Element života - Kapitola 4 (část 1/2)

Malabern

Elfští vojáci nás doprovodí až k bílému mostu, kde nás opouští a nechávají nás pokračovat v cestě samotné. V sedle koně mi hlava stále padá na prsa. Jsem tak zvláštně unavená.
„Byla to pořádná štreka,“ nadhodí hraničářka. „Brzy se bude stmívat.“
„Jestli chcete zase naznačit, že zůstaneme v Osadě, tak…“ zamračí se Jarod.
„Ne, myslim, že mluvim za všechny, když řeknu, že sme dost odpočatý,“ pokračuje Trishia. „Můžeme jet přes noc. Navíc teď máme koně. Bude to pohoda.“
„Dobře,“ pokyne uznale hlavou Jarod. Otáčí se k ostatním. „Chtěl bych vám ještě říct, že potom co jste předvedli v Bílém městě… Bylo to skvělé. Konečně se učíte držet pohromadě.“
Všichni na něj na okamžik mlčky civí. Tolik uznání během pár dnů od démona nikdo nečekal. Po chvilce se začínají vesele culit.
„Vy si jděte, kam chcete, ale já s vámi už končím,“ zamračí se Sondra a slézá z hřbetu koně. „Klidně si ho nechejte. Stejně nejraději chodím po svých.“
„To nás teď opustíš na půli cesty?“
„Na té půli cesty, která měla trvat den, jsme už skoro týden a já s vámi nikam nemusím,“ bručí nevrle a vytahuje si z vlasů ozdobné květy.
„To nemusíš,“ přitaká jí Jarod. „Hodně štěstí, ať tě osud zavede kamkoliv.“
Sondra se omluvně zašklebí. „Vám taky. Jděte stále podél proudu řeky a až narazíte na vesnici, projeďte ji a vydejte se na severozápad. Pojede tak den než narazíte na město.“
Démon děkovně přikyvuje. „Tak jedeme!“ zavelí a tím se vrací do svých starých kolejí nejmenovaného vůdce. Myslím, že si na to už všichni zvykli.
Naše cesta nás vede zpátky přes Osadu. Projíždíme podél řeky kolem hostince.
„Potřebuju si odskočit,“ zamávám rukou nad hlavou. Je mi zle. Mám žaludek jako na vodě. Potím se a špatně se mi dýchá.
„Nemáme čas na přestávku,“ ohradí se na mě démon. „Sotva jsme vyrazili.“
Nevnímám jeho slova. Slunce nad mojí hlavou mě trýzní. Jeho paprsky mi propalují kůži. Už se dlouho neudržím v sedle koně.
„Jen na chvíli…“ vydechnu z posledních sil.
„Budeš to muset vydržet,“ vyštěkne na mě přísným hlasem. Otáčí se a pokračuje v cestě.
Najednou se od Osady začne ozývat hluk. Je tam živo. Několik lidí spolu s elfy ze Stříbrných skalisek se pokouší utišit obrovské zvíře, které stěží drží svázané lany. Elfové nejspíš byli na lovu a zvíře jim z lesů zaběhlo sem. Stále sebou vztekle hází na všechny strany a protestně se vzpouzí.
Vypadá jako obrovský medvěd s hyení hlavou. Má svalnatý trup a krátké tlusté nohy zakončené mohutnými tlapami s dlouhými drápy. Štíhlou hlavu zdobí malé špičaté uši a obrovská tlama plná drobných ale ostrých tesáků. Je hustě obrostlé černohnědou srstí.
„Co je to?“ ptá se Misley.
„Lidé tomu říkají Sfinga,“ odpovídá zvěd. „Nemilé zvíře. Má větší sílu než osm dospělých chlapů a jeho kůže je neprostupná jako plát z oceli.“
„Sailone, můžeš tu obludu uklidnit?“ zeptá se překvapeného elfa Trishia.
„Nejde to,“ kroutí beznadějně hlavou. „Je příliš rozčílená, ale možná Angelia…“
Jejich pohledy se obrací ke mně. Zamžikám naposledy očima. Moje ruce povolují otěže. Nevydržím déle sedět a padám z hřbetu bělouše. Než stačím pocítit ten dopad na zem, obklopí mě tma.

Probouzím se v posteli. Na hlavě mám položený obklad. Sailon se nade mnou sklání.
„Jak ti je?“
Promnu si oči a rozostřeným pohledem zapátrám kolem sebe. Je mi pořád zle.
„Máš vysokou horečku. Udělal jsem ti obklad a uvařil čaj. Měla by rychle ustoupit.“
Najednou se mi zvedá žaludek. Sailon mi rychle přisouvá vědro.
„Nesnědla jsi něco špatného?“
Nevzpomínám si, že bych cokoliv jedla kromě dvou soust obloženého chleba k snídani. „Měla jsem večeři, ale tu měl i Jarod. Potom jsem šla ke královně na čaj. Rychle jsem po něm usnula. Ráno jsem už neměla chuť na nic. Jenom jsem si dvakrát kousla do obloženého chleba…“
„Jaký čaj?“
„Nevím. Tak zvláštně voněl a měl nahořklou chuť.“
„Jakou měl barvu?“
„Byl kalně bílý. Jako když smícháš mléko s vodou.“
V tu chvíli se Sailon zaráží a odbíhá do vedlejší místnosti. Nevím, co se děje. Po chvíli přichází a v rukách drží mističku se zvláštní červenohnědou břečkou.
„Tohle teď vypij.“
„Proč?“
„Jestli je moje domněnka správná, byla jsi otrávená Silvou bělohlavou. Způsobuje náhlou únavu. Později se projevuje bolestmi hlavy, nevolností, mdlobami a horečkou. Nakonec by odezněla sama, ale je to dlouhý a nepříjemný proces.“
V jeho slovech poznávám své symptomy. Snažím se vypít smradlavou břečku, ale při jejím polykání se mi zvedá žaludek. Má odporně bahnitou chuť. Přemýšlím nad tím, proč by mě královna chtěla otrávit.
„Dříve ji pohané používali, aby rychleji usnuly, ale její vedlejší účinky nebyli nejvhodnější, tak ji později začali používat k omámení nepřátel.“
„Proč by mě královna elfů chtěla omámit?“
„Možná si to jen neuvědomila,“ krčí rameny. „Elfové mají její odvar velmi rádi a její schopnosti na náš organismus nefungují.“
„Aha,“ přikyvuji. Přesto se nemůžu zbavit pocitu, že v tom bylo něco víc než jen neopatrnost.
Když do sebe dostávám poslední lok, se znechuceným výrazem odkládám misku na stolek vedle sebe a pokládám se na polštář. „Kde jsou ostatní?“
„Snaží se pomoci místním a elfům s tou Sfingou.“
„Neměl bys jim jít na pomoc? Říká se, že elfové jsou skvělí bojovníci.“
„To ano,“ přitakává s hrdým úsměvem. „Můj strýc Alcarohtar už bojoval v mnoha bitvách a ve všech zvítězil.“
„A co tvůj otec?“ ptám se zvědavě.
