Zlomená srdce - Kapitola 25 (část 2/2)

http://www.zapiskyjednezlatovlasky.ml/2017/03/zlomena-srdce-kapitola-25-cast-12.html
„Přání? Co taková bezduchá bytost jako ty může chtít?“
„Odpověď na jednu otázku.“
„Dobrá,“ souhlasí a jistě přikývne. „Jak zní?“
„Byla jsi tak klidná. Máš ráda hebkost jeho tváře pod svými prsty. Jako bys nikdy necítila bolest, když je ti na blízku. Usmíváš se, i když tvoje tělo chřadne. Jenom on dokáže na tvé tváři v takové situaci vyčarovat úsměv. Získáváš sílu, když hledíš do jeho očí, když tě jeho ruce pevně svírají ve svém objetí,“ vysloví celou spleť svých myšlenek. Tohle se jí honilo hlavou tehdy v chrámu, kdy proti sobě stáli s vytasenými zbraněmi.
Nala nakrabatí čelo. Příliš nerozumí tomu, o čem to ta žena hovoří. Mluví jako smyslů zbavená, jakoby její mysl bloumala někde v dálce a již už nebyla přítomna v této realitě.
„Chtěla bych vědět, co je to za pocit,“ dodává Isabel. Její pohled opět zaostří do Naliny tváře.
Ta se zamýšlí. Promílá její slova ve své hlavě stále dokola. Až po delší chvíli ticha si to konečně uvědomí. Při každém tom slově jí na mysl přijde Amon a situace, se kterými se pojí. Její oči zamžikají a na řasách jí ustane slza.
„Láska,“ vydechne. Její hlas i dech se trochu třesou. Skleněnýma očima se zabodne do těch dvou chladných studní modré vody. „Ten pocit se jmenuje láska.“
„Láska,“ opakuje Isabel. „To musí být krásné.“
Nala se zdržuje dalšího komentáře. Je až příliš zaskočená Isabelinou otázkou a i svými vlastními pocity. Dokáže myslet jen na to, že ho už nikdy neuvidí, ale pokud Berion splní své výhružky, její utrpení nakonec nebude mít dlouhého trvání a možná… možná se zase znovu sejdou.
Isabel odvrací svou pozornost ke stínu, který se krčí za zády své paní. Yukiya stojí mimo dění mezi oběma postavami. Nezasahuje, i když se i v jeho hlavě rodí otázky.
„Přála bych si pamatovat si na tebe, ale asi je naším osudem ulehat ke spánku a zapomínat stále dokola,“ odvětí Isabel směrem k jednookému služebníkovi.
Ten se stále vážným výrazem bez jediného náznaku citu spustí: „Já už nezapomenu na hebkost a vůni tvých vlasů, dokud se neprobudíš a já nebudu mít možnost se jich dotknout znovu. Jednou si možná vzpomeneme na to, kým jsme byli a co jsme pro sebe znamenali.“
Isabel souhlasně přikývne a se stejnou kamennou tváří mizí v barevných pramíncích světla.
„Proč se mě na něco takového ptala?“ zamýšlí se Nala sama pro sebe, ale její myšlenka si nachází cestu ven jejími ústy, aniž by si to zprvu uvědomila.
„My, služebníci, jsme odedávna byli fascinováni lidskými city. Snad proto, že je dokážeme vycítit tak čistě a jasně.“
Nala se nad Yukiyovými slovy zamýšlí. „Nakonec jste opravdu zvláštní stvoření.“
Rozráží se dveře. Netrpělivý vojáci vtrhnou dovnitř i přes rozkaz svého pána.
„Nalo!“ zakřičí jejím směrem Gilbert.
Je znepokojený, že nikde nevidí Amona. Namísto něj tu stojí jen bezduchá postava tajemného muže s páskou přes oko. Nala jen vydechne bez jediného slova na vysvětlenou, i když v jeho očích spatří jasné otázky. Nemá sílu na ně odpovídat a asi by mu nedokázala dát odpověď, se kterou by se smířil. Rozhoduje se vyřešit problém, který teď doslova leží před jejíma nohama. S kamennou tváří se sklání k padlému generálovi, který se koupe v kaluži vlastní krve. Je bledý. Jeho zranění není smrtelné, ale pokud tu bude ležet ještě nějakou chvíli bez pomoci, ztratí vědomí.
