeho zamračené tváře zpátky k věži.
„Jarode, Gilberte! Našla jsem ji!“ volá Misley z okna ve druhém patře věže a horoucně mává svou hubenou rukou nad hlavou.
Démon dlouho neotálí a vbíhá dovnitř následovaný žoldákem i hraničářkou. Vybíhají vápencové točité schody uprostřed vysoké budovy až do druhého patra, kde již čeká iluzionistka před masivním rudým závěsem.
„Je uvnitř.“
Jarod odhrnuje závěs a vchází do špatně osvětlené místnosti. Blikající záře svíce na stole pomalu skomírá a jen zlehka osvětluje siluetu shrbeného děvčete v křesle. Okna jsou tu zavřená a zahalená závěsy a nepouštějí ani malý proužek světla dovnitř.
„Věděla jsem, že přijdete. Jen jsem netušila, že to bude trvat tak dlouho.“
„Tak taky jistě víš, proč jsme tu.“
„Hledáte Angie. Jako by vám to snad mělo přinést nějaký užitek. Všichni jste již dávno ztraceni. Smrt si přijde pro každého z vás již brzy.“
„O čem to mluvíš?“ vyštěkne zoufale Misley.
Démon ji odrazuje svou rukou. „Odejděte.“
„Cože?“
„Počkejte na mě venku.“
Iluzionistka se dlouho nehádá. Nechává se odvést žoldákem pryč. Jarod přistupuje k vědmě blíž.
„Řekni, co jsi viděla? Co tě donutilo odejít a vrátit se sem?“
„Viděla jsem toho mnoho a přeci tak málo. Zdi elfského království mi otevřely oči. Tahle cesta není to, za co se vydává. Nikomu se nedá věřit. Jedni přechází na stranu druhých a zase naopak. Nejlepší přítel ti zabodne nůž do zad a úhlavní nepřítel ti podá pomocnou ruku. Nakonec člověk nemůže věřit ani sám sobě.“
„Přestaň mluvit v hádankách. Co jsi viděla?“
„Pohlédla jsem zpříma do očí rudooké nestvůry,“ zatají se jí dech.
Rukou sáhne po jednom ze závěsu a odkryje ho. Zlatá záře slunečního světla osvětlí její obličej. S hrůzou jí Jarod pohlédne do tváře. Její oči jsou prázdné. Zcela přišla o svůj zrak. Jako by jí nějaká zlá síla o oči připravila a tím i o její dar vidění budoucnosti.
„Co se stalo?“
Znovu zahrnuje závěs a pohladí po hřbetu bílou kočku. „Nechtěla jsem předpovídat, co nás čeká na této výpravě. Smrt? Samozřejmě. Neduhy? Bez nich to snad ani nejde. Vítězství? Možná. Ale všechno bylo tak zvláštní. Skutečnost, že milující otec utvoří společenstvo, ve kterém je čarodějka, která vlastně neumí čarovat… dítě, které o světě dospělých nic neví… elf, který nemá žádné postavení… pouliční sebranka lidí, kteří jsou tak sobečtí, že by i vlastní matku prodali za pár zlaťáků. Mohla bych takhle pokračovat, dokud bych nevyjmenovala všechny. Tenhle úkol neměl být nikdy dokonán, démone, a ty to víš lépe než kdokoliv jiný.“
„Tušil jsem, že je v tom nějaká nepravost, ale král Ishtaru by nikdy neriskoval život své dcery.“
„To by skutečně neudělal. Má jistotu, že se mu brzy vrátí. Její život za cenu těch vašich. Toho tvého a hlavně toho jejího. Elfové a démoni se předhánějí o její získání, ale zatím se štěstím osudu drží na té správné cestě. Měli jsme zemřít všichni a také by se tak stalo, pokud by jeden z nás neudělal chybu. Ten, který měl mít všechno pod kontrolou. Nechal se zlákat city a to ho stálo výhodné postavení.“
„Tobbien,“ vytuší správně démon.
