Zlomená srdce - Kapitola 26 (část 2/2)

http://www.zapiskyjednezlatovlasky.ml/2017/04/zlomena-srdce-kapitola-26-cast-12.html
„Tohle místo je jako bludiště,“ svěsí unaveně ramena Amon. „Bloudíme tady už dlouho. Bojím se, že nám utíká čas.“
„Jak jsem řekla, můj pane, tady čas plyne jinak. Myslím, že byste si měl na chvíli odpočinout.“
„Zbláznila ses? Ten šílenec se chystá zničit svět. Nemám čas na to někde vyspávat.“
„Už je to několik dnů, co jste nespal. Pokud to tak půjde dál, tak ani moje moc nebude stačit a vy zemřete. Komu tím pomůžete?“
„Umíš být pěkně neodbytná, ale nakonec máš pravdu,“ souhlasí. „Pokud nebudu mít dost síly na boj s Berionem, celá tahle mise ztratí smysl.“
Vchází do jedné z místností, kde jsou na oknech masivní rudé závěsy a na podlaze se line huňatý koberec stejné barvy. Místnost je honosně zařízená jako místnosti na hradech a zámcích bohatých pánů. Ostatně i zařízení na chodbách, které již společně prošli, tomu napovídalo. Amon tomu ovšem až do teď nevěnoval pozornost. Pokládá se na záda na pohovku pod oknem a s rukama založenýma za hlavou se dívá na stále se neměnící hvězdnou oblohu.
„Začínám si rozpomínat, můj pane,“ spustí Velafora. „Nakonec mi tohle místo vrací vzpomínky, jakoby se tím vyrušila ta kletba, kterou na mě seslal Lord.“
„Lord…?“ vydechne Amon jen sám pro sebe. „Chceš o tom mluvit?“
„Ne, teď je čas na to, abyste si odpočinul.“
„Máš pravdu. Promluvíme si o tom později, až dokončíme… tuhle… misi. Co je to vlastně za misi?“ vydechne s pohledem upřeným na hvězdy.
„Můj pane, copak jste zapomněl?“ zeptá se ho Velafora. „Hledáme Beriona, abychom mu zabránili ve zničení světa.“
„Pravda,“ souhlasí, ale jeho pohled je zastřený. „Zapomněl jsem.“
„Můj pane? Cítíte se v pořádku?“
„Cítím se… lehčí.“
„Myslím, že tohle místo na nás oba působí jinak. Vám vzpomínky bere a mně je vrací. Měli bychom tuhle záležitost vyřešit co nejdřív, abyste se zase mohl vrátit domů a vzpomenout si.“
„Domov? Kde je můj domov?“
„Teď na to nemyslete,“ konejší ho Velafora a pokládá mu svou horkou dlaň na čelo. „Zavřete oči a odpočiňte si.“
„Ano. Jsem tak unavený…“ vydechne a přimyká víčka k sobě. „Velaforo, chci po tobě ještě jednu věc.“
„Ano, můj pane?“
„Pokud zapomenu na to, proč tu jsem, nebo kdo jsi ty, musíš mi to za každou cenu připomenout, dokud nesplním svůj úkol. Musím je zachránit… všechny…“
„Slibuji.“
Jeho dech se zklidňuje a celé jeho tělo se uvolňuje velmi rychle.

„Můj pane, už je čas,“ probouzí ho hlas mladé společnice. „Myslím, že si vybavuji cestu přímo k Berionovi.“
Amon otevírá své oči a spatřuje tvář ohnivé krásky s rudými vlasy. Překvapeně na ni pohlédne a sedá si na pohovce. „Kdo jsi?“ vydechne s pohledem upřeným do její tváře.
„Mé jméno je Velafora. Jsem vaše služebnice, můj pane,“ objasňuje mu žena se svým osobitým monotónním hlasem. „Nesmíte na to zapomínat. Stejně jako na váš úkol. Zapřísáhla jsem, že vám to budu připomínat, dokud bude třeba.“
„Můj úkol?“
„Jsme tu proto, abychom zabránili zničení světa.“
Amon se zamýšlí. Zase se mu vrací ty bolesti hlavy. Ztrácí se v tom malém zbytku svých vzpomínek. „Já vím,“ přikyvuje. „Děkuji, že na mě takhle myslíš. Měli bychom vyrazit.“
Velafora přikyvuje a vyvádí ho na chodbu. Spletitými chodbami zámku se dostávají na jakési nádvoří v oblacích.