Popadá ho za límec černé uniformy, aby jeho tvář mířila do té její. „Dej mi důvod a já ušetřím tvůj nicotný život.“
„A proč bys to dělala? Vsadím se, že ses třásla nedočkavostí, až tenhle den nastane.“
„Jeden starý přítel mě naučil, co je to darovat někomu milost a druhou šanci,“ odvětí již mírným hlasem. Pouští ho. Vytahuje dopis z kapsy svého pláště, který bez jediného slova odhazuje k jeho třesoucím se rukám.
Abernant také nic neříká. Promne mezi zakrvácenými prsty list papíru, aby ho mohl rozevřít. Začte se do řádků napsaných černým inkoustem a přestává věřit vlastním očím. Jeho poblázněná mysl ho donutí k hlasitému smíchu, který se odráží od prázdných stěn trůnního sálu.
„Děláš si legraci, že jo? Věděl jsem, že jsi prolezlá intrikami a že zradíš, ale tohle…?!“
Nalin výraz se nemění. Ohne se v kolenou a opře si o ně své ruce, když zpříma hledí do jeho pobledlé tváře. Vytrhává mu list papíru z rukou, aby si ho opět mohla zastrčit do kapsy. „Máš na svědomí životy lidí, na kterých mi záleželo nejvíc. Jejich jména si vryj do paměti!“ vydechne. Její hlas je stále mírný bez emocí, ale ten pohled by dokázal zabíjet. „Lalina Lav, Joshua Lav, Lydia Lav, Vincent Lanelli, Alucard Henri, Talus Henri a bezpočet dalších, kteří byli mými přáteli. Proto je více než jasné, že jsem celou tu dobu nečekala na nic jiného, než se ti za to odplatím.“
Zmateně hledí do její chladné tváře s padlým andělem a skupinou jí věrných za svými zády. Jaký to impozantní pohled. V jeho očích byla celý život jen hezká tvář s instinktem zabíjet. Stala se z ní vůdkyně, skutečná následnice trůnu. Jeho dny jsou spočtené. Tady nastává konec jeho tažení. I kdyby bitva na jihu dopadla dobře pro Sapphirehall, jeho vítězstvím tohle nikdy neskončí.
„Nalo, já… Omlouvám se,“ vydechne. To šílenství se pomalu vytrácí z jeho očí. Jakoby procitnul z dlouhé noční můry. „Co jsem to udělal?!“ vyhrkne. V jeho očích je skutečná lítost. Možná na něj dýchl závan smrti, který probudil jeho pud sebezáchovy. Ne, tyhle city jsou skutečné. „Ty a Amon jste pro mě byli všechno! Stále tě miluji. Nevím, jaké šílenství zatemnilo mou mysl, ale teď dokážu vidět pravdu!“
Všichni žoldáci v čele s Gilbertem hledí na trosku, která si kdysi říkala armádní generál Sapphirehallu a pasovala se až na samotného císaře. Nala vstává a obrací se zády. Pohlédne na tváře sapphirehallských vojáků, které sem jako zajatce přitáhl Gilbert se svými žoldáky. I v jejich tvářích je lítost. Celý život věřili tomu, že bojují za správnou věc, za svůj domov. Jejich procitnutí je stejně bolestné, jako bylo to její nebo Amonovo.
Jen poraženě svěsí ramena a shlédne ke svým rukám. Její tvář je jako kus ledu, ale její prsty se mihotají jako osika ve větru.
„Přísahám, že jestli mě teď ušetříš, budu se ti zpovídat jako nové královně Sapphirehallu, kterou plným právem jsi!“ pokračuje Abernant.
„Královně…?“ zamumlá Gilbert sám pro sebe. V jeho výraze je stejné překvapení jako v obličejích všech sapphirehallských vojáků.
