Zlomená srdce - Kapitola 23 (část 2/2)

Dýchá zrychleně. Ví, že musí zasáhnout. Nemůže se poddat té temnotě, co ji svádí. Jsou to hořká a bolestná slova. Nikdy by už taková nechtěla být. Ale ten pocit viny ji brzdí. Nedokáže se mu postavit.

***

„Znám tyhle oči,“ vydechne plukovník s pohledem zabodnutým do překvapené tváře. Dlouho neváhá a strhává jí pískovou roušku z úst. „Jsi jí tolik podobná, a přesto jsi někdo úplně jiný.“
„Vincente…“
V tu chvíli začne Bread spokojeně vrtět ocasem.
Nala na něj hledí s překvapeným pohledem. Za těch deset let, co tu nebyla, tolik zestárl. Přivezla si ho z mise ještě jako malé štěně a teď už je prošedivělý velký pes. Ale zdá se, že se o něj plukovník staral dobře.
Ten ji pouští s chladným pohledem. „Kam pospícháte? Ujíždí vám loď?“
Nala sklápí svůj překvapený pohled do země. Ani netušila, že setkání s plukovníkem v ní může vyvolat takový rozruch pocitů. „Mám Amona v patách.“
„Je jako obtížný hmyz,“ zašklebí s netaktní poznámkou na ústech. Rychle popadá mladou ženu za nadloktí a hrubou silou ji odtáhne do úzké uličky. „Počkejte tady.“ Otáčí se a odchází k hlavní bráně.
Nala ho sleduje. Nejprve se baví s vojáky. Následně tam z davu vybíhá i major. Vincent ho zastavuje a o něčem s ním diskutuje. Už na dálku je cítit ta hustá atmosféra. Amon se rozhlíží kolem sebe. V tu chvíli rychle Nala mizí z jeho zorného pole. Snad ji nezahlédl. Po několika minutách slyší rychlé kroky mířící k ní.
„Klid. To jsem já,“ vydechne Vincent s vážnou tváří a odtažitým přednesem.
Popojdou o několik kroků dál. Ani jeden nenachází ta správná slova, jak začít konverzaci.
Ujímá se toho tedy Vincent. „Jak už je to dlouho?“
„Letos to bude deset let.“
„Jo,“ přikyvuje a konečně se pobaveně ušklíbne. „Vypadáte staře.“
Nala nijak na jeho poznámku nereaguje.
Vincent opět zvážní. „Tak co, byla jste odevzdat hlášení pro Abernanta?“
„Kromě jiného… Byla jsem si promluvit se svým informátorem.“
„Informátorem?“ zamračí se s nechápavým výrazem.
„Vincente…“ načíná svou odpověď jeho jménem, ale pak se zaráží, jakoby našla vhodnější slova. „Kdybyste mohl odvrátit válku, udělal byste to?“
„Co je to za divnou otázku?“
„Já bych to udělala,“ navazuje na svou předchozí otázku. „Vy víte, k čemu se schyluje. Přijde válka. Největší válka kontinentů, jakou si tahle země pamatuje. Začne to Laagerem… Vlastně už začalo.“
„Povězte, Nalo, co vám to udělali?“ zeptá se tázavým tónem. „To jste za tu dobu úplně zešílela? Možná jste na území Arcadie už příliš dlouho.“
„Neodpověděl jste na otázku,“ naléhá. „Kdybyste mohl odvrátit válku, udělal byste to?“
„Ovšem,“ ustupuje.
„Já chci zastavit TUHLE válku. Pokud bude třeba, postavím se proti Elricovi. Je šílený…“
„Okamžitě s tím přestaňte,“ utíná starostlivým hlasem její větu. Stále někde hluboko uvnitř něj byl ten zájem o její osobu. „Popraví vás za vlastizradu.“
„Jste opravdu takový?“ zaváhá s bolestným pohledem zabodnutým do jeho tváře. „Ne. Vy takový přeci nejste. Zkuste se zamyslet nad tím, o čem jsem mluvila.“
Nala si přehazuje kapuci přes hlavu a mizí.

***

„Pamatuješ si, co jsi udělala poprvé, co jsme se setkaly?“ zeptá se ji Lydia s tím nejvřelejším úsměvem na tváři. Jemně polaská její ruku, která je volně položená na stole naproti ní.
Nala k ní vzhlédne. Je to už dávno, ale samozřejmě ví, o čem hovoří. Jen jí nedává smysl, že zrovna teď.
