Element života - Kapitola 1 (část 2/2)


Lidé v sále mlčí jako přidušení, dokonce se ani neodvažují šuškat si za jeho zády, i když v jejich tvářích čtu, jak moc by chtěli. I já mám zatajený dech. Otáčím se k mluvčímu. Ten s vytřeštěnýma očima plnýma strachu sleduje muže kulhajícího směrem k nám. Očividně je z toho hodně na rozpacích.
Královští vojáci okamžitě sahají po svých mečích, ale démon si toho nevšímá. Král zvedne ruku na znamení, že mají schovat své zbraně.
„P… prosím,“ vybízí ho koktavě mluvčí. Pergament v jeho ruce se komíhá jako by visel ve vánici. „P… přistup… t… te… tedy… blíž.“
Tajemný démon dokonce nevěnuje pozornost ani jemu. Vychází schody rovnou ke králi. Pozorně je sleduji. Král se na něj na malý okamžik usměje a démon se hned potom ukloní.
Skutečně ho zná. Nevěřícně přemítám ve své mysli, co ho donutilo k tomu vyzvat na tento úkol někoho takového. Možná kvůli tomu, že dobře znal území, na která se chystáme vydat. Ale může mu věřit? Možná právě z toho důvodu jsou tu i další společníci, kteří mají zařídit pevnost celého úkolu a doprovázet nás na naší cestě. Z přemítání mě vyruší králův hlas.
„Dávám ti rukavice nesoucí tíhu světa. Díky nim projdeš každou horou a prostoupíš všemi překážkami. Nyní se postav vedle elfa.“
Držím pohled zabodnutý do země. Nechci na něj neslušně zírat, ale moje neukojitelná zvědavost mi to nedovoluje a já bezmyšlenkovitě zvedám oči vzhůru. Jako kdyby to ucítil, otáčí ke mně svou tvář.
Musím pootevřít ústa, aby se mi do plic dostalo trochu vzduchu, protože ztrácím dech. V jeho očích je cosi, čeho jsem si předtím dost dobře nevšimla. Je v nich tolik zármutku a nenávisti zároveň. Jsem tak fascinovaná. Přála bych si vědět víc. Nedokážu odrhnout pohled od jeho obličeje a těch tajemných očí. V tom zlomku okamžiku uslyším křupnutí a jeho tvář se odvrací od té mé.
Skláním pohled po jeho postavě a narážím na pěst jeho ruky, kterou drtivě svírá a je přitom slyšet jasné vrzání jeho kožené rukavice. Vím, že jsem na něj neměla tak civět. Jsem naštvaná sama na sebe.
Staví se vedle Sailona, jak mu řekl král, a Sorontur k němu ihned přistupuje. Všímám si, že na její tváři už není ten milý úsměv jako předtím. Pravdou je, že druidové a elfové si prostě nerozuměli s těmihle stvořeními z podsvětí. Je to vrozené.
„Nyní ti bude dána síla ohně.“
Všude se rozprostírá hřejivé oranžové světlo, ale nedokážu si vychutnat jeho příjemnou sílu na své pokožce. Jsem až příliš zamyšlená nad tím, proč ten tvor přišel mezi nás. Třeba opravdu nejsou všichni takoví, jako mi chůva vyprávěla. Tento musí být jiný. To, že tu teď stojí, znamená, že mu věří i král. To má pro mě velikou hodnostu.
„Nyní odříkejte přísahu.“
Hrdě zvedám hlavu a jemně se kousnu do rtu. Vždy jsem snila o tom, že jednou budu moci králi složit přísahu. Jakoukoliv.
Všichni čtyři k němu přistupujeme. Princ Tobbien se na mě nepřiměřeně lepí. Nebudu si namlouvat, že je mi to nepříjemné. Jen se sama pro sebe usměju. Král zvedá velký lexikon plný jmen lidí, elfů i jiných přízračných stvoření, kteří položili svůj život za ochranu naší vlasti. Všichni na ni sborově pokládáme ruku.
„Odevzdáváme věrnost našemu králi k nohám naší země. Slibujeme, že nekonečnou moc živlů použijeme pouze pro dobro, a až nastane čas, dobrovolně ho odevzdáme do rukou přírody. Tak přísaháme.“
Jednohlasně odříkáme přísahu. To nejjednodušší už je tedy za námi a nastává ta horší část. Dostát svému slibu a zachránit nebohou princeznu Glandilu.
