Element života - Kapitola 5 (část 2/2)

Zvon tu leží v prachu. Je rozkřápnutý na dvě poloviny a jeho srdce je pryč. Tady dole je dost tma. Nikde žádná okna, která by sem pouštěla denní světlo. Sahám proto pro vyhaslou louč na stěně a zapaluji ji. Přede mnou se otevře dlouhá úzká chodba. Pravděpodobně pokračuje zpátky do kaple. Pomalu mířím dál. Po stranách chodby je z každé strany několik dveří. Jsou to pokoje. V každém je jedna postel a jinak nic.
Po cestě potkávám poslední dveře. Jsou zamčené. Moje zvědavost mi nedovolí tohle místo opustit, dokud neprobádám i poslední centimetr tohohle tajemného místa. Ten zvláštní pocit, když jsem vešla na tuhle půdu… Skrývá se tady mnohem víc než několik upírů. Tohle místo má historii a duši.
Vkládám pochodeň do nástavce na zdi. Beru jeden spadlý trám – dobře je to spíš malý úlomek z něčeho čemu se dříve dalo říkat trám – a snažím se s ním vyrazit okovaný zámek. Po chvíli urputného bušení do dveří to vzdávám a vztekle zahazuji klacek do prachu. Když se ovšem připravím na odchod, ozve se za mými zády tiché zavrzání. Zamknuté dveře se sami od sebe otevřely.
Nejistě vcházím dovnitř poháněná touhou zjistit, co se za nimi skrývá. Můj vnitřní hlas mě navzdory nebezpečí, které by tu mohlo číhat, stále přesvědčuje, že je tam přesně to, co celou dobu hledám – odpověď.
Vcházím do místnosti, která je ozářená příjemným světlem. V ovzduší se nevznáší žádný prach. Pokračuji dál úzkou chodbou obloženou třešňovými prkny, až se dostanu do obrovské knihovny. Je do tvaru kruhu a ve spirále pokračuje dolů. Všude po stěnách je spousta regálů plných knih. Přecházím k zábradlí přede mnou. Patří k točitému schodišti, které se line dolů. Musí být obrovská ne-li nekonečná.
O takové kráse se mi nesnilo. Tolik jsem si stýskala po své skromné knihovničce v Gildas a tady se mi otevřela brána do světa divů. Projíždím si několik názvů knih v prvních regálech. Je tu všechno. Některé spisovatele ani neznám, o jiných vím, že jsou zakázaní a další je skoro nepravděpodobné někde sehnat. Tohle místo je pro mě skutečný ráj na zemi.
„Páni,“ žasnu nahlas. Oči mi přecházejí a to nejen z množství knih, které bych nedokázala přečíst za celý život, ale i z nádherné výzdoby. Nad točitým schodištěm visí skleněný lustr, který září pomocí nějakého kouzla a všude po místnosti rozhazuje duhové světlo. Zdi jsou lemované třešní. Všechny knihy jsou čisté a zachovalé jakoby se o ně každý den někdo pečlivě staral.
Z mého úžasu mě vytrhuje hluk vycházející ze spodnější části knihovny. Scházím několik kroků, až dohlédnu za záhyb monumentálního schodiště. U knihovny stojí muž s hnědým pláštěm.
„Našla jsi ji.“
Neodvažuji se přijít blíž, ale ten zastřený hlas poznávám. Je to ten tajemný zachránce z města, podezřelý mnich a bratr démona v jednom.
„Tohle je ta Ztracená knihovna,“ odtuším. „Je to nádhera. Spousta z těchto knih by měla být…“
„Má to svůj důvod proč jsou uloženy tady,“ zastavuje moji užaslou řeč muž v kápi. „Některé z nich by v cizích rukách nemusely přinést dobré věci.“
„Ty jsi Jarodův bratr, že ano?“
„Takže ti to nakonec řekl,“ poznamená pobaveným tónem.
Scházím jeden schod dolů. „Proč se mu stala… ta věc?“
Na chvíli se odmlčí. „Proč tě tolik zajímá jeho život?“
„Nezajímá.“
„Tak nemusím odpovídat.“
„Ale jednu věc bys mi říct mohl,“ zatvrdím se. „Proč jsi mě chtěl ve městě zabít?“
Ozve se jen slabé uchechtnutí. „Já tě zabít nechtěl. Chtěl jsem jen vidět zblízka, s kým se to můj milovaný starší bratr baví… a taky tě trochu postrašit.“
„Aha, pán je vtipálek,“ zabručím nevrle. „To tedy společné nemáte.“
Postupuji o další krok níž. Zdá se, že si mého urputného přibližování ještě nevšiml.
