Element života - Kapitola 1 (část 1/2)

Damelon


Cítím se nesvá v tom davu lidí. Jak se všichni předbíhají a tlačí, jen aby nás mohli spatřit. Proto není divu, když po pár minutách začínám pociťovat stesk po své rodné Gildas a navozuji si pocit úzkosti. Nicméně vím, proč tu stojím a proč jsem se rozhodla k této výpravě přidat, takže se nedá dělat nic jiného než zatnout zuby a přetrpět tuhle parádu.
Bylo těžké odcházet s vědomím, že malá Elin Gren se teprve nedávno vyléčila z vážného zápalu plic. Její maminka Margi Gren mě ovšem ujistila, že je Elin v pořádku, a že se o ni s manželem dobře postarají. Lékárník Dolbi mě zase utěšoval, že se bude starat o chod obchůdku a stejně tak i o všechny lidi ve vesnici. S těžkým srdcem jsem tedy vyrazila z domku a nechala jsem se od Dariona Gildase – Honorova prostředního syna – odvést až na hrad. Stojí teď právě za mnou a zvědavě vykukuje z davu hořečnatých tváří a povzbudivě se na mě culí.
Zoufale se na něj pousměju a vracím se zpátky do svých myšlenek. Už odmalička jsem doufala, že budu moci svoji nadpřirozenou sílu používat k velkým věcem. Naskytla se mi příležitost oprášit veliké jméno svého rodu a dokázat, že pověsti nelžou.
Je tomu poprvé za hrozně dlouhou dobu, co jsem opět v samotném srdci Damelonu. Ano, hradby jsou z venku vysoké a děsivé, ale jen slabě dokážou nastínit, jak honosné to je uvnitř. Vzhlédnu ke stropu a mám co dělat aby se mi nezatočila hlava. Všude kolem je spousta nábytku a drahého zdobení, až se mi začíná dělat mdlo.
„Ach, jak mi chybí můj skromný příbytek, kde je jedna postel, skříň, malá kuchyňka a hlavně ta nádherná knihovna. Po té se mi bude stýskat asi nejvíc,“ povzdechnu si sama pro sebe.
Je trochu brzo zoufat si nad odchodem z Gildas, když je to sotva pár hodin, co jsem odešla. Vlastně jsme ještě ani na žádnou výpravu pořádně nevyrazili.
„Vzpamatuj se, Angelio!“ okřikne mě moje podvědomí. Zlobím se sama na sebe, jak je moje mysl tak snadno zlomitelná. Pokud chci opravdu vyrazit na tuto výpravu, měla bych se rychle vzchopit a zahodit ten strach a pochybnosti, jinak se můžu rovnou otočit a jít zase domů. Nejsem si jistá, jestli ovšem vydržím další tři hodiny s Darionem na jednom přívoze. Na můj vkus je tenhle zrzavý Casanova, až moc upovídaný a některé věci (hlavně co se týče slečen) si opravdu může nechat jen sám pro sebe.
Vzpurně pohodím hlavou a podívám se před sebe. Snažím se zaměstnat si mysl něčím jiným než obavami. Vysoko nade mnou se tyčí mohutný trůn z tmavého dřeva s detailním vyřezáváním. Snažím se upoutat svou pozornost na tu krásu, ale moje myšlenky si dělají, co chtějí.
„Tak fajn. Je načase otočit se a jít domů, dokud je ještě možnost. Takovéto výpravy nejsou nic pro holku z vesnice,“ pomyslím si.
Otáčím se směrem k davu, který za mými zády hlasitě ševelí, a z něj na mě třeští oči překvapený Darion. Srdce mi rázem spadne do kalhot. Když teď odejdu, tak si ušiju z ostudy kabát. Už nikdy se nebudu moci vrátit do města.
Moji pozornost si získávají další lidé, kteří ve skupinkách vchází do hradu. Místo toho aby se zařadili mezi diváky, se staví vedle mě a těch, co tu už stáli před tím, než jsem přišla. Byli to ženy i muži nejrůznějšího věku a národnosti.