„Na cestě vás bude provázet těchto šest přizvaných hrdinů,“ pokračuje král a rukou pokyne k šesti mužům a ženám, kteří nás sledují.
Počkat… Je jich vlastně jenom pět. Kromě toho jedna z nich je malá dívenka, které nebude více než Elin. Zmateně tikám mezi těmi tvářemi a tou královou, ale odpovědi se mi nedostane.
„Přeji vám hodně štěstí a zdaření mise. Nyní nastal ten pravý čas…“
„Na odchod,“ zahřmí znovu ten tajuplný hlas a muž v černé kápi se rychlou kulhavou chůzí vydává ke dveřím.
Všichni k němu obracíme zaražené pohledy. Je tak neomalený a lehkomyslný. Tenhle že má zachránit princeznu? Velmi vtipné. Zašklebím se sama pro sebe.
„Běžte,“ pobídne nás stejně zaražený král.
Na jeho rozkaz vyrážíme za temným stínem démona. Dav se rozestupuje s velkými ovacemi na naši počest a my máme volnou cestu před bránu, kde na nás čekají koně. Ponurý rytíř má stejně temného vraníka, který je také vzpurný a démonický jako jeho majitel. Na nikoho nečeká a už je na cestě na sever k Zapovězenému lesu, který roste na hranicích se sousední zemí Fallengate.
Panovník Zatrar je velký volnomyšlenkář, a tak se příliš nezatěžuje nějakým nařizováním pravidel a zákonů, což se na Fallengateu hodně podepsalo. Na druhou stranu je tam výborný magický průmysl. Většina mocných čarodějů, alchymistů i zaklínačů pochází právě z této země. Díky bujným lesům a skalám (které pokrývají většinu území) bohatých na byliny a drahé křišťály je to skvělé místo na pokusy a rozvoj magických znalostí. Dokonce si tu kouzelníci vybudovali vlastní město, jehož centrem je Magická věž, podle které je pojmenováno.
Bohužel pro většinu obyvatel sousedních zemí je skoro nemožné tuto zemi byť jen navštívit kvůli vysoké kriminalitě v lesích pokrývajících hranice států a také kvůli různým příšerám, které je obývají. Jak jsem říkala na začátku, má to co dočinění s vedením země.
„Hodně štěstí,“ ozve se za mými zády.
Otáčím svůj zaseknutý pohled od zad démona a mé oči ustrnou v Darionově rozjasněné tváři. Přišel se semnou rozloučit.
„Díky, Darione,“ usměju se a pevně ho přivinu ke svému hrudníku. Je tak vysoký, že ho skoro objímám kolem pasu.
„Buď statečná a hlavně se v pořádku vrať. Táta by jen těžko sehnal dalšího výborného alchymistu, co vyrábí tak dobré léky a sladkou zmrzlinu.“
Zasměji se. „Vůbec ti na mě nezáleží,“ plácnu ho do ruky.
„Budeš mi chybět,“ vydechne. „Připravil jsem Malidu, aby vydržela, co nejdelší cestu. Vyčistil jsem jí kopyta a pořádně nakrmil, takže byste měly obě být v pořádku.“
„Taky se mi bude stýskat, ale nemusíš se o mě bát,“ soucitně mu pokládám ruku na líci. „Brzy se vrátím, ale teď už musím jít.“
„No jasně, tak se měj.“
Nelením a škrábu se na svého bělouše se stříbrolesklou hřívou.
V tu chvíli slyším poznámku muže, který patřil mezi těch šest… vlastně pět přizvaných lidí, o kterých král mluvil. Je to vysoký muž se snědou kůží. Jeho pohled je zabodnutý do huňaté lišky se zářivě rezavou srstí. „To s náma de i ten prašivej čokl?“
V tu chvíli se liška zastavuje a zvedne k němu hlavu. „Jsem liška a ne pes. Takový blechami prolezlý hlupák mi nemá co říkat, že jsem prašivý,“ zafuní pohrdavě zvíře a rychle vybíhá na cestu.
Muž s pomalovaným obličejem a snědou kůží chvíli oněměle zírá před sebe. Asi ho stejně jako mě překvapilo, že ta liška umí mluvit. Najednou se obrací směrem, jakým utekla. „Já nemám blechy!“ zakřičí a poškrábá se při tom na krku.
