Element života - Kapitola 3 (část 2/2)


„Vděčíš jí za svůj život nebo alespoň několik ušetřených desítek let v tomhle žaláři, tak se podle toho chovej,“ zastává se mě Jarod skrz mříže. „Všichni jí vděčíme.“
Významně se zašklebím sama pro sebe. No, Jarode, myslím, že tím pádem se dluh přesouvá na tvou hlavu. Nicméně vzhledem k tomu, že si to konečně uznal, ti to možná i odpustím.
„Hlavně já,“ posmutní Tobbien a jemně bere mou ruku do dlaní, aby ji promnul mezi prsty. „Děkuju ti za záchranu života.“
„Bylo mi ctí, princi,“ usměju se na něj. „Tak tu tak nestůjte a běžte nahoru. Nildon vás odvede do hodovní síně.“
„Ty nejdeš s námi?“ vyhrkne překvapeně Misley.
Otáčím se s poloúsměvem na Jaroda. Ten se s nechápavým pohledem odvrací od mříží.
„Ne,“ odpovídám na její otázku a kývnu směrem k Nildonovi.
Ten poslušně otevírá démonovu klec a pouští mě dovnitř. Následně za námi zamyká a odvádí ostatní nahoru.
„Zůstanu tady.“
Většina výpravy se zdržuje jakékoliv poznámky a pokračují do schodů za elfem.
„Přijdu se za tebou… vámi podívat,“ loučí se Misley s omluvným úsměvem a následuje ostatní.
Tobbien zůstává stát na místě. Jeho modré oči mě sledují znepokojeným výrazem. „Angelio, přestaň dělat hlouposti a pojď s námi.“
„Už jsem řekla, Tobbiene, zůstanu tady.“
Chvíli jen mlčky hledí. Nakonec jen vztekle zatíná pěsti a odchází do schodů. Zajímalo by mě, co to mělo znamenat. Nakonec pokrčím rameny a obracím se do cely za démonem.
„Co to má být? Znám dobře zákony elfského království, takže vím, že mě odsud nepustí, ale co tu děláš ty?“
„Chtěla jsem zůstat s tebou. Jsi člen výpravy a není fér, aby si tu byl zavřený sám.“
„Už jsem ti říkal, že samotnému je mi dobře.“
„Smůla. Mě se jen tak nezbavíš.“
Uslyším smutné vydechnutí, ale beru to s nadhledem.
„Myslím, že máš novou kamarádku,“ poznamená Jarod pochvíli a pohodlně se rozvalí na dřevěné palandě. „Co kdyby ses upnula na ni a mě nechala být?“
„Misley je milá na rozdíl od tebe. Asi o tom začnu uvažovat.“
„Hm,“ odfrkne si. „Tak povídej, co se tam dělo? Část příběhu už jsem slyšel, ale to nejpodstatnější mi asi uniklo. Kdy si přestala všechno mrvit a začala si kvalitně vyjednávat?“
Jen nevěřícně zakroutím hlavou, kam až jeho netaktnost sahá, ale pomíjím to bez další připomínky. „A co jsi slyšel?“
„Ty dvě kvočny hlavně mluvily pořád dokola o tom, jak si vyškolila Ahantuona. Sice nás to všechny mohlo stát život, ale dal bych cokoliv, abych u toho mohl být. Ten zmetek už to potřeboval slyšet.“
„Asi mě tvoje přítomnost začíná nevědomky ovlivňovat. Jsem drzá a netaktní jako ty,“ usměju se. Oplácí mi to veselým zafuněním. „Odkud vůbec víš jaký je?“
„Dlouhou dobu jsem žil ve Fallengateu, a když jsi s někým takovým soused, brzy poznáš, jaký je.“
Souhlasně přikyvuji. „Vlastně mě zachránila Eamë. Kdyby tam přišla třeba jen o chvilinku později, asi bych to pěkně schytala.“
„Chtěl tě uhodit?“
„Hm,“ zašklebím se. „V jeho očích jsem viděla, že by mě nejradši setnul na místě.“
Do uší se mi vrývá zvláštní zvuk. Jako by se o sebe třel plech. Všímám si, že démon zatíná pěsti. Trochu mě zaráží, ale s jeho dalšími slovy mě ten pocit opouští.
„Jo, ten pocit znám,“ pokývá vesele hlavou. Po chvíli jeho hlas nabírá na vážnosti. „Už nikdy takhle neriskuj,“ zapřísáhne mě.
„Ale copak? Začíná ti na mě záležet, viď?“
„Ani ne, ale rád bych dokončil ten úkol. Mohla si nás tím gestem zabít všechny.“
Provinile sklopím pohled do země. Zase má pravdu. Byl to riskantní krok. Měla jsem velké štěstí.
„Proč by matka krále byla takhle přívětivá k cizincům?“ ptá se dál Jarod.
„Věděla o naší výpravě. A pak jsme se bavily o mých rodičích a o mých schopnostech.“
„Jakých?“ zašklebí se pobaveně.
Jen protočím oči. „O těch budoucích, s kterýma ti nakopu zadek,“ zamračím se. V tu chvíli si vzpomenu, co říkala o té tajemné Alcië Calwen. Asi si to zatím nechám pro sebe. Alespoň dokud nebudu vědět víc. „Prostě byla jen milá. Asi taky neschvaluje synovu vládu.“
„A přesto pořád vládne.“
„Něco s ním není v pořádku. Viděla jsem jeho oči. Jsou černé jako noc. Nikdy předtím jsem něco takového neviděla.“
„Elfové mu mezi sebou říkají ‚morë mirë‘. Znamená to něco jako ‚temný drahokam‘. Nikdo neví, proč jsou jeho oči černé nebo o tom spíše nechtějí mluvit.“
„No, je dost vzteklý. Možná víc než ty,“ zašklebím se. „To jeho jméno ho vystihuje.“
Slyším jen hrdelní zavrčení, ale můj vtípek na jeho osobu nakonec bere v tichosti. Z horních pater se najednou začnou ozývat radostné popěvky a hlasité pokřiky. Hostina se nejspíš začíná opravdu rozjíždět.
„Přijdeš o legraci. Elfské oslavy jsou prý velkolepé. Možná je to poslední příležitost užít si alespoň nějakou zábavu,“ poznamenává.
„Myslím, že to dokážu oželet.“
„Kdyby to bylo naopak a ty bys musela být zavřená v cele, nechal bych tě tu a šel bych se pořádně opít,“ popichuje mě.
Podrážděně přimhouřím oči.
V tu chvíli se ozve zavrzání dveří cely. Elfské kroky jsou tak tiché, že jsem nepostřehla příchod Nildona a jednoho vojáka. Nildon má v ruce tác s jídlem a nějaký balíček. Druhý muž má v rukách to samé.
„Tári maquetrë ai nar nautat sin?“
„Lau, sarnë ná símen yo nildanya.
Zelenooký přikyvuje a pokládá před nás jídlo a oba balíky. „Anna ho tári.“
„Hanta.“
Odcházejí.
„Kde ses naučila quenejsky?“ zaráží se démon.
„Nevím. Myslím, že je to tímhle místem. Tak zvláštně na mě působí, jakoby pomáhalo mojí skrývané moci. Cítila jsem to, už když jsme přišli, ale teď je to mnohonásobně silnější.“
„Takže z tebe nakonec bude něco víc než jen ufňukaná rádoby čarodějka?“
„Už to zase přeháníš.“
„No co, obdivuju tvoje kvality.“
„Víš, máš takové zvláštní nadání, že i kompliment z tvých úst zní jako urážka,“ zakřením se ironicky.
„Měla by sis toho vážit, většinou neskládám komplimenty vůbec.“
Má pravdu. Sama na něm poznávám, že od našeho včerejšího rozhovoru se jeho postavení ke mně posunulo dál. Pořád do mě ryje a je hubatý, ale je o něco přístupnější, což mě popostrkuje blíže k mému cíli.
Na chvíli odvracím pozornost od Jaroda a rozbaluji plátěný balík. Jsou v něm ukryty bílé šaty. Jsou pěkné, ale není to zrovna můj vkus. Jarod také rozvazuje svůj uzlíček s oblečením.
„To nemyslí vážně, že ne?“ zamračí se nad svým darem. Je to bílá košile a šedé plátěné kalhoty. Všechno se stříbrným vzorem (samozřejmě). Hlavně, že všichni vojáci si tu vykračují v černé zbroji.
Nad jeho reakcí se zasměju. „Náhodou, jiná barva než černá by ti mohla slušet.“
Moji námitku oplácí protočením očí a zahazuje roucho do rohu temné věznice. Také odkládám svůj dar a pouštím se do jídla. Je to míchaný salát s kousky nějakého bílého chleba. Král je sice vyhlášený lovec, ale maso se v království nejí. Zajímalo by mě, co s ním tedy dělají… i když možná ani ne. Na podnose je ještě mísa s nejrůznějšími druhy ovoce a džbánek s vodou.
