Zlomená srdce - Kapitola 27

http://www.zapiskyjednezlatovlasky.ml/2017/04/zlomena-srdce-kapitola-26-cast-22.html

Dopis

Slunce se odráží v jeho temně černých očích. Jeho výraz není šťastný a necítí úlevu. Jeho srdce zalévá nový smutek. Cítí, že se s ním nedokáže smířit dříve než s těmi předešlými. Tohle břemeno se s ním potáhne asi celý život. V ruce svírá svitek pergamenu, který se v jeho rukách třese, jako kdyby vlál ve větru.
Ty, které jsem znal, ještě nenahradili jiní.
Jeho hlavou se honí myšlenky. Sleduje východ zlatavého slunce na obzoru. Odráží se na modré hladině, která v jeho světle získává rudou barvu.
Pořád je, koho chránit. Pořád tu jsou mí přátelé a Sapphirehall. Pořád tu v popředí stojí ona. Ale pravdou je, že si jí nezasloužím znovu vidět. Celý svůj život jsem byl sobecký přesně, jak řekl Berion. Crysta… milovala mě takovou dobu, ale nikdy jsem k ní nebyl milý. Možná na mě stále myslí…
Bere do ruky kámen a hází ho proti klidné hladině.
Změnil jsem se v dobu, kdy už jsme oba stáli na opačných stranách. Možná na mě stále myslí, ale nedokážu vyhnat z hlavy ji a její vyznání. Vždycky to byla jen ona už od dětství, i když jsem to nedokázal poznat.
Slunce se zvedá vzhůru a mění svou barvu na tekuté zlato. Připomíná mu to barvu jejích vlasů.
Lalina, Vincent, Lydie i ostatní v Austenu… Mnoho lidí zemřelo v Laageru, ve Faithvalley… u Arcadie… Všichni měli jedno společné, byli vtaženi do války. Možná měl ten prorok pravdu, lidé jsou pošetilými zvířaty, ale mýlil se v tom, že jsou všichni stejní.
Bere do ruky další kámen a napřahuje se. Na poslední chvíli se zastavuje a pohlédne na kamínek ve své dlani.
Sice jsem myslel pouze na pomstu a vlastní sobecké důvody, proč to chci zastavit, ale nakonec jsem začal myslet i na ostatní. To mi dalo sílu v poslední bitvě. Doufám, že už nebudou žádné další bitvy. Zdá se, že Nala vede svou zemi dobře a ve světě zavládl skutečný mír.
Svěsí ramena a rozhlédne se po obzoru. Nechává kamínek spadnout vedle jeho nohy.
Možná, že moje skutečná cesta začíná až tady.

Sedí ve své pracovně. Zdá se, že si našla malou chvíli na odpočinek. Ale její mysl nikdy neodpočívá. Neuplyne jediný den, kdy by na něj nemyslela.
Marth jí stojí v zádech. „Uplynula dlouhá doba a já jsem ti ještě neřekl, jaká byla Crawfordova poslední slova,“ vydechnu poněkud zahanbeně.
„Crawfordova?“ zeptá se překvapeně Nala. „Proč bych je měla znát?“
„Patřila tobě. On něco viděl v tvé budoucnosti, když tě udeřil v tom chrámu…“
„Co to bylo?“ zeptá se zvědavě.
„To nevím,“ zakroutí hlavou Marth. „Jeho slova zněla: ‚Řekni jí, ať neztrácí naději.‘ Myslím si, že to mělo mít něco společného s tím, v jaké jsme teď situaci. Všechno se obrátilo v dobré.“
Nala se mile usměje, ale v jejích očích se stále odráží smutek.
Marth zasalutuje a dá se na odchod.
Nala se nakloní nad psací stůl. S perem v ruce si brázdí cestu po papíru. Její oči jsou zastřené, ale slíbila si, že nebude plakat. Nemá žádný důvod.
Můj nejdražší Amone, uběhl už skoro měsíc od doby, co tu nejsi. Dobře si vybavuji Berionova slova, když vyhrožoval, že srovná celý svět se zemí během sedmi dnů, takže jsem pochopila, že si nakonec uspěl.
Mírně se usměje.
Za ten měsíc se toho stalo opravdu hodně. Asi začnu tím, že jsem byla oficiálně – za dosvědčení notáře – uznána jako právoplatná dědička sapphirehallského trůnu. Není to vtipné? Kdo by si nakonec pomyslel, že se skutečně stanu královnou a přijmu svůj osud. Svého rozhodnutí nelituji. Přivedla jsem náš domov k míru. Samozřejmě to z velké části byla tvoje zásluha. Nebýt tvého odhodlaní a velké oběti, teď bych tu neseděla a nepsala tento dopis. Vlastně… s velkou pravděpodobností by nebylo čemu ani komu vládnout. Jsem ti vděčná a ani milion díků by nedokázalo splatit můj obrovský dluh vůči tobě.
Smutně si povzdechne.
Ale zpátky k událostem, které se v posledních dnech staly. Pár dnů po tom, co jsi odešel, se Kai vrátil se svým vojskem a sapphirehallskými zajatci sem, do Sapphirehallu, když se dozvěděl, že jsem ho získala pod svou správu. Ano, Amone, vyhráli! Zaplavil mě pocit štěstí a obrovská úleva, když jsem je spatřila na prahu města. Bylo to hlavně poroto, že konečně po všech těch událostech jsem viděla svého bratra.

