Element života - Kapitola 3 (část 1/2)

Stříbrná skaliska

Cesta byla dlouhá, bez možnosti někde nocovat. Lesy mezi horami nejsou zrovna místo, kde byste chtěli zavřít oči. Pořád jsem měla pocit, jakoby nám něco šlo v patách. Hodně se mi ulevilo, když jsem po dlouhých dvou dnech konečně viděla dřevěné osazení Lesní osady.
Vcházíme vysokou prkennou bránou dovnitř. Za hradbami z tlustých kůlů se rozléhá drobné městečko s pár dřevěnými chatkami.
Skutečná krása se skrývá za ním. Za Průzračnou řekou se tyčí majestátné bílé hradby jako vytesané ze slonoviny a dál za nimi krásně modelované paláce rozeseté všude po mramorových skalách mezi stromy. O tomhle místě jsem už slyšela. Je to království skalních elfů. Vzpomínám na Sailonovu poznámku k nim a zamýšlím se nad tím. Sondra měla pravdu. Tohle stálo za kus cesty navíc.
„Fánë osto. Krásné, že?“ usměje se na mě elf.
„Je to… dokonalé,“ žasnu a jen těžko nacházím slova, která by dokázala alespoň z poloviny nastínit to, co se právě rozléhá před mýma očima.
„Ha-ha,“ zasměje se. „To bys měla vidět naše království. Všude je spousta květin a zvířat. V roklinkách protéká modrá voda. Stromy hrají všemi barvami. A kolem vší té krásy se ve vzduchu snáší příjemné teplo. Tohle je na můj vkus až příliš chladné místo.“
„Opravdu se skalní elfové tolik liší od těch lesních?“
„Ano, vlastně jsou úplně jiní než my. Jsou příliš blízko temného území a to je ovlivnilo. Jsou chladní, zbabělí a někteří dokonce i zlí. Většinu času pijí těžké víno. Nejsou moc moudří ani učení. Jejich král-“ Zastavuje svůj proslov a hledá ta pravá slova, jak pokračovat.
„Co je s ním?“ ptám se překvapeně a napjatě vyčkávám na jeho odpověď.
Na Sailonově tváři se objevuje úšklebek. „Má rád ženy možná i více nežli to víno.“
„Aha, chápu,“ zardím se.
„Říkal jsem ti, že je nebudeš chtít poznat. Při Válce světů král seděl tady na stříbrném trůnu a nehnul ani brvou.“
Posmutním při tomto zjištění. „Proč?“
„Leží odříznutí od civilizace. Král Ahantuon měl pocit, že se ho tahle Válka netýkala.“
„Hm,“ zamručím nevrle. Okamžitě ze mě opadá to nadšení z pohledu na Bílé město, hlavní město země skalních elfů, když si uvědomím, co se skrývá za jeho hradbami.
„Tak běžte a nakupte nějaké zásoby. Ale jen tolik kolik opravdu potřebujete,“ zdůrazňuje hromovým hlasem démon a rozdává mince mezi ostatní. „Cesta do města podél Průzračné řeky přes Narshu trvá tři dny pravidelnou chůzí. Upozorňuji, že ve vesnici se už zdržovat nebudeme. Tak běžte.“
Trishia a Cassandra se vydávají do malých obchůdků v osadě.
„Budeme ještě potřebovat nějaké léky pro zraněné,“ poznamenává směrem k Sailonovi a vmačkává mu do dlaně poslední zlaťák. „Vezmi i nějaké obvazy.“
Sailon přikyvuje a lehkým krokem odchází do lékárny. Ostatní se beze slova rozcházejí po městě. Já zůstávám stát na místě s pohledem zabodnutým do té nejvyšší věže slonovinového království tyčící se nad korunami temně zelených dubů.
„Vyčistím ti tu ránu. Pojď za mnou.“
Otáčím k démonovi hlavu a nakonec ho následuji do krčmy. Celkem to tu žije. Lidé opilí pivem a vínem se náramně baví. Co na tom, že je teprve dopoledne. Nemotorně se probíjím mezi upocenými těly hodovníků a sedám si naproti Jarodovi k dřevěnému stolu v rohu hospody. Z toho zápachu nikdy nemytých těl, který se line vzduchem, se mi dělá značně nevolno.
„Tak co to bude?“ zahlaholí hluboký hlas robustní dámy, která se k nám přitočí se třemi tupláky v každé ruce. Její bujné poprsí poskakuje nad kosticemi staženého korzetu, jakoby hledalo cestu ven z její krajkové košilky, která kdysi mívala bílou barvu.
„Tu nejsilnější kořalku, co tu máte.“
„A pro dámu?“
„Já… asi nic,“ polknu sliny přes obrovský knedlík, který se mi zrovna usadil v krku. Zčervenám jako uzrále jablko, když si uvědomím jak nevhodně na ni civím. „Děkuji.“
„No, dobrá,“ zamračí se a otáčí se k pípě, u které spí sám výčepní, řekla bych. Spokojeně pochrupává přes zažloutlý knír od kouře a nenechává se rušit hlasitým veselím kolem něj.
Podezíravě se podívám na démona. „Ty budeš pít kořalku? Zrovna teď když vyrážíme na dlouhou cestu?“
„Ta není pro mě.“
Poznávám, že se usmívá, když se mu kolem očí objevují vějířky vrásek. Bude to takový ten démonický úšklebek, kterým říká: ‚Ani netušíš, co mám v plánu.‘
Doufám, že nebude chtít, abych to vypila já. V životě jsem alkohol nepila. Tedy pokud nepočítám Oříškovou slavnost, když mě Honor donutil dát si panáka ořechovky na jeho zdraví. Ironicky jsem kvůli tomu já o to své přišla. Druhý den jsem nemohla vytáhnout paty na denní světlo. Dobrá… bylo to víc než jeden panák, ale od té doby jsem k alkoholu už ani nepřičichla.
Korpulentní dáma se vrací k našemu stolu a pokládá panáka na otlučený stůl. Jarod jí přihazuje stříbrňák a šenkýřka odchází.
„Vytáhni si košili.“
„Tady?“
„Nebuď taková citlivka.“
„Myslím, že to není úplně hygienické.“
Démon protáčí oči a myslím, že se mi pošklebuje. „Tak jdeme ven.“
Popadá skleničku s kořalkou a snaží se bez zbytečných ztrát vytratit z téhle špeluňky. Ochotně ho následuji, když na půli cesty do něj vrazí mladá dívka. Má rudé šaty s hlubokým výstřihem. Její pleť je hodně světlá, špinavá a pomlácená. Na obličeji má spoustu šminek, které jí stékají po zpocené tváři až na krk. Usměje se rudě namalovanými rty, při čemž odhalí dvě mezery po chybějících zubech, a prohrábne si zacuchané kudrnaté vlasy medové barvy.
„Nechceš si trochu užít?“ zamrká rozpitými řasami a zavěsí se do jeho rámě.
„Ne,“ zamračí se démon a podívá se na ní takovým zvláštním pohledem, který jsem ještě neviděla. Je tak zlý a mocný. Dívka se s děsem v očích odpoutává od jeho ruky a raději mizí v davu opilců.
Jarod rychle naráží do dveří a my se konečně dostáváme na čerstvý vzduch a denní světlo. Sedám si na travnatý ostrůvek dál od vyčpělé hospody a vytahuji cípy košile z kalhot. Nestačím se ani pořádně rozkoukat a démon mi už silnou kořalkou polévá zranění.
„Au,“ vyjeknu.
„Nebuď měkkota,“ okřikne mě a hrubě mě chytá za zápěstí, abych se necukala.
Nevím, jestli víc bolí to zranění nebo jeho hrubý dotek.
„Nevypadá to moc dobře,“ zamračí se při pohledu na ránu, ale přesto mi nezapomíná pevně drtit zápěstí. „Myslím, že na tohle jsou i moje lékařské schopnosti krátké. Seženu Sailona a ten ti to ošetří.“
Chvíli na něj jen zírám s bezduchým výrazem. Nějak ani nevnímám, co vlastně říká. Tolik mě zaujala jeho reakce v krčmě, že na to pořád musím myslet. Na ten děsivý pohled, který se tak perfektně hodí k jeho hrubému zacházení a démonickému zjevu. Proč jsem si toho nikdy nevšimla? Tolik se soustředím na to, jak se chová, že pomalu začínám zapomínat na tu palčivou myšlenku, co mě tolik hlodala v hlavě hlavně na začátku: ‚Jak asi vypadá pod tím rudočerným šálem, který zakrývá jeho ústa?‘ To rudé dračí oko mě děsí. Všímám si, že kůže kolem něj je lehce nazelenalá a šupinatá.
Najednou vnímám, jak tiskne silněji.
„Au!“ zaječím a vymykám se z jeho dlaně. Hodím k němu nechápavý pohled. „Proč si to udělal?“
„Nemám rád, když na mě lidé takhle civí,“ napomene mě. „Není to moc slušné.“
„Nebuď pořád takový protiva,“ uhnu pohledem jinam. „Jen jsem se zamyslela.“
„Zamyslela se nad tím, jak asi vypadám pod tímhle?“ Ukáže na šál kolem jeho hlavy.
„Možná,“ znejistím s vyčkáváním na jeho reakci.
