Zlomená srdce - Kapitola 24 (část 2/2)

http://www.zapiskyjednezlatovlasky.ml/2017/03/zlomena-srdce-kapitola-24-cast-12.html
Sapphirehallská flotila se plaví vstříc jižním ostrovům. Je už skoro na prahu samotné Arcadie.
Kapitán Kenta Darks stojí na palubě jedné z lodí se svým oddílem. Na jeho tváři jsou pochyby. Se svou ženou se nerozloučil podle svých představ. Cítil něco zvláštního ve vzduchu, i když ona jeho obavy zaháněla svým sladkým úsměvem plným opory. Bylo tu něco jiného, co ho ještě trápilo.
Nalinko, proč si mě zradila? Proč si zradila svou zemi? Asi tomu nikdy neporozumím. Měl bych tě nenávidět, ale nedokážu poručit svému srdci. Jsi pro mě stále důležitá. Kéž by to takhle nemuselo dopadnout. Bojím se, co se stane tentokrát, když se znovu setkáme proti sobě na bojišti. Ale ať to bude cokoliv, věz, že jsem tě miloval víc než cokoliv na tomhle světě.
Slaine pozoruje tvář svého nejlepšího přítele z druhé lodi. Ví, co to pro něj tahle situace musí znamenat. Nastává doba, kdy si vybírá mezi svou sestrou a Amonem a svým domovem a novou rodinou. Nejtěžší rozhodnutí v jeho životě. Ale ani sám Slaine si není jistý svým rozhodnutím. Už od vydání rozkazu k obléhání Tsubaty se v jeho žaludku melou pochybnosti o správnosti těchto akcí, ale nikdy by nepodrazil svého nejlepšího přítele. Bude mu oporou a jeho pravou rukou jako tomu bylo do teď. Bude věrně následovat jeho rozhodnutí, ale zároveň se ho bude snažit nasměrovat tím správným směrem. Ještě přeci není tolik pozdě…
Na další lodi se plaví brigádní generál Klei. Na jeho tváři se oproti dvěma dalším důstojníkům zračí spokojený úsměv. Shlíží z kapitánského můstku na připravenou armádu, která je ochotná vykonat každý jeho rozkaz.
Tak konečně plujeme do Arcadie. Ukončíme tuhle válku na přání Abernanta. Dlouho jsem nebyl v žádné akci. Konečně nastává chvíle, která mi takovou dobu chyběla. Znovu tasím svoji sekeru proti nepřátelům. Úžasné! Úžasné!
Poručice Crysta také nenašla důvod k úsměvu. Zamyšleně hledí na oceán a vzpomíná na chvíli, kdy takhle na palubě stále vedle Amona. Jeho zrada s ní otřásla asi nejvíce. Temné myšlenky se vkradly i do její mysli. Dokonce i sapphirehallské vojsko začalo pochybovat o správnosti rozkazů, které padají na jejich hlavu.
Amone, potkám tě u Arcadie?

Stojí bok po boku před branami mocného Sapphirehallu. Po dlouhé době opět vidí jeho hradby. Nezaplavuje je radost. Jejich srdce se noří do smutku. Je to Sapphirehall, jejich domov. Mají na tohle místo tolik vzpomínek.
Tady se narodil.
Tady našla své útočiště.
Tady se o něj starali jeho rodiče a vychovávali ho.
Tady vyrůstala se svým malým bráškou.
Tady poznal Nalu a zamiloval se do ní.
Tady poznala Amona a zamilovala se do něj.
Tady je Abernant zradil…
Všechny jednotky, které zbyly ve městě, se ihned mobilizují u vstupní brány. Nala i Amon se připravují do boje.
„Prorazím ti cestu k citadele,“ spustí Nala. „Potom obsadíme ulice města a potlačíme všechen odpor.“
Amon přikyvuje. „Nevidím Abernantova služebníka. Znamená to, že je u Arcadie? Jsem konečně tady… tak blízko…“ zamýšlí se. „Musíme dobít citadelu! Ulice jsou úzké a boj nebude jednoduchý.“ Vydává rozkaz a jednoduchým gestem vyšle celou armádu do boje.
Nala se v popředí a se svou skupinou hladce probíjí přes hrstku vojáků až do srdce města, aby vyčistila cestu pro Amona a jeho oddíl. U citadely se jejich cesty rozdělují, když se Amon chystá vtrhnout dovnitř a Nala pokračuje dál do města, aby potlačila všechen zbývající odpor.