***

Nala vychází na náměstí z citadely. Doprovází jí její osobní strážce Marth. Všichni sapphirehallští vojáci, které přivedl Kai jsou překvapeni, že vidí Nalu na postu nové císařovny Sapphirehallu. Několik vojáku přivede před její veličenstvo hlavní důstojníky. Jedním z nich je Kenta.
„Nalinko…“ vydechne s pohledem plným lítosti.
Na její tváři se při jeho reakci objeví náznak úsměvu. S tímhle výrazem se k němu rozejde blíž, ale jeho tvář se obrací k zemi.
„Královno,“ odtuší již hrubším tónem a zatne pěsti.
Nalina tvář také ztvrdne. „Přijměte mou vládu a buďte opět přijati jako čestní vojáci Sapphirehallu. Vaše činy byly učiněny v nevědomosti. Zprostím vás proto-“
„Ne,“ namítne Kentův roztřesený hlas. Jeho tvář je zahalena ve stínu. Jeho svalnatá postava se začne také třást. „Provinil jsem se tím nejvyšším hříchem. Nevěřil jsem své krvi, své nejdražší sestře. Nezasloužím si žádné slitování. Převezmu na sebe všechnu zodpovědnost i za svou jednotku, která jednala pouze pod mými rozkazy. Mohu nabídnout jenom svůj nuzný život,“ odtuší rozhodně a položí si dlaň na srdce. Přitom ani na malý okamžik nezvedne tvář vzhůru. Snaží se udržet si poslední zbytky hrdosti.
Nala ovšem dobře vidí, že mu po tvářích stékají slzy.
„Kento!“ ozve se z davu občanů, které ven vylákal příchod vojáků z východu. Je to hlas patřící Milly.
„Omlouvám se, Milly… děti…“ zatne čelist mezi tichými slovy omluvy.
Nala se zamračí. S vážným výrazem přikročí ještě blíž k pokornému kapitánovi. Její štíhlá ruka se jemně dotkne jeho brady a zvedá jeho tvář vzhůru. „Možná teď budu vypadat jako slabá vládkyně ovlivněná svými city, ale můj rozsudek už padl. Nedovolím, aby nás znovu něco rozdělilo.“
Kenta vztáhne své velké ruce na svou sestru a pevně ji sevře v objetí. Slzy se valí po jeho tváři a stékají na její odhalené rameno. „Nalinko…“
„Miluji tě, Kento,“ zašeptá do jeho hrudníku.
„Taky tě miluji, Nalinko,“ opakuje její jméno ještě jednou. „Tak moc tě miluji. Prosím, odpusť mi mou hloupost.“
Všichni přeživší vojáci i důstojníci se pokloní své nové královně. „Vzdejte hold královně!“

***

A mimochodem, nemusíš se bát, Crysta i Slaine to také přežili. To se ovšem nedá říct o brigádním generálovi Kleiovi. Podle Kaie spáchal sebevraždu ve vězení. Kdo ví, co se mu honilo hlavou. Možná nedokázal unést tíhu svých činů. V Abernantových spisech jsem se dopátrala, že v tom byl namočený spolu s ním a Scarlet už od úplného začátku.
Když se začalo zdát, že se situace v srdci Sapphirehallu uklidnila, rozhodla jsem se jednat dál. Vydala jsem se do Laageru a prohlásila jsem ho za samostatnou jednotku.