„Věř mi, že to nechceš vědět.“
„Omlouvám se,“ zpytuji svědomí a nastavuji provinilou tvář. „Vím, že ti to musí být nepříjemné. Dělá to asi většina lidí.“
„Všichni,“ poznamenává tvrdým a znechuceným hlasem. „A nemusíš se pořád omlouvat. Stejně tě nebudu mít o nic víc rád.“
„Proč se ke mně takhle chováš?“
„Vždyť jsem to právě řekl. Nemám. Tě. Rád,“ dává pečlivý důraz na každé z těch slov. Tvrdě se mi dívá do očí, aby mi dokázal, že každé své slovo myslí vážně.
„Proč?! Čím jsem se ti tolik provinila?“
„Není vhodná doba, situace ani místo tuhle povrchní záležitost řešit,“ namítá. Má pravdu, o tom žádná. Máme teď řešit důležitější problémy, než moje raněné city. „Nepotřebuju být s každým kamarád jako ty.“
Jsem asi příliš sobecká, ale já to chci řešit. Okamžitě bádám ve své paměti, co ho mohlo tolik popudit. Je odtažitý ke každému členovi výpravy, ale k většině se nechová tak hrubě a sprostě. Většinou s nimi vůbec nekomunikuje, pokud není zbytí, ale dělá to se vší slušností, co v něm ještě zbyla. Možná ve mně cítí slabinu, protože jsem hodně mladá a nezkušená. A možná to je kvůli…
„Jde o tu facku?“ odtuším nakonec.
Nedočkám se ničeho než hrdelního zavrčení.
„Takže jo,“ zakroutím nevěřícně hlavou. „To proto si na mě tak vysazený. Protože jsem jediná tady, kdo se ti dokáže postavit a říct svůj názor? Nebojím se tě. Tak si začni zvykat,“ zamračím se a těžkopádně se hrabu na nohy. Nastavím svou tvář přímo naproti té démonovy a s tvrdým pohledem doprovázeným ještě tvrdším tónem hlasu se zadívám do jeho očí. „Možná by si místo té nenávisti měl být vděčný, že alespoň jeden člověk na tomhle světě tě dokáže brát jako sobě rovného.“
Otáčím svou rozhněvanou tvář pryč od tohohle drzého hrubiána. Jedno se mu musí nechat, vyznat se v něm, to je opravdu umění. V jednu chvíli je to starostlivý doktor, který zachraňuje životy a vypráví srdceryvné příběhy, a během okamžiku je to protivný a nafoukaný… démon. Jak ten mě vždycky dokáže vytočit. Ale má smůlu. Narazil na špatnou holku, protože já to s ním nevzdám. Je to pro mě výzva. Ať už jsem na téhle výpravě z jakéhokoliv důvodu, cítím, že tohle je takové moje vedlejší poslání.
„Sailone,“ zavolám za ním, když ho vidím vycházet z lékárny. „Můžeš mi prosím pomoct?“
„Copak se děje, henyar?“
„Myslím, že se ta rána zanítila.“
Sailon pečlivě pohlédne na mou znovu krvácející ránu. „Musíme říct ostatním, že tu zůstaneme přes noc. Tohle potřebuje alespoň den klidu.“
„Hm,“ posmutněle se zamračím. „Z toho nebude mít asi velkou radost,“ pomyslím si a otáčím se k Jarodovi.
„Půjdu mu to radši říct hned,“ poznamenává statečně elf a jde démonovi naproti.
Stačí mi vidět Jarodův výraz ve tváři, když k němu Sailon mluví a je mi jasné, že jsem měla pravdu. Ovšem ve skupině se rozrostl velký zájem o metodu hlasování, kterou nevědomky právě on zavedl, a v plném počtu ho přehlasovali.

Začíná se stmívat. Díky známostem v Osadě nám šermířka sehnala dva pokoje nad hostincem. Tamní majitel jí dluží za dopadení jednoho zloděje. Pokoje jsou sice malé, postele nepohodlné a z hospody v přízemí jsou slyšet hlasité rány a hlasy opilců, ale jak řekl zvěd při pohledu na neprostorné špeluňky:  „Lepší něco než nic.“
„Už jsem spal i na horších místech,“ dodává Gilbert. „Pro mě za mě já se vyspim třeba dole na tý dřevěný lavici. Stejně mě tam chlapíci lákali na flašku.“
„Nemáme peníze, Gilberte,“ upozorní démon s utužovanou nechutí v hlase proti našemu rozhodnutí zdržet se tu přes noc. „Drž se zpátky.“
„Jen klídek, šéfe,“ zašklebí se. „Já to zařídim.“
„Dělejte si, co chcete, ale zítra za rozbřesku vyrážíme do Malabernu a zapomeňte na to, že se na někoho bude čekat,“ s rozzlobeným výrazem odchází ze dveří pokoje a hlasité kroky pomalu mizí v rámusu štamgastů v krčmě.
„Co řikáš, Misley, nechceš nám přivydělat trochu stříbrňáků za tvoje služby?“ zasměje se Gilbert.
Misley jen protočí oči a odchází do přízemí. Následuju ji. Nechci pít, ale ráda bych stmelila tenhle kolektiv.
„Misley, počkej chvilku,“ dobíhám ji na schodech. „On to tak nemyslel.“
„Ale myslel,“ namítá, ale její tvář nevypadá nijak naštvaně nebo dotčeně. „Nemusíš ho omlouvat, Angelio. Má pravdu, je to má práce. Kdybych se měla stydět za svou práci, tak čím mě to činí?“
„Ale… občas si nemůžeme vybrat, co budeme dělat…“
„To není můj případ,“ usměje. „Mám svůj život ráda, i když se může zdát, že jsem neměla na výběr.“
Zůstávám tiše stát na místě. Jak je můžu stmelit, když o nikom z nich nic nevím.
„Poslyš, Angelio, nechceš na skleničku? Mám ještě nějaké drobné.“
Skousnu ret. „Zavolám i ostatní, co ty na to?“
„Dobře,“ přikývne.

Většina z nás přišla. Vlastně všichni kromě Jaroda, který odešel bez toho, aby někomu řekl, kam vlastně jde. Sedíme u jednoho stolu a nikdo s nikým nemluví. Nejistě se rozhlédnu d zadumaných tváří, které hledí na pohárky před sebou. Sidney sedí na stole a spokojeně olizuje misku. Myslím, že tady nikdo na hygienu příliš nehledí, takže zvířeti na stole nic neřeknou. Cassie poskakuje vedle stolu a povídá si se svou kočkou.
Smutně vydechnu. Takhle to nepůjde. „Um, co kdybychom teď každý řekli něco o sobě?“
„Co to má být?“ zavrčí na mě přes stůl Gilbert. „To sme tu na nějakym seznamovacim táboře pro haranty?“
„Jen jsem myslela, že by bylo hezké se trochu vzájemně poznat.“
„Nuda,“ zamračí se Trishia.
„Mě se to líbí,“ podpoří mě s tím dětským úsměvem Cassie a přiklání se ke stolu. „Tak začni, Angie.“
Zamýšlím se. Chtělo by to něco zajímavého, aby to ostatní zaujalo a měli chuť v tom pokračovat. V tu chvíli si uvědomuji, že v mém životě není nic zajímavého. Moje tvář náhle zbledne.
„Dobrá, tak tedy začnu já,“ ujímá se slova znovu Cassie a snaží se mě tak zachránit z trapné situace. „Pocházím z Magické věže. Když moji matku před dvěmi tisíci let prokleli, rozhodla jsem se vycestovat a najít pro ni lék.“
Všichni na ni zíráme přes stůl a nikdo není schopný ani jediného slova. Trvá to, než dokážeme všechny informace zpracovat. Většina z nás nechápe, jak něco takového mohla říct s tím bezstarostným dětským úsměvem.
„Počkej chvíli, tvojí matce je přes dva tisíce let?“
„Ale no tak,“ mávne pobaveně rukou. „Nikdo se tolik nedožívá. Moje matka dokázala cestovat časem. Jendou ovšem narazila na zlého čaroděje, který proklel. Našla mě zase v budoucnosti.“
„Tohle je na mě moc složitý,“ zakroutí nechápavě hlavou Gilbert. „Jak mohla tolik let přežít?“
„To kvůli tomu prokletí. Proměnil ji v démona a démoni nemohou zemřít na stáří. A tak je stále naživu.“
„To je opravdu zajímavé, Cassie,“ usměji se na ni. „I ty umíš cestovat časem?“
Jen zakroutí hlavou. „Kdybych to uměla, tak bych se vrátila a mámu bych zachránila. Nikdy mi neřekla, jak se to dělá. Asi proto, aby se mi nestalo to samé, co jí.“
„To je pochopitelné,“ přikývnu chápavě.
„Tolik o mě, kdo je další?“ rozhlédne se svýma zářivýma očima mezi tvářemi ostatních. „Sailone?“
„Na mě není opravdu nic zajímavého,“ pokrčí skromně rameny. „Celý život jsem byl v království elfů a učil. Učení mám dokonce tak moc rád, že bojovou zkoušku jsem dal na první pokus, abych se mohl vrátit ke knihám. Nikomu se to nepovedlo za celé dekády.“
„Páni, chytrý a silný,“ šklebí se Cassie a zvedá na něj laškovně obočí. „To mám ráda.“
„Uh, nechci tě urazit, ale náš věkový rozdíl je asi tisíc let,“ upozorňuje ji s nejistým výrazem ve tváři.