„Já si to pamatuji. Zaklepala jsi na dveře. Bylo zrovna období dešťů. Stála jsi venku s kapucí zaraženou do tvé nádherné tváře. Řekla jsi své jméno, a kdo byli tví rodiče. Následně si nechala svolat všechny vesničany a předstoupila jsi před ně. Řekla jsi, kdo ve skutečnosti jsi a co je tvým úkolem na území Arcadie a jaký je tvůj skutečný plán. Počítala jsi s tím, že tě nahlásí nebo tě rovnou na místě ukamenují. V tu chvíli jsem pohlédla do tvé tváře a viděla jsem to,“ vydechne Lydia.
Nala pečlivě naslouchá každému jejímu slovu, jakoby vyprávěla úplně jiný příběh, kterého ona sama není součástí.
„Měla jsi ty oči člověka, co si myslí, že je někým, kdo si nezaslouží smilování, ale ve skutečnosti hledá sám sebe. Ale já od začátku poznala, že jsi odvážný člověk, když si přišla se svou kůží na trh. Viděla jsem člověka plného lásky, kterou z nějakého důvodu potlačuje. Byla jsi někým, kdo žil podle pravidel druhých. Stala ses tím, čím tě Sapphirehall chtěl mít. Hledala jsi smrt, protože jsi nedokázala vidět jiné východisko… ale lidé v téhle vesnici tě neodsoudili. Byli ochotni ti odpustit tvé hříchy a přijmout tě mezi sebe za tvou neutuchající upřímnost a odvahu. Prvních pár měsíců bylo těžkých, ale nakonec všichni pochopili, že ty si nebyla tím, koho se měli bát. Nedívali se na tebe jako na vyhnance, ale jako na svou spásu. V tu chvíli si našla samu sebe. Ti lidé ti ukázali milosrdnost, laskavost, odpuštění, lásku… a ty jsi pochopila, že to není něco, co by měl člověk skrývat. V Austenu jsi už nemusela být tvrdá, neústupná a chladná. Mohla jsi být tím, kým jsi chtěla a oni tě přesně takovou přijali i s tvými hříchy.“
Na Nalině tváři se při té vzpomínce rozzáří vřelý úsměv. Všechny ty chmury ohledně nalezeného Amona, obsazení Tsubaty a nadcházející války jakoby zázračně na ten malý okamžik zmizeli.
„Když přišel generál Akabane, ke kterému se dostala zpráva, že se v Austenu ukrývá člen SZS, a chtěl tě zatknout, všichni se za tebe postavili,“ dokončuje svá slova Lydia.
„Jen díky vám mě Genji vyslechl a přijal mou nabídku a plán,“ vydechne děkovně Nala.
„Kdepak,“ namítá Lydia mírným hlasem. „To všechno jsi udělala ty sama. Dokázala sis získat lid na svou stranu. Dokázala sis získat i generála Akabaneho. Jsi dobrý člověk, Nalinko, a všichni to vědí. Bylo jen potřeba, aby sis to i ty sama uvědomila.“
„Asi máš pravdu,“ přitakává.
Lydia se na malý okamžik odmlčí a napije se ze svého šálku. Poté ho opět pokládá na malý talířek. „Nicméně, proč o tom teď hovořím… Ten chlapec… Amon… Vím, že o tom nechceš moc mluvit, ale tak nějak jsem si dala dvě a dvě dohromady. Chystáš se s ním odejít z Austenu, že ano? Možná dokonce opustit kontinent…“
Nalu její prozíravost nijak nepřekvapuje. Lydia byla moudrá žena.
„Vím, že máš nějaký plán. Nebudu se ptát jaký. Myslím, že bys mi to stejně neřekla, ale chci, aby si věděla, že tady bude vždycky tvůj domov a máš se kam vrátit. I když tady už nebudu…“
„Nemluv o tom!“ zatvrzuje se Nala. Na něco takového nechce ani pomyslet. „Já se vrátím. Brzy!“
„Ach, děvčátko moje, jsem už stará,“ usměje se na ni vlídným pohledem. „Pokud propukne otevřená válka, tak se jejího konce už nedožiju. A pochybuji, že se vrátíš dřív.“
„Nedopustím to! Udělám všechno proto, abych válce zabránila!“ vyhrkne rozhodným hlasem. „Proto se musím vrátit do Sapphirehallu. Všechno bude dobré. Zase se brzy shledáme!“
„Ah, Nalinko, miláčku, ani nevíš, jak jsem šťastná za to, že jsi přišla do našich životů,“ rozplývá se Lydia. V jejích unavených a vybledlých očích se začínají lesknout slzy. Pokládá svou ruku na její hladkou tvář. „Jsi ta nejstatečnější dívka, kterou jsem kdy poznala. Kdyby byli tvoji rodiče ještě naživu, byli by hrdí!“ Lydia ji pevně sevře ve svém náručí.
