Element života - Kapitola 2 (část 1/2)

Fallengate

Zapovězený les zpočátku nevypadá příliš děsivě. Možná je trochu temnější než jiné lesy a občas tu z tajemných zákoutí vychází podivné zvuky. Ale celkem vzato příliš nedostál svému jménu. Stromy se tu tváří docela normálně, dokonce příjemně šumí v chladném vánku. Právě díky slabému větru, který se mi dostává pod šaty, mě mrazí v zádech. Možná nedokážu ocenit hrůzu tohohle lesa kvůli někomu, kdo mě děsí tisíckrát víc. Je to ten maskovaný muž v kápi s netaktním jednáním, který pomalu kluše na svém vraníkovi. Sleduji ho a přemýšlím, čím je tak jiný, než ostatní jeho druhu. V hlavě mi pořád šrotují slova, která mi vnukla malá Cassie: ‚Nebyl to vždycky démon, Angie. V jeho žilách koluje modrá krev.‘
Nebyl to vždycky démon? Tak co se mu stalo?
„Není to zase tak zlé,“ zakření se Tobbien a mrkne na mě. „Co myslíš, Angelio?“
Nevnímám Tobbienovu otázku. Můj pohled je upřený do zad záhadného netvora, jenž věrně vede svého koně přede mnou a ostražitě sleduje každý pohyb ve zdánlivě spícím lese. Najednou se Temný stín – jak se jmenuje jeho kůň – zastavuje a jeho jezdec zvedá pravou ruku na znamení, že se máme zastavit.
Před našima očima mezi černými stromy bez listí se rozléhá rozcestí do tří směrů. Ať se moje oči podívají po jakékoliv cestě, nedá se dohlédnout dál než na dva metry. Jsou schované pod hustou mlhou mísenou s čirou temnotou.
„Myslím, že je čas se rozdělit,“ spustí lišák.
Tohle rozhodnutí mě nepříjemně píchne u srdce. Už takhle jsme dost slabí, natož když se rozdělíme. Ale zdá se, že ostatní s ním souhlasí.
„Když to nejde jinak,“ přikyvuje syčivým hlasem Dartt a otáčí se k celé partě. „Já, Misley a Trishia pojedeme napravo.“
„Já beru děcko a čokla,“ zabručí nevychovaný Gilbert a podívá se na Cassandru a Sidneyho. „a pojedeme nalevo.“
„Dobrá tedy,“ souhlasí Sailon. „My pojedeme středem. Na konci lesa se sejdeme.“
Jsem trochu překvapená, že celou dobu panovačný démon mlčí a poslušně následuje elfa tajemnou bránou z mrtvých stromů hlouběji do lesa.

Cesta se zdá být nekonečná. Les je stále temnější a děsivější a mlha je hustší a chladnější. Zatřesu se. Začínají mi drkotat zuby. Přes ramena si za jízdy přehodím bílé plátno.
„To už je noc?“ zajíkám se.
„Tady v lesích je pořád noc,“ odpovídá stroze démon.
Odtrhávám pohled od vysokých korun stromů a obracím se k němu se zaraženým pohledem. Ani ne kvůli tomu, co řekl, ale že se mnou vůbec promluvil, aniž by mě zrovna odstrkával z cesty. Nedívá se na mě, ale drží se u mě blízko. Dává bedlivý pozor, abychom se vzájemně neztratili v husté mlze.
Jak galantní,“ pomyslím si a protočím oči.
Najednou se jeho černý oř opět zastavuje a obrněná ruka černou ostnatou rukavicí hrubě chytá mého koně za uzdu, aby také zastavil.
„Co se děje?“ ptám se nejistě.
„Ticho!“ zavrčí na mě tlumeným hlasem.
Polekaně polknu. Jeho hromový hlas mě děsí, i když zrovna šeptá. Je pořád tak neomalený skoro jako Gilbert. Raději ustupuji s pokřiveným výrazem ve tváři.
„Co je to za zvuky?“ zašeptá Tobbien a také se zamračí. Ležérně usazený v sedle svého koně povýšenecky požvykuje ulomenou větvičku. Jeho postoj není zrovna učebnicový, ale docela se mi líbí jeho nadnesenost a sebevědomí. Je to k pobavení.
„To jsou… stromy,“ vydechne starostlivě Sailon a na jeho hladkém čele se objevuje vráska, ale jen na chvíli, než jeho tvář opět ztuhne.
„Stromy?“ zamračí se znovu Tobbien a nejistě se rozhlíží po okolí.
