Zlomená srdce - Kapitola 25 (část 1/2)

http://www.zapiskyjednezlatovlasky.ml/2017/03/zlomena-srdce-kapitola-24-cast-22.html

Brána

Objevuje se vír modro-zlatého světla a v něm se zjevuje obrys postavy v černém rouchu. Tahle bytost se lehce vznáší nad zemí. V ruce svírá meč, který má zdvihnutý vzhůru. Dlouhé bílé vlasy poletují kolem jeho hlavy a odkrývají oči stejné barvy budící dojem slepoty.
V tu chvíli si vzpomene na tajemného muže, kterého potkala v knihovně v Asenu, když se s Amonem plavili zpátky do Sapphirehallu. Poznává ty prázdné bílé oči ve vyhublém obličeji. Opět se jí do zad opírá ten povědomý chlad míšený s podivnými pocity. Cítila je ještě dřív. Teď se rozpomíná, že to bylo v chrámu na jižním kontinentu, když se do něj zatoulal Joshua. Překvapeně zvedá pohled k té tajemné postavě, která se netváří tak mile jako tehdy v Přístavním městě. Jeho tvář je vážná a temná.
Znamená to, že nás s Amonem sledoval už delší dobu?“ třeští překvapeně oči.
V tu chvíli na ní postava pohlédne. Její hruď zaplavuje ten nejčistší pocit strachu a bolest. Promne si hruď a klesne na jedno koleno s bolestným výrazem ve tváři. Její srdce těžkne jako v Asenu. Takhle ovšem nezareaguje jen ona, ale i všichni tři služebníci.
„Nalo!“ vyhrkne Amon a rychle ji podpírá. „Co jsi jí to provedl?!“
Jeho tvář se nemění. Je v ní ten chladný a zároveň hluboce temný výraz. „Nic.“
„Kdo jsi?!“ vyhrkne Abernant a snaží se svou dlaní zastavit krvácení z jeho rány. Stěží do ruky bere meč, jakoby v takovém stavu snad ještě zvládl bojovat. „Jak si se tady… Něčí služebník?! Kdo je tvůj pán?!“
„Pojmenoval mě Berion,“ vydechne prázdným tónem muž s průsvitnou kůží.
Berion?! Další služebník?! Vždyť jsou jenom čtyři chrámy. Něco mi na tom nesedí,“ pochybuje Nala a snaží se bojovat s tím náhlým odčerpáváním energie. „Pojmenoval tě? Kdo? Nemůžeš být další služebník.“
„Ticho,“ utíná její pochyby.
V tu chvíli jejím tělem projede krutá bolest. Je to stejné jako tehdy v chrámu, když se postavila proti Isabel. Je tedy možné, že je to skutečně jeden ze služebníků.
„Abernante,“ obrací svou pozornost k němu, „tvoje ambice se mi už od začátku hnusily, a tak jsem doufal, že se ti služebník do rukou nikdy nedostane,“ povzdechne si a svůj prázdný pohled obrací k Nale a Amonovi. „Co se týče vás dvou, Nalo a Amone, vaše snaha někoho chránit vždy přinesla jen zkázu a mrtvé,“ přimhouří oči. „Vy lidé jste pošetilá zvířata. Nevážíte si toho, co všechno vám Lord dal.“
„Lord?“ vydechne nechápavě Amon. Jeho ruce pevně svírají ve své náruči Nalino tělo, které se stále zmítá v bolestných křečích.
„Ale co Lord vytvořil, může také zničit,“ dodává Berion. „Já jsem jeho prorokem. Sobectví vás tří využít služebníka pouze ve váš vlastní prospěch Lorda znechutilo. Každý z vás nese hříchy, které nelze omýt. Smrt nebude vaším vykoupením, nýbrž ještě větším utrpením a noční můrou.“ Jeho tón hlasu se stupňuje. Na čele mu vyskakuje žíla. „Zabíjíte, ničíte a pálíte. Lidé po tomto světě chodí, aby žili, ne abyste je zabíjeli. Lord pláče,“ posteskne si a jeho hlas je tišší. „Pláče kvůli vám. Kvůli zvěři jako jste vy. Není v tom však sám. Země pláče s ním a volá po změně… po vyhlazení lidské rasy!“
Nala překvapeně rozevře oči. Vázána bolestí, které se snaží vzepřít, se zmítá v Amonově náručí. Cítí se tak bezmocná. Nikdy před tím tento pocit nezažila tak čistě.
„Isabel, zabij ho!“ vykřikne Abernant.