„Držte řadu a formaci, ať se děje cokoliv!“ zavelí Amon a obrátí se na svou jednotku.
„Slyšeli ste ho, hoši?!“ zakřičí za nimi Gilbert. „Nakopeme prdele těm imperiálním čoklům!“
Společně vráží do citadely. Probíjí se přes vojáky, kteří ji ještě z posledních sil střeží, ale přesile se nemohou postavit.
Tohle je moment mojí pomsty. Abernante, všechny tvoje plány se bortí. Tvoje vojsko teď v Arcadii stojí proti přesile. Scarlet, i ty poneseš odpovědnost za smrt svého muže. Vy oba… Faithvalley, Austen… Obě tyto destinace byly zničeny kvůli tvé pošetilosti, Abernante! Už jen kousek!
Amonův meč klátí jednoho nepřítele za druhým. Když zrovna nemůže máchat svým ostřím, dává silné údery svou obrněnou pěstí. Nikdo a nic ho nemůže zastavit v jeho cestě pomsty. Probíjí se skrze stráž. Následně obsazují první chodby citadely.
Nalo, doufám, že mě tentokrát poslechneš a budeš držet pozice ve městě. Nechci, aby to břímě pomsty leželo na tvých bedrech. Pomstím se za tebe a já ponesu ten kříž.
Dostávají se až do chodby vedoucí k trůnnímu sálu. Na hradě už není žádný odpor, který by jim bránil v průniku.
Amon zastavuje své muže. „Zaujměte pozice! Odsud jdu jen já! A moje služebnice.“ Odděluje se od zbytku divize a vchází do trůnního sálu doufajíc, že tam nalezne Abernanta i s Isabel. „To je ten správný čas… čas pomsty.

Nala dobývá poslední ulice města. Odpor vojáků byl slabý. Většina z nich se přesile vzdala dobrovolně. Její žoldáci je zajišťují. Nala se rozhlíží kolem sebe zkoumavým pohledem.
Není tu ani jediný důstojník. Znamená to, že Sapphirehall je všechny vyslal na Arcadii? Takže i mého bratra… Kento, tajně jsem doufala, že tě alespoň ještě jednou uvidím. Kdo ví, co se teď stane. Chybíš mi. Omlouvám se, jak jsem ti ublížila, ale nemusíš se bát, postarám se o to, aby se tvé ženě a dětem během našeho obléhání nic nestalo. Ochráním je pro tebe.
„Královno, všechny vojáky jsme zajistili, jak jste poručila,“ spouští Arietta směrem k ní. „Moji muži již drží ve městě pozice. Sapphirehall byl dobyt a nyní spadá pod naší kontrolu!“
„A co civilisté?“
„Jsou v bezpečí. Většina z nich nevyšla z domu, takže nedošlo ke zbytečným zraněním.“
„Skvělá práce,“ přikyvuje uznale Nala. „Teď musíme doufat, že Amon a jeho muži pochodili stejně.“
„Vydáte se mu na pomoc?“
„Teď ještě ne. Musím zařídit poslední věc,“ vydechne. „Pojď se mnou.“
Arietta přikyvuje a následuje ji. Přichází k prvnímu domu v ulici, který stojí hned u vchodu do města. Tenhle dům patříval Amonovi a jeho rodině. Před několika roky ho Kenta odkoupil pro sebe a svou novou rodinu. Amon o tom nevěděl a Kenta netušil, že tento dům někdy majorovi v minulosti patřil, proto mu o tom neřekl. Nala to věděla, protože se jí o tom Kenta zmínil v Tsubatě, když jí vyprávěl o své ženě Milly a jejich dvou dětech, Erenovi a Isi.
Nala se svými vojáky vráží dovnitř. Milly se se svými dětmi krčí v koutě a pevně je tiskne na svou hruď.
„Nemusíte se nás bát. Nepřišli jsme vám ublížit,“ uklidňuje je Nala s odstupem, aby je neodradila ještě víc. „Arietto, postarej se o ně. Nedovol nikomu, aby na ně vztáhl ruku!“
„Můžete se na mě spolehnout, Královno,“ přikyvuje Arietta.
Nala děkovně přikyvuje a obrací se k východu.
„Nalo…?“ vydechne překvapeně Milly. „Jste majorka Nala Darks?“
Nala při jejích slovech zatíná pěst. Už dávno nebyla majorkou a už nenesla ani to jméno.