„Jsou smutné a rozzlobené,“ pokračuje elfí princ. Tón jeho hlasu přesně odpovídá tomu, o čem mluví. Zdá se být smutný a vyděšený tak jako oni. „Naše přítomnost je rozrušila.“
„Cože?“ zavrčí nechápavě Tobbien a odhazuje větývku do temnoty lesa, jakoby se tím snad snažil složit stromům svou osobní rezignaci. Na tváři se mu usadil ten nejistý výraz.
Zaposlouchávám se do toho podivného zvuku. Zní to jako vrzání měnící se ve vzdechy, které nabírá na intenzitě. Jako by se stromy samy od sebe pohybovaly a komunikovaly mezi sebou. Jakoby si vyprávěly o své bolesti. Mám pocit, že jim také dokážu rozumět tak jako senzitivní elf. Možná je to způsobeno mou nově nabytou mocí živlu země.
V tu chvíli se za mými zády ozývá dunivá rána. Vyděšeně se otáčím přes své rameno a spatřuji haalemského prince v bezvědomí na hlinité lesní cestě. Jeho kůň vyvádí s vyděšeným výrazem v očích a nejistě přešlapuje na místě.
Zhrozím se, když jeden ze stromů skutečně povstává. Vyrve se ze země i s kořeny a svými mohutnými větvemi nás začíná ohrožovat. Brzy se k němu přidávají další. Zůstávám na místě s rukama zahryznutýma do Malidiny uzdy. Stává se ze mě kus kamene. Jsem oněmělá úžasem a děsem zároveň. Dokud se mi má – jindy věrná – klisna nevzepře a neshodí mě ze svého hřbetu.
Až na pár naražených žeber a ramene se nic hrozného nestalo. Můžu děkovat andělu strážnému, že nemám vyražený dech. Těžkopádně se plazím pryč od obrovského dřevěného monstra a kopyt rozrušených koní, kteří by mě teď mohli snadno ušlapat. V tu chvíli ji spatřuji. Přímo přede mnou stojí spoře oděná žena.
Její kůže je světle zelená jako mladé dubové lístky. Mé husté vlnité tmavě hnědé vlasy, které dosahují až k jejím kotníkům. Mezi pramínky má zapletené kvítky květin a listy stromů. Po jejím těle jsou namalované různé ornamenty, které mi připomínají ty, které na sobě měla Sorontur. Pravděpodobně je to něco, co je spojuje s přírodou. Má na sobě zvláštní šaty, které jakoby splývaly s jejím tělem. Na vzhled vypadají jako kůra stromu. Načež si uvědomuji, že tahle žena nestojí na zemi, ale její tělo vyčnívá z jednoho kmenu osamělého dubu. Sama se svým zevnějškem vypadá jako jeden ze stromů. Znám ji z chůviných povídaček. Nazývá se Dryáda.
Zmatek kolem mě nabírá na obrátkách. Sailon a démon se brání proti útokům dřevěných obrů, ale tím je ještě víc vyburcují k boji. Zvedám hlavu a spatřím ten nejvyšší dub, jaký jsem v životě viděla, jak se žene přímo na mě. V tu chvíli se přede mě staví démon. Natahuje ruce a začíná se soustředit. Rychle si uvědomuji, co chce udělat a co za pohromu to může způsobit. Odrážím se rukama od země a stavím se před něj, i když moje tělo odporuje bolestí.
„Ne!“ křičím a chytám ho za natažené ruce. Věřím, že teď je můj výraz dostatečně zmučený. „Jsme uprostřed lesa. Když použiješ svoji sílu, uhoříme tu.“
„Ustup!“ zatvrzuje se. Jeho oči hoří nelítostným plamenem stejně tak i jeho ruce. Děsí mě ještě víc. „Už jednou jsem ti řekl, že když neumíš bojovat, tak mi nezacláněj.“
„NE!“ namítnu tvrdě. Ruce mě pálí až do masa, ale přesto tomuhle náfukovi už neustoupím. Závisí na tom životy všech.
Mohla bych odpřisáhnout, že v jednu chvíli jsem zaslechla jakési zavrčení, které vycházelo z hloubi jeho hrdla. Vyprošťuje ruce z mého sevření a pevně mě chytá za to bolavé rameno. Tentokrát do mě strká tvrději než předtím a vyřazuje mě ze scény. Jeho tvář se v tuhle chvíli schází s tou Dryády. Objevuje se žhnoucí zlatorudá záře a z démonových rukou začínají šlehat mocné plameny. Z Dryádčina hrdla se derou bolestné skřeky a zoufalé volání, které trhá duši na kusy. Stane se to, čeho jsem se obávala nejvíc. Zmatené a rozrušené stromy se neohrabaně motají v přímých plamenech, dokud několik z nich nechytne.  Ty se začínají zuřivě odrážet od stojících velikánů kolem hliněné cesty, dokud plameny nepohltí i je.
