Dívka v temnotě

Dívka v temnotě

Jsem Lilly.
Celým jménem Lilly Scarlett Harrington rozená Bailey. Ano, Lilly není žádná zkratka nějakého jména. Jsem prostě Lilly. Před jedenácti lety byste mě mohli nazvat naivní Lilly, protože jsem se zamilovala do atraktivního a zároveň velmi charismatického muže a naivně jsem si myslela, že by to mohlo fungovat.
Musím se sama sobě vysmát.
Jeho jméno bylo Jared Harrington. Rok po seznámení jsme se vzali a pár měsíců na to se nám narodilo dítě. Byla to krásná holčička s očima po mě a vlasy po něm.
Všechno bylo perfektní.
Do chvíle než jsem se dozvěděla, že tenhle atraktivní a charismatický manažer spí s jinou atraktivní a charismatickou manažerkou z jeho firmy. Její jméno bylo Holly Lestrad. Vyrazili spolu na pracovní cestu do Milána, kde to všechno začalo.
Nejhorší na tom všem ale bylo, že jsem se to dozvěděla až ve chvíli, kdy přede mě na stůl položil žádost o rozvod a zmizel z našeho domu jako pára nad hrncem. Samotný rozvod by mě tak netrápil. Měla jsem Dakotu, naši krásnou holčičku, ale on se rozhodl, že mi vezme i ji. Podal žádost k soudu o přidělení opatrovnictví. Prý jsem nezpůsobilá se sama starat o dítě a on má všechno, co potřebuje.
Ne, to ještě nebylo to nejhorší.
Mnohem víc mě ranila skutečnost, že Dakota o život s ním skutečně stojí. Už od jejích pěti let byl pro ni Jared něco jako modla. Byl světlem v temnotě. S tím jsem se jen těžko mohla rovnat, ale nevzdávala jsem se. Během doby, co se vedlo soudní jednání o našem rozvodu, byla Dakota u mě v našem domě.

„Proč ne, zlato? Nedala by si mi alespoň šanci? Copak mě nemáš ráda?“
„Miluji tě,“ odpověděla a pohledem shlédla ke svým založeným rukám na stole. „Ale tatínek mě vždycky chránil před ním.“
„Před kým?“ vyhrkla jsem.
„Nemá jméno. Je to prostě pan Nikdo.“
„Už zase tohle…“ posteskla jsem si.
Dobře jsem věděla, o čem mluví. Byla to její noční můra z dětství. Jednou se jí stala nehoda a od té doby věřila, že to byl on, kdo jí to způsobil. Démon ukrytý ve sklepě.
„Myslím, že už jsi dost stará na to, aby si věřila na duchy.“
„Ale pan Nikdo není duch! Je skutečný a pořád se ukrývá ve sklepě. Říkal, že nikdy neodejde a neopustí tenhle dům.“
Hleděla jsem do její dětské tváře a uvědomila si, že tomu stále ještě věřila. Trochu mě to překvapilo, protože od té události uběhlo už několik let, aniž by se o něm zmínila. Podle psycholožky se dětem tyhle věci vrací, když prožívají nějaké trauma. U Dakoty mě to nepřekvapilo. Musela si toho hodně vytrpět. Náš rozchod s Jaredem neprobíhal vůbec v klidu. Několikrát jsme se pohádali do krve a jeho odchod ji také hodně zasáhl.
„Dakoto,“ vydechla jsem smutně a položila svou ruku na její. „Vím, že se kvůli té události na mě pořád zlobíš, ale já ti slibuji, že jestli mi dáš šanci, tak se to už nikdy nebude opakovat. Budu tě chránit jako tvůj otec.“
Její roztomilá tvář se stále mračila. Stáhla obě ruce pod stůl. „Tatínek mi pomohl, když ty jsi tam nebyla. Přinesl světlo na to temné místo. Zahnal pana Nikoho,“ vyhrkla. „On vždycky bude mým světlem, zatímco ty sebou neseš jen temnotu!“
„Dakoto, jak to se mnou mluvíš?!“ ohradila jsem se. Ale vlastně jsem to říct nechtěla. Neodkázala jsem si ani představit, čím si musela procházet a místo toho, abych si ji naklonila na svou stranu, jsem ji od sebe akorát ještě víc odháněla.

Dalšího dne zazvonil telefon.
Vyšla jsem z kuchyně do chodby, když jsem si všimla, že dveře do sklepa byly otevřené. Musela jsem kolem nich projít, a tak jsem nahlédla dovnitř.
„Dakoto, jsi tam dole?!“ zavolala jsem, ale nikdo se nazpět neozval.
Světlo bylo zhasnuté a dole nebylo nic slyšet. Zavřela jsem proto dveře a přešla jsem k telefonu.
„Halo?“
„Ahoj Lilly, to jsem já Jared. Jak se máš?“
Vážně se mě zeptal, jak se mám?
Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. „Co chceš?“
„Hej, proč tak zprudka? Myslel jsem, že jsme si všechno vyříkali.“
„Co. Chceš?“ zopakovala jsem důrazně.
„Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit. Jsi doma?“
Jen jsem dlouze vydechla a chytila se za temeno hlavy. Vrátily se mi migrény.
„Halo?“ ozvalo se z druhé strany po delší odmlce.
„Jo, pracuji z domova. Můžeš se stavit.“
„Fajn, budu tam tak za hodinu, jestli ti to vyhovuje.“
„Budu tady.“
Zavěsila jsem.