„Hm, to není zrovna bojovný typ. Je zdárným příkladem všeho, co se o lesních elfech mezi lidmi říká. Já jsem spíše po svém strýci a Dalantos je zase více po otci. Já cestuji po světě a on dobře vládne.“
Z venku se ozývají hlasité rány a křik. Drásá mi to uši a cítím se tak bezmocně, když ostatní venku bojují a já ležím v posteli.
„Měli bychom jim jít pomoc,“ hrabu se z postele.
Sailon mi pokládá ruce na ramena. „Ne, ty musíš odpočívat. Vsadím se, že jen co se ten hromotluk vrátí, bude chtít vyrazit. Potřebuješ na to nabrat síly.“
„Měli jste mě tam raději nechat. Jsem jen přítěž.“
„To že tě někdo otrávil, není tvoje vina. Neměla by ses tolik podceňovat. Sice nejsi nejsilnější článek týmu, ale nevzdáváš se a v tom spočívá tvoje síla…“ Na jeho tváři se objevuje potutelný úsměv. „Kromě toho jsi jediný důvod, proč všichni v tichosti trpíme velení toho rauca.“
„Já? Proč zrovna já?“
„Protože jsi jediná, se kterou dokáže mluvit. Tvoje laskavost otupuje jeho hrubost. Dělá ho to lepším člověkem.“
„To si nemyslím,“ zakroutím nesouhlasně hlavou.
„Já jsem elf. Věř mi, že pro něco takového mám cit.“
Že bych se nakonec skutečně dočkala nějakého úspěchu? Sailon se mě o tom alespoň snaží přesvědčit, ale spíš je jen milý, abych se necítila tak neužitečně. Jen si odfrknu a praštím hlavou do polštáře, ale ne na dlouho. Venku se najednou ozve ohromná rána a ticho. Okamžitě zvedám hlavu vzhůru.
„Už to tady nevydržím,“ zabručím a vylézám z postele.
Sailon se mě už nesnaží zastavit. Naopak mě následuje ven z hostince. Venku je boží dopuštění. Většina kůlů kolem severní části Osady je polámaná nebo rovnou vyrvaná ze země. Dřevěné domy v této části jsou poničené nebo zbořené. Ve vzduchu se vznáší velké množství rozvířeného prachu. Z dálky slyším kašlání. Z hnědého dýmu vychází několik polámaných elfů.
„Tobbiene!“ zavolám do hlubokého ticha. Nevím, proč mi zrovna jeho jméno přišlo na jazyk jako první. Možná to je protože mám o něj větší strach než o kohokoliv jiného. Měl velké řeči, ale já hluboko v jeho očích viděla, že je velmi zranitelný.
Prach se začíná pomalu usazovat. Začínám rozeznávat obrysy obrovského giganta ležícího na zemi. Z krku mu čouhá dlouhé kopí. Cítím zápach spáleného masa a chlupů. Vedle mohutného těla mrtvého zvířete se začínají vykreslovat lidské postavy. Několik pohmožděných a zmrzačených občanů Osady odchází s pomocí svých nejbližších pryč. Někteří ještě stále stojí u bestie a prohlíží si ji pěkně zblízka. Konečně poznávám obrysy členů výpravy. Všichni stojí na jednom místě a civí dolů. Podívám se po jejich směru pohledu a vidím Misley shrbenou na zemi. Se Sailonovou pomocí se dobelhám až k nim.
„Angelio,“ šlehne ke mně pohledem Tobbien a pevně mě stiskne ve svém náručí.
„Co se stalo?“
Jen smutně sklopí pohled k zemi. Podívám se tím směrem a spatřuji Misley v hysterickém pláči, jak v náručí svírá Sidneyho. Poznávám ho už jen díky tyrkysovému plášti. Jeho tvář je pořezaná od drápů velkého monstra k nepoznání.
Je mrtvý.
Tohle je poprvé v mém životě, co vidím mrtvého člověka. Mrazí mě v zádech. Je to z části i má vina a to je to nejhorší uvědomění. Skláním se k Misley a pevně jí chytnu za ramena. S doufáním, že se na ní nějakým způsobem napojím a budu moci pojmout alespoň polovinu její bolesti a ulehčit jí.
„Co jsme to provedli?“ zavzlyká Misley. „Tohle se nemělo stát.“
„Měl nějakou rodinu nebo někoho komu bychom měli dát vědět?“ ptá se Trishia.
„Pošleme jestřába se zprávou o jeho smrti do Damelonu. Oni už budou vědět,“ spustí Tobbien.
„Pomozte mi s ním,“ zachraptí Gilbert a sklání se k tělu. „Nenecháme dědu ležet jen tak na zemi.“
Žoldák, zvěd a princ se chopí mrtvoly a rozhodují se ji odtáhnout na příhodnější místo. Zvedám Misley ze země a chci ji doprovodit do hostince. Všímám si démona, jak stojí pořád na tom samém místě a hledí do prázdna. Předám Misley Trishie a Sailonovi a jdu k němu.
„Co se stalo?“ posmutním.
„Všechno se zdálo být pod kontrolou, než povolila ta lana. V tu chvíli se všichni rozutekli do všech možných stran. Nedokážou spolupracovat. Jsou tak slabí,“ posteskne si, ale jeho hlas je pořád tvrdý jako skála.
„Co bude teď?“
„Budeme se držet původního plánu. Máme teď dostatek zásob, abychom vydrželi až do Malabernu.“
„Dobře,“ přikyvuji. „Půjdu se zeptat lidí, jestli nejsou zranění a nepotřebují pomoc.“
Jeho ruka mě pevně chytá za nadloktí. „Ne,“ zatvrdí se. „Nikomu pomáhat nebudeme. Jen co jestřáb vyletí se zprávou, odjíždíme.“
„Už se stmívá a všichni si musí odpočinout. Tihle lidé potřebují naši pomoc. Zítra hned za rozbřesku vyrazíme.“
„Řekl jsem: NE!“
Pomalu to ve mně začíná vřít. Jak může být tak chladný k nevinným lidem, kteří nám dali příbytek a pohoštění? S nasupeným výrazem zatínám čelist.
„Nechápu, jak můžeš být tak bezcitný,“ zajíkám se. „Sidney je mrtvý a ty dokážeš myslet jen…“
„Jen na dobro výpravy.“
„Je mi jedno, co si myslíš. Ale dnes budeme truchlit a pomodlíme se za jeho památku, jak se sluší a patří,“ zatvrdím se. „Teď mě pusť, ať můžu pomoci těm lidem.“
Nechci tu s ním stát už ani malou chvíli. Drtí mou ruku o něco silněji a jeho pohled je tvrdě zaseknutý v mých očích jako by si je prohlížel. Po chvíli se mi daří vytrhnout se z jeho sevření a dávám se na odchod.

Celý zbytek krátkého večera jsem o něm už neslyšela. Měla jsem dost práce na to, abych se věnovala jeho sobecké maličkosti. Pomáhala jsem ošetřit pár zraněných a i přes nepřízeň světla jsme společnými silami opravili několik nepříjemných děr v obydlích.