Démon ustupuje. Všímám si, že v jeho očích už není ten tvrdý výraz, kterým se mě snažil zastrašit. Je poněkud zmatený. Jeho plán nevychází, tak jak si představoval, a konečně si začíná uvědomovat, co způsobil. Pozdě.
„Sailone!“ vykřikne směrem k elfovi. „Ty umíš mluvit se stromy, tak jim něco řekni!“
Ten nerozvážně přikyvuje. Zdá se, jakoby ho něco bolelo. „Oni trpí. Cítím jejich bolest.“
Elfové jsou velmi senzitivní, co se přírody týče. Tohle nadělení mu musí způsobovat obrovskou bolest. Možná větší než tu kterou právě pociťuji já. Cítím zápach spáleného masa, který mi zvedá žaludek, když si uvědomím, že se jedná o mé ruce. Prohlédnu si je. Není to nic hezkého. Ta bolest je skoro neúnosná.
V tu chvíli Sailon už dál neunese tíhu bolesti hořících stromů a kleká k zemi. Démon mu nabízí svou pomocnou ruku a podepře ho. V jeho očích spatřuji ztracenost.
Sleduji tu útrpnou scenérii a pomalu se odděluji od svých smyslů. Nesmím myslet na bolest. Zatínám zuby a snažím se si promítnout v hlavě, jak by se dalo uniknout z téhle pekelné situace.
„Voda. No jistě. Tobbien…“ vydechnu nadšeně a ihned se otáčím za sebe. Ovšem on stále leží v bezvědomí na zemi. Rozbíhám se jeho směrem, abych se alespoň pokusila ho vzkřísit. Vypadá to, že je naše poslední naděje.
„Tobbiene,“ šeptám znovu a svírám jeho bezvládný obličej v objetí. „Probuď se.“
Nereaguje. Horko mě pomalu začíná oslabovat. Nával bolesti se snoubí s návalem zoufalství. Bezútěšně pohupuji jeho bezvládným tělem ve svém náručí a znovu zvedám pohled k hrůznému představení.
Nebudu brečet!“ zapřísáhne mě moje podvědomí ruku v ruce s postrádanou hrdostí.
Stromy se ohánějí hořícími větvemi kolem sebe a tím se jim nechtíc daří rozehnat oheň všude kolem nás. Jsme uvězněni v jeho sevření a už není cesty ven.
Copak takhle to může dopadnout? Sotva jsme vyšli z rodného útočiště. Máme umřít hned na první větší akci v téhle bohem zapomenuté zemi? „Ale no tak, Angelio, přemýšlej trochu.,“ kárá mě podvědomí a kroutí přitom hlavou. Copak se dá soustředit? Zvedám hlavu k hořícím velikánům. Slyším, jak žadoní o pomoc. Cítím jejich žal a bolest. Odvracím svůj pohled ke svým popáleným dlaním. Jsou rudé a kůže na nich je zvrásněná. Začínají s objevovat první bílé puchýře. Znovu se pokouším zapomenout na svou bolest a nevnímat tu jejich. Musím vymyslet, jak jí jim ulehčit. Neposlali mě sem přeci, jen abych dělala obtížný doprovod. Nedostala jsem moc země, abych jen přihlížela utrpení svých společníků nebo kohokoliv jiného. Jsme tu už jen já a démon, kteří můžou změnit průběh i závěr téhle zdánlivě bezvýchodné situace. Pokouší se utišit plameny, ale jeho nezkušenost se živlem ohně mu v tom brání. Nemáme své živly pod kontrolou. Příliš jsme si troufali a teď za to můžeme zaplatit tu nejvyšší cenu.
Roztřesenou rukou pohladím zem. Zavírám oči a soustředím se na tu zvláštní věc usídlenou v mém nitru. Cítím, jak mnou prostupují všechny duše lesa. Moje mysl se zklidňuje a tím uklidňuje i zmatená monstra na cestě. Stromy se pomalu pokládají na zem a plameny uhasínají s démonovou pomocí.
Otevírám oči a spatřuji Sailonův užaslý pohled. Vyčerpaný sedí opřený o ohořelý kmen jednoho ze stromů. Nezmůže se na slova, ale jeho pohled hovoří za vše. Děkuje mi za zažehnání bolesti způsobené nerozvážností jemu i jeho dřevěným druhům.
