Element života - Kapitola 4 (část 2/2)

 „Ty jsi všechno možné. Jsi hodná, láskyplná, upřímná, srdečná, laskavá, milá… jen ne zlá,“ utěšuje mě. „Přestaň si s tím zatěžovat hlavu. Bude to v pořádku.“
„Děkuju,“ usměji se a rukou sáhnu po jeho natažené paži podél hrany stolu.
Zvedá ke mně pohled a přitom si dolévá dalšího panáka. „Co takhle ještě jedno kolečko?“
Zasměju se a vstávám od stolu. „Zítra nás čeká trénink. Takže já jdu spát.“
„Zodpovědná jako vždycky,“ zašklebí se. „Nicméně máš pravdu,“ podotkne nakonec, vypije posledního panáka a také vstává.
V tu chvíli se mu podlamují kolena. Rychle se k němu přitočím, abych ho podepřela, ale on se včas chytá desky stolu.
„Už je čas jít spát,“ pronáší na celou hospodu.
Misley, Dartt a Sailon od vedlejšího stolu se jen pobaveně otočí k nám. Chytám Jaroda v podpaží a snažím se ho posledními silami dostat do patra. Konečně stojíme před jedním z pronajatých pokojů.
„Tak dobrou noc,“ loučím se.
„Nechceš zůstat?“ doluje ze sebe.
Chvíli na něj podezíravě civím. Co to je? To má být osobní nabídka? Celý večer je na mě hodný a teď mi tu dělá nedůstojné návrhy? Nestačím se divit, co z něj alkohol dělá. Ale pod vlastním opojením levnou kořalkou se jen zasměju.
„Co je?“
„Ještě nedávno jsem přemýšlela nad tím, že by byla větší pravděpodobnost, že mi bude dělat návrhy spíš mrtvý los než ty,“ odpovídám. „Celý večer jsme se bavili o mě a já si díky tomu ani nevšimla, že se děje něco s tebou. Jsem tak sobecká,“ zastydím se.
„Já jsem v pohodě.“
„Myslela jsem, že jsme vůči sobě upřímní.“
Zahanbeně sklopí pohled. „To je tím místem. Nemám rád tohle město. Nemám rád to, v co se změnilo. Ale stále je tu pár zajímavých míst, kde se dá cvičit. A pár na rozumu zdravých lidí, kteří pomůžou.“
„Znáš to tady dobře?“
„Dá se to tak říct,“ přikyvuje. „Je jasné, že budeme potřebovat další peníze.“
„Budeme zase prodávat koně?“
„Ne, tady by to s nimi dobře nedopadlo. Prodáme sedla a vaše šaty. Elfské látky tady mají velkou hodnotu,“ odpovídá. „Ale teď už běž spát. Jak si říkala, zítra nám začíná tvrdý trénink. Dobrou noc.“
Chytám ho za ohyb na šálu, který má přes obličej, v místech, kde by měla být ústa. Chvíli na mě zaraženě zírá. Cítím horkost jeho zrychleného dechu přes jemnou látku.
„Co to děláš?“ zeptá se překvapeně a okamžitě mě chytá za zápěstí.
„Chci ti dát pusu na tvář,“ pokrčím usměvavě rameny. Alkohol ze mě shazuje všechny zábrany. Nikdy předtím bych se neodvážila mu dát takovou nabídku. Stejně jako by se on nikdy neodvážil dávat mi tu svoji. „Přísahám, že se nepodívám.“
Stojí jako solný sloup. Jeho pohled je vytřeštěný. Pomalu mhouřím oči, až je zcela zavírám. Jeho stisk je stále pevný, ale dovoluje mi mu lehce stáhnout šál z tváře. Po slepu se k němu natahuji. Je o dost vyšší než já tak vytuším, že bych se měla postavit na špičky.
„Nehýbej se,“ podotýká tvrdým hlasem.
Okamžitě se zastavuji na jednom místě. Jeho tvář se ke mně sama přiblíží. Už cítím horkost jeho kůže na svých ústech, až se konečně sejdou úplně. Jeho pleť je tak jemná. Dochází mi, že mi nabídl tu zdravou část obličeje. To samozřejmě chápu. Už tak jsem zase postoupila dál za hranice jeho nedotknutelnosti.
Odkláním se a otevírám oči. Jeho rouška je na svém místě. Děkovně se usměji a odcházím do vedlejšího pokoje.
Když ulehám do víceméně pohodlné postele, na rozdíl od těch v Osadě, přemýšlím nad tím jak je náš vztah s Jarodem bizarní. V jednu chvíli se od sebe vzdalujeme až k nenávisti a za okamžik se opět bavíme jako nejlepší přátelé. Jsem asi jediná osoba na tomhle světě, kdo takové zacházení dokáže tolerovat, a proto jsem asi taky jediný Jarodův přítel.

„Dobré ráno, zlato,“ zakřičí ženský hlas a přes zavřená víčka se mi do očí hrne oranžové světlo.
Nevrle zamručím a promnu si oči. Misley stojí u okna a rozhrnuje závěsy.
„Slunce už dávno vyšlo, takže pokud máme něco stihnout, měla bys vstávat. Sailon a Dartt už jsou také dávno na nohou.“
„A Ja… démon?“
„Je to zvláštní, ale taky ještě spí. Pravděpodobně jsme konečně našli jeho slabinu. Alkohol. Koukám, že ani jeden z vás neumí pít.“
„Je to o zvyku.“
Misley se zasměje. Zní mi to v uších jako hromobití. Vesele si sedá vedle mě na postel.
„Jak ti je?“
„Dobře… myslím,“ pokrčím rameny a vykouknu ven z okna. „V téhle zemi se všichni dočista zbláznili. Chybí mi Gilda. Ishtar. Dokonce i král. Všichni tady jsou tak zlí a bezohlední,“ postesknu si.
„Jo. Je toho hodně na tak hodné duše jako jsme my dvě,“ usměje se na mě a mile mě obejme kolem ramen.
Úsměv jí oplácím. „Ale čas od času se mi zasteskne i po Trishie a jejím neotrlém chování. Byla hrubá, ale měla stejně dobré srdce.“
„Všichni, které král vybral, ho měli. Dokonce i ten bídák Gilbert nebo rozkošný Tobbien.“
 „Také si myslím, že by nevybral nikoho se špatnou duší. Mám pocit, že je nezlákala odměna… spíš se nechtěli dál podřizovat Jarodovu diktátorství.“
„Jarodovu? On má jméno?“ podiví se zaujatě Misley a odvádí řeč tímto směrem.
„Neptej se mě, jak to vím.“
„Ani nemusím. Trávíte spolu dost času. Včera jste se dobře bavili. Je nad slunce jasné, že k tobě má z nás všech nejblíže. Já dokonce ani nevím jakou má barvu očí… oka… toho zdravého.“
„Netrávíme spolu zase tolik času.“
S rozkošným úsměvem pokrčí rameny. V jejích očích vidím pobíhat ďáblíky. Je jí jedno, co říkám. Svůj názor už má nezlomně vybudovaný.