„Ty tady žiješ?“
„Ne, čas od času to tady navštívím, ale většinou cestuji. To je jedna věc, kterou máme s bratrem společnou.“
„A skrývání své tváře. Copak ty schováváš pod tou kapucí?“
Usměje se. „Já? Nic, jsem fešák,“ zasměje se.
Popocházím o další krůček blíž. Konečně mu můžu pohlédnout do tváře. Jeho kapuce je opět zaražená hluboko do jeho čela, takže vidím jen jeho ústa a strniště.
„Takže ty jsi také odešel, když se stala… ta věc?“
„Ta věc,“ zašklebí se. Všímám si, jak se jeho ústa pokrucují v úsměvu. „Ty máš opravdu hodně otázek, viď?“
„Ještě jsem ani nezačala.“
„Rád bych si s tebou povídal, ale mám ještě hodně práce,“ poznamenává zarputile a otáčí se ke mně. „Myslím, že tebe by mohla zajímat třetí kniha ve čtvrté řadě v černé vazbě.“
Otáčím se za sebe a podívám se tím směrem. Ta kniha, o které mluví, mě hned zaujme. Nemá totiž žádný popisek. Není na ni napsaný ani spisovatel ani název.
„Co je to za knihu?“ ptám se a zaujatě si ji prohlížím. Když se mi ani po krátké chvíli nedostane odpovědi, zvedám pohled jeho směrem.
Je pryč.

Do kláštera se vracím se soumrakem. Děti si hrají uvnitř kamenných zdí. Jarod stojí opodál a rozpráví se sladkou Zet. Snažím se jich nevšímat a jen procházím. Přesto se mi do ucha nenápadně vkradou některá slova.
„Jarode, tolik ti děkuji.“
„Ty víš, že bych pro tebe udělal cokoliv.“
„Angelio,“ zpozorní Zet a chytá mě za nadloktí. „Tolik jsem se bála. Tady mladý pán dostal pěkně vynadáno, že tě tam nechal.“
Mladý pán?“ Zašklebím se sama pro sebe. Šlehnu pohledem k Jarodovi.
Ten jen protočí oči. „Snad abych už šel.“
„Je mi líto, že jsme nedokázali zachránit tu dívku.“
„Té byla z nás nejmladší. Byla to úžasná a starostlivá dívka, ale jen co ji uchvátili ti krvežíznivci, bylo všem jasné, že už ji nikdy nespatříme. Děkuji ti za tvou soustrast.“
Obdařím ji pokusem o milý úsměv.
„Co to máš s okem? Ukaž, vyčistím ti to. Nebo dopadneš jako můj strýček s páskou přes oko,“ odvádí řeč jinam o poznání pozitivnějším hlasem.
„Zet, chtěla bych se omluvit za moje nevhodné chování. Jste k nám tolik laskavé.“
„To je v pořádku,“ usměje se na mě vlídně a jemně mi pročišťuje ránu nad okem.
„Ne, nic není v pořádku,“ postesknu si. „Ještě nedávno jsem bývala dobrý člověk jako ty, ale poslední dobou jsem tak jiná. Temná.“
Zen jen smutně vydechne, ale pozitivní úsměv jí nemizí z tváře. Sedá si vedle mě na dřevěnou lavici a bere si mé ruce do dlaní.
„Mám takový dar. Dokážu vidět do lidských srdcí. To tvoje je něžné a velmi křehké, a proto si kolem sebe buduje zeď, aby mu nebylo ublíženo. To ale nic nemění na jeho laskavosti. Jen ji už nerozdává zadarmo,“ utěšuje mě vlídnými slovy. Nevím proč, ale každé ji věřím.  Zní tak upřímně. Přeji si, aby měla pravdu. „Misleyno srdce je dost podobné,“ pokračuje s pohledem upřeným na ni a její úsměv se ještě více roztáhne. „Časem jistě budete skvělé kamarádky.“
Také se podívám jejím směrem. Stojí v hloučku dětí a hraje si s nimi na slepou bábu. Nutí mě to k úsměvu. Můj pohled ovšem po chvíli zapátrá ještě dál. V tom nejtmavším koutě místnosti stojí  Jarod a sleduje nás zrakem ostříže. Budí to ve mně nepříjemné pocity. Jakoby se snažil odezírat z našich rtů, aby zjistil, o čem si povídáme.
„A co Jarodovo srdce? Do něj také vidíš?“
Tahle otázka mě provází celou cestu. Tolik jsem se snažila přijít na její odpověď a teď se jí možná dočkám. Vždyť kdo by měl o jeho srdci vědět víc, než dívka která si s ním zažila to nejhorší období jeho života?
