Element života - Kapitola 2 (část 2/2)


Je těžké dostat se na druhou stranu. Převis je natolik úzký, že nám paty vyčuhují do prázdna. Stačí špatně šlápnout nebo se jen nevhodně chytit a cesta dolů bude rychlejší, než když kácí strom. Většina skupiny je už ale naštěstí v bezpečí na druhé straně. Vidím, jak dětinská Cassie poskakuje se starým lišákem. Je to jakoby nám zrovna nešlo o život. Je to zvláštní, ale uklidňuje mě to.
Tobbienova noha se najednou smekne po nerovném povrchu skály a několik úlomků se s rachotem a hlasitou ozvěnou skutálí přímo do propasti až k nohám nepřátel. Netrvá to ani pár vteřin a ti nás brzy zpozorují. Jejich jedovaté šípy nám nemilosrdně začínají prolétávat kolem hlav. Kvůli zrádné cestě, která se line ještě několik metrů podél strmého útesu, se ovšem nedá přidat na rychlosti.
Chytám se dalšího výklenku nad mou hlavou, když ucítím, jak mi do boku vystřelí palčivá bolest. Nedá se to vydržet a já se pouštím. Na poslední chvíli se rukama zachytávám o převis a nohou se zarážím v mále prasklině pod ním. Zvláštní je, že první věc, která mi prolétne hlavou, není to, jaké mě provází štěstí, ale to, že necítím žádnou bolest od spálených dlaní. Jsou zcela uzdravené. Páni, takže démon nakonec nelhal.
Princ se ke mně polekaně otáčí a snaží se mi podat pomocnou ruku. Tím se zase vracím zpátky do nebezpečné reality. Jsem v šoku, takže nedokážu ani pořádně vnímat, co se děje kolem mě.
„Běž dál!“ pobízí prince démon. „Já jí pomůžu, ale musíte nás krýt.“
Sailon a ostatní, kteří už stojí pevně nohama na zemi, okamžitě vytahují své luky a šípy a snaží se nás ochránit před další palbou. Ruce – uzdravené nebo ne – mi už vypovídají službu. Nakonec měl tenhle necita pravdu a já tu umřu. Zvedám k němu hlavu. Přivazuje se ke kamenné stěně a pomalu se ke mně slaňuje dolů. Jeho horká ruka mě pevně chytá kolem pasu. Cítím jeho dech za krkem. Má příjemnou a zároveň mámivou vůni. Už začínám blouznit. Jeho stisk mi ovšem rychle připomíná ránu na mém boku a to mě vrací zpátky.
„Udržíš se mi kolem krku?“ ptá se.
Sleduji jeho ruku, která mě svírá, jak nejpevněji dokáže. Nemůžu vnímat, co mi říká. Soustředím se jen na to, že mě neudrží a přijde kvůli mně o život. Pohledem šlehnu k té druhé ruce, kterou se pevně drží lana. Je tu něco jiného, čeho jsem si předtím nevšimla. Přes obě ruce má natažené rukavice, které získal od krále jako dar na cestu.
„Angelio, musíš mě teď poslouchat. Alespoň jednou.“
Jak uslyším své jméno vyslovené jeho hromovým hlasem, vracím se zpátky… k němu. „Myslím, že to zvládnu,“ vydechnu bezduše. Neohrabaně přehazuji svoji ruku kolem jeho ramen a moje tvář se ocitá naproti té jeho. Je najednou tak blízko. S tlakem na srdci začnu dýchat rychleji. Možná je to tím jedem nebo tím jeho děsivým a zároveň tajemným pohledem. Očividně si všímám, jak se mračí.
„Teď musíš zůstat při smyslech, jinak umřeme spolu. Rozumíš?“
Přikyvuji a ovíjím kolem něj i svou druhou ruku. Přitisknutá na jeho brnění s hlavou zabořenou v havraních vlasech vyčuhujících z dlouhého šálu, se slaňujeme do Města skeletonů. Naše životy visí na zlomku vteřiny. Jen co se nohama dotknu země, démon mě popadá za ruku a pomáhá mi přeběhnout ke kolmo stojící stěně, ke které jsme měli původně namířeno. Jeho černý plášť nás chrání před zraky nemrtvých dostatečně dlouho.
„Vylez mi na záda a pokus se nespadnout,“ poručí mi znovu hromový hlas.
Poslušně propletu ruce kolem jeho hrudníku. Díky rukavicím velké síly začíná rychle šplhat do bezpečí. Konečně jsme u cíle. Pociťuji náhlý nával vyčerpání. Kolena se mi podlamují a já padám do orosené trávy.
„Musíme ji rychle dostat k vodě.“
„Je to jen škrábnutí,“ lapám po dechu.
Někdo mi zvedá hlavu a pokládá si ji do klína. Vzhlédnu a vidím tu pobledlou tvář posetou drobnými jizvičkami, která patří Misley. Snažím se udržet si čistou mysl a oči otevřené. V tu chvíli mě ty žhavé ruce zvednou do náruče. Hlava mi klesá na jeho kovový hrudník.
