Element života - Kapitola 6 (část 1/2)

Haalemský tábor

„Dobré ráno,“ zavolám s pokusem o pozitivně naladěný hlas a roztahuji závěsy v pokoji, kde přespávala mužská část naší výpravy. Možná se moje zvolání mohlo zdát jako jistá forma výsměchu. Dřevěné postele tak tvrdé, že i na podlaze by se spalo lépe, nepřispívaly k rozjařenému úsměvu po ránu. Nicméně moje bolest není způsobena tvrdými prkny. Zaplavuje mě bodová bolest na hrudi. Zalapám po dechu a jednou rukou se zapřu do parapetu, když druhou ruku pokládám na svou hruď. Pod prsty cítím nerovnosti na své kůži. Uvědomuji si, že jsou to šrámy způsobené Jarodovými pařáty. Nicméně ani tohle není zdroj té tupé bolesti. Ta přichází odněkud zevnitř. Nemůžu zapomenout na to, co se včera stalo a rány na mém hrudníku mi to nemilosrdně vmetou do tváře pokaždé, když se spatřím v odrazu skla.
Když se znovu nadechnu, odvracím se od okenice s úsměvem k Darttovi, který leží v posteli. Sailon ani démon tu s ním nejsou.
„Jak se cítíš?“ zeptám se starostlivě, ale snažím se vypadat pozitivně, i když mě zaplavuje bolestný pocit, když ho vidím v jeho stávajícím stavu.
„Stejně jak vypadám,“ zakašle.
Je celý zpocený. Má určitě vysokou horečku. Velké kruhy pod očima a zarudlé oči naznačují, že se z toho jen tak nevyhrabe.
„Mám halucinace, nebo se něco stalo s vašima očima?“ zamžourá na mě přimhouřeným pohledem.
„Cože?“
„Nějak se vám změnila barva.“
„Um, to je tím Fallengateským světlem,“ vyhrknu zaskočeně. „Zajdu do města k Pumilionovi. Ten možná bude vědět, jak ti pomoci,“ odvádím řeč zpátky na původní téma.
„Jste moc hodná,“ vydechne. Zdá se mi, že v jeho slovech slyším zahanbení.
Usměji se nad jeho poznámkou. „Ty teď hlavně odpočívej. Brzy se vrátím.“
Vstávám a vycházím zpátky na chodbu. Ze společenské místnosti zaslechnu hudbu. Někdo tam hraje na klavír. Jen na malý okamžik nakouknu.
Jarod sedí u klavíru a pokouší se něco zahrát. Jednou rukou přejíždí po klávesách a vyluzuje líbivé tóny, ale jeho druhá ruka je přehlušuje nejistými tóny.
„Dobré ráno,“ vydechnu. Slyším, jak se můj hlas zatřese, i když jsem se tomu snažila za každou cenu zabránit.
Najednou jeho ruce sjedou z kláves. Zaráží se, když uslyší můj hlas. Ani se neohlédne za svá záda. „Jak dlouho už tu jsi?“
„Teď jsem přišla,“ vydechnu. Snažím se nedat na sobě znát, že mě stále tíží myšlenky na minulou noc. Sedám si na malou židličku vedle něj a prsty přejedu po klávesách. „Copak tu děláš?“
„Dřív jsem hraní na klavír miloval,“ vydechne. Jeho hlas se také zdá konečně uvolněný. „Rodiče mě k tomu vedli už od malička,“ pokračuje a svou nepoznamenanou rukou lehce tiskne klávesy, které vyluzují opět tu milou melodii.
„Zní to hezky,“ usměji se útěšně.
„Už nikdy si nezahraju jako dřív,“ posteskne si a pokouší se něco zahrát s rukou s pařáty.
„Moje chůva mě také učila hrát. Můj otec býval velmi dobrý hudebník, ale já jsem to po něm nepodědila. Přesto Trula moje hraní zbožňovala. Možná bych mohla být tvou druhou rukou.“
Jemně beru do dlaně jeho ruku s pařáty a pevně ji stisknu. Cítím, jak se pod mým dotykem opět napíná a je nervózní. Ignoruji to. Jednou rukou začínám hrát noty, které leží na klavíru.
Jarod chvíli jen hledí na to, jak se moje prsty trochu nešikovně perou s klávesami a po chvíli se nakonec přidává. Zahrajeme společně pár not, ale Jarod opět přestává a rukou, kterou hrál, mě chytá za nadloktí, abych také přestala.
Zmateně k němu zvednu pohled.
„Děkuji,“ přikývne mým směrem.
„Není za co,“ vydechnu. Jsem unesena. Nikdy bych nečekala, že taková slova uslyším z jeho úst.
Rychle svůj pohled opět odvrací ke klávesám. „Ale je,“ vydechne znovu. „Vím, že se někdy chovám jako… idiot. Proto stále nechápu, proč si na mě tak hodná.“
Vydechnu s útěšným pohledem. „Mám tě ráda.“
Jeho oči se při těch slovech rozšíří. „To je to, co nechápu. Jsem sprostý a hrubý. Vždycky si na to stěžuješ.“
„Zachránil jsi mi život. Několikrát. Když chceš, umíš být milý, něžný a dá se s tebou mluvit. Jsi upřímný. Vím, že ti můžu věřit a svěřit se ti. A díky tobě mám pocit, že jsem důležitá, i když tvoje slova mluví jinak. Někde hluboko uvnitř sebe cítím, že tě dokážu zachránit,“ vydechnu. Všechny ty pocity se ze mě nezastavitelně hrnou ven.
Jeho ruka, která je stále svíraná v mé dlani se obrátí a pevně stiskne tu mou. Překvapeně rozevřu oči a pohlédnu na ty ruce, které jsou v sobě zaklíněné. Jeho pohled je sklopený ke klavíru.