Ještě dlouhou chvíli jsem stála opřená zadkem o konferenční stolek vedle telefonu. Přemýšlela jsem o tom, co udělám, až ho zase uvidím. Byla to dlouhá doba, co jsme se jen handrkovali skrze právníky. Neměli jsme příležitost si promluvit jen mezi čtyřma očima bez všeho křiku a osočování. Nevěděla jsem, co od toho vlastně čekám, ale pro jistotu jsem se rozhodla, že si půjdu umýt hlavu a udělám ze sebe člověka.
Naklonila jsem se ke schodům do patra. „Dakoto, pojď se nasnídat. Táta přijede.“
Najednou jsem ucítila studený závan vzduchu. Otočila jsem se za sebe do chodby a viděla jsem, že dveře do sklepa byly opět otevřené dokořán. Přišla jsem blíž a nahlédla jsem dovnitř.
„Dakoto, jsi tam?“ zavolala jsem, ale opět se neozvala žádná odpověď.
Vzala jsem dveře za kliku a několikrát jsem s ní zakvedlala, ale nezdálo se, že by byla nějak uvolněná. Zavřela jsem dveře a zatáhla jsem, ale západka také fungovala dobře. Dveře se nehnuly z místa.
„Budu dole během minuty!“ ozval se z horního patra dívčí hlas.
V tu chvíli mnou projel nepříjemný pocit. Promnula jsem si zmrzlé ruce a přesunula se do kuchyně.

Měl zpoždění.
To mu bylo podobné. Když jsem si to zpětně přehrála, uvědomila jsem si, že ho možná zdržovaly zálety s tou dlouhonohou blondýnou. V tu chvíli mi došlo, jak jsem ubohá. Vyžehlila jsem si vlasy a nalíčila se kvůli chlapovi, který mi zahýbal a teď žije se svou milenkou.
Do ruky jsem rychle vzala kapesníček z krabice před zrcadlem a chystala jsem ze sebe všechno to líčení smýt, ale v tu chvíli zazvonil zvonek u dveří.
„Tatí! Tatí! Tatí!“ ozval se veselý hlas naší dcery.
Následoval ho mužský smích mého bývalého muže.
Jen jsem poraženě vydechla a na nos si narazila brýle se silnými černými obroučkami, které jsem nosila jen, když jsem pracovala na počítači. Pomalým krokem jsem sešla schody do chodby. Pohlédnul na mě těma pronikavě modrýma očima a usmál se tím dokonalým úsměvem, ze kterého se mi ještě nedávno podlamovaly kolena.
„Ahoj Lilly.“
„Ahoj,“ odpověděla jsem suše. „Dakoto, běž do svého pokoje. Potřebuji si s otcem promluvit o samotě.“
„Slíbíte mi, že nebudete křičet?“ zeptala se s protáhlým obličejem.
Opět jsem se nezmohla na nic víc než dlouhý výdech. Jared převzal iniciativu. Sehnul se k ní a s tím perfektním úsměvem řekl: „Slibuji, že se už s maminkou nebudeme hádat, prcku. Jen si přátelsky promluvíme o věcech, o kterých mluví dospělí. Jasnačka?“
„Jasnačka,“ přikývla a já konečně na jejích ústech zase viděla ten veselý dětský smích. Rozběhla se směrem ke schodišti a zmizela za dveřmi svého pokoje.
„No, podívejme se na tebe,“ upřel na mě svou pozornost. „Vypadáš skvěle, Lilly.“
Jen jsem si znechuceně odfrkla. „Kafe?“
„Rád,“ přikývl a následoval mě do kuchyně.
Jeho zkoumavý pohled si to prohlížel všude kolem. Zaujal ho můj notebook otevřený na stole. Kolem něj jsem měla poházené různé papíry, které jsem potřebovala k práci.
„Koukám, že pořád tvrdě dřeš, co?“ zeptal se. Z jeho úsměvu jsem měla pocit, jakoby se mi vysmíval.
Opanovala jsem ho zahořklým pohledem a přisunula mu bílý hrnek s kávou.
„Chtěl si mluvit, mluv.“
„Ale no tak, nebuď taková,“ zakroutil hlavou a nasadil zmučený výraz. „Myslel jsem, že si promluvíme jako dva dospělí lidé a ne děti, co si ve školce kradly hračky.“
„Kradly hračky?“ vyhrkla jsem nevěřícně. „To snad nemyslíš vážně. Nemluvíme tu o kradení nějaké pitomé hračky ale manžela a otce od rodiny!“
„Nikdo mě od Dakoty neukradl,“ zvážněl. „To dobře víš. Stojím o ní a udělám cokoliv, abych jí získal do péče.“
„Jo, tohle jsem už slyšela,“ pokývala jsem hlavou.
Chvíli se odmlčel a následně položil na kuchyňskou linku modré desky. „Kvůli tomu jsem dnes přišel. Chci se dohodnout. Moje právnička sepsala tohle,“ přisunul je směrem ke mně.
Byla jsem známá tím, že jsem tvrdohlavá. Stála jsem proto se založenýma rukama na prsou a tvrdým pohledem jsem hleděla do jeho tváře, aniž bych se na desky podívala.