„Kostlivci mají otrávené šípy,“ spustí démon a jeho hrudník se pod mou hlavou nadme. Dokážu to cítit i přes to brnění. „Musíme jí, co nejdřív dát lék, nebo zemře.“
„Myslím, že cítím vodu,“ řekne princ a ukáže mezi stromy na severovýchod. „Dole v údolí. Tímhle směrem. Nemělo by to být daleko.“
„Výborně, princi, nakonec nám jste přeci jen užitečný,“ prohodí spěšně s oblíbeným sarkastickým podtónem a otáčí se ke skupině. „S Misley a Darttem připravte tábořiště. Několik metrů na sever je v údolí hor stará zřícenina. Sailone, s ostatními najděte Berské byliny a udělejte lektvar. Hned jak bude hotový, mi ho přineste do údolí k Lesní řece.“
„To bude hračka,“ zazubí se rezavý lišák. „Měmu nosu žádné bylinky neuniknou.“
Sidney se společně se Sailonem a malou Cassie vydávají prohledávat lesy. Iluzionistka doprovázená zvědem pokračuje směrem, kterým je démon navedl.
Jen Tobbien stojí na místě a se zahořklým výrazem zírá na démona. „A ty jdeš dělat co?“
„Odnesu ji k řece a pokusím se jí pomoci.“
„Proč nemůžu jít s vámi? Můžu pomoc…“
„Není moc času na dohady. Nebyl by si mi tam k ničemu. Ona potřebuje hlavně teplo, takže hni svým zhýčkaným zadkem a rozdělej oheň.“
Princ chvíli zaraženě civí s nespokojeným výrazem ve tváři. Není zvyklí na takové jednání. Se zdviženým prstem se mu chystá pohrozit.
„Hned!“ okřikne ho přísně démon.
Nakonec Tobbien ustupuje a nechává démona odejít. Sám pak odchází svým směrem.

Cítím každý démonův krok. Nevím, jak dlouho už jdeme hustým lesem, ale to kolíbání mě začíná pomalu uspávat. Už mě neobklopuje teplo vycházející z jeho objetí, ale jen chladná hlína pod hlavou. Někde v blízkosti slyším šumět vodu.
Jsem o něco klidnější, ale najednou se před mýma očima začíná rozprostírat tma. Příjemný zvuk vody se mění v šustění křídel. Ze země, ze stromů, dokonce i z oblohy vylézají démoni v černých hábitech. Nemají žádné tváře a jejich havraní křídla mě sekají do obličeje. Odháním je rukama a křičím hrůzou do tmy. Ty pevné horké ruce mě znovu přiráží k zemi, ale tentokrát obličejem dolů. Začínám naříkat zoufalstvím. Mám pocit, že se z toho pocitu bezmoci zblázním. Chci, aby odešli, aby už utichl ten řezavý zvuk, aby to konečně přestalo bolet.
„Omlouvám se za nepohodlí,“ ozve se ze tmy bručivý hlas. Démonův hlas poznám kdekoliv, ale ani jeho přítomnost mě neutěšuje. Jeho dlouhé prsty mi trhají korzet. Znovu cítím tu krutou bolest na boku, když mi vytahuje šíp z krvácející rány. „Neboj se. To co vidíš, není skutečné. Brzy to bude zase v pořádku. Jen teď nesmíš spát.“
Jeho hlas je teď tak zvláštně příjemný, ale zní, jakoby přicházel z velké dálky. Ztrácím se ve svých halucinacích. Přesto se ho snažím poslechnout, ale moje víčka si jdou nemilosrdně naproti.
„Jsem unavená. Prý odejdou, když budu spát…“
„Nesmíš je poslechnout. Oni nejsou skuteční. Když usneš, tak umřeš! Pokus se poslouchat můj hlas, ano?“
Jen zamručím a tisknu víčka k sobě.
„Angelio!“ vykřikne.
Znovu je otevírám a snažím se vnímat, co mi říká. „Tak dobře…“
„Budu ti vyprávět příběh. Je o jednom chlapci, který se jmenoval Jarod. Když dosáhl plnoletosti, velice se podobal Tobbienovi. Byl výbušný, krásný, ctižádostivý, paličatý a také velmi namyšlený a arogantní. Myslel si, že mu patří celý svět a všechno, co je na něm. Časem se zamiloval do krásné čarodějky, ale jejich osudem bylo nikdy nebýt spolu. Jeho hrdost mu ovšem nedovolila ji jen tak nechat odejít. Stále se jí dvořil a obtěžoval ji tak dlouho, dokud se nestala nejhorší událost v jeho životě. Tehdy na něj seslala mocnou kletbu, při níž z něj udělala nestvůru.“
„Příběh ze života, že, zlato?“ ptá se ženský hlas.
