Element života - Kapitola 5 (část 1/2)

Klášter

Pod zelenými kopci za městem se zastavujeme a slézáme z koní. Je to už jen pár metrů do mírného kopce a po chvíli spatřujeme bílé klášterní zdi mezi stromy.
„Co je tohle za místo?“ zeptám se jakoby sama pro sebe. Rozhodně to není místo, které bych od Jaroda čekala.
Démon se ke mně obrací. „Tohle je můj domov.“
Jen se sama pro sebe zašklebím. Tak tady přebýval většinu svého života nebo jen tu svou krušnou část? Těžko říct z jeho počáteční reakce. Jeho oči září. Očividně má tohle místo rád. Zaplavuje mě lehké překvapení a vzrušení. Každý odhalený třípek jeho minulosti způsobuje, že mám pocit, jakoby se mi přibližoval.
Když přicházíme blíž, odhalují se nám další tajemství monumentální stavby na kraji lesíka. Na chudě vypadajícím dvoře skotačí partička dětí nejrůznějšího věku. Na dřevěných sucích položených podél tohoto dvora sedí několik staříků, kteří se mile smějí na rozesmátou omladinu.
Stojí u nich děvče v bleděmodrých šatech až na zem s krajkovým límečkem přímo u krku a dlouhými rukávy. V černých vlasech má bílou stuhu. Její mladě vypadající tvář zdobí vřelý úsměv patřící právě jednomu ze staříků na provizorních lavičkách. Její pohled po chvíli zapátrá k nám. Najednou se její úsměv ještě více rozšiřuje.
Je tak nádherná, až z toho zčervenám.
„Holky, Jarod se vrátil!“ zajásá, chytá si sukni do dlaní a rozbíhá se přes dvorek až k nám.
Z kláštera v tu chvíli vybíhá hlouček stejně oděných žen se stejnými stužkami ve vlasech a okamžitě démona obklíčí. Začínají ho laskat a objímat. Přitom vydávají juchavé zvuky a opanují ho těmi nejšťastnějšími a nejupřímnějšími úsměvy jaké jsem v životě viděla.
Nezdá se, že by mu to nějak vadilo. Spíš naopak. V uších mi zní podezřelý zvuk. Je to mužský smích. No, opravdu… Jarod se směje a nahlas. Bídák jeden.
S pusou otevřenou sleduji tu estrádu a nejsem sama. Všichni ostatní nechápou, co se to děje. Jarod obklopený dívkami, které znají jeho jméno, se smíchem, který by mohl rozdávat.
„Ty ses vrátil,“ raduje se černovláska.
„Jen projíždíme,“ poznamenává Jarod.
„Na tom nezáleží,“ namítá radostně zrzka s výraznými pihami v obličeji. „Hlavně, že jsi tady.“
Ony ho mají snad opravdu rády. Copak byl někdy jiný než plný hněvu a zloby? Byl snad někým, koho dokáže mít člověk rád, i když nemá zrovna nervy z oceli? Moje snaha najednou odchází vniveč. Zažila jsem si s tímhle chlapem tolik a ani jednou se na mě upřímně neusmál, neobjal mě nebo mi neřekl něco hezkého (nepočítám ten večer, kdy z něj mluvil alkohol). A teď se tady rozplývá, rozdává úsměvy a milá gesta jako by to byl úplně někdo cizí.
„Je to už nějaký čas, co jsem tu nebyl.“
„Přijel si právě včas.“
„Děje se něco?“
„Na špatné zprávy bude čas později,“ poznamenává černovláska a chytá ho za ruku. „Teď musíme slavit tvou návštěvu. Pojď a umyj se. Zapácháš jako…“
„Vím, co chceš říct,“ zašklebí se Jarod. „Ale asi bych vám nejdřív měl představit své… známé.“
Pošlu k Jarodovi jeden vražedný pohled. Ale mou nespokojenost nejspíš poznal už z mého postoje se založenýma rukama na prsou.
„Děvčata, tohle je Misley, Dartt, Sailon,“ říká monotoniím hlasem a rukou vždy pokyne k osobě, jejíž jméno má právě na jazyku. Pohledem míří ke mně a na chvíli se zaráží.
„A kdo je tahle krásná dívka?“ zahlaholí hlas pihaté slečny.
„Angelia. To je Angelia,“ odpovídá poněkud zdráhavě.
„Ahoj,“ zamává na mě s tím milým úsměvem na tváři. „Já jsem Ef,“ představí se a rukou ukáže ke krásné černovlásce, která pevně svírá Jarodovu ruku. Vypadá to tak přirozeně. Vypadá to, jakoby tam ta její ruka patřila už od nepaměti. „Tohle je Zet,“ pokračuje zrzka a obrací se k dalším dívkám po jejím boku. „A tohle je Gé, El, Em, En a Es.“
„Vy se jmenujete jako písmena?“ zasměje se Dartt.