Jen dlouze vydechne. „Nikdy jsem se neodvažovala podívat hlouběji do jeho nitra,“ přiznává. „Vidím spoustu dobrého poznamenaného tím nejhorším, co se může v životě milovaného bratra, syna a muže stát. Usmívá se na nás svými ústy, ale jeho oči jsou prázdné, protože jeho srdce je ztuhlé zármutkem ze svých činů. Přálo by si zase naplno bít, ale ta zeď kolem něj ho utěsňuje a brání mu v tom. Nejsem si jistá, jestli vůbec někdy změkne,“ dodává posmutněle. „Takto hluboké rány zanechávají jizvy a záleží jen na člověku, jestli s nimi dokáže znovu žít.“
Jsem na rozpacích. Její slova mě dojímají. Je skutečně úžasné co dokáže. „To je úchvatný dar,“ rozplývám se a to nejen nad ním ale hlavně nad jeho nositelkou. Zet je nejenom krásná, ale i soucitná. „Jarod by měl opravdu štěstí, kdyby našel dívku, jako jsi ty, která by ho dokázala takto pochopit a milovat.“
„A já bych měla štěstí, kdyby mi stál po boku takový muž,“ zasměje se a vlídně mi pohlédne do očí. „Naštěstí po světě chodí víc takových, které ho chápou, a jedné z nich už patří jeho přízeň.“
Jak si mám její slova vyložit? Má snad Jarod dívku, kterou miluje? Nebo Zet myslela tu čarodějku, která ho proklela? Tu přeci miloval. Ale z jeho příběhu mi moc nepřišlo, že by ho také chápala. I když by tu byla ještě jedna možnost.
Moji pozornost odvádějí tři malí kluci ve věku mezi devátým a třináctým rokem, kteří stojí opodál. Všichni na nás zarytě hledí, než se ten nejmladší z nich nakloní ke dvěma ostatním. Ti několikrát pokývají hlavou, a pak ho drcnou do zad. Chlapec se odvážně nadechne a jde k nám. Bez jediného slova mi vmáčkne do dlaně spletenec několika barevných provázků a utíká pryč.
„To je náramek,“ usměje se Zet. „Keyra ho dělal dnes dopoledne. Myslím, že to má být dárek.“
Usměji se. Tohle je opravdu milé gesto, které mi okamžitě rozehřívá srdce. „Je nádherný.“
„Mají rádi nové tváře,“ zasměje se znovu Zet a jemnýma rukama se pokouší uvázat mi náramek na ruku. „Až vyrostou, budou milovat ženy a ženy zase budou milovat je.“
Líbí se mi Zetino myšlení. Je mnohem uvolněnější než ostatní dívky ze sdružení. Svojí poznámkou mě stále více utužuje v mé nedokončené myšlence o Jarodovi a jeho lásce, o které ještě před několika okamžiky mluvila.
„Jarod byl také takový?“
Zet ke mně zvedá přimhouřený pohled. Asi už příliš tlačím na pilu a ona začíná odhalovat můj záměr, který se skrývá za touto otázkou.
„Co já vím, tak miloval jen jednu ženu a ta milovala jeho. My jsme se zřekly soužití s muži. Jsme zaslíbené našemu Pánovi a tak to bude do konce našich životů, takže nebylo naším privilegiem se ho na takové věci vyptávat,“ poznamenává trochu podrážděným hlasem a její úsměv se dává na odchod.
„Omlouvám se, nechtěla jsem naznačit…“ snažím se zachránit situaci. Ale v mysli mě hlodají její slova. Jarod miloval jednu ženu a ta milovala jeho? Nějak se v tom začínám ztrácet. Stále mám na mysli tu s rudýma očima. Jestli je to jedna a tatáž osoba, tak možná… Dál na tohle téma už se raději Zet ptát nebudu.
„Ale chtěla,“ namítá přísně. Trochu v jejím výraze vidím Ef, když se rozhořčila při Darttově posměšné poznámce ke Sdružení. „Ale jak už jsem říkala před chvíli, Jarod by si zasloužil dobrou ženu, která by ho milovala celým svým srdcem a zahrnovala ho laskavostí. Bohužel ho osud potrestal, že mu dívku vzal.“
„Souvisí to nějak s tím, proč je prokletý?“
Soudě z jejího výrazu bych řekla, že jsem uhodila hřebíček na hlavičku. Chvíli váhá s odpovědí. „Ty ho máš opravdu ráda, že ano?“
„Jsem mu zavázána svým životem. Považuji ho za svého přítele.“
„Z jeho pohledu bych řekla, že to vidí stejně. Je jen hrozně paličatý a chvíli to trvá, než si někoho pustí k tělu.“
„Všimla jsem si,“ poznamenávám s myšlenkou na všechny ty útrapy, co jsem si s ním za relativně krátký čas zažila.