Musím se pobaveně ušklíbnout. Zdá se, že na cestě bude opravdu zábava. Myslím, že na tuhle výpravu budu ještě dlouho vzpomínat. No uznejte, liška, co umí mluvit?
Naproti tomu se ten Darionův výraz zdá plný starostí. Naposledy se útěšně usměji do jeho roztomilé tváře a vyrážím v patách svých nových tajemných společníků. Brzy se k nám připojují i ostatní, jen co se rozloučí s příbuznými a přáteli.

Dlouhá cesta nás vede přes prázdné pláně. Slunce září vysoko na nebi. Je poslední slunečný den tohohle roku. V poslední době se takových dnů mnoho nevidí (maximálně tři až čtyři na začátku léta). Zvedám obličej k slunné obloze a užívám si hřejivé paprsky na své bledé tváři.
„Nazdárek krasavice,“ ušklíbne se Gilbert – žoldák, který se nechal na misi najmout kvůli královským penězům. Byl to ten muž, co měl hloupé řeč ohledně Sidneyho, ryšavého lišáka, v Damelonu.
Má husté černé vlasy stažené do malého drdolu svázaného hnědou šňůrkou. Na čele má stočenou čelenku také hnědé barvy. Pod ní jsou úzké černé oči a snědá tvář je skryta v hustém černém plnovousu. Jeho levá ruka je zvrásněná jakoby ji postihl velký požár.
Je oblečený v kůži a ověšený nejrůznějšími druhy ručních zbraní. Na zádech má připevněné dlouhé kopí se širokým bodcem zbroušeným a prohnutým na jedné straně a pod ním uvázanou rudou stuhu. U pasu se mu pohupuje meč, který tvarem připomíná spíš dlouhou šavli bez rukojeti. Místo ní je spodní část meče omotaná černou látkou a pevně stažená.
Jeho slova patřila Trishie, která se živila jako hraničářka. Taková dívka by se ho jen těžko lekla.
S překrásnou olivovou pletí, zelenohnědýma očima a dlouhými hnědými vlasy patří k těm krásnějším dívkám v zemi. Ovšem její krása se nemůže rovnat s její bojovnou a nebojácnou náturou.
Jen se ušklíbne a odfrkne si: „Dej si odchod.“
„Neboj se,“ zakření se sebevědomě Gilbert. „Já ti neublížim.“
„Bát se tebe?“ uchechtne se Trishia a dál se dívá před sebe s klidem ve tváři. „Před hodinou jsem zabila a stáhla medvěda dvakrát tak velkého, a to ani neměl hloupé poznámky.“
Pobídne svého koně a pokračuje vpřed. Gilbert se jen pousměje. Vzpurnost a sebevědomí hraničářky ho jakýmsi způsobem přitahuje. Není stejná jako ostatní dívky, s kterými se již setkal.
Sleduji je zpovzdálí, ale nijak nevěnuji pozornost jejich zvláštnímu rozhovoru. Hledím si svého a v hlavě přemítám o naší výpravě. Z mého zamyšlení mě ruší známý hlas.
„An. Ge. Lio,“ zašklebí se princ Tobbien, který pomalu kluše na hnědém oři vedle mě.
Zvedám k němu zaražený pohled a usměju se. Pramen mých bělavých vlasů mi při tom sklouzne do tváře. Mlčky si ho odhrnu a zamrkám šedýma očima.
„Ahoj,“ přikyvuji. „Ty jsi Tobbien, že?“
Přitaká a neupřímně se zaraduje. „Páni, takže umíš mluvit.“
Nesměle se pousměji. Po mém druhém boku se ozývá dupot kopyt elfova grošáka. Tento muž – tedy elf – se ještě ani jednou trochu neusmál. Je to trochu strašidelné a zároveň smutné. Na tak pěknou tvář přeci patří úsměv.
„Já jsem Sailon,“ představuje se, ale jeho výraz je stále neměnný.
Otáčím svůj pohled k němu a nesměle se usměji. „Ahoj. Já jsem Angelia a tohle je Tobbien.“
Po představení odvracím své oči od dvojice milých společníků k jezdci přede mnou. Poklidně kluše na mohutném vraníkovi a nechává nás stále pár metrů za sebou.
Pobízím svojí klisničku, aby jela rychleji, a doháním toho samotáře. Ani se na mě nepodívá. Odkašlávám si, abych upoutala jeho pozornost, ale opět se dočkám jen ignorace.