Cassie se uraženě zamračí. „Ts, staříci mě neberou.“
Pobaveně se zasměji. „Nechte toho vy dva. Kdo je další? Co třeba Sidney?“
„Já?“ pohlédne na mě překvapený lišák, když vytahuje svou hlavu z misky. „Opravdu nevím, o čem bych měl mluvit. Jsem jen obyčejný starý lišák.“
„Tohle je vážně nuda,“ mračí se Gilbert.
„V některých kulturách se říká, že devítiocasé lišky jsou duchové posedlý magickou silou.“
Sidney zavrtí všemi svými ocasy a hodí na elfa nezaujatý výraz. „To není můj případ. Jsem z masa a kostí, i když nepopírám, že nějakou magii ovládám, ale to už jste věděli dávno.“
„Pořád nuda,“ řekne znovu Gilbert.
„Na západě se vypráví, že se dokážou proměnit v krásnou ženu, aby obelstili ostatní lidi,“ přidává se Dartt.
Sidney se stále tváří nezaujatě. „Já se dokážu proměnit jen ve starého dědka. Jak jsem řekl na začátku, jsem jen starý lišák.“
„Nuda, nuda, nuda!“ hlásí Gilbert.
Hledím na něj uneseným pohledem. On si možná připadá nezajímavý, ale v mých očích je někým speciálním s velmi zajímavým příběhem a schopnostmi. Přála bych si vědět víc.
„Je to úžasné. Nikdy jsem neviděla lišku s tolika ocasy a už vůbec jsem nikdy neslyšela zvíře mluvit.“
V tu chvíli na mě pohlédnou všichni od stolu překvapenými pohledy. Po své pravici slyším uchechtnutí.
„Ty asi vážně nechodíš moc ven, Angelio, co?“ šklebí se na mě Tobbien.
Jen pokrčím rameny a stahuji se. Cítím se trochu trapně. Je to jako bych roky byla zavřená před světem a vším, co tam je. Přišla jsem o tolik zajímavých věcí a lidí.
„Misley, a co ty?“ zeptá se Sailon do ticha.
Její oči se rozšíří překvapením.
Gilbert pobaveně plácne rukama do stolu. „Tak to si poslechnu. Myslim, že tahle ženská bude mít spoustu zajímavejch historek!“
„To mám,“ vydechne. „Jedna z nich je, že ve skutečnosti nejsem ženská.“
„Nechutný!“ vykřikne Gilbert a jeho čelo se orosí.
„Jak to myslíš? Vždyť jako ženský vypadáš,“ ptá se překvapeně Trishia.
„Jsem iluzionistka,“ pokrčí rameny. „Můžu být, kým zrovna chci. A já chci být ženou… už odjakživa. Chápu, že mě teď asi budete soudit, ale to už stejně děláte kvůli práci, kterou vykonávám, takže mi nevadí, když víte i tohle…“
„Podle mě na tom není nic špatného,“ usměji se jejím směrem. Stále jsem trochu překvapená, ale to jen proto, že něco takového bych skutečně nečekala. S jistotou můžu jen říct, že Misley je dobrý člověk a nezáleží na tom, jak zrovna vypadá nebo co je jejím povoláním. „Každý by měl být takový, jaký se cítí uvnitř.“
„Ty jsi opravdu milá dívka, Angelio,“ usměje se na mě. „Opravdový anděl.“
Překvapeně rozevřu oči. Nikdo mě nenazval andělem už dlouhá léta. Naposledy to byla moje matka.
„Souhlasím s Angelion,“ přikyvuje Sidney. „Podívejte se na mě. Já nejsem člověk vůbec.“
„Moje matka je vlastně tahle kočka,“ zašklebí se Cassie a pohladí bílé kotě po hřbetě.
„Ježiš,“ protočí očima Trishia. „Du si radši lehnout, než se tu rozbrečim dojetím.“ Vstává od stolu a odchází.
„Nevím jak vy, ale já už také jdu spát,“ řekne lehkým hlasem Misley a také se dá na odchod. „Slyšeli jste démona. Už mi to jeho rozkazování leze na nervy, ale má pravdu. V Malabernu budeme mít dost času na odpočinek a budeme si moct vydělat i nějaké peníze. Takhle přijdeme o zásoby na jeden den úplně zbytečně a čeká nás ještě dlouhá štreka kolem řeky, přes Narshu až do města.“
„Máš svý dny nebo co? Sama si hlasovala proto, že tu chceš zůstat, tak nepyskuj,“ zavrčí nevrle Gilbert a také vstává. „Já se jdu podívat za těma chlapama, tak si děte hezky spinkat, dětičky.“

Pár lidí ze skupiny už dávno spí kromě Gilberta, který ještě sedí v hospodě a obírá opilé hosty o poslední almužnu na pivo při soubojích v páce.
Sailon také ještě nespí. Pečlivě mi vyčistil a ošetřil rány a odešel se k pobřeží Průzračné řeky kochat pohledem na Bílé město. Jako elf nepotřebuje mnoho spánku.
Dalším ponocným je i Jarod, který sedí na lavičce u hostince a s prázdným pohledem sleduje opilce motající se kolem něj. Na co asi myslí?
Ani já nespím. Rána na boku pořád ještě bolí. Nemůžu si lehnout ani na bok ani na záda, proto stojím na malém kamenném balkónku patřícímu k pronajatému pokoji a sleduji dění kolem. Impozantní pohled na elfské město mě lehce mrazí. Bílé hradby a paláce se třpytí ve svitu chladných hvězd a měsíce. Jejich obrysy se odráží v Průzračné řece, kde je rozvířená voda mění na tisíce rozsypaných diamantů.
Trochu se zatřesu. S večerem přichází chladný vítr.
„Jak by řekl Sailon: ‚Vanesselyë silë calimavë.‘“ řekne princův milý hlas při pohledu na dokonalý výhled. Přes ramena mi při tom přehazuje bílou deku.
Otáčím k němu hlavu a v rychlosti si ho prohlížím. Má na sobě jen bílou plátěnou košili a kalhoty. Je to nezvyk vidět ho v něčem jiném než je brnění.
„Děkuji,“ usměju se a přivinu si deku pevně k tělu. „Co to znamená?“
„‘Tvá krása jasně září.‘“
S velkým úsměvem se otáčím k městu. „Ano, je to opravdu skvostný pohled.“
„Nemluvil jsem k městu,“ potutelně se ušklíbne Tobbien a otáčí ke mně pohled.
Cítím, jak začínám rudnout. Ještě že je trochu zima,  na kterou tu nenávratnou deformaci v rajče můžu svést. Otáčím svůj pohled k němu, ale nevím, co říct. Zdá se, že princ ani na nějakou reakci nečeká. Přistupuje ke mně o krok blíž a levou rukou mi schovává pramínek nepoddajných vlasů za ucho.
„Už zase mlčíš. Trochu mi to připomíná den, kdy jsme se poznali.“
„Ty… jsi milý,“ vypadne ze mě. „Kde ses naučil elfsky?“
V tu chvíli bych se nejraději plácla do čela nad svou hloupostí. Tenhle kluk, jeho úsměvy, letmé doteky a zářivé pohledy mě doslova vykolejují z míry.
Nahlas se zasměje nad mou poznámkou a přejíždí rukou na mou líc. „Můj učitel uměl i tenhle jazyk. Naučil mě toho spoustu i to jak se dvořit elfkám. Znám ještě jednu frázi,“ ušklíbne se. „Oi yétanyel nányë alassëa.“
„Zní to hezky,“ poznamenám třesoucím se hlasem. Princova tvář se stále více přibližuje k té mé a to mě velmi znervózňuje.
„Doslovně to znamená: ‚Kdykoliv tě zřím, jsem šťasten.‘“ zašeptá tajemným hlasem a přikládá mi ruku i na druhou tvář. „Je to pravda, Angelio. Jak jsem řekl, líbíš se mi… možná víc než sama tušíš.“
Nestačím ani nijak zareagovat a jeho lačná ústa se tisknou k těm mým. Snažím se vychutnat si tenhle pro mě jedinečný okamžik, ale něco nebo někdo si to nepřeje. Nějaká tajemná síla mi na mysl pořád přivádí jednu myšlenku. Je to ta myšlenka, která mě se zdviženým prstem upozorňuje, že něco není v pořádku a já si začínám uvědomovat, že vím, co to je.
Odtrhávám se od Tobbienova polibku a skláním svůj pohled přes zábradlí k démonovi. Ten na mě chvíli hledí a nakonec odchází do tmy.
„Děje se něco?“ ptá se nechápavě princ.
„Ne, jen… Půjdu se na chvíli projít. Měl by si jít už spát,“ odbíjím ho a do náruče mu vmáčknu deku.
Princ se také podívá dolů za odcházejícím démonem. „Angelio, přeci ti nezáleží na tom, co si myslí?!“
Nereaguji na jeho poznámku a pokračuji přes hospodu ven. Periferním viděním si všímám Gilberta zkárovaného pod stolem.
Moje kroky mě vedou až ke břehům Průzračné řeky. Předtím jsem si nevšimla, že jsou poseté světlým pískem namíchaným s křemeny, které v odlesku hvězdného třpytu září jako křišťály. Být tak blízko tomuhle okouzlujícímu jevu mě odvádí od předešlých myšlenek. Jsem uchvácená. Teď již na dlouhou dobu. Tenhle nezapomenutelný zážitek se mi vryje do paměti už do konce života.
„Proč ještě nespíš?“ zahřmí Jarodův hlas hned vedle mě. „Sailon říkal, že bys měla odpočívat. Kvůli tomu tady přeci tvrdneme.“
Trochu se polekám a otáčím k němu zaražený pohled. Dívá se na hladinu vlnící se řeky. Zdá se být klidný. Ani jeho hlas nezní nijak pohoršený. Ale protivnou poznámku si stejně neodpustil.