„Jednou ti ten příběh poví sám,“ pokračuje důvěryhodným tónem a znovu bere mé ruce do dlaní. „Vzpomínám si na první noc, když k nám přišel. Celou ji prokřičel. Mlátil do zdí, dokud z jeho pěstí netekla krev. Pukalo mi srdce, když jsem to slyšela a viděla. Říkala jsem si, jak může být člověk schopný si takto ubližovat, dokud mi po dlouhých dvou letech neřekl ten příběh.  I ty pochopíš proč je takový, jaký je.“
„O to jediné se snažím. Pochopit ho.“
„Já vím,“ usměje se milým pohledem a pohladí mě po tváři. „Mysli na to, co jsem ti dnes řekla a buď taková jaká jsi. Není na tom nic špatného.“
Zet vstává s utěšujícím úsměvem na rtech a odchází k dětem, aby je uložila ke spánku.

Když utichne chichotání a hlasitý dupot dětí, v celém klášteře se rozlehne hrobové ticho, do kterého se občas ozve z vedlejšího pokoje Darttovo hlasité kašlání do polštáře. Hodně se mu přitížilo. Upřímně doufám, že se brzy uzdraví, abychom mohli pokračovat v naší výpravě.
Za okny se snáší noc. Dívám se ven na rozzářený měsíc. Nemůžu spát při událostech posledních dnů. Překulím se na druhý bok a pevně stisknu víčka k sobě. Poraženě vydechuji a znovu oči otevírám. Pootevřenými dveřmi se do pokoje vkrádá světlo z chodby. Po krátké chvíli se kolem mihne stín, který jde směrem do velké síně. Nejsem jediná, kdo nemůže spát.
Tiše odcházím z místnosti, abych neprobudila ostatní. Vejdu do hlavní síně, kam se mladé dívky ze Sdružení počestných panen chodí během dne modlit. Není to úplná kaple. Kromě pár dřevěných lavic tady není nic kostelního. Pojí se s další místností, která není oddělena ničím. Vypadá jako přístavba ve zdi. Tato místnost slouží jako společenská, kam dívky chodí o volném čase a věnují se svým koníčkům (vyšívání, hraní na nejrůznější nástroje, pletení, malování, hraní společenských her atd.).
Úplně vzadu této místnosti je velký krb. Jeho světlo zatepluje tohle krásné místo. Tiše přistupuji blíž. Jarod sedí na skromném koberci před ním a dívá se do praskavých plamenů. Najednou se jeho hlava mírně natočí doprava, jakoby se chtěl otočit ke mně, ale v polovině si to rozmýšlí a otáčí se zpátky. Slyšel mě přicházet.
„Kolik jich bylo?“ zeptám se mimoděk.
Ani se ke mně neotočí. „Čeho?“
Spustím ramena volně dolů a jdu až k němu. Sedám si vedle něj. Také se na něj nepodívám a sleduji horké plameny, které mě příjemně hladí po tváři.
„Tohle není první mise, na kterou ses vydal, že ne?“ odtuším. „Kolik jich už bylo?“
Slyším smutný povzdech pod jeho šálem, který mu zakrývá ústa.
„Spousty,“ přiznává. „Zachránil jsem stovky životů a vyhrál desítky bitev…“ Všímám si odmlky v jeho hlase. „Ale přesto to bylo málo.“
„Málo na co?“ zarážím se.
„Málo na to, abych zlomil tu kletbu.“
„Nebo umřel,“ vyštěknu. Jeho pohled tak zvláštně zajiskří, jakoby mi říkal, že tyhle dvě věci se vzájemně nevylučují. Nevšímám si toho a pokračuji. „Jako jsi to chtěl udělat dnes. Proto si byl na mě naštvaný? Chtěl ses nechat zabít a já to zkazila.“
„A ty se mi divíš?“ vyjíždí na mě.
Páni. Tak je to tady. Po dlouhé době další upřímný rozhovor, o který možná ani nestojím. Ale když jsem s tím začala, měla bych to dokončit. Možná se mi zase dlouho taková příležitost nenaskytne.