Jen poraženě vydechl. „Píše se tam, že Dakota u tebe bude moci být dva dny v týdnu a z toho každý měsíc jeden víkend. Bez žádného dozoru. Jen ty a ona.“
„Jdi se bodnout!“ zavrčela jsem a ukázala jsem sprostě prstem do jeho tváře, která se tvářila, jakoby mi právě prokázal nějakou službu nebo co. To mě dokázalo rozpálit doběla.
Opět nastalo ticho. Klepala jsem se vzteky a věděla jsem, že moje rudá tvář musela být vidět i pod tou vrstvou make-upu. On se na druhé straně tvářil klidně. Chvíli tam jen tak stál s jednou rukou na deskách a tou druhou založenou v pase. Následně je obě natáhl směrem ke mně.
„No tak, Lilly, copak už jsme si vážně tak cizí?“ spustil tím nejsladším tónem, jaký jsem z jeho úst slyšela. Jeho ruce mě chytily v pase a lehce si mě přivinul na hruď.
Bránila jsem se… alespoň prvních pár sekund. Následně jsem jen odevzdaně položila ruce na jeho hrudník a svou tvář jsem odvrátila na stranu. Věděla jsem, že jestli mu v tu chvíli pohlédnu do očí, tak budu ztracená.
Jeho čelo se přitisklo k mému spánku. Mohla jsem jasně cítit jeho dech na své tváři. Říkala jsem si, jaký proradný hajzl to je, když tohle dělal. Snažil se mnou manipulovat skrze ty poslední zbytky citů, které jsem k němu někde hluboko v sobě stále cítila. Věděla jsem, že jsem úplně pitomá, když se podvolím. Měl doma ženu, které jsem ani z daleka nesahala po kotníky. Přes to všechno jsem nedokázala odolat.
Neměla jsem žádnou hrdost.
Jednu ruku zvedl vzhůru, aby sundal mé brýle z obličeje. V tu chvíli jsem na něj pohlédla.
Lehce se usmál. „Víš, bylo skvělé chodit se ženou, která nosí brýle. Je to pak jako chodit se dvěma najednou.“
Byl to hloupý vtip a v naší situaci to znělo spíš jako výsměch mojí osobě. Vlastně jsem byla k smíchu, protože jsem opět podlehla jeho kouzlu. Zasmála jsem se a sklopila oči k jeho hrudi.
„To je ono. To je ten úsměv, co jsem chtěl vidět,“ řekl a tón jeho hlasu se změnil. Jednou rukou mi zajel do vlasů a neváhal už ani chvíli, aby mě políbil.
Nebránila jsem se.
Klesla jsem na dno své sklenice studu. Nejsmutnější na tom bylo, že jsem celou dobu v hlavě přemítala o tom, že to dělá jen proto, aby získal to, co chce. Tak jak to dělal vždycky. Jenže ta touha byla silnější než já.
„Tatínku…“ ozval se tichý dětský hlas od dveří.
Ihned jsem se vysmekla z jeho obětí a odvrátila se pryč.
Spěšně vzal situaci pod kontrolu. Pohledem se obrátil k Dakotě, která akorát přišla z chodby. „Copak je, prcku?“
„Ty a maminka jste zase spolu?“
„Ne, zlato,“ vmísila jsem se do rozhovoru, když jsem viděla, že Jared ztratil slova. „Já a tvůj otec jsme se jen o něčem bavili.“
„Aha,“ vydechla, ale nezdálo se, že by jí tahle odpověď stačila.
„Dakoto, co kdyby si svého otce vyprovodila. Už jsme skončili.“
„To už musíš jít?“ zeptala se s neskrývaným zármutkem v čokoládových očích.
„Ano, prcku, ale neboj, brzy se zase uvidíme,“ usmál se na ni a prstem jí lehce cvrnknul do nosu. Jeho pohled se opět obrátil ke mně. „Popřemýšlej o tom, jo?“
Bylo mi jasné, že myslí tu dohodu, kterou přinesl. Vždyť o to celou dobu šlo. Doprovodila jsem je ke dveřím. Dakota trvala na tom, že s ním půjde k autu. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem jen, aby odešel a rychle. Zavřela jsem za nimi dveře a obrátila se zpátky do chodby.
Chtěla jsem ze sebe smýt tu špínu. Uvědomila jsem si, že parfém, který jsem z něj cítila, byl ženský. Musel patřit Holly. Pravděpodobně jím načichl, když se s ní ráno láskyplně loučil. Se znechuceným výrazem jsem vyrazila ke schodům, když jsem si všimla, že dveře od sklepa byly opět otevřené. Překvapeně jsem trhla pohledem k oknu, kterým bylo vidět na příjezdovou cestu. Jared se na ní loučil s Dakotou.
„…a neříkej tetě Holly, co jsme dělali s maminkou, ano?“
Přikývla.
Znovu jsem se obrátila ke dveřím do sklepa. Poháněná vztekem jsem vešla na dřevěné schody. Nahmatala jsem vypínač a po místnosti se rozneslo žluté světlo. Sešla jsem až dolů.
„Jestli tady někdo je, tak ať si mě nepřeje. Jsem tak vytočená, že to nedopadne dobře,“ šeptala jsem si sama pro sebe se zaťatou čelistí.
Vzala jsem do ruky páčidlo, které leželo s ostatním nářadím na stole. Došla jsem až na konec místnosti, ale na nikoho jsem nenarazila. S rozčíleným zafuněním jsem se obrátila zpátky ke schodům. V tu chvíli mě obklopila tma a zaslechla jsem hlasité bouchnutí dveří.