Po krátké odmlce se vrací k původnímu tématu. „Od těch tří bych čekala, že se časem odpojí od výpravy, ale vědma mě překvapila.“
„To mě také. Moc jsem jí neznala, ale nevypadala jako někdo, kdo se tak snadno vzdá. Bojím se, že viděla něco, co jí donutilo k odchodu.“
„To by odešla už dávno. Co může být horšího než smrt jednoho z nás?“
„Smrt nás všech,“ zatají se mi dech.
„Přestaň být tak negativní,“ drkne do mě. „Tohle se nestane.“
Snaží se na mě přenést svojí pozitivní náladu. Dívám se na ni a vzpomenu si na to, co říkal Jarod včera večer u stolu. Měl pravdu. Misley se na první pohled tvářila šťastně, ale její oči neuměly lhát. Byly stále zahalené smutkem a obavami. Vždycky jsem si myslela, že je Jarod jen nezdvořilý hulvát přitom byl všímavější nežli všichni ostatní. Jeho neutrální postoj vůči každému z výpravy mu otevíral bránu, kterou se mohl na každého dívat bez ovlivněného úsudku. Ušklíbnu se nad touhle myšlenkou. Dívat se Jarodovýma očima může být trochu skličující. Možná mu už skutečně začínám rozumět.
„Je zelená,“ vydechnu do chvíle ticha.
„Cože?“ zaráží se Misley.
„Barva jeho oka. Je zelená.“
Na její tváři se objevuje pobavený úšklebek a vesele vyskočí na nohy. „Radši sebou hni, ať nepřijdeš o ten výraz, až ho půjdeme budit.“
„O čí výraz?“ ozve se ode dveří.
Obě šlehneme pohledem tím směrem. Jarod tam stojí se založenýma rukama a těká pohledem mezi našimi zaraženými tvářemi.
„V noci jsem nemohl spát, tak jsem byl časně z rána na malé obhlídce.“
„Aha, neslyšeli jsme tě odcházet,“ zakoktá Misley. Cítí se lehce zahanbeně.
„To těžko, když jste všichni spali jak zabití,“ zavrčí suše. „Angelio, hni sebou. Nebude se na nikoho čekat.“
Jarod zavelí a zmizí na chodbě.
„Tohle byl trapas,“ zakaboní se Misley a dřepne na postel vedle mě.
Návrat do starých kolejí, pomyslím si. Přesto se na mé tváři objevuje malý náznak úsměvu. Jsem středem jeho pozornosti ve všech směrech a vlastně i tím k němu mám nejblíže. Nikoho nekomanduje raději. Jupí… Jak se tak procházím svými myšlenkami, pořád se mi ta představa zdá horší a horší. Raději zahazuji všechno přemýšlení za hlavu a rozhoduji se, že dnes se budu věnovat pouze práci. Žádné ostatní osobní problémy do toho zatahovat nebudu. Moje mysl si už potřebuje odpočinout.

„Spíš ty vůbec někdy?“
„Spím tolik, kolik potřebuji,“ zavrčí odtažitě.
„Aha,“ pokývám hlavou.
Vyhýbá se mému pohledu a rychle se žene tmavou uličkou kamenného města Malabernu. V ulicích je klid a ticho. Na náměstí se povaluje několik opilců, kteří ani netuší, co se kolem nich děje. Bezdomovci jsou schovaní pod malými přístřešky domů a choulí se do svých kabátů.
Tohle je první den, co nás na cestě provází déšť. Husté šňůrky kyselé vody se hrnou z černých mraků nad hlavami. Ranní slunce, které se mi dralo pod víčka, je dávno pryč.
Otáčím se kolem sebe a snažím se rozeznat něco přes ten hustý závoj deště. Je mi zima a už po pár metrech jsem úplně mokrá.
„Jarode…“
Natahuji před sebe ruku a chytám se za něčí rukáv v domnění, že jde o ten démonův.
„Budu, kdo budeš chtít, krasavice,“ zachraptí řezavý hlas.
Vylekaně se otáčím po jeho směru. Přede mnou stojí muž ve špinavé košili a roztrhaných kalhotách. Každý druhý zub mu chybí a dech mu páchne po rumu. Rozeznávám za ním další obrysy tří mužů.
„Omlouvám se,“ špitnu a snažím se muže obejít.
V okamžiku se mi staví do cesty. „Ztratila ses?“
„Ne, moji přátelé jsou blízko. Jistě mě už hledají.“
„Tady nikdo nikoho nehledá… protože tu nikdy nikoho nenašli,“ zašklebí se a natáhne ke mně ruce. „Ale nevěřila bys, jak snadno tu někdo zmizí.“
Ustupuji několik kroků dozadu, dokud mi cestu nezatarasí vysoká zeď jednoho z domů. Polekaně se rozhlížím kolem sebe a hledám únikovou cestu. Na kamenném náměstí spatřuju obrys postavy. Je jasný, protože světlo za jeho zády ho lemuje. Tehdy jsem ho viděla poprvé.
„Pomozte mi!“ zavolám jeho směrem.
Postava se otáčí a mizí v hustých krůpějích ledového deště.
„Tady ti nikdo nepomůže, krasavice,“ zasměje se znovu jeden z mužů. Ostatní z tlupy mě obcházejí. „Tady si každej hledí svýho.“
„Tak si taky hleď svého,“ zařknu se zhnuseným pohledem ve tváři. Snažím se vypadat hrozivě, ale spíš jsem jim pro smích.
„Mám rád, když se u toho holky brání.“
Jeho ruce mě pevně chytají pod krkem. Rozhlížím se a snažím se z poslední zdravé mysli vyloudit nějaký plán, ale kolem mě není nic jiného než kámen.
No tak, co by udělala Alcië Calwen? Přeci by se nenechala zneuctít hloučkem smrdutých hlupáků. Jestli mám být hrozbou, tak proč jsem pořád jen obětí?
„Dáš tatínkovi pusinku?“
V tu chvíli prudce zvedám koleno a vrážím jím přímo do mužových útrob. Zabralo to. Odklání ode mě vousatou hlavu a v bolestech se sklání k zemi.
„Zabte tu svini!“ vykřikne naštvaně a ukáže prstem na mě.
Tak to nevyšlo úplně podle mého plánu. Najednou ze stínu vystupuje postava. Má na sobě kaštanově hnědý plášť s kapucí přes hlavu. V temnotě deště mu není vidět do tváře. Podstatné ovšem je, že pár rychlými tahy mečem odhání muže pryč.
„Děkuji,“ vydechnu polekaně a stále se zády lepím na stěnu domu.
Otáčí se ke mně s hlavou lehce sklopenou. Kapuci má zaraženou až k nosu. Nestojí o to, abych viděla jeho tvář. Hm, v poslední době je to asi nějaký nový módní trend. V rychlosti si projedu celou postavu. Díky mužným rukám, vyššímu vzrůstu a širokým ramenům usuzuji, že se jedná o nějakého chlapa. Zpod pláště mu vyčuhuje celkem masivní přívěšek na krku. Vypadá, že je ukutý ze stříbra. Je ve tvaru hvězdy. Má osm tenkých cípů, které se od sebe liší velikostí. Ten spodní je nejdelší a naopak ten horní nejkratší. V jeho jádru je cosi vyryto, ale nedokážu ve tmě zaostřit, o co jde. Poslední, čeho si všímám, je, že každý cíp má svůj vlastní zelený smaragd.