Gilbert, Dartt a Tobbien zakopali tělo nebohého Sidneyho u lesů za Osadou, když už byl jestřáb na cestě do Ishtaru. Jak jsem řekla, uctili jsme mystikovu památku a za peníze z Gilbertovy výhry a z těch, které jsme dostali za dva prodané koně, jsme si mohli dovolit pokoj v hostinci. Ani tam se démon neukázal.

Ráno za brzkého rozbřesku jsou už všichni na nohou. Připravují koně na dlouhou cestu.
„Kde je démon?“ ptá se Misley.
„Ten zakuklenec nebude nikomu chybět,“ odplivne si Gilbert.
„Další ztráty si už nemůžeme dovolit,“ zavrčím na něj. Jsem nevrlá. Tohle ráno jsem vylezla špatnou nohou. Nebo je to možná tím včerejškem. Všichni jsme byli pořád dost poznamenaní, ale nikdo o tom nahlas nemluvil. „Půjdu se po něm podívat a vy zatím připravte všechny koně.“
Gilbert jen zavrčí. „Ještě lepší. Teď nám bude velet ženská, co zakopne i na rovince.“
Jeho poznámku pomíjím a procházím celou osadu. Vrátím se k proudu Průzračné řeky a pokračuji podél dřevěných hranic, ale nikde není po démonovi ani vidu ani slechu. Procházím velkou bránou a zastavuji se u začátku Hromového hvozdu. Zdá se být tichý. Což je docela zvláštní v těchto končinách. Kolem mě prochází několik dělníků z Osady. Asi se akorát chystají do práce v horách.
Pokračuji hlouběji do lesa. Nakonec se zastavuji u kamenné mohyly. Sidney tu má svůj kříž s vyrytým jménem. Nikdo z nás nezná jeho příjmení, takže křestní jméno musí stačit.
Zabodnu smutný pohled do země. „Je mi to líto,“ hlesnu skoro neslyšně. „Je mi tolik líto, že nedokážu některé věci změnit.“
„Proč?“ ozve se za mými zády hluboký hlas.
Lekavě se otáčím a spatřuji démona.
„Kde jsi byl? Ostatní už čekají…“
„Proč je ti to líto?“ ignoruje moji otázku.
Opět mi začíná v žilách pumpovat krev. To je opravdu tak natvrdlý?
„Protože je mrtvý.“
„Lidé se rodí a zase umírají.“
„Hm, to ano, ale já za to cítím vinu.“
„Proč?“
„Protože jsem nic neudělala.“
„Nemohla jsi. Byla jsi mimo.“
„Jo, přesně. Vždycky jsem mimo, ale to se změní.“
Z démonovy strany se ozve neurčité zafunění. Po chvíli ticha se znovu ozývá jeho hromový hlas. „Zlobíš se na mě?“
„Proč bych měla?“ Jasně že se zlobím. Jsem vzteky bez sebe. Proč ses ke mně tak hnusně zachoval? Myslela jsem, že už jsme přešli přes všechny ty urážky, ale asi jsem se zmýlila. Slíbil jsi mi upřímnost a té se mi dostává v nestravitelných dávkách… ale přesto si ji vážím. Není většího pokladu než upřímnosti.
„Dobře, tak jdeme?“ zavrčí po chvíli. Tohle téma nechce dál rozvádět. Chápu, nikdy nebyl na srdceryvné proslovy. A moji otázku bere jako odpověď.
Otáčím se za ním a následuji ho k ostatním. Znovu procházíme kolem hostince, u kterého celá výprava stojí s osedlanými a připravenými koni. U dřevěných dveří zapáchající špelunky stojí několik mužů. Podivně na nás hledí. Snažím se jich nevšímat. Chci co nejdříve vyrazit na cestu.
„Tak vy máte být ti hrdinové, co zachrání dceru krále z Ishtaru?“ odplivne si jeden z nich posměšným tónem.
„Ignorujte je,“ pokyne démon a vyskakuje na jednoho z koní.
„Nejdřív jste se rozhodli zničit obydlí nevinných lidí a pozabíjet se navzájem?“ spustí muž důrazněji a vystoupí k nám blíž s několika mlátiči za zády.
„Nebyla to naše vina,“ zamračí se hrdá Trishia. „Pomohli sme vám…“
Démon ji usměrňuje a jako nejmenovaný vůdce předstupuje před nespokojené občany v koňském sedle. „Je nám ze srdce líto, co se tady stalo, ale už jsme na odchodu…“
„Lítost? Tobě tak budu věřit něco o lítosti, nestvůro. Má váš druh vůbec nějaké city anebo umíte jen ničit a zabíjet? Pokud jsi jejich vůdce, tak to všechno vysvětluje. Tak takovým král Ishtaru svěřuje záchranu své dcery? Musí to být starý blázen.“
„Co si to dovoluješ?“ vyštěknu na něj. Jako jediná ještě stojím s nohama na zemi, takže můžu tomu nevychovanci stát tváří v tvář. Jeho slova mě tolik popuzují. Kde bere tu drzost něco takového vypustit z úst. Možná jsem někdy plachá a stydlivá, ale pokud se někdo začne navážet do druhých, všechny pudy sebezáchovy jsou pryč. „Nevíš vůbec nic o králi nebo o Ishtaru. Dokonce ani nevíš nic o tomhle muži.“
„Copak to je? Tohle kuře na mě bude zvyšovat hlas?“ rozesměje se. „Ty jsi do toho démona zamilovaná, že ano?“
Zarážím se. Co? Jasně, jak to jen jde. Je na mě totiž pořád tak milý, laskavý a něžný, že mu prostě nemůžu odolat. Další ukázka toho, že tenhle muž mluví o věcech, o kterých vůbec nic neví.
„Angelio, nemá cenu se s ním dohadovat,“ povzdechne si nervózně Misley. „Posaď se na koně a odjedeme.“
„Jo, poslouchej svojí kamarádku. Měli byste všichni okamžitě vypadnout,“ zamračí se na mě znechuceně.
„Ne,“ namítnu s pohledem zabodnutým do jeho tváře. „Neodejdeme, dokud se mu neomluvíš.“
Všem okamžitě padá brada na zem. Já jsem ovšem pevně rozhodnutá. Jak se máme naučit soudržnosti, pokud za sebou vzájemně nebudeme stát v každé situaci? Někomu se to může zdát jako hloupost, ale já v Jarodově očích viděla tolik bolesti, která přišla s mužovými slovy, že jsem nemohla dopustit další ponížení a urážky na jeho účet i přes jeho chladné chování. Prostě jsem už taková a nikdy se nezměním. Konečně se ozývá i Jarod. Asi začíná cítit, že se dostávám do nových potíží.
„Angelio, vylez na toho koně a jedeme. Hned!“
„Slyšíš? Měla bys poslechnout volání srdce a jít,“ vysměje se mi muž do tváře.
Jeho dech páchne jak sud od vína. Mezi žlutými zuby vidím jeho včerejší večeři. Dopaluje mě nejen jeho chování ale i zjev. Je nechutný. Zatínám vztekem pěsti. Je jediná věc, která mě dokáže dopálit víc než Jarodovy urážky, je to právě urážení někoho jiného. Jsem velká odpůrkyně násilí, ale opět mě začíná pálit ruka jako tehdy v lese.