Děvče nasazuje vážnou tvář. „Každá dívka, která vstupuje do Sdružení počestných panen, se vzdává svého jména.“
V tu chvíli Dartt vyprskne smíchy. Spatřujeme ve tvářích všech ostatních slečen stejně vážný výraz s přísným pohledem. Jenom Zet se tváří pořád láskyplně a směje se. Její pohled totiž nepatří nám ale pouze Jarodovi a ten jí ho opětuje. Nevím, proč to ve mně budí tak nepříjemné pocity. Něco mě bolí na hrudi a špatně se mi dýchá.
Zet po chvíli trapného ticha a našeho nemístného pošklebování vychází z davu ostatních dívek a předstupuje před nás. „Prosím, přijmete naše pohoštění uvnitř těchto skromných zdí kláštera jako poděkování za doprovod vzácného hosta, který je našim srdcím velmi blízko.“
Hlavně tomu tvému.“ Zamračím se na ni a následuji je mezi klášterní zdi. Mluví jako postava z bible. Všechno na ní je tak perfektní, až mě z toho mrazí v zádech.
Vnitřek kláštera je velmi skromně zařízený. Kolem dokola nás obklopují jen holé kamenné zdi. Dlouhou chodbou přecházíme do jídelny, kde je dřevěný stůl a kolem něj spousta židlí.
„Prosím, vezměte místo,“ pokyne usměvavá Zet. Je opravdu krásná, když se na ni dívám blíže. To všechno zapříčiňuje ten vroucí úsměv a slova, která hladí na duši.
Možná kdybych se taky trochu usmála… Ach jo. Promnu si tváře a lokty se zapřu do stolu. Démon bere místo naproti mně.
Otevírají se dveře a do nich vbíhá horda chlapců a dívek, které si před chvíli hráli na dvoře před klášterem. Všichni na sobě mají šedé košile a černé plátěné kalhoty. Hořečnatě zabírají místa kolem dlouhého stolu.
„Omluvte je,“ zasměje se Ef. „Jsou z toho celodenního dovádění tak rozrušení, že si ani nevšimli, že máme hosty, že?“ pohlédne na ně přísně.
„Vítáme vás,“ zapějí děti jednohlasně.
To mi vyluzuje na tváři úsměv. Podle této společnosti usuzuji, že klášter funguje i jako sirotčinec.
Dívky ze sdružení rozdají každému porci jídla, které na pohled vypadá jako hrachová kaše, a nakonec sami usedají ke stolu. Symbolicky spojí ruce a něco si sami pro sebe zamumlají, než konečně vzhlédnou k nám.
„Ať vám chutná,“ usměje se Ef a s chutí zaboří lžíci do talíře.
„Ef, o čem to mluvila Zet venku? Máte nějaké potíže?“ ptá se starostlivě Jarod. Skoro jako by ta jeho starost byla opravdová.
„V té zapadlé kapli na kopci se usídlil mocný a krutý arci-upír s ostatními jeho druhu,“ spustí zrzka. „Nejdřív si brali jen zvířata z chléva, ale minulý týden zmizelo jedno z děvčat.“
„Té se k nám přidala sotva pár dní před tím. Bylo jí teprve patnáct,“ posteskne si dívka sedící naproti Ef. Má zlaté vlasy jako slunce. Myslím, že se jmenuje Em.
„To je mi upřímně líto,“ zakroutí smutně hlavou Jarod. A světe div se, ale já mu to věřím. Co se to tu děje? „To vám nikdo nepřišel na pomoc? Ani lovci z města? Svoji práci si účtují, ale…“
„Město se k nám obrátilo zády už dávno. Stejně jako král. To ty sám víš nejlépe,“ poznamenává ztišeným hlasem Ef jako by narážela na konkrétní situaci. „Kdyby šlo jen o nás, sebereme věci a odejdeme. Děti by cestu snad zvládli, ale lidé v nemocnici nemají dostatek sil, aby se vydali na nebezpečnou a hlavně dlouhou cestu do Haalemu nebo Ishtaru.“
„To chápu. Tak je dobře, že jsme přišli v ten pravý čas.“
„To že ses vrátil právě teď, je znamení, že bohové vyslyšeli naše vroucí modlitby,“ její ruka pevně chytá démona za pravou ruku položenou na stole a on ji na oplátku pevně stiskne svou levou dlaní.
Přechází mi zrak. Je tohle opravdu ten samý člověk, kterého jsem poznala v Dorsethu? Dopaluje mě, jak jsou mu tyhle dívky blízké, aniž by si vyslechly milion urážek z jeho strany.
Dojídám poslední sousto a vstávám od stolu.
„Angelio,“ ozve se za mnou ten hromový hlas.