Najednou se jeho meč zvedá k mému krku. Možná jsem s tím děkováním měla počkat. Mám za to, že je to ten samý muž, jehož siluetu jsem viděla před několika okamžiky na náměstí.
Všímám si jeho vystrčené brady a části úst, které nezakrývá kapuce. Má dost jemné rysy v obličeji, ale delší strniště mě utužuje v tom, že se jedná skutečně o muže.
Co po mě ještě chce? Nepřišel mě zachránit, ale zabít? Proč? Nic jsem mu přeci neudělala? A jestli mu jde o to, tak proč nenechal ty muže, ať to udělají se vším všudy?
Jsem přimražená na místě. Nemůžu se pohnout. Nemůžu mluvit. Pevně zavírám víčka k sobě a modlím se, ať to tolik nebolí.
„Angelio?“ ozývá se po chvíli Misleyn hlas. Přibíhá spolu s Jarodem ke mně.
Rychle ji chytám kolem ramen a pevně si ji tisknu k tělu. Po záhadném muži nezbývá nic víc, než strach, který mi stále koluje žilami.
„Stalo se něco?“ ptá se polekaně.
„Nějací muži mě tu přepadli, ale už jsou pryč.“
„Ty… krvácíš,“ zaráží se Misley a tiskne mi ke krku kapesníček. „Ublížili ti?“
Sahám si na ránu. Díky adrenalinu, který mi v tu chvíli koloval v žilách, jsem ani nepostřehla, že mě muž v hnědém plášti pořezal svým mečem.
„To je jen škrábnutí.“
„Jsou pryč?“ přidává se do konverzace Jarod a ostražitě se rozhlíží v temných uličkách.
„Jo, utekli tímhle směrem,“ zamávám rukou k jižní straně města.
„Prostě jen tak utekli a nic ti neudělali?“ ptá se podezíravě.
Na co naráží? Ví snad něco o tom neznámém, co tak najednou záhadně zmizel bez dokonání svých úmyslů, ať byly jakékoliv?
„Někdo mi pomohl. Nějaký muž je zahnal.“
„Kdo?“ naléhá Jarod.
„Nevím. Nepředstavil se.“
„Na tom nezáleží,“ mávne rukou Misley a znovu mě pevně zmáčkne v náručí. „Jsi jako magnet na problémy,“ prohodí pobaveně, aby odlehčila situaci.
Démon je ovšem pořád napružený. „Už mě začínáš pěkně štvát,“ vystartuje po mě a pevně mě dlaní sevře v nadloktí. „Drž se u mě a s nikým se nebav. Lidi tady nejsou takoví, na jaké jsi zvyklá.“
„Jsou hrubí, zlí a plní nenávisti, kterou si vybíjí na nevinných?“ zasyčím rozhořčeně. „Na takové, jako jsi ty, jsem si už zvykla.“
Jeho stisk je pevnější. Tvář kolem jeho očí je napruženější. Přiklání se ke mně blíž.
„Lidé tady jsou tisíckrát horší než já. Oni s tebou nebudou ztrácet trpělivost,“ zavrčí nevrle. „A nebudou tě zvát do své postele. Vezmou si tě rovnou na místě a bez svolení.“
„Tak to už stačí!“ vyjekne Misley a hrne se mezi nás. „Okamžitě ji pusť.“
Myslela jsem, že na Jarodovy psychické pochody jsem už přišla, že už jsem konečně rozluštila jeho vzorec a ničím mě nepřekvapí. Ale tuhle scestnou poznámku lehce narážející na události minulého večera nějak nechápu. Cítí se ublížený, že jsem ho odmítla? Hloupost. Jarod o to přeci nestojí. Byl jen dost opilý a nevěděl, co to mele. Hm, ale zdá se, že teď si to zase vylívá na mě. On se mnou možná ztrácí čas, ale má cenu, abych já ztrácela čas s ním? To je ta pravá otázka… Hm, teď se nemůžu vzdát. Jsem tak daleko.
Démon mě pouští a odchází do jedné z uliček.
„Jsi v pořádku?“ ptá se starostlivě Misley.
„Jsem,“ odpovídám suše.
„Co to mělo znamenat?“
„Nevím,“ zakroutím hlavou a rychle odvádím řeč k jinému tématu. „Kde jsou Sailon a Dartt?“
„Démon je vzal za mistrem umění tady ve městě. Vylepšují své bojové schopnosti. A my dvě budeme vylepšovat ty spirituální.“
„Hněte se!“ zavolá za námi rozzuřený démonův hlas.
Projdeme skoro celým městem, než se dostaneme k nevýraznému domu postaveného přímo u hraniční zdi, která dělí město od jejího okolí. Vedle dveří je svěšený měděný štít, který dříve držely dva řetězy. Jeden z nich je už dlouhou dobu přetržený, typuji. Plech je už dost zašlý, ale rozeznávám na něm několik trpasličích run a obrázek zlatého poháru s rubíny.
Démon několikrát hlasitě zabuší na dřevěné dveře. Nejsou zamčené, a tak se pod silnými ranami Jarodovy pěsti otevírají. Nelení a vchází dovnitř.
Je tu tma a ticho. Najednou se rozzáří něčí pochodeň. „Co tu chcete?!“ zabručí rozzlobený hlas.
Rozhlížím se, ale stále nikoho nevidím. Pochodeň září na stěně, ale nikdo u ní nestojí. Otáčím se za sebe ke dveřím, ale ty se s bouchnutím zavřou. Do světla pochodně se kdosi postaví. Jeho mohutný stín tančí na podlaze ve světle horkého ohně. Musí mít nejméně dva metry.
„Přišli jsme sem za Lintrem Pumilionem,“ odpoví ostražitě Jarod a pevně svírá rukojeť svého meče.
„Nejste místní, protože to byste jinak věděli, že tady už dávno nežije,“ zakřičí znovu ten hlas bez tváře.
„Ano, všimli jsme si. Kdyby tady totiž žil, ukázal by nám víc než pouťová kouzla,“ zamručí Jarod a otáčí se ke dveřím. „Omlouváme se, že jsme sem tak vtrhli.“
„Stůjte!“ zavrčí ten hlas znovu.
Najednou se rozzáří všechny pochodně v místnosti. Konečně se mohu pořádně rozhlédnout. Vypadá to tu jako obyčejná chaloupka u nás v Gildě… hodně zanedbaná. Na několika pytlích s moukou pohozených v rohu si pokorně pochutnávají moly a myši. Na dřevěných policích podél kamenných zdí se válejí různé lahvičky. Některé jsou převržené, v jiných se nachází neidentifikovatelná tekutina. Na dřevěném stole s uříznutýma nohama leží bílý talíř s nedojedenou večeří ze včerejška.
Když se chci podívat na druhou stranu místnosti, do oka mi padne něco mnohem zajímavějšího než je zařízení tohohle skromného příbytku.
„Cos tím chtěl říct?“ zaprská rudý chlapík, který se k nám žene miniaturními, ale rychlými kroky. „Moje kouzla ti nejsou dost dobrá, dlouháne?“
Ze světla pochodně se vynořuje trpaslík. Jeho mohutný stín byl jen trik s pomocí plamene. Ve skutečnosti měří stěží metr čtyřicet.