Mužova uštěpačně se tlemící tvář najednou ztrácí načervenalý odstín a pomalu bledne. Jeho koutky padají dolů a začíná ustupovat.
„Promiň,“ vyhrkne spěšně k Jarodovi a se svými kumpány mizí za dveřmi hostince.
Co se to sakra stalo? Jak to že ten muž z ničeho nic změnil názor? Byl to strach, co jsem viděla v jeho očích? Ani v těch nejhrdinnějších snech bych si nemyslela, že se mě snad lekl. Složil by mě jedním prstem a moje přesvědčovací technika na něj také nezabírala až do toho okamžiku. Tak co ho přesvědčilo a… vyděsilo?
Otáčím se k ostatním. V jejich tvářích vidím stejně překvapený pohled, jako mám teď já.
„Fajn hrdinko, jedeme,“ zamračí se na mě po chvíli Jarod a s velmi podrážděným výrazem vyráží k řece.
S očima stále rozevřenýma do kořán a upnutýma na dveře hospody se hrabu do sedla koně. Nad hlavou se mi vznáší obrovský otazník
„Ty si teda umíš udělat známý,“ zašklebí se Gilbert.
„Drž hubu,“ okřikne ho přísně Trishia. „To bylo fakt hezký. To co si udělala pro toho démona.“
Jsem tak otupělá myšlenkou na mužovu reakci, že jí ani pořádně nevnímám a s pořád stejným výrazem civím před sebe, dokud se můj kůň nedá do pohybu. Otevřeným oknem jdou z hostince ven hlasy.
„Na mou duši to byla vona. Její voči zářily jako dva fialový krystaly.“
„Hm… ty znáš tu pověst líp než kdokoliv jinej, takže taky víš, že když…“
„Angelio, pospěš si!“ zavolá za mnou něžný hlas Misley.
Vyruší oba muže v rozhovoru. Výčepní vstává od stolu a zadívá se oknem ven. Vidí mě, jak civím do okna a tak ho se zamračeným výrazem zavře a zatáhne závěsy.
Po vyslechnutí těchto pár vět mi v hlavě vyskakují další otazníky. Ale nemám čas na to si je zodpovídat. Popoháním svého koně do klusu a následuji výpravu.

I přes namáhavou cestu bez přestávky jsem nedokázala myslet na nic jiného než na rozhovor dvou mužů v hostinci. Mluvili snad o mně? Když se vrátím pár dnů zpátky do paláce mezi skalami, vybavuje se mi vzpomínka na dívku, která se bezdůvodně vyděsila, když mě zabolela hlava a poté pohlédla do mé tváře. A co se stalo Ahantuonovi, když mě políbil? Nejen že se jeho oči na malý okamžik změnili, ale zmínil i nedokončenou připomínku o těch mých. Je možné, že mé oči září jako fialové diamanty? Že bych se skutečně začala měnit v to, o čem mluvila Eamë ve Slonovinovém paláci? Co to přesně znamená Alcië Calwen? A jaký příběh se chytal muž vyprávět?
„O čem přemýšlíš, henyar?“ ozve se líbivý hlas a vyrušuje mě z mých myšlenek.
Otáčím se k Sailonovi. Možná ten mi může objasnit pár těch otazníků, co se vznáší nad mou hlavou.
„Co znamená Alcië Calwen?“
Na jeho tváři se objevuje přemýšlivý výraz. „V přesném překladu to znamená: paprsek světla.“
„To já vím. Spíš jsem měla na mysli celkový význam toho slovního spojení,“ vyslovím se s nejistými odstupy mezi slovy. „Je kolem toho nějaká legenda?“
Sailon se ovšem stále tváří nezaujatě. „Znám elfskou pověru o elfce jménem Alcië Calwen a její kletbě. To je to, co máš na mysli?“
Tak o kletbě se tedy Eamë nezmínila. „Kletba?“
„Ano. Staří elfové oplývali velkou mocí. Řídili se ovšem přísnými pravidly, aby se tato moc nezneužívala pro špatné účely. Jedním z nich byla rovnováha. Elfové si nikdy nesměli brát lidi a už vůbec s nimi nesměli mít potomky. Elfská správa měla totiž za to, že lidé jsou lehkomyslní, chamtivý a krutí a taková moc i když zděděná byť jen v malém množství by přinesla zkázu jak pro jejich druh tak i pro všechny ostatní.“
„Lidé mají přirozenost k sebezničení,“ povzdechnu si. Tohle vždycky říkávala chůva, když jsem vyvedla nějakou neplechu. Sama byla trpaslice, takže jí tahle přirovnání nedělala moc velké potíže.
„Pak tu byla právě tahle elfka nesoucí jméno Alcië Calwen, která neuposlechla. Zamilovala se do muže, který byl čarodějem v nedaleké vesnici. Brzy po tomhle vzplanutí porodila dítě. Nejvyšší nedokázali dítě odsoudit k smrti. Řekli si, že když ho budou držet ve zdech elfského království, nemůže se nic stát.“
„Ale něco se stalo,“ domýšlím si.
„Jak holčička rostla, začala se vyptávat. Jediné její přání bylo poznat svého otce. Alcië měla měkké srdce, a tak se rozhodla, že na jeden den s dítětem zmizí a na večer se nepozorovaně vrátí.
Elfové byli mezi lidmi známí také svým bohatstvím. Měli pravdu v tom, že lidská chamtivost nezná mezí, takže když spatřili krásnou Alcië s dítětem po boku, snažili se je okrást. Alcië by dala cokoliv, aby ochránila své dítě a dítě by na oplátku udělalo cokoliv, aby ochránilo svou matku. Takže, když si jeden z těch mužů na elfku dovolil, chtěla se svou dětskou nerozvážností odehnat, ale vedlo to k její záhubě.“
„Ne…“ vydechnu polekaně. „On zabil to dítě?.“
„Potomek čaroděje a elfa by pravděpodobně byl nejmocnější bytostí, co kdy na světě chodila, přesně tak jak se starší báli, ale skutečnou hrozbou byli pouze sami lidé.
Jen co nůž toho muže spočinul na nevinném dítěti, Alcië obrátila celou vesnici v popel a zabila každého, kdo tam byl včetně těch nevinných… včetně otce svého dítěte. Pro elfa je to největší utrpení v životě, když…“
„Když přestane věřit, že existuje láska,“ vydechnu. Vzpomněla jsem si na tu frázi, kterou použil Ahantuon.
„Ano,“ přikyvuje Sailon. „Ona přestala a už nebylo cesty zpět. V uvědomění si svých činů se šla sama udat k nevyšší radě elfů, která rozhodla o trestu.“
„Smrt?“ zhrozím se.