„Už jsi mě zachránila,“ vydechne tak tichým hlasem, že kdyby tu byl ještě jiný zvuk, než mé zrychlené bití srdce, neslyšela bych ho. „Možná ne moji tvář, ale moji duši. Díky tobě začínám věřit, že nějakou mám.“
Vracím se těch několik hodin zpátky, kdy tak chladně bez jediného náznaku lítosti opustil moji přítomnost. Tak nakonec to všechno opravdu nebylo marné.
„Podívej se na nás,“ usměji se. „Hodně jsme se od začátku posunuli. Za poslední týdny jsme se spolu dostali dál než ty sám za posledních sedm let.“
Sedí vedle mě bez jediného dalšího slova. Jeho tvář je stále sklopená a jen těžko z výrazu jeho očí dokážu odhadnout, co si asi právě myslí. Uvědomuji si, že na tom zase tolik nezáleží. Lehce se usměji a jemně ho pohladím po hřbetu ruky, která mě stále pevně svírá. Uvolňuje ji a pouští mě. Beze slova vstávám a s tím stejným úsměvem opouštím jeho přítomnost.

Cestou z kláštera jsem už nepotkala nikoho. Děvčata ze sdružení byla akorát na ranní bohoslužbě. Misley jimi byla doslova fascinovaná. Obdivovala jejich čistotu, o kterou ona přišla příliš brzy. Sailon pravděpodobně v blízkých lesích sbíral po ránu bylinky pro Dartta.
Muž u brány si mě už pamatuje a bez delších rozprav mě pouští dál. Město vypadá pořád stejně. Jen si smutně povzdechnu a přecházím přes náměstí plné bezdomovců, opilců a šlapek. Nejsem si jistá, kterou odbočkou se dát dál, a tak dávám na svůj instinkt a vybírám si tu na pohled nejbezpečnější.
Po několika minutách si uvědomuji, že jsem se ztratila. Procházím dlouhou ulicí a před mýma očima se po krátké chvíli objevují černé zdi. Tyhle zdi ovšem neoddělují město od okolního světa. Jsou to zdi hradu. Je vysoký a majestátný. Mnohem děsivější než cokoliv co jsem kdy viděla. Tak tady se nachází král Fallengateu, Zatrar Emerald. Okna hradu jsou zatažená černými závěsy. Před jeho zdmi nestojí žádná stráž. Vypadá jako by byl opuštěný.
Nakouknu přes bránu do velké zahrady. Je plná uschlých stromů a květin. Tráva je tady hnědá. Nedostává se sem přes okolní zeď žádné sluneční světlo a to rostliny zabíjí. Protahuji ruku mezi mřížemi a dlaň pokládám na zem. Je tvrdá a černá jako uhel.
V tu chvíli mě zamrazí. Pociťuji zvláštní pocit náhlé slabosti. Zvedám pohled vzhůru a spatřuji ženu stojící ve dveřích. Je schovaná ve stínu, a proto toho nevidím mnoho. Jen její dlouhé černé šaty s vysokým límcem.
Zalapám po dechu a stavím se na nohy.
Žena nic neříká. Vím, že se dívá mým směrem, i když do její tváře dost dobře nevidím. Po chvilce zase mizí.
Cítím, jak srdce v mé hrudi buší na poplach.
„Angelio?“
Vylekaně se otáčím se za hlasem. Rychle se zase uklidňuji, když si uvědomuji, že je to známá tvář.
„Tobbiene!“ vyjeknu radostí a okamžitě mu skáču kolem krku. Tolik mě těší, že ho můžu zase vidět. Stýskalo se mi.
Jeho rty se na okamžik přimknou k těm mým. Ucítím závan alkoholu z jeho dechu. Trochu se motá.
„Jsi opilý?“ zamračím se a pouštím ho.
„Ale,“ mávne rukou a po chvíli se zaráží. „Jsem vážně tak na plech, nebo jsou tvoje oči opravdu fialové?“
„Jsi na plech,“ odbíjím ho. Copak to kouzlo… nebo jak to mám nazvat, ještě nezmizelo? Rozhodně se mě drží déle než obvykle. To není dobré znamení.
Tobbien mě vyvádí z mých myšlenek a chytá mě kolem ramen. „Pojď, tohle musíme zapít.“
Odvádí mě do jedné hospody po cestě. Nevypadá to tady zrovna vábně. Zápach se snáší v ovzduší. Hospodský na nás zlověstně kouká.
„Příliš přátelská atmosféra tady není, ale co bys čekala ve městě, které je už dávno mrtvé,“ poznamená netaktně a nahlas Tobbien, když zvedá ruku, aby si objednal. „Ani nevíš, jak rád tě zase vidím, i když si mi zlomila srdce.“
„Také tě ráda vidím,“ přikyvuji a jemně ho pohladím po hřbetu ruky. „Co tady vůbec děláš? Myslela jsem, že jste s ostatními šli jinou cestou.“
„Ty už si nevzpomínáš? Každý sám za sebe. Co jsme se rozdělili, jsem je už neviděl.“
„Tak se vrať k nám.“
„Abych se zase plazil před tím… zjevem jako slaboch? Nikdy,“ zavrčí hrubým hlasem a nevyčíslitelnou nenávistí v jeho pomněnkově modrých očích.
„A teď jsi hrdina?“ vyhrknu rozhořčeně. Ke stolu přichází hospodský a pokládá před nás panáky. „Myslím, že už mě přešla chuť oslavovat,“ zatvrdím se a vstávám od stolu.
„No tak, prosím,“ zastavuje mě Tobbien a nasazuje svůj štěněčí pohled. „Zůstaň tu se mnou ještě chvíli.“
Polevuji. Opravdu mi chyběl. Sedám si zpátky na místo. Tobbien zvedá svůj pohárek. Také ho vezmu do ruky a přičuchnu si. Má takovou zvláštní vůni. Je mi povědomá, ale nedokážu si ji k ničemu přiřadit.
„Tak na nás,“ usměje se Tobbien. „A na naše shledání.“
Přiťukneme si. Vypíjím svého panáka na ex. Tekutina v něm má nahořklou chuť. Snažím se na to nemyslet. Bože, venku je teprve dopoledne. Začíná se ze mě stávat alkoholik.