„Pozor,“ zašeptá mladý černovlasý muž, který se staví hned vedle mě. Má jasně modré oči a oděn je do stříbrolesklé zbroje. Jeho úsměv je velmi přitažlivý a nějakým záhadným způsobem mě uklidňuje a pomáhá mi najít ty malé zbytečky odvahy, které se povalují u mých nohou.
Jeho tvář je mi povědomá. Viděla jsem ji párkrát v Dorsethu. Ve městě, které se rozléhá v sousední zemi na západě jménem Haalem.
Tato země je mnohem větší než Ishtar. Je centrem celosvětového trhu. Odnepaměti se tam sjíždí alchymisté i z těch nejzapadlejších končin světa, aby se podělili o nejrůznější byliny a lektvary, které v Ishtaru nejsou nikde k sehnání.
Tenhle mladý kluk je princ Tobbien, syn samotného krále Haalemu.
„Už to začne,“ mrkne na mě.
Po chvíli se přistihnu, že na něj civím s pusou otevřenou dokořán. Není to způsobeno tím, že bych byla nijak zvlášť zaujatá jeho zjevem nebo oslepená jeho slávou, spíš je můj mozek už natolik otupěný vším, co se děje kolem, že i tuhle celkem jednoduchou informaci musí dlouho zpracovávat.
Tobbien se na mě pobaveně ušklíbne a odkloní se zpátky k trůnu. Myslím si, že ho moje zírání nijak neurazilo. Určitě je zvyklí, že na něj dívky v jeho přítomnosti (pokud se dostanou tak blízko) takto koukají.
Moje smysly jsou tak rozhozené, že si ani neuvědomím, že dav za mými zády utichá a do hlavního sálu vchází malý obtloustlý pán s červeným čepcem naraženým hluboko do čela. Je to králův mluvčí a v ruce svírá svitek pergamenu. Jeho hrdelní odkašlání si získává i mou pozornost.
„Prosím o klid,“ zavelí a vznešeně pozvedne bradu. Ruce si zakládá za záda a nasazuje poněkud morbidní výraz. „Vládce Ishtaru právě přichází.“
S jeho posledními slovy se tak stane. K trůnu přichází sám velectěný král oblečen v huňaté kožešině. Hodí se ke vší té kráse všude kolem.
Z hlediště se okamžitě ozývá honosný aplaus a ovace na jeho jméno. Je to dobrý král. Osobně neznám nikoho, kdo by ho neměl rád.
Pozvedá ruku na pozdrav a posazuje se na své místo na trůnu. Celá ceremonie konečně může začít. Už není cesty zpět, ale osobně si myslím, že není důvod litovat.
Mluvčí znovu předstupuje a rozevírá pergament. „Shromáždili jsme se zde, abychom tyto čtyři odvážlivce…“
„Trochu silné slovo, pane. Osobně myslím, že jsem té odvahy příliš nepobrala. Zatím.“
„…kteří byli vyzváni k záchraně velectěné královy dcery Glandily, obdařili mocnými zbraněmi k jejich cestě do nebezpečí.“
„Nebezpečí?“ zděsím se ve svých myšlenkách.
Vždyť jsem byla sotva párkrát za hranicemi Gildas a do Dorsethu jsem jezdila jen jednou do roka na trhy s Honorem nebo Darionem na jejich přívoze, když nakupovali látky a další důležité věci, které v Ishtaru nebyli k sehnání. Při těchto cestách jsem nikdy na žádné nebezpečí nenarazila, protože jsme přejížděli po veřejných cestách. Pořádně ani nevím, co to slovo znamená.
„Uf, bude to těžké,“ škádlí mě moje podvědomí, ale má pravdu. Musím se vzchopit a postavit se tomu čelem.
Nervózně se kousnu do rtu. Periferním viděním zpozoruji usměvavou tvář prince Tobbiena, jak mě se zaujatým a trochu výsměšným pohledem pozoruje.
„Jenom klid,“ usmívá se. „Byl jsem už na spoustě podobných výprav. Není to tak zlé, jak se to na první pohled může zdát. Myslím, že do pár měsíců už budeme zase všichni doma,“ promlouvá ke mně vznešeným (pro mě spíše namyšleným) tónem hlasu.