„Elfové nejsou vrahové a už vůbec by nezabili matku, která ještě nedávno ztratila dítě. Ovšem ona už dávno neměla pro co žít. Po tomhle hrozném činu se i její oči rozzářily studeným fialovým světlem hanby, což se stává velice zřídka. Nakonec rada zpečetila její ortel a byla odkázaná k životu v temnotách, kde se svým zármutkem vydržela žít pouhých pár staletí, při kterých v temných tunelech zešílela a poté zemřela. Říká se, že před svou smrtí ještě přenesla svého ducha do jiné živoucí bytosti z řádu čarodějů, protože to byla jediná bytost, která mohla nést tak těžké břemeno.
Od té doby se říká, že její duše cestuje po smrti hostitele, ve kterém odpočívá, na jinou bytost a čeká na to, až posedne někoho, kdo má dostatečně silnou vůli, aby dokázal unést tíhu jejího šílenství a zármutku a ona se konečně dočká své pomsty pomocí ovládnutí jejího těla. Většinou ale bytosti nazývané Alcië Calwen získali jen drobné schopnosti, dokázali mluvit elfsky, aniž by se to někdy museli učit, a jejich oči zářily. Rychle propadli jejímu šílenství, a tak brzy došly k samovolné zkáze. Někdo zase tvrdí, že je to nemoc, která napadá jen určité rodové linie podle genetických předpokladů.“
„A co si myslíš ty?“
„Je to jeden z nejznámějších elfských mýtů. Jak už to tak s mýty bývá, vždycky na nich je něco pravdivého a něco zase ne. Za svůj dlouhý život jsem nikoho takového nepotkal, takže pro mě je to stále jen historka.“
Přemýšlím, jestli mám Sailonovi povědět o tom, že mě královna nazvala poslední Alcië Calwen. Co by tohle zjištění přineslo? Možná by mě zabili. Ale ne, Sailon se tváří dost nezaujatě skoro jako by na to ani nevěřil. Přitom jsou elfové, co se pověstí týče velmi věřící. Když se o tom Eamë zmínila, tvářila se poněkud nervózně, ale říkala, že pro elfy to neznamená nic zlého… ale pro lidi podle reakce muže z vesnice asi ano. Také mě upozorňovala na váhu tohohle břemene. Myslela tím, že snad brzy můžu propadnout tomu šílenství, o kterém Sailon mluvil?
„Ale kdyby byl někdo Alcië Calwen, tak by to neznamenalo nic zlého, že ne?“ povzdechnu si. Snažím se vypadat nenuceně, ale z tónu mého hlasu hádám, že se mi to zrovna nedaří.
„Proč se ptáš?“ změří si mě podezíravým pohledem.
„Jen ze zvědavosti,“ pokrčím rameny.
„Mezi lidmi se mluví o tom, že další Alcië Calwen už bude poslední. Podle jejich verze toho proroctví, byla Válka světů jen předehra. Skutečný masakr přijde právě s posledním hostitelem, který přinese válku a obdařen neutišitelnou mocí zabije nebo zotročí všechno živé.“
„To znamená, že kdyby se tu teď objevil někdo s fialovýma očima…?“
„Pravděpodobně by to spustilo velký hon…“
„Na čarodějnice. Nezastavili by se, dokud by jí nezabili.“
„To asi ne. Nic to neřeší. Podle jejich verze by to musela být bytost s neuvěřitelnou mocí. Postavit se jí, by byla sebevražda. Spíš se poženou za vlastní záchranou.“
„Ale pro všechny by to znamenalo smrt nebo otroctví.“
Hrkne ve mně. Co když je to všechno pravda? Bez učení jsem začala mluvit elfsky. Moje oči začínají zářit. A mám pocit, že už jsem se dávno zbláznila. Co když to je jen začátek a vymkne se to kontrole? Moje moc možná začne sílit, ale kam až to povede? Co když nade mnou ta kletba získá plnou moc a dojde to až ke zkáze. Co když zničí všechno, co se tolik snažím svou nerozvážností ochraňovat? Všechno to bude jen moje vina.
„Je všechno v pořádku, henyar?“ ptá se starostlivě Sailon. „Je to jen pověra, Angelio,“ utěšuje mě. „Nemusíte být vystrašená.“
„Jsem v pořádku,“ hlesnu. Moje vytřeštěné oči ovšem mluví jinak.
„Možná bychom si měli odpočinout…“
„Ne. To ne,“ namítám. „Musíme jet dál. Musíme co nejdřív dorazit do města. Už si nemůžeme dovolit další zdržení.“
„Tak dobře,“ přikyvuje nejistě Sailon. Celý zbytek cesty se ovšem drží blízko mě. Asi si myslí, že mé zvláštní chování je způsobené doznívajícími následky té otravy.

Projeli jsme kolem ústí Dlouhé řeky, kde se slévá s Průzračnou. Na dohled se nám rozprostírá nádherná vesnice na vodě. Konečně. Snažím se zapomenout na náš nedávný rozhovor se Sailonem a chci se plně soustředit na cíl naší výpravy.
Všímám si, že ostatní nejsou úplně nadšení. Alespoň ne tolik kolik jsem doufala. Jsou už dost podráždění po dlouhé cestě bez odpočinku a to se odráží i na jejich chování a pocitech.
„Potřebuji čůrat,“ zasténá Misley.
„Přestaň fňukat, děvko,“ zavrčí nevrle Gilbert.
„Co si to dovoluješ, parchante?“ bráni ji Trishia.
Najednou polovina výpravy seskakuje z koní a začíná do sebe strkat. Druhá polovina se mísí mezi ně a snaží se je roztrhnout od sebe. Všude lítá spousta nadávek, vzájemného vyčítaní a obviňování.
„Přestaňte!“ zavolám do davu.
Ignorují mě. Seskakuji z koně a jdu k nim blíž. Jarod stojí opodál a celou melu sleduje z bezpečné vzdálenosti.
„Ty nic neuděláš?“ vyštěknu na něj.
„Proč bych měl?“ ptá se nechápavě. „Nejsem jejich vůdce.“
„Celou dobu si na něj hraješ, ale když má dojít k důležitému rozhodnutí, vždycky mlčíš.“
„Ať hlasují…“ zašklebí se ironicky. Chová se jako by ho naše soudržnost, za kterou pořád tolik orodoval, už dál nezajímala.
„Tohle není vtipné, Jarode.“
Ironický tón ho rychle opouští. „Přestaň vyslovovat to jméno.“
Najednou se naše pozornost zcela vzdaluje od potyčky mezi členy výpravy a rozjíždíme si tu vlastní soukromou válku.
„Proč bych měla?“ pokrčím rameny s tázavým výrazem. „Je to přeci tvé jméno, ne? Nebo i v tom jsi mi lhal?“
Rozpomínám se na to, co mi řekla královna Eamë. Jak se mi snažila nenápadně naznačit, že Jarodovo tajemství je tisíckrát zajímavější než ten chorý příběh, kterým mě opanoval.
„O čem to mluvíš?“ zaráží se. „Nikdy jsem ti nelhal.“
„Vážně? Ale pravým důvodem tvého prokletí nebyla láska k čarodějce, že ne?“ přitvrdím. Jakmile se mi uvolnili řetězy, už mě nejde zastavit.
Jarod mlčí. S napruženým pohledem mi hledí do tváře. Slyším, jak jeho klouby opět praskají, když zatíná pěsti.