Nala je dojatá. „Ani nevíš, kolik pro mě tahle slova znamenají, babičko.“
„Ah, srdíčko moje.“

***

„Přísahala jsem Lydii!“ Zatíná pěsti. „Přísahala jsem Vincentovi!“ Zvedá se ze země. V její tváři je stín, který tam tančí ve světle hořící pochodně. „Já tuhle válku zastavím!“ vykřikne z plných plic a vybíhá proti svému soupeři. Díky vzpomínkám, které proletěly její hlavou, si uvědomila, že už nemůže dovolit, aby její temná stránka ovládla její tělo. Musí zůstat taková, jaká je, protože takovou ji milovali, takovou ji uctívali, takové věřili. Jedním rychlým máchnutím svého meče utíná hlavu temnému přízraku z její minulosti. Její tělo ovládne úleva, ale i vyčerpání. Její ruka je náhle tak těžká. Pouští meč na zem a kleká si. Dříve, než padne na podlahu, ji silné ruce chytají do náručí.
„Paní Nalo! Paní Nalo!“
„Marthe? Díkybohu ty žiješ!“
„Na chvíli jsem ztratil vědomí,“ vyhrkne spěšně a prohlíží si její unavenou tvář. „Jsi v pořádku?“
„Nic mi není. Jen jsem trochu vyčerpaná,“ oklepe se a zdá se, že její slova jsou pravdivá. V tu chvíli se v její tváři objeví zděšený výraz. „Crawford!“
Okamžitě se po čtyřech doplazí až ke jmenovanému. Nala vyděšeně rozevře oči k otevřené a krvácející ráně na jeho břiše.
Joel se na ni ušklíbne. „Jsem v pohodě. Je to jen škrábnutí.“
Nala okamžitě rozepíná jeho uniformu a pokládá ruce na jeho krvácející ránu. „Musím okamžitě zastavit to krvácení!“ vyhrkne a obrací se na Martha. „Jdi najít služebníka, a co nejrychleji se vrať! Nesmíme si dovolit ztrácet čas.“
„Já?“ vyhrkne překvapeně. „Ne. Už jsem to pochopil. Ty čekáš Vincentovo dítě, že je to tak?“
Nala jen mlčky sklopí pohled.
„Musíš to být ty. Potřebuješ teď maximální ochranu. Po jeho smrti jsem se zapřísáhl, že tě ochráním a ve všem ti pomohu. Udělám všechno proto, abych odčinil svůj hřích. Nemůžu tam jít s tebou, ale postarám se alespoň o něj. Jsem voják, vím, jak se ošetřují rány. Zůstanu tu s ním.“
„Děkuji ti, Marthe,“ kývne k němu s děkovným pohledem. Ještě na okamžik tikne pohledem k Joelovi.
„Jdi! Nemysli si, že se mě zbavíš tak lehko…“

Mezitím Amon konečně nachází cestu až na samotný konec katakomb. Poznává, že železný podstavec je jiný, než ty předešlé. Ten, na který právě narazil, znázorňuje plamen a je horký na dotek. Amon s ním otáčí a následně vyhledává portál, který otevřel. Kráčí dál do tunelu a konečně ho nachází, osamocenou tvář se specifickým výrazem. Pokládá na ni svou dlaň.
Dostává se do místnosti s rudo-oranžovými stěnami, ze kterých se odráží záře pochodní. U portálu stojí dvě ze zlata odlité sochy orlů. Dlouhý sál končí u oltáře, nad kterým se vznáší žena v rudých šatech a černým brněním. Její vlasy jsou rudé jako oheň, dosahují až k jejím kotníkům a lehce se vlní. Za jejími zády jsou ve stěně vytesané tři tváře se zavřenýma očima. Žena spí.
Takže jsem to nakonec přeci jen našel.
Amon bez dechu přichází blíž.
Je to dívka. Je tak mladá… jako Lalina. Ale ve skutečnosti jí je přes stovku let. Je tohle služebník, o kterém mluvil Kai?