Tázavě se k němu otáčím. Teď už si konečně vzpomněl na mé jméno bez delších ostychů? Co asi tak může chtít… Snažím se vypadat nenuceně jako by se vůbec nic nestalo… vždyť se vlastně nic neděje. Chytá mě za nadloktí a odvádí dál od ostatních uší.
„Chtěl bych dneska ještě vyřídit jeden úkol. Ef mě právě obeznámila s tím, že…“
„Že na kopci za klášterem je hejno upírů. Slyšela jsem,“ doplňuji. „Kdy chceš vyrazit?“
Změří si mě káravým pohledem. Asi se mu nelíbí, že poslouchám cizí rozhovory. Trochu se zastydím a zakládám si ruce na prsa, přičemž pohledem mihnu pryč.
„Vlastně jsem se nejdřív chtěl ujistit, že to zvládneš.“
„Proč bych neměla? Copak jsem dnes už neprokázala svoje kvality, nebo mě zase chceš zpochybňovat?“ zavrčím na něj.
„Nic takového jsem říct nechtěl, jen by mě zajímalo, jestli máš dostatek sil na další akci,“ pokračuje.
„Jsem připravená vyrazit.“
„Tak dobře,“ přikyvuje. „Ale nechci vidět nic podobného, co jsi předvedla dneska s tou krysou. Nikdy se nestav mezi mě a nepřítele, rozumíš?“ přidává na důraznosti.
„O co ti jde? Vím, že na mém životě ti nezáleží,“ spustím od srdce. „Tak proč jsi pořád kvůli tomu tak podrážděný? To jsi opravdu tak hrdý, že nedokážeš přijmout, že jsem ti zrovna já zachránila život?“
Kouká na mě prázdným pohledem. Po chvíli ho sklopí do země a zhluboka se nadechuje, jakoby chtěl něco říct. V tu chvíli mi to všechno začíná docházet.
„O to nejde, že ne? Ty bys to nedokázal skousnout od nikoho, protože ty nechceš být zachráněný…“
„Teď o tom nebudeme mluvit,“ zastavuje mě. „Čekají nás důležitější věci. Jsem rád, že jsi připravená. Vyrazíme.“
Obrací se ke mně zády a s nevyřčenou myšlenkou mě nechává stát na místě. Zet ke mně zapátrá pohledem.
„Stalo se něco?“ ptá se mě a její jemná ruka mi přistane na rameni.
Hodím k ní zamračený pohled a beze slova odcházím k ostatním.

Do kopce za klášterem to je ještě kus cesty. Krajina kolem kláštera je ještě živá. Na rozdíl od té kolem Malabernu, jehož zdi se tyčí za námi. Lesy už tu konči a rozléhají se tu jen zelené pláně poseté lučním kvítím. Sem tam je tu pole s obilím, která patří dívkám, aby mohly uživit hladové krky ze sirotčince i nemocnice a i svoje vlastní. Krajina tady je tak tichá a klidná, že by jeden nevěřil, že už za těmi zelenými kopci lze dohlédnou do Země nikoho.
Stojíme opodál zchátralé kaple na tom nejvyšším kopci a shlížíme dolů do údolí. Zelená tráva linoucí se po srázu dolů pomalu s každým metrem ztrácí barvu. V dáli vidím Mrtvou poušť a vrcholky Krvavých hor a vedle černomodrý Hluboký oceán.
„Jsme už tak blízko…“ zamrazí mě.
„Tenhle pohled bere dech,“ poznamená Misley.
Naše zaujetí přerušuje hlasité chrchlání, s kterým se za námi plouží Dartt. Cestou na kopec se nám na malý okamžik ztratil z dohledu, ale už se vrací zpátky a vede sebou společnost.
„Podívejte, co jsem našel,“ zaskřehotá a předhazuje nám k nohám muže zahaleného v hnědém plášti. „Sleduje nás už od města.“
Shlédnu k němu a všimnu si, že mu zpoza pláště vykoukne stříbrná hvězda. Okamžitě mi dochází, že je to ten samý muž, který mi zachránil ve městě život a jen zázrakem mě nakonec sám nezabil. Nejistě ustupuji krok dozadu. Jarod se jde také podívat zblízka, ale nic neříká. Iniciativy se nakonec ujímá elf svým vznešeným hlasem.
„Řekni, kdo jsi a co tě nutí nás sledovat?“
„Jsem jen potulný mnich ze zaslíbených chrámů v dalekých zemích. Střežím taje Ztracené knihovny,“ spustí zastřeným hlasem. Jakoby se snažil měnit jeho tón. „To jsou mé jediné důvody, proč vás následuji. Jen abych uchránil její tajemství.“
„O jaké knihovně to mluvíš? Kde se nachází?“
„Kdybych vám to řekl, nebylo by to už tajemství,“ ušklíbne se. Stále se snaží skrýt svoji tvář pod kaštanovou kapuci.