Nala se konečně obrací zpátky k Abernantovi, ale své myšlenky si nechává pro sebe, dokud nedomluví. „Věděl to…
„Udělám cokoliv, o co mě požádáš, a teď hned, jak tu jsem, ukončím tu nesmyslnou válku! Přísahám!“ naléhá. „Proto jsi to všechno dělala. Abys zabránila dalšímu krveprolití. Ukončíme to spolu, ano?! Postavím se před vojáky a řeknu jim celou pravdu! Věř mi. Prosím jen o odpuštění!“ žadoní stín toho, kdo kdysi býval v Naliných očích vzor důstojnosti a hrdosti.
Teď se plazí k jejím nohám poražen a ponížen svou vlastní pýchou. Sleduje ho, jak se ovíjí kolem jejích kotníků jako spráskaný pes. Hledí na něj z vrchu. Konečně našel místo, kam patří. Tolik k Abernantovi, vážnému a úctyhodnému důstojníkovi neohroženého Sapphirehallu.
„Miluji tě,“ vydechne mezi vzlyky. Svými slzami teď omývá její černé boty, které jsou zašpiněné bahnem a krví.
„Věřím ti,“ odtuší Nala s odtažitou tváří. Mlčela dlouhou chvíli a jen ho sledovala. V její tváři se neodrážel žádný pocit blaha z toho pohledu. Její ústa zůstala zamčená, protože se dlouze rozmýšlena nad tím, jestli je to dostatečný důvod mu odpustit. Tu odpověď už nalezla.
„Děkuji ti!“ vyhrkne znovu Abernant úlevným tónem. Tiskne její nohy mnohem pevněji, jakoby to bylo to nejcennější, co kdy držel.
„Věřím, že bys pro svůj život udělal cokoliv. Věřím, že toho lituješ,“ odtuší se zaťatou čelistí. Neříká se jí to snadno. Udělal toho tolik zlého, ale stále tam někde hluboko to byl ten muž, ke kterému vzhlížela. „Odpouštím ti.“
Z Abernantova hrudníku se ozve úlevné vydechnutí.
Nala sevře svůj meč ještě pevněji. Sklání se a chytá Abernanta za jeho černé vlasy prosvětlené šedinami. Zvedá jeho hlavu a vymaňuje své nohy z jeho objetí. Obkročmo se staví nad jeho záda a vytáhne jeho hlavu ještě výš. Po jejích tvářích začnou stékat hořké slzy, ale i přes to se její výraz ani trochu nemění. Ústy se skoro dotkne jeho ucha, když přikládá své ostří na jeho krk. „Ale stále to není dost na to, abych ušetřila tvůj život.“
Abernantova krev se rozstříkne po dlážděné podlaze. Netrpěl dlouho. V několika krátkých trhnutích jeho odpor končí. Zemřel dřív, než si stačil uvědomit, k čemu se to vlastně chystá.
Nala pouští jeho hlavu na podlahu. V její tváři je stín. Nikdo z přihlížejících nevidí její výraz. Jediné, co dokážou postřehnout, jsou kapičky slz, které pomalu odkapávají na Abernantovu mrtvolu ležící pod ní.
Nastává dlouhá chvíle ticha. Ani Gilbert, který obyčejně neví, kdy má mlčet, nevydá ani hlásku. Jen s překvapeným výrazem vstřebává celou tuhle událost, která se odehrála před jeho očima a zrakem jeho mužů. Nakonec je to on, kdo se z překvapení probouzí jako první.
„Ten ničema si nic jinýho nezasloužil,“ odtuší jejím směrem. Rozchází se k ní a bere ji za nadloktí, aby ji odtáhl dál od chladnoucího těla bývalého generála.
Pokorně následuje jeho pohyb a překračuje mrtvolu bez protestů.
„Kde je Amon?“ zeptá se po chvíli Gilbert, když si uvědomí, že na jeho nevyřčené otázky nikdo neodpoví.
„Zachraňuje svět,“ vydechne. Její pohled je zastřený.
