Element života - Prolog

Prolog

Země je v ohrožení. Všichni to cítíme. Je to ve stromech. Půda o tom vypráví. Dokonce ani vítr už není takový, jaký si ho pamatuji. Štípe a pálí na odhalené kůži jako ledové biče. Zima se blíží a doba je díky tomu velmi zlá. Nastává čas, kdy máme sotva co dát do úst. Nač nám jsou kouzla a alchymie, když úroda neroste a není co sklízet? Ve městě se to možná nezdá být tak kruté, ale tady v Gildas – v mále vesničce daleko za městem – tomu je o poznání hůř.
Setřu zamlžené okno cípem svého šálu a vyhlédnu ven. Naše prázdná pole jsou v porovnání s bujnými háji na východě, jen zmožené a udusané kousky půdy.
Než se druidové odstěhovali do lesů, byla Gildas středem obchodu v celé naší zemi. Díky nim byla velká úroda i tady. Rok co rok zde sklízeli vagóny plné obilovin, luštěnin, zeleniny a ovoce. Vysoké kopce kolem vísky byly obalené vinnou révou.
Sám Sorontur – nejvyšší z řádu druidů – vyráběl pro celou zemi léky a taky měl malou pěstírnu keřů, které plodily kávu a hned vedle další, jejichž listí se dalo usušit, smotat a pak kouřit. Nazývali to Soronturské kuřivo. Byly to prý krásné časy, jak mi vyprávěla chůva. Já je už nezažila.
Druidové se do lesů odstěhovali dávno před mým narozením. Zima je tam zahnala. Spolu s elfy se jim dodnes žije dobře. Stromy v Duhovém hvozdu se zdají být zdravé. Každé ráno se sem odtamtud nesou veselé písně ptáků a každý večer radostné jásání při společných nočních dýcháncích, kdy se raduje celý les i jejich obyvatelé.
„Musí to být nádherné místo,“ povzdychnu si při pohledu na huňaté koruny buků, od jejichž zelených a hnědých hlav se odráží slunce a vytváří nejkrásnější barevné kreace.
I když odešli, nikdo k nim nechová zášť. Kdyby totiž zůstali, tak je zima jistojistě zabije. Jsou totiž velmi křehcí a teplomilní. Duhový hvozd díky elfům skrývá nejrůznější tajemství, ale říká se, že žádný člověk tam ještě nebyl, protože by jinak narušil jejich kouzla a magickou rovnováhu, které ho obklopují. Je tam stále teplo a nikdo neví proč, ale o tom náš příběh není.
Ti co ještě druidy pamatují, si na jejich odchod zvykli. Všichni tu jsou dost houževnatí a skromní.
Čas od času v ten nejteplejší den v roce Sorontur odchází z lesa a na Velkém kopci na půl cesty mezi vesnicí a Duhovým hvozdem se schází s naším správcem Honorem Gildasem (z velkého rodu Gildasů, jež spravují naši vesnici po generace), aby mu předal nějaké lektvary a potraviny, které většinou stačí na dlouhý čas pro všechny obyvatele.
Miluji to tady. Usmívám se, i když cítím, že okno nemám dobře utěsněné a trochu sem táhne. Budu se muset ještě dneska odpoledne stavit za panem Gildasem, aby mi to pomohl opravit.
Ach jo… Nesklesnu, protože by mě trápila nějaká škvírka v trámu. Lidé tady jsou stále velmi ochotní a nápomocní. Jistě to do večera budu mít spravené. Spíše mě trápí ještě jedna věc mnohem horší než odchod druidů, se kterým se obyvatelé Gildas už smířili. Nedávno se do vesnice donesla zpráva o bolestné události ze samotného srdce hlavního města naší země, z Damelonu.
S přicházející zimou lidé divočí. Kriminalita jak v Ishtaru tak i v okolních zemích narůstá a dějí se hrozné věci. Jednou z nich je únos krásné princezny Glandily, dcery našeho krále.