„Na tohle teď nemáme čas,“ zavrčí démon a otáčí se ke kapli. „Nechte ho jít.“
„To je ten muž, co mě… zachránil před těmi násilníky v Malabernu,“ vyslovím se trochu zdráhavě.
„Tak mu poděkuj a jdeme,“ odsekne Jarod jakoby ho ta informace ani trochu nezajímala. Hlavně že ve městě mě div nesežral za živa, aby ji ze mě vypáčil.
„Tenhle muž mě málem zabil a teď nás sleduje s pusou plnou nesmyslů a ty ho prostě necháš jen tak jít?“ vyštěknu do jeho zad.
„Zabil? O čem to tu zase mluvíš?“ zeptá se Jarod. „Nejdřív by sis měla srovnat myšlenky, než něco vypustíš z úst.“
„Tak už jí to raději řekni, nebo ti vyškrábe oči,“ zasměje se muž pod kapucí a staví se nohy. Jeho hlas je konečně normální.
S nechápavým pohledem plným hněvu se otáčím na tajemného cizince. „Co mi má říct?“
„Já ho znám,“ zabručí nevrle démon a pokračuje do kaple.
Dartt i Sailon odstupují od muže a následují ho dál. Ještě chvíli jen bezduše stojím a hledím na něj. Usměje se a otáčí se k odchodu. Chtěla bych za ním zavolat a zeptat se ho na tolik věcí, ale raději se od něj budu držet dál. Vybíhám rychle za Jarodem a ostatními.
„Kdo je to?“ spustím. Vlastně mi ani tak nezáleží na tom muži jako na tom co znamená pro Jaroda. Možná i to mi odpoví na otázku, proč se mě pokoušel zabít.
„Prosím tě, můžeš mi teď dát na chvíli pokoj? Měli bychom se přednostně věnovat práci.“
„No jasně,“ rozmáchnu naštvaně rukama. „Když něco můžeš udělat dnes, odlož to radši na zítřek, hm? Počítáš vůbec ty nezodpovězené otázky? Já se v tom totiž už trochu ztrácím…“
Jeho horká ruka mi přistává na ústech. Jen co zmlkne můj hlas odrážející se od prázdných stěn zchátralé kaple, nastává hrobové ticho.
„Když ti řeknu, kdo ten muž je, slíbíš mi, že všechny ostatní otázky i ty následující necháš na vhodnější chvíli a po celý zbytek plnění tohohle úkolu neotevřeš pusu?“ zašeptá s ústy nepřiměřeně blízko mého ucha. „A já ti na oplátku slíbím, že se je pokusím zodpovědět, kdy ty si tu chvíli vybereš.“
S rukou stále přilepenou na svých ústech jen dvakrát kývnu na znamení souhlasu. Démon mi právě předložil nabídku, která se neodmítá. Je trochu zdráhavá a vyjevená v afektu (takže jí jistě brzy bude litovat, což mě svým způsobem také těší) se spoustou nevyhovujících slov (pro mě), ale darovanému koni se na zuby nedívej.
Aniž by sundal ruku z mých úst – jakoby předpokládal, že opět spustím – odpovídá: „Je to můj bratr.“
Chci vyjeknout překvapením, ale Jarodova ruka je na správném místě, aby tomu zabránila. Nezbývá mi než jen vykulit oči.
„A teď už ani muk,“ pohrozí mi a konečně mě pouští. Bez dalších složitých rozprav.
Chvíli stojím na místě zkamenělá překvapením. Zbytek výpravy také kouká s nechápavými výrazy upřenými do démonových zad. Ten je ignoruje. Přichází k jedné stěně a posléze zapaluje louč.
Slíbila jsem, že otázky nechám na později. To nutkání ze sebe všechny dostat okamžitě je naštěstí umrtveno naším úkolem. Zlatavá zář plamenů tančící na stěnách ozařuje zanedbaný interiér stavby. Pavučiny se rozléhají všude po stěnách, v každém rohu a dokonce visí ze stropu. Jsou obaleny vrstvami prachu stejně jako všechno ostatní.
Když se budíme ze šoku, také si zapalujeme louče. Slyším kroky nad hlavou, ale když vzhlédnu, není nikde po pohybu ani vidu ani slechu. Nevidím nic jiného než prázdný strop s oprýskanými malbami.
„Myslete na to, že oheň je váš nejlepší přítel,“ šeptá démon a ostražitě se rozhlíží kolem sebe. „Upíra nezabijete jinak, než že ho upálíte. Proto se raději ode mě držte dál. Trochu jim tu zatopím.“
Několik kroků se vzdálím od party a pochodeň nakloním do prázdné uličky se schody do podkroví. Po těch ztrouchnivělých schodech se asi dříve chodilo do zvonice. Teď by tu bez úhony nikdo neprošel, aniž by se nepropadl na studenou kamennou podlahu.