„Proč se staráš?“
„Nestarám, jen musíme brzy vstávat a nikdo si nemůže dovolit tě nést jako břemeno. Už jsem ti to jednou říkal. Celkem se proneseš.“
Chvíli mlčím a snažím se popadnout dech. Potřebuju přijít na ta správná slova, kterými bych mohla načít to téma. I přes jeho neustále narážky, nemůžu vyhnat z hlavy tu myšlenku.
„Mám tě ráda, Jarode,“ přiznávám se zamlženým pohledem.
Chvíli mlčí. Jako by se zasekl v nějaké myšlence nebo vzpomínce. Snažím se na něj necivět a koukám se před sebe na řeku.
Jeho oči potemní stejně jako jeho hlas. „Tak s tím přestaň.“
Překvapeně na něj znovu pohlédnu. „Co tím myslíš?“
„To co říkám,“ zatíná čelist. „Přestaň mě mít ráda. Ještě nedávno tomu tak přeci bylo. Jak si mohla tak rychle změnit názor?“ pokračuje s tím stejným tvrdým hlasem, ale zdá se být poněkud zdráhavý. „Sama říkáš, jak nesnášíš mé chování, a že jsem na tebe hrubý. Spálil jsem ti ruce…“
„Ale zachránil si mi život.“
„To nic nebylo,“ odbíjí mě.
„Pro tebe možná ne, ale mě v tu chvíli šlo o všechno,“ opáčím. Hlasitě polknu. Můj hlas se teď třese. Není to zimou ale nervozitou. Snažím se v hlavě co nejsprávněji specifikovat své pocity. Já ho vlastně chápu. I když mě jeho chování vytáčí, nedokážu mu to dlouho brát za zlé. „Kdybych tehdy zemřela, nemohla bych tě nenávidět a nemohla bych tě ani milovat. Díky tobě jsem dostala druhou šanci a s ní i možnost volby. A já nechci svůj život prožít v nenávisti…“
„Ty nic nechápeš. Ty tenhle svět neznáš a ani lidi v něm. Kdyby ano, tak by ses ode mě držela dál,“ kroutí hlavou, ale nic víc neřekne. Odklání svůj pohled k hladině a sleduje ji opět v tichosti.
Udělám to samé. „Jsi prostě jen hrozně moc raněný. Nemůžu tě odsoudit jen, protože nemáš žádné vychování… nebo spíš protože si ho pohřbil hluboko ve své duši. Snažíš se za ty urážky a pohrdání schovat svojí vlastní bolest. Myslíš si, že když budeš ubližovat druhým, nechají tě na pokoji, nebudou se už vyptávat, nebudou se zajímat… A máš pravdu, ale tvému utrpení to neulehčí.“
„Nesnaž se mě posuzovat. Nic o mě nevíš. Mě je samotnému dobře. Nikdo ti nemůže ublížit, když nemáš, koho ztratit,“ poznamenává tvrdě. „Víš, měla jsi pravdu tehdy v lese. Já nemám duši…“
„Ale máš,“ zastavuji jeho monotonií proslov. V mém hlase se ozývá náznak zoufalství. Už mě nebaví mu to pořád a pořád dokola opakovat. Řekla jsem tehdy hloupost, které lituji. Vím, že tím to nemohu vzít zpět, ale… můj názor na něj se změnil. „Já měla tu možnost do ní nahlédnout. Dostala jsem se přes tu zdánlivě neprostupnou bariéru z hrubých slov a tvrdého pohledu.“
„To je jen lítost, co cítíš. To protože si tolik soucitná a to tě oslabuje. Podívej se na mě pořádně a řekni, co vidíš?“
Jen mlčky polknu.
„Pomůžu ti. To co vidíš je nestvůra. Člověka utváří jeho činy a moje činy nejsou dobré. Zachránil jsem tě jen pro vlastní dobro ne pro to tvoje.“
Se zamračeným výrazem vstřebávám jeho slova. Snažím se je nevnímat. Je to jen součást jeho pózy. „Říkej si tomu, jak chceš, ale já chci být tvůj přítel. Chci ti pomoct najít to, kým opravdu jsi.“
„Chceš být můj přítel? To je celkem těžký úděl. Být přáteli znamená, že jednomu na druhém záleží. Jak mám být přítelem někoho, kdo pro mě nic neznamená? Pokud tedy nepočítám to, že mě často vytáčíš k nepříčetnosti.“
Znovu se podívá do mé tváře, jako když mi před hostincem řekl, že mě nemá rád. Ten tvrdý a vážný pohled mi drtí nitro. Copak vážně nic necítí? To není ani kapička naděje, že by jeho srdce změklo? Tohle přeci nemůže jen tak říct, aniž by se ani trochu nezachvěl.
„No… nemusíš být můj přítel, když nechceš. K tomu se samozřejmě nedá nutit. Ale chci, aby si věděl, že já pro tebe přítelem budu. Tvoje chování je… někdy… unáhlené, ale tvá upřímnost mi bude prozatím stačit.“
Nastává chvíle ticha. Jakoby si rozmýšlel, jak zareagovat. Asi si začíná pomalu uvědomovat, že se mě opravdu jen tak nezbaví. Pomalu ho začínám litovat, ha-ha.
Nakonec se ozývá tiché vydechnutí. „Přátelé si dávají rady, tak poslouchej tu mou. Myslím si, že není dobrá volba si něco začínat s princem z Haalemu. Na tom klukovi mi něco nesedí. Není upřímný.“
„Znamená to tedy, že jsme přátelé?“
„Znamená to, že jsem viděl, co se stalo na tom balkóně a… nelíbí se mi to. Chtěla jsi upřímnost, máš ji mít.“
Jeho reakce mě nutí k malému úšklebku. Rychle potom nasazuji zase nečitelnou tvář. Doufám, že v té tmě to nebylo vidět. Neslyším žádnou poznámku, takže si toho asi nevšiml. Po nějaké chvíli, aniž bych mu cokoliv řekla k jeho připomínce, se otáčí a chystá se k odchodu.
„A… vážím si toho, jak se ke mně chováš. Už dlouho jsem se necítil víc jako člověk, než v tvé přítomnosti. Jednou bychom mohli být přátelé… možná. Pokud budu schopný takových citů.“
V tu chvíli mi vyráží dech. Po tolika urážkách a bezcitných gestech zase na malý okamžik prolomil tu nepřístupnou bariéru v ten nejneočekávanější moment. Cítím se významně. Beru to jako malý pokrok v mém pokusu udělat z něj zase lidskou bytost alespoň po té psychické stránce. Může sice tvrdit, že nejsme přátelé, ale my jsme jimi byli už ve chvíli, kdy jsem se nebála postavit se jeho nedbalosti a stvrdila jsem to fackou. Tohle vědomí mi ulehčuje svědomí. Konečně nacházím své místo na téhle výpravě.
„Lomë ná ringa, henyar,“ přichází ke mně Sailon. „Měli bychom jít do tepla.“
Přikyvuji a nechávám se jím doprovázet do hostince.

Je ráno. Cítím se už o hodně líp. Rána na mém boku je už prakticky zahojená. Kouzelná síla mého elfského doktora a jeho tajné směsi bylinek mě dokázaly vyléčit a ulehčit bolesti. Až na nepěknou jizvu.
Mnu si oči a zjišťuji, že všichni ještě spí. Jak se dalo čekat, můj nový skoro-přítel neleží na žádné z volných postelí. Místo toho hlasitě rozráží dveře.
„Vstávejte! Už se rozednívá.“
Hlasité bušení na protější dveře brzy budí všechny v pokojích.
„Já bych se na to…!“ zakleje hraničářka rozlíceně.
„Dobré ráno,“ usměje se na mě nesměle princ.
„I tobě. Pokud se tomuhle budíčku, dá říkat dobré,“ zašklebím se.
„Omlouvám se za to včerejší nedorozumění. Dovolil jsem si už příliš.“
„Já bych se měla omluvit za svou reakci. Nechci, aby sis myslel, že mi to bylo nepříjemné, jen… není na tohle asi vhodná doba ani místo.“
„To je pravda,“ usměje se a natahuje ke mně ruku. „Tak můžeme být zatím alespoň přátelé?“
„Jasně,“ oplácím mu úsměv a pevně stisknu jeho dlaň. Dva přátelé během dvou dnů… To zase není tak zlé.
Narychlo balím nějaké zásoby, které mi na příděl dala Cassie.  Moje rány jsou sice prakticky zahojené, ale korzet je v nenávratnu, takže si nechávám Jarodovu košili a vyrážím za ostatními na chodbu.
Démon vzal své slovo velmi vážně a bez jakýchkoliv okolků rychle míří přes hospodu směrem ke Gilbertovi, který hlasitě chrápe pod dubovou lavicí. Jedním rychlým pohybem ho plácne přes obličej. Plesknutí ani démonovy hlasité kroky nevyruší z tvrdého opileckého spánku žádného z nocležníků, kteří se povalují všemožně zkroucení kolem židlí, lavic, stolů a dokonce i na podlaze. Sám pan výčepní stále věrně leží na svém místě vedle pípy a spokojeně pochrupává pod hustým zažloutlým knírem.
„Říkal jsem, že se na nikoho nebude čekat.“
Ještě rozespalý žoldák se rozmazaným pohledem podívá kolem sebe a sleduje, jak všichni věrně následujeme Jaroda ven z krčmy.