„Co to je?“ zašklebím se znechuceně. „Je to hnusné.“
Tobbien se jen zasměje. „Specialita zdejšího kraje. Ta chuť brzy vyprchá.“
„Hm. Co chceš dělat sám, Tobbiene?“
„Nemusíš se strachovat,“ usměje se a polaská mě po tváři. „Já už mám svůj plán.“
Hospodský přináší další rundu. Tobbien se na mě usměje a přiťukne mi. Rychle ho do sebe kopnu. Tenhle chutná ještě hůř.
„O čem to mluvíš?“ prohlédnu si ho podezíravě. Tvář se mi zakroutí s návalem odporné chuti. Najednou na mě padá únava. Ta chuť a vůně… Co mi to jen připomíná?
„Jen klid.“
Na stůl přistává už třetí várka panáků. S přimhouřeným okem si prohlížím kalnou tekutinu.
„Tobbiene, jak se jmenuje ta specialita?“
„Silva Bělohlavá,“ odpovídá jedovatým tónem. „Copak, Angelio, nesedlo ti to?“
„Ty jsi… mě… otrávil,“ vyhrknu. Víčka mi padají dolů. Tohle byla nejspíš neředěná dávka s rychlým nástupem. Vstávám od stolu, když se mi najednou zatočí hlava a já padám k zemi.

„Čekáme na ni už hodiny. Myslíte, že to vzdala?“ pronese posmutněle Sailon takovým tónem, kterým mluví jenom elfové.
„Angelia by to nikdy tak snadno nevzdala,“ pronese rozhodně Misley. „Že ne?“ zaváhá nakonec s tázavým pohledem zamířeným na démona.
Ten mlčí. S hlavou sklopenou pozoruje svoje ruce položené na stole před ním. Kdybych tam byla, chtěla bych vědět, co se mu honí hlavou. Možná také pochybuje jako ostatní členové výpravy. Ale on mě přeci zná tak jako nikdo z nich. On přeci ví, že bych to nevzdala. Po všech těch ranách, které mě srazily k zemi, jsem se vždycky postavila na nohy a bojovala jsem dál o něco silnější.
Po dlouhé chvíli mlčení schází schody do jídelny i poslední člen společenstva – Dartt. V tu chvíli se v Jarodových očích roztančí oheň.
„Kde je Angelia?“ pronese hrdelním hlasem a vstává od stolu.
Dartt dokulhává až k nim. V jeho pohledu je cítit vina. Snaží se ji zamaskovat za svůj špatný zdravotní stav, ale démon ji cítí. To laciné divadlo ho nedokáže oklamat.
„Šla mi do města pro léky. To jsem vám už říkal, pane,“ spustí koktavým hlasem. „Copak se ještě nevrátila?“
„Lež z tebe páchne až sem,“ rozhněvá se démon. Zapírá se pěstmi o desku stolu. „Řekni mi pravdu. Kde je?“
Zvěd ustupuje o krok dozadu. Cítí, že spustil pohromu, v kterou nedoufal. Možná na mně démonovi opravdu záleží. Třeba ne tolik jako mě na něm, ale stále je to výhra.
„Já… já… vážně nevím,“ zakašle Dartt. Jeho hlas je rozklepaný jako osika. Kdo by se nebál toho hromovládce s tak děsivým vzhledem? Ať je to respekt nebo strach, miluji to.
Jarodovy ruce vystřelují vzhůru. Pevně sevře zvěda pod krkem. Po jeho pěstech jsou na stole černé spáleniny. Opravdu se zlobí, což je poznat i na jeho rozhněvaných očích. Jeho prsty se pečlivě přilepí na jednu Darttovu tvář a vytvoří na ní vějířek, který se mu pomalu začíná vypalovat do kůže.
„Ptám se naposledy. Věř mi, že já nejsem člověk, který by jen tak mrhal slovy,“ zavrčí přísně s obličejem přilepeným do zvědovy škvařící se tváře. Kdo by mu to nevěřil? Umí být tak… přesvědčivý. „Kde je Angelia?“
Dartt skučí pod démonovou rozpálenou rukou jako raněné štěně. Z jeho očí začínají vystřelovat slzy. Po hostinci se roznese zápach spáleného masa. Ostatní členové výpravy jen přihlížejí démonovu mučení bez jediné námitky, dokud citlivý elf nevystoupí.
„Přestaň!“ zastavuje ho. „Ta už se nevrátí. Ztrácíme čas.“
Jakoby si démon uvědomil, že zašel příliš daleko. Pouští zvěda s otiskem své ruky na jeho tváři, který mu zůstane už nadosmrti jako vzpomínka na tenhle okamžik.
„Páchneš jako krysa,“ zasyčí mu naposledy do tváře. Otáčí se ke svým sbaleným věcem a bere je do ruky. „Já mu nevěřím. Vrátím se do města a pokusím se ji najít. Jestli chcete, běžte napřed, pak vás doženu… s ní nebo bez.“
„Pumilion říkal, že dobrý učitel se pozná podle toho, jestli dokáže naučit. Ty jsi podle mě dobrý učitel, protože jsi mě naučil táhnout s ostatními za jeden provaz,“ spouští Misley. „Sice tě nemám zrovna v lásce a tvoje slova a názory se mi někdy… většinou zdají obscénní, ale Angelia se stala mou dobrou kamarádkou. Taky nevěřím, že by jen tak odešla. Půjdu ji hledat s tebou.“
„Má pravdu. Taky si nás naučil nespoléhat se jen sami na sebe, ale i na druhé. Díky tomu vzniklo pouto… nebojím se to nazvat přátelstvím. Pokud tedy dovolíte, jsem váš přítel a jdu s vámi.“
Démon jen pokývá hlavou. Najednou se všechny pohledy obrátí k zeslabenému Darttovi.