***

Nala opět doprovázená svým věrným přítelem, který jí zapřísáhl svůj život i službu, prochází ulicemi Laageru. Historie se ovšem neopakovala. Ulice byly klidné a nikde nebylo vidno ani živáčka. V oknech se objevilo jen pár tváří, které okamžitě zabouchli okenice. Pomalým krokem dojde až k bývalého domu majora. Jeho zdi jí vrací vzpomínky na muže, který je dříve obýval. Náhlý nával nostalgie ji opouští, když se dveře domu otevřou a mezi nimi se objeví zamračený muž v jejím věku.
„Vím, kdo jsi,“ řekne muž s plnovousem. „Ty jsi Nala, otec o tobě hodně mluvil.“
Její oči zazáří při té myšlence. Tenhle muž byl Alucardův syn. Celou dobu ho držel od světa intrik a zabíjení dál, proto se tihle dva nikdy nesetkali. Ale v jeho vážné tváři poznává ty rysy, které měl i jeho otec.
Nala s úsměvem přikývne a podává mu pergament. „Tímto jsem přišla vyjednat mít. Laager je teď neutrálním územím a spadá pod samosprávu.“
Muž si bere pergament a rozevírá ho. S podezíravým pohledem se podívá do obličeje pokorné dívky. „Takže to nakonec je pravda. Opravdu ses stala císařovnou v Sapphirehallu.“
„Chtěla bych tím očistit jméno bývalého císaře Elrica. Chtěl Laager osvobodit ještě za své vlády, ale jeho vražda mu v tom zabránila…“
„Všichni jsme si mohli ušetřit spoustu bolesti. Je mi líto jeho oběti. Skutečně. Nebyl to špatný král ani člověk.“
„To nebyl,“ přikývne Nala s úsměvem.
„A podle toho, co mi řekl otec, tak ani ty nebudeš,“ dodává. „Pokud ti dokázal odpustit můj otec, tak i my ostatní.“
Nala se obrací za sebe. Všichni občané Laageru pomalu začnou vycházet ze svých domů. Nikdo na ni nekřičí urážky ani nehází věci.
„Časy se poněkud změnili,“ usměje se sama pro sebe.

***

Další důležitou událostí, se kterou jsem se ti chtěla svěřit, je to, že jsem přijala Gilberta a Ariettu jako právoplatné důstojníky a jejich žoldáky jako vojáky Sapphirehallu. Myslím, že po těch velkých ztrátách, se to bude hodit. Všichni ostatní žoldáci se znovu rozprchli do světa. Ridley si nechal svůj malý oddíl. Spolu s ním spravuje usedlost na východě a Narsh. Občas za ním jezdím, abych si odpočinula. Stále mě doprovází můj věrný druh, Marth. Stal se mou osobní stráží. Myslím, že má stále pocit, že mi něco dluží a chce to splatit ochranou mého života a života mého a Vincentova dítěte. Osobně proti tomu nejsem a tak jsem jeho služby přijala. Ah ano, myslím, že je na čase, abych to řekla i tobě. Ještě před tím, než Vincent zemřel, jsme počali dítě. Cítím, že to bude chlapec a už se nemohu dočkat, až se narodí. Kéž by si tu mohl být se mnou a vidět, jak bude vyrůstat v našem novém světě, který jsme společně vybudovali.
Mezi Fabulexem a Sapphirehallem teď vládnou dobré vztahy, proto bylo mým dalším – zcela logickým – krokem vydat se do Arcadie a urovnat všechny rozpory i tam. Král mou audienci přijal, což mě překvapilo, ale také potěšilo. Myslím, že v tom měl prsty někdo zevnitř, na koho král nedá dopustit.“
Pobaveně se zašklebí.
„Vzpomínáš si na Genjiho? Viděli jste se sice jen dvakrát v životě, ale obě tyto události se ti jistě vryly do paměti.