„Ano. Princ, který se cítí nedoceněný vlastním otcem, upsal svou duši ďáblu. Musel vymyslet náhradní plán, aby si získal přízeň zpátky.“
„Ale co tím získá?“
„Nic. Je jen loutka, která poslušně plní rozkazy. Je tak hloupý, že si ani neuvědomuje, že ho to bude stát život. Nejde tu o něj. Jde o ni. Copak si opravdu myslíš, že její oči září jen tak?“
„Je to lež. Ta sudba není skutečná. Nemůže být.“
„Ty víš, o kom mluvím. Rudooká kněžka má v hrsti víc, než jen tvé srdce, mladý princi. Osudy nás všech zaplétá tak jak se jí zlíbí.“
Jarod si velmi jasně vzpomíná na rudookou dívku jenž uloupila jeho srdce. Dnes po něm zbyla jen jizva na jeho hrudníku. Jeho hruď je prázdná. Je to ta samá dívka, která měla podle legendy zemřít už před tisíci lety v náručí své elfské matky. Proto jim nikdy Jarod nevěřil. Co se změnilo za ty roky, co putoval po světě a snažil se ji znovu najít a získat to, co mu právem patří? Kam zmizela ta krásná a usměvavá dívka, co tančila s motýly na louce? Copak ji skutečně tak změnil? Udělal z ní nestvůru? Jestli je to pravda, cožpak on ji může soudit za její činy? Udělal horší věci ve jménu sobeckých nároků. Jejich důsledky spatřuje každý den v zrcadle nebo odrazu klidné hladiny. Tolik otázek a všechno se najednou začíná vzájemně do sebe zamotávat. Jakoby všichni ve společenstvu měli co dočinění s tou tajemnou dívkou z mých mýtů a Jarodovi minulosti. Dozvíme se někdy odpověď?
„Kde je?“
„Angelia nebo ta jejíž jméno jsi nevyslovil už léta?“
„Tessalia…“ vydechne. Jeho hlas se třese. Je to opravdu tak těžké říci to jméno nahlas?
„Nevím. Neviděla jsem ji ve svých vizích až na ten malý okamžik, kdy mi ukradla mé oči i dar v nich ukrytý.“
„Musím dokončit misi,“ zapřísáhne se zmatený démon. V takovémhle rozpoložení ho nelze spatřit často. Kdybych tam v tu chvíli byla asi bych nevěřila svým očím. Dýchá zrychleně. Nebojím se říct, že je zoufalý. Vzpomínky drásají jeho nitro na kusy. Nachází se v bezvýchodné situaci. Poprvé za dlouhá léta neví kudy kam. Pravděpodobně bych i pochopila, proč se mě snaží najít. Nejsem pro něj nic víc, než nahromaděná moc, která potřebuje nutně kontrolu a ve špatných rukách by to mohlo vést ke zkáze. Nikdy mi to nepřizná. Raději bude lhát a tvrdit, že na mýtu není ani ždibec pravdy. Proto i když mě nenávidí, vždycky se ke mně vrátí. Nejsou v tom žádné city, ale jen pocit povinnosti chránit svět, ve kterém žije. Tušil to už ve chvíli, kdy se mu o tom svěřila Eamë. Teď si je tím jistý.
„Tvou tvář, srdce ani dívku ti to nevrátí, ale možná můžeš změnit osud ostatním.“
„Řekni, co mám udělat…“
„Ty se mě skutečně ptáš na radu?“
„Žádám si jí víc, než cokoliv jiného.“
„Drž se svého cíle. Najdi čarodějku. Zachraň její život a tím i život všech. V tomhle příběhu ještě zahraje svou roli.“
„Kde ji mám hledat?“
„Je uvězněná v Haalemském táboře. Nejrychlejší cesta je po vodě. Požádejte o pomoc piráty v Horském přístavu u úpatí Pohoří orlích hnízd, který se nachází den cesty na severozápad podél hor. Převezou vás přes Hraniční řeku až k brodu. Odtamtud se vydejte na jih.“
„A ona?“
„Nikdy nedovol, aby se Angie zmocnila. Pokud si myslíš, že je to láska, co k Rudooké stále cítíš, věž že tohle je pro ni to nejlepší. Angie nikdy nesmí podlehnout tomu šílenství, jinak bude konec všemu. Až tahle mise skončí, drž se od ní, co nejdál. Přinesl bys jí jenom smrt a to si jistě nezaslouží, ať jí pohrdáš sebevíc.“
Jarod již na nic nečeká. Před nimi je ještě dlouhá cesta zpátky. Určitě alespoň na dalších pět dlouhých dnů.