„Tak mi řekni jaká je pravda! Řekni mi, co se stalo! Chci to slyšet!“ křičím na něj.
Najednou mi na tváři přistane jeho dlaň, až to hlasitě pleskne a poté následuje palčivá bolest.
„Au!“ vyjeknu. Chvíli nevěřícně civím do jeho tváře. „Ty jsi mě praštil…“
„Začalas být hysterická a já potřebuju, abys měla chladnou hlavu, protože to je jediná věc, která ti jde a ve které jsi aspoň trochu dobrá.“
Opět kompliment zkomolený v urážku… nebo naopak. Opravdu se zlobím, ale začínám si uvědomovat, že jsem to asi přehnala. Popudilo mě to jeho nic nedělání a vlastně i to, co řekl v elfských tunelech. Všechno se vším dalo vybuchnout nahromaděnému poháru trpělivosti a důstojnosti.
„Už přestaneš křičet?“
„Hm,“ zamručím souhlasně.
„Fajn,“ poplácává mě po rameni a otáčí se k rozbouřenému davu, kde se schyluje k nejhoršímu. Princ Tobbien se svými obrněnými pěstmi pouští do Sailona. „Sakra, uklidněte se!“ rozhání je. „Co se tu děje? Proč se tu hašteříte? Jdeme přeci zachránit princeznu, ne?“
„Já už jsem se rozhodl,“ zavrčí podrážděně princ.
„Rozhodl o čem?“
„Měli bychom se rozdělit.“
„Radši si sedni na zadek a mlč, hlupáku,“ odstrčí ho Jarod k pařezu u cesty. Těmi slovy ho Tobbien velmi popudil.
„Nebudu mlčet!“ zařve na něj princ. Stále se drží v pozoru. Jakoby čekal první ránu ze zálohy. „Kdo ti dal vůbec právo nám něco rozkazovat? Pan Tajemný si sem nakročí se zamračeným okem a myslí si, že mu budeme líbat nohy.“
„Vážně by sis měl raději sednout,“ upozorní ho nabroušený Jarod.
„Nepřibližuj se!“ vyštěkne Tobbien. Najednou jeho ruce začnou zářit modrým světlem a z dlaní mu po kapkách odpadávat voda. „Víš, co se stane, když svíčku poliješ vědrem vody…“
Jarod ustupuje, ale nic neříká. Jen s nevěřícím výrazem pozoruji tu estrádu a nedokážu pochopit, co se stalo? Ještě před dvěma dny na elfském náměstí všichni prohlašovali, že musíme držet při sobě a teď se mezi sebou mlátí a urážejí, jakoby to nic neznamenalo a jejich slova byla jen popel.
„Všichni dobře vědí, že s tvým komandováním už dlouho živy nebudeme. Brzy umřeme vyčerpáním nebo na něco horšího a kromě toho odměna je jen pro jednoho z nás….“
„Má pravdu,“ přikyvuje Trishia. Od ní bych nečekala, že bude jedna z prvních Tobbienových vzbouřenců. Možná jí zlákala ta poslední věta stejně jako i Gilberta. Vědma se chvíli rozhoduje, než se postaví za tuto trojici. To mě možná překvapuje ještě víc.
„Dobře. Jste-li toho názoru, tak běžte,“ spustí hromovým hlasem Jarod. „Vy ostatní jestli chcete zachránit něčí život a ne si jen nahrabat kapsy penězi a vyspat se do růžova, pojďte se mnou.“
„Angelio, jdeš se mnou?“ ptá se Tobbien s pohledem upřeným do mé nevěřícné tváře. Natahuje ke mně ruku a s milým úsměvem čeká na kladnou odpověď.
Nemusím se dlouho rozmýšlet, abych věděla, jak odpovědět. „Ne,“ vyhrknu rozvážně. „Tohle přeci nemůžeš myslet vážně. Nemáme se rozdělovat, ale držet při sobě. Komu záleží na odměně? Tohle všechno je přeci zbytečné. Oba se přestaňte chovat jak dva pyšní pávi a zkuste myslet na život té dívky než na výšku svého nesnesitelného ega. Zůstaň se mnou, Tobbiene.“
„Má to znamenat, že půjdeš radši s ním než se mnou? I po tom všem, co jsem pro tebe udělal. I potom všem co ti udělal on…“ zatřese se mu hlas a stahuje svou ruku podél těla. „To mi láme srdce.“
Otáčí se a spolu se svými třemi vzpouzenci odchází. To je poprvé, co se mi do očí hrnou skutečné slzy smutku. Měla jsem ho ráda. Ráda jsem si s ním povídala a měla jsem ráda jeho přítomnost. Byl ochotný za mě obětovat svůj život bez jediného mrknutí oka. Možná mě opravdu miloval…
Jarod se ke mně otáčí. Od něj útěchu nečekám a ani o ní nestojím. S jeho nerozeznatelným pohledem si rychle stírám slzy z tváří a nasazuji tvrdý výraz, který patří jemu. Je to jeho vina z velké části.
Po chvíli bezvýchodného civění mě obchází a promluví k ostatním: „Od Narshu pojedeme tryskem. Do večera bychom mohli být ve městě a tam si odpočinete.“

Jak démon řekl, tak se stalo. Nebyl ani čas prohlížet si vesnici Narshu. Jenom jsme jí projeli rychlým cvalem a přes Malabernský háj jsme uháněli do hlavního města Fallenghatu.
To místo mě děsí ještě víc než jakékoliv jiné místo, které jsme cestou navštívili. Město obklopují vysoké kamenné hradby, které nemají jedinou skulinku kromě vysokých okovaných dveří s malým mřížovitým okénkem. Z venku to vypadá jako vězení a všichni lidé uvnitř jsou jeho vězni.
Koně se začínají plašit. Děsí je stín těch vysokých hradeb. Můj bělouš se najednou staví na zadní nohy a díky mé nepozornosti mě shazuje na zem. Jarod seskakuje ze svého koně a podává mi ruku. Ignoruji ho a neohrabaně se zvedám z dubového listí, které mi ušetřilo vyražený dech a znovu naražená žebra. Nic neříká a obrací se k ostatním.
„Jsme tady. Za těmi zdmi je Malabern.“
„Děsí mě to,“ promne si paže Misley, když seskočí ze svého koně. „I koně to děsí.“ Pohladí ho po lesklé hřívě a snaží se ho uklidnit.
„Proč je kolem tahle zeď?“ ptám se. Bolí mě za krkem, když chci dohlédnout až nahoru.
„Není to snad jasné? Zatrar se ochraňuje před monstry, která sem přichází ze Země nikoho,“ objasňuje zvěd a ukáže na sever.
Páni. Jsme už ta blízko.
„Nemusel by se schovávat, kdyby se o svou zemi alespoň trochu staral,“ zavrčí nevrle démon. „Zabouchej na ty dveře,“ pobízí ho.
„No jo pořád,“ mávne rukou Dartt a silnou pěstí zabuší na okované dveře.
Chvíli se nic neděje. Najednou se malé okénko s mřížemi otvírá a objevuje se v něm pochroumaný obličej.