Jsem stále otupělá překvapením, a tak pohledem mihnu k démonovi. Ten zadupává poslední plamínky na svém plášti. Ani se neobtěžuje s poděkováním nebo starostí o raněné.
Konečně se Tobbienovi dostává vědomí. Budí se v mém náručí a překvapeně se rozhlíží. „Ta větev mě praštila do obličeje. Větev. Slyšíte?!“ panikaří.
Snažím se ho utišit a přitisknout zpátky k zemi, ale každým dotekem si způsobuji nesnesitelnou bolest. Nechávám ho proto vstát a zmateně pobíhat mezi spálenými větvemi.
Když se Sailon opět dostává zpátky do formy, což u elfů netrvá zrovna dlouho, přistoupí k princovi blíž a pomáhá mu se uklidnit. Odvádí ho k jednomu z ohořelých pařezů, kde kontroluje jeho rány.
Jsem unesena jeho dobrosrdečností a obětavostí. Ani na malý okamžik neupozorní na své utrpení. Elfové z lesního království by měli být příkladem všem lidem, kteří již zapomněli, co slovo dobrota znamená. Se zamračeným pohledem při této myšlence šlehnu k démonovi. Z dálky slyším přicházet ostatní skupiny. Zvedám se z pokleku a poháněná zuřivostí snoubenou s bolestí se stavím právě před dříve zmiňovaného. Můj pohár trpělivosti přetekl vztekem. S nemilosrdným výrazem přistupuji až k němu.
„Ty… idiote!“ spouštím. Slova ze mě lítají doslova jako blesky, což u mě není nic obvyklého. Většinou jsem bývala tichá dívka a sprostá slova nebo urážky jsem nikdy nepoužila, až do teď. „Mohl si nás všechny zabít!“
V jeho očích není ani náznak emoce. „Zvládli jsme to, ne?“ odsekne s arogantním podtónem.
„Ano, ale ne díky tobě,“ zasupím.
„Mám ti teď poděkovat? Vy holky z vesnice potřebujete uznání, abyste měly pocit, že něco znamenáte? Mám pro tebe návrat do reality – tohle z tebe nedělá nic-“
Namouduši mi v tu chvíli ruka sama od sebe vyletěla vzhůru a přistála přímo na jeho horké líci. Jeho šál úder mé ruky jistě dostatečně zbrzdil a utlumil jeho sílu, takže to pravděpodobně způsobilo bolest jenom mě. A ta se ozvala opravdu se vším všudy, když mi prolétla celým tělem od popálené dlaně.
S bolestným pokřivením tváře stahuji svou ruku k tělu, ale i přesto se mi tímto gestem neskutečně ulevilo. Konečně se můžu volně nadechnout, i když mi v tom ještě trochu brání naražená žebra.
Zaznamenávám uchechtnutí v davu. „Ta sedla,“ kření se Gilbert.
Démon na mě civí přimraženým pohledem. Přesně nerozeznám, jaké emoce se odrážejí v jeho očích, ale už není tak prázdný jako před několika minutami.
„Asi bychom si měli chvíli odpočinout,“ rozežene napjaté ticho Sailon. Jeho pohled je upřený na démona. Myslím si, že od něj čeká to nejhorší, a proto se tomu snaží zabránit tím, že se staví mezi nás a stahuje mě z démonova zorného pole na stranu. „Ošetřím zraněné, trochu se posilníme a probereme další cestu.“
Přes jeho snažení ochránit mě před problémy si paličatě odfrknu a neodpustím si jeden nepřátelský náraz do démonova ramena, když mířím k ostatním.
Au.“ Opět způsobuji bolest jen sama sobě, ale snažím se nenechat na sobě nic znát a dál už dělám tak, jak řekl elf. Přestávám mít z démona strach. Snaží se mi ublížit tělesně a hlavně duševně, ale já se nenechám rozbrečet.

„…a pak všechny stromy padly na zem, zatímco Tobbien ještě pořád spal,“ dovypráví bez jediného náznaku emoce naši příhodu Sailon. Zdá se být konečně uvolnění, i když jeho tvář se pravděpodobně neuměla smát. Snaží se zakrýt tu hrůzu skutečnosti toho příběhu vyzdvihnutím nepodstatných, ale na oko zábavných detailů.