Zmateně se rozhlíží kolem sebe a hledá nějaký mechanismus, kterým by ji probral z dlouhého spánku.
Možná se mám dotknout té kamenné desky přede mnou.
Jak si Amon usmyslí, tak udělá. V místnosti probleskne světlo. Všechny vytesané tváře otevírají oči. Nakonec to udělá i tajemná bytost vznášející se nad oltářem.
Amon zpanikaří a ustupuje o krok dál. „Já… potřebuji tvoje služby…?“ vydechne nejistě. „Jak s ní mám jednat?
„Ano, potřebujete,“ odpovídá žena unaveným hlasem. Zdá se, že jeho otázku brala zcela vážně, i když to Amon ani jako otázku nemínil. „Dokážu to z vás vycítit.“
„Já…“ Amon se snaží najít další slova, ale ty se nikde neobjevují.
„Po tolika letech spánku, lidé opět ruší můj klid. Proč musím nést tuhle odpovědnost?“
Amon na tajemnou postavu ženy zírá. Neví, co má na její slova odvětit.
Temným výrazem k němu shlédne. „Jsem Velafora, služebnice ohně a destrukce,“ představí se.
„Dobrá…“ vydechne a hledá slova, kterými by pokračoval. Je trochu zmatený z jejího přístupu. Neví, jak by s ní měl jednat. „Velaforo, jak už jsi řekla, potřebuji tvou pomoc a sílu. Chci zastavit toho, kdo nevyužívá svého služebníka k dobrému. Jsi schopná mi pomoci? Dokážeš bojovat s jiným služebníkem… démonem… prostě s někým, jako jsi ty?“ hledá ta správná slova, ale moc se mu to nedaří.
„Jsem,“ odvětí jistým hlasem. „Potom tedy přijměte mé služby.“
„Přijímám,“ přikyvuje.
Kolem ženy se náhle objeví plamená záře zlatých a rudých paprsků světla. Je to jako znamení zpečetění jejich smlouvy a ona se v nich ztrácí, jakoby nikdy neexistovala.
„Kam jsi zmizela?!“ vyhrkne zmateně Amon a rozhlíží se po zdánlivě prázdné místnosti.
„Zamaskovala jsem svoji přítomnost před zraky ostatních, můj pane. Neodhalím ji, nebudete-li chtít vy sám.“
„Takže, když se vydám do Sapphirehallu, abych zastavil toho, který rozsévá jen zkázu, budeš mě následovat?“ zeptá se opatrně do prázdna.
„Zničím vaše nepřátele na vaše přání. Nenechám kámen na kameni, budete-li si to přát, můj pane.“
„Věřím ti,“ přikyvuje Amon a otáčí se k východu.
Je u mě? Dohlíží na mě? Služebník, démon… ať je, čím je, když mi pomůže zastavit Abernanta… Jestli mám teď opravdu její moc, určitě mi teď Kai pomůže. Měl bych se vydat domů a navštívit ho. Potom najdu Abernanta a Scarlet a pomstím se za všechny, kterým bylo ublíženo… Nalo, omlouvám se, ale nemůžu na tebe čekat. Nechci tě do toho zatáhnout. Teď si to poslední, co mám. Nemůžu dovolit, aby ti někdo ublížil. Doufám, že mi to odpustíš.
Při svých myšlenkách zatíná pěsti. „Tak můžeme jít?“
„Budu vás následovat, můj pane.“

Abernant kráčí trůnním sálem. Jeho krok je jistý stejně jako úšklebek na jeho tváři. Kráčí vstříc trůnu, na kterém se roztahuje Scarlet se spokojeným výrazem v obličeji.
„Ah, králíčku!“ zajásá a zatleská při tom rukama jako malé dítě, které dostalo vysněnou hračku. „Tak našel si ji? Byla to nakonec pravda?!“
Abernant ji jemně pohladí po tváři a spokojeně se na ni usměje. „Miláčku,“ vydechne a vytahuje svůj meč. „Nebýt tvojí pomoci a lásky nikdy bych ji nebyl schopen vyhledat.“
Scarlet nejistě pohlédne na lesklé ostří. Její dech se zrychluje, ale snaží se předstírat klid. Lehce se zasměje do jeho tváře. „Takže ji máme?“ zazáří jí oči. „Králíčku, máme v rukou nesmírnou moc, po které jsme tak toužili! Miluji tě!“
Abernant jemně laská její tvář pod svými prsty s mečem opřeným o dlaždice. „Svého manžela jsi zastoupila dobře,“ usměje se na ni hořkým úsměvem. „Díky tobě, mám to, co jsem chtěl.“
Scarlet znervózní ještě víc. Její úsměv opadá z tváře. „Nezapomeň, že jsem to byla já, kdo objevil všechny ty spisy, králíčku,“ připomíná mu vážným hlasem. „Společně teď-“
Abernantova ruka v jemném pohlazení sjede na její rameno. V tu chvíli všechna jemnost mizí. Pevně ho sevře ve své ruce a tím umlčuje její načatou větu.