Do zad se mi opírá studený vzduch. Lekavě se otáčím zpátky k ostatním. Ti zatím bedlivě prohledávají každou skulinku místnosti. Jejich louče mě ujišťují, že jsou stále dost blízko.
Znovu se ozývají kroky nad mou hlavou. Tentokrát jsou mnohem blíž a vlasy mi projede něco ostrého. Jakoby mi je někdo projel vidličkou. Znovu se polekaně otočím, ale opět nespatřuji nic jiného než polorozpadlé schody. Sáhnu si na temeno hlavy a na prstech mi ulpívá krev. Něco se mě skutečně před chvíli dotklo.
Snažím se udržet si chladnou hlavu. V ruce pevně svírám louč jako svou nejsilnější zbraň.
„Tak pojď,“ zajíknu se tlumeným hlasem. Jsem vyděšená, ale odhodlaná postavit se čemukoliv.
Opět mě dlouhou chvíli obklopuje jen ticho. Z jednoho temného koutu vyleze Dartt doprovázený hlasitým kašlem. To okamžitě upoutává Jarodovu pozornost.
„Buďte zticha,“ napomíná ho.
„Jsi v pořádku?“ ptám se starostlivě.
Jakoby jeho plíce nemohly získat vzduch. „Nic mi není,“ – zakašlání – „jen mě něco škrábe v krku,“ – zakašlání.
„To je tím prachem kolem,“ vydedukuji.
Po chvíli mou pozornost opět zaujme chladný závan za krkem a přivádí mě k palčivým myšlenkám. Kaple se zdá být prázdná. Kolem nás není nic víc než jen hrobové ticho a kromě spousty pavouků a jiného hmyzu tu není nic pohyblivého. Přesto cítím přítomnost někoho jiného. Cítím spousty očí zabodnutých v zádech. Kde mohou být? Prohledali jsme každý centimetr této stavby.
O upírech nic nevím kromě toho, že se živí krví a nezáleží na tom, jestli je zvířecí nebo lidská. Jak řekl Jarod jedinou zbraní proti nim je oheň. Možná jsou rychlejší než lidé. Možná jsou i silnější. A možná mají vlastnosti, o kterých se lidem ani nezdá.
Potřebuji lepší rozhled. Zaujímá mě dlouhý nástěnný koberec místy prožraný moly. Je na něm vyobrazeno bitevní pole po Válce světů. Je poseté mrtvými v kalužích vlastní krve, jejichž těla jsou olizovaná plameny. Nebesa nad nimi mají fialovou barvu a jsou otevřená dokořán jako brána pro čisté duše, které si zaslouží žít znovu v jiném těle.
Se zaujetím sleduji vyobrazení našich bohů. Potřebuji lepší rozhled. Co se nenachází na zemi, nalezneme…
Zvedám hlavu vzhůru. Sleduji vybledlé fresky na stropu kaple. Záře z našich loučí je ovšem neosvětluje dostatečně. Znovu skláním pohled ke koberci. Pořád si v hlavě přehrávám význam jeho vyobrazení, až nakonec dojdu k názoru, že je to znamení. Přikládám svou louč k dlouhé tapiserii. Během krátké chvíle vzplane a horké plameny rychle postupují podél zdi vzhůru. Postupně na pár okamžiků ozařují další vyobrazení z války a probourávají se rychle do minulosti až k úplnému počátku, který je vyšit úplně nahoře u stropu. V tu chvíli zlatavé světlo ozařuje všechny malby na něm zobrazené. S vyděšeným výrazem zvyšuji svůj hlas.
„Jarode!“ křičím z plných plic s pohledem upřeným na děsivou hrůzu snášející se nad našimi hlavami. „Jsou nahoře. Všichni jsou nahoře!“
Konečně zvedají pohled i ostatní. Několik upírů přilepených ke stropu se snese dolů a předstupují před nás s výstražně vyceněnými tesáky. Jsou bledí, jakoby jejich kůže nikdy nepoznala denní světlo. Pod očima mají fialové šmouhy, jakoby nikdy neupadli do spánku. Jejich bílá kůže je zvrásněná, suchá a prohnilá, jakoby celé věky leželi zakopaní v zemi. Nemají vlasy a jejich oči jsou bílé. Vydávají syčivý zvuk a obcházejí nás v kruhu, jako když lovec drží svou kořist v pasti, ale neútočí.
„Držte se pohromadě,“ poznamenává hromovým hlasem démon. „Naše louče je drží zpátky, ale až zaútočí, bude těžké je tak držet byť jen o chvíli déle. Jsou hodně mrštní a rychlí, ale jejich mozek je jen hrachová kaše fungující na krvi.“
„Podle jejich stavu bych řekl, že se nekrmili už několik týdnů,“ poznamenává Dartt s hlasitým odplivnutím.