„Jééé,“ rozplývám se. Trpaslíka jsem neviděla od doby, co mě chůva v patnácti letech opustila. Je milé vidět po tolika utrpeních něco, co mi připomíná domov.
Pravda tenhle chlapík je o dost fousatější než byla Trula a má o něco málo zavalitější tělo a naštvanější výraz. Je rudý vzteky jakoby měl každou chvílí prasknout.
„Jé?“ otočí se ke mně. „Tak to si vyprošuji,“ zaprská. „Já jsem velký a mocný černokněžník Lintr Pumilion. Na tom není nic roztomilého.“
Misley se nechtěně nahlas zasměje. Dochází mi, že to kvůli zmínění jeho „velikosti“.
„Nejdřív zpochybňujete mé kouzelnické schopnosti a teď se mi ještě smějete? Okamžitě vypadněte z mého domu, než na vás pošlu mor!“ prská skrz husté rezavohnědé fousy a krátkýma rukama se zapírá do Jarodových nohou.
Ten se ovšem nehne ani o píď. „Omlouvám se za své nevychované společnice,“ obdaruje nás výchovnými pohledy a sklání se ke vzteklému Lintrovi. „Potřebujeme vaši pomoc.“
„Hm, ale já už nikomu nepomáhám. Pokojně si tu žiji a čekám už jen na smrt. S pomáháním komukoliv s čímkoliv jsem už dávno skončil.“
„Zaplatíme.“
„Neurážej mě, dlouháne,“ vyprskne podrážděně Lintr. „Nestojím o vaše peníze. Jestli jste od krále, tak mu vyřiďte, že jsem v důchodu… nebo bude lepší, když mu řeknete, že jsem už dávno mrtvý,“ dodává trpaslík a po malých dřevěných schůdkách se hrne k velké dřevěné almaře. „Tušil jsem, že jednou zase přileze. Kdo to kdy viděl, aby hlavního královského čaroděje propustili. Jsem nejlepší a hlavně jediný v okolí. Všichni ti rádoby zaklínači, co se slézají v Magické věži, jsou jen načinčané nádhery, co si na zahrádce pěstují kanabis, dělají z toho odvary, a pak mají pocit, že umí čarovat. Pche… Zajímalo by mě, co králi přelítlo přes nos, když si tam vzal tu černovlasou vychrtlinu,“ remcá si Lintr sám pro sebe, když se hrabe ve skříni. „Ale platí to, co jsem řekl, když jsem odcházel: Na hrad už za živa nikdy nevkročím! To jakou pohromu napadlo tohle město a vlastně celou zemi, není moje starost. Ať to ta jeho bledá ježibaba vyřeší, když je o tolik lepší než já.“
„Ehm, neposílá nás sem král. Jsme tu z osobních důvodů.“
„Aha,“ zpozorní Lintr. „No, to stejně neznamená, že vám pomůžu. Jak jsem řekl: Jsem v důchodu. Pomáhání lidem mi přineslo jen neštěstí,“ zabreptá si pod fousy a těžkopádně se dokutálí k nám. „A jak tě tak pozoruji, dlouháne, ty zase nemáš dobré zkušenosti s čaroději. S tím ti pomoci nemůžu. Kletby může zrušit jen ten, kdo je uvalil. Táhli jste se sem zbytečně. Takže…“
„Ani kvůli tomu tady nejsme.“
„Tak co chcete?“ zamračí se a zapře si ruce do pasu.
„Moje společnice by potřebovaly trochu pomoci s jejich schopnostmi. Máme důležitou misi a musíme být disciplinovaní. Přišli s námi ještě dva muži. Já, tahle dívka a jeden z nich jsme dostali síly živlů.  S těmi bychom také potřebovali pomoc.“
„Hm, o jaké misi mluvíte?“
„Máme osvobodit princeznu z Ishtaru.“
„O tom jsem už slyšel. No, možná bych vám mohl pomoci. Živly by neměly přijít do rukou lidem, co s nimi neumí zacházet. Nicméně neměly by být čtyři?“
„Po těžkých útrapách jsme byli nuceni se rozdělit.“
„Aha, tak to už chápu, proč potřebujete pomoc. V tomhle oboru je potřeba hlavně spolupráce, ale s tou si nakonec stejně budete muset poradit sami.“
„Budeme vděční za každou pomoc.“
„Dobře, dobře,“ ustupuje nakonec Lintr. „Neznáme se náhodou odněkud?“
V tu chvíli si všímám, jak démon znervózňuje. „Nejsem zdejší…“
„S tebou jsem nemluvil, dlouháne,“ odbíjí ho trpaslík a zaculí se na nás. „Ta otázka patřila k těm dvěma krásným dámám za tvými zády. Pořád vám přijdu roztomilý?“ zvedne laškovně obočí.
Vesele se zasměji. Z nerudného trpaslíka se nakonec vyklubal docela milý chlapík.

Lintr byl skvělý učitel. Ukázal mi spoustu triků a vysvětlil důležité pokyny k používání tak silných kouzel, kterých jsem jen schopná. Do začátku toho samozřejmě nebylo moc, ale předčila jsem svoje vlastní očekávání.
Pod jeho domem se skrývala jakási spleť chodeb a místností. Všechno tady vytvořili trpaslíci už před mnoha tisíci lety. Dříve to byla trpasličí země, než se díky drahým diamantům všichni neodstěhovali do hor. Lintr je teď používal jako cvičiště. V každé místnosti byli nějaké překážky, které on sám vytvořil.
Ukázal mi také tajemství účinných lektvarů, které se mi do budoucna mohou hodit. Spousta vzácných rad, jen za to, že jsem s ním trávila trochu času. Bylo to milé, jak svými krátkými nožičkami kolem mě cupital a dvořil se mi. Ale i přes jeho snahu jsem cítila, že jsem neúplná, že tomu něco chybí, že jsem schopná dokázat víc, než jen pár světelných a kouřových triků.
Nejlepší z celého výcviku byl „tanec se stromy“. Bylo to toho dne, kdy mi ukazoval, co jsem schopná vytvořit s pomocí svého daru Země. Tajnou cestičkou jeho podzemních chodeb jsme se dostali ven z města k lesu, kde moje hlavní výuka mohla začít.
Po mém navázání se na přírodu a celkovým splynutím jsem dokázala ovládat stromy, jejich pohyby. Bylo to na podobném způsobu, jako to dělala Dryáda. Bylo to dokonalé.
Po několika dlouhých dnech, kdy jsme vstávali za brzkého úsvitu a chodili spát až v pozdních hodinách hluboké noci, jsme všichni nabírali kontrolu nad svými schopnostmi a díky Lintrovým pastem v podzemním bludišti jsme se naučili spolupracovat. Byl to velký krok vpřed, ale Jarod stejně nebyl spokojený.

Lintr se věnuje iluzionistce. Slíbil, že jí ukáže, jak obelstít elfská kouzla, která ji v království bránila v provozování svých schopností.
Já se věnuji svému výcviku o samotě. Stejně jako Jarod jsem nespokojená se svým výkonem a není to nijak ovlivněno jeho názorem. Lintr mi ukázal, jak se dají ovládat blesky. Vždycky zajiskří, ale nikdy je nedokážu poslat dál. Tak to nakonec vzdal a učil mě něco nového. Ale tohle mě láká ze všeho nejvíc. Když jsem viděla, jak s nimi Lintr dělá kouzla se zničující silou, uchvátilo mě to. Možná právě proto, jak je to nebezpečné.