Služebnice ukáže ke dveřím na opačné straně. „Pamatuji si, že tyhle prostory Berion obýval. Cítím tu velkou energii. Jsem si jistá, že bude tam.“
„Takže jsme to přece dokázali. Našli jsme ho a já ho teď porazím pro…“ Opět se chytne za bolavou hlavu. „Nemůžu si vzpomenout!“
„Můj pane, netrapte se tím. Teď musíte myslet jen na to, co musíte udělat.“
„Mám pocit, že jsem zapomněl na něco velmi důležitého. Teď mi to v hlavě schází jako srdce v hrudi.“
„Pokud vás to tak trápí, dovolte, abych něco zkusila. Možná dokážu alespoň částečně vyléčit vaši mysl.“
„Na to teď není čas. Některé vzpomínky se mi vrátily sami. Myslím, že záleží na tom, jak moc se na to soustředím. Prostě jdeme!“
Rozhodne a bez delších rozmyslů vrazí do místnosti. V tu chvíli ho oslepí bílé světlo. Zakryje si hřbetem své ruky oči a v druhé ruce drtí meč. Světlo brzy ustupuje a Amon se objevuje na volném prostranství, kde kolem dokola rostou načechrané duby a malé keře v zářivě zelených odstínech. Tráva pod nohama je měkká a plná drobných kvítků. O kousek dál je konec útesu a pod ním buší bouřlivé vlny oceánu do skal.
Znal tohle místo ze své minulosti, ale jeho paměť mu nedovolila si na to teď vzpomenout. Náhle se na útesu naproti němu objevuje postava muže v černém rouchu. Je to Berion. Konečně se Amonovi s pohledem na jeho bledý obličej plný příslibů smrti vrací pár vzpomínek, které poztrácel v chodbách nebeského zámku. V tu chvíli se na zádech nebeského kata rozevřou dvě obrovská bělostná křídla. Lehce se mihotá pár centimetrů nad zemí s meči v každé ruce.
„Kde to jsem?“ vydechne zmateně Amon.
„To já nevím,“ odvětí Berion. „Tohle místo sis z nějakého důvodu vybral sám. Lord téhle místnosti říká Chrám mysli. Je to odraz tvých vzpomínek, člověče.“
„Mých vzpomínek? Ano, tohle místo si vybavuji.“
„Pravděpodobně je to místo, na kterém by sis přál zemřít. Já ti to teď umožním,“ pokračuje Berion. „Sám si se rozhodl mě následovat do jiné dimenze. Snažíš se ochránit lidi?“
„Ano… Chci je všechny ochránit. Cítím to ve svém srdci. A taky… Co ještě to chci chránit? Zapomněl jsem na něco důležitého.
„Proč se někdo jako ty, který přišel o všechno, stále zajímá o ostatní?“ zeptá se Berion, aniž by čekal na dokončení jeho odpovědi na předešlou otázku. „Proč jsi mě sem musel sledovat?“
„Proč mi pokládáš takovou otázku?!“ vyjede na něj rozpálený Amon. Všechny vzpomínky se mu melou v hlavě. Ty pocity, které v něm vyvolává tahle éterická bytost, mu je připomínají. Vracejí ho zpátky k rozumu. „Víš sám, že chci, aby lidé žili. A taky…“ Jen jedna věc tam stále chybí. Jedna jediná. Amon ji vytěsňuje ze své mysli úplně. „I kdybych tě tu teď nedokázal zastavit, pořád tu je nějaká naděje!“
„Naděje?“ zašklebí se.