Éterická blondýnka zvedá svůj bolestný výraz vzhůru. Za každou cenu by uposlechla přání svého pána, ale její moc vyprchává z jejích žil. „Moje moc…?“ zaráží se a pohlédne na svou třesoucí se ruku. „Nemůžu použít svoji moc, můj pane!“
„Myslíte si, že by vaši služebníci napadli božího proroka?!“ zamračí se Berion nad lidskou pošetilostí. „Jak bláhové.“
„Můj plamen pomalu uhasíná,“ vydechne Velafora, která se stejně jako ostatní služebníci krčí u země.
„Ani moje ledová kouzla nelze v tuto chvíli vyvolat, má paní,“ odvětí Yukiya.
„Když jste byli vyvrženi z nebes, proč jste se rozhodli sloužit lidským ambicím?“ procedí mezi zuby znechuceně Berion. „Snad proto, že vám vystavěli chrámy? Že vám ukázali, co znamenají city?“ Jeho pohled spočine na Isabel a Yukiyovi. „Jak jste ubozí, padlí andělé!“
„Služebníci jsou vyhnaní andělé?!“ vyhrkne překvapeně Amon.
„Vy lidé zapomínáte,“ odtuší Berion. „Stejně tak tohle prokletí zapomínání seslal Lord i na ty, jež se rozhodl vyhostit z nebeského království.“
„Já jsem padlý anděl?“ vydechne překvapeně Velafora.
„Potom i já… Za tu dobu jsem již zapomněla,“ zamýšlí se Isabel. „Nedokážu si vzpomenout na svoji minulost.“
„Jsou to jen kapky, které v oceánu času nic neznamenají,“ vydechne Yukiya při myšlence na záblesk v jeho hlavě.
„Mlčte, vy bezbožní přisluhovači lidí!“ zvyšuje na ně hlas Berion. „Vyhubení lidí se blíží. Brzy nebudete mít komu sloužit. Nikdo to už nezastaví… ani vy ne. Přišel jsem, abych vykonal boží vůli.“
Moje zranění… zatraceně!“ přemítá ve své hlavě Abernant, který si je vědom toho, že svůj meč už znovu nepozvedne.
„Můj meč se nebojí žádného ubohého proroka!“ vykřikne Elias a zvedá svou čepel proti tajemné bytosti. „Nikomu nedovolím, aby ublížil mojí paní!“
„Pociť skutečnou část boží síly, hlupáku,“ vydechne Berion. Kolem jeho těla se opět objevuje ta modro-zlatá záře.
Elias náhle pouští svůj meč a jeho tělo se složí na zem jako hromada bezvládného masa.
Nala vyděšeně rozevře oči. „Eliasi!“
Zabil ho zvednutím prstu?!“ děsí se Amon. Stiskne ji o něco pevněji. V jeho objetí bude v bezpečí. Ochrání jí za každou cenu, i kdyby měl skončit jako tenhle muž. Zapřísáhnul se, že nenechá z tohohle světa zmizet poslední bytost, na které mu tolik záleží.
„Nemám sílu… čerpá ji ze mě…“ vydechne Velafora a pomalu klesá na svá kolena.
„Přestaň! Čím se tedy od nás lišíš?!“ vykřikne zoufale Amon. Cítí, že  z Naly pomalu vyprchává život. Zdá se, že tahle kouzla působí na všechny, jen ne na něj. „Sám si právě zabil!“
„Já jsem soudce a mým rozsudkem bude vaše záhuba. Za sedm dní vašeho pozemského času zničím vaši ubohou existenci. Země přestane plakat. Skoncuji s vaší pošetilostí!“
„Potom už nemám pro co bojovat!“ vyhrkne Amon. Pouští Nalu ze své náruče a nechává ji klečet na podlaze. Jeho tvář je plná vzteku. Obrací ji k Berionovi. „Vezmi si můj život a ušetři ostatní!“
„Amone!“ vykřikne Nala a vstává ze země, ale její nohy jsou příliš slabé a znovu klesá k zemi.
Yukiya ji sevře ve svých dlaních, aby ji zadržel. Je si vědom toho, že by ji Berion mohl zranit nebo zabít stejně jako Eliase. „Má paní, nemá cenu se proti němu stavět. Ani já to nedokážu.“
„Opět to děláš jen ze sobeckých důvodů, aby si zachránil ji. Tvůj život je bezcenný. Pokud ale chceš zemřít už teď buď vůle tvá!“
„NE!“ vykřikne znovu Nala, ale Yukiyovy chladné ruce ji nepustí ani o krok dopředu. Možná kdyby měla trochu víc síly, dokázala by se mu postavit. Takhle může jen se zoufalým pohledem sledovat, co bude následovat.
Kolem Beriona se opět objevuje ta osobitá zář.