„Nemám tolik slov jako tihle dva. Myslím, že nejsem dost silný pokračovat v téhle cestě, ale… má moje léky, takže jdu taky.“
Ha-ha. Velmi vtipné. Myslela jsem, že hloupé vtipy umí dělat jenom démon. A to hlavně protože ani neví, co to vlastně humor je. Co je to štěstí a radost. Hm…

Cesta do města se pro hrdiny zdála delší než kdy dřív. Bylo to jen několik minut, ale v tichém doprovodu, kdy se ani jeden neodvažoval vypustit z úst jakékoliv slovo, se to zdálo jako hodiny. Všichni byli stále zaskočeni démonovou přehnanou reakcí. Darttovi nebylo do řeči nejen kvůli spálenému obličeji a těžkosti z nemoci, ale hlavně kvůli tomu co se ostatní dozví za hradbami temného města. A démon… ten byl svou reakcí zaskočen jako všichni ostatní, ale tvářil se tvrdě a nepřístupně jako vždy.
Ulice města jsou stále chmurné a znovu začíná pršet. Démonovi to ovšem nevadí. Rozhodně kráčí v nehostinných uličkách ztraceného města Fallengateu. Jeho kroky ho vedou přímo do Lintrovy skrýše. Nezdržuje se zaklepáním a doprovázený ostatními vchází dovnitř. Pumilion pobíhá po svém obydlí s kyblíkem a snaží se zabránit té pohromně, aby zatopila celý jeho zchátralý dům.
„No, to jsou k nám zase hosté,“ zavrčí si pod fousy a cupitá po dřevěných schodech nahoru, aby položil kyblík pod kapající střechu. „Neklepeš, dlouháne?“
„Máme na spěch,“ ospravedlňuje se démon.
„Stejně bych vás neměl čím pohostit. Mám moc práce,“ remcá malý človíček. „A na moje revma to taky není nic moc.“
„Tak proč to prostě nezačarujete?“ pokrčí tázavě rameny Misley.
Pumilion k ní hodí zamračený pohled. „A výběrčím daní to vysvětlím jak? Účtují si přirážku za každou opravu domu.“
„Tak proč se prostě neschováte v podzemních chodbách?“ zeptá se elf.
Trpaslík se nadechuje, aby ho odpálkoval nějakou vhodnou odpovědí, ale najednou mu dochází, že ho žádná nenapadá. Místo toho rychle odvádí řeč jinam, aby nevypadal za hlupáka. „Neříkali jste náhodou, že pospícháte?“
„Donesla se k nám zpráva, že prý se tu dnes časně z rána stavovala Angelia.“
„Ah tak, ta hezká slečna, co měla trochu problémy s uvědomením si, že její moc je svázaná s city, které k tobě cítí,“ zpraží ho stále podrážděný Lintr. „Pořád tvrdím, že city a magie k sobě prostě nepatří, ale znáte čarodějnice a jejich talismany. Vždycky si vyberou nějakou nevhodnou věc. Chtělo by to ještě spoustu tréninku. Mít tak na to čas…“ posteskne si sám pro sebe.
Nastává krátká odmlka. Démon neví jak na jeho nemístnou poznámku zareagovat a ostatní se taktně drží zpátky.
„Oh, omlouvám se, jestli to bylo nějaké tajemství, ale dneska nemám svůj den. Ta černá jedubaba dnes odjela z města a král kvůli tomu začíná vyvádět. Naočkovala ho tím, aby do města vyslal vojáky, aby někoho nenapadlo se bouřit. Prý vyvěstila, že se tajně chystá válka. Hm, ta nikdy nevyvěstila ani co se bude podávat k večeři natož budoucnost. Králi už z ní pěkně šplouchá na maják. Pro vás by bylo lepší se odsud rychle klidit. Neuvidí rádi cizince a já nechci mít zbytečné problémy.“
„Nechceme dělat problémy, jen nám řekni, kdy a kam pak odešla a my zase půjdeme.“
„Nebyla tu. Od té doby, co jste naposledy opustili město, jsem nikoho z vás už neviděl. Ne že bych třeba čekal, že byste se za mnou ještě někdy obtěžovali podívat a poděkovat mi…“
„Jdeme,“ skočí mu do podrážděného projevu démon a jak rychle do domu vešel tak z něj ještě rychleji odchází.
Ať do Pumilionovy střechy sebevíc zatékalo, pořád bylo v domě lépe než venku na kyselém dešti. Kam teď? Nebyla jsem tady a nikdo nevěděl, jestli jsem se do města vůbec dostala… nikdo kromě zamračeného vrátného.
Démon se dlouho nerozmýšlí a vrací se k hlavní bráně.
„Chcete zase otevřít bránu? To jste se tu dlouho neohřály,“ zašklebí se schovaný pod obrovským kloboukem, ze kterého mu v proudech stéká dešťová voda.
„Ještě nejdeme pryč. Chceme vědět, jestli tudy dnes prošla dívka, která s námi přišla, když jsme tu byli poprvé. Má sněhové vlasy a na sobě černou košili a kalhoty. Jistě si jí pamatujete. Povídali jste si.“
„Jo, tu jsem tu dnes viděl. Přišla časně zrána, ale odcházet jsem ji už neviděl. Ale dnes se tu pohybovala spousta divných typů. Já do politických věcí téhle země nos nestrkám. Jen doufám, že s tou válkou jsou to jen povídačky.“
„Co tím chceš říct?“
„Heh, co bych vám cizincům měl vyprávět? Ta holka tu byla a to je všechno, co jste chtěli vědět. Teď se ztraťte.“
Démon přistupuje o krok blíž. Celý hoří vztekem. Voda, která stéká po jeho plášti, se začíná odpařovat. „Dneska nejsem zrovna v dobrém rozpoložení,“ hrozí hlubokým hlasem. „Takže pokud víte cokoliv o tom, kde by ta dívka mohla být, řekněte mi to.“
Muž chvíli na démona zaraženě kouká. Nikdy ho vlastně neviděl takhle zblízka a už vůbec nevěděl, že je to vlastně démon. Ale nezdá se být překvapený jeho zjevem. Mhouří oči a snaží se pořádně rozeznat rysy v jeho tváři, jakoby ho už znal, ale nebyl si zcela jistý.