„Chápu, že se s tebou život nepáral, ale to s nikým z nás. Tebe možná rodiče opustili, ale pořád máš naději, že se s nimi znovu setkáš a vše zlé, co se mezi vámi stalo, bude odpuštěno a zapomenuto. Co bych dala za tuhle možnost… Můžu jen doufat, že je jednou potkám v posmrtném životě, ale to nebude hned.“
Jarod chvíli mlčí, potom ke mně obrací zlostný pohled. „Žádný posmrtný život není.“
Opět mi zasazuje ránu na to nejcitlivější místo. To jak ta slova vyslovil s obsaženou nechutí a nepřejícností mě velmi zraňuje.
„Musíš zničit všechno, na čem mi záleží?“ zajíknu se.
„Ty pořád nic nechápeš,“ zakroutí hlavou. „Nejde o mé rodiče, nejde o mou tvář. Jde o to, co jsem provedl. Kdykoliv se podívám do zrcadla tak mi to ta zrůda v něm připomene.“
Stahuji svou zášť k jeho předešlým slovům zpátky a věnuji se těm posledním. Jedna z věcí, které mě naučil.
„Dokázala bych ti porozumět, kdybys mi řekl, co se skutečně stalo.“
Nedočkám se žádné reakce. Jen mlčí s pohledem zabodnutým do ohniště. Sklopím oči ke svým rukám. Zamýšlím se. Jeho mlčení mi opět na tváři vyčaruje pochmurný výraz.
„Možná kdybys dělal věci víc srdcem, mohlo by být všechno jinak.“
Konečně ke mně otáčí hlavu. Jeho oči jsou opět plné smutku, bolesti a nenávisti, ale jeho hlas je jako kámen.
„Možná,“ přitaká mi. „Ale jak mám do něčeho dát srdce, když ani nevěřím, že stále ještě bije?“
Za posledních několik měsíců jsem zažila spoustu příhod. Viděla jsem nevídané věci. Poznala nové lidi s nejrozmanitějšími pohledy na svět. Myslela jsem, že už mě nemůže nic překvapit až do teď. Tolik bolesti, nenávisti a smutku, co se skrývají v Jarodových očích, v sobě nemůže dusit snad nikdo.
Vím, že má srdce. Silné srdce, které bije hlasitěji než kostelní zvon, ale je zlomené stejně jako ten zvon, co leží v kapli, kvůli události, o které nechce mluvit. Ukázal mi ho nejednou při této výpravě. Začínám mít pocit, že jsem jediná, kdo si to skutečně uvědomuje i přes to, že se to snaží skrýt za hanebné chování.
„Co je to s tebou?“ vyjedu na něj s rozhořčenou tváří. „To už nechceš ani bojovat? Sedíš tu a lituješ se. Nenávidíš to, co jsi, ale nesnažíš se s tím něco dělat. Jsi slaboch.“
Trochu znejistím. Možná jsem to s tím oslovením přehnala, ale nic výstižnějšího mi na jazyk nepřišlo. Polknu poslední slova s roztřeseným hlasem a sleduji jeho reakci.
Nezdá se být nijak zvlášť ublížený. Vydechne se smutným pohledem zaraženým do země. Nejspíš jsem mu řekla něco, čeho si je sám vědom.
Rozpomínám se na slova, která použila dnes Zet. Ta, která mě tolik povzbudila. Po krátké odmlce znovu spustím, ale tentokrát se ztlumeným hlasem. „Musíš přijmout to, kým jsi, protože na tom není nic špatného.“
„Jsem zrůda!“ vyhrkne.
Trochu mě tím zaráží. Přesto moje nahněvanost na jeho přístup přetrvává. Ale i přesto bych si tolik přála mu pomoct, když vidím utrpení v jeho očích, ale nevím jak. Když mi najednou na mysl přichází důležitá myšlenka, která mě už nějaký čas pronásleduje.
„Myslím, že bych ti dokázala pomoct,“ vypouštím ze sebe do smutného ticha. Rozpomínám se na ten okamžik, když mě políbil král skalního království. Jeho temné oči poznamenané utrpením a strádáním se na malý okamžik, jakoby uzdravily. Můj polibek ho vyléčil, i když jen na chvíli. Co by to udělalo s Jarodem? S člověkem, jehož dotek zněkolikanásobuje mou moc. Možná jenom kvůli němu ta moc dokáže žít. Je to můj yanta.
 „Třeba bych dokázala to kouzlo zlomit.“
„Tomu sama nevěříš.“
„Ale můžu to zkusit,“ zamračím se. Tolik mě popuzuje svou nedůvěrou a ztracenou nadějí, ale dlužím mu nejednou za svůj život. „Ukaž mi svou tvář,“ kousnu se jemně do rtu.
Zaraženě se na mě podívá. Jeho tajemné oči jsou zalité nejistotou a protestem. Narazila jsem na jeho slabinu.