„Dakoto?!“ zavolala jsem.
Ve sklepě nebyla žádná okna, takže mě obklopila dokonalá tma. Trochu jsem zpanikařila, protože jsem nemohla najít cestu ke schodům. Bála jsem se, že do něčeho narazím a zraním se.
„Dakoto, otevři ty dveře! Tohle není legrace!“ zavolala jsem znovu.
To mě panika pohltila úplně. Zakopla jsem o něco na podlaze a padla na všechny čtyři. Ozvalo se zoufalé zavzlykání z mého hrdla. Šourala jsem se pomalu náhodným směrem a doufala, že je to ten správný k východu. V tu chvíli moje rameno zavadilo o nohu stolu.

„Mami? Mami?! Probuď se! Probuď se!“
Otevřela jsem oči. Nad mou hlavou se pohupovala zlatě zářící žárovka. Dakota se nade mnou skláněla s útrpným výrazem. Když viděla, že se moje oči otevřely, otřela si slzy z tváře.
„Dakoto, co se děje?“ zeptala jsem se.
Byla jsem stále trochu zmatená. Třeštila mi hlava, a když jsem se dotkla temene, na dlani mi ulpěla krev. Rozhlédla jsem se kolem sebe a viděla jsem, že vedle mě na podlaze leží kladivo a o kus dál zborcený stůl, na kterém leželo všechno nářadí.
Existoval na světě ještě větší smolař?
Hádala jsem, že zbýval už jen ten, koho by ta rána do hlavy kladivem zabila. Uvnitř jsem si patřičně oddechla. Snažila jsem se postavit na nohy, i když se mi hlava ještě trochu motala. Dakota se pevně držela mých džínů, když jsme společně vycházely schody. Následně za sebou zabouchla dveře.
Rozpomněla jsem si na poslední události, a tak jsem se na ni otočila s tázavým výrazem: „Proč si mi zavřela dveře, Dakoto?“
„Nezavřela jsem je,“ namítla a zakroutila hlavou. „Loučila jsem se venku s tatínkem, a když jsem se vrátila, nikde jsi nebyla, a tak jsem tě šla hledat.“
Jen jsem vydechla. Potřebovala jsem rychle lékařskou pomoc a neměla jsem sílu s ní argumentovat. Obrátila jsem se čelem k telefonu, abych zavolala svého lékaře.
„To udělal on. Řekl mi, že je to moje vina. Prý už jsem si s ním nebyla dlouho hrát, a tak si chtěl hrát s tebou.“
„Dobře, jak myslíš,“ mávla jsem nad tím rukou. Cokoliv v tu chvíli řekla, mi bylo ukradené. Myslela jsem jen na to, jak se co nejrychleji zbavit té bolesti.

Usnula jsem u počítače.
Doktor řekl, že to na otřes mozku nevypadá, ale přes to si rána na mé hlavě vysloužila několik stehů. Podle jeho slov jsem měla odpočívat, ale měla jsem ještě rozdělanou nějakou práci, a tak jsem ji chtěla dodělat. Jak u mě poslední dobou bylo zvykem, ze stresu jsem nedokázala dobře usnout, a tak jsem si pomáhala léky na spaní. Následek to mělo ovšem takový, že čas od času jsem usnula během dne.
Stejně tomu tak bylo i tehdy.
Cítila jsem, jak mě ruce mé holčičky hladily po vlasech. Za posledních pár týdnů to bylo to nejpříjemnější probuzení, které jsem pocítila. Zvedla jsem hlavu vzhůru a sundala si brýle, abych si mohla promnout unavené oči.
„Promiň, Dakoto,“ vydechla jsem s krátkým zívnutím. „Maminka na chvíli usnula. Jen to tady uklidím a můžeme si zahrát nějakou hru.“
Shrnula jsem všechny papíry na jednu hromadu a otočila jsem se za sebe, abych pohlédla do tváře svého dítěte, ale v tu chvíli tam nestál nikdo. Překvapeně jsem se rozhlížela po prázdné kuchyni.
„S kým to mluvíš?“ zeptal se mě hlásek od dveří do obývacího pokoje. „Je tady tatínek?“
S vytřeštěným pohledem jsem se obrátila tím směrem. Dakota stála v pyžamu mezi dveřmi a mnula si oči, protože se akorát probudila.
„Oh, to musel být on, s kým si mluvila. Pořád si chce s tebou hrát,“ smutně svěsila ramena. „Neměla bys nechávat otevřené dveře od sklepa, protože jinak může vyjít ven.“
Obrátila se jakoby právě vůbec nic neřekla a zašla zpátky do pokoje. Ještě dlouhou chvíli jsem jen zírala na to místo. Po té jsem s vytřeštěným pohledem vstala ze židle a rozběhla se na chodbu. Dveře od sklepa byly opět otevřené. V tu chvíli jsem nepřemýšlela dlouho. Rychle jsem je zabouchla, jako bych se uvnitř skutečně snažila udržet nějakého démona. Dakotu hluk vylákal na chodbu.
„Víš, že to nebude fungovat, pokud nebude uvnitř, že jo?“ zeptala se a zvedla ke mně ty pronikavé oči.
Byla jsem vyděšená.
Ano, byla. Bylo to ponižující. Celá realita, ve které jsem žila, byla ponižující. Popadla jsem proto svou dceru za ramena a lehce jsem s ní zatřásla.