***

Nala prochází arcadijskou citadelou. U dveří do trůnního sálu stojí armádní generál Genji Akabane. Tváří se nezaujatě její přítomností, ale ona dobře ví, že to on jí pomohl, aby jí císař přijal.
„Paní,“ zasalutuje a otevírá jí dveře.
„Generále,“ ukloní se s náznakem úšklebku a vchází dovnitř.
Jejich intenzivní pohledy se střetávají.
„Upřímnou soustrast,“ sklopí pohled. Mluví o událostech v Austenu. Ví, že celá jeho rodina zemřela v Austenu stejně jako část té její.
„Vám také,“ odtuší jejím směrem.
Nala zvedá pohled do jeho tváře nesoucí pár smutných očí, ale mohla by odpřísáhnout, že i on se na ni po tom všem nakonec usmál. Nepamatuje si, že by ho za celou dobu, co ho zná, viděla alespoň jedinkrát usmát, ale musí to být pravda.

***

Vsadím se, že to byla zejména jeho zásluha, že nás král přijal, i když s jistými opatřeními. Podařilo se nám vyjednat příměří. Postarali jsme se také o menší finanční zajištění pro Arcadii, které jí pomohlo částečně se vyrovnat s ekonomickou krizí a nám tak zajistit dobré vztahy. Puštění Tsubaty bylo samozřejmě také částí dohody.
Takže se nakonec zdá, že skutečně započala doba nefalšovaného míru. Je to trochu paradox, že se rozvinul pod rukama ženy, která byla nenáviděná snad celým světem pro svou chladnou a bezcitnou povahu. Pravdou ale je, že už od nepaměti jsem věřila na opravdovou lásku. Ne, vlastně si dobře pamatuji, kdy jsem v ní začala věřit. Bylo to v ten okamžik, co jsem tě uviděla poprvé. Slíbila jsem si, že tě tím nebudu zatěžovat, ale když ti to nenapíšu v tomhle dopise, nebudu mít nikdy možnost ti to říct. Teď se asi ptáš, proč jsem tedy byla s Vincentem. V podstatě už dávno znáš odpověď na tuhle otázku. Milovala jsem ho, i když ne tolik, kolik si zasloužil. Moje rozhodnutí bylo sobecké, jenže když jsem viděla ten výraz v jeho očích, nemohla jsem ho odmítnout. Přála jsem si, aby se na mě takhle někdo díval celý život. Věděla jsem, že on to bude dělat nehledě na to, jaká nastane situace, nehledě na to, co jsem byla za člověka. Proto možná nebylo zas tak těžké ho nakonec opustit. Nicméně, lhala bych, kdybych řekla, že jsem ho nikdy nemilovala. Možná proto bylo o mnoho jednodušší se k němu zase vrátit, vzít si ho, milovat se s ním… Někdo kdysi řekl, že skutečně milovat v životě můžeš jen jedinou osobu, proto by sis měl dobře rozvážit, komu tu lásku dáš. Já si před mnoha roky vybrala tebe. Ale přesto jsem měla ještě spoustu lásky, kterou jsem mohla dát jemu. Ale neuvědomila jsem si, že moje srdce může vzdorovat rozumu, že mi dá najevo, komu patří ten nejryzejší pocit lásky, kterého jsem byla schopná. Nicméně jsem nikdy ze svého rozhodnutí nebyla nešťastná. Stále se na mě díval těma očima. Ale v těch tvých jsem viděla jen zmatení. Věděla jsem, že na takové city nejsi připravený. Dostal ses do stádia, kdy tvůj rozum bojoval se srdcem. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme na tom stejně. Ale nikdy bych už znovu nebyla tak sobecká, abych zranila jeho milující oči a tebe si přivlastnila. Nikdy. Nebyla jsem sdílná ve svých pocitech, ale nakonec si myslím, že jsi to poznal. Věděl si, že jsem tě z celého svého srdce-