Vyslechla jsem si nejrůznější povídačky, proč se to stalo a kdy, ale pravdou je, že to nikdo přesně neví, protože král o tom nikdy nemluvil.
Je ovšem jedna historka, která víří vzduchem nejvíce. Říká se, že se král nepohodl s tím nejmocnějším černokněžníkem, který kdy kráčel po světě. Je mu už něco přes pět tisíc let a vládne pevnou rukou daleko na severu od naší země za Mrtvou pouští v Krvavých horách, kde už není nic živé kromě zrůd, jejichž tváře jsou tak děsivé, že je nelze popsat ani spatřit, aniž by vás na místě neproklely. Ten ji prý unesl na Rudý zámek, který se nachází v těch horách.
No, ať už je to pravda nebo není, princezna je pryč a král se s tím jen těžko srovnává. Do všech světových stran vyslal spousty vojáků, ale zatím jsem se nedoslechla žádné nové informace.
Zaplavují mě zvláštní vibrace. To asi z pomyšlení, kde se nebohá dívka právě nachází a jaká muka jí asi sužují. Ne-ne. Tím to není. Skutečně cítím nějaké vibrace, ale ty nevychází z mého těla. Všechno kolem mě se lehce klepe a z dálky slyším dusot kopyt královských grošáků.
Nejspíš je to další výprava, kterou král vyslal na záchranu své dcery. Vycházím ven, abych je pozdravila a popřála jim šťastnou cestu jak se sluší a patří. Když vykouknu ze dveří, zjišťuji, že nejsem jediná. Děvčata se chytají za cípy svých sukní nebo šálů a mávají s nadějí ve tvářích.
Trojice urostlých do plechu oděných mužů se zastavuje přímo před mým příbytkem. Zaraženě civím na jednoho, který seskakuje z koně a jde ke mně blíž, načež mi pravou rukou podává zažloutlý list papíru. Cítím, jak se do mě zabodávají všechny zvědavé pohledy lidí okolo. Zaraženě pergament přijímám a začtu se.
Je od samotného krále Ishtaru, naší země. Píše se tu právě o únosu princezny Glandily. Prý je skutečně vězněna v tajemném sídle v těch nejzapadlejších a nejnebezpečnějších končinách Země nikoho.
„Krvavé hory. Rudý zámek,“ pomyslím si.
Dál se dočítám, že to není jen bezduchá informace, která akorát ještě více vystraší lidi z okolí. Je to výzva. Sám vládce mě žádá, abych se dostavila dalšího rána na hradby samotného Damelonu.
Není to náhoda, že dopis doputoval zrovna do mých rukou. Nejsem žádná šička nebo zemědělka, jak se vám zprvu mohlo zdát. Je nás takových víc na nejrůznějších místech celého světa. Myslím tím lidi, kteří dokážou věci, o kterých se jiným může jen zdát. Lidi určené pro vyšší úděl.
Myslím, že vám už došlo, že tento příběh nebude jen o ‚obyčejných‘ lidech, když jsem vyprávěla o Soronturovi nebo elfech žijících v Duhovém hvozdu. Je tu spousta dalších mytických bytostí obývající náš svět.
Já jsem jednou z nich. Nemám sice špičaté uši jako elfové nebo mechem obrostlý plášť jako druidové. Nejsem dokonce ani trpaslík, faun nebo golem. Měla jsem tu čest, že jsem se narodila jako čarodějka. Jsem z velmi známého a pro okolí mocného rodu zaklínačů. Po smrti svých rodičů dál pokračuji v jejich řemeslu. Moje schopnosti slouží pro vyšší dobro, ale nikdy jsem nechtěla opustit Gildas. Lidé mě tu bez každodenní pomoci Sorontura a jeho druidů potřebují. Hojím jejich rány, léčím nemoci a pomáhám na svět novorozencům.
Při posledním dočteném řádku se mi roztřesou ruce. Má mi opravdu tento dopis zcela změnit život?

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top