„To je dobře, ne?“ zašeptá nejistě Misley mávajíc svou pochodní před obličeji záhadných stvoření.
„Jak se to vezme. Budou možná slabší a nemotornější, ale to se vyruší jejich hladem a touhou po krvi, takže budou agresivnější a tím pádem i mnohem nebezpečnější.“
Jak uklidňující,“ povzdechnu si sama pro sebe. Jarod se otáčí k Misley a vytahuje jeden ze svých mečů. Tenhle je lehký a tenký akorát pro ženu. Nevypadá jako ten obvyklý, se kterým jsem ho viděla bojovat.
„Tvoje moc na tyhle bytosti nepůsobí. Musíš použít svou hrubou sílu.“
Zatímco se Pumilion věnoval vylepšování mých magických schopností, Misley chodívala za ostatními pracovat na svých schopnostech s mečem. Když jsem já měla volnou chvilku, Jarod mě posílal za Sailonem, abych se učila střílet z luku. Prý byl pro mě meč moc nebezpečný.
Odfrknu si sama pro sebe při vzpomínce na tuhle událost. Misley pevně sevře meč právě včas. Jeden z prvních odvážlivců se snaží prolomit naši obranou pozici s pochodněmi vystrčenými z venku kruhu. Brzy padá k zemi s Jarodovým prvním výpadem jeho ostrého meče a při následném zapálení jeho mrtvola jen zasyčí.
„Vím, že na to už je trochu pozdě, ale pokud je oheň jediná zbraň, která je dokáže porazit, tak proč jsme prostě nezapálili tu kapli, aby se ti parchanti usmažili a my si ušetřili… tohle?“ poznamená palčivě Dartt.
„Kaple je příliš blízko polím,“ vyhrknu. „Kdybychom to tady zapálili, klášter by přišel o všechnu úrodu, pokud by shořela.“
Démon ke mně významně pohlédne. Asi předpokládá, že jsem to řekla na obranu jeho rozhodnutí. Já totiž moc dobře vím, že pole jsou dostatečně daleko stejně jako lesy. Pokud bychom oheň udrželi dostatečně dlouho na jednom místě, nic by se nestalo. Vzhledem k Jarodovým schopnostem by to nebyl problém a tahle barabizna by nikomu nechyběla. Ale já znám jeho pravý důvod proč si nemohl odpustit ten přímý boj s těmito podivnými monstry ze záhrobí. Chce nás trénovat a to mu v žádném případě nedávám za zlé. Tak proč to dělat jednoduše, když to jde složitě?
Nabíjí mě zvláštní pocit. Je to snad sebevědomí? Ztrácím zábrany. Tyhle příšery s prázdnýma očima mě děsí, ale nemůžu se dočkat, až proti nim vyjdu vstříc se svými schopnostmi. Chci je znovu použít. Mám nutkání ukázat, čeho jsem schopná.
Je mi jasné, že se v tomhle boji bude Jarod držet zpátky. Bude hlídat svou moc dostatečně daleko od boje. Stačilo by jeho jedno mávnutí a všichni tihle pobledlí démoni by se změnili v prach.
Nebo možná bude opět riskovat. Bude nadarmo vystavovat svůj život nebezpečí, protože si myslí, že smrt je vykoupením.
Tohle všechno jsou ovšem jen domněnky. Odvracím se od myšlenek na něj a o jeho rozhodnutích. Nezajímají mě stejně tak jako já nezajímám jeho.
Vystřeluji z kruhu loučí napřed. Zběsile s ní mávám mezi upíry. Daří se mi jich několik zapálit. Ostatní se snaží obhájit si své pozice, ale zmatená Misley pouští pochodeň na podlahu. Snaží se držet si odstup svých nepřátel jen pomocí meče, ale démoni tohohle typu necítí bolest. Řezné rány jim nijak zvlášť neublíží kromě toho, že je na malý okamžik zpomalí. Jenže ve chvíli kdy naberou svou rychlost je skoro nemožné se jim bez pomoci ohně ubránit.
Bez přemýšlení zahazuji svoji pochodeň jejím směrem. Nachází si cíl v jednom z nepřátel. Misley ji popadá do dlaní. Chce se mi vydat na pomoc, ale vzrůstající počty nepřátel ji v tom brání.
Uvědomuji si, jakou chybu jsem udělala. Nemám zbraň a teď ani louč. Jediné čím se můžu bránit, jsou mé schopnosti. Ruce mám roztřesené a nedokážu je dobře ovládat. Chci se rozeběhnout směrem k zašlapané pochodni na zemi. Mohla bych ji zapálit o nějaké ještě doutnající tělo.