„Já tě znám,“ odtuší nakonec. „To není možné…“ zatají se mu dech a jeho oči jsou vytřeštěné překvapením. Nečekal by ho tu.
Mužova reakce budí nepokoj i v démonových řadách. Nebylo sice žádným tajemstvím, že tu Jarod dříve přebýval. Sám se o tom zmínil, ale tahle situace byla něčím zvláštní.
 „Neměl bys tu být. To kvůli tobě je tu takové pozdvižení? Ví král, že ses vrátil? Copak jsi už zapomněl, co čeká ty, co se vzepřou jeho rozhodnutí? Jeho mysl je otrávená, Jarode. Nechá ti setnout hlavu, když mu dáš možnost, a nebude ho zajímat, že jsi kdysi býval….“
„Já vím,“ skočí mu do řeči. Jakoby si nepřál, aby ho muž nazval někým, kým už dávno není a možná prostě jen nechtěl, aby se jeho druhové dozvěděli víc z jeho chmurné minulosti. To sem nepatří. Tenhle příběh není o Jarodovi. „Potřebuju jen najít tu dívku a zase odejdu.“
„Pohybovat se teď po městě není bezpečné, i kdyby král nevěděl, že tu jsi,“ upozorňuje ho tlumeným hlasem a odklání se od jeho druhů, aby si s ním vyměnil několik myšlenek. „Jde o to, že jsem odtud dnes viděl odjíždět kočár s tou čarodějnicí.“
„Lintr se zmínil, že narychlo někam odjela.,“ přikyvuje zaujatě démon. Tato konverzace mu přichází vhod i z osobních důvodů. „Kdo to vlastně je? Když jsem tu byl naposledy, byl králův čaroděj Pumilion.“
„Jo, král na něj nedal dopustit, ale pak… vždyť víš. Když se stala ta událost s královou manželkou…“ vrátný nasadí smutný tón a soucitně se podívá na Jaroda. Ten pod rouškou nedává znát žádné pocity, které by v něm tahle vzpomínka vzbuzovala. „Najednou se tu objevila tahle ženská a král se začal chovat jako blázen. Poslouchá jí na slovo. I když kdo ví, jak to vlastně je. Nikdo ji tu nikdy neviděl… jen Lintr. Ten to alespoň tvrdí.“
„Hm…“ zamručí zamyšleně Jarod.
„Dopoledne bylo celé náměstí plné těch fanatických hvězdičkářů. Zdržují se ve městě už týden. Myslím, že se chystá něco velkého.“
„Byl tu i bratr?“
„Nevím. Jejich tváře zahlídnu jen málokdy a od krále mají do města volný přístup, takže se nevyptávám.“
„Potkal jsem ho u Knihovny. Myslím, že to není naposledy, co jsem ho zahlédl. Brzy se zase objeví a já se ho na to zeptám.“
„Jo a to není všechno. Na to dnešní mecheche se připletly i haalemský čmuchalové. Měli přes sebe pláště, ale když každý den už třicet let pozoruješ lidi přicházet a odcházet rozeznáš je od ostatních.“
„Možná hledají prince. Byl s námi na té výpravě, než se od nás odvrátil. Bůhví kam ho vítr odvál.“
„Hm, všechno mi to přijde podezřelé. Ještě teď když se všude po městě začíná rozhlašovat, že se chystá k válce. Někdo prý viděl dívku s fialovýma očima. Doneslo se to až ke králi a ten začal šílet. Je tou pověrou posedlý. Ulice pročesávají vojáci a všechny cizince zatýkají. Proto ti říkám, že tu není bezpečno. Měli byste odsud zmizet. Tu holku už mohli zatknout.“
„Je to ona. To její oči jsou fialové. Jestli ji mají…“
„Tak jí nepomůžeš. Pochop, Jarode, že jestli tě chytí… Odejdi a zachraň si život. Mrtvý jí nebudeš nic platný.“
„Démone,“ spustí váhavě Misley. „Nechci být nezdvořilá a narušovat vaše… shledání, ale blíží se sem vojáci.“
„Ztraťte se do ulic. Až odejdou, otevřu vám bránu,“ upozorní vrátný a rychle rukou ukáže do temných uliček za sebou.
Z vrchu Malabern vypadal jako slunce. Prázdné kulaté náměstí bylo lemováno paprsky poskládanými z domů, mezi kterými byli jen malé temné uličky, ve kterých se dalo tak snadno ztratit. Ale démon tohle místo znal dobře. Lépe než kdokoliv jiný. Přesně jdoucí za svým cílem prochází těmi nejzašitějšími uličkami a pečlivě se vyhýbá strážníkům jako zkušený lupič. Hustý déšť se stává jejich nejsilnější zbraní. Není přes něj vidět na několik metrů.
„Kam to jdeme?“ zašeptá překvapená Misley, která se ještě nevzpamatovala ze všech posledních událostí.
„Znám jedno místo, kde vědí všechno,“ odbije ji a dál pokračuje oklikou kolem přeplněného náměstí nejen vyslýchanými občany, ale hlavně vojenskou posilou.
Konečně se dostávají ke svému cíli… tedy spíše k tomu démonovu. Je to velmi rušná hospoda zapadlá v severovýchodním cípu města na úplném konci jednoho z paprsků.
„Cítím se divně,“ poznamenává Misley.
„To je kvůli tomu dešti. Čím dřív z něj sejdeme, tím lépe pro nás.“
„Dešťů jsem zažila už spoustu. Tohle určitě není ten problém.“
„Tohle není obyčejný déšť. Cítím z něj černou magii. Někdo chce někoho zdržet.“
„Myslíš, že je to kvůli nám?“
„Zatím se naskýtají jen otázky a žádné odpovědi. Pojďme jich pár vyřešit.“
Dračí dech dostával svému jménu. Jen co se otevřou dveře, dýchne na vás silný odér nemytých těl a nikdy nemytých těl.  Ovšem démon si s tím hlavu neláme. Bez pozvání rozkopne dveře dokořán, aby co nejrychleji mohly se zbytkem výpravy zmizet z prokletého deště.