Gilbert rozdělal malý oheň z rozpálených uhlíků, které se ještě stále povalovaly po zemi. Mám trochu strach, abychom tím nepřilákali další příšery, ale Trishia mě přesvědčila, že všechna zvířata v lese se ohně bojí. Jejím radám v tomhle ohledu budu věřit. V jejím povolání musí být hodně houževnatá a znalá. Nemá sice vytříbený slovník, ale její znalosti nejsou ani tak o chování a spisovnosti jako o tom, jak přežít i v těch nejnepříznivějších podmínkách. Dělat hraničářku na hranicích mezi Haalemem a Fallengatem chce mít opravdu silný kořínek a jistě se už setkala s ledačím.
Se zaujetím sleduji, jak Sailonovy hbité a velmi jemné ruce obvazují moje popálené dlaně. Odstín jeho pleti je dokonale sjednocený. Takhle zblízka si všímám jeho průzračně modrých očí. Na jeho tváři není jediná nedokonalost kromě těch dvou jizev na jeho bradě. Jsou dvě krátké svislé čáry.
„Říká se, že jste skvělí bojovníci.“
Zvedá ke mně usměvavý pohled. Koutky jeho úst se na zlomek sekundy zvedly vzhůru. „To ano, ale moc nebojujeme. Jsme mírumilovní a většinou si hledíme svého.“
„Tak proč ten tvrdý trénink?“ zeptám se trochu nezdvořile, ale myslím, že jsem ho tím nijak neurazila.
„Ty o tom víš. To mě trochu překvapuje.“
„Překvapuje? Proč? Není to žádné tajemství.“
„To ne, ale dívka jako ty, která ještě nikdy nevytáhla nohy z domu…“
Teď se cítím trochu uražená já.
„Omlouvám se. To ta elfí upřímnost,“ vydechne. „Vlastně jsme na tom dost podobně. Tohle je poprvé, co jsem vyrazil mimo území lesních elfů.“
„V pořádku,“ procedím mezi zuby, ale už vlastně ani nejsem nijak dotčená.
„Tvrdě trénujeme kvůli tomu, aby se o nás říkalo, že jsme dobří bojovníci, když tomu tak skutečně, nikdo si nedovolí nás napadnout,“ vysvětluje Sailon. „Je to dlouhý koloběh, ale zatím to funguje.“
„Ale ve Válce světů jste lidem nakonec pomohli.“
„Ano, protože nikdo nevěděl, proti čemu vlastně stojíme a co by nás mohlo postihnout, kdyby lidé tuhle bitvu nevyhráli.“
„Takže jste vlastně sobci,“ zavrčím.
„Nevím, co to slovo znamená. Ale soudě podle tvého tónu asi nic hezkého. Pokud odsuzuješ lesní elfy, nechtěj se seznámit s těmi z hor.“
Očividně ho má poznámka nijak nepopudila. Naopak ke mně zvedá pobavený pohled. S bělostným úsměvem sbírá všechny věci a odchází se věnovat Tobbienovi a jeho zraněním.
Taky se jen pousměju. Jiný kraj, jiný mrav. Prskám kolem sebe jen proto, že jsem ještě podrážděná z démonova výstupu. Při myšlence na něj mi úsměv na tváři tuhne a mění se v tvrdou linku.
Sedí ve stínu spícího dubu a s hlavou svěšenou brousí ostří svého meče. Je tak uzavřený sám do sebe a s nikým nekomunikuje, pokud zrovna nemá náladu poroučet nebo urážet.
„Měli bychom jít hledat koně a vyrazit na cestu,“ zmiňuji mimoděk.
Proč to zase dělám? Proč se s ním snažím komunikovat? Vím proč. Nechci, aby si myslel, že se jeho přístupem cítím nějak oslabená. Mám možná nízké sebevědomí, ale nedovolím, aby mi to bránilo v mém úkolu.
„Oni se brzy vrátí sami,“ odpovídá klidným tónem.
„O tom pochybuji,“ namítnu protivně.
Zvedá ke mně pohled a schovává meč zpátky do pouzdra. „Potři si to Dráčkem lesním. Pomáhá na popáleniny.“
„Je jedovatý.“
„Ne, když víš, jak ho použít.“
Zvedá se ze země a trhá Dráčka rostoucího v chumlu kapradí. Pečlivě ho rozmačkává v rukách a přidává k němu trochu hlíny. Zaujatě ho sleduji. Obrací se a přistupuje ke mně blíž. Trochu nejistě ustoupím. Pohledem zabloumá do mého obličeje.