Ten hlas nedokážu přiřadit k žádné tváři. Patří totiž šermířce Sondře, která se zrovna procházela po lese, když zaslechla hlasy. Má dlouhé světle hnědé vlasy svázané v culíku a šedou čelenku přes čelo. Oblečená je v kožených kalhotách a trup jí obepíná červené triko do půlky stehen s koženým páskem přes boky. Ruce jí chrání rukavice hnědé barvy.
Své lesklé ostří přikládá k démonovu krku. Ten se ode mě odklání a hází za sebe měšec s penězi. „Vezmi si peníze a odejdi,“ spustí ledově klidným hlasem.
„Nechci tvoje peníze,“ namítá Sondra a posměšně zakroutí hlavou. „Nech tu dívku na pokoji, démone.“
„Pokud ji nechám, tak zemře.“
„Říkám ti naposledy – jdi od ní,“ přidává na důraznosti. Její hlas je přísný. Nevěří mu, že se mi snaží pomoci a já nemám dost sil, abych cokoliv řekla.
Démonovy tajemné oči se zadívají za ní. Spatří Gilberta, jak se potichu plíží k nim. Pouští mě a pomalu se staví na nohy. „Tak dobře,“ zvedá odevzdaně ruce vzhůru a pečlivě si hlídá její pozornost.
V tu chvíli ji žoldák pevně chytá za rameno a druhou rukou jí přikládá pod krk dýku. „Vidim, že du právě včas,“ kření se svým pokřiveným úsměvem v chomáči černých vousů. „Zahoď ten meč, květinko, nebo ti podříznu tvůj krásnej krček.“
„Proč mu pomáháš?“ zavrčí Sondra a pouští svůj meč na zem.
„Nebudeš tomu věřit, ale někdy je to docela fajn chlap, když zrovna nemluví.“
Démon nevnímá Gilbertovu poznámku a okamžitě si ke mně zase kleká. Cítím se lépe, když opět cítím ten hřejivý pocit, jak se dotýká mých zad a snaží se zastavit krvácení.
Z křoví se po chvíli vypotácí Sidney ve své lidské podobě. „Uvařil jsem pro ni elixír znovuzrození,“ vykoktá se zaraženým pohledem na žoldáka držícího šermířku. „Jsi zpátky, spratku.“
„Ahoj liščí dědku, chyběl sem ti?“
Démon zahořkle zafuní a vytrhne lektvar z mystikovy natažené ruky. Cítím, jak mě pomalu otáčí zase na záda. Jeho ruka podepírá mou skleslou hlavu. Po chvíli mi po rtech stéká horká tekutina se sladkou příchutí. Těžkopádně polknu pár doušků, které se nějak prodraly přes ten obrovský knedlík, který mám usazený v krku. Znovu mě obklopuje teplo, když mě bere do náruče.

Myslím, že jsem na okamžik usnula. I když úplně přesně nevím, na jak dlouho to vlastně bylo. Ale když otevírám oči, všude kolem mě je ticho až na Gilbertovo vrzavé chrápání odrážející se od polorozpadlých zdí zříceniny. Vnímám teplé světlo rozdělaného ohně. Chci se k němu otočit, ale najednou mi chladná ruka přikládá dlaň na ústa a pod krkem ucítím hrot ostří.
„Tiš-še, ať neprobudíš-š kamarády,“ zašišlá skřípavý hlas.
Daří se mi rozeznat rysy díky světlu přicházejícímu od táboráku. Je to muž se zjizvenou tváří, kterou se snaží skrýt pod tmavou kapucí. V jeho očích nevidím nic jiného než krev a smrt.
Nestačím se ani rozkoukat a uvědomit si, co se vlastně děje, když mě zvuk ledového ostří nutí k ucuknutí. Ozývá se krátké zasýpání a nezvaný host padá obličejem k zemi. Za jeho zády spatřuji siluetu démona, která vytahuje meč z nepřítelových zad a otírá ho do svého roucha. Vyděšeně se vyvlékám z vrahových rukou a s vytřeštěným pohledem civím na ten temný stín, co se nade mnou sklání. Čekám nějakou reakci ve stylu ‚Zase další potíže, Angelio. Jsi jako magnet.‘ Anebo se jen otočí s nabručeným zafuněním a odejde.
„Hlavně nekřič, ať zbytečně neprobudíš ostatní,“ řekne tiše. Jeho hlas vůbec nezní ostře nebo rozkazovačně, a pak mi vyráží dech svou otázkou: „Jsi v pořádku?“
Zírám ještě krátkou chvíli, než se mi daří vstřebat jeho slova. On se opravdu zajímá o to, jestli mi nic není? Kde jsou ty urážky a ponížení?
Neohrabaně se stavím na nohy. „Ještě nevím,“ vydechnu roztěkaně. „Dej mi chvilku.“
Ale démon na nic nečeká a vpaluje mi další starostlivou otázku: „Jak se cítíš?“
Páni. Tolik péče z jeho strany už asi nezvládnu unést. Uculím se nad vlastní myšlenkou a zvedám k němu pohled. Jsem trochu rozlámaná a ještě pořád rozespalá, ale jinak je mi lépe. Rána na mém boku už skoro nebolí a mohu se volně hýbat.