Řekla bych, že už je to tak třetí den, co jsem zavřená v téhle kamenné kleci. Nemůžu to říct přesně, protože čas tady utíká hrozně pomalu, a když se venku střídá den s nocí, nesou na sobě plášť stejné barvy. Déšť ještě neustal od chvíle, co jsem tady. Černé mraky brání slunci probojovat si cestu ven.
Sedím na podlaze tak jako obvykle. V klíně mám černou knihu z Knihovny a zjišťuji, že už se konečně dostávám na konec. Přesto jsem se nedozvěděla nic nového, co už by moje uši dávno od někoho neslyšely. Zklamaně ji pokládám na podlahu vedle sebe a natahuji se pro jídlo na tácu. Dnes máme králičí hody. Nejspíš je co slavit. Jsem tu zvyklá na jinačí pochoutky jako například chleba nebo další chleba. S prázdným žaludkem toho stejně moc nevymyslím, a tak se spokojeně zakousnu do pečínky s jednou nohou pokrčenou a druhou pohodlně nataženou před sebou a zvedám pohled vzhůru.
Se zbraněmi dokážu pravá kouzla a kouzla používám jako zbraně,“ promítne se mi hlavou citát mé matky. Byla úžasná bojovnice a ještě úžasnější čarodějka. „Ale co dělat, když vám seberou obojí?
Pochutnávám si a očima pátravě prohledávám každou skulinku na zdi. Dělala jsem to snad celé dny, a přesto jsem nepřišla na žádné slabé místo. Je tu jen ten malý otvor s mřížemi. Všímám si růžového záření na hranici kamenné zdi a trávníku, který je ve stejné výšce. Jsem tedy pod zemí, ale co má znamenat to světélkování? Za celou dobu, co jsem tady, jsem na to ještě nepřišla, ale po horoucném dočtení toho braku se už konečně můžu plně soustředit na plán útěku.
Pravděpodobně mě totiž nikdo zachránit nepřijde a sedět tu na zadku se mi nechce. Tobbien se také asi na návštěvu nechystá. Za celou dobu u mě nebyl ani jednou. Asi se bojí, že bych ho přeprala. Uculím se nad svou myšlenkou. Ani ne tak kvůli jejímu významu, ale kvůli uvědomění si, že už konečně dokážu myslet pozitivně a prvních několik návalů zoufalství je nadobro pryč. Konečně něco vymyslím. Cítím to.
Dojídám poslední sousto a vstávám ze země. Potichu se přesunu až ke zdi. Tomu smrdutému hlídači, co sedí před dveřmi, se nelíbilo, když jsem často cestovala po své cele. Pořád na mě jen křičel. Naštěstí kromě komandování má rád i elfské víno, které ho čas od času uspalo na dost dlouho.
Venku je celkem klid. Občas kolem okna projde jeden z Tobbienových vojáků.
Konečně se mi do hlavy vnukne pořádný nápad. Možná to jiskření znamená, že kouzelná bariéra funguje jenom v místnosti, ale když vystrčím ven ruce…  Udělám tak. Kousek od okna stojí vysoký starý dub. Pokládám dlaň na jeden z jeho mohutných kořenů a pokouším se ho probudit. Snaha mě vysiluje. Mám pocit, že ten divný déšť ze mě vysává všechnu sílu, ale nakonec se mohutný obr skutečně probouzí a otevírá na mě své dřevěné oči.