Stojím v kamenné místnosti a naproti mně stojí tři slamění panáci, kteří čekají jen na to, až je rozpálím. Ale z mých rukou nevyšlehne žádný blesk, který by jim dal co proto. Pořád dokola jen ty slabé jiskřičky vycházející z mých prstů a pak… nic.
Najednou jeden z panáků vzplane zlatavým ohněm. Chvíli nechápavě civím a prohlížím si ruce. Že by se to povedlo? Ale vždyť jsem neviděla žádné blesky. Otáčím se za sebe a spatřuji démona, jak stojí ležérně opřený o dveře a určitě se pod tím rudočerným šálem posměšně usmívá.
„To se ti povedlo,“ zašklebím se a otáčím se zpátky k panákům. Natahuji ruku a soustředím se. Nezůstanu před Jarodem zahanbená. Jednou se to přeci musí povést, tak proč ne teď?
„Co to děláš?“ ptá se nechápavě.
„Snažím se soustředit, ale když si zapálil toho panáka, dost mě to rozptyluje.“
Jarod jen zvedne ruku a oheň okamžitě uhasíná. Hezké, pomyslím si. Stačila mu jen chvíle, aby se naučil ovládat svůj živel. Je přirozený talent na rozdíl ode mě.
Zkouším to znovu, ale můj pokus opět selhává.
„Jsi u toho shrbená jako kočka,“ poznamenává Jarod a přichází ke mně blíž. Hrubě mě dloubne do zad a já se narovnávám. „Buď uvolněná,“ zatřese mi rameny a lehce mi je promne. Je to jako extáze. Po všem tom dlouhém cestování, té dřině, prolité krvi a ztracených nervů je tohle opravdu příjemné. „Ne zas tak moc,“ zašeptá mi do ucha. Jeho hlas zní hravě. Podle toho poznávám, že má dnes dobrou náladu, takže se snad nepohádáme. Však on si zase brzy najde záminku jak mi to vrátit. „Teď natáhni ruku,“ pokračuje a zvedá mi pravou paži vzhůru. „To byla ta snadnější část. Teď zkus myslet na něco, co tě vážně dokáže hodně vytočit.“
„To už jsem zkoušela, ale když myslím na tebe, nefunguje to a neexistuje nic, co by mě naštvalo víc než ty.“
„Ha-ha, moc vtipné,“ zavrčí již nevrlejším hlasem. „Soustřeď se.“
Už to začíná. Obdivuji ho, jak rychle se u něj dokáže změnit nálada. Jen se vesele zašklebím.
Najednou mi jeho druhá ruka přistane na boku. Nečekám to. Na tolik doteků z jeho strany nejsem zvyklá. Trochu mě to zarazí a v tu chvíli z mé ruky vystřeluje rychlý blesk, který s hromovým rámusem rozstřelí panáka na cucky. Já i Jarod se značně polekáme.
„Co to s tebou je?!“ vyštěkne na mě podrážděně.
Překvapeně k němu zvedám vyděšený pohled. „Já nevím,“ vydechnu a prohlížím si ruce.
Když zvedám pohled znovu k němu, prohlíží si mě odměřeným pohledem. „Tvoje oči. Září,“ poznamenává ztišeným hlasem.
To tu dlouho nebylo. Hm, také to ale potvrzuje, že všechno, co jsem si domýšlela je pravda. Teda… je to více pravděpodobné.
„Bojíš se?“ zeptám se.
Chvíli na mě divně kouká jako by nepochopil otázku. Ale ten prvotní pohled… zanechává ve mně zvláštní pocit. Díval se takhle na mě i tehdy, když jsem se mu svěřila se svým tajemstvím. Co to má znamenat?
Výsměšně se zasměje. „Ty se ptáš, jestli se tě bojím?“
„Jsem zrůda,“ skláním pohled do země.
Jsem monstrum, které přinese lidem zkázu. Žádná čarodějka nemá fialové oči. Pravděpodobně je to jediná věc, o které mi Eamë nelhala. Ta nejhorší věc. Proč teď? Proč zrovna před ním?
„To že ti září oči z tebe ještě nedělá zrůdu. Věř mi, vím, o čem mluvím,“ spustí už klidným hlasem.
„Tohle přeci není normální. Znamená to, že jsem Alcië Calwen.“
„Neznamená to vůbec nic,“ namítá. Jakoby si nechtěl tuhle možnost připustit. „Jsou různí čarodějové s různými schopnostmi a vlastnostmi. Znal jsem čarodějku, která měla oči krvavě rudé jako je teď moje oko. Měla to tak pořád. Přesto… nebyla zlá.“
„Děkuju za útěchu,“ prohodím, ale moc si z jeho příkladu k srdci neberu. „Ale prosím, nikomu to neříkej. Nejsem připravená to vysvětlovat. Ještě ne.“
„Já to nikomu neřeknu. Je to jen mezi tebou a mnou. Svěřila ses mi a já to respektuju. Vážím si tvé důvěry. A hlavně by to asi ani nikoho nezajímalo, protože něco jako Alcië Calwen neexistuje.“
Nemám strach z toho, že bych mohla umřít. Vlastně tahle možnost mě ani nenapadla. Bojím se sama sebe a toho, že bych někomu mohla ublížit. Zvedám znovu pohled k němu a zadívám se do jeho přesvědčivého pohledu, ale přesto mu nevěřím. Na rukách mi vyběhne husí kůže. Mnu si je dlaněmi a snažím se zahřát.
„Na co si myslela, než vyšlehl ten blesk?“ odvrací téma na jinou vlnu.
Zamýšlím se. „Na tebe,“ zašklebím se. „Překvapilo mě, že ses mě dotýkal. Většinou to děláš jen v největší nutnosti, takže ses mě za celou dobu dotkl dvakrát, když jsem měla to střelné poranění. Ironicky na tom samém místě.“
„Hm,“ zamručí znepokojeně. „Vlastně jsem ti přišel říct, ať sebou hneš. Jdeme shánět nějakou práci. Nejlépe se naučíme soudržnosti v akci. Tady ve městě se dá sehnat lehčí práce, za kterou bude slušná odměna. Jedno město s milionem potíží, proto jsem vás sem původně bral.“
„Fajn,“ přikyvuji. Opět si všímám, jak je mu nepříjemné když upozorňuju na nějaký fyzický kontakt mezi ním a mnou. „Jen to tu dám do pořádku a přijdu nahoru.“
Přikyvuje a rychle odchází.

Scházíme se před Lintrovým krámkem.
„Tak co čarodějko, už umíš krotit blesky?“ ptá se povzbudivě Lintr.
Jen posmutněle vydechnu.
„Ale to nevadí. Všechno chce čas,“ usmívá se na mě s pozitivním pohledem. „Kam máte teď namířeno?“
„Rozejdeme se,“ spustí vůdcovským tónem Jarod. „Navštivte každou hospodu a ptejte se na práci.“
„Jakou práci?“ ptá se Misley.