„Už dobře,“ přikývnu. „Děkuji za záchranu… dvakrát.“
„Za to mi děkovat nemusíš. Sidney udělal ten lektvar. Já tě jen vytáhnul z té škarpy. Takže jsme si teď kvit.“
Že by konečně uznal, že tehdy v lese jsem mu zachránila život? Hm, ale nahlas to nikdy neřekne. Přesto mě to nutí k vítěznému pošklebku.
„Tak dobře. Tak ti poděkuji alespoň za ten příběh.“
Démon se otáčí zády k mé maličkosti a chytí mrtvolu násilníka za nohy, aby ji mohl odtáhnout o něco dál od tábora. Když se vrací zpátky, opětuje mi jeden nerozeznatelný pohled a sedá si k rozdělanému ohni.
„Ty si ho pamatuješ?“
„Úplně celý,“ odpovídám. Snažím se s ním navázat oční kontakt, ale stále uhýbá pohledem. Nervózně se zakusuji do spodního rtu, když mi na jazyk přichází to jméno. „Jarode.“
Konečně ke mně zvedá ten tajemný pohled plný smutku, zklamání, bolesti a utrpení. „Člověk s tímto jménem zemřel už před sedmi lety.“
Jeho jinak hromový hlas je teď tišší. Snaží se rozdmýchat oheň v uhasínajícím ohništi a přihazuje tam několik suchých polínek, které ihned začne olizovat hřejivý oheň. Promnu si zmrzlé a ztuhlé paže a sedám si vedle něj.
„Možná ano,“ usmívám se. „Ale nebyl to člověk, který by stál za záchranu. Nemám tě moc ráda, ale zachránil si mi život. Udělal by to samé i on?“
Došlo mi, že to jeho neomalené chování a netaktní vyjadřování je jen obrana před světem a utrpením, které se skrývá v jeho srdci. Zachránil mi život, takže i když s jeho jednáním s lidmi nesouhlasím, jsem mu vděčná. Něco se tím změnilo. Začínám vnímat jeho pocity o něco silněji. Jakoby se semnou propojil a já konečně můžu vidět do nitra jeho duše. Ten příběh byla brána, díky které se mi otevřel a pustil mě dál, než chtěl. Myslím, že jsem první za hodně dlouhý čas.
„Věřím, že mé kroky vedou bohové,“ vydechuje smutně a zadívá se do plápolajících plamenů. „Ať už vedou jakkoliv křivými a temnými uličkami. Mnohému mě tahle zkušenost naučila. Proto jsem takový, jaký jsem.“
Elegantní cestou se opět vyhýbá přímě odpovědi. Rozumím tomu, co mi chce říct. Nepřímo se snaží ospravedlnit svoje chování, ale nemá zapotřebí škemrat o odpuštění.
„Důležité je, že jsi uvnitř dobrý,“ šeptem podpořím jeho myšlenku se smutným podtónem a letmo se dotknu jeho ruky. Tím si získávám jeho pozornost. „I když většinu času si vážně hulvát,“ postesknu si, ale nakonec k němu mířím s pozitivním úšklebkem. „Teď už to začínám konečně chápat. Omlouvám se za to, co jsem řekla v tom lese.“
„Nepatřím k těm, kteří by se litovali. Jsem zastánce toho, že lidé by si měli stát za svými činy i slovy, takže se neomlouvej,“ zavrčí s potemnělým pohledem. „Stálo mě to velkou cenu. A tím nemyslím jen svou tvář, ale hlavně svou rodinu, přátelé, domov… Proto mi nezbývá nic jiného, než se odkazovat na tyhle myšlenky.“
Tajemně se rozhlédne po krajině kolem sebe. Nevšímám si toho a smutně klopím pohled do země. Vím, co to znamená přijít o rodinu. Stále si živě pamatuji tu bolest… Zatřesu se. Při těchto myšlenkách se do mě vždycky pustí zima. Promnu si ruce a znovu k němu zvednu nenápadně pohled.
Soucítím s ním. Znovu sahám po jeho ruce, ale tentokrát už ji nepouštím. Tak příjemně hřeje a odhání to vtíravé mrazení v zádech pryč. Tentokrát už se ke mně ani po tomto gestu neotočí. Jen dál šťourá dlouhým klackem v rozžhavených uhlících.
Nechávám se hřát jeho teplem a po krátké odmlce k němu znovu zvedám tázavý pohled. „Odkud jsi?“
„Můj domov byl dlouhá léta klášter tady ve Fallengateu,“ odpovídá a znovu zesmutní. Opět z jeho slov vnímám to obkročné vyhýbání se přímé odpovědi. „Nechali mě tam odvést, potom co…“
Chápavě přikývnu. Nemusí svou větu dokončovat, aby mi došlo, co chce říct. Přesto se nechci vzdát odpovědi o jeho původu. „Kde je tvá rodina?“
Najednou nastává hrobové ticho. Jarod  se dívá do plamenů, které se odrážejí v jeho skleněných očích, a mlčí. Cítím, jak jeho tělo pod mým dotykem tuhne. Vymaní se z mého sevření a vstává od táboráku.