„Jste Kentova sestra…“
Nala se k ní obrací. Milly pohlédne na fotografii, která stojí na polici nad manželskou postelí. Je na ní Kenta a Nala, když se z něj stal poručík. Nale tam bylo sedmnáct let, ale stále si byla podobná.
Nala k trojici přichází blíž. Sklání se a bere vyděšenou matku za ruku. „Nemusíte mít strach. Možná proti sobě teď stojíme na bojišti, ale nedovolím, aby vám někdo ublížil. Představovala jsem si naše setkání jinak, ale bohužel to tak osud chtěl,“ pokrčí rameny. Její upřímný pohled je zabodnutý do její překvapené tváře. „Nedovolím, aby trpěli další civilisté na úkor krutovlády. Všechno se vysvětlí, až tahle válka skončí. Ale věřte mi, že jsme měli důvody a to dobré důvody, abychom tohle udělali.“
„Já tomu věřím,“ přikyvuje Milly s pohledem zabodnutým do jejích upřímných očí. „V citadele se teď událo mnoho podivných věcí. Všichni ve městě začali pochybovat. Chystali jsme se k převratu, až vojska potáhnou k Arcadii, ale vy jste přišli dřív,“ přiznává. „Prosím vás, zastavte tohle šílenství.“
„Já ho zastavím!“ ujišťuje ji Nala stále trochu překvapená jejími slovy.
Náhle ji někdo zatahá za její plášť. Nala shlédne k dívence, která na ni upírá své velké čokoládové oči po otci.
„Vy jste skutečně královna?“
Nala se jen mile usměje a pohladí děvče po tváři. „Už to tak bude.“
„Páni! Jste krásná!“
Nala se opět podívá na Milly. „Dávejte na sebe pozor.“ Vstává a vychází ven.

V trůnním sále je klid. Abernant sedí na trůně a Isabel stojí vedle něj jako nehybná socha. Amon se zastavuje přímo před ním. Velafora odkrývá svou přítomnost, když se po jeho boku objevuje žhnoucí záře.
„Znovu se potkáváme!“ spustí Amon a zvedá svůj zakrvácený meč. „Kde je tvá milenka?!“
Abernant klidně sedí na trůně s rukama volně položenýma na opěradlech. Na jeho tváři se zračí milý úsměv. „Myslíš císařovu manželku? Byla pro mě už jen přítěží. Zabil jsem ji pro naše vlastní dobro, Amone!“
Amon se znechuceně zamračí. „Proč tohle všechno děláš?! Kdy jsi ztratil zdravý rozum a vyměnil jej za šílenství?!“
„Měli bychom to oslavit!“ zaraduje se se šíleným úsměvem na tváři, jakoby vůbec nevnímal situaci, ve které se nachází. „Konečně se vracíš ze své dlouhé pouti zase zpátky domů… ale kdo tě to doprovází? Čekal bych po tvém boku jinou ženu. Nakonec sis to také uvědomil a zbavil ses jí?“ zaraduje se.
„Přestaň!“ vyhrkne zuřivým hlasem. „Zabil si všechny v Austenu a za to teď zaplatíš!“
„Mátli tvoji mysl, Amone! Už od začátku… Tam si jí přeci našel… tu zhoubu, která tě stáhla sebou dolů,“ spouští se znechuceným hlasem. Na jeho čele se při tom pomyšlení prohlubuje vráska. Je to Nala, o kom hovoří. „Amone, žij společně se mnou v novém světě!“
„V novém světě? Můj svět si již zlikvidoval. Zbyla mi už jen jediná útěcha a tu se také chystáš zničit! Kdysi jsem v tebe věřil… a v Sapphirehall… Ale pak si pošpinil všechno, co jsem následoval. Obvinil si mě, moje muže, Nalu a Vincenta z vraždy. Chtěl si nás všechny zabít…“
„V tu dobu jsi zranil moje city… ale teď už chápu, že to byla jenom její vina. Její krása tě pobláznila stejně jako před lety mě… Ta její prohnaná duše tě stáhla do podsvětí, ale já ti to odpouštím. Společně se toho démona zbavíme! Povedu tvou ruku, až jí budeš podřezávat krk… tak jako dřív. Stále mi můžeš věřit. Přidej se ke mně i s tvým vojskem a služebnicí!“
„Posloucháš se vůbec?!“ vyhrkne Amon nevěřícně. „Říkáš mi tu, abych zabil to poslední, co na tomhle světě miluji!“