„Poslední dobou je to tu samej známej ksicht,“ zasměje se bručivě Gilbert a s korbelem plným červeného vína chytne Misley kolem ramen. „Trishio, podivej se na ně. To sou ty čtyři, co si myslej, že voni sou ty vyvolený, co zachráněj královu dceru a vyžerou celou odměnu.“
„Teď spíš vypadaj jako čtyři zmoklý slepice,“ žažbrblá hraničářka.
„Koukám, že vy se posláním nezatěžujete.“
„My? Kdepak. Teď si teprve žijem jako praví králové. Ve městě sme prodali všechny kůže a teď poctivě propíjíme vodměnu do posledního stříbrňáku. Ha-ha!“ zaraduje se žoldák a s chutí na ex vypije svůj půllitr. „Vidíš tu holku?“ škytne směrem k Sailonovi a ukáže na Trishiu. „Tak ta bude jednou moje, ty kluku ušatá!“
„Radši mlč, hlupáku!“ okřikne ho hraničářka. „Kde vůbec máte tu blondýnu? Nakonec se nechala od toho princátka ukecat, co?“
„O čem to mluvíš?“ zaráží se démon.
„Dnes ráno jsem je tu viděla. Byli samej láskyplnej dotyk a tak. No, jako vždycky.“
„Odešla s ním?“
„To nevim, ale von by to mohl vědět,“ ukáže směrem k Darttovi. „Viděla sem je tu včera. O něčem se spolu bavili a princ mu za to zaplatil.“
„Já to věděl,“ zasyčí podrážděně démon a neváhá ani chvíli, aby znovu zaútočil na zvěda. Chytá ho pevně za košili a praští s ním na jeden ze stolů.
Hospodské rvačky jsou tu na denním pořádku, a tak za dřívějších časů by nikdo nezvedl pohled od piva, ale po posledních událostech, které se tu stali, najednou všichni ostražitě pokukují po potyčce mezi dvěma muži.
„Žádný další oheň, pane, prosím.“
„Tak mluv, lůzo! Kam ji odvedl? Nebo tě uškvařím,“ pohrozí démon. Každý by mu to v tu chvíli věřil.
„Přísahám, že tohle nevím.“
„Tak co víš?“
„Vyptával se na informace o výpravě, o vás a té dívce. Řekl jsem mu, co jsem věděl a vzal peníze. Potom ještě chtěl, abych sabotoval váš plán na záchranu princezny, ale to jsem odmítl. Nic víc už nevím.“
„Nevěřím ti ani slovo, ale víš ty co? Já nejsem vrah,“ pustí ho. „Kliď se mi z očí, než si to rozmyslím.“
„Pane, je tu ještě jedna věc. Je nebezpečný. Ani netušíte čeho je schopný.“
„A on zase netuší, čeho jsem schopný já,“ zamračí se na něj Jarod a odklání se od slizkého ničemy, který zradil nejenom jeho důvěru. „Musíme jednat rychle. Mají velký náskok.“
„Možná by nám mohla pomoci vědma,“ nadhodí elf. „Víte, kam odešla, když jste se rozdělili?“
„Říkala, že se vrací domů.“
„Jak daleko je odsud Magická věž?“ ptá se spěšně démon výčepního, který na partu kouká jak z jara.
„Ehm… myslím, že den pěšky na jihovýchod přes Dlouhou řeku a za ní další den rovně na východ. Stojí u Pohoří orlích hnízd.“
Démon jen zamručí. Následovaný Sailonem a Misley se bez jediného slova obrací k východu.
„Hej, neni to zbytečná ztráta času?“ poznamená Gilbert.
„Ona by udělala to samé,“ zastává se rozhodnutí Misley.
„Tolik se toho změnilo vod doby, co sme se viděli naposled,“ usměje se Trishia. „Je hezký vás vidět táhnout za jeden provaz, i když už je vás tak málo.“
„Pořád toho můžeš být součástí… vy všichni,“ spustí démon a otáčí se k zbylé trojici. I když cítí vůči Darttovi stále zášť, je ochotný mu odpustit. Tak moc se Jarod změnil od doby, co jsem ho já viděla naposledy. Všechna ta jeho pýcha se dala na ústup. Dokonce i tón jeho hlasu zjemnil. „Pojďte s námi.“
Hraničářka neváhá už ani minutu. Sbírá své zbraně ze stolu a vyráží za ostatními. Gilbert ji ochotně následuje, ale před tím rychle dopíjí své víno.
„A ty?“ ptá se zvěda.
„Myslím, že musím ještě splatit pár dluhů, než umřu,“ zašklebí se, i když ho opuchlá stále dost bolí, a pokračuje za ostatními.
Znovu nalezení druhové se vydávají vstříc nové výzvě.

Na zádech elfských koní se cesta nezdála být tak dlouhá. Bohužel ze zdravotních důvodů, které sužovaly Darttovu existenci, se museli na noc utábořit v jezerním městečku Narshu. Je to spíš taková vesnice ležící na Dlouhé řece. Je slavná svým bohatým rybolovem proto ani nemá zapotřebí vybírat clo za průjezd, i když je to jediná schůdná cesta přes řeku do druhé části Fallengateu. Je vystavena na vysokých dřevěných trámech trčících ze břehu. Všechny domy jsou postavené na obrovské dřevěné desce, která je přibitá na těch trámech. Pod ní se mele silný proud Dlouhé řeky. Celým městem se proto line hlasité burácení peřejí a ve vzduchu je cítit vlhkost. Všichni tady jsou už na to zvyklí.
