Zlomená srdce - Kapitola 26 (část 1/2)

http://www.zapiskyjednezlatovlasky.ml/2017/03/zlomena-srdce-kapitola-25-cast-22.html

Zatraceni

Kde to jsem? Tahle tma a ten pocit…
Obklopuje ho tma. Cítí, jakoby jeho tělo už nadále neexistovalo. Je uzavřený uvnitř nicoty, ale pouze jako éterická duše bez hmotné podoby. Je součástí té temnoty, ze které jako by nebylo úniku. Je to stejné jako tenkrát, když ztroskotal na lodi mířící k Tsubatě.
Ano, už jsem tu jednou byl. Jednou jsem to cítil. Je to stejné, jako když jsem byl v bezvědomí v Austenu.
Uvědomí si a rozhlédne se kolem sebe. Tentokrát je mnohem klidnější. Z dálky se začnou ozývat kroky. V temnotě se zjeví tvář jeho otce, který mlčí a hledí na něj smutnýma očima.
Znovu? Otče, kde to jsem? Jsem už také mezi vámi? Mrtvý…
Poznává tu tvář, i když její nositel brzy mizí zpátky do temnoty. Znovu se rozezní ty kroky, které mizí v dálce jako ztrácející se vzpomínka.
Proč mi neodpovídáš?! Otče!
„Věř svému srdci, Amone,“ ozve se příjemný ženský hlas. Slyšel ho i tehdy. Patřil jeho matce, Rioně. Její tvář se před ním objevuje s vlídným úsměvem. „Ty to dokážeš.“
Matko, počkej! Nechci, abys znovu odešla!
Jeho snaha zastavit ji byla zbytečná. Ta tvář zmizela stejně jako ta otcova a její hlas se už znovu neozval.
Co je tohle za místo?! Jsem skutečně mrtvý?
„He-he, jaký nás potkal podělaný osud, co?“ zasměje se mužský hlas. V temnotě před ním se opět objevuje známá tvář nesoucí pobavený úšklebek. „Čekal jsem, že toho spolu dokážeme víc.“
Amon překvapeně rozevře oči. Zírá zpříma do těch očí barvy oceánu.
Vincente?!
„Nedokázal jsem toho za svůj život mnoho, ale na jednu věc jsem skutečně hrdý.“
Omlouvám se. Přísahal jsem, že ji ochráním.
„Vždyť to přeci děláš, ne?“ spustí znovu ten šibalský hlas. „Teďka je všechno na tvých ramenou, příteli. Zachraň ji i ten zbytek. Drž se.“
I tento hlas mizí v dálce spolu s tváří jeho majitele. Amon se zahledí do té nekončící tmy a uvědomuje si, že není skutečný. Není tu jako hmotná osoba, ale jen její stín. Je možné, že jsou to všechno jen jeho představy. Možná je jen uvnitř své hlavy.
„Slíbil jsi mi, že až si vzpomeneš, tak mi přijdeš říct, kdo skutečně jsi,“ ozve dívčí hlas plný něhy. V temnotě před ním se zalesknou dvě velké zelené oči pod hustou rezavou ofinou.
Lalino… já…
„Teď už vím, kdo jsi. Jsi ten, kdo si vybral cestu podle svého srdce. Nescházej z ní, Amone.“
Musím ti toho tolik říct…
„Na to není čas. Zdá se, že tu už dlouho nebudeš, takže je čas říct si sbohem.“
„Můj pane, proberte se!“ ozve se hlas Velafory, který se vkrádá do jeho myšlenek jako nezvaný host.
Chci tu být ještě chvíli.
„Jednoho dne tu budeš,“ řekne milým hlasem Lalina a vlídně se usměje. „Ale ještě nenadešel tvůj čas.“
Neodcházej!
Temnotu prolomí záře bílého světla, která vyvádí Amona z jeho mysli. Spatřuje rudou hřívu své služebnice, která se nad ním sklání se zkoumavým pohledem. Tohle místo, které se otevírá před jeho očima, je zvláštní. Čiší z něj jakási energie. Poznává, že leží na kamenné podlaze. Vypadá to jako nějaká terasa vysoko na hvězdném nebi. Kolem je několik sloupů v řeckém stylu. Leží pod sochou vytesaného anděla s rozevřenými křídly.
„Můj pane?“ vydechne znovu Velafora a svou rozpálenou rukou se dotýká jeho tváře.
„Kde to jsme?“ zeptá se zmatený muž a rozhlíží se kolem sebe zastřenýma očima.
„Nedokážu vám na to odpověď, ale připadá mi to tu povědomé,“ zamýšlí se. „Jako bych tu někdy v minulosti byla.“
Amon jen poraženě vydechne a vstává na nohy. Zdá se, že z tohohle místa není úniku. Portál, kterým sem přišly, je už dlouhou chvíli zavřený. Kolem balkonu je zábradlí, které se line dál a dál, kam jen člověk dokáže dohlédnout. Je jen jeden směr, kterým se může vydat a to dál po vydlážděné cestě.
Nakonec mě osud zavedl na místo, které ani neznám,“ svěsí ramena a při té myšlence pohlédne do tváře své společnice. „Budeš při mně stát do poslední chvíle, ať se stane cokoliv?“
„Jestli je to vaše přání,“ přikyvuje Velafora.
Amon se opět zadívá na cestu, na jejíž konec nelze dohlédnout. „Berion… Takže mám nového – ještě mocnějšího – nepřítele. Vím, že ho nezastavíme, ale stále mám důvod žít. Budu žít stejně jako všichni ostatní! Budu žít pro ni.
„Měli bychom vyrazit, můj pane.“
Amon mlčky přikyvuje a vyráží kupředu.