„Dobrý podvečer, milý muži. Jsme cestovatelé a hledáme útočiště na večer,“ pokloní se zvěd uctivě.
Jeho herecké umění bylo výtečné. To se musí uznat. I když místo uznání jen protočím oči.
„Který vítr vás zatáhl do těchto končin? Jestli patříte k těm dobrodruhům, co sem přijíždí z jiných zemí, tak vám rovnou říkám, že tady žádné štěstí nenajdete.“
Muž za vraty není zrovna milý chlapík. Jeho obličej je dost zamračený. Nevypadá, že by nás chtěl pustit dál. Ovšem Dartt se svým gentlemanským chováním pokračuje a snaží se s mužem smlouvat. Podrážděně si zakládám ruce na prsa a čekám.
„Zlobíš se?“ ozývá se hluboký hlas vedle mě.
Tuhle otázku pokládá nějak často. Opět ho ignoruji.
„Dobře, tak mi alespoň řekni, jestli je to kvůli tomu, že jsem tě uhodil nebo protože jsem nechal toho namyšleného budižkničemu jít.“
„Přestaň o něm takhle mluvit. Byl jen zmatený a unavený od tvého komandování jako my všichni,“ vypěním. „Pořád mluvíš o spolupráci, soudržnosti a dalších věcech… ale přesto si je všechny nechal odejít. Jen si tam stál a neřekl nic.“
„Jsem rád, že se alespoň nezlobíš kvůli té facce. Cítil jsem se trochu provinile.“
Moje tvář zrudne vzteky, ale po několikadenní cestě bez spánku jsem tak vyčerpaná, že se nezmůžu na nic víc než na naštvané zavrčení.
Co se to s ním děje? Jistým způsobem mi přijde, že se chce omluvit, ale pokaždé mě naopak vytočí ještě víc. Asi je to tím, že to nemá v povaze… nebo to prostě opravdu neumí.
„Hej,“ vyštěknu a přihrnu se k páru mužů, co se baví přes okovaná vrata. „Nechci být nepříjemná, ale už jsem nespala několik nocí a jsem vážně podrážděná. Tak vás prosím, pusťte nás dovnitř, ať se můžeme vykoupat a vyspat.“
„Já bych vás tam rád pustil, slečno, ale nelíbí se mi to špičatý ucho. Elfové přinášejí jenom problémy.“
„Co? Sailon? Ale jděte. Je to mírumilovná povaha, která si hledí svého. Opravdu. Nepatří k těm ze skalního království.“
„Hm, a co támhle ten? Proč neukáže svůj obličej?“
Otáčím se za sebe. Jarod běžně skrýval svou tvář, ale tentokrát se dokonce díval do země. Jakoby nechtěl, aby ho vrátný viděl vůbec. Pravděpodobně si chtěl odpustit další poznámky k jeho prokletí a zároveň tak usnadnit cestu dovnitř.
„Tenhle? No, on… Po cestě nás přepadli loupežníci a ošklivě mu poranili tvář, proto se schovává. Znáte ty divochy. Chovají se k pocestným hůře než jiné bestie. Prosím, chceme jen někde přespat. Nebudeme dělat žádné potíže.“
„Hm, a máte čím zaplatit, když vás přepadli?“
„Máme koně.“
„Tak dobrá,“ zafuní nakonec a zaklapává malé okénko.
Po chvíli se ozývá hlasitý vrzot velkých vrat a pochroumaný vrátný nás pouští dál.
„Slečinko, stává se z vás hlavní vyjednávač?“ zaskřehotá Dartt s potutelným úsměvem.
Hodím jeden děkovný pohled na zamračeného hlídače a vcházím dovnitř. Město je zevnitř ještě děsivější než z venku. Všechny domy jsou polorozpadlé, některé jsou dokonce vypálené. Náměstí je plné žebráků. Kolemjdoucí do nich kopají. Zvláštní mrtvolný pach se vznáší ve vzduchu. Rádoby zbohatlé dámy mají přes ústa kapesníčky a v naškrobených šatech klopýtají po kamenných dlážděných chodnících. Muži se zastavují na rohu a využívají služeb nelibě vypadajících nevěstek.
Pokračujeme dál v cestě přes tohle náměstí. Po ulici se klimbá chudě oblečená důchodkyně a lamentuje na všechny strany. Její pohled je plný nenávisti. Ostatní jsou tu nemocní. Míjíme jednu budovu s křičícím názvem VESELÝ DŮM. Jeho dveře jsou otevřené dokořán a vycházejí z něj ty nejnevhodnější zvuky. Ze zakouřených butiků vyhazují opilce, kteří už nemají, co utratit. Vzhlédnu nahoru a slyším hlasité zaklapávání dřevěných okenic. Všichni zavírají okna, když vidí cizince procházet jejich ulicemi. Všechno je tu temné a zamořené nemocí a žalem všech, co tu žijí.
Sáhnu do kabely a vytahuji jablko. Jarod se mě snaží zastavit, ale vysmeknu se a skláním se k jednomu muži ležícímu u zdi rozpadlé barabizny.
„Vezměte si ho.“
Muž ke mně zvedá pohled. „Já to nechci!“ zašišlá pusou bez zubů a ožene se po mně. „Nemám, čím bych ho kousal. Přines mi radši rum.“
Polekaně se odkláním a vracím se k ostatním. Sailon mě lítostně vezme kolem ramen.
„Tihle lidé nestojí o pomoc, kterou jim můžeme nabídnout,“ spustí. „Ty může vysvobodit jenom smrt.“
„Co je tohle za místo?“ hrkne Misley znechuceně.
„Je to peklo a k peklu patří hodně problémů… díkybohu,“ zakření se zvěd. „Najít si tu práci pro někoho jako jsem já, není vůbec problém… a pro tebe taky ne, pusinko. Akorát se budeš muset smířit s velkou konkurencí.“
„Nech toho. Nechci, abyste se zase začali hádat,“ zastavuji pokračování jejich rozhovoru.
„Vždycky to tu takhle nevypadalo,“ vměšuje se do debaty Jarod. „Bývalo to krásné město bez těch obrovských hradeb kolem dokola. Na náměstí každý rok jezdili farmáři se svým zbožím, obchodníci s nejkrásnějšími látkami a šperky, dokonce i alchymisté z Věže se svými léky… Dívky chodily po ulicích s košíky a zadarmo rozdávaly luční kvítí, aby udělaly lidem radost. Nikdo nebyl chudý ani moc bohatý, aby si navzájem nezáviděli. Všichni si tu pomáhali a ve vzduchu se snášela vůně čerstvě upečeného chleba. Všechno je už pryč.“
„Ty jsi tu byl?“
„Párkrát jsem tudy projel…“
„Jeho vyprávění je dost podrobné, na to že tudy jen párkrát projel,“ šeptá mi Misley do ucha.
Jen pokrčím rameny. Jarod mi řekl, že ve Fallenghatu nějakou dobu žil, takže pokud neobýval přímo Malabern, mohl ho navštěvovat.
Zacházíme až do zadní části města. Je o poznání klidnější, ale stejně morbidně vypadající.