„Snažíš se mě vyděsit? To ty neustále otevíráš ty dveře, a pak si mi sahala na vlasy...“
V tu chvíli jsem spatřila ten nejčistší odraz strachu. Byl v jejích očích. Vymanila se z mého sevření s lehkým zavzlykáním.
„Děsí mě, když se mnou mluvíš tímhle tónem. Nic jsem neudělala.“
Najednou jsem si uvědomila, jakou hloupost jsem udělala. „Promiň, zlato. Maminka je v poslední době trochu přetažená.“
Přikývla.
Snažila jsem se na ni usmát, abych ji uklidnila. Jemně jsem ji polaskala na hlavě. „To je moje šikovná holčička. Co bys říkala na to, že bychom si o víkendu někam vyrazily?“
Její oči v tu chvíli zazářily jako dva lampióny. „Mohly bychom jet za tatínkem!“
Moje tvář zbledla. Uvnitř mě to hořelo. Copak se úsměv na její tváři objevil, jenom pokud šlo o Jareda? Přistihla jsem se, že mu závidím a zároveň na něj i žárlím. Musela jsem se krotit. Nemohla jsem si dovolit další výbuch, jinak bych o Dakotu mohlo přijít úplně.
Znovu jsem se usmála a lehce ji pohladila po ruce. „Ne, zlato. Myslela jsem, že bychom byly jen ty a já.“
„Oh,“ vydechla a na její tváři se zračilo to neskrývané dětské zklamání.
V ten okamžik jsem zapochybovala sama o sobě a o svých úmyslech. Můj boj o opatrovnictví Dakoty byl jen z čisté sobeckosti. Chtěla jsem zachránit jen svou existenci, protože bez ní by už mi nic nezbývalo. Naproti tomu Jared měl vše. Možná jsem ji měla nechat jít. Měla jsem přistoupit na tu stupidní dohodu, ale já to nedokázala. Nemohla jsem se vzdát. Bylo ještě příliš brzy. To jsem si tehdy myslela. Když se k tomu teď vrátím, tak byl právě ten správný čas. Všechno mohlo dopadnout jinak.
„Půjdu si zabalit věci,“ dodala sklesle a otočila se ke schodům.

Sobota. Ráno.
Vstala jsem časně. Všechny naše tašky jsem naložila do auta, které jsem konečně po dlouhé době vyvezla z garáže. Na hlavě jsem měla naražený klobouk, protože bylo krásné slunečné ráno. V tom hřejivém světle se hned všechno zdálo být hezčí, ale netrvalo to dlouho. Pohledem jsem šlehla ke dveřím a už s Dakotiným výrazem mi mělo být jasné, že je něco špatně.
„No tak, zlato, nastup do auta,“ vybídla jsem ji.
Stála na prahu s protáhlou tváří a v rukách svírala modrý batoh.
On s námi chce jet taky.“
V tu chvíli jsem pocítila, jak mi po zádech proběhl mráz a na rukách mi z toho vyskočila husí kůže. Tvář mi opět zbledla a úsměv se rychle vytratil. Musela jsem si znovu připomenout, že se mám ovládat. Bylo to dítě a děti mají bujnou fantazii. Jako správná matka bych to měla umět zvládnout. Nesměla jsem se podceňovat, jako mě podceňoval Jared.
Znovu jsem se pokusila na sobě vyloudit úsměv. Přiklonila jsem se k ní. „Nemůžeš mu prostě říct, že je to dámská jízda?“
„Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale on řekl, že pokud odsud odejdeme, tak ti znovu ublíží,“ sklopila pohled do země. „Zněl opravdu naštvaně.“
„Znovu?“ přimhouřila jsem nechápavě oči.
V tu chvíli mi to došlo. Snažila se mi naznačit, že tehdy ve sklepě jsem si své zranění nezapříčinila sama, ale že to byla jeho práce. Zvedla jsem pohled do chodby za jejími zády a všimla si, že dveře do sklepa se pomalu otevírají.
Můj pohled opět zamířil do její tváře. „Dobře, tak mu řekni, že si s ním ráda budu hrát, ale musí se mi ukázat.“
„Tak dobře, zkusím to,“ souhlasila a její hlas zněl o něco klidněji. „Teď bychom se měly vrátit dovnitř.“

Jeho hlas v telefonu zněl tak klidně a spokojeně.
Ano, byla jsem zoufalá. Tak zoufalá, že jsem zavolala té osobě, kterou jsem v tu chvíli chtěla vidět ze všech lidí nejméně. Dorazil s dvacetiminutovým zpožděním. Mě to přišlo jako věčnost. Po celou tu dobu jsem neodtrhla pohled od dveří do sklepa a hryzala jsem si nehty nervozitou. Dakota už dávno spala, a tak jsem Jaredovi řekla, ať mě jen prozvoní.
Zvuk telefonu mě vyděsil.
S rozbušeným srdcem jsem došla ke dveřím a otevřela je. Stál tam jen v černé košili a úzkých džínách. Na tváři měl ten osobitý úsměv.
„Ahoj Lilly,“ pozdravil mě.
„Buď potichu,“ odsekla jsem. „Dakota už spí.“
Přikývl a výraz v jeho tváři se změnil na mírně znepokojený. V tichosti mě následoval do kuchyně. Sedl si na barovou židli a čekal, že mu nabídnu něco k pití. Natočila jsem vodu do sklenice a trochu hrubým gestem jsem s ní bouchla do stolu.