Cesta jakoby nikdy nebrala konce. Ať se ohlédne za sebe nebo hledí stále vpřed, nevidí nic jiného než dlouhou kamennou cestu obehnanou zábradlím.
Amon unaveně zastavuje. Přikračuje k zábradlí a zapře se do něj.  Jeho oči se rozhlédnou kolem. Všude kolem je stále obklopuje hvězdná obloha.
„Jsem vyčerpaný,“ vydechne a podlomí se mu kolena. „Jak dlouho už tu jsme?“
Velafora opět odkrývá svoji přítomnost. Když se zjeví v záři hřejivého světla, přikračuje ke svému pánovi a pokládá mu ruku na záda. V tu chvíli, jakoby ho prostoupila energie.
„To netuším, můj pane,“ odpovídá. „Mám pocit, že čas tady plyne jinak než čas na zemi.“
Amon na ni odvrací svůj pohled přes rameno. „Děkuji, že jsi tu se mnou.“
Velafora pozoruje jeho tvář. Hledí do ní dlouze a zamyšleně, jakoby hleděla skrz něj.
„Stalo se něco?“ zeptá se s nařaseným čelem.
„Mám pocit, jako bych si na něco vzpomněla.“
„Co to bylo za vzpomínku?“
„Nevím. Byl to jen pocit.“
Amon se dále neptá a chápavě přikývne. Pouští se zábradlí a s novou energií vyráží znovu vpřed.
„Myslel jsem si to,“ ozve se Berionův hlas za jejich zády.
Objevil se tam odnikud. Jeho dlouhé černé roucho se mihotá při odporu větru. Tady – v tomhle světě – je naprosté bezvětří, Amon proto pochopil, že je to jen jakási síla, která vychází z jeho těla. Podobá se té, kterou kolem sebe měla Velafora, když byla uvržená v dlouhém spánku.
Amon okamžitě zpozorní a zvedá svůj meč.
„Vydal ses za mnou. Myslíš si, že mě zastavíš? Jsi hlupák. Tohle místo se stane tvým hřbitovem.“
„Přestaň mluvit a bojuj!“ vyzývá ho Amon ostrým tónem. „Tvoje moc na mě nepůsobí, takže spolu budeme bojovat jako rovnocenní soupeři.“
Na Berionově tváři se objevuje náznak úsměvu. „To těžko. Kromě toho na tebe nemám teď čas. Mám hodně práce s přípravami na zničení celého světa, takže… Murdoku!“
S jeho slovy se před Amonem objevuje příšera monstrózních rozměrů. Stavba jeho těla patřila koni. Místo kopyt byly jeho nohy zakončeny pařáty s dlouhými drápy. Na zádech mu z každé strany trčely dva ohořelé výčnělky, které vypadaly jako pozůstatky po křídlech. Jeho hlava měla tvar hlavy šavlozubého tygra se stejnými dlouhými zuby ale bez uší. Oči to mělo rudé a zářivé. Celá struktura byla jako lidská kůže v hlubokých černých odstínech.
„Zabij tohle nečisté stvoření,“ rozkáže mu Berion a pomalu mizí v pramíncích modrého světla. „Já se musím věnovat důležitějším věcem.“
Z hrdla příšery se začnou linout prapodivné skřeky s vysokou frekvencí.
„Co to je?!“ vyhrkne Amon a ustupuje několik kroků dál.
„Tohle je… strážce brány!“ rozpomíná se Velafora.
„Brány?! Jaké brány?!“
„Podívejte!“ vykřikne a ukáže za záda ohromného monstra.
Stojí tam černá socha nějaké příšery s lidským tělem, šesti rukama a hlavou dravce.
„Pamatuji si, jak se otevírá. Její pomocí se dostaneme-“
Její slova utíná další zakvílení. Přivolaný démon v tu chvíli vyráží kupředu. Jeho klus zní jako burácení. Amon uskakuje a zasazuje nestvůře ránu do nohy. Zdá se, že ta byla naprosto bezúčelná.
„Jeho kůže je tvrdá jako kámen,“ vyhrkne. „Jak to zabijeme?“
„Nejsem si jistá, jestli to vůbec jde.“
„Cože?!“ vyhrkne a uskakuje dalšímu útoku.
Tentokrát se mu podsekne noha a padá na záda k zemi. Nestvůra se na něj vrhne. Jedním pařátem ho přidržuje u země a svými tesáky se pokouší dostat k jeho obličeji. Amon zaráží hrot svého meče do jeho čumáku a získává si tak trochu času.
Velafora zděšeně pohlédne ke svému pánovi, který je v úzkých. „Otevřu bránu a vy do ní vběhnete, až vám řeknu! Zatím získejte trochu času.“
„To se ti snadněji řekne, než udělá,“ posteskne si a mermomocí se snaží svým mečem držet tlamu obludy od svého těla co nejdál.
Velafora se rozbíhá k soše a pokládá své ruce na černý kámen, který z ní výrazně vystupuje v oblasti břicha. Postupně se začnou rozpalovat kalichy, které socha drží v každé z šesti rukou.
„Pospěšte si, můj pane!“ dává mu znamení.
Amon nachází démonovo slabé místo, když svůj meč zarazí do jeho krvavě zářivého oka. Z jeho hrdla se ozve zakňourání. Ve chvíli jeho nepozornosti se vymaňuje ze sevření a vybíhá směrem ke své služebnici. Chytá se kolem jejího pasu a pevně sevře víčka k sobě.
„Už je to v pořádku, můj pane,“ odtuší Velafora mírným hlasem.
Amon otevírá oči a pouští její rudé šaty ze svých prstů. Spatřuje vysoké viktoriánské dveře. Z každé strany u nich stojí jedna socha anděla. Amon se opět rozhlédne. Z každé strany spatří jen dlouhou zeď, která míří do nekonečna.
„Začínám mít z tohohle místa úzkosti,“ vydechne.
„Cítím je,“ vydechne Velafora a hledí zpříma na dveře. Zcela ignoruje jeho připomínku.
„Koho?“
„Anděly, hádám.“
„Tak trochu jsem doufal, že tam nebude moc rušno,“ strachuje se Amon.
„Nemějte obavy, můj pane, skrývají svoji přítomnost. Prostému smrtelníkovi se neukážou a nebudou s vámi bojovat.“
„To je dobrá zpráva, tak jdeme,“ vyzývá ji úlevně Amon a vejde dovnitř. Rozhlédne se po prázdných chodbách a zamýšlí se: „Najdu ho v tomhle zámku? Ten pocit… musel tudy jít.