Je to jasné. Už jsem zašla až příliš daleko za vymezenou rudou čáru jeho tajemného soukromí. Už tak jsem se pohybovala na tenkém ledě. Páni, dozvěděla jsem se o něm tolik nového. Už se na něj nikdy nebudu dívat stejně jako doposud. Nemá cenu dál rozškrabávat staré jizvy.
„Myslím, že chvíli vydrží,“ odbíhá od tématu. Je mi jasné, že mluví o táborovém plamenu. „Měla bys jít zase spát. Dnešek byl dost namáhavý pro nás všechny a nikdo nebude mít náladu tě táhnout na zádech jako břemeno. Docela se proneseš.“
Už jsem se začínala bát, že ten neomalený hrubián někam odešel. Naštěstí mě démon… tedy vlastně Jarod opět utvrdil v tom, že je pořád tady, jen dostal nové jméno. S tímto vědomím se překuluji na bok a zavírám oči ke spánku.

Hned dalšího rána se nám Hromový hvozd představuje v celé své kráse a dostává svého jména. Ohlušující rány přicházející od Spletitých skalisek na jihovýchodě a Trnitých hor pokračujících dál na jihozápad jsou způsobené kladivy horníků, kteří tu už od brzkého rána pilně pracují na své živobytí kutáním drahých kamenů ze samotného srdce hor.
Zvedám hlavu a vzhlížím k obloze. Slunce už pomalu vychází za horami. Začíná prosvítat mezi zelenými listy stromů a odráží se od stříbrné hladiny vody v údolí. Konečně jsme byli v té hezčí části Fallengateu. I přes hlasité rány si užívám ten pocit slunce na své pokožce.
Ovšem zřícenina na kopci, průzračná voda v údolí a krásná lesní krajina nejsou to jediné, co ranní slunce ozářilo. V mechu pod tábořištěm se pomalu rozkládá mrtvola muže ze včerejší noci. Všichni osadníci tábora se tam postupně začínají seskupovat.
„Po něm jsem tu pásla,“ říká známý hlas. Patří té ženě, co se včera snažila nevědomky zabránit Jarodovi mi pomoci. Musela přenocovat v táboře s námi. „Za živého bych ve městě získala šest zlatých.“
„Promiň, že sme se nenechali rači zabít, abysme ti nekazili plány,“ namítá ironicky Gilbert.
Šermířka na něj jen nepřátelsky zavrčí. Vstávám od vyhasnutého ohniště a scházím kopec k ostatním.
„Vítej zpátky, Angelio,“ usměje se na mě žlutými zuby Misley. V jasném slunci konečně nabírá barvu, když jí paprsky vyčarují na nose a tvářích roztomilé pihy.
Sondra se otáčí k Jarodovi. „Omlouvám se za to včerejší nedorozumění, ale v těchto končinách si nemůže být nikdo jistý, kdo je na jaké straně. Hlavně když…“
„Jasně, chápu,“ odsekává nabručeně Jarod. „Je odtud město daleko?“
„Čtyři dny cesty na sever, ale dřív po cestě potkáte vesnici Narshu, která leží na Dlouhé řece. Jedině přes ni se dostanete přes vodu. A dva dny na západ je Lesní osada. Je to krásné místo, pokud nespěcháte, stojí za to se tam podívat.“
„Jdeme do města,“ zavelí Jarod.
„Se zásobami na tom nejsme zrovna nejlépe. Máme za sebou dvoudenní cestu a půlku zásob jsme museli nechat v Zapovězeném lese, protože bychom ji nepřenesli,“ začne si stěžovat zvěd s nechutí v hlase. „Stěží vydrží na dva dny. Měli bychom se raději zastavit v Lesní osadě.“
„A ztratit další den zbytečným obcházením?“ zasupí rozčílený démon. „Podívejte se na sebe. Jste úplní budižkničemové, lenoši a nenažranci. Neumíte si rozvrhnout jídlo na pár dnů, jste nevycvičení, nedokážete držet při sobě ani spolupracovat. Neporazíme démony jako je Alter Ego nebo drak, když nebudeme jednotní a budeme myslet jen na jídlo a spánek. Ve městě je spousta možností, jak na tom zapracovat.“
„Mohl to říct o něco jemněji, ale má pravdu,“ přitakává Cassandra a několikrát dlouze přikývne hlavou. Na její tváři se stále zračí ten dětský úsměv. Neurazil by ji ani, kdyby se o to skutečně snažil.
„Odpojit se od party kvůli pár zlatejm nebylo dobrý rozhodnutí,“ přidává se Trishia. „Až ve městě prodáme ty kůže, s Gilbertem rozdělíme peníze mezi všechny rovnym dílem.“
Gilbert se zhluboka nadechuje, aby se ohradil proti hraničářčinu rozhodnutí, o kterém očividně neměl ani tušení, ale její přísný pohled mu ústa znovu zavře, aniž by z nich vyšla jediná nesouhlasná hláska kromě podrážděného zavrčení.