Nijak na jeho připomínku neodpovídám. Jsem až příliš oněmělá uvědoměním si situace než abych dokázala zareagovat. Nevypadá to, že by po mě nějakou reakci požadoval. Jen ke mně pošle úsměv a opět odvrátí svůj pohled na mluvčího.
„Nechť přistoupí Angelia ze slavného rodu Veneficanů, nejmocnějších čarodějů této doby.“
Hrkne ve mně. „Prosím, že právě neřekl mé jméno? Ale ano, řekl,“ ujišťuje mě podvědomí. Zhluboka se nadechuji a pomalu s pohledem zabodnutým do země přistupuji ke králi. Stojí teď vedle svého trůnu a zádumčivě se na mě dívá.
Ještě předtím, než jsem se vydala na hrad, jsem se dlouho rozmýšlela, co si mám vzít na sebe do takovéto společnosti. Ano, má dlouhá róba modré barvy (tu měla moje matka nejraději) se šněrovacím korzetem se může zdát jako správná volba, ovšem kvůli mému nezvyku nošení šatů nebo sukní se mi v ní pletou nohy a já začínám pociťovat, že každou chvíli klopýtnu a spadnu na zem jako hruška. Ta sukně je tak těžká a neustále si na ni šlapu, i když se rukama snažím sebevíc si jí nadzvedávat. Ještě že jsem si pod ni vzala svoje oblíbené kalhoty. Jen co zmizím za hradbami království, sundám ze sebe tuhle maškarádu a budu zase sama sebou. Poprvé za celý večer nastává situace, kdy si nepřeji nic jiného, než aby tahle výprava konečně začala.
Připadalo mi to jako věčnost, ale díkybohu se během několika vteřin dosoukám až před samotného vládce. Odlepuji svůj pohled od země a spatřuji v jeho starých vybledlých očích ten smutek, který cítí jeho láskyplné srdce.
Konečně si uvědomuji, proč jsem přišla a zakroutím hlavou sama nad sebou, jak jsem mohla pochybovat. Okamžitě zahazuji všechny obavy za hlavu a s hlubokým nádechem se snažím sebrat ještě nějaké střípky odvahy, které nacházím ve svém rozbitém svědomí, a dát je dohromady, jen abych tomuto milujícímu muži mohla vrátit jeho rodinu.
„Můj pane,“ vydechuji roztřeseným hlasem. Nervozita si vyžádala svou dlaň. Klaním se s pohledem zaraženým do země. „Jsem tu k vašim službám.“
Jeho zkrabatělé ruce mě chytí za ramena a zvednou zpátky na nohy. „Angelio, my dva se už přeci známe,“ vydechne starý pán a na jeho tváři se objeví posmutnělý úsměv. „Už je to spoustu let, kdy tu tví rodiče byli naposledy a z tebe už je krásná mladá dáma.“
Jak už jsem jednou zmiňovala, je to opravdu dlouhá doba, co jsem tu byla naposledy. Tehdy mi byly sotva čtyři roky. V Ishtaru vládla tou dobou válka… válka, v níž moji rodiče položili své životy. Jsem na ně pyšná, protože i díky nim teď žijeme v zemi, kde vládne mír a naděje.
„Přijmi ode mne tento dar,“ pokyne rukou k jednomu z pážat, které ve svých rukách svírá červený sametový polštářek a na něm je položený zlatě vyšívaný měšec. Páže poslušně přistupuje. Král po měšci hrabavě sáhne a poté mi ho vmačkává do roztřesených dlaní. „Prach v tomto měšci vyrobili nejmocnější čarodějové všech dob, tvoji rodiče. Nejsilnější kouzla, co jsou v něm ukryta, nechť ti otevřou bránu kamkoliv. Nyní se postav po mé pravici.“
Křečovitě svírám měšec v ruce a odebírám se na místo, ke kterému mě navedl. Nervózně se otáčím tváří k velkému davu lidí pod námi. Jejich pohledy jsou upřeny přímo na mě. Darion s jeho výškou a rudo-rezavými vlasy zase vyčnívá. Tváře všech těch lidí jsou plné obdivu a nadějí. Nikdo si ani nevšiml mé nejisté chůze nebo roztřesených rukou. Doufají ve mně stejně jako v ostatní z této výpravy. Kdyby tu teď mohli být moji rodiče, dívali by se na nás stejně.