„Můj pane,“ zasalutuje Genji, když vchází do trůnního sálu svého krále. „Nové zprávy ověřily smrt sapphirehallského generála i císařovny. Předpokládá se, že v Sapphirehallu propukne občanská válka, pokud to někdo rychle neusměrní.“
„Patří jim to!“ vyštěkne Midou. „Arcadia si kvůli jejich výpravám zažila hořké časy.“
„Ano, to je pravda,“ přikyvuje Genji a smutně shlédne k zemi při té vzpomínce na promarněné životy v Austenu.
„Generále, snad vám trochu odlehčí ten kámen na vašem srdci to, že ten kdo zničil vaši vesnici, dostal to, co si zasloužil.“
„Ano,“ přikyvuje souhlasně a hrdě zvedá hlavu vzhůru. „Měl jsem na výběr buď zůstat a ochránit Austen nebo odejít a chránit Arcadii. Zvolil jsem si vás, králi.“
„A já si toho cením.“
„Je smutné, že celá moje rodina zahynula v Austenu,“ povzdechne si. „Tak nakonec jsme toho měli společného mnohem víc, než jsem si původně myslel, Nalo.
„Je mi to líto, generále.“
„I když jsou všichni pryč, stále jsou v mém srdci, králi,“ lehce se usměje.
„Měli bychom začít s opravami a učinit první kroky k obsazení Tsubaty. Teď když odešli vojáci z Sapphirehallu i Fabulexu, je načase získat zpět, co je naše.“
„To jsou slova mého generála!“ promne si spokojeně ruce Midou. „Máš k dispozici celé vojsko.“
Generál se ukloní a vychází z trůnního sálu. „Nalo, co se s tebou během války stalo? Nedostala se ke mně ani jediná zpráva. Možná bych už na tebe měl jednoduše zapomenout.