Jarod mlčí. Mlčí dlouho a jen zírá zpříma do Trishiina obličeje. Po té pohlédne i na Gilberta a ostatní. Zdá se být překvapený. Po chvíli svěšuje ramena a uvolňuje své pevné postavení. „Dobrá,“ přikývne a jeho hlas je stále plný překvapení, které se snaží skrýt. „Vážím si vašeho rozhodnutí,“ pokračuje. „Je to správný krok pro dobro naší výpravy. Sondro, zavedeš nás do Malabernu?“
Dívka poraženě vydechne: „Dobře.“

Opuštěné trosky v malé skalní usedlosti uprostřed lesů byly skvělým úkrytem přesně jak Jarod předpokládal. Bylo to hlavně díky tomu, že stály na kopci mezi skalami, odkud vedla jen jedna cesta. Bohužel díky tomu jsme se museli i tou samou cestou vrátit a obejít skalní ostrůvek z jihu. Než jsme se konečně mohli otočit naším směrem na sever podél stěn ostrých skal, uplynul skoro celý den. Chůze po svých byla pro některé členy výpravy mnohem víc vyčerpávající, než se z hřbetu koně mohlo zprvu zdát.
Já jsem jednou z nich, ale nedávám na sobě nic znát. Nemám chuť poslouchat Jarodovy hloupé připomínky, takže se snažím ze sebe vydat maximum i přes tu bolest. Najednou mě píchne v boku a já se musím zastavit a rozdýchat to. Pokládám si ruku na zraněné místo od šípu a na mé ruce ulpí krev. Myslím, že rána se pod upnutým korzetem zase otevřela.
„Pomůžu ti,“ spěchá mi na pomoc princ a podepře mě.
„Děkuju,“ přikyvuji a rychle otírám krev do černých kalhot. Nechci, aby si o mě někdo dělal ještě větší starosti. Neohrabaně pokračuji v cestě s jednou rukou omotanou kolem princových ramen a tou druhou přiraženou na krvácejícím zranění.
„Myslím, že je to zbytečné,“ zašeptá Tobbien, když se snažíme dohnat zbytek výpravy, a zádumčivě se na mě dívá. „Umím bojovat a v příšerách se taky dobře vyznám.“
Kvůli bodavé bolesti se nedokážu soustředit na jeho slova. Zvedám hlavu a spatřuji trhliny jasné oblohy mezi mohutnými korunami zelených stromů. Pod nohama se nám plazí pruhy hedvábně trávy, kterou zdobí drobné kvítky nejbarevnějších rostlin. Jediné co kazí tuhle příjemnou atmosféru, jsou ohlušující rány přicházející ze všech stran.
„Asi mi každou chvíli praskne hlava!“ lamentuje Gilbert a ohání se svým mečem do prázdna.
„Uklidni se,“ okřikne ho hraničářka. „Tyhle lidi si musej nějak vydělat stejně jako my.“
Opět se ozve jen hluboké zavrčení.
Jarod se otáčí ke mně a Tobbienovi. „Vy dva vzadu, hněte sebou.“
„Není jí dobře,“ namítá princ a pomáhá mi se posadit do mechu pod jeden vysoký dub. „Jdeme déle než půl dne. Měli bychom si udělat alespoň krátkou přestávku.“
Jarod na jeho návrh nic neodpoví. Mlčky se sebere a jde k nám.
„Přinesu ti trochu vody,“ řekne princ a na chvíli odejde.
„Co se děje?“ zeptá se Jarod a sklání se ke mně.
„Nic, to bude dobré. Jen potřebuji popadnout dech,“ zalžu.
Jarod na moje slova nedává a odtahuje moji dlaň z rány. „Krvácíš,“ konstatuje tiše. „Věděl jsem, že není dobrý nápad tě opět oblékat do toho těsného oblečení.“
„Opět oblékat? Někdo mě z toho snad svlékal?“
„A jak myslíš, že jsem tě měl ošetřit? Oblečenou?“ zakroutí nechápavě hlavou a pokrčí rameny. „Nicméně bude asi lepší, když si ho znovu svlékneš. Mám náhradní košili. Bude ti sice velká, ale rána v ní bude moc alespoň dýchat.“
„Tady to je,“ ozve se za démonovými zády a Tobbien se ke mně začne natahovat s kalíškem vody.
„Děkuji,“ usměju se a vezmu ho do ruky.
Jarod vytáhne z batohu černou plátěnou košili a podá mi ji. „Slečna bude asi chtít trochu soukromí,“ zavrčí směrem k princovi.
Ten jen mlčky se zahořklým výrazem odejde. Stejně jako mě už i jemu došlo, že nemá cenu se s démonem dohadovat.