„Ahoj,“ spouštím nakonec. „Jak se jmenuješ?“
Nic. Nestojím mu ani za jediný pohled. Dokonce ani za to, aby mě poslal do háje. Zamračím se a natahuji k němu svojí štíhlou ruku. Ale jen co se prsty dotknu černé zbroje, projede mnou palčivá bolest.
„Au!“ vyjeknu a rychle stahuji ruku zpátky.
Pálí jako otevřený oheň. Řekla bych, že to nebude způsobeno jenom převzetím živlu ohně. Bude to jím samotným. V jeho očích bylo tolik záště a nenávisti, která musí proudit celým jeho tělem, že se dostává na povrch v palčivém množství. Doslova.
Je tak zvláštní. Uzavřený se svým vztekem a smutkem sám do sebe. Jaké je to takhle žít? Hm, třeba se mýlím a mé první dojmy jsou nesprávné.
Svým gestem jsem si vybojovala jeho letmý pohled. Kolem jeho očí se objevují vrásky – mračí se – potom se opět otáčí a přidává na rychlosti, aby byl ode mě dál. Zmateně za ním otáčím hlavu.
„Nech ho být,“ namítá tenký dívčí hlásek, který ke mně přichází z pravé strany.
Otáčím jeho směrem hlavu a spatřuji to dítě, které stálo s ostatními pod pódiem. Je to dívka s pobaveným úšklebkem na tváři. Má dlouhé stříbrné vlasy do půlky zad a kolem krku světle modrou šálu. To ale není jediná věc, která se kolem jejího krku ovíjí. Na rameni jí sedí sněhově bílá kočka s velkýma modrýma očima, jako má její majitelka. Torzo dívky obepínají upnuté bleděmodré šaty s rolákem a dlouhými rukávy. Dosahují do půlky jejích stehen. Na nohách nemá žádné boty. Řekla bych, že podle její tváře ji není víc jak dvanáct let. V ruce svírá modro-rudou květinu. Konečně si všímám, že nemá ani žádné sedlo. Jen ledabyle sedí na hřbetu koně a nohama vesele pohupuje dozadu a zase dopředu. Na její tváři se zračí ten pobavený úšklebek a při tom neustále šermuje s květinou ve svém obličeji.
Hledím na ni ještě hodnou chvíli.
„Nepotkal ho dobrý osud, i když zaslouženě,“ konstatuje dál a pokývá při tom uvědoměle hlavou. Náhle se znovu ušklíbne mým směrem. „Jmenuji se Cassandra a jsem vědma, ale ty mi můžeš říkat Cassie.“
Stále hledím do toho porcelánového obličeje pod stříbrnými vlasy. Vypadá jako krásná panenka. Nakonec mi její chování přijde úsměvné. Jsem ráda, že sem někdo přinese trochu té mladé energie. „Ráda tě poznávám Cassie. Mé jméno je Angelia.“
„Vím, kdo jsi,“ ušklíbne se znovu a pokývá hlavou. „Znám vás tady všechny.“
„Jistě, že znáš,“ usměji se na ní.
„Angelia…“ vydechne a zamýšlí se. Najednou ukáže dlouhou řadu svých krásných zubů. „Skutečně vypadáš jako anděl, Angie.“
Překvapeně na ni pohlédnu. Jako anděl? Možná. Pro někoho, kdo anděly představuje jako ženy s dlouhými bílými vlasy, světlou pletí a šedýma očima, tak pro ně asi jako anděl skutečně vypadám.
Moje matka mi tohle jméno dala, protože pro ni jsem byla darem od boha. Už s otcem ani nedoufali, že by mohli mít dítě a v tu chvíli jsem tu byla. Jen mi to dokazuje, že vždy je tu nějaká naděje.
S touto myšlenkou si vzpomenu na to, co Cassie před chvíli říkala. Smutným pohledem se zarazím do zad démona. „Co se mu stalo?“
„Nebyl to vždycky démon, Angie,“ povzdechne si. I její pohled je obrácený jeho směrem. „V jeho žilách koluje modrá krev.“
Překvapeně ji sleduji. Nejsem si tak úplně jistá tím, jak to myslí. Ovšem čas vyřešit tuhle záhadu se mi nedostane.