„Každé město má své démony…“ dodává tiše Jarod a odchází.
Misley jen pokrčí rameny a také se vydá nějakým směrem a následně i všichni ostatní.

Dartt přesně ví, kam jít. Má už dlouho vyhlídnutou jednu hospůdku v severovýchodním koutu města. Jmenuje se Dračí dech. Misley tam má taky namířeno.
„Počkejte, slečinko, tady to dobře znám,“ zaskřehotá Dartt a stahuje její ruku z kliky. „Spousta nehezkých chlapů, kteří se nehodí do společnosti dámy. Mě už znají. Já s nimi promluvím.“
„No, dobře,“ pokrčí rameny Misley a otáčí se k odchodu.
Dartt se vkrádá do místnosti a nepozorovaně přisedá ke stolu naproti černovlasému muži. Je to Tobbien. Příliš se nesnaží skrýt svou identitu, i když dobře ví, že jsme poblíž. Zasáhla ho pouze změna oblečení. Místo brnění na sebe vzal pohodlnější bílou košili, černé plátěné kalhoty a šedý plášť. Spokojně si baští opečeného bažanta a popíjí červené víno.
„Máš pro mě ty informace?“
„Informace znamenají moc, milý pane. A také peníze. V tomto případě Vašich sedm zlatých.“
Tobbien je podrážděně položí na stůl a přisune je ke zvědovi.
„Tak mluv,“ poroučí přísně.
„Všichni jsme už po řádném výcviku. Dost se zlepšili, takže to vypadá, že začíná docházet na démonova slova. Teď nás bere, abychom se cvičili na místních potvorách. Od doby co jsme přišli na tohle místo se chová dost divně, jakoby tu už nějakou dobu žil.“
„To je všechno?“
„Všechno na co jste se ptal, pane.“
Princ sahá po pohárku a zhluboka se napije. „A ona?“
„Nevím, o kom to mluvíte,“ zašklebí se potutelně Dartt.
Tobbien pokládá na stůl další dva zlaté. Zvěd po nich nenechavě hrábne.
„Ach tak… Angelia. V jednom kuse ji vidím, jak se baví s tím démonem. Dnes spolu strávili nějakou dobu o samotě a očividně z toho byli oba dva dost rozrušení.“
Princova pěst praští do stolu. Jeho tvář se kroutí vztekem. Muž od vedlejšího stolu vstává a otáčí se na Tobbiena. Je tak o hlavu vyšší nežli on a jeho tělo je samá svalová hmota.
„Tady nejsi doma,“ rozčílí se.
„Radím ti, aby ses otočil a hleděl si svého,“ zasyčí zahořkle Tobbien.
„Těmahle rukama ti rozmačkám ten tvůj krásnej ksichtíček,“ zaburácí hromotluk a staví se nad prince.
Ten s klidným výrazem vstává od stolu a vzhlédne na obra. Dartt okamžitě mizí z dohledu. Tobbien si mne dlaň. Hromotluk na něj chvíli kouká s pobaveným výrazem. Shlédne k jeho hrudi, kde se houpá totožný přívěšek, jako měl ten tajemná „zachránce“ v dešti – osmicípá stříbrná hvězda se zelenými smaragdy.
„Copak? Budeš se tu na mě jen dívat?“ ptá se pobaveně a prstem šťouchne do přívěsku. „Tvoje vyznání ti snad nedovolí mě praštit?“
„To Bůh mi dal sílu bojovat,“ spustí Tobbien. „Takže když ti teď jednu vrazím, plním jeho vůli.“
Tobbien se rychle ohání a vráží muži jednu přesně mířenou ránu do čelisti. Chlap se jen otřese a rozzuří se ještě víc.
„Víš, co je na lidech, tak zajímavé?“ spustí klidným hlasem princ a přímým pohledem sleduje rozzuřeného rváče. „Jsou z většiny tvořeni vodou.“
Rváč ignoruje jeho slova a rozbíhá se proti němu. Tobbien zvedá dlaň a muž v tu chvíli tuhne na místě. Nemůže se pohnout ani o malý kousek. Díky ovládnutí živlu vody měl teď Tobbien neskutečnou sílu a byl si jí také vědom. To by nikdo z nás nečekal.
Jeho natažená dlaň se mění v pěst. Muž před ním se najednou začne svírat v bolestech. Kleká k zemi. Z jeho pórů pomalu vyprchává všechna krev, dokud v krutých bolestech neumírá.
Všichni kolem s vyděšenými výrazy pozorují tu děsivou podívanou. Tobbien vytahuje kapesníček a stírá z kloubů krev, která na nich ulpěla při úderu do mužova obličeje.
„Ještě někdo má nějaký problém?“
Všichni oněměle zírají.
Tobbien se zamračí. „Tak pokračujte ve svých činnostech.“
Všichni okamžitě jako na povel odvrací svou pozornost. Jsou vyděšení a tak se neodvažují promluvit proti takové síle. Dva chlápci co sedí na baru, vstávají a rychle odtahují tělo mrtvého muže pryč.
„Hej ty!“ zavolá princ směrem k Darttovi, který se ještě stále krčí za stolem. „Něco po tobě ještě budu chtít.“
„Jistě pane,“ pokorně se uklání zvěd.

My ostatní jsme prošli celé město. Misley našla nabídku práce u jednoho kupce, který bydlí v severní části města. Přicházíme tedy k jeho domu v plném počtu.
„Ve sklepě se usídlili raraši,“ zamračí se zhnuseně překupník. S podezíravým pohledem si celou naši partu prohlíží. Je oblečený v pěkném padnoucím obleku. Musí být bohatý. „Uchovávám tam všechno své zboží do převozu a ti parchanti mi ho ničí.“
„Nebojte se. O to se postaráme.“
„Hm, a kolik si za to budete účtovat?“
„Šest zlatých.“
„To si ze mě děláte legraci?“ lamentuje nevěřícně obchodník. „Za to si můžu najmout kohokoliv a ne takové…“ zašklebí se a skryje si pusu pod bílý kapesníček.
Copak smrdíme? Nenápadně si přičuchnu ke své košili. Nic necítím. Všichni jsme se umyli a elfové nám pečlivě vyprali oblečení. Tak co se mu na nás nelíbí? Možná vypadáme jako partička podivínů – pobledlý elf, nevychovaný démon, potetovaná prostitutka, podezřelý chlápek s kuší a nevýrazná holka z vesnice. Hm, moje myšlenka dál nepokračuje. Tohle asi mluví za vše.
„Jasně, za stejnou cenu si můžete najmout tucet špinavců s tesáky, ale pochybuji, že Vaší záležitost zvládnou lépe,“ dodává přesvědčivě Misley.
„Dobře, ale hněte sebou,“ zavrčí obchodník.
Misley před sebe natahuje dlaň s potutelným úsměvem. Obchodník jí předává peníze a ustupuje od dveří do sklepa.
„Děkujeme,“ zašklebí se. „Uvidíte, že toho nebudete litovat.“

„Co jsou zač ti rarachové?“ ptá se Misley při sestupu do sklepení.
„Nepříjemné potvory. Kradou ponožky.“
Na Misleyně tváři se objevuje tázavý výraz. Dartt se jen pousměje. Také mě to nutí k úsměvu.