Pero se projede po papíře a zanechává za sebou černou linku. Sama si ani neuvědomuje, proč vlastně tenhle dopis píše, když se nikdy nedostane ke svému majiteli. Do očí se jí hrnou slzy. Zapomíná tak na svůj slib a nechává je kapku po kapce stékat po svých rudých tvářích. Dopadají na papír a rozpíjí jedno slovo po druhém. Bere ho do svých roztřesených rukou a v závalu hysterie ho zmuchlá.
Ozve se zaklepání na dveře. Nejistý Marth, který drží stráž u dveří své královny, uslyšel zvuky hlasitého vzlykotu, které ho znepokojily. „Paní Nalo, jsi v pořádku?“
Z místnosti se neozve ani hláska. Nala sedí se sklopenou hlavou ve dlaních u psacího stolu. Nechtěla propadnout tomu zármutku, ale držela ho v sobě už příliš dlouho.
Do místnosti se dostává závan chladného vzduchu. Přichází podzim. Promne si ruce a popotáhne. Tenhle studený vzduch ji trochu zchladil hlavu. Stírá slzy z tváře a staví se k oknu, aby ho zavřela. Teď si nemůže dovolit nastydnout. Z venku se k jejím oknům vkradou hlasy vojáků stojících u dveří do citadely.
„…Teď vás tam nemohu pustit, pane. Císařovna má dost práce. Ale mohu tam někoho poslat, aby vám domluvil schůzku.“
„Ale… já…“
Její oči se rozšíří překvapením. Tenhle hlas přeci zná velmi dobře. Bez delších rozmyslů se rozbíhá ke dveřím, které rozráží dokořán, až málem porazí Martha.
„Paní Nalo!“ vyhrkne zaskočeným hlasem. „Co se stalo? Jsi v pořádku?“
Beze slov opouští jeho společnost a chodbami citadely se rozbíhá k východu. Když vychází na denní světlo, tuhne na místě. Spatřuje dva vojáky, kteří mají za úkol hlídat vchod do citadely, jak se snaží zadržet muže s havraními vlasy, které zakrývají jeho unavený obličej. Zdá se být slabý. Nevzdoruje vojákům a rozpráví s nimi velmi mírným a tichým hlasem. Ve chvíli, kdy se po kamenné podlaze rozezní klapaní podpatků, ta unavená tvář se zvedá vzhůru. Zračí se na ní milý úsměv.
„Moje královno,“ vydechne muž v karmínovém plášti a při těch slovech si položí ruku na srdce s lehkou úklonou.
Stojí na místě a nemůže popadnout dech. Tahle tvář… Není to jen její fantazie. Je skutečný. Stojí tu před ní z masa a kostí.
„Královno, tenhle muž-“
„Ticho!“ zastavuje vojákova slova ostrým tónem. Při tom ani na okamžik nespustí oči z muže s pronikavým pohledem. „Nechte ho projít!“
Vojáci na její rozkaz s pokornou úklonou ustupují.
V tu chvíli se ten pohled opět zvedá k ní.
„Tohle není možné. Tohle se mi jenom zdá,“ vydechne nevěřícně a roztřesenýma rukama si zakryje svou tvář.
„Pokud je to sen, tak se nikdy nechci probudit,“ vydechne ten nejlíbeznější hlas s dotykem horkých prstů na její tváři.
Srdce se jí rozbuší na poplach při tom doteku. Chytá tu ruku do svých dlaní a otevře oči. Jeho tvář je přímo naproti té její. Je dokonalá přesně tak jak si ji pamatuje. Vypadá jako vytesaná do kamene bez jediné vady na kráse.
„Nebudu se tě na nic ptát,“ vydechne a pevně ho sevře ve své náruči. „Jen mi odpřísáhni, že už mi nikdy neodejdeš!“

Amon jemně položí ruce na její záda a opře si svou unavenou tvář o její rameno. Jeho rty se lehce mihotají v jejích zlatých vlasech: „Nikdy.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top