„Dobře, Lilly, trochu mě děsíš. Myslel jsem, že chceš mluvit o té dohodě,“ prohodil, jakoby v tu chvíli neexistovalo nic než ta zatracená dohoda!
Tím mě vytočil ještě víc. Už jsem v sobě nenašla nic, čím bych se mohla uklidnit a držet své emoce na uzdě. „Už jsem ti řekla, že na tvoji dohodu kašlu. Chci mluvit o Dakotě.“
„Dobrá, tak mluv. Cokoliv se týká mé holčičky, mě zajímá.“
Jen jsem se nevěřícně zašklebila. „Poslední dobou pořád mluví o tom duchovi ze sklepa.“
„Duchovi ze sklepa?“
„Copak si už zapomněl? Pan Nikdo.“
Jen dlouze vydechnul. „Jak bych na tohle mohl zapomenout?“ řekl a sjel mě káravým pohledem. Cítila jsem se jako největší padouch lidstva. „Myslel jsem, že z toho vyrostla.“
„Tak nevyrostla. Dokonce si myslím, že to ani nejde.“
„No tak, Lilly, přestaň s tím. Vždyť jsme o tom už mluvili. Psycholog říkal, že děti v těžkých situacích hledají různé způsoby jak se proti nim bránit.“
„Vím to, ale já… Začínám mít pocit, že je to pravda.“
Jen se výsměšně uchechtnul. Hleděl na mě jako na blázna. V tu chvíli jsem v jeho očích viděla ten typ pohledu, kterým říká, že mě nezná.
„Zase si začala brát ty prášky na spaní?“
„To s tím nesouvisí…“
Vstal ze židle. Jeho výraz se změnil na lítostný. Klesla jsem už tak hluboko, že mě začal litovat. V tu chvíli jsem se cítila dost uboze.
Přišel ke mně blíž a vzal mě za ruce. Opět ke mně začal mluvit tím přeslazeným hlasem: „Lilly, přestaň trápit sebe i ji. Přistup na tu dohodu. Vždyť víš, že se o ni dobře postarám.“
Zase ta zatracená dohoda!
Zaťatou pěstí jsem ho od sebe odstrčila. „Přestaň na mě sahat!“ ohradila jsem se a má tvář byla rudá vzteky. „Vím, o co se pořád snažíš, ale to se ti nepovede. Jsem jen hrozně unavená, ale to bude v pořádku. Potřebuji jen trochu spánku. Nikdy ti nedovolím, aby si Dakotu odvedl a vychovával ji s tou courou!“
„Kroť svůj slovník,“ ukázal na mě prstem. „Není to žádná coura.“
„Ne? Tak to promiň,“ nasadila jsem sarkastický tón. „Asi jsem si jí spletla s někým, kdo spí s manželem jiné ženy, když ona je doma s jeho nemocnou dcerou, která má horečky a blouzní.“
„Vážně, Lilly? Takhle to chceš?“ pokrčil nevěřícně rameny. „Tak teď ti řeknu, co si pamatuji já. Pamatuji si, že před pár lety jsem pracoval od rána do večera, abych uživil tebe i malou. Když jsem se jednoho takového večera vrátil z práce, našel jsem tě v deliriu. Spala jsi jako dřevo po těch tvých kouzelných prášcích na spaní, zatímco naše holčička ležela v kaluži krve ve sklepě pod regálem. Měla zlomené obě nohy a nemohla se vůbec hýbat. Plakala, ale to ty si nemohla slyšet.“
„Tohle není fér,“ zavzlykala jsem. Do očí se mi hrnuly slzy. Samozřejmě, že jsem si tohle pamatovala jako včera. Pronásledovalo mě to v nočních můrách.
„Není to fér, huh? To je to, co mi na to řekneš,“ zamračil se pohrdavě. „Vážně jsem se na to snažil zapomenout a pamatovat si tě jako dobrou a milující mámu. Jde to těžko, když mi každým dnem dokazuješ pravý opak!“ zakřičel, až to ve mně hrklo. „S tím je teď konec, Lilly. Říkáš, že kašleš na tu dohodu? Tak jo, protože já na ni teď už taky kašlu. Zítra zavolám psycholožce a zařídím, aby udělala posudek pro soudce. Chtěl jsem to po dobrém, ale nedáváš mi jinou možnost. Můžeš rovnou zapomenout, že tě vůbec nechají ji vídat i kdyby to mělo být s dozorem. Sbohem, Lilly, čekej telefon od mé právničky.“
Zůstala jsem stát jako opařená a jen jsem sledovala, jak jeho záda mizí ve dveřích. V tu chvíli se moje kolena podlomila, jakoby je někdo přeťal mačetou. Skácela jsem se na dno jámy zoufalství.

„Ahoj Dakoto, já jsem doktorka Travisová, ale můžeš mi říkat Abby,“ usmála se na ni bělostnými zuby, které dokonale kontrastovaly s její ebenovou tváří.
Mohla jsem je sledovat jen přes sklo, ale z řeči Dakotina těla mi bylo jasné, že se tam necítí vůbec dobře.
„Ahoj Abby.“
„Ráda bych si s tebou promluvila o mamince a tatínkovi,“ pokračovala tím přátelským tónem. „Nebude ti to vadit?“
Zakroutila hlavou.