„Miluješ ji víc než svůj domov?! Následuj mě, Amone… pro udržení Sapphirehallu a vytvoření nového impéria! Našeho impéria! Vždy jsem v tebe věřil až do noci… kdy jsi mě zradil a odhalil si pravdu, kterou jsem ti chtěl říct sám… později. Ale nakonec to dopadlo tak, jak to dopadlo. Stále není pozdě, Amone. Stále není pozdě na to zbavit se té nákazy a ochránit před ní Sapphirehall! Připoj se ke mně, tak jako dřív. Budeš novým armádním generálem!“ rozzáří se mu oči nadšením. „Učiním tě jím! Mám tu moc… císařskou pečeť. Sapphirehall konečně povstane a zvítězí!“
Amon nesdílel jeho zápal pro vizi utopického státu. Tahle smyšlenka v jeho očích není možná… Ne za vedení šíleného samovládce. „Pečeť?! Jaký smysl to všechno má?“ táže se ztraceným hlasem. Jeho výraz je zoufalý. „Žil jsem pro ty, které jsem mohl chránit, ale nedokázal jsem to. Přál jsem si zastavit tvoje vojska, aby se nedostala k Austenu! Jediný důvod, proč jsem to ještě nevzdal, je ona. A ty mi tu říkáš, abych ji zabil?!“ vyhrkne nevěřícně. Jeho hlas se tišší. „Všechno jsem doposud udělal špatně. Už to nenapravím, ale alespoň učiním krok k tomu, aby už kvůli tvé pošetilosti neumírali další lidé! Zabiju tě! Pomstím se tak i za Nalu! Udělám to, aby nemusela na svých bedrech nést tu tíhu.“
„Tohle tedy chceš? Potom budu muset zabít já tebe!“ zvážní. „Tohle je boj mezi mnou a tebou. Nechme své služebníky, ať bojují za našimi zády. Amone, tohle je ta rozhodující chvíle!“
Abernant nečeká na souhlas. Vstává z královského trůnu a roztahuje svůj modrý generálský plášť, z něhož vytahuje dlouhý a široký meč z hlavicí ve tvaru lebky. Plášť padá z jeho ramen a Abernant vyráží proti bývalému majorovi.
Velafora a Isabel na sebe pohlédnou. Strhne se souboj plný ničivého světla. Oheň se utkal s bleskem.
Ale souboj generála s majorem není o nic míň dech beroucí. Oba dva mají nepřekonatelný bojový výcvik. Vzájemně se znají lépe než kdokoliv v citadele. Jsou spojeni city. Amon je ovšem odhodlaný k tomu, že se jimi nenechá zmást. Nesmí být sobecký. Nedělá to přeci pro sebe, ale pro všechny, kterým Abernant ublížil a ještě by mohl.
Abernant ve svých rukách svírá stejný meč, který Amon viděl v den odhalení jeho vraždy císaře. Stačil by jen špatný kontakt a mohl by Amonův meč zlomit vedví. Stalo by se tak, kdyby v jeho rukách bylo více síly, ale jen těžko se může rovnat mladému vojákovi pohaněnému vztekem. Amon vystřeluje svou rukou kupředu a zasazuje Abernantovy bolestnou ránu do jeho útrob. Zranění není smrtelné, ale jen těžko s ním dokáže dál bojovat nebo stát na nohou. Abernant kleká do louže krve, která se pod ním plní.
Amonova tvář je temná. Zamračeně shlíží na bývaléhoarmádního generála, kterého kdysi obdivoval. Cítí se znechucen jeho činy a nepřeje si nic jiného, než mu zasadit poslední smrtelnou ránu.
„Stal jsi se silnějším. Amone, potřebuji tě. Vraťme se zpět do starých časů společně!“ škemrá. Jeho pohled je zastřený šílenstvím. Jakoby nevnímal, že jeho zranění jsou vážná. Jakoby nevnímal Amonův odtažitý a znechucený výraz. „Jen my dva budeme vládnout…“
Amon pevně stiskne rukojeť svého meče, až mu do ruky vjede křeč. Nevěřícně zakroutí hlavou nad smyslů zbaveným bláznem. Je mu ho možná trochu líto, ale to nic nezmění na jeho rozhodnutí to tu s ním skoncovat. Dá mu ránu z milosti. „Vidím, že ti stále můj hněv nic neříká,“ zatíná čelist a zvedá svůj meč k výši jeho krku. „Už nejsi mladý, Abernante. Můj meč tě dokázal bolestivě zranit. Postarám se o to, aby ses nedopustil už žádného dalšího utrpení! Teď to všechno ukončím!“ Se svými slovy se napřahuje.