„Tohle místo je nechutný,“ zavrčí podrážděně Gilbert, když se plácá na kamenné podlaze a snaží se najít pohodlnou polohu. „Spal sem už na různejch místech, ale na ten zápach rybiny a plísně bych si nezvyk.“
„Já bych si nezvykla na to hlasité burácení vody,“ povzdechne si Misley a přehodí si přes hlavu kabát.
„Pokuste se usnout. Čeká nás ještě dlouhá cesta a potřebujete nabrat síly,“ procedí mezi zuby démon. Sedí u okna s pohledem upřeným ven na peřeje.
Sailon k němu přichází se starostlivým pohledem. „Horečka stále stoupá. Teď usnul, ale nejsem si jistý, jestli bude moci zítra vyrazit na další cestu.“
„Nikdo se ho o doprovod neprosil,“ zavrčí Jarod. „Pro mě za mě ať si tu zůstane.“
„Přestaň být tak panovačný. Každý neseme břemeno našich činů a on se je jen snaží napravit.“
„Mám mu snad být vděčný?“
„Ne, ale měl by ses držet toho, co si nás celou dobu učil.“
Neozve se nic víc než démonovo zavrčení. „Nemůžu dělat nic. Mám ho snad nést jako břemeno. To se zrovna moc nehodí. Pravděpodobně by bylo nejlepší, kdyby tu zůstal. Můžeš tu zůstat s ním a postarat se o něj. Na cestě zpátky se k nám zase přidáte.“
Elf podezíravě přimhouří oči. Říká se o nich, že nejsou před ujatí a nikdy nesoudí, ale Sailonův výraz teď mluvil o něčem jiném. Jeho ústa mlčela, ale jakoby měl na jazyku tisíce slov. Ani jedno by nebylo hezké, to mi věřte.
„Máš nějaké schůdnější řešení?“ vyštěkne na něj Jarod podrážděně.
Elf jen hrdě zvedne hlavu a založí si ruce na kříži. „Ne. Jen jsem se zamyslel, co má znamenat to náhlé vzplanutí, které tě tolik nutí vyhledat Angeliu.“
„‘Vzplanutí?‘“ zašklebí se pobaveně démon. „Děláš si ze mě legraci, co? Myslíš si, že jsi vtipný?“
„Jen se mi to zdálo jako vhodný slovní obrat,“ pousměje se vznešeně elf a stále si drží svůj vzpřímený postoj s hlavou lehce nadzvednutou a rukama založenýma za svými zády. Elfové jsou také známí svou nadneseností. Žádný problém pro ně není příliš velký, aby se nemohli držet nad věcí.
To Jarod nebyl. Snažil se tak tvářit, ale vztek, který ho tolik ovládal, ho nutil být někdy radikální, aniž by to situace vyžadovala.
„Opravdu, Jarode, co tě přimělo k tomu jí jít hledat na úkor naší výpravy?“
„Není to láska, jestli se to snažíš naznačit.“
„Nesnažím.“ Opravdu se o to nesnažil. Elfové nikdy nenaznačují. Jsou velmi přímí. „A upřímně, tohle je poslední věc, která by mě napadla.“
„Hm, alespoň trochu mě znáš,“ pokývá hlavou. „Já nevím… možná je to vděčnost, pocit viny… ne, takové pocity neznám. Pravděpodobně se chci jen ujistit, že nevyzradí nic těm haalemským psům. Zdá se mi to všechno podezřelé… prohnilé zradou.“
„Pak tedy sdílíme stejné pocity. Tahle výprava se obrátila ve zcela jiný směr. Možná ti na to vědma dá skutečné odpovědi. Pak tedy jdi s ostatními. Budu tě tu čekat nebo ti vyjdu vstříc.“
Sailon před sebe natahuje ruku. Jarod ho na oplátku chytá za předloktí a přátelsky si poklepou na záda. To je elfské znamení přátelství.

„Vstávejte, cházko líná!“ zvolá Gilbert doust nabroušeně kvůli nevyspání, ale jako jeden z prvních je už při úsvitu na nohou. Nechtěl si projít podobným ránem, jaké zažil s démonem v Osadě.
„Co?!“ vytřeští oči Misley s ospalky v koutcích. „Vždyť je ještě tma.“
„To povídej tomu podivínovi, co venku osedlává koně.“
Nikdo moc dlouho neotálel na nepohodlném loži. Po bezesné noci se všichni spěšně potácejí ven ze sednice do neustávajícího deště. Okamžitě se jim na tvářích vykouzlí podrážděné výrazy. Tenhle den nezačíná zrovna v tom nejlepším světle.
Venku před hostincem stojí Jarod u jednoho grošovaného koně s tmavě šedou hřívou. Naproti němu stojí Sailon a přeje mu šťastnou cestu. Znovu si přátelsky potřesou rukama a elf se otáčí ke dveřím, aby rychle zmizel z nepříjemného deště. Magický déšť totiž nedělal dobře ani elfům.
„Ty nepojedeš s námi?“ ptá se překvapeně Misley.
„Ne, henyar,“ odpovídá klidně Sailon s milým úsměvem na rtech. Přála bych si tam být a vidět ho. Tenhle úkaz byl u Sailona něco, čeho se prostý člověk nemohl vynadívat. „Musím se postarat o raněné a není času nazbyt se zdržovat. Brzy se k vám však opět připojíme.“
Misley roztahuje náruč a silně se přimyká k Sailonově hrudníku. Na okamžik mu na tváři problikne překvapený výraz. Na takové jednání není zvyklí a některé způsoby lidí jsou pro něj stále záhadou.
„Nemám dobrý pocit z toho, že se opět rozdělujeme,“ šeptá do jeho hrudníku. Je tak vysoký, že mu Misley sahá sotva k bradě. „Posledně to nedopadlo dobře, a kdo ví, jak to skončí teď.“
Sailon konečně začíná chápat, co její gesto znamená. Pokládá své ruce na její záda v útěšném pohlazení. „Nedokážu vidět do budoucnosti jako vědma, ale cítím ve svých kostech, že se nevidíme naposledy.“
„Misley, musíme vyrazit,“ zavolá za ní démon. Jeho hlas mimořádně nezní hrubě ani vytočeně.