„Přestaň s těmi výsměšky. Možná nejsem tak silný a dokonalý jako ty, ale stále věřím, že je plno věcí, které ještě dokážu změnit… před smrtí.“
„To chceš opravdu tolik zemřít, aby ostatní žili?“
„Uvědomil jsem si pozdě, jak je každý život důležitý. Tvůj i můj, životy všech lidí. Nikdo nemá právo soudit druhé,“ pronáší Amon. „A co je nejhorší… Že je soudíš bez jejich vědomí!“
„Přestaň hájit lidstvo,“ zastavuje ho s hořkostí v hlase. „Smetu z povrchu zemského všechny ty červy a nový svět bude bez krve!“
„Tak takhle si představuješ nový svět? Nemyslíš, že právě tvoje jednání z něj udělá krvavou lázeň?!“ zvyšuje hlas.
„Zmlkni, ty ubohá bytosti!“ zamračí se na něj znechuceným pohledem. „Je čas to skoncovat. Začnu tebou a pak budu pokračovat i s tím zbytkem.“
Amon pevně sevře meč ve svých rukách. Uvědomuje si, že se mihotají jako stromy ohýbané větrem. Pohlédne na ně s rozšířenými zorničkami. Jeho srdce bije o život.
Já… mám strach?
Jeho mysl zaváhá.
Ano, tohle je strach. Jsem vyděšený. Dokážu tenhle pocit rozpoznat. Je tak čistý. Naposledy jsem něco tak čistého dokázal cítit, když byl spálen Austen. Tehdy to byl čistý pocit zoufalství a smutku. Nesmím se tomu poddat. Možná tady zemřu… Určitě tady zemřu. Ale možná moje oběť nebude zbytečná.
„Lidé jsou jen nákaza,“ spustí Berion. „Za dlouhou dobu vaší existence jste se neponaučili. Nikdo z vás! Neustále saháte po zbraních a vidíte v nich to nejjednodušší řešení. Jsem ten, kdo vás vyhladí a dá šanci jinému plemenu. Plemenu, které povede svět podle mých vlastních představ. Nerozumím tomu, proč se mi stavíš do cesty. Jedno je však jisté, zemřeš přímo tady na tomhle místě.“
Můj pane, v tomhle souboji vám nijak nemohu pomoci. Moje moc na něj nepůsobí stejně jako jeho na vás. To je pro vás velké plus, ale nevím, jak se dokážete vyrovnat s jeho sílou a schopnostmi. Vzpomněla jsem si. Berion byl-
„Nepotřebuji to vědět, Velaforo,“ odbíjí jí. „Budu s ním bojovat se vším, co mám, protože tu nechci zemřít. Je ještě jedna věc, pro kterou chci žít. Ale… nemůžu si… vzpomenout.“
„Tvoje služebnice je stále s tebou? Divím se, že se odvážila sem vstoupit. Velká část její paměti by se jí měla vrátit. To zapomněla, jak bolí můj hněv?“
Nezapomněla,“ vyhrkne Velafora tichým hlasem. Amon rozpoznává emoce, což bylo u jeho služebnice velmi neobvyklé. „Právě proto… Můj pane, musíte si vzpomenout na ni. Ona je důvodem, proč chcete dál žít, proč se musíte vrátit domů.
Ona?“ zamýšlí se Amon. „Kdo je ona? Měl bych to vědět. Tohle místo… její zlaté vlasy se tu vznášely ve větru při pohledu na oceán.
„Tak tam tak nestůj a konečně bojuj!“ Berion vyráží proti němu se vší andělskou vervou, které je schopný.
Amon stojí na místě jako přimražený a hledí na něj. „Omlouvám se, Berione. Chápu tvé záměry, ale nemohu s nimi souhlasit. Stejně tak si nemohu dovolit tady dnes umřít. Protože na mě čeká Nala,“ odtuší a zvedá vzhůru svůj meč. Vynaloží takovou sílu, že vyráží Beionovi dech. Jeho meč projede jeho hrudníkem jako nůž máslem.
On je ovšem jiný, než jakákoliv jiná živá bytost. Necítí bolest a nekrvácí. Z takového zásahu, který by byl pro jiné smrtelným, se snadno otřepe, když Amon opět svůj meč vytahuje. Chvíli se tváří překvapeně. „To není možné!“ vykřikne. Jeho jinak bezbarvá tvář zrudne vztekem. Je to dost neobvyklé, když po většinu svého času je jeho tvář bledá a bez výrazu. „Jak se ti podařilo zasáhnout božího proroka?!“
Amon neodpovídá. Sám je překvapen tím, co se právě stalo.