„Nahoře by sis pochutnala líp.“
„Chutná mi dobře v dobré společnosti.“
„Já nejsem moc dobrá společnost… ani přítel.“
„Už s tím zase začínáš?“
„Jen připomínám.“
„Tak nepřipomínej. U jídla se nemluví,“ zamračím se a vkládám si první sousto do úst.

Kupodivu mě připravená večeře celkem nasytila. Po hodině se znovu otevírají mříže a do místnosti vchází Nildon s dalším vojákem. Ten vše sklízí a odchází.
Nildon spustí něco elfsky. Týká se to hlavně démona. Po jeho vyslechnutí se otáčím k Jarodovi a překládám.
„Říká, ať ho následujeme k Vílím vodopádům. Ty máš povolení jít také, ale musí ti zavázat oči.“
Jarod se zamračí. Není mu zrovna pochuti znovu si nechávat zavazovat oči a být ponořen v nejistotě. Nepříliš prostorné vězení pro něj značilo větší pohodlí.
„Já mu je zavážu,“ natahuji ruku k Zelenookému.
Ten na mě chvíli překvapeně kouká. Jarod na mě také divně hledí. Ale ani jeden z nich neprojevuje žádné námitky na mou nabídku. Nildon z důvodu, že mi nerozumí a démon… vlastně ani nevím proč. Beru si od elfa modrý šátek a stavím se za Jaroda. Když jsem takhle blízko, uvědomuji si, jak je vysoký. Musím ruce natáhnout nahoru, abych na něj dosáhla. Převazuji mu oči s jemným uzlem na zátylku. Tou „zdravou“ rukou se chytá za mé rameno. Přikyvuji k Zelenookému, že můžeme vyrazit.

V půli cesty musím Jaroda opustit. Zelenooký ho bere opačným směrem. Já a pár elfských služebnic scházíme vápníkové schody, kolem kterých rostou chuchvalce zelené trávy s drobnými kvítky. Cesta je celkem úzká. Line se mezi hladkými světle šedými skalami. Zvedám hlavu k bleděmodré obloze. Skály se tyčí vysoko ke slunci, přes které právě přeletěl obrovský orel. Jakmile strhnu pohled zase před sebe, padám do mdlob. Přede mnou se mezi skalami rozprostírá zelená oáza, jejímž centrem je obrovský vodopád padající až z vrcholu, který vypadá jako tvář ženy vytesaná do kamene. Vodopád vytéká přímo z jejích očí, takže to vypadá, jakoby plakala. Sled dvou silných pramenů stékajících po kamenech a nakonec dopadajících na tvrdou hladinu průhledné vody je impozantní. Vypadá to jako obrovská nikdy nekončící fontána. Všude kolem jezera roste zelená tráva měkká jako ten nejjemnější koberec posetý drobnými kvítky. Po skalách se linou lány mechu, z kterých vyrůstají statné stromy s růžovými listy. Vzduch je tu čistý a provoněný květinami. V osvěžujícím vánku poletují drobná stvoření. Nejprve jsem si myslela, že jsou to malí ptáčci, ale tyhle bytosti kromě barevných křidélek, nemají s ptáky nic společného. Vílí vodopády své jméno nenesou nadarmo. Tihle tvorové ve vzduchu jsou víly, které utekly z Fallengateu, když se po zemi rozrostla kriminalita a zdivočilá zvířata začala malé tvorečky chytat a živit se na nich. Vypadají jako motýly, hrající všemi barvami. Od Truly jsem také zaslechla, že za soumraku září.
„Nén ná lauca,“ usměje se na mě dívka s platinovými vlasy. Mezi tenkými copy svěšenými podél jejího slonovinového obličeje jí vykukují špičky uší.
Zjišťuji, že moje schopnost překládat quenijštinu je pryč. Nerozumím té šedooké dívce vůbec nic. Natahuje ke mně ruce a mě dochází, že mi chce pomoc se svléknout. Za normálních podmínek bych byla dost stydlivá, ale přítomnost elfských slečen mi nevadí. Obnažená scházím do křišťálově čisté vody. Pod nohama se mi smykají oválné oblázky na dně jezera. Mají nejrůznější barvy od pískově žluté až po nachově červenou.  Voda je opravdu teplá. Myslím, že to způsobují spodní proudy horké páry. Ať už vláda nad Stříbrnými skalisky patřila tyranovy nebo ne, krajina této země mě každým detailem uchvacuje víc a víc.
Nořím se do vody úplně celá. Po pár vteřinách se znovu nadechuji nad hladinou. Elfské služebné mi okamžitě začínají pročesávat zplihlé vlasy. Jedna elfka se zvlněnými rudými vlasy svůj pohled zaměří na viditelnou jizvu.
„Sinë nén ná envinyatat,“ usměje se.
Hledím na ní a netuším, co mi říká. Na mysl mi přichází jen jedna myšlenka a to ta, že bych si přála být tak krásná jako ona. Po chvílí přemýšlení jí milý úsměv opětuju. Najednou mi kolem hlavy začnou poletovat barevné víly s kvítky držícími ve svých ručičkách. Prsty blonďaté skalní elfky se mi začínají mihotat ve vlasech. Pokaždé si vezme květ od drobné víly a zaplete mi ho do copu. Ta rudovlasá kráska mi omývá tělo jemnou žínkou. Je to příjemný pocit relaxace a čistoty. Zavírám oči a zamýšlím se.
Moje schopnosti jsou nestále. Nedokážu je vědomě korigovat. Ostatně ještě před nedávnem jsem ani nevěděla, že jsem něčeho podobného schopná. Jak říkala Eamë, budu na sobě muset ještě tvrdě pracovat, abych se dostala alespoň na úroveň průměrných čarodějek i přesto, že jsem nějaká Alcië Calwen.
Zhluboka vydechnu. Elfské slečny akorát vycházejí z lázně. Na hlavě mám spletený složitý cop a v něm barevné kvítky. Půvabná blondýna roztahuje čistě bílé šaty, které jsem dostala od královny darem. Vylézám z vody a okamžitě si všímám, že obrovská jizva na boku se změnila v drobný bílý puntík. Znovu jsem uchvácená taji elfského světa a léčitelství. Nechávám si přes hlavu přetáhnout šaty a následně zašněrovat na zádech. Druhá dívka mi na nohy nasazuje lýkové sandály.
Elfky mě doprovází po vápníkových schodech nahoru, kde již čeká Nildon, který mě vede zpátky do paláce. Ze všech stran slyším ozvěny hlasů z hodovní síně a hlasitou hudbu. Tolik radosti jsem už dlouho neslyšela. Nildon mě ovšem vede na druhou stranu do místnosti na opačném konci perleťové chodby.
Vcházím dovnitř a zarážím se už na prahu. Královna sedí v krásně vyřezávaném křesle a Jarod se nad ní naklání, když mu cosi šeptá do ucha. Jen co uslyší moje kroky, odvrací se a oba pohlédnou mým směrem.
„Angelio, myslím, že toho máme ještě dost na prodiskutování,“ usměje se na mě tím vřelým pohledem Eamë. „Nildon se postará o toho mládence.“
Jarod odchází. Ani se na mě nepodívá a mizí ve dveřích spolu se Zelenookým. Zůstávám stát na místě s velkým otazníkem nad hlavou. Co tu probírali?
„Vypadáš nádherně,“ ruší mě z mého přemýšlení královna a pokusí se mi nastínit překvapivou situaci. „Vzhledem k tomu, že je váš společník momentálně mimo skupinu, přišlo mi vhodné ho informovat o pár rozhodnutích. Ostatně ze stejného důvodu jsi tu ty.“
„Takže je už rozhodnuto?“
„Ano. Mluvila jsem se svým synem a byl to opravdu dlouhý rozhovor. Nicméně myslím, že dopadl dobře,“ pokračuje, ale slova se jí zasekávají v krku.
Probouzí to ve mně pocit, že něco nedopadlo úplně podle představ.
„Nikdo nepřijde o život.“
To je první informace, která mi uvolňuje obrovský kámen ze srdce s úlevným výdechem.
„Ten mladík, co se prohřešil zneuctěním posvátného pramene, se bude muset veřejně omluvit osobně Ahantuonovi.“
To je další verdikt. „To už nějak zvládne. Je to hlava paličatá a je namyšlený, ale svého života si váží.“
„To je dobře,“ usměje se. „Celá výprava bude propuštěna a vybavena koňmi, zásobami, vodou a čistým oblečením, aby mohla dále pokračovat ve své záchranné cestě.“
„Výborně,“ zaraduji se. „Kdy budeme moci vyrazit?“
„Ahantuon svolá všechny své poddané pozítří v pravé poledne ve zdech Bílého města na veřejnou omluvu. Poté bude brána volně otevřená.“
„V čem je háček?“ zeptám se nakonec. Její tón hlasu mi stále přijde dost nevyrovnaný.
„Ty tady musíš zůstat,“ dodává.