„Au, co to…?“ vyhrkne s překvapeným výrazem Scarlet.
Na jeho tváři se stále zračí ten mírný úsměv. „Přišel jsem převzít císařskou pečeť. Teď, když mám ji…“ zvážní a bodá ostří svého meče do jejího břicha. Druhou rukou si ji stále přidržuje a tiskne ji proti čepeli.
„Ty… ty… jsi… předstíral…“ vydechne trhavým hlasem. Krůpěj krve ji stéká po bradě.
Abernant se usměje a naklání se k jejímu uchu. „Ano, nikdy jsem tě nemiloval,“ zašeptá. „Na světě žije jediná žena, která byla hodná mých citů.“
„Ty…“ vyhrkne a v tu chvíli se její oči zavírají.
Abernant ji od sebe odstrkuje a nechává její tělo tlít v královském trůnu. Obrací se zády a schází schůdky doprostřed sálu. Jeho výraz je znepokojený. Kapičky krve za ním tvoří přerušovanou cestičku, když odkapávají z čepele. „Nalo…“ vydechne. „Miloval jsem tě a ty si mi vzala všechno! Amon byl jediný, komu jsem kdy věřil. Vychoval jsem ho. Ty jsi ho zmámila svou lstí a on se ke mně otočil zády. Stále není pozdě. Zabiju tě a Amon se ke mně vrátí a bude se mnou žít jako dřív. Vidíš, k čemu si mě to donutila?!“ vykřikne z nenadání. Jeho hlas se odráží od prázdných stěn trůnního sálu. „Nikdy bych nepomyslel na to, že bych se nechal zlákat takovými myšlenkami. Byla si mi vším, ale Amon je pro mě důležitější než láska. To kvůli tobě upřednostňuje svou víru. Hraješ si na mučednici, ale to my všichni jsme přinesli mnoho obětí. Cítím, že přijde čas, kdy se s ním utkám tváří v tvář… Amone…
Po Abernantově odchodu Isabel odhalí svoji přítomnost. Pramínky světla obstoupí její postavu a ona se ve svém brnění objevuje na místě, kde ještě před pár okamžiky byl Abernant. Svou kamennou tváří pohlédne na mrtvé tělo jeho milenky. Nechápe jeho jednání, ale není na ní, aby ho soudila. Musí následovat svého pána.

Nala probíhá chrámem, až konečně naráží na železný podstavec, po kterém se celou dobu pídila. Jsou na něm znázorněny sluneční hodiny. Je chladný jako led. Svou roztřesenou rukou se ho dotýká. Na malý okamžik se zamyslí, jestli tenhle poklad za všechno to utrpení stál. Ale již nemá cenu se tím zabývat. Co se stalo, stalo se. Nikdo to už nemůže vrátit. Jak se dočetla v té šedé knize historie, Tear, služebník krále Fabulexu, dokázal vyléčit epidemii na východě. Možná dokáže vyléčit i Joelova zranění. Nenechá ho zemřít, ať je jakýkoliv. Spěšně otočí hodinami a vyráží kupředu, kde ze zdi vykukuje poslední teleport. Se zatajeným dechem sahá na prosklenou vitrínu.
Místnost za ní je chladná. Všude po stěnách září krystaly nepředstavitelných velikostí. Nala se zahledí před sebe, kde se nad kamenným oltářem vznáší tělo spícího muže s páskou přes oko. Jeho vlasy jsou černé s výrazným namodralým odleskem. Přes ramena má černý plášť a pod ním modrostříbrnou uniformu.
Hlasitě polkne a vykročí směrem k němu. Pod nohama jí zapraská sníh. Překvapeně shlédne a pak se podívá rychle nahoru. Ve střeše je díra, kterou sněží dovnitř. Promrzlá si promne ruce a znovu pohlédne na tajemnou spící bytost.