„Kdo mě budí z mého stoletého spánku?“
„To já. Jmenuji se Angelia. Potřebuji tvou pomoc,“ zašeptám.
„Čarodějnice?! Vím, kdo jsi, protože moji bratři se s tebou již setkali. Tvá zlá kouzla sebrala život naší matce v Zapovězeném lese. Měla bys vědět, že stromy nikdy nezapomínají. Ode mě pomoc nečekej.“
„Počkej, prosím. Necítím se kvůli tomu dobře. Lítost svírá mé srdce. Kdybych mohla vrátit čas, všechno bych udělala jinak,“ zajíknu se. Mluví ze mě čistá upřímnost. Je spousta věcí, které bych si přála změnit, ale nejde to.
„Hm,“ zavrní hrdelně strom. „Věřím ti.“
„Opravdu?“ zarážím se. „Prostě jen tak?“
„Ano, protože máš upřímné srdce,“ pokračuje ve své řeči. Na chvíli se odmlčí, když kolem prochází další z hlídačů.
Skrývám se za zdí věznice, dokud nepřejde, a pak zase vykouknu ven.
Starý strom si protáhne větve a znovu ke mně shlédne. „Neobhajuješ se, i když pravda je taková, že ty si se za nás postavila a nakonec si přivedla mé bratry klidu. Přesto na sebe bereš plnou vinu.“
„Účastnila jsem se toho stejně jako ostatní. Byla má chyba, že jsem ho nedokázala zastavit.“
„Máš velké srdce, ale tvoje duše je zahalená do stínu. Nemám rád čarodějnice s barevnýma očima. Mě tvá kouzla neošálí. Vidím, že jsou jiné než těch ostatních. Znal jsem jednu takovou před mnoha lety. Přinesla jen zkázu… a tenhle déšť, který rozežírá mé kořeny jako kyselina. Je plný černé magie.“
„Proč by to někdo dělal?“
„To mi řekni ty. Jsi taky čarodějnice se zářícíma očima.“
„S černou magií nemám nic společného. Sotva nedávno jsem se pořádně naučila používat tu svoji.“
„Možná bych ti dokázal pomoci, ale jsem příliš slabý.“
Znovu přikládám ruku k jeho kořenům. Vynakládám všechnu energii, která mi zbývá, a navzdory prokletému dešti naplňuji strom energií.
„Tohle je opravdu příjemné. Mám pocit, že bych dokázal lámat skály!“ zařve z plných plic dřevěný velikán a vytrhává se ze země i s kořeny, které poté znovu zapouští, ale tentokrát do kamenné zídky, která tvoří mé vezení. Jeho silné kořeny drtí kámen na padrť a uvolňují mi průchod.
Protáhnu se skulinkou ven. „Děkuji,“ obrátím se k velkému dubu, který se opět chystá ke spánku.
Proti mně se postaví jeden ze strážných. Hlasité hřmění lámající se suti vzbudilo v táborových stanech poprask.
„Kam se chystáš, slečinko?“ zašklebí se.
Nemám čas na rozpravy. Déšť je skutečně dost nepříjemný. Bez dlouhých okolků proti němu vyrážím se svými blesky. Jen jeden záblesk ho spálí na uhel. Sakra, nedá se to ovládat. Ta magie vyvádí mé schopnosti z rovnováhy.
Rozbíhám se směrem k lesu. Snažím se už nikomu neublížit, ale vojáci jsou mi stále v patách. Srážím jednu chatku, ze které vybíhá několik lidí, do jejich cesty a mizím ve tmě.