„Počkejte!“ zavolá za námi Gilbert a vybíhá z hospody s kalhotami u kolen. Když se otáčíme, rychle si je natahuje k pupku a druhou rukou zvedá měšec plný peněz. „To chcete jít pěšky?“
Jarod k němu jde blíž a sebere mu měšec z ruky. „Výborně, Gilberte, ale koně si za ty peníze kupovat nebudeme. Další hladové krky by pro nás byly jen přítěží. Však vy těch pár kroků do města jistě zvládnete po svých.“
Gilbert nasazuje zahořklý výraz. Ostatní se s představou, že půjdou pěšky, už smířili.
„Půjdeme podél Průzračné řeky, která navazuje dál na Dlouhou řeku. Na té leží malá vesnice Narshu, která nás pustí na druhou stranu k městu,“ oznamuje nejbližší plány šermířka.
„Tak můžeme vyrazit.“
Scházíme dolů k pobřeží, když se najednou princ zastavuje. Jarod v čele vede skupinu dál, aniž by si ho všímal.
„Měli bychom jít, Tobbiene,“ poznamenávám starostlivě. „Ať nám ostatní neutečou.“
„Jen chviličku. Trochu se opláchnu a rychle je doženeme.“
Spěšně namáčí obě ruce do křišťálové vody. Sailon se za námi otáčí. Když vidí, co princ právě udělal, objeví se na jeho tváři zděšený výraz.
„Ava carë! Sírë ná aina!“
Nepotřebuji ani překlad, aby mi brzy došlo, že je něco špatně. Přicházím na to ve chvíli, kdy mi do obličeje míří stříbrný hrot elfského šípu.
„Man o verya vahta aranítë essë?“ zamračí se jeden z vysokých mužů s mahagonově hnědými vlasy.
Je jich tu asi tak deset. Obkličují nás a v rukách drží kuše. Jejich kůže je velmi bledá a skoro průsvitná. Někteří jsou tmavovlasí, další mají vlasy světlé. Ovšem vlasy každého z nich jsou dlouhé alespoň do půlky zad a na jejich kůži není jediná nedokonalost. Jejich výrazy jsou temné a jejich tváře kamenné. Vypadají úplně jinak než Sailon, ale brzy mi dochází, že jsou to elfové z hor.
„Ava maca te! So merenyes stama yána,“ vstupuje do rozhovoru Sailon.
Ten se zelenýma očima se k němu otáčí se zaujatým výrazem. „Ma car Quendë et Helyanta taurë hyapatnna Telpë ondo yo hostar yondo lókio?“
„Co říká?“ zeptá se nevrle Jarod.
„Ptá se, co tady děláme.“
„Tak mu to řekni, ať dají už pokoj,“ pobízí ho.
„Rauco?“ zpozorní Zelenooký a zaměří se právě na Jaroda.
„Ná sin atan yo raica anta.“
„Ná tárë marta…“
„Co chce?“
„Nelíbí se jim, že jsi démon.“
„Mně se to taky nelíbí, ale nic s tím neudělám. Můžou nás už nechat jít?“
„Fainutye elma. Orë nin carë alta tercámë.“
„Sin poltye quentë aran.“
Najednou jejich hubené ruce přistávají na našich ramenech a dost netaktně nás tlačí k bílému mostu přes řeku.
„Sailone, co si jim to sakra řekl?“ rozhněvá se démon.
„Neposlouchají mě. Chtějí nás předvést před krále.“
„Skvělé…“

„Cesta na královo sídlo pěšky trvá asi tak den,“ poznamenává cestou přes most Sailon.
„Skvělé,“ zvolá znovu podrážděně démon. „Ta zastávka v Lesní osadě se nám nakonec opravdu vyplatila.“
Jen zahanbeně skloním hlavu.
„Nech toho,“ okřiknu ho Trishia. „O co jim jde?“
„Ty jsi už někdy ve Stříbrných skaliskách byl?“ zeptá se Misley. Je jasné, že její otázka je mířená k Sailonovi.
„Ano, jednou. Král mě zná. Snad bude chtít vyjednávat,“ odpovídá nejistě elf.
„Vyjednávat? A vo čem? Nic sme přece neprovedli,“ ohradí se znovu Trichia.
„Vy ne, ale princ Tobbien se provinil proti králi. Sahat do křišťálové vody v řece je přísně zakázané,“ poučuje Sailon.
„Tak jste mi to měli říct hned,“ přidává se do debaty princ.
„Jako by to k něčemu bylo,“ dodává mimoděk démon se zahořklým podtónem. Jejich popichování jsem si všimla již dřív. Asi nejsem jediná, kdo Jarodovi leží v žaludku.
„Přestaňte se hašteřit! Jako bychom už tak nebyli v dost velké kaši,“ postesknu si. „Musíme se spolehnout na Sailonovv vyjednávací schopnosti.“
Najednou se ozve ze strany Jaroda jen zoufalý povzdech. Sjedu ho káravým pohledem. On opravdu nedokáže důvěřovat nikomu.
Na konci bílého mostu se zastavujeme. Elfové ze skalního království nám svazují ruce za záda a přes oči nám převazují hedvábné šátky.
„Co to děláte, hubeňouři?“ zavrčí vztekle Gilbert. „Ještě jednou na mě šáhneš a zarazím ti ty tvoje odstátý ušiska hluboko do hlavy.“
Zelenooký k němu přistupuje a silnou ránou do stehna ho sráží k zemi. „Ata quetta ar macan len.“
„Gilberte, ještě promluvíš a on tě zabije,“ překládá spěšně Sailon. „Myslí to vážně.“
Žoldák se naposledy tvrdě zadívá Zelenookému do tváře a poslušně si nechává nasadit tmavomodrý šátek přes oči. Je sice tvrdý a hrubý jak neopracovaný diamant, ale není to blázen. Moc dobře ví jako mi všichni, že s temnými elfy – jak se elfům ze skal občas říkalo – není radno si zahrávat a neuposlechnout jejich rozkazu by byla sebevražda.

Jak Sailon předpovídal, šli jsme asi necelý den, než jsme konečně zastavili. Poznala jsem to podle pochodu slunce, které lehce prosvítá pod mým šátkem.
Hlasité povzdechy jdoucí od členů výpravy mi napovídají, že nejsem jediná, kdo je vyčerpaný, žíznivý a hladový. Jediné co konejší mou unavenou mysl, je hraní na harfu, které se odráží od hladkých skal a doprovázelo nás celou tu dlouhou cestu. Ten zvuk je tak líbivý, že i velcí skalní orli se rozezpívali jako zpěvní ptáci.
Chvíli stojíme na jednom místě, dokud do nás opět nevráží ostré lokty věznitelů a my pokračujeme dál.
„Tira roepë,“ zamumlá jeden elfský hlas po němž se ozývá hlasité žuchnutí a Gilbertovo hrdelní zavrčení, když se elfové rozesmějí.
„Pozor, je tam schod,“ dodává Sailon. Bohužel pro Gilberta už je asi pozdě. My ostatní si dáváme lepší pozor, kam šlapeme.
Stále více začínám chápat, jak to Sailon myslel, když říkal, že elfy z hor nebudu chtít poznat. Jejich zacházení s vězni je velmi netaktní a výsměch cizímu neštěstí dětinský.
Díky ozvěně našich kroků rozeznávám rozdíl. Už nejsme venku. Struktura pod našima nohama se ucelila a tvrdé podrážky našich bod jasně klapou na nějakém tvrdém povrchu. Pravděpodobně jsme se již dostali do paláce.
Cítím, jak mě z jedné strany kdosi podepírá v podpaží. Začínám pociťovat změnu i ve vzduchu. Tenhle je mnohem chladnější a vlhčí. Najednou se mi podsekne noha na kluzké podlaze. Ta ruka mě ovšem drží pevně.
„Tira! Roepën ná nítë,“ zašeptá temný hlas vedle mě.
Nerozumím mu ani slovo a Sailon je asi příliš daleko, aby slyšel, co říká. O pár kroků dál mi dochází, že scházíme ze schodů, a pak se opět zastavujeme. Ozve se zavrzání kovových pantů a ta ruka, co mě doteď podpírala, mě zbavuje pout. Okamžitě si sundávám pásku z očí. Je tu tma. Kromě záře elfských lampionů a pochodní sem nedoléhá žádné světlo. Stojíme uprostřed dlouhého točitého schodiště. Přímo přede mnou je několik nepravidelných otvorů s mřížemi vykutaných ve skalách. Předpokládám, že jsme ve vězení.
„Lau. Lelyarë yo ménë ar sinë te alla.“
Po této informaci mě Zelenooký rukou pobídne, abych se vrátila zpátky do kamenných schodů. Cestou se rozhlížím kolem sebe. Většina z naší skupiny je zavřená v těchto vyhloubených klecích, které se vinou podél točitých schodů směrem dolů i nahoru, ale Misley a Trishia v nich nejsou. Místo toho nás se Zelenookým následují.
„O co tu sakra de?“ zašeptá hraničářka se značně znechuceným hlasem.