Zastavuje mě temný stín, který se snese přímo přede mě. Vysoká postava zahalená v černém. Zvedám hlavu do jeho obličeje. Je stejný jako všichni ostatní upíři. Ovšem jeho kůže je hladká a oči září barvou tekutého stříbra. Jeho ledová ruka vystřeluje po mém krku. Zvedá mě kousek nad podlahu a po chvíli mě odhazuje pryč. Daleko od zapálených loučí i mrtvých těl.
Snažím se sebrat se ze země a vyloudit na sobě nějakou kloudnou myšlenku, ale nedokážu se soustředit na své schopnosti. Jsem opět tak bezcenná jako jsem byla na začátku.
S vyděšeným pohledem jehňátka sleduji jak arci-upír doslova klouže po podlaze až ke mně. Ve tváři ten přísný nadřazený výraz, kvůli kterému mi tuhne krev v žilách.
„Ochutnal jsem tvou krev,“ spouští velmi unaveným hlasem a natahuje ke mně ruku s ostrými nehty, za kterými se ještě lesknou krůpěje rudé krve.
Nevěděla jsem, že umí mluvit. Je to tím, že je tak jiný než ti ostatní. Jeho pohyby jsou klidné a přesné. Vypadá zachovale na rozdíl od jeho podivných nohsledů. Jsou to pro něj jen služebníci, kteří shánějí jídlo, a on je na oplátku nechá naživu. Král bez království.
Sáhnu si na temeno hlavy. Zamračím se při pomyšlení, že mě tohle stvoření ochutnávalo jako nějaký předkrm.
„Jsi zkažená,“ dodává. „Za ta tisíciletí, co jsem na světě, jsem poznal už mnoho takových, jako jsi ty. Jejich krev byla také otrávená. Všechny je čekal stejný osud.“
„Já jsem čarodějka,“ zaujímám pevné postavení. Snažím se neukázat žádnou slabost, i když mám po tom nárazu zlámané snad všechny kosti.
„Která neumí čarovat. Přesto to není tvoje největší slabina. Stále doufáš, že nejsi to, co ve skutečnosti jsi. Věříš v lepší osud, ale nakonec skončíš jako ti ostatní… s fialovýma očima.“
Zatajuje se mi dech. Jeho unavený hlas a neměnná tvář ve mně vyvolává smíšené pocity. Je to monstrum, ale jeho slova pro mě tolik znamenají. Může mi snad odkrýt další kousek hádanky? Potřebuji čas. Potřebuji se ho zeptat na tolik věcí.
Rozhlížím se kolem sebe. Spatřuji ostatní, jak se mermomocí snaží ubránit nepřátelům. Bojují tak statečně a já zase stojím opodál a jen se zbaběle dívám a přemýšlím nad svými sobeckými problémy.
„Musím vědět víc,“ vyhrknu po chvíli plna očekávání. Nechávám boj za svými zády.
Arci-upír si mě měří přísným pohledem. Vypadá, jakoby zvažoval mou výzvu. Po krátké rozmýšlení ke mně znovu natahuje ruku bez jediného slova.
Co mě čeká, když ji přijmu? Je to démon. Co když lže? Ale jak by věděl, že mé oči občas září? Všechno do sebe začíná zapadat. Možná je právě tohle moje poslední šance zjistit, kdo vlastně jsem a jaký je můj úděl.
Natahuji ruku jeho směrem, když mě najednou obklopí zlatá záře horkého ohně. Tančí kolem mě v kruhu. Zmateně se rozhlížím, až mé oči spatří Jaroda, který hledí přímo na mě a arci-upíra. Přičaroval mi štít ze svého ohně, protože měl pocit, že mám potíže. Možná má pravdu.
Vracím svou pozornost zpátky k upírovi. Ten se chystá zmizet i s hrstkou svých přeživších služebníků.
„Počkej!“ vykřiknu uzavřená v ohnivém vězení. „Řekni mi, jaký osud mě podle tebe čeká?“
„Smrt,“ vydechne a jako střela zmizí mezi rozpadlými zdmi.
Oheň kolem mého těla pomalu uhasíná. Všichni upíři jsou pobiti nebo měli to štěstí a utekli. Není třeba se za nimi hnát. To co Jarod chtěl dokázat touhle mini výpravou, se mu již podařilo. Tak proč se necítím šťastně?
„Proč jsi to udělal?!“ vyjedu po něm a překračuji poslední horké uhlíky na podlaze. „Proč jsi ho nechal utéct?“
„Musel jsem ten kruh udělat kolem tebe. Kdybych to použil na něm, k ničemu by to nebylo. Umí dobře skákat, pokud sis nevšimla,“ spustí se sarkastickým tónem Jarod a snaží se ustupovat mým silným ranám do jeho hrudníku. „Byl to jen reflex.“
Jeho hlas je plný hořkosti. Cíleně používá má slova proti mně. V tuhle chvíli bych dokázala rozlomit skálu. Možná mi právě poslední naděje na zjištění těch cenných informací utekla mezi prsty.