„Dělá si legraci. Raraši jsou taková malá stvoření. Vypadají trochu jako víly ze Stříbrných skalisek. Akorát mají křídla podobná spíše netopýrům než motýlům a tmavomodrou barvu,“ dodávám.
Znám tahle stvoření. V Gildě nám ne jednou nadělali velkou paseku, ale nejsou nějak životu nebezpečná. Skrývají se na temných místech jako sklepy a spíže a rozbijí a snědí, co jim přijde do rukou. Přes jejich malou nebezpečnost jsou velkým oříškem. Jen těžko se dají chytit, protože jsou velmi rychlí a dokážou díky křídlům létat. Je prakticky nemožné je vyhnat bez použití kouzel.
„Takže my tu budeme honit nějakou škodnou? To jako vážně? Myslela jsem, že vezmeme něco pořádného.“
„Myslím, že s nimi budete mít už tak dost problémů. Musíte začít na něčem jednodušším. Až budete pořádně ovládat svoje schopnosti i na bojišti vezmeme něco těžšího,“ dodává démon a schází poslední schod. „Už neremcejte a pojďte. Tímhle úkolem dnes teprve začínáme.“
V podzemí je dost tma. Nikde tu nesvítí louče, dokud démon jednu nezapaluje. Postupuje dál a postupně rozsvěcuje i ostatní. Přesto není na konec dlouhé chodby vidět.
„Je to tu velké,“ spouští Misley a rozhlíží se kolem sebe.
Všude jsou vystavené dřevěné krabice s pevně ukotvenými víky. Několik těch nejspodnějších je otevřených. Po podlaze se válí shnilé ovoce a zelenina. To je nejspíš práce právě rarachů. Skláním se k jedné z krabic a blíže si jí prohlížím.
„Jsou do nich vykousané díry.“
„No a?“ ptá se tázavě démon.
„Raraši si takhle krabice neotevírají.“
„Asi přešli na nový styl,“ prohodí posměšně démon a pokračuje dál do chodby.
Zamračím se. Tahle situace se mi nějak nezdá. Mezi zbytky potravin na podlaze se prohánějí myši. To není zase tak neobvyklé a tak ho následuji dál do tmy. Čím pokračujeme dál a dál tím se stupňuje zápach.
„Jako by tu něco chcíplo,“ zavrčí nevrle Dartt a dává si ruku před pusu.
„Kde jsou ti raraši?“ ptá se tázavě Misley.
„Jsou hodně rychlí a rádi se schovávají na temných místech. Chce to velkou pozornost, abys je spatřila, proto je tak těžké nějakého chytit.“
„Ach jo,“ povzdechne si znuděně a jde k další hromadě položených krabic, aby se za ně podívala a pokusila se nějakého najít.
„Au!“ vykřikne z ničeho nic Dartt.
„Co se stalo?“ otáčím se k němu.
„Ta mrcha mě kousla,“ lamentuje a černou okovanou botou odkopává krysu u své nohy.
Jakmile se naše pochodně otočí jeho směrem a světlo z nich zalije i ten nejtemnější kout podzemí, odhalí se nám hrozivá skutečnost. Ve sklepě obchodníka se žádní raraši neschovávají.
Pomalými kroky ustupujeme dozadu. Démon i Sailon již opatrně sahají po svých zbraních. Dartt se na nás zaraženě podívá.
„Klid, jsou to jen krysy,“ prohodí neuvědoměle.
„Dartte, pojď, prosím, k nám…“ spustím roztřeseným hlasem.
Zvěd přimhouří oči. Rychle se otáčí za směrem našeho pohledu. V tu chvíli se ze tmy za ním vynořuje obrovská hlava krysí královny. Je tak statisíckrát větší než obyčejná krysa. Místo plynulé srsti má jen několik chomáčů černých chlupů na holé kůži. Její čumák je znetvořený. Na polovině tváře má odpadané kusy masa a na těchto prázdných místech jsou vidět kusy lebky. Její oči jsou žluté jako dvě velká slunce.
Dartt pohotově odbíhá od mohutného monstra a schovává se za nás, dokud nevytáhne zbraně. Krysa po něm v poslední chvíli chňapne, ale bez úspěchu. Nepohybuje se příliš rychle.
„Co budeme dělat?“ vyjeknu a pochodeň mi v tu chvíli padá z ruky na zem.
Najednou se ke mně ta obří hlava sklání a ze stínu vystupuje i mohutný trup s ocasem odporné bestie. Její růžový čumák mám přímo před obličejem. Chci něco udělat, ale démon mi naznačuje, že mám zůstat v klidu a potichu. Dívám se přímo do těch dvou zlatých tůní a uvědomuji si, že mě nevidí. Začíná nasávat vzduch.
„Hej,“ zavolá démon.
Krysa odklání svou pozornost za zvukem a světlem mávající pochodně. V tu chvíli by se ve mně nikdo krve nedořezal. Trvá mi ještě okamžik, než se plně vzpamatuju.
„Mrcho, tady jsem!“ zvolá Darrt z opačné strany než je démon.
„Kdepak… tady!“ zavolá znovu Jarod.
Krysa zmateně mává hlavou z jedné strany na druhou a neví, komu má věnovat pozornost jako první. Sailon se mezitím jako odvážný elf vrhá mezi nohy zmateného monstra. Podbíhá jí a dostává se až k jejímu ocasu. Svou dýkou odsekává jeho špičku. Krysa se okamžitě s hlasitým pískotem nadzvedává, aby se mohla otočit k nevítanému hostovi.
„Misley!“ zavolá démon jejím směrem.
Všímám si, že stojí vedle mě. Je jako smyslů zbavená. Stojí na místě s očima otevřenýma dokořán a ruce jí volně visí podél boků.
„Misley, udělej to hned, dokud má odhalený hrudník!“ křičí znovu démon.
Ovšem omámená iluzionistka se nemůže ani hnout. Krysa ihned zaostřuje Jarodův hlas a otáčí se k němu. Vyvedená z míry a podrážděná bolestným manévrem otevírá pusu a chystá se zaútočit. Démon odhazuje zbraně, aby mohl použít svou sílu, ale vysoká vlhkost ve sklepě mu to nedovoluje.
Sailon a Dartt se ho snaží uchránit svými šípy, které jí vráží do krku z obou stran, ale marně. Bolest ji akorát vytáčí k nepříčetnosti.
Při pohledu na tu zrůdu, jak se nekontrolovatelně hrne na bezbranného Jaroda, sesbírám všechnu svou ztracenou odvahu a stavím se mezi ně.
„Ne!“ vykřikne na poslední chvíli démon, když už je to monstrum přímo u mě.
Ustoupím krok dozadu a narážím tak do pevné démonovy vazby. Jednou dlaní se dotknu jeho volné ruky, která se mě nemilosrdně snaží shodit z cesty, a tu druhou natahuji před sebe. V tu chvíli jakoby celým mým tělem projela statická elektřina. Z mé dlaně vystřelují fialové blesky, které ve vlhkém prostředí probíjejí tělo obrovské krysy několika tisíci volty. Vzpouzí se a hlasitě kvílí. Začíná se všude roznášet zápach spáleného masa. Všichni kolem jen nevěřícně civí. Blesky jim neublíží, protože nechci. Dokážu to alespoň zdánlivě kontrolovat.