„Já nevím. Nerozumím jim ani slovo,“ reaguje se stejně ztišeným hlasem iluzionistka. „Elfové ze Stříbrných skalisek umí jenom elfský jazyk.“
„Nepřišli sme sem pro rozsudek, vyjednávání… nebo tak něco? Tak proč s náma nejde Sailon? Proč deme samy? Von je přeci zná a umí elfsky.“
„Nai quildë!“ okřikne nás Zelenooký. Sice nevím, co jeho slova znamenají doslovně, ale dokážu si to domyslet při jeho hořečnatém výraze a prstem přiloženým k dokonale vykrojeným lehce narůžovělým ústům. Dívky hned zmlknou a následují ho k obrovským stříbrem zdobeným dveřím z bílého dřeva.
Netuším, co se děje a ani nevím, proč zrovna nás tři vede kdovíkam. Neumíme ani slovo quenijsky, takže nemůžeme vyjednávat ani bránit naše (tedy spíše Tobbienovy) činy. Podezřelé také je, že si vybrali zrovna tři dívky přiměřeně stejného věku.
Obrovská brána hlavní síně se otevírá. Všechno je doprovázené hrobovým tichem. Kromě pantů ve věznici tu žádné dveře nevržou a elfské kroky nejsou vůbec slyšet. Jakoby nic nevážili. Všechno je to tady tak morbidně tiché. Jediné, co je slyšet, jsou naše kroky a povzdechy. V tomhle prostředí se cítím nesvá. Před mýma očima se rozlehne obrovská korunovační síň s impozantním trůnem. Procházíme zdobenou chodbou až k němu. Z obou stran se tyčí několik vysokých bílých sloupů s vytesaným vzorem vinné révy. Za nimi jsou obrovská okna poskládána z blankytně modrých úlomků skla jako letní obloha.  K nim jsou připevněné tyrkysově modré masivní závěsy se stříbrným lemováním. Podlaha je z bílého mramoru. Všímám si, že vedle mohutného stříbrného trůnu obloženého tisovými větývkami, na kterých se krásně červenají jeho plody, stojí muž. Je otočený zády, takže mu nevidím do obličeje. Moje oko ihned zaujme jeho dlouhý plášť z tmavě hnědé barvy, který vypadá jako utkaný z uschlých listů. Má dlouhé mahagonově hnědé vlasy a na hlavě mu sedí koruna z jeleního paroží také propletená větvemi tisu s plody. Tahle temná postava, jakoby se vůbec nehodila mezi bílé stěny tohohle sídla. Zvědavě pohlédnu na elfské vojáky. Všichni mají černé uniformy. Je to tak moc zvláštní, ale nezbývá mí žádný čas se nad tím zamyslet.
Zastavujeme se těsně před prvním mramorovým schodem k velkolepému trůnu. Zelenooký vystupuje vzhůru a naklání se k muži stojícímu vedle něj. Pravděpodobně se jedná o velitele stráží a ten muž u trůnu bude Ahantuon, král skalních elfů.
Muž zvedá svou ruku a dává tak Zelenookému najevo, že může odejít. Ten sebou bere i ostatní stráže kromě těch pár, kteří tu už stáli, když jsme sem vešli. Muž na stupínku se po jejich odchodu konečně otáčí. Jen co pohlédnu do jeho tváře, zarážím se. Vypadá dokonale tak jako každý jiný elf ze skal, možná dokonce o něco dokonaleji. Jeho porcelánová kůže půvabně kontrastuje s jeho tmavými vlasy, ale mě nejvíce zaujaly jeho oči. Jsou černé jako uhel a nemají žádné bělmo. Nikdy jsem takové oči neviděla. Podle Sailona má většina elfů oči modré, zelené nebo šedé. Je to způsobeno hlavně tím, ve kterém prostředí elf žije nebo kde se narodil. Pokud je jeho obydlí spíše u vody, jsou modré; když bydlí ve skalách, jsou šedé; když se hodně zdržuje v lese, jsou zelené. Skalní elfové proto většinou mají oči šedé. Velitel Ahantuonových stráží je překvapivá výjimka. Tyhle oči jsou ovšem plné temnoty, zloby, pohrdání a chamtivosti.
„Mantúlië marnyyanna. Ni ná Ahantuon Tungë, aran sinomë oronti,“ usměje se.
„Promiň, fešáku, ale my ti nerozumíme ani slovo,“ zašklebí se Trishia v domnění, že ji král nerozumí.
Na jeho tváři se roztáhne velký úsměv. „Já vím.“
Trishia je z jeho reakce poněkud překvapená. Šlehne pohledem k Misley, která ještě před několika minutami říkala, že žádný ze skalních elfů neumí lidskou řeč. Ta jen nervózně pokrčí rameny, protože pro to nemá vysvětlení.
„Jen jsem vás tu chtěl všechny přivítat v rodném jazyce. Jmenuji se Ahantuon Tungë a jsem pánem v těchto horách… ale to už asi všechny víte.“
„Co vod nás chcete?“ zamračí se na něj Trishia.
„Ty se nebojíš jít rovnou k věci, že?“ usměje se znovu tím oslnivě bílým úsměvem, který je elfům vlastní, a otočí se směrem ke mně. „Copak vy nevíte, čím jste se prohřešily… vlastně celá vaše skupina, pokud to tak můžu nazvat? Všichni mají přísný zákaz sahat do proudu Průzračné řeky. Ta řeka je odkazem našich dávných předků a je posvátná. Jsou v ní ukryté duše padlých elfů, kteří si přejí odpočívat a na oplátku chrání naši zemi od zhouby, jako jsou… třeba lidé.“
„Omlouváme se,“ vydechnu. Můj hlas se lehce třese. Jeho tvář se směje, ale já se nemohu zbavit špatného pocitu z jeho temných očí. Všímám si, že na sobě má černé brnění a u pasu u každého boku jeden meč. Hlasitě polknu a zvedám nejistý pohled do jeho bílé tváře. „Tobbien jistě svým gestem nechtěl urazit vaše předky nebo vaši víru-“
„Víru?“ zasměje se pobaveně. Vypadá to, že má slova jsou mu pro smích stejně jako moje existence. „Co ty víš o víře?“
„Jen chtěla říc, že Tobbien o tom nevěděl. Je to jen hloupý nedorozumění,“ pokračuje hraničářka svým žargonem a strhává tak na sebe královu pozornost. Podobně jako Gilbert vyrůstala po hospodách a chudých čtvrtích, kde vás etiku nebo vybraná slova zrovna moc nenaučí.
Král se zamračí a jeho tvář vypadá rázem děsivě. „Bohužel, má drahá, je tu zákon, který popisuje, že když se kdokoliv dotkne – třebaže jenom jediným prstem – vody v řece, jeho hlava již nenáleží jeho tělu.“
„Co?! To chcete Tobbiena popravit?“ vyhrknu s vyděšeným výrazem.
„Ne, to víte, že nechci… ale od čeho by pak byl zákon, kdybychom ho nedodržovali? To by si pak každý mohl dělat, co chce, a já bych byl jen pro smích.“
„A co bude s námi?“ zeptá se polekaně Misley.
„Vy budete na několik let zavřené dole v tunelech pro vězně i s těmi ostatními. Provinili jste se tím, že jste s ním byli v inkriminovanou dobu… Ovšem pokud byste chtěly vyjednávat…“
Na jeho tváři se objevuje potutelný úsměv. Ihned se mi vybaví slova, kterými krále popsal Sailon: ‚Má rád ženy možná i více nežli to víno.‘ Dělá nám tu snad chlípné návrhy? Při té myšlence se na něj znechuceně zamračím.
„Co teda chcete?“ zatvrdí se Trishia.
Král se k ní znovu obrací. Pečlivě si prohlíží její tvář. „Jsem ochotný to s některou z vás… projednat,“ usměje se. „Nályë vamina. Určitě si svým půvabem učarovala nejedno mužské srdce,“ rozplývá se a natahuje k její tváři ruku v černé okované rukavici. Po chvíli ovšem nasadí znuděný výraz a svou ruku ještě před dotykem odtahuje. „Svou krásou jsi dost podobná elfkám, takže pro mě jsi nezajímavá,“ odvrací se od ní a jen pohrdavě rukou mávne před jejím obličejem. „A ještě ke všemu se neumíš chovat.  Jsi jako muž v ženském těle se slovníkem tupého dřevorubce.“
Trishia rozzlobeně mhouří oči, ale nakonec se zatnutými pěstmi jeho hořké poznámky přechází bez odplaty. Má dost rozumu než, aby se mu tady vzepřela.
Panovník svůj potemnělý pohled odvrací k Misley. „Tvoje tvář i tělo prožili velké utrpení,“ poznamenává a odhrnuje jí rezavé vlasy z ramene. „Cítím z tebe velké nadání, které ti tady ovšem nebude k ničemu. Království je chráněno před všemi druhy magie… No, ale ty stejně svůj dar využíváš k docela jiným praktikám. Cítím z tebe tu špínu a zneuctění… Proč by se muž snížil k něčemu takovému?“
„Tak dost!“ stavím se mu. Nedokážu už dál poslouchat urážky mířené k dívkám, které mi už několik dní dělají společnost. Jeho hlas je plný znechucení. Je tak arogantní a bezohledný. Nikdy jsem si elfy takhle nepředstavovala. Je tolik jiný než Sailon a jeho chování vaří krev v mých žilách.