Tohle vědomí mě uklidňuje natolik, že jsem schopná Darionovi poslat do hlediště jeden nesmělý úsměv za jeho podporu. Hned potom shlédnu dolů k ostatním čekajícím v řadě vedle sebe. Zaráží mě Tobbienův obličej, který na mě laškovně mrkne.
„Ten pohled nepatřil tobě,“ zamračím se jeho směrem, ale jeho pozornost mi rozhodně není nepříjemná.
„Nyní ti bude dána síla země.“
Jako další dar je síla jednotlivých elementů. Každý z hlavních čtyř hrdinů jeden obdrží. Přistupuje ke mně mysticky vypadající žena. Má dlouhé zelené vlasy do půlky zad. Z čela jí vystupují dva parůžky jako u mladého jelena a má špičaté uši jako elf. Tělo jí obepíná zelená top, na kterém jsou chomáčky listí a mechu. V jedné ruce drží podivuhodně stočenou hůl z dubového dřeva.
„Vítám tě, dítě,“ vydechne. Její hlas má tajemnou ozvěnu. Konečně se zpříma podívám do její tváře, na které se teď zračí krásný úsměv. Její oči mají také zelenou barvu, ale nemají žádné bělmo. Po obou tvářích jí k ústům směřují zelené čary. Nevypadají jako napalované. Je to spíš jako mateřské znamení. Všímám si podobných čar, které tvoří nejrůznější ornamenty, i na jejích odhalených pažích. Čáry se ztrácí pod jejími návleky na předloktích, které jsou vyrobené z dlouhých listů.
„Tohle je Sorontur,“ řekne král.
„Sorontur…?“ vytřeštím oči.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že je to žena a vlastně velmi krásná žena. Vypadá mladě. Její postava je… perfektní. Když mi o druidech chůva vyprávěla, představovala jsem si je jako staré muže s dlouhými bílými vousy, kterým se třese hlas stejně jako kolena.
Napadlo mě, že pokud půjde o živly, bude je nám muset předat bytost spojená s přírodou. Napadla mě i ta možnost, že se bude jednat o druidy, protože zatím to jsou jediné živoucí bytosti, které si dokázali živly podmanit… Tedy čarodějové to po dlouhých letech tréninku také dokážou, ale nemůžou jimi obdarovat nikoho jiného.
Sorontur musela vážit dlouhou cestu, aby sem přijela a pomohla. Je to od ní úctyhodné gesto, když si vezmu, kolik si toho musela vytrpět při cestě v téhle zimě a nepohodlí. Přesto vypadá tak svěže a spokojeně.
Žena se na mě stále mile směje a chytá mě za ruku. Její dlaně jsou tak příjemně hřejivé. S tím dotykem mě najednou opouští všechen strach a ucítím příjemné teplo u srdce.
„Po matce ty celá jsi, když ona v tvém věku byla. Tak krásná ona byla,“ spustí podivnou hatmatilkou. Je to stará řeč. Také že tahle paní už není žádná mladice a pamatuje nejméně tři generace, i když její vzhled může mást.
„Vy jste znala mou matku?“ vyhrknu překvapeně.
„Ó, ano. Ona zpívala krásně moc. Občas já slyšela její písně do lesa přicházet. Dodnes ptáci je pějí,“ dodává s tím nejmilejším úsměvem, jaký můžu spatřit na jejích lehce nafialovělých rtech. Nakrabatí tenké zelené obočí a začíná se soustředit.
V tu chvíli mě obklopí zelená oslepující záře plná příjemné energie. Víte, nejsem úplně ta nejlepší zaklínačka v zemi. Všude v okolí jsem spíš známá jako alchymistka, ale zdá se, že i přes to mi král důvěřuje. Nicméně tyto čáry jsou pro mě něco docela nového. Nikdy jsem necítila nic podobného, nic tak silného a mocného.