„Přestávka!“ zakřičí někdo vepředu. Načež všichni seskakují ze svých koní a napojí koně i sebe.
Z dálky se začíná ozývat dusot koňských kopyt. Otáčím svůj pohled tím směrem a v tu chvíli mě zamrazí. Z pustých plání se na nás žene tlupa nájezdníků v sedlech svých koní. Všichni okamžitě zpozorní a vytahují své zbraně.
Nebyla jsem vycvičena k boji. Dokonce ani nevím, jaká kouzla bych měla případně použít. Nikdy jsem netušila, že budu někdy stát proti takové situaci.
„Když neumíš bojovat, alespoň tu nezacláněj,“ zabručí hrubý hlas a horká ruka mě odstrčí na stranu.
Otáčím se za tím hlasem, ale démon beze jména se už na mě nedívá. Cassie mě chytá za ruku a odvádí mě za ozbrojenou oponu. Nejsme ovšem jediné, kdo se drží stranou. Sidney – ten rezavý lišák – také ustupuje dozadu a nenápadně se schovává za ostatní.
Je to nádherné zvíře. Nic podobného jsem za svůj život neviděla. Má hustou rezavo-rudou srst. Je o něco větší než jiné lišky. Má dlouhou srst zezadu na krku, která mu pokračuje až na hlavu mezi uši, takže mu tvoří královskou korunu. Nejzajímavější na něm ovšem bylo to, že měl hned několik ocasů.
„Copak-copak?“ zasyčí jeho směrem chraplavý hlas. Patří zvědovy, kterého zaměstnával sám náš král. Pravděpodobně nám měl usnadnit hledání cesty, protože tihle lidé znají všelijaké tajné cestičky.
Jeho vizáž o něm vypovídá hodně. Má na době červený plášť s kapucí a hnědé vysoké boty. Jeho husté černé vlasy mu padají do obličeje. V rukách svírá černou kuši a jeho úsměv je falešný tak jako většina jeho zubů.
„Copak se nechce mystikovi z Magické věže bojovat?“ pokračuje syčivým hlasem.
Mystikovi?“ zarážím se.
„Nejsem zvyklý bojovat,“ odpovídá Sidney a tajemně se pousměje. „ale jsem zvyklý vítězit.“
Dartt se jen zašklebí a přidává se k Sailonovi, který svými přesně mířenými ranami ničí jednoho nepřítele za druhým, a pomůže mu.
Ostatní se zbraněmi v pozoru čekají, až se nepřátelé dostanou blíž. Tak je to tady. První opravdová akce. A to jsme ještě ani nevyjeli za hranice. Divocí lidé z pohraničí tu okupují zdejší volná prostranství, která jsou stále ještě dost daleko od lesa.
Svírá se mi hrdlo.  Začínám pochybovat o důležitosti své osoby na této výpravě. Všichni ti lidé, co tu stojí, umí pomoci, ale já jen stojím a vyděšeně zírám před sebe.
„Znáš nějaké ochranné kouzlo?“ zeptá se mě Cassie s lehkým dloubnutím do mé ruky, aby si získala mou pozornost.
Shlédnu k ní a zamyslím se. „Jo, to nejzákladnější.“
„To myslím bude stačit.“
Chytám ji pevně za ruku a odpoutávám svého ducha od nepříjemností, které ho nemile popichují a nutí ho k pochybám. Kouzlo není nijak silné, ale na letící ostrá kopí nájezdníků a jejich rychlé šípy stačí.
Liščí mystik se také dává do pohybu. Zatím jen seděl na zemi a hleděl před sebe. Konečně vstává na všechny čtyři. Kolem jeho těla se objeví ohnivá záře. Liška se rázem mění na starého muže v tyrkysovém hábitu s dlouhými rukávy. Má rezavou bradku spletenou do copánku a holou hlavu. V uších má různobarevné náušnice. Tento stařec zdvihá ruce k nebi a začíná si pro sebe mumlat jakési zaklínadlo. Zvedá se vítr, který si pohrává s tou bradkou a volnými rukávy jeho pláště.
Divocí nájezdníci jsou stále blíž. Strachem tisknu víčka k sobě. Rozpráší nás po těchto polích ještě dřív, než se vůbec dokážeme dostat na okraj Zapovězeného lesa. Dunění kopyt se mi odráží v hlavě. Zatínám zuby a tajně se modlím, ať to přežijeme.