„Cože?“ překvapeně vykulím oči. Proč bych měla zůstat v elfské říši? Co je vedlo k tomuhle rozhodnutí? „Má paní, omluvte mě, ale nechápu, jaký je důvod.“
„Ahantuon na tom trval. Byla to jeho jediná podmínka. Nevím, jak tě chce potrestat, ale nechtěl mi to říct. Jediné co prozradil, bylo, že poprava se určitě konat nebude. Můžu to s ním ještě projednat, ale nechtěla jsem popichovat jeho trpělivost. Už tak odstoupil víc, než jsem původně čekala.“
„Nechci znít nezdvořile. Jsem vděčná za všechno, co jste pro nás udělala, ale jsem členem výpravy. Nemůžu ostatní zklamat, zklamat krále, princeznu i celý Ishtar.“
„Máš dva dny na to zamyslet se nad svým rozhodnutím, ale pokud nebudeš souhlasit, osud všech bude potrestán, jak sám zákon elfské země káže. Vzhledem k tomu, že si chtěla zaplatit vlastním životem za záchranu téhle výpravy, si jsem jistá, s jakým rozhodnutím nakonec přijdeš,“ upozorní královna. „Později, až budou všichni za hranicemi, to s ním můžu ještě projednat.“
Poraženě vydechuji. Život Tobbiena, uvěznění ostatních a zmaření celé výpravy se mi nechce obětovat, jen kvůli ješitnosti. „Můžu se vrátit do vězení?“
Královna se rozesměje. „Jsi první, kdo si to tu žádá. Ale má odpověď zní ne. Myslím, že ten chlapec na tebe nemá dobrý vliv.“
„Kdo? Jarod?“
„Znáš jeho jméno? To je zajímavé.“
„Řekl mi ho, ale ne záměrně. Spíš jsem si to domyslela a on se pak už nezdráhal na odpor.“
„Asi toho o něm víš hodně…“
„Vlastně ani moc ne. Jen víc než ostatní. To je to správné označení.“
„A co tedy víš?“
V tu chvíli se zarážím. Eamë se na tváři objevuje zvídavý výraz. Je vážná. Vidím dychtivost v jejích očích a to mě poněkud překvapuje.
„Omlouvám se, ale proč vás tolik zajímá?“ zeptám se podezíravě.
„Odpusť zvědavost staré elfky,“ usměje se. „Jen z něj cítím temnou auru, která ho obklopuje a není to jen tím prokletím. Jeho duše není čistá. Musel udělat něco moc zlého, proto bych byla nerada, aby ses s ním nadále zdržovala v jedné cele. Nildon tě odvede na oslavu.“
Ovšem svými slovy mě vůbec nepřesvědčila o tom, abych se od Jaroda držela dál. Způsobuje to pravý opak. O to víc mě teď zajímá, kdo to vlastně je a jaké má úmysly. Byl ten příběh vůbec pravdivý? Jakou věc mohl provést, že je jeho duše temná? Pořád mu vštepuji pravý opak, ale co když má pravdu, když o sobě tvrdí, že není dobrý člověk?
Bez dalších námitek odcházím doprovázená Zelenookým do hodovní síně. Tam je rušno. Už když se velké bílé dveře otvírají, je slyšet hlasitý zpěv a hra na nejrůznější hudební nástroje. Zapátrám pohledem v záplavě elfů většinou v bílých nebo šedých košilích. Jako první mi do oka padne Gilbert, který se lacině snaží o pozornost hloučku elfských slečen. Dále je tu Tobbien, který se naopak ani snažit nemusí, aby kolem něj tančily blonďaté a černovlasé krásky ve třpytivých šatečkách. Ani se nad tím nepozastavuji a hledám dál. Misley a Trishia sedí pospolu u velkého hodovního stolu a s pomocí Sailonova překladu laškují s královskými vojáky, kteří ani v době veselí nesundali svoje uniformy. Je mi jasné, o co jde, když vidím, jak Sailon rychle rudne v jeho jinak meruňkovém obličeji. Usměji se nad tím. Dartta, Sidneyho a Sondru nikde nevidím, ale u otevřeného okna stojí Cassandra. Laská své bílé kotě a kouká ven. Snažím se proběhnout přes místnost přervanou opilými elfy, ale jen těžko se mi to daří. Každým druhým krokem mi některý z nich přišlápne sukni.
„Angelio! Angelio!“ ozve se křik iluzionistky. Postaví se na mramorovou lavici, přes kterou je přešitý měkký polštář, a začne mávat nad hlavami ostatních svou štíhlou rukou.
„Já tě vidím,“ zašklebím se. „Můžeš se zas posadit.“
Přikodrcám se ke stolu a obě dívky si mě vmáčknou mezi sebe. Všímám si, že jsou taky v krásných bílých šatech a ve vlasech mají zapletené květiny.
„Tady je to fakt parááááááááda!“ škytne si Trishia a klopí do sebe další stříbrný pohárek těžkého elfského vína. „Né, že bych měla ráda šaty a ty ostatní ptákoviny, ale to víno…!“
Misley se ke mně nakloní přes rameno a pokouší se šeptat. „Možná je to tím vínem, ale kluci tady jsou k nakousnutí.“
Sailon se jen přes stůl zašklebí. „Mluvila jsi s královnou?“
„Ano.“
„A co říkala?“
„Zítra to vše oznámí ve velkém sálu hned po ránu, ale konečné rozhodnutí je, že dovolí výpravě v pokračování, pokud se Tobbien veřejně omluví.“
„Věděl jsem, že ona nám pomůže,“ usměje se. „Takže všechno dopadlo nakonec dobře.“
„Jo…“ usměju se.
Sailon vystřeluje na nohy a pozvedá pohárek s vínem s hlasitým pokřikem. „Sucnnan tári Eamë Tungë! Artarya! Failarya! Vanesseërya!“
Poté všichni zvedají své číše se slovy: „Sucnnan tári!“ a vypíjí je až do dna.
„Sailone, moc to s tím pitím nepřehánějte. Tyhle dvě už mají dost a ráno budeme muset brzy vstávat,“ pohrozím mu, ale jen na oko. Mám radost, že se všichni dobře baví. Brzy pro ně přijdou horší dny, kdy jen těžko na tváři alespoň jednoho z nich budou hledat úsměv. „Můžeš se mi zaručit, že se postaráš o to, aby se brzy dostaly do postele?“ rozhlédnu se po rozjařených elfech kolem nich. „Do své postele?“ dodávám důrazně.
„Tancavë,“ přikyvuje.
Beru to jako ano.
V tu chvíli se voják, který celou dobu seděl vedle něho, naklání k jeho rameni s pohledem zabodnutým do mé tváře. „Sailon, mani ná sin?“
„Sin ná Angelia, istar.“
Jakmile uslyším v jejich rozhovoru své jméno, zvedám zvědavý pohled. Snažím se nastražit uši s pokusit se pochytit alespoň nějaké slovo.
„Istar? Ná vamina.“
Nic. Nerozumím ničemu a začíná mě trochu popuzovat, že se o mně baví bez toho, abych věděla, o co jde.
V tu chvíli zvedá pohled i Trishia. „Hej, Sailone, vo čem se bavíte?“
„Morco říká, že se mu líbí Angelia,“ odpovídá s pohledem zaraženým do mé tváře.
Tak o tomhle se bavili? Jen se zašklebím a vstávám od stolu. Sailon i ten elf, kterého pojmenoval Morco, se za mě otočí tázavými pohledy. Toho si nevšímám. Pokus číslo dvě akce proplutí mezi opilými elfy je spuštěn. Konečně se dostávám přes hradby pomotaných těl, až k oknu, u kterého stojí vědma.
„Cassie, vypadáš, že se moc nebavíš,“ povzdechnu a jemně ji polaskám po stříbrných vlasech.
Podívá se na mě a rozesměje se. „Angie, máma chtěla, abych se trochu krotila, a tak se společně díváme na Bílé město. Pohled z těchto hradeb je přímo úžasný,“ rozplývá se při pohledu z okna.
Také vykouknu. Kromě gigantického elfského města tyčícího se vysoko k temné hvězdy poseté obloze jsou vedlejší skály zaplněné menšími obydlími mezi stromy. U každého z nich na zápraží svítí malý lampionek. Sailon kdysi říkal, že to dělají i lesní elfové. Bíle světlo má odhánět zlé duchy. Díky tomu byla cesta mezi hladkými stěnami skal dokonale ozářena měkkým světlem.
„Je to nádhera,“ vydechnu úžasem.
„Cítím, že si za mnou přišla z nějakého důvodu a mluvení o elfské krajině to není,“ změří si mě podezíravým okem. Cassie si od začátku potrpěla na upřímnosti.
Poraženě vydechnu a jdu s pravdou ven: „Jaký máš pocit z téhle výpravy? Chci říct… Jsi vědma…“
„Chceš vědět, jak to dopadne?“ usměje se uvědoměle. „To já nevím. Osud sám rozhodne, jak daleko mě nechá dohlédnout.  Zatím mi toho dovolil vidět jen pomálu.“
„A co ti ukázal?“
„Viděla jsem štěstí, lásku, důvěru, ale také nebezpečí, lži a… smrt. Nic z toho ovšem nebylo konkrétní. Myslím, že by bylo lepší to zatím ostatním neříkat.“
„Máš pravdu. Zbytečně by je to vyděsilo,“ odvracím svůj smutný pohled k rozesmátým obličejům u stolu.