„Zbyli nám ještě nějaké peníze, tak se ubytujeme v tomhle hostinci.“

Po ubytování nastává čas, kdy se opět soukám do démonovy košile. Misley má také své šaty. Vzájemně si rozpleteme vlasy. Dnes už se nikam nechystáme, a tak sejdeme schody dolů do hostince. Ten je úplně prázdný, tak usedáme na skleničku. Démon se drží v ústraní s obličejem zahaleným do rudočerného šálu. Odcházím od trojice smutných společníků a přisedám si k němu. Nemám chuť na další hádky a obviňování, a tak začnu mluvit, jakoby se nic nestalo.
„Nezeptáš se, proč jsem zůstala s tebou a nešla pryč s Tobbienem?“
Zvedá ke mně pohled od své sklenice. „Jsi chytrá holka. Nepotřebuji se ptát,“ prohodí poněkud suše, ale stejně mě to zaráží. Zvedá ruku vzhůru, aby dal muži za výčepem znamení, že chce dalšího panáka.
„Cože? Ty jsi mi právě složil kompliment, který vyzněl jako skutečný kompliment? Kam se poděla ta malá, hloupá, důvěřivá a naivní rádoby čarodějka?“
K našemu stolu přistoupí zamračený pán s utěrkou přehozenou přes rameno. V tichosti v ruce drží flašku nějakého levného alkoholu a nalévá ho do prázdného panáka před Jarodem.
„Dvakrát,“ doplní démon.
Pán se otočí ke mně, utěrkou několikrát na oko přemáchne stůl přede mnou a položí na něj další skleničku, kterou pomalu dolije a zase odejde.
 „Asi vyrostla,“ odpovídá na mou předešlou otázku Jarod a významně pozvedá panáka vzhůru na přípitek.
Zašklebím se a i proti své vůli zvedám panáka a následně ho do sebe vyklopím. Tohle je ta prává chvíle se napít. Mám pocit, že tenhle okamžik se už nebude opakovat.
Brr… to je hnus. Zatřesu se. Jarod se jen zasměje. Zřetelně slyším hromové zachechtání. Má už hodně naváto. V tak dobrém rozpoložení jsem ho nikdy neviděla. Hm, tenhle chlap mě nikdy nepřestane překvapovat.
„Hodně si se změnila od doby, co jsem tě poznal. Jsi chytřejší, odvážnější a nikdy nic nevzdáš, i když to zrovna není jednoduché… nicméně jsi taky dost vyděšená.“
„Nejsem vyděšená,“ zakroutím nesouhlasně hlavou. Zvedám ruku a vybízím muže, aby rozlil další kolo. Tahle konverzace začíná být velmi zajímavá.
„Když člověk žije s takovými pocity tak dlouho jako já, je pro něj mnohem jednodušší to poznat na druhých,“ zašklebí se a vypije dalšího panáka.
Taky do sebe kopnu bronzově zbarvenou kořalku a znovu se zatřesu, když se mi palčivé teplo prolívá přes hrtan.
„Podívej,“ pokyne rukou k rozesmáté Misley u vedlejšího stolu. „Tváří se šťastně, že ano? Ale ve skutečnosti je uvnitř smutná. Tolik jí zasáhla Sidneyho smrt, že její měkké srdce se z toho bude ještě dlouho dostávat.“ Jeho pohled se odvrací ke mně. „A v tvých očích vidím velký strach, ale není to strach ze smutku, že by ses nevrátila domů jako na začátku. Co tě tak děsí?“
Znovu zběsile zamávám rukou nad hlavou. Nabručený pán beze slova přijde a v ruce drží lahev.
„Nechte to tady,“ poplácám rukou o dřevěnou desku stolu.
Pán se na mě ještě podrážděněji zamračí a pokládá lahev na stůl s hlasitým bouchnutím. Okamžitě ji popadám a rozlévám další rundu panáků.
„Na kuráž?“ zašklebí se a dohání mě v pití.
Dívám se na něj a v hlavě mi začínají šrotovat nejrůznější myšlenky. Možná je to tím alkoholem, ale všechna ta moje dlouho nashromážděná naštvanost vůči jeho chování je zase pryč. Pořád je to pro mě člověk, kterému můžu věřit. Když to neřeknu ani Jarodovi tak komu?
Vyklopím do sebe ještě čtvrtého panáka. Konečně se cítím na to jít s pravdou ven.
„Víš, co znamená Alcië Calwen?“ kousnu se jemně do rtu s očekáváním na jeho odpověď.
Při těch slovech tuhne. Panáka s kořalkou si chvilku drží u pusy, než se z něj konečně napije. Rychle rozlévám další rundu. Alkohol pomáhá odbourat všechnu mou trému.
„Ano,“ odpovídá suše.
„Když jsme byli v elfském paláci, Eamë mi řekla, že já jsem Alcië Calwen… možná poslední.“
„To je nesmysl,“ kroutí nesouhlasně hlavou.
Krkem mi protéká již pátý panák. Jsem tak vystresovaná, že příliš nepociťuji účinky laciného alkoholu. Jediné čeho si všímám, je, že ta palčivá chuť a horkost v žaludku je s každou přibývající skleničkou menší.
„Nejdřív jsem si to nechtěla připustit,“ zatřesu hlavou a dolévám si. Jarodova sklenice je stále ještě nedotčena. „ale sám sis mohl všimnout, že jsem během chvíle začala rozumět quenejštině. A když mě Ahantuon políbil, jeho oči byly šedé jakoby ho to vyléčilo… ale jen na chvíli. A potom v Osadě…“
Mluvím rychle a už sahám po dalším panákovi. Najednou mi Jarod pokládá ruku na hrdlo sklenice a podívá se do mých očí tajemným až uhrančivým pohledem.
„Král skalních elfů tě políbil?“
„To je jediné, co jsi z toho proslovu postřehl?“ zamračím se. S přibývajícím alkoholem se otvírá brána drzé upřímnosti.
„Ne,“ stahuje svou ruku a sám dopijí svého panáka. „Pokračuj.“
„A potom v Osadě, když jsem vystartovala proti těm mužům, slyšela jsem, jak jeden z nich mluví o fialově zářících očích. Byla by to velká náhoda, kdyby nemluvil o mě, potom jak zbaběle utekli. Něco je muselo opravdu vyděsit.“
Roztřesenou rukou konečně vypíjím šestého panáka. Mám dost… možná až příliš. Odkládám prázdnou sklenici na stůl dnem vzhůru.
„Končíš?“ zeptá se ledabyle Jarod a také do sebe klopí panáka.
„Co si o tom myslíš?“
„I kdyby to byla pravda, a ty jsi Alcië Calwen, netrap se tím. Nikdo vlastně pořádně neví, co to znamená.“
„Ale lidi se toho děsí. Děsí se mě.“
„Já se tě neděsím.“

„Ale co když jsem opravdu zlá? Co když uvnitř mě roste něco temného a odporného, co bude ubližovat nevinným lidem?“ spustím zoufalým tónem. Odevzdávám mu všechny své myšlenky jako by to byl můj osobní spasitel.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top