„Ty se opovažuješ na mě zvyšovat hlas? Já jsem král Stříbrných skalisek, největšího a nejmocnějšího elfského království široko daleko. Mám moc, o které se lidským králům může jen zdát. Moje bohatství bys ani za sto lidských životů nedokázala spočítat. Mohl bych tě nechat popravit a nikdo si na tebe ani nevzpomene.“
„Já se nebojím,“ zařknu se. Ve skutečnosti se moje malá dušička třese jako osika. I moje slova se lehce mihotají na mém jazyku. Sbírám všechnu odvahu. „Znám krále, který je mocnější než ty. Možná nemá takové bohatství, ale jeho pověst je mnohonásobně zářivější než ta tvoje.“ V tu chvíli se do mých úst nahrne hořkost s pohledem do jeho mrazivé tváře. „Kdo se může klanět králi, který se v době Velké války světů schovával ve svém kouzly ochraňovaném sídle a jen přihlížel utrpení těch, co bojovali za životy slabších? Zbabělci můžou hrbit svá záda jen další zbabělci.“ Vrčím jako vzteklý pes.
S mými posledními slovy vystřeluje jeho ruka vzhůru. Jeho ráně ovšem neustoupím a dál stojím tváří v tvář té temnotě, která čiší z jeho očí. Jsem ztuhlá.
„Fárë, Ahantuon!“ ozývá se od vysokých dveří těsně před tím, než jeho ruka v rychlém spádu dopadne na mou tvář. Zastavuje se hned vedle ní. Cítím ten chlad jeho obrněné rukavice jen několik milimetrů od nastavené líce. Ten ženský hlas ho zastavil. Vidím tu nabroušenost v jeho zahořklé tváři; jak mu cukají koutky úst v ustrnulém napětí. Má takovou chuť své gesto dokončit, ale cosi uvnitř něj – něco silnějšího než je jeho touha po násilí – mu v tom brání.
„Sina vendë nucumna aran!“ rozhněvá se Ahantuon a stále hledí do mé tváře, která má téměř na krajíčku. Až teď si začínám uvědomovat, jaké bolesti jsem právě unikla.
„Hlarnye ná sin nan mi símen sambë úva úquen palpat,“ konstatuje znovu ten ženský hlas.
Jsem zahryznutá do královy tváře, že nejsem ani schopná se otočit a podívat se za sebe, kdo to vlastně mluví.
„Auta.“
„Anantan…“ namítá rozzuřeným hlasem elf.
„Auta sí!“ opáčí znovu ten ženský hlas a přidává na důraznosti.
Ahantuon ke mně posílá ještě jeden rozhněvaný pohled a odchází. Chci vidět ženu, která toho vzteklého psa zahnala do kouta, a tak nenápadně nakouknu přes své levé rameno. Spatřuji ženu v dlouhých sněhově bílých šatech se stříbrným vyšíváním. Z ramen jí splývá plášť z tyrkysového sametu vyšívaný stříbrnou nití (asi si na ty detaily potrpí). Tahle žena – tedy spíš elfka – kráčí… ne, pluje směrem k nám. Nejvíc mě uchvacují její oči. Jsou tak světle šedé, že je skoro nemožné rozeznat duhovku od bělma, ale přesto jsou tak podivně krásné jako její perfektně rýsovaný obličej. V tu chvíli si na uvědomím ještě jednu zvláštnost. Její hlava je holá. Není na ní ani jediný vlas, takže vynikají její špičaté uši. Přesto je tak krásná a zářivá. Vůbec se nehodí mezi ostatní elfy ze skalní říše, které jsem doposud poznala.
 „Tye manda sintë te,“ rozkáže a vojáci odvádějí Trishiu a Misley pryč.
„Neboj se,“ spustí žena směrem ke mně. Má velmi líbivý hlas. „Nic se jim nestane.“
„Omlouvám se za své chování. Nechtěla jsem…“
„Ale chtěla,“ usmívá se dál. Je to zvláštní ale její úsměv mě jakýmsi způsobem hřeje u srdce.
„Netrestejte ostatní za mé chování. Jsem ochotná vzít všechnu odpovědnost na sebe, jen pusťte Tobbiena a zbytek. Mají důležitý úkol, který musí splnit. Stejně jim jsem jenom na obtíž.“
„Ano, já vím. Máte přivést ishtarskou princeznu zpátky domů,“ přikyvuje s tím stejným vlídným úsměvem. „O tom co bude s tvými druhy, nerozhoduji já, ale Ahantuon. On je tady králem.“
„Viděla jsem, jaký na něj máte vliv, kdybyste se přimluvila…“
„Máš veliké srdce, Angelio,“ skáče mi do řeči. „Až příliš velké pro tak drobné tělo. Postavit se králi skalních elfů a obětovat se pro ostatní to chce velkou odvahu. Ty by ses skutečně chtěla vzdát svého života pro dobro výpravy? Jsi ještě tak mladá. Čeká tě dlouhý život a zářivá budoucnost.“
„Nečeká. Ahantuon mě nenechá jen tak odejít potom, co jsem mu řekla,“ zatínám čelist při tom vědomí.
„To máš pravdu, ale on nevidí to, co vidím já,“ její štíhlá ruka se dotýká mých vlasů. „Findesselya cala ve laurë.“
„Já vám nerozumím,“ znervózním. „Kdo vlastně jste? Odkud znáte mé jméno a naše poslání? A co vidíte?“
Na její tváři se roztahuje velký bělostný úsměv. „Mnoho otázek, meldanya. Ale ráda ti je všechny zodpovím, pokud chceš.“
Její hubená ruka ukáže směrem ke kulatému stolku z kalného skla mezi dvěma bílými sloupy. Stojí na něm číše s vínem a vedle něj jsou položené pohárky. Přikyvuji a sedám si na jednu z dřevěných židlí. Paní sbírá jeden pohárek a nalévá do něj víno, které přede mě postaví, pak nalévá druhé, které staví před sebe. Vřelý úsměv jí doprovází po celou dobu.
„Takže mé jméno je Eamë Tungë a jsem Ahantuonova matka.“
V tuhle chvílí sbírám svou čelist někde pod stolem. „Matka? Nejste o nic starší nežli on.“
„To mi lichotí, lótë,“ zasměje se a usrkne ze svého stříbrného pohárku. „U elfů se těžko odhaduje jejich věk, ale věř mi, když ti řeknu, že jsem o několik tisíc let starší nežli můj syn.“
Páni, takže Pramen dlouhověkosti mají i elfové z hor? Nebo je ten trik v něčem jiném? Možná to mají předurčené z genů a Pramen je jen povídačka, ale přesto je to úžasné.
„Znám tvé celé jméno: Angelia Venefican. Tvoje matka byla Malida a tvůj otec se jmenoval Gardiel. Znala jsem tvou rodinu po generace. To víš, velcí kouzelníci se před nikým neschovají. A ty máš jejich odkaz. Cítím tu auru na míle daleko. Kromě toho jsi krásná jako tvoje matka.“
„Vy jste je znala?“ vydechnu užasle.
Eamë přikývne. „Tvoje matka se mi snažila pomoci. Víš, když jsem byla mladší, měla jsem vlasy jako ty, ale pak jsem onemocněla a všechny vypadaly.“
Smutně sklopím pohled do stolu. „To je hrozné…“
„Není to tak zlé. Není to nic smrtelného,“ utěšuje mě, jakoby věděla, na co myslím. V tu chvíli si to uvědomuji… Proč by moji rodiče chtěli pomáhat temným elfům ze skal? Elfům, kteří se následně schovávali před skutečnými problémy, než jsou vypadané vlasy… Při té myšlence zvedám pohled a trochu se zamračím.
„Co myslíte tou aurou?“ Svou otázkou se vracím zpátky k původnímu tématu.
„Máš veliký dar, který ti tvoji rodiče předali. Takovou moc, o které se nikomu ani nesní. Jsem ráda, když vidím, že ho nese člověk, jako jsi ty. Člověk, jehož srdce bije pro dobro druhých. Jen mě zaráží, že tvé oči ještě nezískaly jinou barvu. Většině čarodějek se ve tvém věku mění.“
Ano, to je pravda. Slyšela jsem o tom. Každá čarodějnice mývá v mém věku už zlaté oči. Je to takové poznávací znamení, které je způsobeno přibývající mocí. Když si to vezmu zpětně, docela se divím, že na to můj oblíbený hnidopich ještě neupozornil.
„Já…“ zamyslím se. Tahle žena se na mě stále vlídně usmívá. Nevidím v tom úsměvu žádnou lež, ale kolik jí toho o sobě můžu svěřit? Nakonec vynáším pravdu napovrch. „Vlastně nic neumím kromě pár lektvarů na zahnání horečky.“
„Skutečně?“ zamýšlí se a zdá se, že si mě zkoumavě prohlíží. „To vysvětluje ty oči, ale nemusíš být smutná. Síla čarodějů přichází postupně. Asi si ještě nenašla svůj yanta.“
 „Co to znamená?“
„Talisman. Každá čarodějka něco takového má. Je to vlastně takový spouštěč té nejčistší moci. Může to být věc, zvíře nebo člověk. Většinou je to s těmi živými yanta těžké, ale když se jednou už svou nabytou moc naučíš ovládat, nebude pro tebe tolik důležitý. Některé čarodějnice ho nedokážou najít za celý svůj život, a přesto jsou ve svém oboru nepřekonatelné, ale těch je velmi málo. Většina jich nějaký potřebuje, aby se jejich moc mohla dál rozvíjet. Řekla bych, že si jednou z nich. Dokáže podpořit a znásobit tvoje schopnosti.“
„Jak ho poznám?“
„Většinou je to něco, co je k tvému srdci nejblíže. Nějaká nostalgická věc, památka, domácí mazlíček, nejlepší přítel… u spousty čarodějnic je to třeba kočka. Až se do toho obtiskneš, sama to poznáš.“
Zamýšlím se. Po mých rodičích mi toho nic moc nezbylo. Všechno si vzala Válka. Dokonce i náš dům se musel stavět úplně od základů. Lidé ve vesnici jsou úžasní, ale ke každému z nich skýtám stejnými city. Neřekla bych, že by mezi nimi byl někdo speciální, kdo by byl můj yanta. Kočku jsem si vždycky přála, ale nikdy jsem si žádnou nepořídila. Jedině… Malida, moje věrná krásná klisna, která nosí jméno mé matky. Přivádí mě to na myšlenku, že je snad už doma. Pokud je to můj yanta, tak se to teď moc nehodí.