„Bojíš se,“ řekne tichým hlasem. Mám pocit jako bych v jeho hlase slyšela malý náznak radosti. „To je dobře.“
„Nebojím se tě,“ štěknu. „Jenom ti nevěřím. Spálil jsi mi ruce a teď mi chceš do otevřené rány dát jed?“
„Heh, nefňukej pořád. Alespoň tě to naučí, že se nikdy nemáš stavět mezi lovce a jeho kořist.“
Neomaleně po mě vypálí svojí okovanou rukou a než se stačím rozkoukat, drží mě za zápěstí. Bez jediného slova skloní pohled k mé dlani a poté mi postupně vtírá hnědožlutou kaši pod obvazy. Sleduji práci jeho hřejivých prstů levé ruky, které vykukují z ustřižené rukavice.
Hm, asi mi nezbývá nic jiného, než mu věřit.
„Dlouho jsem přemýšlel o tom, co taková nanicovatá holka dělá na téhle výpravě. Nemáš výcvik, takže neumíš bojovat, dokonce ani v bylinkách se moc nevyznáš. Kouzla? Heh,“ vysměje se mi. „Ale teď už to chápu. Jsi srdce.“
Oslovení nanicovatá raději přecházím a tím i zbylé dodatky k mé osobě. Nenechám se už vytočit jeho netaktním chováním. „Srdce?“
„Ano. Cassandra je mozek. Gilbert má svaly. A ty jsi srdce. Jsi něžná, soucitná, spravedlivá, naivní, důvěřivá, hloupá… Jsi srdce, které čeká, až jím někdo prožene nabroušené ostří. Dlouho nepřežiješ.“
Nevěřícně na něj valím oči. Je tohle vůbec možné? Kdo se takhle chová? Pitomec. Vytrhávám svoji ruku z jeho sevření s rozhněvaným pohledem ve tváři.
„A ty jsi co? Potom co jsi předvedl tady v lese, všem došlo, že zdravým rozumem rozhodně neoplýváš. Svaly? K čemu ti jsou, když se nedokážeš ani pevně držet na nohou? O srdci ani mluvit nemusím. Nevíš, co to je cítit něco jiného než hněv, nenávist a smutek. Já možná jsem hloupá a naivní, ale nikdy nepřestanu věřit v dobro. To je totiž to jediné, co mě po smrti mých rodičů drží při životě. V co věříš ty?“
„Já jsem voják. Věřím ve vyhranou bitvu i válku.“
„Jsi jen poskok osudu. Uvnitř nevěříš v nic. Jsi už vlastně dávno mrtvý.“
Po krátké odmlce se mění tón jeho hlasu z hrubého na vytočený. „Nic o mě nevíš! Někdy mám chuť ti zakroutit krkem a to tě znám jenom pár hodin. Vytáčíš mě takovým způsobem, co se nedá popsat.“
„Nápodobně.“
Jeho levá ruka obrněná plechovou rukavicí se ke mně začíná natahovat. Vidím v jeho očích chuť chytit mě s ní pod krkem, přesto neuhnu svým kamenným pohledem ani o píď. Nemůže mi ublížit. Ne tady přede všemi.
„Podívejte se,“ ozve se ženský hlas od táborového ohně. Na chvíli to odvrací pozornost od naší výměny názorů ke koním, kteří se vrací zpáteční cestou k nám. Temný stín je vepředu a vede Sailonova grošáka, moji Malidu i Tobbienova koně zpátky k nám. Démon ke mně hodí poslední pohled. Všímám si vějířků vrásek kolem jeho očí. Směje se mi? Určitě to má být ten výsměšný úšklebek, který říká: ‚Já ti to říkal.‘ Je jak malé dítě. Ovšem malé dítě se sklony k násilí.  Upřímně si oddychuji, když opouští mou přítomnost a jde k nim.
„Kudy půjdeme? Cesta, kterou jsme šli prvně, je zablokovaná skalami,“ poznamená Trishia.
„Na druhé straně to končí stejně,“ dodává Gilbert.
„Pojedeme tudy,“ zavrčí hromový hlas. „Tak dělejte. Vyrazíme.“

Není vidět na krok. Řekla bych, že už bude hluboká noc. Nemám ani tušení jak dlouhou cestu lesem ještě budeme muset projet, abychom se dostali na druhou stranu, nebo jestli vůbec jdeme správným směrem. Ovšem démon si je cestou jistý.