Jarod mě pevně chytá za zapřenou dlaň do jeho hrudi. V ten zlomový okamžik ho probíjím několika volty. Podlamují se mu kolena a kleká na zem. Všichni na mě hledí vyjevenými pohledy. Nedokážu se ani o vteřinu déle dívat do těch tváří a odcházím.
Moje kroky mě vedou do té tajemné chodbičky s dřevěnými schody. Copak se všechno nahoře asi skrývá? Nejdřív zkouším pevnost zchátralých schodů. První se zdá být ucházející. Trochu vrže, ale moji váhu unese. Druhý odpovídá stejně. Pokračuji takto dál, překračuji díru a přes poslední tři schody se přehoupávám až ke dveřím. Jsou zaklíněné.
„Angelio,“ ozve se za mými zády. „Jdeme zpátky do kláštera. Jdeš taky?“
„Ne, Misley,“ odpovídám. Každé slovo mě bolí v hrudi. Asi mám zase naražená žebra. Po tom se mi opravdu stýskalo. „Ještě si to tu chci prohlédnout. Někde by tu mohla být ta unesená dívka.“
„Je to nebezpečné. Můžou tam být schovaní další. Nemám jít radši s tebou?“
„Ne, to bude dobré,“ ujišťuju ji a vrážím ramenem znovu do dřevěných dveří. O kousek se pohnuly, ale mnou projela neskutečná bolest. Po arci-upírově odpálkování mám každou kost i každý sval rozbolavělý. Dnes si prožiju dlouhou noc a krušné ráno.
„Tvoje oko nevypadá moc dobře,“ poznamenává už o poznání hlubší hlas.
Uvědomuji si, že mě provází bolest kolem levého oka. Celkově – jak jsem se již zmiňovala – mě bolí spousta částí mého těla, takže mě to nijak zvlášť nezaujalo, dokud na to démon neupozornil. Nejspíš jsem si ho odřela, když jsem padala na podlahu.
„Nic to není,“ odsekávám.
„Pokud se to zanítí, oslepneš,“ pronese důrazným tónem. Pozitivní jako vždycky.
„Vrátím se včas,“ vyštěknu nazpátek. Po dlouhé době mě začíná hryzat svědomí nad mými činy. Co se to se mnou děje? Co mě to ovládá? „Všechno se změnilo. Jsem… zlá.“ Ani si neuvědomuji, že přemýšlím nahlas.
Jarod chvíli stojí na místě a pozoruje mě. „Už jsem ti to jednou řekl. Nazval bych tě tisíci slovy, ale ‚zlá‘ bych ani jednou nepoužil,“ snaží se mě utěšit. „Taková cesta člověka změní. Jen jsem nečekal, že to bude tak brzy.“
„Budu zase jako dřív?“
„Já se sebe na tutéž otázku ptám už roky,“ vydechne se ztlumeným hlasem. Jeho slova zní bolestivě.
Uvědomuji si, jak moc jsem byla v posledních dnech sobecká a zapomněla jsem na to, že nejsem jediná na světě, kdo trpí. Jeden takový stojí přímo přede mnou skrytý za závoj tajemství.
„Vrátím se brzy,“ zašeptám po chvíli. „Slibuju.“
„To děvče je už dávno mrtvé,“ dodává trochu zdráhavým hlasem. „Nemá cenu se jí pokoušet hledat.“
„Já vím,“ přiznávám posmutněle. Něco takového jsem tušila. Příšery neberou zajatce. „Chci být jen chvíli sama.“
Démon přikyvuje a přidává se k ostatním, kteří už opustili zdi kaple. Já se otáčím zpátky ke dveřím. Ještě několikrát do nich silně narazím ramenem, až mi konečně uvolňují dostatečně širokou skulinku, abych se jí protáhla. O té bolesti se zmiňovat už dál raději nebudu.
Na podlaze se válejí trámy z rozpadlé střechy, které otevírání dveří brání. Je tu krásný výhled na západ slunce. Stará zvonice je v troskách. Po obrovském zvonu tu zbyla jenom díra ve ztrouchnivělé podlaze. Pořád tu ještě visí lano a zdá se, že je pevně ukotvené. Sklouzávám po něm až dolů, kam zvoníci chodili rozeznívat hluboký hlas ranní modlitby.

Zvon tu leží v prachu. Je rozkřápnutý na dvě poloviny a jeho srdce je pryč. Tady dole je dost tma. Nikde žádná okna, která by sem pouštěla denní světlo. Sahám proto pro vyhaslou louč na stěně a zapaluji ji. Přede mnou se otevře dlouhá úzká chodba. Pravděpodobně pokračuje zpátky do kaple. Pomalu mířím dál. Po stranách chodby je z každé strany několik dveří. Jsou to pokoje. V každém je jedna postel a jinak nic.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top