Stále slyším burácející hlasy za svými zády. Proto namáhavě šplhám na vysoký dub. Nemám moc síly, ale na poslední chvíli se stačím vyšvihnout na dost silnou větev. Jeho chundelaté listí mě chrání před deštěm i před zraky Tobbienových strážných. Přimykám se co nejblíže ke kmeni. Větev pod mýma nohama je kluzká a není se pořádně čeho chytit. Nejsem si jistá, jestli je zrovna tenhle strom dostatečně hustý, aby mě skryl. Možná kdyby se podívali nahoru…
Přirazím hlavu ke kmenu. Silně se zakousnu do svého rtu a zavírám oči. V hlavě se mi prolíná jediná prosba: „Ať mě nenajdou. Ať mě nenajdou. Ať mě nenajdou…
Snad ne. Mám výhodu, že jsem dost štíhlá a černá mě ve tmě dokonale ukryje. Pro jistotu si rychle schovávám vlasy do košile. Začíná mě chytat křeč do nohou. Jsem promrzlá a to tomu příliš nepomáhá. Hlavně žádné pohyby. Nerada bych, aby mi noha sklouzla a já jim spadla přímo do chřtánu. Musím trochu té bolesti vydržet.
Absolutně odříznutá od dění kolem sleduji vojáky, kteří prohledávají les pod mýma nohama. Musím dešti přece jen poděkovat. Nemohou si zapálit louče a to jim hledání hodně znepříjemní a snad to díky tomu rychle vzdají.
„Drž ty ruce pěkně dole,“ promluví ke mně povědomý mužský hlas, ale nedokážu si ho k nikomu přiřadit. „Viděl jsem, co s nimi dokážeš.“
V tuhle chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Pomalu se zatajeným dechem zvedám pohled vzhůru a dělám přesně to, k čemu mě nabádá. Chladné ostří na mém krku mi k tomu dává dostatečný podnět. Spatřuji před sebou na té samé větvi stát muže. Řekla bych, že je dost mladý, ale jeho krátké strniště na bradě a čelisti mě trochu mate. Má pronikavě zelené oči. Jsou tolik podobné tomu, co má Jarod. Nikdy jsem tak výraznou barvu neviděla, až právě u jmenovaného a teď u tohoto chlapce. Jeho vlasy jsou ovšem spíš tmavě hnědé než černé jako má temný démon, který mi stále přichází na mysl, ale v téhle tmě to jen těžko odhaduji. Dalším rozdílem je to, že Jarod je má o něco delší a volně mu splývají podél obličeje, ale tenhle kluk je má na krátko střižené a ulíznuté dozadu. Má tolik společných rysů s tím mužem (proto je mi tak hrozně povědomý), že na okamžik zapomínám, v jaké se zrovna ocitám situaci, dokud mě ostří jeho dýky znovu neupozorní.
Sakra, dostali mě! Ale proč neupozorní svoje společníky, kteří stojí přímo pod námi?
Vlastně naopak mluví velmi potichu a po očku kontroluje situaci.
„Co chceš?“ vydávám ze sebe po chvíli.
„Na rozdíl od těch dole nechci tvůj život ale jen peníze,“ uchechtne se.
„Nic nemám,“ odpovídám popravdě.
Kolem jeho očí se tvoří vějířky vrásek. Směje se a to mě zaráží. Čím jsem ho tak pobavila? O krok ode mě ustupuje, ale špička ostří jeho nože se stále otírá o můj ohryzek. Nemůžu skoro polknout, a tak ho pouze se zatajeným dechem pozoruji. Všímám si, že on mě také pozoruje a to dost bedlivě. Jeho oči si mě změří od hlavy až k patě a zase zpátky.
„No, podle toho, že to nasáklé oblečení se na tebe přilepilo a odhalilo i ty nejzazší taje tvého těla, můžu usoudit, že už asi není moc míst, kam bys něco schovala,“ usměje se.
Jen protočím oči. Muži a jejich přihlouplé narážky. Nicméně tohle zjištění ho přesvědčí v tom, aby schoval dýku zpátky za opasek. Ani si nestihnu oddechnout a udělá krok vpřed, když se pod námi znovu rozezní hlasy a kroky vojáků. Tiskne se ke mně a přes hlavu mi přehazuje svůj plášť.