„Musíš bojovat sám se sebou. Když se budeš skrývat, nikdy nedokážeš to kouzlo zlomit. Jsi tím, kým jsi. Pro mě jsi hrdina a přítel,“ přiznávám. Sama si všímám, že se mi hlas trochu klepe. Jsem nervózní. Možná více nežli on. „Tvář není důležitá, ale to co je uvnitř a já vím, že pod tou skořápkou tluče silné srdce.“
Pokládám mu ruku na hrudník. Má na sobě jen obyčejnou bílou košili. Očividně společnost nečekal. Těžko podle dotyku rozeznávám jemné nerovnosti. Očima se zabodnu do těch jeho. Zvedám ruku z hrudníku k jeho tváři. Nejdříve sebou ucukne. Když se k němu natáhnu znovu, už se nehýbe. Tuhne na místě a nechává si odmotat rudočerný šál z tváře.
Snažím se vypadat uvolněně a ne tak dychtivě, ale myslím, že se mi to nedaří. Jarod je pod mým dotykem napjatý. Otáčí svůj obličej ke mně lící a ten dlouhý kus látky padá na zem.
Spatřuji tu ‚zdravou‘ polovinu tváře. Je tak krásný. Světlo z krbu dokonale lemuje jeho ostré rysy obličeje od čela až k bradě. Černé vlasy dokonale kontrastují s jeho světlou pletí. Snažím se na něj nepospíchat a chvíli si jen vychutnávám ten pohled na jeho krásu.
Nejprve se dotknu jeho ruky. Znovu sebou lehce cukne. Je tak napjatý a dýchá rychleji. Může to být snad tak strašné, že se tolik bojí mi ukázat i druhou polovinu obličeje? Vždyť je tak nádherný. Nemohl se změnit o tolik. Jak se dá taková krása vůbec zničit?
Pomalu natahuji ruku k jeho tváři a jemně ho chytnu za bradu. Odlepuje pohled od země a otáčí svou hlavu ke mně. V tu chvíli ztrácím dech. Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. Kůže na jeho druhé polovině obličeje vypadá, jako když je pokrytá šupinami draka. Má lehce nazelenalou barvu a od čela přes líc a bradu pokračuje po krku dolů, až pod lem bílé košile. Velké rudočerné oko je teď o to děsivější.
Skousnu si ret a odkláním svůj pohled stranou. Jsem tolik zaskočená. Nedokážu pochopit, jak někdo mohl zničit něco tak půvabného.
Slyším jen smutné vydechnutí. „Teď alespoň chápeš, proč chci být zase normální.“
Ano, chápu.“ Snažím se sebrat všechnu odvahu a znovu se na něj podívám. Jsem o něco zdráhavější. Očima se snažím udržet na té hezčí straně obličeje, ale stále mě táhne ta druhá, a tak očima nejistě těkám v jeho zhrzené tváři.
„Viděla jsem už i horší,“ zašeptám skoro neslyšně, „nestvůry.“
Jsem jak omámená. Až s jeho raněným úšklebkem si uvědomuji, co jsem to vlastně řekla a proklínám tu svou nevymáchanou pusu.
„Půjdu si lehnout.“
Během okamžiku se zvedne na nohy a rychlým kulhavým krokem odchází z místnosti. Pohodím hlavou, abych si srovnala myšlenky. Jak jsem mohla být tak hloupá a bezcitná? Po krátkém zamyšlení se okamžitě zvedám a dobíhám ho.
„Jarode!“ zavolám smutně.
Zastaví se zrovna ve chvíli, kdy ho dobíhám, a proto narážím do jeho mohutné postavy jako do kamenné zdi před sebou. Je to tak zvláštní pocit být mu zase tak nablízku. Jeho tělo je vždycky tak horké.
Stojí nehybně. Nechce se na mě otočit. Asi netouží vidět můj vyděšený výraz. Ale já se ho vůbec nebojím. Na to jsem už poznala mnohokrát, že není čeho se bát, ale naopak mě vždycky svým způsobem chránil. To jak teď vypadá, nic nemění na tom, že je jeho srdce na pravém místě. Je nádherný. Možná ne navenek, ale uvnitř je krásnější než Tobbien nebo jakýkoliv jiný princ.
Pokládám obě své ruce na jeho boky a pomalu mu přejedu až na břicho. Přimykám se k jeho tělu a tisknu se na jeho záda ještě silněji. Stavím se na špičky, až mu začnu dýchat přímo na šíji.
„Omlouvám se,“ zašeptám.