„Nebojte, jdeme dobře,“ ozývá se syčivý hlas po mém boku. „Už začínám rozeznávat okolí. Chodíval jsem touhle cestou za prací do Malabernu, hlavního města Fallengateu. Je to sice dlouhá a nebezpečná cesta, ale je nejrychlejší a za ty sumy, co ve městě platí, to stojí. Díky těžbě je země bohatá na drahé kameny nevyčíslitelné hodnoty,“ zasní se zvěd a potutelně se zašklebí. „Brzy budeme u převisu. To místo se vám nebude moc líbit. Nachází se mezi Spletitými skalisky na východě a Trnitými horami na západě.“
„Co je na tom místě tak zvláštního?“
„Je tam hluboká propast. Jediné průchozí místo přes skály. V té propasti… no, uvidíte sama.“
Darttovo vyhýbání se odpovědi mě trochu leká. Co tam dole může být? Určitě nic pěkného. Ale není čas se vracet zpátky, nebo snad celé horské úseky obcházet. Smutně vydechuji a pokračuji dál v jeho stopách při ohlušujícím vytí vlků v dálce.
„Pokračujte beze mě,“ zašeptá hraničářka a odvrací koně za směrem vytí.
„Kam se chystáš?“ ptá se překvapeně Sailon. „Neměli bychom se už znovu rozdělovat.“
Trishia si jen hlasitě odfrkne. „Cejtim, že ta smečka nebude daleko,“ odpovídá. „Za jejich kůži si můžu vydělat přinejmenšim alespoň čtyři zlatý.“
„Není nad to dobře si zabojovat a ještě za to brát prachy. Znáte snad lepší práci?“ ušklíbne se žoldák a přidává se k dvojici stojící na kraji cesty. „Krasotinko, jedu s tebou.“
Trishia nic nenamítá a spolu s Gilbertem se oddělují od naší skupiny vstříc penězům z vlčích kůží. Sailon se otáčí zpátky na cestu, aby nás následoval.

Konečně už přecházíme hranici Zapovězeného lesa. Stromy začínají řídnout mezi ostrými skalisky a přes jejich koruny je vidět na oblohu, kde pluje kulatý měsíc nosíc barvu krve. Obloha má temně modrou barvu a je z většiny zahalena do černých mraků. Hvězdy přes ně nejde spatřit.
Démon se opět zastavuje a bez jediného slova seskakuje z koně. Popochází několik metrů dopředu a pomalu se ztrácí v ještě dost husté mlze. Také slézám z koně a tiše ho následuji k prudkému svahu. Vypadá to jako bychom byli na samotném konci světa. Když shlédnu do průsmyku pod námi, vidím, co skrývá tato nehostinná krajina. Dole pod strmými skalami stojí město.
Temná obloha se rozestupuje a rudý měsíc osvětluje monumentální stavbu uprostřed propadliny. Je to vysoká z kamenů postavená věž. Počkat… to nejsou kameny ale lebky. Velká spousta lebek a kostí spojená hlínou a zvířecími výkaly daly vzniknout této stavbě tyčící se k nebi. Dole pod ní je několik stanů a malých dřevěných možná i kamenných domků, které z výšky vypadají dost zchátrale a nepoužívaně… skryté v temnotě a mlze. Jediná stvoření, která mohla žít v celoroční tmě, byly kostlivci – nemrtví rytíři, kostlivý čarodějové a bojovníci. Všichni bývali kdysi lidé, ale nepoctivá aura je zahnala až sem. Nikdy nebyli skutečně živí a nikdy nebudou skutečně mrtví.
„Jsou to sice tupá stvoření poháněná pouze černou magií, ale nemůžeme tudy projít, aniž by si nás nevšimli,“ říká Cassie a zamyšleně si promne bradu s adolescentním kroucením ústy.
„Co je tohle za místo?“ zhrozím se.
„Propast skeletonů, tak to tu nazývají, je ošklivé místo. Dříve to bývalo město jako každé jiné, ale Válka si ho vzala za oběť a nakonec se tady usídlily tyhle pijavice a vybudovaly si tu vlastní impérium. Nikdo by přes něj dnes už neprošel, ale my půjdeme tudy,“ zaskřehotá Dartt a ukáže na převis na skále. Vypadá to, že pokračuje pravidelně podél ní a dá se po něm alespoň zdánlivě bezpečně projít na druhou stranu průsmyku, kde začínají Hromové lesy, aniž bychom museli přes město nemrtvých.
„Děláš si z nás srandu, že jo?“ mračí se Tobbien se svým znechuceným úšklebkem. „Rovnou můžeme skočit mezi ně a nechat se roztrhat.“
„Nic nám nehrozí, pokud půjdeme pomalu a tiše. Chodil jsem tudy už mnohokrát,“ namítá zvěd a ušklíbne se. „Nikdy nevíte, kam vás cesty můžou zavést, mladý pane.“
Jeho tvář ve svitu měsíce vypadá dost opotřebovaně. Rudé světlo se dostává i do těch nejskrytějších pórů jeho zjizveného obličeje. Jeho pokožka je dost poznamenaná. Takové jizvy jsem viděla v době moru na tvářích shailockých přistěhovalců. Byly tam i děti. Všichni museli zemřít. Po této události nezbyl jediný potomek tohoto kmene.