„Cítím z tebe smutek, obavy, nedůvěru… Co se stalo, Angie?“
„Nic. Nechci ti kazit večer úředními hloupostmi,“ zašklebím se.
Znovu si mě sjíždí podezíravým pohledem. „Ty s námi nebudeš pokračovat na té výpravě,“ odtuší.
Děsí mě, jak senzitivní dokáže být. Nemá cenu dál zatloukat. Před vědmou se stejně nedá nic utajit a ona to nikomu nepoví.
„Král rozhodl, že bude nejlepší, abych zůstala v paláci.“
„Jsi si jistá, že to bylo rozhodnutí krále?“
„Jak to myslíš?“
„Tohle místo je plné lží, Angie,“ spustí. „Bojím se, že dobro z tohoto sídla odešlo už dávno. Proto se starám o to, aby byl můj zrak čistý.“
Rozhlédnu se kolem sebe. Pohlížím do podnapilých tváří elfské posádky. Všichni se zdají normální, uvolnění a nenucení. O čem to teď mluví? Naznačuje snad, že Eamë není taková, jaká se zdá? Můj odhad na lidi je většinou dobrý. A z královy matky jsem necítila žádnou lež ani jsem neměla jiný špatný pocit.
Její vidiny se určitě odrážejí od charakteru Ahantuona. Ostatně u vědmy si člověk nemůže být jistý žádným jejím slovem. Většinou mluví v hádankách a její výraz je neměnný, ať už mluví o lásce nebo o smrti.
„Chtěla ses zeptat ještě na něco?“
„Vlastně…“ lehce se kousnu do rtu. „Pamatuješ, jak jsi mi před týdnem vyprávěla o…“
„Jarodovi,“ doplní mě. „Znám jeho jméno.“
„Ano.“ Ani se nesnažím se ptát, jak je to možné. Hm, je to přeci vědma. „Tenkrát si říkala, že ho nepotkal dobrý osud a proto přišel z části o svou lidskost.“
„Něco takového jsem říkala,“ přikyvuje a našpulí rty.
„Víš také, co udělal?“
Najednou mě její oči sjedou jedovatým pohledem. „Vím, co se ti teď honí hlavou. Ptáš se mě, jestli někoho zabil.“
„Ne, na to jsem nemyslela…“
„Mě nemůžeš lhát, Angie,“ namítne. „Já dokážu číst v minulosti jako v otevřené knize pokud chci. Většinou nakouknu jen lehce pod okraj a snažím se žít spíše přítomností. Ať už o tom démonovi vím cokoliv, nikomu to neřeknu. Ani tobě ne.“
„Jistě, chápu,“ zpytuji svědomí. Možná jsem trochu přešlápla. Ještě že Cassandra si drží svou etiku. „Omlouvám se, že jsem tě zdržela.“
„Angie,“ zastavuje mě při mém odchodu. „S ním tě čeká jen stesk a smrt.“
Zatají se mi dech. Cassandra odvrací svou posmutnělou tvář zpátky ke stříbrolesklému městu. Nervózně si promnu ruce a odcházím pryč.

Tím že jsem přikývla na tuhle výpravu, jsem si asi ukousla příliš velké sousto. Začínám pociťovat, že je toho na mě moc.
Co se mnou bude? Proč mě tu drží? Budu se moci vrátit domů? A co potom? Jak se na mě budou ostatní dívat? Jak se já budu moc podívat na ně, potom co všechny zklamu?“ V hlavě se mi honí spousta otázek a netýkají se jenom mě.
Co se Jarodovi nelíbí na Tobbienovi? Možná ta povaha… hm. Ostatně Jarodovi se ve skutečnosti nelíbí nikdo. Proč mě královna varovala naopak před ním? Co o něm vlastně Cassie ví? Kdyby to bylo moc zlé, určitě by něco řekla. I když zjištění, že v jeho přítomnosti mě čeká smrt, by měl být pádný důvod se od něj držet dál. Je to těžké, když něčemu nevěříte, a ještě těžší, když v něco věříte.
Proč má Ahantuon černé oči na rozdíl od ostatních elfů? Jak může vládnout, když je tak… démonický? Kým je ve skutečnosti Eamë?
Pak jsou tu ještě ty informace. Ještě dnes ráno jsem byla jen neschopná polo-čarodějka s naivními sny a názory (jak by někdo výstižně poznamenal) a teď mi nějaká elfka řekne, že mám moc nejmocnějších zaklínačů. Vím, že jsem potomkem opravdu slavného rodu, ale sama neumím ani pořádný lektvar. Moje chvilková schopnost překládat elfskou řeč mi trochu zvedla sebevědomí, ale já ani nevím, jak to vlastně funguje. Co znamená Alcië Calwen? Říkala, že se jí lidé bojí. Možná proto mají dobrý důvod. Sama na sobě poznávám, že jsem jiná než kdy dřív.
Je ten pravý čas dospět. Musím zahodit za hlavu svou dětinskost. Pokud se chci naučit ovládat síly, o kterých Eamë mluvila, musím proto něco udělat. Hned až se vyřeší tohle malé nedorozumění s králem, vydám se dohnat zbytek výpravy a budu s nimi pokračovat ve výcviku. Démon přeci říkal, že se chtějí v Malabernu na nějaký čas zastavit, aby mohli trénovat. A tady to jistě nebude na moc dlouho. O nic přeci nejde. Hezky se králi omluvím a on mě pustí. Eamë se za mě jistě už dávno přimluvila.
V hlavě se mi bouří spousta myšlenek, ale já si namlouvám, že vše bude v pořádku… a bude! S úlevným úsměvem odcházím z hodovní síně. Za zády mám dva elfské vojáky. Je mi to trochu nepříjemné, ale dá se pochopit, že nemohou cizince nechávat pobíhat po království bez dozoru. Vlastně mi přijdou celkem vhod. Otáčím se k nim s milým úsměvem.
„Ahoj, chtěla jsem se zeptat, kde jsou tady pokoje.“
Oba se na sebe zaraženě podívají a pak se zase otočí ke mně. Je ticho.
„Jasně, vy mi nerozumíte.“ Chytám se za temeno hlavy a snažím se si vzpomenout, jak se to přeloží do quenijštiny. „Ni… maurë… ista… massë… ná… sambë.“
Oba dva na mě chvíli civí jak z jara.
„Nin,“ dodávám. Moje elfština je velmi chabá na rozdíl o té jakou jsem mluvila ve věznici… ve věznici. Možná mi to všechno začíná docházet. „Yanta…
„Heri, mertye tuca minna sambë?“
„Lau,“ odmítnu. „Maurë… minna… mando… ten… inya… nildo.“
Chvíli se rozmýšlejí. Trochu jim trvá, než moji překladatelskou hříčku rozluští. „Sina úyë mi tuolva. Tári sina avarë.“
Proč? Proč jí tolik záleží na tom, abych se od něj držela dál? Tohle všechno nedává žádný smysl.
„Ma ná ta?“ diví se přicházející královna.
„Sina vendë mínarë minna mando.“
„Autatye.“
Oba muži se otáčí a spěšně mizí dlouhou perleťovou chodbou pryč.
Eamë se na mě soucitně usměje. „Říkala jsem ti, že bude lepší, když se s ním nebudeš vídat…“
„Ale neříkala jste, že se s ním nesmím vidět vůbec,“ zarazím ji podezíravým hlasem. Je to tu znovu. Cítím se jinak. Možná je má drzost způsobena tím, co mi naznačovala Cassie.
Najednou její úsměv mizí a ona zvážní. „Proč nejsi na oslavě?“
„Proč ho nesmím vidět?“ odpovídám na otázku otázkou. Můj hlas je důraznější.
To jí popuzuje ještě více, ale stále nijak nereaguje na moje dotazy. „Pojď se mnou. Myslím, že ti dlužím ještě jeden příběh.“
„Já nikam nepůjdu, dokud neuvidím, že je v pořádku,“ zatvrdím se.
„Hm, myslela jsem si, že jsi jiná,“ zašeptá zklamaně. „Nicméně je-li to tvoje přání…“
Hubenou rukou pokyne před sebe. Otáčím se směrem do dlouhé chodby. Na jejím konci jsou dveře k celám. Scházím vlhké schody do sklepení.
„Jarode?“ hlesnu mezi mříže. V té cele je taková tma, že ani nevím, jestli tam opravdu někdo je.
„Hm…“ ozve se zamručení.
Konečně začínám rozeznávat obrysy, když královna zapichuje louč do železného nástavce na zdi. Démon sedí na posteli s očima zabodnutýma do svých rukou, které má složené v klíně. Drží v nich nějakou knihu. Myslím, že to ten samý notes, který jsem viděla už dřív. Nemám čas se nad tím zamýšlet.
„Jsi v pořádku?“ zeptám se a pokouším se při tom o úsměv.
„Co tady děláš?“ zavrčí.
„Víš, že je neslušné-“ pokračuji veselým tónem.