„A ty tu zůstaneš?“
„Musím ti ještě ošetřit tu ránu.“
„No… jasně,“ ušklíbnu se.
Dokonce i od Sidneyho by mi hrozilo větší nebezpečí, že mě bude okukovat nebo osahávat, než od Jaroda, a to mě rozesměje, vezmeme-li v potaz, že Sidney je jen starý lišák. Poslušně se otáčím a nechávám si rozšněrovat korzet… Tedy démon se s tím zas tak neplácá. Vytahuje kapesní nožík a přejíždí s ním přes stehy. Znovu cítím jeho teplé ruce, jak mi jemně mnou okolí rány.
„To je příjemné,“ přemýšlím nahlas.
V tu chvíli vnímám, jak se jeho prsty zastavují. „Už je to hotové, tak se obleč,“ zavrčí, sebere se a odejde. „Budeme vyrážet.“
Co ho tak popudilo na mé reakci? Copak si nedokáže připustit, že umí dělat i hezké a příjemné věci? Hm, je to hlupák, ale nemá cenu se tím zaobírat. Sbírám černou košili ze země a rychle si ji přetahuji přes hlavu. Je z příjemného materiálu, který udržuje stálou teplotu. Její cípy zastrkuji za pásek kožených kalhot a jsem připravená zase vyrazit.
„Nelíbí se mi, jak se kolem tebe motá,“ poznamenává Tobbien a pomáhá mi se postavit na nohy.
„Nemotá se kolem mě. Jen jsem vykročila na tuhle výpravu špatnou nohou a potřebovala jsem jeho pomoc.“
„Hm,“ zamručí princ.
„Proč jste tak podrážděný, princi?“ zašklebím se a přidávám na kroku, když ostatní zase pokračují v cestě.
„Jsi milá holka a on je zrůda, co vydává rozkazy. Nechápu, že si to ostatní nechají líbit. Nejsem jediný, kdo se tady umí ohánět zbraněmi.“
„A slovy,“ zašklebím se při vzpomínce na potyčku s Dryádou, kterou princ celou prospal.
„Cože?“
Mhouřím oči a otáčím se k němu. „Musíš pochopit, že nejde jenom o to, jak umíme bojovat jako jednotlivci, ale hlavně jako tým.“
Ušklíbne se a výsměšně se zadívá do mé tváře, jako by se mi snažil naznačit, že mé názory jsou hloupé a naivní. Ostatně nebyl by první.
Zamračím se a odvracím svůj pohled od jeho tváře. „Nedívej se na mě tak.“
„Nemrač se,“ chichotá se a vesele mě poplácá po hlavě. „Nemyslel jsem to nijak zle. Líbíš se mi.“
Obracím se k němu se zaraženým pohledem. Mile se na mě usmívá a hypnotizuje mě nebesky modrýma očima. Nedá mi to a úsměv mu oplácím.
„Ty mě taky.“
„To rád slyším.“
S přihlouplým úsměvem na tváři a hřejivým pocitem na hrudníku pokračuji po lesní cestě v zádech démona. Můj pohled se zabodne do jeho kulhavé chůze. Budí to ve mně smíšené pocity a úsměv se opět vydává na ústup. Pořád musím myslet na ten příběh, na jeho životní příběh.
Rychle zakroutím hlavou a snažím se na to už znovu nemyslet. Naše cesta akorát začíná prudce zatáčet na sever, když v naší blízkosti zaslechnu praskání větví a šustění suchého listí. Zastavuji se a letmo chytám Tobbiena za zápěstí, aby se zastavil. Otáčí se ke mně s tázavým pohledem.
„Slyšíš to?“ zeptám se.
„Slyším jen rány přicházející z hor,“ odpovídá princ, když se zaposlouchá do zvuků kolem nás.
V tu chvíli ze všech stran vybíhá několik zbojníků, kteří nás ihned obkličují s kušemi mířícími přímo do našich obličejů. Jeden z nich, co má hustou hnědou bradku, se dlouze usměje.
„Prosil bych penízky.“
Jarod, který stojí vepředu, ihned sahá po měšci, který měl za pasem. Je mu jasné, že žádné další potíže nepotřebujeme. Ale měšec není na svém místě. Pravděpodobně ho nechal u Lesní řeky, když se snažil zbavit šermířky. Smutně vydechuje a jeho obrněná ruka pevně sevře meč.
„Nemáme žádné peníze,“ ohrazuje se Misley. „Ale můžeme nabídnout i jiné kvality.“ Laškovně zvedne obočí a přistoupí k ozbrojenému muži blíž. Má prázdné ruce a v tom kusu látky, který nazývá šaty, jen těžko nějakou schovala.
Proč tolik riskuje?
Vousatý chlapík se na ni usměje. „Tebe znám. Párkrát jsem zavítal do nevěstince v sousední zemi. Nicméně naše motto zní: Bohatým brát a chudé… zabíjet. Nejsme přeci žádná charita. Ale jestli tě to utěší, přijdeš na řadu, až ostatní zabiju.“
„Jistě…“ pousměje se tajemně Misley.