V tu chvíli se ozve hlasité zvonění, které jakoby nepřicházelo odnikud.
„Boží zvony?!“ vyhrkne překvapeně Berion a zvedá svůj překvapený pohled vzhůru, jakoby někoho hledal na obloze.
„To stačí, Berione,“ ozve se hlas, který jakoby vycházel z oblohy. Nedá se s přesností říct, jestli patří muži nebo ženě.
„Stvořiteli?!“
„Už nechci vidět nikoho umírat,“ spustí ten hlas znovu. „Dokud žijí na světě lidé jako tenhle, je naděje, že se svět zlepší.“
„Ale…! Ale…!“ chystá se k protestům Berion s nevěřícným výrazem ve tváři.
„Vrať se ke mně, Berione, a nech toho člověka vlastnímu osudu.“
Berion s vážným výrazem shlédne od oblohy zpátky k Amonovi. „Stejně odsud není návrat do tvého světa. Amone. Už ji nikdy nespatříš. Zemřeš tady. Ale… doufám, že zemřeš spokojený,“ odtuší zhrzený anděl a mizí ve stříbromodré záři světla.
Amon s nevěřícně rozevřenýma očima pouští svůj meč a kleká do té zelené trávy pod jeho nohama. „Odsud není cesty zpět? Zůstanu tu už navždy? Sám?“
Nejsi sám,“ ujišťuje ho ženský hlas v jeho hlavě. Vedle něj se objevuje ta hřejivá zlatorudá záře a v ní postava Velafory. Pokládá ruku na jeho rameno. „Já jsem tu s tebou. Musí existovat způsob, jak se můžeme vrátit. Jen jsem si ještě nevzpomněla.“
„Tohle místo…“ vydechne a znovu zvedne svůj pohled k výhledu na oceán. „Znám tohle místo. Jednou jsem tady byl s Crystou, ale moje vzpomínky sahají ještě mnohem dál.“

***

Nala a Amon v tu dobu byli ještě dost malé děti. Neměli ještě skutečné meče z oceli, ale jen dřevěné klacíky, kterými máchali ve vzduchu a snažili se předstírat, že jsou skuteční vojáci Sapphirehallu. Tohle místo pro ně mělo velký význam. Znalo ho totiž jen velmi málo lidí, a proto tu většinu času nikdo nebyl. Mohli tu být jen oni dva. O samotě.
Nala vyráží se svým klacíkem kupředu a prudce s ním švihne ve vzduchu, když se jí do rány přimotá Amonova ruka.
„Au!“ vyjekne zraněný chlapec a zahazuje svůj klacek do měkké zelené trávy.
Nala smutně svěsí ramena a také větev odhazuje. Přiklání se k jeho ruce a starostlivě si jí prohlíží. „Ublížila jsem ti moc?“
„Ale ne. Brzy to přebolí,“ zatvrdí se Amon.
Nala zvedá pohled k jeho tváři, která je na pokraji urputného pláče. Byla si dobře vědoma toho, že ještě neumí ovládat svoji sílu. Jako omluvu se natahuje blíž k jeho tváři a políbí ho na ústa.
Amon překvapeně rozevře oči dokořán. „To bylo… za co?“
„Pomůže ti to se uzdravit,“ usměje se vřelým úsměvem.
Amon zrudne a také se pousměje.
„Amone, slib mi, že až budeme dospělí, tak budeme pořád jenom spolu.“
„Slibuji!“ vyhrkne pozitivním hlasem. „Nikdy bych tě neopustil. Až budu velký, tak tě požádám o ruku a vezmeme se. Budeme spolu mít děti a…“
„Už se nemůžu dočkat!“ zaraduje se upřímně Nala. „Nikdy bych nechtěla nikoho jiného.“
Amon bere všechnu odvahu k tomu, aby řekl, co má právě na srdci. „Miluji tě.“
Nala na něj překvapeně pohlédne, ale po chvíli se mile usměje. Neřekne ovšem vůbec nic. Jen vstane a přikročí ke kraji útesu. Její zlaté vlasy se vznášejí ve větru, když její pohled spočine na modravé hladině oceánu.