„Co tady děláš?!“ Jeho hlas zahřmí a odráží se od stěn cely. Je zase tak děsivý. Je to už nějaký čas, co jsem ho viděla v takové náladě.
Hrkne ve mně. Jeho hlas je tak tvrdý. Ani se na mě nepodívá. Úsměv mi ihned padá z tváře. „Já… chtěla jsem tě ještě vidět, než půjdu do postele.“
„Tak jsi mě viděla a teď odejdi.“
„Co se děje? Provedli ti něco?“
Pohledem nenápadně zapátrám k Eamë, která vedle mě stojí jako stín. Na moji poznámku nijak nereaguje stejně jako on.
„Ty víš, že budu muset zůstat tady?“
„Hm…“ ozve znovu jen zamručení.
„Tak mluv se mnou!“ vyletím a dlaněmi plácnu do mříží. Jsem zoufalá. Nepamatuji si, že bych ve svém životě někdy zvýšila hlas tak jako teď.
Zvedá pohled od černého notesu, ale dívá se jen před sebe do zdi. „Myslím, že to tak bude lepší,“ poznamenává nakonec. „Pro tebe i pro výpravu.“
Oněměle stojím přimražená na místě. Dávno jsem věděla, že mě Jarod bere jako přítěž, ale doufala jsem, že se v něm alespoň hne svědomí, potom jak jsme za poslední dny udělali pokrok v našem přátelském vztahu. Sám říkal, že Ahantuon není milý chlapík už od pohledu a teď mě tu s ním klidně nechá o samotě bez jediného náznaku pochybností.
„Už raději půjdeme,“ ozve se pochvíli ten nehybný stín vedle mě a pokládá mi ruce na ramena. „Je tu chladno. Udělám nám nahoře čaj.“
Jdeme. Ostatně jsem si stejně chtěla jen ověřit jednu mou teorii. V Jarodově přítomnosti jsem si v hlavě projížděla všechna elfská slova. Snažila jsem se utvořit z nich srozumitelné věty, ale… dopadla jsem stejně jako nahoře, když jsem se stěží snažila domluvit s elfskými vojáky na cestě. Takže Jarod není můj talisman a po tomto rozhovoru nemá cenu o tom dál pochybovat.

Židle v salonku jsou pohodlnější než jakákoliv postel, ve které jsem kdy spala. Všechno tu je zbarvené do modré, tyrkysové, bílé a stříbrné. Jsou tu vysoká okna s masivními závěsy stejnými, jako jsou v korunovační síni. V rohu sedí harfistka a tenkými prsty rozeznívá svůj nástroj do jemných nerušivých tónů, které tvoří příjemnou kulisu. Eamë přichází se stříbrným podnosem, na kterém stojí konvička s čajem a dva porcelánové šálky.
„Co je to s ním?“
„To já nevím. Neznám ho. Takhle se snad normálně nechová?“ zeptá se zvědavě.
„Ano, ale… myslela jsem, že…“
„Že se změní? Lidé se nemůžou změnit. Nemáte to v povaze.“
„Hm,“ zamručím rozmrzele. „Chtěla jste mi něco říct?“
Královna bere do ruky konvičku a s prvními slovy začne rozlévat čaj. Tak zvláštně voní.
„Ptala ses, proč je Ahantuon takový…“
„Ano, to jsem se ptala.“
„Tak bys měla znát jeho příběh. Jak sis všimla, jeho oči jsou jiné než oči běžných elfů. Jejich barva není přirozená. Nenarodil se tak. Původně byly jeho oči šedé, tak jako má většina elfů tady v horách. Byly krásné a zářivé.“
„Co se mu stalo?“ ptám se s neskrývaným zaujetím a usrkávám ze svého šálku. Čaj má trochu nahořklou chuť, ale to mi nevadí. Jsem zvyklá na hořký černý čaj, který jsem si vždy vařila v Gildas před spaním.
„Jeho otec, tehdejší král Stříbrných skalisek, Alcarin Tungë byl jeden z nejmocnějších a neuznávanějších králů všech dob. Obyvatelé Stříbrných skalisek ho milovali a respektovali. Ovšem s příchodem našeho prvorozeného syna se v něm něco změnilo. Byl velice přísný a na Ahantuona dával vysoké nároky ještě před tím, než začal pořádně vnímat to, že bude jednou sám králem. Když mu bylo asi tolik co je ve vašem měřítku 5 let, řekl Alcarinovi, že nechce být králem. To můj manžel bral jako velikou urážku a rozhodl se, že Ahantuona uvězní do Netopýřích jeskyní, kde bude po celých tisíc let bloudit ve tmě, dokud se jeho názor nezmění. Vzal mu světlo, přírodu… Celá ta staletí byl obklopen jen skalami ve svém vlastním smutku. To je pro elfa to největší utrpení. Jeho oči jsou černé, protože v takhle útlém věku se jejich barva přizpůsobila okolí stejně tak jako u ostatních elfů. Když ho vytáhli, doufala jsem, že se ta barva ještě změní, ale nestalo se tak. To co vytáhli z těch skal, už nebyl ten chlapec s vlastním názorem, kterého jsem po staletí vychovávala. Stalo se s ním něco, co se teď odráží v jeho povaze a rozhodnutích. Nemůžeme své děti vinit za chyby rodičů. I já jsem pochybila, když jsem Alcarinovi dovolila tenhle hrozný čin. Nedokážu si ani představit, jak bolestně musel v těch tunelech trpět.“
Její pohled je smutný. Nalévá další šálek čaje a ruce s její při tom klepou jako osika. Je vyděšená a zklamaná sama ze sebe už jen při tom vyprávění. Trochu to se mnou hne, když vidím tolik viny v jejích očích.
„To je hrozné. Jak může tohle udělat otec vlastnímu dítěti?“
Jen smutně zakroutí hlavou. „Hrubost a špatná rozhodnutí nejsou pouze vlastnosti lidí. Bohužel můj manžel nebyl jiný…“
„Co se s ním stalo?“
Najednou nastává ticho. V jejích očích zahlédnu zvláštní odlesk.
„Je mrtvý. Stala se mu nehoda na lovu. Byla to tragédie pro celou zemi.“
„Aha,“ přikyvuji. Nedokážu ze sebe vyloudit jinou reakci. Pociťuji zvláštní únavu. Oči se mi začínají přivírat.
„Ale pojďme se bavit o něčem jiném,“ usmívá se znovu.
„Říkala jste, že jste se potkala s mými rodiči. Zajímalo by mě, proč by pomáhali skalním elfům…“
„Tvoji rodiči nebyli zaujatí lidé. Pomáhali tam, kde to bylo třeba,“ odpovídá. „Byli to velmi milí lidé.“
Lehce se pousměji. „A jak se vám snažili pomoci od vaší nemoci?“
„Víš, jaký je rozdíl mezi čarodějem a zaklínačem?“ zeptá se z ničeho nic.
Netuším, kam tím míří a trochu mě to zaráží. „Ne moc velký. Zaklínač je v podstatě mocnější forma čaroděje.“
„Přesně tak. Jejich moc se odráží v jejich jméně. Například ty jsi stále čarodějka, ale ta, co proměnila tvého přítele, byla zaklínačka.“
Moje oči se rozšíří. Chtěla bych se zeptat na víc věcí o téhle ženě. Ví o ní snad Eamë?
„Zaklínači dokážou na někoho uvalit kletbu nebo ji naopak zrušit. Tvoji rodiče oba byli zaklínači, a tak byli jedni z mála, kdo mi mohli pomoci.“
„Takže to znamená, že nejste nemocná ale prokletá?“
Eamë zahanbeně sklopí pohled. „Byla jsem špatná matka a tohle je můj trest, ale tvoji rodiče dokázali zachránit můj život, i když vlasy mi už nikdy znovu nenarostou,“ pokrčí rameny s lehkým náznakem úsměvu. „To je už ovšem jen maličkost. Dnes to byl dlouhý den. Myslím, že by sis měla jít už lehnout. Stráže tě odvedou do tvého pokoje.“

Pomalu otvírám oči. Všude kolem mě je oslňující bílé světlo. Slyším příjemné zvuky harfy. Pod hlavou mám měkké baldachýny.
Světlo přichází z velkých oken olemovaných bleděmodrými závěsy. Jsem v jednom pokoji ve Slonovinovém paláci. Podlaha je tu z naleštěného mramoru. Sedám si a snažím se rozpomenout, jak jsem se sem vlastně dostala, ale po odchodu od královny si na nic nevzpomínám. Musely to být opravdu silné bylinky. Promnu si oči a ode dveří se ozve zaklepání.
„Dále…“
Chvíli se nic neděje. Jen protočím očima. Roztřeští se mi hlava.
„Milelyatye,“ rozpomenu se.
Do místností vchází ta rudovlasá kráska, která mě doprovázela do lázně. Mile se usmívá a na stříbrném podnose ke mně přináší snídani.
„Hanta,“ přikyvuji. Držím se za temeno hlavy a modlím se, aby ta bolest odešla.
„Ná alatye?“
„Tancavë,“ odbíjím ji.