Kai opět stojí na těch známých útesech za svým městem. Pohlíží na Fabulex s pocitem, že už je konečně konec téhle nesmyslné války. U Arcadie se jim podařilo zvítězit a zajmout několik vojáků a důstojníků. S rozhodnutím o jejich osudu Kai vyčkává na chvíli, kdy se k němu donesou informace o akcích, které probíhaly v Sapphirehallu.
Přichází za ním Ridley. „Nové zprávy ověřily smrt sapphirehallského generála Abernanta i císařovy manželky Scarlet. Vypukly tam nepokoje, ale dozvěděl jsem se, že Nala se hodlá ujmout svého postu na trůnu a zabránit tak občanské válce. Udělila milost spoustě sapphirehallských vojáků a zdá se, že má zatím všechno pod kontrolou. Pověřila mě správou sídla u východních pláží.“
„Myslím, že se už nemusíme obávat dalších agresí z sapphirehallské strany. Pokud tam je paní Nala královnou, budeme žít v míru,“ usměje se Kai, ale jeho oči jsou stále zahaleny tím smutným odleskem. „Abernant a Scarlet byli ti, kdo ohrožovali okolí, ne?“
„Ano, pane,“ přikyvuje Ridley.
„Gratuluji k získání sídla a tvému novému postu. Bude to pro tebe docela těžké. Stále jsi občanem Fabulexu a Nala je teď královnou Sapphirehallu.“
„To ano… měl jsem odmítnout, pane?“ znejistí.
„Ne,“ usměje se mile. „Jak jsem řekl. Teď jsme s Sapphirehallem v míru.“
„Potom tedy děkuji, pane.“
Kai si opět povzdechne. „Arcadia se sama postaví na nohy. Nemusím se už zapojovat do cizích problémů.“
„Ale co bude s sapphirehallskými vojáky a důstojníky, které vězníme? Myslím, že je mezi nimi i bratr Naly.“
„Ah ano, připrav loď k jejich okamžitému převozu do Sapphirehallu. Necháme novou vládu, aby rozhodla o jejich osudu.“
„Provedu, pane,“ přikyvuje Ridley.
„A co pan Amon?“ zamýšlí se Kai. „Pokud ti paní Nala dala panství, znamená to, že nemá v plánu se tam vrátit a nenechala ho ani jemu. Jsou o něm vůbec nějaké informace?“
„Ne, pane. Žádné informace o něm nejsou známy. Nevíme, kde nebo s kým je,“ odpovídá Ridley. „Podle mých informací ho naposledy viděla Nala, ale… ta… o tom s nikým nemluvila, pane.“
„Možná se vydal svou vlastní cestou,“ vydechne Kai. „Asi už měl dost neustálého zabíjení a válčení. Až vše zařídíš, můžeš se vrátit na jeho… tedy svoje panství,“ ušklíbne se pobaveně Kai.
„Pane,“ přikyvuje Ridley a obrací se k odchodu.

Kai tam ještě dlouhou chvíli zůstává. Vydechne do větru a prohlíží si hladké stěny svého království. „Tohle je moje krajina. Tady jsme se s bratrem narodili,“ zamýšlí se. „Darshi, ochráním naši zemi.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top