V tu chvíli nastává ticho. Překvapeně otevírám oči, abych se podívala před sebe. Skupina rozhořčených vzbouřenců s děsivými tvářemi je pryč. Dokonce i jejich koně jsou pryč. Nechápu, co se stalo, dokud se všichni nezačnou obracet za sebe. Nakonec i já otáčím svou hlavu za sedící liškou, která spokojeně vrtí svými ocasy a hledí na nás s veselým úšklebkem
„Dobrý čokle,“ pochválí ho Gilbert s pokřiveným úsměvem. Následně si promne nenechavé ruce. „A de se rabovat.“
Otáčím se k mystikovi a jsem unesená. Tolik ukryté síly v jednom malém zvířeti. Páni. Kam se na něj hrabu se svým základním kouzlem pro obranu. Sidney se na mě ušklíbne a staví se na všechny čtyři.
Jak Gilbert řekl tak i udělal. Během několika málo vteřin už je na cestě k jejich stanům. Tábořiště se rozpíná na západ od Spletitých skalisek – hranice mezi územím lesních elfů a Zapovězeného lesa. My ostatní ho jako ovce následujeme.
Jen co dovedu svojí klisnu na místo, moje oči spočívají na hrabivých rukách těch, jež si říkají ‚hrdinové‘. Dartt, Gilbert, Trishia, iluzionistka Misley a dokonce i Tobbien lačně probírají věci, které jim nepatří. My ostatní se šplháme zpátky na koně a sledujeme tuhle nemilou podívanou. Srdce mi z toho puká. „Cožpak nikdo z nich nezná slovo čest?
Pohled odkláním k jezdci, jenž stojí vedle mě. Je těžké rozpoznat z jeho tváře, co si zrovna myslí. Zvlášť když jí má z většiny zakrytou. Ale jeho výrazné oči mluví za vše. Vidím v nich zuřivost. Cítí se stejně jako já.
Otáčím hlavu na druhou stranu. Stojí tam Cassie a v rukách svírá své bílé kotě. Šklebí se na rabiče jedovatým úsměvem a laská kočku po zádech. „Mágové a jejich teorie, lovci se svými přízemními problémy…“ zasyčí. „S nikým si tak dobře nepopovídám jako s tebou, Lissado.“
Strnu pohledem v její ledové tváři, až mě samotné zamrazí u srdce. Ta mladá dívka, které se ještě před pár hodinami usmívala a zářila jako polední slunce, nese teď chladný výraz jako ledovec.
„Musíme jet dál,“ řekne ten známý hromový hlas. Polekám se, až mi srdce poskočí. Je tak hrubý. „Ať jsme za lesem, než se setmí.“
Jeho panovačné chování mě začíná minutu po minutě vytáčet. Co to vůbec bylo před chvílí? Jak si dovolil být ke mně tak nezdvořilý? Zvědám pohled k obloze. Dobře, musím uznat, že slunce je už na ústupu a do lesa je to ještě dobrý kus, ale stejně zastávám názor, že to mohl říct o něco jemněji.
„Vždyť je teprve chvíli po poledni,“ ohrazuje se Misley. Její dlouhé rezavohnědé vlasy poletují ve větru. Je velice hubená. Její cudné žluté šaty upozorňují na jednu zvláštnost. Holá záda vystavují tu nejmalebnější kresbu, jakou jsem kdy viděla. Gilbert se před odjezdem zmínil, že jí zná. Když spatřuji tohle a její žluté zuby schované za tenkými rty v pobledlém a nezdravém obličeji s kaštanovýma očima, nepotřebuji se ani ptát odkud, aby mi došlo, že její povolání je nevěstka. Ale měla zvláštní dar… kromě jiných.
„Nikdy nevíte, co nás může po cestě ještě potkat,“ zavrčí podrážděně démon.
Asi má pravdu. Co si pamatuji z vyprávění mé chůvy, Zapovězený les je nehostinná temná krajina s děsivými stromy, v nichž spí prokleté duše. Tak to alespoň říkávala. Pravdou ale je, že ať tak či tak máme velkou pravděpodobnost, že tam na něco špatného narazíme a bude velmi těžké se s tím nějak vypořádat, když jsme tak nesehraní a ještě neznáme vzájemnou sílu a schopnosti.
Všichni ostatní poslušně nasedávají na koně a vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství na naší cestě.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top