Najednou muž s bradkou ztuhne na místě a překvapeně se rozhlíží před sebou. Všichni mu zaražený pohled opětujeme. Jako by nás přehlížel.
„Co se to děje?“ zavrčí a začne před sebou máchat kuší.
Otáčím se překvapeně k iluzionistce. Na tváři má jedovatý úsměv a její tetování se začíná pohybovat. Tančí po celých jejích zádech a promítá se v různých obrazcích. Všichni otupěle stojí na místě a navzájem na sebe posílají tázavé pohledy. Ani Jarod si není úplně jistý, co se to právě děje, ale muži, kteří nás přepadli, jakoby ztratili zájem o nás a začali si všímat něčeho docela jiného, co jsme my ostatní neviděli. Někteří začali kušemi mířit na sebe navzájem. Jiní je zahazovali do mechu a začali utíkat. Ostatní zase jančili na místě. Jakoby se všichni dočista zbláznili.
„Misley, co se to děje?“
Otáčí se ke mně se šibalským úšklebkem. „Moje kouzla spočívají v tom, že lidem dokážu ukázat to, co chci, aby viděli. Můžou to být věci krásné, ale i strašné,“ odpovídá a natahuje ke mně ruku. „Chceš to vidět?“
Neváhám a chytám ji za rozevřenou dlaň. Všímám si, že černý inkoust z jejích zad se pomalu slévá a přes její ruku se přesouvá na tu mou.
V tu chvíli jakoby se moje oči otevřely do docela jiného světa. Je plný chaosu. Temné nebe jakoby padalo na zem. Je to velmi depresivní a strašidelné. Jeden muž v zelené kapuci, co poskakuje na místě, je obklopen pavouky, kteří se po něm sápají a zahryzávají se do čerstvého masa. Čím víc jich ze sebe shodí, tím horoucněji se vracejí. Vlci, co jim od úst ukapávají sliny, se ženou za dalšími z nich. Jejich šípy proti nim nezmůžou nic, a tak zahazují své kuše a vydávají se na úprk.
„Jsme pro ně teď neviditelní,“ usmívá se na mě Misley.
Otáčím hlavu k jejich vůdci s mohutným plnovousem. Ten stále stojí zmateně na místě a těká očima sem a tam. Jeho iluzi ovšem nevidím.
„Co vidí on?“
„Nic. Nejhorší strach lidí je právě z nicoty. Momentálně stojí ve tmě a kolem něj je jen prázdnota.“
„Myslím, že jste se už dost pobavily, dámy,“ ozývá se odněkud. Ten hlas poznávám. Je to ten zahořklý hromový tenor.
Pouštím se její hubené ruky a obracím se k Jarodovi. Ten jen dlouze vydechuje. Někdy mi to připadá, že se snad nudí, i když já jsem zcela uchvácená mocí těchto lidí.
„Jdeme dál.“
Zamračím se. Jarod se zastaví a namísto následování ostatních, kteří pokračují již v cestě, jde ke mně.
„Je ti dobře?“
„Ne, myslím, že by ta rána potřebovala pořádně vyčistit,“ zamručím nevrle s podrážděným pohledem zabodnutým do jeho obličeje.
„Jsi pěkně protivná malá holka.“
„Asi jsem od tebe něco odkoukala.“
Opět se ozve zavrčení vycházející z hloubky jeho hrudníku. „Počkejte,“ zvedá ruku a otáčí se k ostatním. „Myslím, že není fér, abych rozhodoval za všechny, takže budeme hlasovat o tom, jestli jít do Lesní osady a zbytečně si tak prodlužovat cestu, nebo pokračovat dál do města.“
Všichni zmlknout a chvíli na něj bezduše civí. Já je v tom nevědomky následuju s vykulenýma očima mířenýma přímo na něj. Očividně je mu to nepříjemné, a tak rychle pokračuje.
„Kdo je pro Lesní osadu?“
Po krátké chvíli ticha se již zvedají první ruce. Patří Darttovi a Tobbienovi. Nakonec se k nim přidávají ještě Gilbert, Misley a Sidneyho tlapka.
„A kdo je pro to jít rovnou do Malabernu?“
Zvednou se ruce Trishii, Cassandry a samozřejmě Jaroda. Sailon se zdržuje hlasování, protože by vůči ostatním nebylo příliš ohleduplné. Jako elf toho nepotřebuje moc sníst a přesto se skoro nikdy neunaví. Sondra také nehlasuje. Nechce se plést do záležitostí naší výpravy. Už tak ji stojíme dost peněz a času. A já nehlasuji, protože pořád ještě civím a můj hlas pro nebo proti by toho stejně už moc nezměnil. Je rozhodnuto.
„Dobrá, je to pět proti třem. Jde se do Lesní osady.“
Konečně se objevují úsměvy na tvářích i těch nejzatrpklejších účastníků našeho dobrodružství a na té Jarodově se vůbec nic nemění. Jak jinak.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top