„Dobře, tak mi o nich něco pověz. Cokoliv.“
Zamyslela se, ale ne moc dlouho. „Máma má dlouhé hnědé vlasy, ale ty tátovy vypadají jako moje.“
„A jak se chovají, když jsou spolu?“
„Pořád se hádají kvůli nějaké couře.“
V tu chvíli jsem dokázala jen sklopit hlavu s dlouhým výdechem. Tohle nedopadne dobře. Vědomí, že jsem si to zapříčinila sama mě ničí o to víc.
Doktorka byla zaskočená, ale jako správná profesionálka se rychle chopila situace. „Tvoje maminka tohle slovo řekla před tebou?“
Dakota přikývla. „Myslím, že nevěděla, že je poslouchám.“
„Aha, a jak se maminka chová, když jste jenom spolu?“
„Je smutná. Nikdy se neusmívá. Celé dny sedí u stolu v kuchyni a pracuje. Občas tam i usne, a potom si musí vzít prášky v oranžové krabičce, aby mohla zase spát. Nemám ráda, když je bere. Spí pak tak tvrdě, že mě neslyší.“
„Zdá se, že toho má asi hodně na práci. Určitě si na tebe někdy udělá čas, že ano?“
Jen pokrčila rameny. „Snaží se.“
„A co tvůj tatínek? Jaký je on?“
V tu chvíli jsem na její tváři spatřila ten úsměv, který dokázal zahnat všechny chmury. Opět to bylo jen díky Jaredovi. Víc než kdy dřív jsem si uvědomovala, že to možná takhle mělo být. Že jsem svou šanci podepsat tu zatracenou dohodu propásla a teď o ni přijdu úplně. Ale nebyla to špatná věc. Teď, když jsem to mohla slyšet přímo z jejích úst, jsem si také uvědomila, že v mé přítomnosti nebude šťastná. Nemohla jsem jí dát to světlo do života, které obstarával on. Po tvářích mi začnou stékat slzy.
„Tatínek je prostě nejlepší. Má velký úsměv a vždycky obstará nějakou zábavu,“ zasmála se.
„To je skvělé. A co jeho nová přítelkyně Holly? Je na tebe hodná?“
„Holly je v pohodě,“ pokrčila rameny. „Tatínek ji má rád, takže já taky.“

„Je mi líto, paní Harringtonová, ale raději vám to řeknu rovnou,“ spustila ta doktorka s ebenovou tváří. V jejím výraze se odrážela lítost. Ostatně to skoro ve všech výrazech, s kterými jsem tou dobou přišla do styku. „Nevypadá to pro vás moc dobře. Bude lepší, když se na to připravíte.“
„Jak se můžu připravit na to, že přijdu o svou jedinou dceru? Jestli pro tohle máte nějakou radu, tak sem s ní.“
Vydechne. „Můžu vám dát kontakt na jednoho kolegu, který by vám mohl pomoci vyrovnat se se všemi útrapami, kterými si právě teď procházíte. Dejte nejdřív dohromady svůj život, a pak se můžete pokusit odvolat. Třeba vám soud dovolí střídavou péči.“

Ozve se zvonek u dveří.
Šlehnu pohledem k hodinám nad kuchyňskou linkou. Je už dost pozdě. V tuhle hodinu bych návštěvu nečekala. Šouravým krokem přijdu ke dveřím. Na návštěvy nemám ani pomyšlení, ale mohlo to být něco důležitého. Za dveřmi stojí Jared. Jednou rukou se opírá o futro dveří. Snaží se na sobě vyloudit úsměv. Jen nevěřícně zakroutím hlavou.
Přišel se mi vysmívat?
Jeho drzost nezná hranice. Mám chuť praštit mu dveřmi před nosem, ale nenacházím dostatek síly.
„Ahoj Lilly.“
„Laskavě si odpusť to svoje: ‚Ahoj Lilly.‘,“ zavrčím nevrle.
„Hlavně v klidu. Nepřišel jsem válčit,“ spustí klidným tónem. „Chtěl jsem se zeptat, jestli si v pořádku. Dakota mi dneska dopoledne říkala, že ses prý nedávno zranila. Proč si mi o tom neřekla, Lilly? Mohla jsi omdlít…“
„Takže teď máš o mě najednou starosti?“
„Nenech se mýlit. Jde mi o Dakotu. Kdyby sis ublížila, co by dělala?“
Rezignovaně vydechnu. „Promiň. Teď už se o tohle bát nemusíš. Zítra je soud, takže bych ocenila, kdyby si nás dnes nechal o samotě. Chtěla bych poslední večer se svou dcerou trávit jen mezi námi.“
„Proto jsem tady,“ řekl a nejistě se podrbe na hlavě. „Víš, hodně jsem přemýšlel a mrzelo mě, co jsem ti před tím řekl. Byl jsem vzteky bez sebe, ale chci, aby si věděla, že nechci, aby Dakota zapomněla na svou mámu. Nikdy jsem to nechtěl.“
„A to znamená?“
„To znamená, že bych stále souhlasil s tou dohodou.“
„Opravdu?“ vytřeštím překvapeně oči.
Přikývne. „Jen mi musíš slíbit, že se dáš dohromady.“
„Já… slibuji!“ vyhrknu. Přivítala jsem to jako svou druhou šanci, které jsem se rozhodně nechtěla vzdát. Nikdy bych nevěřila, že to bude zrovna Jared, kdo mi podá záchranné lano do té jámy zoufalství.