„Nemůžu čekat na to, až se někde objeví…“ zamumlám nakonec.
„Tak na sobě musíš tvrdě zapracovat,“ pousměje se Eamë. „Trénink je nejdůležitější, ale v tvé situaci, kterou si mi popsala, bych řekla, že se bez něj daleko nehneš.“
„Hm,“ zamručím si sama pro sebe. Trochu mě tohle zjištění rozčiluje. Nikdo mi o tom nic neřekl. Asi to nebrali za důležité, když jsem potomek nejslavnějších zaklínačů všech dob. Já bych měla svou moc zvládat i bez talismanů. Možná to chce opravdu jen pořádně na sobě zapracovat.
„Neměj starosti,“ chlácholí mě elfka a natahuje ke mně svou bledou ruku. Jemně se dotkne hřbetu té mé a v tu chvíli se její oči rozevírají do kořán a rychle ji stahuje zpátky k tělu.
„Stalo se něco?“ ptám se překvapeně.
Eamë se tváří trochu nervózně. Jakoby jí něco zaskočilo v krku. „Nejprve jsem neměla jasný obraz o tom, kdo jsi, ale teď… Máš v sobě Alcië Calwen.“
„Nikdy jsem o tom neslyšela. Co to znamená?“
„Ani si nemohla. Nemluví se o nich a už léta je nikdo neviděl. Jejich oči nejsou zlaté jako u obyčejných čarodějnic. Bývají fialové a calima.“
 „Moje oči nezáří,“ opravuju ji.
Najednou se jí na ústech opět rozjasní ten velký srdečný úsměv. „Stejně tak jako nerozumíš elfskému jazyku.“
Zarážím se. Chvíli mi trvá, než mi konečně dojde, že jsem zcela plynně bez povšimnutí přeložila tu malou frázi, kterou Eamë použila. Přesto si nepamatuji, že bych ji někdy dřív slyšela.
„Já nevím, jak…“
„Možná si už svůj yanta našla a ani o tom nevíš. Tvoje schopnosti se začínají přizpůsobovat okolí. Znalost elfského jazyka je jen pouhý začátek něčeho velkého. Ale chce to ještě čas a píli. Do začátku by bylo možná nejlepší se nikomu nezmiňovat o Alcië Calwen.“
„Proč? Je na tom něco špatného?“
Ozve se smutné vydechnutí z její strany. „Záleží na tom, komu náleží. Podle lidí je Alcië špatné znamení, ale elfové jejich názor nesdílejí. Ale o tom příběhu ti řeknu někdy jindy, až si pořádně odpočineš. Je toho opravdu hodně, co musíme ještě probrat.“
Zašklebím se. Usmívá se na mě tím nejvřelejším pohledem, ale začínám mít pocit, že přede mnou něco tají. Můj sklíčený pocit se prohlubuje s nově nabranými informacemi. Snažím se to prozatím hodit za hlavu.
„Můžu mít ještě otázku?“ nečekám na odpověď a hned spouštím. „Jak to že jste tak hodná a váš syn je takový necita?“
Slyším znovu jeden smutný výdech. „Je to dlouhý příběh, meldanya,“ vymluví se. „Půjdu teď za ním a oznámím mu, že všichni jste mými hosty. Dostanete napít, najíst a čisté šaty. Se svými elfy vás pošlu k Vílím vodopádům, kde se budete moci opláchnout.“
Paní vstává od stolu a chce odejít.
„Má to něco společného s jeho očima?“ nedám se odbít.
„Ty jsi opravdu zvědavé děvče, že?“ usměje se. „Nastane pravý čas, kdy ti řeknu jeho příběh. Možná pak pochopíš, proč je takový, jaký je.“
„Dobrá. Děkuji vám za všechno, má paní.“
„Ještě jedna věc by tu byla. Nildon mi řekl, že jste sebou přivedli démona…“
„On není skutečný démon. Je prokletý.“
„Ano, to mi došlo. Ale bohužel nese sebou zlou auru. Nemohu ho proto pustit ke společnému stolu. Bude muset zůstat zavřený v tunelech.“
„Je to můj přítel, takže jestli tam má zůstat on, tak já také.“
„Cánë,“ usměje se znovu a vydává se na odchod.

Doprovázená Zelenookým… tedy Nildonem, jak ho pojmenovala královna, scházíme kamenné schody do tunelů s celami. Všichni už netrpělivě přešlapují na místech a obávají se toho nejhoršího.
„Řikám vám, že jí popravili,“ spustí hraničářka. „Kdybyste slyšeli, co mu řekla. Pěkně mu to ta holka nandala. Nezdá se, ale je v ní něco odvážnýho.“
„To nebylo odvážné, ale bláhové,“ zamračí se Sidney. „Jestli jí to stálo život, co myslíte, že čeká nás? Mohli jsme vyjednávat, ale takhle jsme odsouzeni k smrti.“
„Stěžujte si,“ ohradí se princ z vedlejší cely. „Vy máte ještě šanci odsedět si pár let tady, ale můj ortel už je podepsaný kvůli nějaké hloupé vodě s duchy.“
„To je jen tvoje vina, ty tupče,“ přidává se Gilbert s hlavou přilepenou mezi kovové tyče. „Kdyby si pokračoval v cestě a nemáchal se v tý posvátný břečce, mohli sme už bejt na půl cesty k městu.“
Strhává se slovní potyčka. Elfové, kteří hlídají vězně, se jim jen potají smějí. Jejich hlasy se odráží od hladkých stěn točitého tunelu a doléhají až k nám.
Hm, asi bychom si měli pospíšit,“ pomyslím si a přidám do kroku.
Zastavuji se hned u prvních dveří s vězněm. Za těmi se skrývá Jarod. Sedí tiše na dřevěné posteli se založenýma rukama a něco si mumlá sám pro sebe. Vůbec se nevěnuje slovnímu souboji mezi ostatními. Ti jsou do hádky tak zabraní, že si mě ani nevšimli.
„Jarode,“ zašeptám přes mříže.
Jeho zmučený pohled se zvedá ke mně. Na malý okamžik mám pocit, že vidím vějířky kolem jeho očí, jakoby se usmál. Okamžitě vstává a přichází blíž ke dveřím. „Co se stalo?“
„Všechno ti to hned řeknu, jen musím uklidnit ostatní,“ usměju se na něj. „Myslím, že jsme z toho venku.“
Jarod na mě chvíli nevěřícně civí. Takovou zprávu ode mě určitě nečekal. Přecházím dál k ostatním celám a ukončuju tuhle válku slov a sprostých urážek.
„To stačí!“ okřikuji je.
Všichni tuhnou na místě, jakoby právě viděli ducha.
„Angelio, ty jsi naživu,“ raduje se Misley.
„A vy budete taky,“ usměji se a obrátím pohled k Tobbienovi. „Všichni.“
Vidím velikou úlevu v jeho tmavomodrém pohledu. Nildon se na mě podívá se svazkem klíčů v ruce. Na rozkaz královny má pokyny mě poslouchat. Přikyvuji jeho směrem a on začíná odemykat zámky.
„A co víc, už nejste vězni, ale hosté veliké Eamë Tungë. Dostanete jídlo, pití i oblečení.“
„To mě pos… Jak se ti tohle povedlo?“ zvolá radostně Gilbert a při vycházení z cely nezapomene trochu Nildona poškádlit drcnutím svého ostrého lokte.
„A na jak dlouho?“
„To nevím. To nejspíš bude záležet na reakci krále, ale jsme pod její ochranou.“
Jen co Zelenooký pouští Tobbiena z jeho cely, princ se ke mně přihrne a zvedá mě v pevném náručí nad kamennou podlahu. Jeho rty se znovu tisknou k těm mým jako včera večer na balkoně, ale tentokrát jen na malý okamžik. Má moc práce s radováním se, a proto mě zase rychle pouští na podlahu. Jeho pozitivní naladění mě nutí k úsměvu.
„Ty jí věříš?“ zeptá se nejistě Misley.
„Heri Eamë je úctyhodná žena. Trochu jsem na ni spoléhal, když nás odváděli,“ zaručí se Sailon. „Bude mi ctí znovu spatřit její krásu.“
„No jo, tak se nerozplyň, ušoplesku,“ zchladí ho netaktní žoldák. „Tak kde je to žrádlo a víno, co ty šašku?“ drcne znovu do Nildona.
„Gilberte, chovej se slušně, nebo mu řeknu, ať tě okamžitě zavře zpátky,“ zatvrdím se.
„A jej, jedno vyhrání z tebe hned nedělá panovnici, holka. Nějak ti vyrostl frňák nahoru, co?“

„Vděčíš jí za svůj život nebo alespoň několik ušetřených desítek let v tomhle žaláři, tak se podle toho chovej,“ zastává se mě Jarod skrz mříže. „Všichni jí vděčíme.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top