Abernant na něj hledí se zářícíma očima. Vůbec si neuvědomuje situaci, která se odehrává. Hledí na Amona s bláhovým úsměvem. Kdoví co se v tu chvíli honilo jeho hlavou.
„Amone!“ vykřikne známý ženský hlas.
Jmenovaný překvapeně rozevře oči a zastavuje se v rozmachu. Obrací se za směrem toho hlasu a spatřuji ji.
Nala vtrhla do trůnního sálu a po jejím boku přichází i ten podivný chlápek, který se představil jako Elias. Objevuje se tam i ta éterická bytost, která ji všude následuje jako neviditelný stín. Jeho tvář je mrazivá jako jeho moc. Mladý dědic ze Solinu popadá Abernanta zezadu za krk, aby se nikam neodplazil. V tu chvíli se v Naliných očích objeví ta nejčistší forma bolesti a zoufalství. Znovu od jejich vzpoury spatřuje tvář muže, který ji naučil všechno, co k životu potřebovala a ještě něco navíc. Jakoby v tu chvíli zapomněla na všechno zlé, co jí i ostatním udělal. Po jejích tvářích začnou kanout slzy a její srdce zaplaví lítost. Spěšně k němu kleká na zem a bere jeho obličej do svých dlaní.
„Prosím,“ zavzlyká. „Prosím, řekni něco, abych ti dokázala odpustit. Já tě prosím!“
Abernant se zahledí do její tváře tupým pohledem. „Nalo,“ vydechne a jemně se dotkne její tváře. V tu chvíli mu začnou koutky úst cukat nahoru. To se změní v šílený a zároveň výsměšný smích.
Nala na něj nevěřícně hledí. Nechápe, co se s tím mužem z jejích vzpomínek stalo. Ta hrdost, ke které tolik vzhlížela, je pryč.
Amon smutně sklopí pohled. „Nechtěl jsem, abys to viděla,“ posteskne si a pomáhá jí zvednout se na nohy. „Je úplně mimo sebe. Zešílel.“
Nala se ještě marnou chvíli vzpamatovává z toho šoku, než se obrátí k Amonovi. „Dobyli jsme město. Všichni civilisté jsou v bezpečí. sapphirehallští vojáci se vzdali,“ podává hlášení.
Amon přikyvuje. Ale konečně dokáže čistě vycítit její bolest. Bez dlouhého přemýšlení ji bere za hlavu a přitiskne si ji ke své mužné hrudi. Nala je prvně překvapená, ale brzy pookřeje a tiskne se ještě víc.
V tu chvíli obě služebnice přestávají bojovat mezi sebou a ta bouře světel ustává. Yukiya k nim přichází blíž. Jeho výraz je zabodnutý do tváře Isabel.
„Isabel?“
Ta na něj pohlédne tázavým pohledem. „Znáš mé jméno…“
Yukiya k ní přichází blíž a natáhne ruku k jejím zlatým vlasům. V hlavě se mihne vzpomínka. Neví, jestli je to pravda nebo si s ním pouze pohrává jeho mysl, ale nechává se zcela pohltit. „Vím také, že blesk dokáže prolomit led.“
Jeho ruka ulpí na jejích vlasech, které jemně promne mezi zmrzlými prsty. Její modré oči se s jeho slovy překvapeně rozevřou. Snaží se vzpomenout si, co znamenají ty pocity, které v ní vyvolaly.
„Nevzpomínám si. Ale ta slova… Cítím… To slovo… Yukiyo?“
Hledí na sebe zastřenými pohledy, jakoby neuměli dát najevo své city.
To hrobové ticho protíná hlas, který je tak temný, že všechny zamrazí v zádech. „Nalo, Abernante, Amone… Ruce vás tří jsou tak krvavé a při tom každý z vás žádá odlišných cílů.“
„Kdo to je?“ vyhrkne překvapeně Amon a zmateně se otáčí kolem sebe.
Nala tuhne na místě. Ten hlas… Pamatuje si, že ho slyšela už dříve. Její paměť si nedokáže vybavit tvář ani místo.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top