Její lehká ruka se starostlivě dotýká mého ramene. Otevřu oči a podívám se k ní. Její reakce mě překvapuje. Její oči se rozevírají děsem, jakoby spatřila samotného ďábla. Pomalu začne ustupovat a pak rychle mizí za zavřenými dveřmi. Zmateně zírám na dveře. „Co se stalo? Otáčím se k nočnímu stolku, na kterém stojí malé zrcadlo. Podívám se do něj, ale na své tváři nezaznamenávám žádnou podivnost, která by mohla vyvolat takovou reakci. Moje tvář jen vypadá o hodně unaveněji, než když jsem přijížděla do města. To se ovšem dá snadno vysvětlit nedostatkem spánku. Nemám energii ani náladu se nad tím dál zamýšlet. Cítím se jako bych celou noc nezamhouřila oči. Dvakrát si ukousnu z obloženého chleba a pokládám ho zpátky na talíř. Jako bych ztratila chuť. Co se to se mnou děje? Mám pocit prázdnoty.
Vstávám z postele a rozhoduji se vydat na obhlídku paláce. Vycházím ze dveří. V chodbách je ticho, jakoby celý palác ještě spal. Ze dveří proti mně vyjde Nildon. Hodí na mě zvláštní pohled. Nakonec si zakládá ruce za záda a elegantně se narovnává.
„Nai apa apsa?“
„Tancavë,“ přikyvuji na jeho otázku.
„Aran ëuva pella lúmë mi yal oromardë. Estë tandë nai. Tula pella nin.“
Přikyvuji a následuji ho do velké síně, kde už jsou někteří z výpravy. Připojuji se k hloučku, ve kterém stojí lišák, Sondra a Misley.
„Ahoj Angelio,“ vítá mě iluzionistka s milým úsměvem.
„Dobré ráno,“ přikyvuji.
„Ostatní přijdou už brzy,“ pokračuje, aniž bych se stačila zeptat.
„Už bych to ráda měla všechno za sebou. Vy jste mi tedy přinesli štěstí. Tolik promarněného času…“ lamentuje Sondra.
„Nebuď tak negativní. Nikdo s tím nepočítal. Hlavní je, že zase všichni můžete odejít bez dalších potíží. Doufejme,“ nakrabatí čumák Sidney.
„Ano, a to díky tobě,“ zaraduje se Misley směrem ke mně.
Sondra si jen nabručeně založí ruce na prsa.
„Je ti dobře?“ zeptá se mě starostlivě Sidney.
„Jen mě trochu bolí hlava,“ odpovídám.
Chvíli na mě nepříjemně zírá. Zamračím se. Nakonec odpoutávám svou pozornost od otravné lišky ke dveřím, do kterých vchází ostatní překvapivě včetně Jaroda. Ten kolem mě prochází jako bych byla vzduch. Cítím se tak divně. Včera jsme si ještě docela normálně povídali a teď mě ignoruje víc než kdy jindy.
„Dobré ráno,“ zašeptá mi milý hlas do ucha. Princova ústa jsou tak blízko, že cítím jeho příjemný dech na své líci a upoutává mou pozornost.
„Dobré,“ odbiju ho. Ta bolest hlavy mi brání soustředit se na cokoliv jiného.
„Je ti dobře?“
„Jo, proč se všichni tak staráte?“ vyjedu na něj.
Chvíli na mě tak zvláštně kouká.
„Omlouvám se. Jsem celá nesvá. Tohle místo na mě tak zvláštně působí.“
Jen se ušklíbne. „Neboj. Určitě odsud už brzy odjedeme.“
„Já nikam nepůjdu, Tobbiene.“
„Cože?“ vykulí na mě překvapený pohled.
„Král chce, abych zůstala tady.“
„Ale proč? Vždyť za nic nemůžeš. To ty jsi nás z toho dostala.“
„Nevím, o co jim jde… ale začínám z tohohle místa mít husí kůži,“ přiznávám. „Ale byla to jejich podmínka. Musím na to přistoupit.“
„To je nesmysl. Tohle se ještě vyřeší… uvidíš. Já tě tady nenechám.“
Usměju se. To mě má vážně tak moc rád? Je to hezké. Pohladím ho po tváři. Je jako bratr, kterého jsem nikdy neměla. Budí ve mně zvláštní pocity. Ten jeho krásný nebesky modrý pohled mě utěšuje.
Znovu se otevírají dveře a do nich vchází sám král s celou svojí gardou. S přísným pohledem se přesouvá ke svému trůnu. Rozhlíží se a konečně si jeho oči najdou ty moje. Dívám se do těch černých studní a přemýšlím nad tím příběhem, který mi popisovala královna. Je to bolest, to co vidím pod tím pohrdáním, nenávistí a zlostí?
„Mladý Paladine, předstup,“ vyzve ho král vznešeným hlasem.
„Jen jdi,“ zašeptám s podporou ve tváři.
Tobbien nervózně vykračuje několik kroků dopředu. „Pane?“
„Hm,“ přimhouří výstražně oči král. „Provinil ses jedním z nejhorších trestů, které se tady ve Stříbrných skaliskách můžeš dopustit.“
„Já…“
Prosím, nemluv.“ Modlím se ve své hlavě. Vidím respekt v jeho očích, ale přesto tam tančí ti ďáblíci, kteří mají chuť říct nějakou hloupost.
„Nicméně,“ zarazí ho rychle král a pokračuje ve svém proslovu. „Z politických důvodů jakožto následníka trůnu z Haalemu jsem ochoten tě ušetřit, pokud se zítra napoledne veřejně omluvíš před zraky mých poddaných v hlavním městě. Ze stejných důvodů jakožto plnitelů důležitého poslání pro krále Ishtaru odpustím i ostatním, jež s tebou přišli, jejich tresty.“
V princovi to pění. Vidím, jak ho jeho pýcha popichuje, aby řekl něco, čeho by později jistě litoval.
„Já…“
„Ano?“ zvedne tázavě obočí Ahantuon.
„Já souhlasím a děkuji za vaši milosrdnost, můj pane,“ spustí zahořkle Tobbien. Jeho výraz je zamračený a znechucený, ale jak jsem odtušila už dávno, na svém životě lpěl více nežli na své pýše.
„Výborně,“ zaraduje se král. „Nakonec jste synem svého otce, princi. V tomhle případě se můžete jít sbalit, ať vyrazíme do města co nejdříve.“
Všichni se s úlevnými výdechy otáčí a doprovázení strážnými odchází z místnosti. Všichni kromě Tobbiena pomíjejí jeho netaktní urážky, ale i ten se nakonec jen se zatnutými pěstmi a tvrdým pohledem zabodnutým do královy výsměšné tváře otáčí a odchází.
„Pane,“ přiběhnu k němu dřív, než stačí svou rychlou chůzí zmizet ve vedlejší místnosti. Vojáci po jeho stranách hned zpozorní.
„To je dobré,“ zvedá ruku na znamení toho, že mají odejít. Oba věrně poslechnou a zavřou za sebou dveře.
„Já…“ začínám, ale nějak nemůžu přijít na ta správná slova. Pohlédnu hluboko do těch temných očí, které mě bedlivě pozorují z patra. „Chci se vám omluvit za své chování. To co jsem řekla, nebylo správné ani vhodné.“
Ozývá se uchechtnutí z královy strany. „Proč tak najednou? Viděl jsem v tvých očích, že jsi přesvědčená o každém slově, které vyšlo z tvých úst. Byla jsi ochotná kvůli těm slovům schytat víc než jen výchovnou facku. A teď tu přede mnou stojíš se srnčím pohledem a žadoníš o milost.“
Jen mlčím a hledím do jeho pokřivené tváře. Nevím, co na to říct. Mám se přiznat, že to kvůli tomu příběhu jsem změnila názor? Ale co když se bude cítit trapně, když zjistí, že to vím a akorát ho to vytočí.
Král tuhle hádanku vyřešil za mě. „Není to náhodou proto, že jsi smutná, že tu budeš muset trávit ještě nějaký čas a bojíš se toho, co tě čeká?“
„Nebojím se,“ ohradím se s tvrdým výrazem. Mluví rychle a pořád má co říct. Docela mě dopaluje jeho přístup, ale nesmím zapomenout na to, co mi královna říkala. Hlavně v klidu.
„Ha, už tě zase poznávám, angulókë,“ pochlebuje si, ale v jeho očích je jen nabroušenost. Otáčí se a chystá se na odchod.