Sorontur pouští mou roztřesenou ruku a stále se na mě mile usmívá. Jsem celá rozklepaná a udýchaná jako bych právě uběhla míli. Poškádlí mě nepříjemné zasvědění na levém zápěstí, které odvádí mou pozornost od jejího vlídného úsměvu. Poškrábám se a všímám si, že na tom místě se objevil černý ornament. Byly to tři kroužky postavené do jedné řady od nejmenšího po největší. Znám ho z knih – je to znak živlu země.
Mluvčí si znovu odkašlává a vyzve ke králi dalšího z vyvolených. „Nechť přistoupí princ Tobbien z bohatého rodu Paladinů.“
Z davu vychází ten modrooký mladík s rozčepýřeným účesem a sladkým úsměvem na tváři. Má sebevědomě zvednutou hlavu a jistý pohled v očích. Se zaujetím sleduji jeho elegantní chůzi. Nablýskaná zbroj a meč u pasu se k němu perfektně hodí. Hluboko ve svém nitru ho obdivuji a závidím mu jeho jistotu a nebojácnost. Přála bych si být jako on.
V tu chvíli se z davu ozývá hlasité výskání mladých slečen z Damelonu. Kralevic se ještě na okamžik obrací k divákům a posílá dívkám smyslný pohled a laškovný úsměv. Můj obdiv okamžitě mizí a jen nevěřícně nakrabatím čelo.
Na malý okamžik opět mihne pohledem ke mně a znovu se pousměje. Tenhle pohled je ovšem jiný než ten, kterým opanoval jeho fanynky. Nervózně sklápím oči do země. Proč mě pořád ty oči tolik pokouší?
„Tento meč má ostří z kovu pevnějšího než je ocel a přitom lehčího než je pírko. Měj ho stále u sebe a ochraňuj jím vaše poslání. Nyní se postav vedle zaklínačky a budíš ti dána síla vody.“
Sorontur přistupuje k rytíři po mém boku. V tu chvíli se v sále objevuje modrá záře. Je chladná, ale přesto plná života. Snažím se na prince příliš dlouho nezírat. Nechci se znovu nechat zlákat jeho očima. Jakoby se mi snažily něco říct, ale já jim nechci rozumět.
Odvracím svůj pohled k třetímu z pozvaných. Tentokrát to je někdo z úplně jiné etnické kasty. Spatřuji chlapce s broskvovou pletí, na které jsou znatelné jizvy na bradě a na krku. Jsou to dlouhé řezné rány. Tyhle jizvy nepocházejí z boje. Elfové tak označovali mladé chlapce, kteří byli schopni boje. Za každou tou ránou se skrývaly staletí možná tisíciletí tvrdého tréninku. Jeho vlasy mají stříbrnou barvu a jsou ostříhané na krátko. Snadno tak dají vyniknout jeho špičatým uším. Na sobě má stříbrné brnění. Nevypadá tak masivně jako to Tobbienovo. Vlastně je to jen pár dokonale tvarovaných plátů stříbrolesklého kovu, které pokrývají jeho hruď a záda. Celé jeho paže zůstávají odkryté a na nohách má jen plátěné kalhoty. Za pasem má hned několik dýk různých tvarů a délek. Vypadá velmi mladě. Typovala bych mu tak šestnáct let, ale takoví jsou povětšinou všichni bez ohledu na to kolik jim doopravdy je. Může mu už klidně být tisíc let a stále bude vypadat maximálně na osmnáct.
Jsou totiž významní hlavně svojí dlouhověkostí, kterou podle pověstí způsobovala pitná voda v Duhovém hvozdu. V medicínské sféře jsou nepostradatelní. Krása elfů neměla nic společného s dokonalostí, ale právě s jejich nedokonalostmi. Byli od nepaměti vzorem tvrdé práce a moudrosti.