Amon překvapeně hledí na její záda.
Na okamžik se ohlédne za své rameno a s tím nejmilejším pohledem se zahledí do té nejisté tváře. „Také tě miluji, Amone.“

***

„Málem jsem na ni zapomněl úplně, ale teď si vybavuji i vzpomínky, které byly dávno pohřbeny v zapomnění mého podvědomí.“
„To má moc, můj pane, snažím se vyléčit vaši mysl, abyste neztrácel naději. Tyhle vzpomínky vám v tom pomohou,“ odtuší Velafora a stále mne jeho rameno.
Amon příliš nevnímá to, co mu říká, a dál bloudí v této vzpomínce. „Jak jsem na tohle mohl zapomenout? To je to, o čem mluvila u Talusovy chaty. Snažila se mi to říct, ale já neposlouchal. Nalo, ty jsi…“ Zatíná zuřivě pěsti do trávy. „Řekni, Velaforo, udělal jsem snad něco špatně?“
Jmenovaná k němu shlédne s překvapeným pohledem.
Jeho hlas je teď o mnoho tišší a klidnější. „Co jsi vůbec udělala ty, že tě Lord vyhnal?“
„Tím si stále nejsem dost jistá, ale vzpomínáte na ty dva padlé anděly, kteří byli v Sapphirehallu?“
„Isabel a Yukiya? Nalin a Abernantův služebník…“
„Vzpomínám si, že se do sebe zamilovali. Tedy myslím, že to byla láska. Přesně nevím, co k takovým citům přiřadit, protože si to už nepamatuji, ale… Cítili k sobě velkou náklonnost a dávali si jí najevo. Myslím, že to bylo důvodem, proč se na ně Lord rozhněval a vzal jim jejich křídla. Možná… to se mnou bylo stejné.“
„Ah, chápu. Proto vás potrestal kletbou zapomnění. Abyste nevěděli, co city znamenají… Abyste zapomněli na ty, které jste milovali… jakoby dost velkým trestem nebylo to, že vás vyhnal z domova,“ vyhrkne pohrdavě Amon. „Zřejmě je tohle postelní věc, nad kterou bych teď měl přemýšlet.“
„Můj pane…?“
„Proč padlí andělé slouží lidem?“
„Možná je to tím, že nikdo nechce být sám.“
„Vzbudil jsem tě, abych zabil Abernanta,“ promluví znovu k Velafoře. „Teď, když je po všem, můžeš se vrátit zpět a znovu usnout. Myslím, že to zvládneš i odtud, ne?“
„Ano, myslím, že bych to zvládla, ale nechci se vrátit na to studené místo. Chci zůstat tady s tebou.“
„Je to tvé rozhodnutí. Můžeš si dělat, co chceš.“
„Opravdu?“
„Samozřejmě. Už nejsem tvůj pán. Mým posledním přáním k tobě je, aby si dělala, co sama budeš chtít z vlastní vůle.“
Velafora překvapeně rozevře oči dokořán. „Můj pane…? Tedy… chtěla jsem říct… Amone.“
Amon se jen ušklíbne.
„Já se nechci vrátit zpět, ale myslím, že bych se dokázala postarat o to, abyste se vrátil vy. Teď už si vzpomínám na to, že je jedna možnost.“
„Ať je to cokoliv, chci to!“ vyhrkne Amon a staví se na nohy.
Velafora se na něj lehce usměje a pokládá mu svou teplou dlaň na tvář. „Dobrá. Udělám to. Bude mě to stát všechnu energii a pravděpodobně kvůli tomu zemřu, ale dovolil jste mi dělat si, co chci, a já chci pomoci vám.“
„Ne, to ne!“ namítá. „Nedovolím, aby kvůli mně přišel o život ještě někdo další! To tu raději shniju!“

„Nemůžete mi v tom zabránit. Už více nejste můj pán. Mohu se rozhodovat sama za sebe. Copak jste to už zapomněl?“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top