Jen co se můj dech otře o jeho kůži, ucítím, jak pookřeje pod mým dotykem. Nic neříká, ale tenhle pro mě nezapomenutelný okamžik rychle mizí a opět jeho tělo tuhne a mění se v ocelovou skálu. Chytá mě hrubě za ruce a sundává je ze svého těla. Konečně se ke mně otáčí čelem.
Všímám si, že jeho tvář je napružená. Mračí se a z úst se mu vytvořila tvrdá linka. Jeho oči jsou tolik raněné a zaplavené vztekem, ale to nikdy nepřizná. Pozoruju ty pocity a začínám si uvědomovat, že už je mi jedno, jak je jeho tvář zhyzděná. To co cítím v jeho blízkosti je silnější než povrchní záležitosti. Probíjí mě to celým tělem. Zbožňuji ten pocit. Konečně si to dokážu přiznat.
Ještě malou chvíli pevně svírá mé zápěstí a drží si mě na délku svých paží od těla. Jeho pohled je tentokrát zaražený do země jakoby se snažil skrýt svou tvář ve stínu, když na něj zírám. Nastává takové zvláštní ticho.
Pouští mě a volně svěšuje ruce podél svého těla. Tázavě se podívám do jeho tváře a znovu k němu natahuji ruce. Čekám nějakou reakci. Je pořád tak tuhý, ale nic nenamítá. Zajíždím dlaněmi pod lem rozepnuté košile a stáhnu ji celou dolů. Volně jí spouštím na zem. Jeho postava je téměř dokonalá, svalnatá a pevná. Většina jeho hrudníku není postihnuta kletbou na rozdíl od jeho zad a levé ruky. Prsty na ní jsou spíš jako pahýly s drápy. Kromě kletby je jeho tělo poseté jizvami. Mě ovšem zaujímá jen ta jedna uprostřed jeho hrudní kosti. Je větší než všechny ostatní. Každá z jeho bitev nebo výprav ho poznamenala.
Nevšímám si už ničeho z těchto nedokonalostí a lehce prsty přejedu po obou stranách jeho hrudního koše. Nejistě ke mně zvedá svůj pohled. Dýchá zrychleně pootevřenou pusou. Moje oči jsou zahryznuté v jeho obličeji, až se naše pohledy konečně setkávají. Přikročím krok blíž. Celá se klepu. On se nehýbe. Vím, že je mu můj dotek nepříjemný, ale drží se.
„Můžu tě políbit?“ vydechnu netečně.
Kroutí pusou při té představě. „Proč?“
„Chci něco zkusit. Říkala jsem ti o Ahantuonovi a o tom polibku. Mám takovou teorii…“
„Angelio, tohle není dobrý nápad.“
„O nic by nešlo. Nebudu si to brát nějak osobně. Je to jen pokus.“
„Já… mohl bych ti ublížit.“
„Cože?“
„Je ještě spousta věcí, které o mně nevíš. Neudělal bych to schválně, ale v určitých chvílích, i když bezvýznamných, se nedokážu ovládat. Bojím se, že tahle by mohla být jednou z nich.“
Bezvýznamných. Pro mě tahle situace znamená tolik, ale to mu nikdy nepřiznám. Zadívám se do té dokonale propracované poloviny jeho obličeje a zaplaví mě ty nejzvláštnější pocity, které jsem kdy cítila. Prsty se jí lehce dotknu. On se mě opravdu snaží chránit. Proč jsem to nikdy dřív neviděla? Proč jsem ho odsuzovala?
„Já to risknu. Při nejlepším dostaneš několik voltů a to tě zastaví.“
„Při nejlepším?“ ušklíbne se.
Ta napjatá atmosféra se mou poznámkou trochu uvolňuje, i když stále vidím v jeho tváři to napětí, ten stanovený odstup, který si tak pečlivě udržuje.
„Tvůj úsměv je krásný.“
„Prosím, přestaň říkat tyhle věci,“ zvážní.
Cítím, jak se pod mým dotykem třese. Zatíná pěsti. Zacházím už příliš daleko. Vím to, ale nedokážu to zastavit. Moje touha narůstá s každým dotykem.
„Tvoje oči zase září,“ poznamenává.
„Brzy to přestane.“
Je to zvláštní pocit, když se můj prvotní problém, který mě pronásleduje už od chvíle, kdy jsem o tom poprvé slyšela, odsouvá až na druhé místo. Teď nedokážu myslet na nic jiného než na Jaroda, který přede mnou oddaně stojí bez zahalené tváře a dívá se přímo na mě.