Odklání se od jeho úsměvu a se smutným úšklebkem se otáčí k připravenému koni.
„Abych nezapomněl, tohle je pro vás,“ na poslední chvíli Sailon podává Misley poslední pláštěnku, která je měla na cestě chránit před zákeřným deštěm.

Cesta kupodivu ubíhá rychle. Pohoří orlích hnízd je viditelné už malý kousek za Narshu. Jeho vrcholy vypadají docela jinak než ty patřící elfskému království. Nemá hladkou stříbrnou barvu, ale jeho naopak hrubá struktura se předvádí v hnědých a černých odstínech. Poslední zbytek výpravy uhání tryskem v tom největším lijáku jeho směrem. Elfem darované pláštěnky neměly vůbec žádný význam. Démon nehleděl na štiplavost deště, jehož kletba vysilovala všechny členy a dokonce i koně.
„Copak nikdy nepřestane pršet?“ povzdechne si po dlouhém dni Misley, když už se koně jen volně plouží k místu určení.
„Už jsme tu,“ prohlásí démon a seskakuje ze svého koně.
„Nic nevidim,“ zakroutí hlavou Trishia.
Stačí ujít jen pár metrů za vysoký skalní výčnělek a najednou se před hrdiny vztyčí vysoká věž. Je tak vysoká, že se jen těžko dá dohlédnout k jejímu vrcholu a při tomhle dešti je to prakticky nemožné. Pod věží se rozprostírá město o rozloze větší vesnice. Velkolepá stavba, která je centrem tohoto města plného kouzelníků, má několik stovek pater, které jsou z venku dokonale odděleny barevnými pruhy. Nyní ovšem pestrobarevnost zaniká v šedém oparu deště.
Najednou se jeden z krásných bílých koní z elfského království ve Stříbrných skaliskách vzepře svému majiteli, jímž je Gilbert. Vstává na zadní s hrdelním zařehtáním a následným frknutím. Gilbert je ovšem ostřílený chlapík. Drží se v sedle jako zkušený válečný jezdec. Jen co kůň upadá znovu na přední nohy, podlamují se mu a nekontrolovatelně padá celou koňskou masou na bok.
Gilbert se z jeho hřbetu odkutálí bahnem dál. Všichni zděšeně slézají ze svých koní a vydávají se raněné dvojici na pomoc. Žoldák se zdá být v pořádku. Rozměklé bahno a tuhý kořínek ho udrželi bez jediného šrámu, ale s nepěkně zabláceným oblečením.
Naopak jeho kůň nehnutý leží na boku bez jediného hlesu. Jeho oči jsou zapadlé a není vidět nic víc než jeho bělmo. Jazyk vystrčený z tlamy je poslední vodítko k tomu, že kůň je již mrtvý. Co se mohlo stát, že zemřel tak rychle a z ničeho nic? V Narshu dostali řádně nažrat a napít, aby vydrželi co nejdelší cestu v tom největším kvaltu.
„Co se mu stalo?“ rozpláče se Misley a sklání se k nebohému zvířeti. Její soucitné srdce uroní nejednu slzu pro tento ztracený život.
„To ta magie. Zabila ho zevnitř,“ zavrčí podrážděně démon, když si prohlíží zdechlinu. „Musíme, co nejrychleji odejít z toho deště. Koně jsou už slabí. Dopadnou stejně a my je možná brzy budeme následovat.“
„To ho tady necháme jen tak ležet?“
„Ano. Brzy se tu začnou slétávat harpyje a ty už si s ním nějak poradí.“
Se svými posledními slovy odchází v doprovodu koně k městu.
Gilbert se za ním otáčí se svým pokřiveným úšklebkem. „A já už se bál, že nějakýmu chudákovi vyříz srdce, aby si ho narval do toho svýho prázdnýho hrudníku, ale zdá se, že pořád žádný nemá,“ odfrkne si a bere Misley v podpaží, aby ji postavil na nohy. „Tak poď, ty ufňukaná.“
Na rozdíl od jiných měst Magická věž nemá žádné hraniční zdi a přece tu nestojí napospas okolnímu světu. Chrání ho kouzlo. Mágové kolem města vybudovali neviditelný dóm z ochranného kouzla, které nedovoluje průchod nikomu se špatnými úmysly. A nejen to. Hned za touhle neviditelnou zdí není po dešti ani vidu ani slechu. Kouzlo brání dalším nevyžádaným kouzlům k průniku. Celá výprava si konečně oddechne. Kromě toho, že jsou v tolik žádaném suchu a síla se jim opět začíná navracet, si můžou naplno vychutnat krásu města. Vypadá spíš jako obrovské tržiště. Na ulicích je spousta stánků, kde alchymisti prodávají svoje lektvary. U jiných zase iluzionisti předvádí své triky. Čarodějové se chlubí svými novými vynálezy. Ostatní nasazují zaujaté výrazy a pečlivě si vše prohlížejí a diskutují o tom. Vše se odehrává ve svitu rudého slunce, které stojí vysoko na nebi, i když určitě není pravé poledne, ale naopak by se mělo už dávno stmívat. Přesto přímými paprsky ozařuje tuhle parádu plnou barev, ale neoslepuje. Jeho paprsky jsou měkké a udržují příjemnou teplotu. Vypadá jako by bylo na obloze přikované, ale přesto nepálí. Je to jedno z nekonečné škály kouzel, které tohle místo nabízí k vidění.
Démon se zastavuje u stájí, které jsou postavené hned u vchodu do města. Milý stájník koně přebírá bez zdlouhavých otázek a za lesklý zlaťák se ještě ochotně ukloní a slíbí tu nejvyšší kvalitu svých služeb.
Jarod se obrací ke svým druhům s chmurným výrazem. „Tak jsme konečně tu. Teď se rozdělme. Vy dva prohledejte město a my s Misley půjdeme do věže.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top