„To už stačí,“ vykřikne démon.
Ale já nemůžu přestat. Něco takového jsem ještě nikdy necítila. Je to takový náboj potěšení. Démon mě pouští a já okamžitě ztrácím svoji sílu. Vyčerpáním spadnu rovnou do jeho náruče. Nastává chvíle ticha. Sleduje mě svým důkladným pohledem.
„Je mrtvá?“ ptá se po chvíli Sailon.
Dartt přistoupí k obludě a kopne do ní. „Fuj, to je smrad. Jo, je po ní.“
„Omlouvám se,“ spustí s brekem Misley. Konečně se vrátila ze stavu otupení. Okamžitě se ke mně sklání a shrabává mi vlasy z obličeje. „Je mi to tak líto. Nevím, co se stalo.“
„To je dobré,“ mávnu nad tím rukou. Konečně se dávám zase k sobě. Chci vstát, ale démon mě stále pevně svírá.
„Um, co to sakra mělo znamenat?“ spustí Dartt.
Ted jsem na řadě já. „Omlouvám se,“ posmutním. „Nestalo se nikomu nic?“
„Omlouváš se? Za co? To bylo bezva!“ zaraduje se. „Zachránila jsi mu život a možná i nám všem.“
Na tvářích všech účastníků se objevují úsměvy… kromě té démonovy. Poznám, když se směje, protože to nebývá tak často, jak by mělo.
„Tak odsud rychle vypadneme,“ poznamenává Dartt a nervózně se rozhlédne po okolí. Očekává, že by z nějakého koutu, opět mohla vyběhnout jiná nestvůra.
Jarod mi konečně pomáhá na nohy, ale jeho ruce mě stále svírají.
„Tak něco řekni,“ zamračím se po chvíli trpkého ticha.
„Nejspíš bych ti měl poděkovat, ale neudělám to,“ zašeptá. Touhle připomínkou mě nijak nepřekvapuje. Vděk by byla poslední věc, kterou bych od něj mohla čekat.
„Už to nikdy – opakuji NIKDY – nedělej,“ dodává nakonec tvrdým tónem hlasu.
„Byl to jen reflex,“ zatvrdím se. „Nic víc v tom nehledej. Udělala bych to pro kohokoliv jiného.“
Vysmekám se z jeho sevření a odcházím za ostatními.

Od okamžiku ve sklepech malabernského obchodníka se necítím ve své kůži. Jsem uzavřená do sebe a věnuji se pouze svým zmateným myšlenkám. Začínám pociťovat změny. Nemám z nich takovou radost, jakou jsem čekala. Ten pocit, když jsem zabíjela krysí bestii, mě straší v hlavě. Byl to tak povznášející pocit. Kdo může mít tak dobrý pocit ze zabití? Ať to byla zrůda nebo ne, je to hřích pociťovat radost z tak strastiplného činu.
Nejsem to já. Vnímám to již delší dobu. Démon měl pravdu, když říkal, že jsem prošla velkou proměnou. Moje duše mě začíná tížit v hrudníku. Je poničená zážitky posledních několika týdnů a začínám mít pocit, že už není tak čistá jako dřív.
Necítím žádný smutek… Nestýská se mi po domově… Nechybí mi Darion ani nikdo jiný z vesnice… Nestarám se o to, jestli Malida v pořádku došla domů… Dokonce mě ani netíží pomyšlení, že se výprava rozpadla na dvě poloviny.
Jediné na co dokážu myslet, je cíl naší cesty, smrt Sidneyho, proroctví o poslední Alcië Calwen a… on. Ten tajemný stín, který mě doprovází na společné cestě.
To co se stalo ve sklepeních domu, si dokážu vyložit jedinou cestou. Už mě doprovázelo příliš mnoho náhod spojených s tímto mužem. Má moc se stupňuje vždy s jeho dotykem. Stalo se mi to již podruhé během jednoho dne. Démon je můj yanta.
Sedím v tichosti u dřevěného stolu v hostinci a s hlavou ponořenou v myšlenkách ho sleduji přímým pohledem s pohárkem v ruce. Pohled mi beze slova oplácí. Dívá se na mě, jakoby sám přemýšlel nad tím, co se mi zrovna honí hlavou. Periferním viděním spatřuji nervózního Dartta sedícího přímo mezi našimi uhrančivými pohledy. Tahle situace mu není moc příjemná.
„Jsou už tam nějak dlouho,“ prohodí mimoděk, aby rozvířil napjaté ticho. Mluví o Misley a Sailonovi, kteří dostali za úkol s mužem vyjednat vyšší cenu za lživé informace ohledně úkolu.
Nijak mě jeho poznámka neodvrací od mého pokračování v nevýsledném zírání do démonových tajemných očí.
„No konečně,“ zvolá radostně Dartt po několika dalších minutách trapného ticha a okamžitě vstává od stolu.
Démon ode mě odtrhává pohled a také vstává od stolu. Já stále civím tupým pohledem do prázdna a přemýšlím nad tím, že proroctví se už začíná nezastavitelně naplňovat.
„Angelio, jsi v pořádku?“ ptá se mě nejistým pohledem Misley a dlaní mi zamává před prázdným pohledem.
Nasazuji spokojený úsměv a obracím se k ní. V její tváři nacházím zaražený výraz. Ten výraz se objevuje i ve tvářích ostatních. Jak dlouho jsem byla mimo?
„Omlouvám se,“ nesměle se zasměji. „Jsem ještě pořád trochu otřesená z toho, co se stalo v tom sklepě.“
„To nic není,“ utěšuje mě Sailon. „Časem si na takové věci zvykneš.“
Zamračím se. Nejsem si jistá, že si na to chci zvyknout. Možná jsem si Sailonova slova vyložila jinak, ale s jistotou můžu říct, že na ten pocit si zvyknout nechci. Úplně by to zničilo moji povahu, mé jádro, mou duši. Ten pocit radosti z cizí smrti.
Snažím se rychle tyhle temné myšlenky zahnat co nejdál. „Jak jste pořídili?“
„Ten bídák nám nepřispěl ani stříbrňák,“ zamračí se Misley a hází měšec s penězi na stůl. „Měl plnou pusu výmluv.“
„Lidé v Malabernu nejsou zrovna nejčestnější…“
„Časy se bohužel změnili,“ poznamenává na Darttovu poznámku démon.
„Dobře, ale jak si ty peníze rozdělíme?“
„Zatím si je nechám u sebe,“ poznamenává démon a bere váček s penězi do ruky. „Jsou to společné peníze a my je utratíme za společné věci.“
Všichni souhlasí a já se zdržuji hlasování. Je mi fuk, co s těmi penězi bude. Chci už být pryč z tohohle morbidního místa. Opět nacházím společnou věc s démonem. Tohle místo nám není zrovna po chuti.
„Jak jsem dnes už řekl, čeká nás ještě práce,“ pokračuje Jarod.
„Ty už snad víš o nějaké konkrétní?“
„Ano,“ přikyvuje. Všímám si jiskřičky v jeho jinak zasmušilém pohledu. „Sbalte všechny věci a připravte koně.“
„Kam jedeme?“
„Nebojte, není to daleko.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top