V té tmě nic nevidím. Ani tu pronikavou barvu jeho očí. Cítím jen jeho dech na mé klíční kosti. Nedívá se mi do obličeje. Zírá dolů pod své nohy mezi větve na muže pokračující dál do lesa.
„Musela jsi Tobbiena hodně naštvat, když na tebe posílá celou smečku svých psů,“ zasměje se a zvedne pohled vzhůru. „Co si provedla? Nic nemáš, takže si mu asi nic neukradla, a jako vražedkyně taky zrovna nevypadáš. Heh.“
V tu chvíli se cítím uraženě. Samozřejmě že nechci vypadat jako zloděj nebo vrah, ale mohl ve mně vidět trochu víc, než jen holku v promočeném oblečku, kterou jsem vlastně ještě donedávna byla.
„Odmítla jsem ho,“ vyštěknu stále lehce podrážděná. Zmiňovat se o té nešťastné náhodě, kdy jsem pravděpodobně zabila nejméně jednoho z jeho stoupenců, raději nebudu. Nebyla by to odpověď na jeho otázku a já nad tím už nechtěla přemýšlet.
Potěšeně zvedá obočí a tiskne se ke mně ještě blíž. „Ony ještě existují krásné ženy, kterým se z jeho přítomnosti nepodlamují kolena? Páni,“ žasne. „Já jsem Jeret a ty?“
Jeret? To jako vážně?“ Osud si se mnou opravdu rád zahrává. Snažím se dívat jinam. Jeho narušování mého osobního prostoru (i když pro mé dobro) mi je poněkud nepříjemné. Stále si nejsem jistá, jestli mu mohu věřit.
„Čarodějka,“ odpovím zdráhavě.
 „Ale no tak… Chci skutečné jméno,“ vybízí mě a vycení na mě řadu bělostných zubů.
Jeho tvář je na první pohled příjemná. Čím míň toho bude vědět, tím líp pro něj. Zamračím se a zatnu zuby. Po krátké odmlce poraženě vydechne a konečně se ode mě zcela odkloní.
„Tak dobře, myslím, že už jsou pryč,“ rozhlédne se a pak ke mně natahuje ruku.
„Těší mě Čarodějko-co-jsi-dala-Tobbienovi-košem.“
Podám mu ruku na oplátku a zašklebím se.
„Kam máš namířeno?“
Zauvažuji. Nevím vůbec, kde jsem ani kterým směrem se vydat. Celé okolí je zaplněno Tobbienovými vojáky. Nemám se koho zeptat a ani nevím kudy ven. Kdo se může orientovat líp než lupič? Hm, asi mi nic jiného nezbývá, než požádat o pomoc.
„Potřebuju se co nejrychleji dostat k Magické pustině.“
„Co chce holka jako ty dělat na tak bohem zapomenutém místě?“ ptá se podezíravě.
„Mám poslání.“
„Dobře, ty tajnůstkářko,“ zamračí se. „Vzhledem k tomu, že k tobě mám úctu, dovedu tě tam. Znám rychlou cestu.“
„Hm, lupič gentleman. Hezké,“ zašklebím se. „Půjdu raději sama, jen řekni kudy.“
„Dobrá, jak chceš,“ pokrčí rameny. „Půjdeš tak půl dne cesty mírně k severovýchodu. Dostaneš se až k brodu přes Hraniční řeku a za ní je Magická pustina.“
„Dobře, díky.“
„Není to zrovna pohostinné místo. Opravdu si myslím, že by si tam neměla chodit sama. Je tam spousta tvorů, kteří nemají cizince zrovna v lásce.“
„Poradím si,“ ujišťuji ho. „Ale možná je tu ještě jedna věc, kterou bys pro mě mohl udělat.“
„Jsem jedno ucho.“
„Jak dobrý jsi zloděj?“
„Ten nejlepší.“
Na tváři se mi vyčaruje spokojený úsměv.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top