„Není to kvůli tomu, můj pane,“ zastavuji ho. „Jsem ochotná přijmout jakýkoliv trest za své chování a zcela oprávněně. I když vaši vládu neschvaluji a z velké většiny si stojím za tím, co jsem řekla, není vhodné místo ani čas, abych si něco takového mohla dovolit. A teď již konečně chápu, proč jste takový, jaký jste a že to není vaše vina…“
„A čí je to vina?“ vystartuje proti mně. „Matka ti tedy vyprávěla můj srdcervoucí příběh z dětství, hm?“
„Ano, královna se zmínila-“
„A zmínila se i o tom, že to byla ona, kdo mě zavřel do těch jeskyní? Na její rozkaz mě tam nechali vojáci přivést, protože jsem nesplňoval kritéria jejího plánu. Nechtěl jsem usednout na místo krále. Zavřela mě tam a zinscenovala nehodu mého otce, abych neměl jinou možnost. Nechala mě pod zámkem tisíce let, než jsem nabyl plnoletosti a mohl jsem vládnout. Víš, co je pro elfa to největší utrpení v životě? Když přestane věřit, že existuje láska. Rozervala moje nitro na cáry.“
Jeho tvář je tak napružená. Slova z něj lítají jako blesky. V jeho očích nevidím žádnou lež. Opravdu se to takhle stalo? Zdá se, že Eamë není ta, za kterou se vydává. Co má v plánu? Byl snad skutečně její nápad, abych zůstala v paláci a Ahantuon je jen její loutka?
Zůstávám oněměle civět do té rozhořčené tváře s otevřenou pusou. Nemám co říct. Teď už se skutečně bojím toho, co mě tu čeká.
Najednou se král uklidňuje. Nasazuje ledový výraz a stahuje hlavu dozadu. Jeho ledová ruka mi ulpívá na tváři. Trochu se polekám, protože můj duch bloumá v těch nejtemnějších myšlenkách, než se vrátí zase zpět do přítomnosti.
„Indolya ná ve ráva,“ spustí ztišeným hlasem. „Máš v sobě víc odvahy než všichni ti hlupáci, s kterými jsi přišla. Tvoje srdce je velké a plné lásky. Pobyt tady tě zničí, tak jako zničil mě a mého otce.“
„Můžete mi pomoci?“ zaškemrám. Můj hlas zní zoufale. Vlastně se tak i cítím. Ale není dobré ukazovat slabost nepříteli. Možná Ahantuon nebyl takový, jaký se na první pohled zdál, ale stále byl pod vládou své matky a v jeho očích je tolik zášti a touhy po smrti, že by nečekal ani minutu, aby mi mohl setnout hlavu.
Král na mě chvíli kouká. Pravděpodobně nečekal takovou reakci. Jeho ruka mě jemně hladí po rozpálené tváři. Naklání se ke mně blíž, dokud se jeho chladná narůžovělá ústa nepřitisknou k těm mým. Chvíli jen zaraženě stojím a nehýbám se. Co to dělá? Nakonec trochu poohřeju a pokouším se uvolnit. Jeho ústa se pootevřou. Cítím, že pod mým dotykem tuhne jako kámen. V mžiku okamžiku se ode mě odklání a s bolestnými výkřiky se chytá za hlavu.
Stojím na místě a sleduji ho se zaraženým výrazem. Nechápu, co se to děje, dokud ke mně nezvedá vyděšený pohled. Jeho oči jsou šedé. Mají dost podobný odstín šedi jako je ten můj, tmavý a sytý. Král se uklidňuje a ten odstín se zase mění v černou.
„Co se stalo?“ vyhrknu.
„Tvoje oči…“ zašeptá a stále na mě hledí vyděšeným pohledem. „To není možné.“
„Cože? Co je s mýma očima?“ zakroutím nechápavě hlavou. „Viděla jsem vaše oči. Byly šedé.“
Do místnosti vbíhá stráž. „Ma martas, herunya? Hlarmmë rambë.“
„Ettulmmë mallënna,“ zavelí a vydává se na odchod. „Tucat símen vendë an estë.“
Oba muži se rozejdou proti mně a král odchází.
„Počkejte, pane!“ volám za ním, ale vojáci mě zastavují. „Potřebuji vědět, co se semnou děje. O co tu jde?“
Král moje otázky ignoruje a mizí za dveřmi. Oba vojáci po mém boku mě drží za ramena.
„Tandë,“ pokyne rukou jeden z nich a mě je jasné, že mám pokračovat tím směrem.

Vojáci mě doprovodili k ostatním a vyrazili jsme na cestu. Všichni jsme dostali vlastního koně, který nás měl dopravit do Bílého města… všichni až na Jaroda samozřejmě. Ten má zavázané oči a svázané ruce a musí sdílet jednoho koně s Nildonem. Král jede v čele na obrovském lvovi bílé barvy s hustou hřívou. Na čele má černý znak elfského krále stejně jako všichni koně. Jsme obklopeni vojáky na koních většinou bílých nebo grošovaných barev. Ženy v průvodu jedoucí na vozech z bílého dřeva drží v ruce bílé vlajky se stříbrným znakem jeleního paroží na břiše velkého skalního orla s roztaženými křídly. Přidal se k nám i vůz se záclonkami v oknech. Je v něm královna Eamë, která se rozhodla nás doprovázet do města.
Bezduše pokračuji volným poklusem v sedle bílého albína s rudýma očima. Ostatním jsem předběžně oznámila, že už nebude možnost, abych s nimi pokračovala na výpravě. Většina (vlastně všichni kromě Misley a Tobbiena) se tvářili, že to nebude problém ba naopak úleva. Na náladě mi to rozhodně nepřidává, ale pomáhá mi to se smířit s vlastním osudem. Ať se mi tady stane cokoliv, ať se mnou královna zamýšlí cokoliv, bude to pro dobro celé výpravy ve všech ohledech.
Kvůli pocitu beznaděje a nepotřebnosti ztrácím zájem o sledování okolí. Periferním viděním zaznamenám pár křišťálových paláců na vysokých horách a několik dřevěných obydlí na stromech, ale nevěnuji tomu přílišnou pozornost. Moje prvotní nadšení ze země Stříbrných skalisek je pryč. Nadobro.
Při vjezdu do města mě zaplavuje podivný pocit. Ulice, přecpané elfy opěvujících krále a královnu, se mi zdají příliš úzké, aby se tu člověk mohl v klidu nadechnout. Jdou na mě mdloby. Mhouřím oči a pokouším se myslet na něco hezkého.
Angelio,“ mluví na mě příjemný mužský hlas. Vzpomínám na Dariona. Na jeho ohnivou hřívu a kaštanově hnědé oči. Přemýšlím nad tím, jestli ho ještě někdy uvidím. Celé ty roky, co jsme spolu vyrůstali, jsem věděla, že je do mě zamilovaný, ale on se nikdy nevyslovil. Proč jsem s ním nezůstala v Gildas?
„Lótë, cítíš se dobře?“ vyruší mě z mého přemýšlení ženský hlas.
Otevírám oči a zamžourám proti slunci. Královna odhrnuje záclonku svého kupé a sleduje mě zvláštním pohledem. Zdá se, že se usmívá.
„Jsem v pořádku,“ zalžu a snažím se pobídnout koně, aby mě odvezl z jejího zorného pole.
Celá družina se ovšem zastavuje na velkém náměstí. Snažím se alespoň nevěnovat pozornost jejímu zvláštnímu pohledu a rozhlížím se po ulici v očekávání, co bude následovat. Nildon mi podává ruku a pomáhá mi slézt z koně. Trochu se mi zatočí hlava, když došlápnu na pevnou zem. Naštěstí mě stále podepírá.
„Nai mi sére?“
„Tancavë,“ odpovídám na jeho starostlivou otázku, ale ve skutečnosti se moc dobře necítím. Slunce stojící vysoko na obloze mě unavuje svými horkými paprsky.
Královská garda nás odvádí k nedaleké budově postavené z bílých kamenů. Vycházíme po schodech nahoru do patra a vysokým kamenným obloukem vycházíme ven na prostornou terasu. Nildon nás řadí po levé straně ke zdi. Do popředí vchází král a v jeho stopách ho následuje královna, která se na mě stále dívá tím usměvavým pohledem.
Jen co se králova koruna vztyčí nad hlavy elfských občanů, v jejich řadách se rozezní ještě hlasitější vřavy, než když jsme projížděli ulicemi. Tolik ho milují. Je to jen lůza poblázněná jménem a mocí. Všechno v téhle zemi je špatně.
Král spouští svůj honosný proslov. Nemám sílu vnímat jeho slova. Jediné co zaznamenávám je, že se zmiňuje o konečném rozhodnutí o tom, že zůstanu na zámku, dokud se nerozhodne o mém trestu. Unaveně skláním hlavu na prsa. Sleduji své nohy, jak se vlní. Moje oči mě začínají klamat. Ustupuji o krok dozadu, abych se schovala do stínu vysoké budovy. Všichni ostatní teď stojí přede mnou. Tobbien je královi nejblíže. Je připraven, než ho vyzve k té veřejné omluvě, kvůli které jsme sem přijeli. Naopak Jarod se šátkem přes oči a spoutanýma rukama stojí na konci naší řady. Přichází k němu jeden z vojáků a ruce mu rozvazuje. Okamžitě si z očí stahuje šátek. V Bílém městě měl pravděpodobně možnost pohybovat se o něco volněji… tedy alespoň nemusí být spoutaný a slepý.