Nala v tom nejhorším očekávání pohlédne na Amona. Jeho tvář je velmi vážná. Zpříma hledí do Berionova obličeje a svírá při tom svůj meč se dvěma hady. Ani na okamžik se nezamyslí nad tím, že se mu boží prorok chystá sebrat život stejně jako Eliasovi. Bez jediné myšlenky se vrhá proti andělovi zkázy a svým mečem ho bodá do boku. Berion ovšem ustupuje, a tak meč jen sjede po jeho lidské schránce. Všichni tázavě hledí a netuší, co se to právě stalo. Berionovo kouzlo, či co to je, na Amona nezapůsobilo. Co víc… dokázal ho zranit. Jeho tvrdá tvář se opět obrací za éterickou bytostí. Ten s překvapeným pohledem promne zraněný bok. Na jeho prstech neulpěla žádná krev, ale uvědomil si, že je zranitelný.
„Co jsi to za člověka?!“ vyhrkne překvapeně. „Je to jen škrábnutí… Teď se vrátím, abych začal s přípravami zkázy, která se neodvratně blíží. Buď vůle boží!“ Opět se kolem něj objeví zlato-modrá záře a on v ní mizí.
„Počkej!“ vyhrkne na poslední chvíli Amon, ale nestačí tajemného proroka zastavit. Jeho ruka ovšem spočine v modré mlhovině, která tu po něm zůstala. Překvapeně trhne rukou zpátky. „Tohle je brána, která mě za ním dovede?“ Amon ještě několikrát strčí ruku dovnitř a zase ven, aby se ujistil.
Do Nalina těla i těla všech padlých andělů se opět vlívá energie.
„Zřejmě ano, můj pane, jestli se za ním chcete vydat, půjdu s vámi,“ odvětí Velafora na jeho otázku a hrdě se staví vedle něj.
Yukiya pomáhá své paní na nohy.
„Amone!“ vyhrkne a chytá jeho ruku dříve, než by se rozhodl vstoupit bez slova na rozloučenou.
Jeho zarmoucená tvář se obrací směrem k ní. Možná byl na malý okamžik sváděn tou myšlenkou vydat se tam a neohlédnout se. Bylo by to jednodušší rozhodnutí. I když o jeho přesvědčení se nedá pochybovat.
„Chci to zastavit, Nalo,“ vydechne. Jakoby se svým tónem omlouval za to, že ji opouští.
Navzdory tomu se na její tváři objevuje povzbudivý úsměv, jakoby mu jím říkala, že bude v pořádku. „Já vím,“ přikyvuje. Její hlas se trochu třese. Její pohled není přesvědčivý jako její výraz. Zármutek z jejích očí se nedá vytratit. „Nebudu ti v tom bránit.“
Amon se zadívá směrem k Abernantovi, který se válí na podlaze v kaluži krve. Zdá se, že toho už příliš nezmůže, ale stále je tu jeho služebnice.
„Nechci tě tu s nimi nechávat.“
„Já to zvládnu,“ spustí přesvědčivým hlasem. „Jen běž. Já… budu tu na tebe čekat!“
Amon přikývne. Jeho dlaň vyklouzává z jejího sevření a on se otáčí vstříc modré mlze.
Nala ztrácí dech, když ho vidí odcházet. Netuší, kam jde ani, jestli se někdy vrátí. V tu chvíli si vzpomene na to, co jí říkal Joel o jeho budoucnosti. Ten svět, kam se teď chystá je pravděpodobně mimo jejich dimenzi. O tomhle tedy mluvil.
„Amone,“ vyhrkne spěšně. „Musíš vědět, že-“
„Já vím,“ utíná její slova. „Ty máš celou budoucnost před sebou. Nedovolím mu, aby tě o ni připravil.“
„Já zůstanu po vašem boku, můj pane,“ odtuší Velafora. „Ochráním vás, dokud toho budu schopna.“
Amon děkovně přikývne a společně vchází do mlhoviny, ve které se ztratí. Brána se náhle zavírá a mlha mizí.
Nala ještě dlouhou chvíli bez dechu pozoruje to místo, kde právě oba zmizeli. Po chvíli ticha se ozve její tlumený hlas. „Isabel?“
Jmenovaná zmateně zvedá svou tvář. „Ty jsi ta dívka z chrámu,“ odtuší.
Nala se k ní otáčí. „To je vše?“
Isabel překvapeně nakrabatí čelo.
„Pocházím z rodu Aerianů. To ti nic neříká?“
„Moje paměť tak daleko nesahá. Nepamatuji si nic ze své minulosti.“
„Takže si nepamatuješ ani to, že si všem žijícím příbuzným krále Theodora Aeriana, bývalého vládce Sapphirehallu a muže, který tě vzkřísil, dala svou krev za jeho náklonnost a city, které k tobě choval?“
„Svoji… krev…?“
„Ano,“ ujišťuje ji Nala. „Mými žilami teče tvoje krev a také ta Theodorova.“
Isabel překvapeně rozevře oči dokořán. Ty pocity, které jí zaplavují, jsou jí tak povědomé a zároveň vzdálené.