„Tak se mi to líbí,“ usměje se. „Měla by ses víc smát, Lilly.“
Nastává chvíle ticha. Hledím do jeho tváře a najednou si já sama uvědomuji, že ho nepoznávám. Tenhle muž, co tu přede mnou stojí, není ten Jared, do kterého jsem se zamilovala, není ani tím mužem, se kterým jsem žila. Až po chvíli si uvědomuji, že to musela být Holly, kdo ho změnil. Nedá se říct, jestli k lepšímu nebo horšímu. Je prostě jen jiný.
„Fajn, tak máš u sebe ještě ty papíry? Když je podepíšeš dnes, donesu je právničce ještě zítra ráno před tím soudem,“ spustí.
„Jistě, jsou v kuchyni,“ přikývnu a ustupuji ze dveří. „Pojď dál. Uvařím ti kafe.“
„Ne, nechci vás rušit. Užijte si večer. Jen mi je přines a já zase pojedu.“
„Dobře,“ souhlasím.
Nemám v úmyslu ho přemlouvat. Rychle přeběhnu chodbou do kuchyně.
Dakota sedí na sedačce v obýváku a sleduje televizi. „Co se děje?“
„Táta se stavil něco vyzvednout,“ odpovídám a pátravě se rozhlížím po lince.
„Tatínek je tady? Bude se s námi dívat na televizi?“
„Ne, zlato. Pospíchá domů,“ odbíjím ji. Na čele se mi vykreslí vráska. „Neviděla si tady barevné desky?“
Kroutí hlavou. „Pan Nikdo je musel odnést.“
Jen vydechnu. „Hm, fajn. Tak mu vyřiď, že si je může strčit-,“ zarážím se právě včas. „Zapomeň na to. Hned jsem zpět.“
Odběhnu zpátky ke dveřím. „Nemůžu je najít. Asi jsem je omylem vyhodila.“
„No, to nevadí. Zvládneš se zítra dopoledne dostavit ještě před tím soudem do kanceláře mé advokátky? Podepíšeme je tam.“
„Jasně,“ přikývnu s úsměvem. „Jen mi pošli adresu.“
„Určitě,“ souhlasí. „Tak pa, Lilly. Uvidíme se zítra.“
„Ahoj,“ usměji se na rozloučenou a zavřu za ním dveře.
Vracím se do obývacího pokoje. Dakota již není na pohovce. Sedám si proto sama a do náruče beru popcorn, který nechala ležet na stole. Vrací se od kuchyňské linky a v ruce drží šálek horké čokolády. Podává mi ho do dlaní.
„Oh, díky, zlato,“ usměji se děkovně.
„Pan Nikdo zase otevřel dveře od sklepa, takže je tu teď dost chladno. Měla bys to vypít, dokud je to teplé,“ usmívá se na mě.
Hledím do její tváře poněkud překvapeným výrazem. Je to už dlouho, co by se v mé přítomnosti usmívala, aniž by nepadla zmínka o mém bývalém manželovi. Všechno se asi opravdu nakonec začíná obracet k lepšímu. Přikládám si šálek k ústům a celý obsah vypiji naráz, až se mi opotí čelo.
Zasměje se a obrací svou pozornost zpátky k televizi.
Beru do ruky ovladač a stopuji puštěný film s pohledem upřeným na mou holčičku. „Dakoto, musíme si promluvit o něm.“
„Dobrá,“ přikyvuje.
„Žádný pan Nikdo neexistuje. Je to jen výplod tvé fantazie. Jako malá sis prošla něčím hrozným, a proto sis ho vymyslela. Teď si opět procházíš něčím zlým, a proto se vrátil. Ale je jen v tvé hlavě, zlato.“
„Já vím,“ přikývne s úsměvem.
Trochu mě svou odpovědí zaráží.
„Vím, že žádný pan Nikdo neexistuje. Jen jsem si vymýšlela. Celou dobu jsem to byla já, kdo otevíral dveře od sklepa. To já jsem zhasla světlo a zabouchla dveře, když si byla uvnitř. Sahala jsem ti na vlasy, když si usnula v kuchyni, a pak jsem předstírala, že to udělal on.“
Zírám do její dětské tváře s vytřeštěnýma očima.
„Chtěla jsem jen, aby si uvítala tu možnost se mě zbavit. Chtěla jsem, aby si mě nechala tatínkovi. Několikrát jsem se ti snažila naznačit, že s tebou nechci zůstat, ale ty jsi tak tvrdohlavá. Proto jsem si vymyslela jeho, ale nakonec ani to nefungovalo.“
„Dakoto, hned přestaň s touhle hrou,“ zatvrdím se. Došla mi slova.
„Už je dávno konec,“ pokrčí rameny. Zpod deky vytahuje oranžovou krabičku od mých léků na spaní. „Nechci, aby si přistupovala na tu dohodu. Nechci tě už nikdy vidět.“
Vyděšeně hledím na prázdnou krabičku v její ruce. Pevně ji za ni popadnu a zatřesu s ní. „Co si udělala?!“
„Uvidíš,“ zasměje se.
V tu chvíli mě do břicha bodne krutá bolest. Žaludek se mi obrátí naruby a já mám pocit, že se každou chvíli pozvracím.
„Bude to jako tenkrát, když si spala a neslyšela mě brečet,“ spustí hlasem plným hořkosti. „Akorát že teď už se nikdy neprobudíš.“
Moje oči se zavírají. Všechno kolem se zklidňuje. Jsem ztracená v temnotě.

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top