Gilbert se jen zamračí. To by mu chybělo, aby i Nala přišla o rozum. Zrovna teď, když obléhají město, potřebuje, aby zachovala chladnou hlavu.
„Asi nemá cenu se ptát, co to znamená,“ vydechne poraženě. „Nicméně, co budem teď dělat?“
Nala konečně zvedá obličej vzhůru. Její výraz je jistý. „Ukončíme tohle šílenství!“ Obrací se k točitému schodišti v rohu místnosti, které vede k horním balkonům.
„O čem to generál mluvil?“ vyhrkne spěšně jeden z sapphirehallských vojáků, kterému se už konečně dostávají slova na jazyk.
Nala s vážnou tváří ignoruje jeho otázku a s hloučkem žoldnéřů vybíhá schody do patra. Otevírá skleněné dveře na hlavní balkón hradu, který ústí na náměstí. Její jednotky drží pozice. Celé město je teď pod jejich kontrolou a její žoldáci potlačují poslední zbytky odporu.
„Vojáci! Poslouchejte mě!“ zavolá dolů mezi své i ty Sapphirehallu. „Abernant je mrtvý!“
Žoldáci se začnou radovat. Tohle byl přece jeden z hlavních cílů tohoto tažení. Namísto toho sapphirehallští vojáci překvapeně vzhlédnou a začnou panikařit. Na mysl jim přichází myšlenka, co se s nimi asi stane.
„Uklidněte se! Chci, abyste nejdříve slyšeli celou pravdu. Abernant vás všechny obelhal. To on zavraždil císaře za pomoci jeho manželky, a poté zavraždil i ji. Hnal vás do války za jediným cílem, získat moc nekonečných možností, aby si podrobil celý svět. Poháněla ho chamtivost. Ta moc by ho brzy zcela pohltila a uvrhla do temnoty. Zatratil by sebe a možná i celý sever potom co by zpustošil celý svět,“ objasňuje jim situaci s vážným a poněkud zarmouceným výrazem, aby jim dala najevo, že žádná z těchto událostí – dokonce ani smrt generála – jí neudělala radost. „Jsem tu teď proto, abych vám nabídla dohodu a skutečnou cestu k míru. Mé jméno je Nala Aerian a jsem posledním žijícím potomkem královské rodiny, která vládla na tomto kontinentu ještě před tím, než se trůnu neprávem zmocnil Roland z východu.“
Její poslední věta rozproudí mezi poraženými vojáky nevěřícné ševelení. Vzájemně na sebe pohlíží výrazy plnými otázek.
„Princezna?“
„Královská krev?“
„Niky jsem o takovém rodu neslyšel…“
„Myslím, že mi o tom jednou vyprávěla babička, ale byla to jen pohádka.“
„Takže skutečně existují…?“
Za jejími zády se na balkónu vynoří několik sapphirehallských vojáků, které přivedl Gilbert, a kteří viděli a slyšeli všechno, co se mezi Nalou a Abernantem odehrálo ještě před chvílí v trůnním sále.
„Mluví pravdu,“ spustí jeden z nich k zmatenému davu. „Všechno jsem to slyšel přímo od Abernanta.“
Dav utichá a znovu vzhlédne k balkonu.
„Nyní jsem přišla zaujmout své místo na trůnu a zabránit tak dalším nesmyslným válkám. Následujte mě. Já vám na oplátku nabízím mír, a pokud mě přijmete jako svou královnu, přísahám, že už nedopustím, aby se něco podobného ještě někdy v budoucnosti opakovalo,“ odpřísáhne s upřímností ve svém jistém hlase. „Věrně jste sloužili Sapphirehallu a já vás proto žádám, dělejte to dál, ale tentokrát už ne skrytí ve stínu diktatury a šílenství. Vyjděte se mnou na světlo lepších zítřků.“
Upřené pohledy se jeden po druhém začnou sklánět k zemi. Pokorně se podlamují kolena těm, kteří věrně sloužili své vlasti. Budou jí věrni i nadále.
„Vzdejte hold královně!“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top