Je docela zvláštní ho tady vidět mezi ostatními lidmi. Elfové si většinou hledí svého a do záležitostí lidí se nepletou. Málokdo je dokáže spatřit z blízka a spousta z nich se nikdy nepodívala za hranice elfí říše dlouhá staletí. Ovšem během Války světů byli důležitou posilou pro lidská vojska. Jejich král Dalantos byl klíčovým článkem k vítězství. Ovšem s příchodem zimy se i tito bojovní tvorové stáhli do svých lesních domovů v korunách stromů a spolu s druidy každou noc oslavují ono velké vítězství. Kromě jiných vlastností totiž rádi pijí a to opravdu hodně. Jak říkala chůva: ‚No, jsou už prostě takoví.‘
„Nechť přistoupí Sailon z nejstaršího rodu Saltuariů, pánů z lesního království, a bratr krále Duhového hvozdu Dalantose,“ kyne k němu mluvčí.
„Bratr? Hm.“ Dneska jsou tu samá zvučná jména. Král prosbami skutečně nešetřil, ale stejně je zvláštní že nevyzval samotného krále hvozdu. Asi má dost napilno staráním se o les… anebo prostě přebral.
Chlapec dlouhými lehkými kroky přistupuje ke králi. Ten mu podává luk a toulec se šípy. „Věř své ruce a nikdy nemineš. Luk i šípy jsou vyřezány z posvátných stromů, jež padly ve Válce světů. Nyní se postav vedle prince. Bude ti dána síla větru.“
Sorontur opět použije svou kouzelnou moc a objeví se stříbrná záře. Zamrazí mě v zádech. O hodně se tu ochladilo. Promnu si ruce. Konečně přichází řada na posledního ze čtyř odvážlivců. Nedokážu už myslet na nic jiného, než až ze sebe sundám tu nepohodlnou sukni. Ale když se podívám k davu, nikdo další už tam nestojí. Zarážím se a zmateně začnu očima pátrat mezi zaujatými obličeji, které nás bedlivě sledují.
Mluvčí nehledě na situaci znovu spustí: „A jako poslední nechť přistoupí… um….“
Nastává ticho. Obtloustlý pán se zmateně otáčí k našemu vládci. Ten se zklamaným pohledem zapátrá k prázdnému místu pod královským trůnem. Dav diváků se také začíná pátravě rozhlížet kolem sebe a ticho narušuje jejich zmatené štěbetání. Otáčím se k Tobbienovi. Ten jen krčí rameny.
Ozývá se hlasitá rána a celý sál zalívá slabé sluneční světlo z venku. Dav se tiší. Mžourám očima mezi lidmi pod námi a všímám si, že se pomalu rozestupují se zaraženými pohledy ke dveřím. Mezi nimi se objevuje temná postava. Řekla bych, že je to muž zahalený v kápi a ústa má zakrytá rudým šálem. Kromě jeho očí není vidět vůbec nic.
Odjakživa mám výborný zrak, takže i přes dlouhý sál mě právě ty oči na něm okamžitě zaujímají. Jedno má docela obyčejné – má zelenou barvu s vyniknutými řasami a smutným odleskem. To druhé je temné. Má rudočernou barvu a místo kulaté čočky má svislou čárku, jako mají kočky. Kůže na obličeji kolem toho oka je zvrásněná a vypadá velmi staře. Tohle oko nepatří člověku.
Rozeznívají se hlasité kroky jeho okovaných bot. Jsou nepravidelné. Očividně kulhá na pravou nohu, ale přesto se jeho držení těla zdá stabilní a silné. Celý je zahalen do černošedé zbroje s dlouhým pláštěm s kapucí, kterou má zaraženou do obličeje. Už podle jeho oka mi ihned dochází, proč nechce být vidět.
„Říkají mi démon, syn ohně a meče,“ zabručí.
Jeho hlas je tak hluboký a chraplavý, až z něj jde strach. Zazněl jako úder hromu. Cítím, jak se mi opět třesou kolena. Nikdy jsem nikoho podobného neviděla. Moje chůva mi už o takových stvořeních vyprávěla. Prý žijí hluboko pod zemí a na tajemných místech v Zemi nikoho jako jsou Krvavé hory, ale i na územích menšího nebezpečí země Fallengate jako je Zapovězený les, ale prý nikdy nevychází napovrch mezi lidi. Je to opravdu nevídané ho tu spatřit.


(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top