„Isabel, zabij ji! Zabij je všechny!“ vykřikne Abernant.
V tu chvíli se před svou chráněnku staví Yukiya. Ať byl jeho vztah k zlatovlasé služebnici jakýkoliv, nikdy by nedopustil, aby se jeho paní něco stalo, i kdyby s ní měl bojovat. Isabel ovšem ignoruje Abernantovu žádost. Zaujatě si prohlíží Nalinu tvář, která se teď krčí za ramenem jejího služebníka.
Nala stahuje odvážného ochránce na stranu rukou položenou na jeho rameni a vychází opět do popředí. „On tě miloval, ale tvoje srdce není tvořeno pro obyčejnou lidskou lásku,“ pokračuje Nala. „Mohla si mu projevit jen dík. A já jsem jeho výplodem. Poslední žijící potomek tohoto rodu, Theodorova rodu.“
Isabel se pokouší o úsměv. Je to tolik překvapující, když všichni vědí, že tyto bytosti jen z těžkostí dokážou projevovat emoce. „Ne. Poslední ne.“
Nala si sáhne na břicho. Stále si drží odstup. „Pamatuješ si to?“
„Ne. Ale ty pocity… Vím, že mluvíš pravdu. Cítím, že jsem s tebou svázaná.“
„Isabel! Uposlechni rozkaz svého pána!“
„Tohle pouto nemůžeš prolomit,“ promluví k němu vážným tónem Yukiya. „Už tehdy jsem z ní cítil krev téhle ženy. Už tě neposlouchá.“
Abernant na něj hledí překvapeným a zároveň nesmiřitelným pohledem, ale jeho zdravotní stav mu nedovoluje se situaci nějak vzpouzet.
„V mých žilách koluje krev toho, kdo tě kdysi vzbudil. Koluje v nich i tvoje krev,“ pokračuje Nala směrem k naslouchavé služebnici. „Tvůj pravý pán je teď mrtvý, Isabel. Já jsem jeho následník! Musíš poslechnout můj rozkaz! Vrať se do chrámu a ponoř se do věčného spánku!“ vyhrkne rozkazovačným tónem. Její hlas nabral na ráznosti.
„Tohle je absurdní!“ rozohní se Abernant. „Je to moje služebnice! Bude poslouchat to, co jí poručím já!“
„Já nemohu…“ Zmatená žena si přiloží prsty na spánky. V její hlavě se teď bouří nejrůznější pohnutky. „Můj pán…“
„Isabel, splníš tenhle rozkaz… ne, přání?“ ubírá na výšce svého hlasu. Její pohled zjihne. Jakoby v ten okamžik dokázala odpustit téhle ženě, která – ne z vlastní iniciativy – obrátila její život vzhůru nohama. Jakoby si uvědomila, že to není Isabel, na koho by se měla zlobit, kdo je zodpovědný za tyto činy.
Ještě hodnou chvíli se rozmýšlí. Ztrácí se ve svých pocitech, které si vzájemně protiřečí. Nakonec zvedá hlavu a její pohled spočine v tom vlídném pohledu rodilé Aerianky. „Jsi moje krev. Hádám, že to převyšuje vše,“ přikyvuje a její opět prázdný pohled se obrací k bývalému pánovi. „Abernante, já…“ Nenachází dostatečná slova, kterými by ho opanovala. Její pozornost se po krátkém zaváhání obrací opět k Nale. „Nemám tedy jinou možnost. Nebudu se proti tobě stavět a uposlechnu tvou žádost.“
Nala si neskrývaně oddechuje. Věděla, že další souboj služebníků, kteří jsou k sobě vázaní jistou vazbou, která je ovšem lidským očím skryta, by nedopadl dobře ani pro ni a ani pro Sapphirehall a pravděpodobně ani pro ně samé.
„To je nesmysl!“ protestuje Abernant. „Přísahala jsi mi-“
Nala zatíná pěst. Jeho věčné přerušování v ní vaří krev. Na scénu se vrací její násilná stránka z minulosti. Semknutou pěstí naráží do Abernantova obličeje v polovině jeho načaté věty a utíná tak jeho protesty.
„Udělám to, ale chtěla bych, aby si mi splnila jedno přání,“ odtuší po tomto incidentu Isabel. Její tvář je bez výrazu. Už necítí k Abernantovi žádnou vazbu, takže Nalino hrubé zacházení s jeho osobou v ní neprobudí ani kapičku ochranářského pudu.
Nala s překvapeným výrazem stahuje svou pěst od Abernantova obličeje a opět se ohlédne za své rameno na éterickou bytost v brnění.
„Přání? Co taková bezduchá bytost jako ty může chtít?“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top