Králův hlas se utišuje a na řadu přichází Tobbien s elfským tlumočníkem po svém boku. Ani jeho řeči nevěnuji přílišnou pozornost. Pohledem zapátrám ke královně. Pořád na mě hledí a mile se usmívá. Začínám z ní mít husí kůži. Co se mnou asi zamýšlí? Ach jo…
„…Takže tímto se omlouvám králi, celému království a hlavně zemi skalních elfů,“ dokončuje svou řeč princ.
Král se na něj mile usmívá a děkuje mu. Vidím v tom tolik falše, ale ta elfská lůza na náměstí jim to baští se vším všudy. Nutí mě to k úšklebku. Najednou do mě Nildon zapře svoje dlaně a popíchne mě, abych vyšla dopředu před ostatní členy výpravy. Asi má přijít na řadu nějaký rozlučkový rituál pro pobavení občanů nebo co.
„A vlastně jsem chtěl ještě něco dodat…“ spustí znovu Tobbien.
Na králově i královnině tváři se objeví překvapený výraz. I já zpozorním a podívám se do princovy tváře. Dívá se na mě se zmučeným pohledem a pak hned tikne zpátky ke králi. Ten se snaží udržet si svou tvář a tak se s tím velkým zářivě bílým úsměvem otáčí od publika k Tobbienovi.
„Ano?“ pokyne mu nejistě rukou.
Princův tlumočník všechno poctivě překládá do posledního slova.
„Vím, čím jsem se provinil a z celého srdce si vážím vašeho milosrdenství. Také vím, že jednou z podmínek je, že tady musí zůstat jeden člen naší výpravy, aby se podrobil vlastnímu soudu za své činy. Mladá žena, která se provinila tím, co řekla, i když toho jistě také z celého srdce lituje. Nicméně bez téhle ženy nemá výprava žádný smysl. Přijeli jsme do Osady jako tým a jako tým také budeme odcházet, a pokud máme být rozděleni, protože někdo z nás se prohřešil, tak tedy žádám, abyste ji nechali jít a potrestali mě. To já jsem tohle všechno způsobil a já bych měl za své činy pykat. Takže vás teď tady před vaším lidem žádám, pusťte ji a mě potrestejte tak jak si zasloužím,“ dokončuje svoji řeč a pokládá mi ruku na rameno s omluvným výrazem ve tváři.
Brada mi padá až na podlahu. Tohle bych od Tobbiena ani v tom nejnepravděpodobnějším snu nečekala. A nejsem rozhodně jediná. Vidím překvapené výrazy ve všech tvářích na terase včetně té Jarodovy. Všichni členové výpravy se rozhlíží kolem sebe na ostatní. Král jen oněměle zírá do princova obličeje, ale jeho tvář nemá žádný výraz. Je jen překvapený stejně jako ostatní. Ovšem královnin výraz je velmi popuzený. Snaží se to skrýt a uchovat si klidný výraz, ale já vidím, jak jí cukají koutky vztekem. Dav pod terasou také oněměle zírá.
Najednou do popředí vychází Misley. „Tobbien má pravdu,“ vydechne roztřeseným hlasem. Tahle bázlivá dívka, která většinou měla strach jen sama o sebe, najednou předstupuje před samotného krále se slovy, která jí mohou stát svobodu i život. „Přišli jsme sem jako jedna výprava a pokud tady někdo má zůstat, tak tu chci zůstat taky. Bez Tobbiena a Angelii nikam neodejdu,“ zatvrzuje se. Pokládá svou ruku na princovo rameno a staví se vedle něj.
V davu to začíná vířit. Elfové si mezi sebou začínají šuškat. Král s královnou stále jen stojí a se zaraženými výrazy mlčí. Do popředí začínají postupovat další členové. Nejdřív je to Sailon následovaný Cassaie a Sidneym, který se mění na člověka, aby dosáhl na její rameno. Všichni dělají totéž. Zmateně těkám v jejich tvářích. Všichni se na mě dívají a hází mi do obličeje omluvné výrazy asi za to předešlé chování. Mám tak sucho v ústech, že nemůžu nic říct. Nevím, co říct. Tímhle gestem mi vyráží dech. Přidávají se k nim i Trishia, Dartt i Gilbert. To už to v davu občanů vře. Hlasitě diskutují o tom, co se právě děje nad jejich hlavami. Sondra nejprve váhá. Není oficiálním členem výpravy a ráda by se nás, co nejdříve zbavila, ale z dobré vůle se přidává a pokládá ruku na Gilbertovo rameno.
Uvědomuji si, že ještě jeden člen chybí. Jarod se k téhle sešlosti nijak nehlásí. Ani bych to od něj nečekala. Potom co mi jasně sdělil, že o mou další účast na výpravě nemá ani sebemenší zájem a spíš naopak by ocenil, abych už konečně zmizela z jeho dohledu, mi je jasné, že od něj hezká slova čekat nemohu. Ale díky tomu, co tu ostatní předvedli, se mi alespoň na tenhle malý okamžik rozsvěcí svíčka naděje, že budeme všichni volní.
Moje oči se zaplavují slzami. Přísahala jsem si, že nebudu brečet při žádné příležitosti, která se odehraje na téhle výpravě, ale nemůžu si pomoc. Jsem dojatá a uchvácená.
„Tohle je opravdu velkolepé gesto,“ spustí zdráhavě panovník. Je ještě značně zaskočený a váhá, jak má zareagovat. „Ale…“
Démon konečně také vystupuje dopředu. Pokládá ruku na Darttovo rameno. Všichni okamžitě utichají a s vytřeštěnýma očima na něj civí. Vidím, že mu přílišná pozornost nedělá nejlépe, ale přesto se odvažuje zvednout pohled k nim a promluvit.
„Ona… Angelia se mnou zůstala, když jsem byl sám,“ spouští. Je na něm znát, že není zvyklý mluvit k mase. Chvíli přemítá v jejich chvějících se tvářích, které jakoby čekaly nějakou senzaci. „To je vše,“ dodává tvrdým hlasem a znovu sklání svůj pohled do země.
Ovšem v davu to budí velké ohlasy. I tahle zdánlivě bezvýznamná věta (vyřčená z úst stejně uchváceného překladatele) dokázala rozbouřit pekelnou vřavu v elfských řadách. Ta městská lůza je unesena naším projevem natolik, že začínají vyvolávat: „Cilmelya! Cilmelya! Cilmelya!“ Myslím, že to znamená ‚vyvolení‘.
Já jsem stále upnutá na zkroušený pohled démona, který míří do země. Ostatní jsou nadšeni z toho velkého ohlasu. Král je v rozpacích. Je mu jasné, že se musí poddat vůli svého lidu. Po chvíli k němu zvedám tázavý pohled. Usmívá se. Tenhle úsměv je upřímný.
„Je-li to přání mých poddaných, jejichž slovo je pro mě svaté, budíš ti dáno odpuštění a svoboda,“ pokyne ke mně rukou. „Můžeš odjet se svými druhy a pokračovat s nimi ve svém poslání.“
Jen co překladatel vyřkne poslední královo slovo. Náměstí se rozjásá. Všichni se zdají být šťastní a spokojení, někomu spadl kámen ze srdce a někdo je rád, že mohl zmařit plány jinému, jen královna Eamë má nečitelný výraz. Civí na mě bezduchým pohledem.
Tam venku na tebe číhají horší bytosti, než jsou temní elfové a démoni,“ ozve se její hlas. Je tlumený a jakoby zněl z velké dálky. Celou dobu na ni hledím, ale ani jednou se její ústa nepohnula. Jakoby ten hlas zněl jen v mé hlavě. Dochází mi, že to královna se mnou mluví skrze myšlenky. Její moc obsahuje i tuhle vlastnost. „Jsou to sami lidé. Lidé pohanění žárlivostí a závistí. Já tě chtěla jen chránit.
Na mém čele se objevuje vráska. „Držet někoho proti jeho vůli je pro mě poněkud zvláštní způsob ochrany.
Občas jsme nuceni dělat něco zlého ve jménu dobra.
To je důvod, proč jste vlastního syna uvrhla do temnoty a zabila jeho otce? Bylo to také pro jeho ochranu?
Její pohled je náhle skleněný. Lehce se jí zatřese brada. Uvědomuji si, že tenhle výraz je první a pravděpodobně i poslední skutečně upřímný v její tváři. „Vždycky to tak bylo, i když z pohledu někoho jiného se to může zdát jako lež,“ ozve se ten hlas znovu. „Ty ani netušíš, jaké břemeno nosíš. Být Alcië Calwen tam venku je mnohem horší než být prokletá,“ pokračuje a její výraz je stále tak podivně smutný. „Dávej si pozor na ty, kterým věříš. Teď za tebou stojí jako opora, ale přijde den, kdy vytasí své zbraně. Lidský strach je největší sílou a zároveň i slabostí.
Odvracím svůj pohled od její tváře.
Povím ti už jen jedno, dávej si dobrý pozor na ženu s rudýma očima.

Nerozumím ničemu, co mi tu říká. V jednom má ale pravdu. Nevím, co znamená být Alcië Calwen. Nikdy jsem o takovém druhu čarodějky neslyšela. Nicméně i kdyby mi chtěla sdělit cokoliv, byly by to zase jen lži.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top