Oklepu se nad touto vzpomínkou. Byla jsem tehdy ještě dítě. Chůva mě přesvědčovala o tom, že se nedalo jednat jinak. Mohli jsme dopadnout stejně. Měla pravdu, i když stále chodím k Morovému stromu za vesnicí, který byl vysazen právě na jejich památku. Stojí tam sám na jednom z vysokých kopců, kterých je naše země plná. Sedám si pod jeho mohutný stín a čtu si. Čtu nahlas, aby mě slyšeli a věděli, že oni nejsou sami.
„Asi není jiná možnost,“ vydechnu smutně po krátkém odcestování mých myšlenek do starých časů. „ale koně nepřevedeme.“
„Postarám se o to,“ nabízí se Sailon. Má moc, kterou oplývají všichni elfové – umění mluvit se zvířaty. Díky ní může koně bezpečně nasměrovat domů. Stále si užívám jeho přítomnosti na téhle výpravě. Zatím byl velmi nápomocný.
„Sbohem Malido,“ poplácám jí po širokém krku a soucitně se s ní rozloučím. Spolu jsme procestovaly snad celý Ishtar. Nikdy jsem se neodvážila vyrazit za jeho hranice, ale i ty jsme spolu úspěšně překonaly a teď se musíme rozloučit. Nevím, na jak dlouho ani, jestli se vůbec ještě někdy setkáme. Nebude se Darion bát, když přijde domů sama?
Otáčím se k Sailonovi. Ten akorát zastrkává dopis za uzdu Temného stína. Pravděpodobně posílá zprávu králi. Což je dobré. Darion bude prozatím v klidu.
„Malida? To je hezké jméno,“ usměje se na mě Tobbien a odsedlává svého koně.
„Moje máma se tak jmenovala,“ odpovídám a dávám volnost jejímu koňskému hřbetu.
„Něco jsem zaslechl… o tvých rodičích. Je mi to líto.“
Hodím k němu milý úsměv a pouštím svojí klisničku z ohlávky. Bez zbytečné zátěže se jim půjde lépe a nám taky, proto odhazujeme nepotřebné věci na zem a bereme sebou jen to nejdůležitější. Konečně si strhávám tu nepohodlnou sukni. Cesta přes převis bude už tak dost náročná i bez přítěže.
První se na převis škrábe malá Cassie a svou barevnou květinu drž mezi zuby. Kočka stále sedí na jejím rameni a nezdá se, že by se bála, že spadne. Cassandra je velmi rychlá a mrštná.
Tobbien se při tom pohledu pobaveně zašklebí směrem k Sidneymu. „A co ty, lišáku?“ zeptá se ho netaktně. „Jak to chceš přejít? Nemám tě taky vzít na záda?“ pošklebuje se mu sál.
„Jsem Sidney, holomku,“ zavrčí na něj podrážděně liška. „Mám dost hrdosti na to, abych se nechal nosit.“
Tobbien na něj vykulí oči. Asi není zvyklý, aby s ním takhle někdo mluvil a už vůbec ne nějaké zvíře. To mě rozesměje.
Kolem Sidneyho těla se objevuje ohnivá záře a náhle místo lišky před námi stojí starý muž v tyrkysovém plášti. Nic už neříká a stoupá si na římsu.
„Tak už jděte!“ popohání i ostatní démon svým hlubokým hlasem.
Jen protočím oči a zašklebím se na Tobbiena. Ten se pousměje a dá mi tím najevo, že přesně ví, na co myslím. Postupně i zbytek výpravy vylézá na převis a opatrně pokračuje po úzké cestě podél nerovné skály. Tobbien, já a démon jdeme v tomhle pořadí jako poslední. Princ mi z převisu podává ruku a zádumčivě se na mě uculí. S pokerovou tváří ji přijímám a vylézám za ním. Démon jde na konci, aby nás mohl ze zálohy peskovat, ať se hneme. Jak jinak.

Mezitím, co absolvujeme nebezpečnou cestu přes tenký výčnělek na skále, hraničářka a žoldák si užívají svůj lov. Po denní rutině stahování vlků z kůže se chtějí vydat zpátky a následovat naši skupinu, ale v tu chvíli Trishia něco zavětří.
„Co cejtíš?“ ptá se zvědavě Gilbert.
„Blízko je medvěd,“ odpovídá. „To jsou krásný tři zlatý navíc.“
„Tak deme.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top