„Zase na tebe moc tlačím, že ano?“ ustupuji. Moji sobeckou touhu dotýkat se ho střídá soucit. Vidím na něm, že je mu to velmi nepříjemné. „Možná bude opravdu lepší nechat to být.“
Stahuji ruce podél těla, ale přesto v jeho tváři nevidím žádnou úlevu. Má něco na jazyku, hlodavou myšlenku, která trýzní jeho mysl.
„Polib mě, ale i když to nic neznamená, už nikdy se na tebe nebudu dívat jako dřív, ať to dopadne jakkoliv,“ vypouští po krátké odmlce. „A pokud ti ublížím, ty už se na mě taky tak nikdy nepodíváš.“
Nepotřebuji už další slova. Chytám jeho obličej do dlaní a tisknu své rty k těm jeho. Je chladný a tvrdý jako bych líbala skálu. Ani se nepohne. Jediné co dokážu vnímat je křupání kloubů v jeho rukách, když je pevně zatíná. Není to takové, jaké jsem si to představovala. Je v tom míň citu, než když jsem se líbala s Tobbienem. Je v tom míň vášně, než když mě políbil Ahantuon. Oba již zmiňované polibky pro mě neměly žádný význam, ale přesto byly hodnotnější než tenhle, který jsem si vysnila. Je prázdný tak jako jeho dárce.
Najednou jakoby se v Jarodovi něco zlomilo. Levou rukou mě chytá pod krkem a silně semnou praští ke zdi. Cítím bolest, když mi pod kůži vjedou jeho drápy. Dlaněmi se zapírám do jeho hrudníku a odtahuji svůj obličej pryč. Najednou se objevuje slabé zajiskření, když do něj pouštím několik voltů.
„Jarode, přestaň!“ vykřiknu z plných plic a vyděšeně se zadívám do jeho tváře.
Povoluje svůj stisk a odvrací se ode mě. V tu chvíli tuhnu na místě. Je udýchaný a zpocený, ale jeho tvář je… jednotná. Hledím do tváře nádherného muže. Jeho smaragdové oči září jako oči šelmy. Jeho obličej je hladký plný ostrých rysů.
Drápy i šupiny jsou už pryč. Zakroutí smutně hlavou. „Já věděl, že ti ublížím.“
„Na tom teď nezáleží,“ usměju se s očima zalitýma překvapením. „Podívej se do zrcadla.“
S nechápavým výrazem se otáčí k zrcadlu pověšenému na stěně. Jeho oči se zalívají úžasem. Po chvíli se šťastně zasměje. V jeho výraze poznávám, že tomu sám nedokáže uvěřit. Dlouhou chvíli se prohlíží. Jeho tvář bledne a zmateně si sáhne na hrudník, kde se nachází ta velká jizva. Jako by si až teď vzpomněl, že jí má a mělo by to něco změnit na tom, co vidí.
Také se zasměji a otáčím se k zrcadlu. Moje oči stále září. Mají sytou fialovou barvu jako ametyst. Jsou tak temné. Je děsivé vidět to naživo, ale tak zvláštně svádivé.
V mžiku okamžiku se Jarod zapotácí.
Okamžitě se k němu skláním. „Co se děje?“
„Není mi nějak dobře.“
Jen co dořekne tuhle větu, jeho tvář se začne znovu měnit, dokud není zase taková, jakou jsem ji prvně spatřila, poznamenaná kletbou.
„Je mi to líto.“
„Moc jsem od toho neočekával. Pumilion říkal, že kletbu může zrušit jen ten, kdo ji vysloví,“ utěšuje mě. V jeho hlase slyším zklamání. Spíše jsem mu ublížila, než pomohla. Když znovu spatřil svou dávno zapomenutou tvář, vzbudilo to v něm plané naděje, které pohasly jako udušená svíce.
Natáhnu k němu prsty, abych se dotkla té nakažené strany jeho obličeje. „Stejně jsi krásný.“
„Řekl jsem ti, abys s těmi řečmi přestala!“ zdůrazní a odstřeluje mou dlaň daleko od jeho tváře. „Měla by sis vyčistit ty rány, než se to zanítí.“
S těmito slovy opouští místnost. Stojím na místě jak solný sloup. Beru na sebe všechnu vinu za to, jak se ke mně teď zachoval.
Probouzím se ze svého šoku a odcházím do pokoje. Prohlížím si v zrcadle čtyři dlouhé čáry na svém hrdle. Budu to brát jako bolestnou vzpomínku na tento večer. Jarod měl pravdu – už nikdy se na něj nebudu dívat jako dřív. To co jsem si dnes uvědomila, mě bude pronásledovat po celou dobu naší výpravy, dokud neskončí a on mi nesejde z očí. Pokud jsou ty city skutečné, bude mě to pronásledovat i po zbytek života.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top