Bílé denní světlo ozařuje jeho pobledlou tvář. Je to velice krásný muž. Pravděpodobně nejkrásnější, kterého kdy viděla. Nebyla na něm jediná nedokonalost, stejně jako na Isabel. Tyhle bytosti oplývají nadpozemskou krásou a mládím.
Tak tohle je ten služebník, o kterém se pouze spekulovalo v kronice, kterou mi zanechal Crawford?
Její dech se třese. Ví, že nemá mnoho času, aby mohla zachránit Joela. Proto bez delších rozmyslů přikračuje k desce před sebou. Prsty přejede po vyrytém písmu. Je to velmi starý jazyk, ale jako lingvistka ho dobře znala. Pochopila tedy, že ji vyzívá k tomu, aby se desky dotkla.
Tváře vytesané do kamene náhle otevřou své bíle zářící oči. Mladý muž udělá totéž. Jeho oko nese barvu kaštanů. Je hluboké a vyniká na jeho světlé kůži. „Kdo jsem? Co je tohle za místo?“ vydechne a sklání svůj pohled k ní. „A kdo jste vy?“
Nala ztrácí dech. Najednou neví, co by mu měla povědět. Roztřeseným hlasem spustí: „Já jsem ta, kdo tě vzbudil a právě se nacházíme v chrámu na severním kontinentu,“ odpovídá a snaží se, aby její hlas zněl jistě. „Také nevím, kdo přesně jsi. Ale ty bys přeci měl… Nebo si snad ztratil paměť?“
„Ta síla, která koluje mým tělem… Cítím, že jsem ji kdysi ovládal,“ chlapec shlédne ke svým rukám a prohlíží si je, jakoby snad viděl své tělo poprvé za život.
Nala se podezíravě zamračí. „Nezdá se být jistý si svou mocí. Vypadá tak nevinně. Je úplně jiný, než jsem si ho představovala.“
Náhle opět shlédne k ní. Kolem celé jeho postavy se objeví chladné modré světlo a on v něm mizí. Rázem se zase objevuje přímo před ní.
Nala nejistě ustupuje. Její dech se třese nervozitou. Potom, co viděla, co Isabel dokáže, a co se dočetla, že dokázala Velafora, si není jistá, jestli jsou ona i její dítě v bezpečí.
Jeho výraz se mění, když hledí do její tváře. Jako by byl zaujatý jejím vzezřením. Natahuje k ní ruku a jemně se dotkne jejích vlasů konečky prstů.
Nala bez dechu sleduje jeho ruku.
„Vaše vlasy vypadají jako zlato,“ zamýšlí se. Z jeho výrazu je patrné, že se ztrácí někde daleko. „Viděl jsem už takové vlasy. Znal jsem jejich hebkost a vůni.“
„Pamatuješ si na něco ze své minulosti?“ vydechne nejistě.
Jeho pohled znovu tikne do její překvapené tváře. „Váš obličej…“ vydechne a svou rukou se dotkne její tváře. „Blesk dokáže prolomit led.“
Nala se rychle odtahuje. Jeho prsty ji nepříjemně zamrazí na tváři. Promne si ji a vyděšeným pohledem se zadívá do jeho tváře.
Chlapec shlédne k těm prstům. „Moje ruce jsou studené jako led. Jsou chladné jako moje srdce,“ odvětí prázdným tónem.
O čem to mluví? Zdá se, že je úplně mimo. Tenhle má opravdu patřit mezi čtyři mocné služebníky? Je to ještě kluk a je zmatený víc než já. Jakoby ani neznal svou moc.
Nala začíná pochybovat při pohledu na zamyšlenou bytost.
„Tyhle ruce…“ vydechne znovu. „Zachytil jsem jednu vzpomínku, než zmizela v prudkém světle. To slovo…“ zamýšlí se a chytá se za hlavu, jakoby ho bolela. „Yukiyo… O něco mě úpěnlivě prosila… Žena se zlatými vlasy. Držel jsem je v těchto rukách,“ pokračuje a znovu je odtáhne od svého obličeje, aby na ně zase pohlédl a vybavil si tu situaci. V jeho tváři se objevuje bolestný výraz. „Nepamatuji si to!“
Zdá se, že vlivem času tyto bytosti přichází o své vzpomínky. Vypadá to, že ho to opravdu trápí,“ posteskne si Nala. Soucítí s jeho utrpením. „Takže tvé jméno je Yukiya?“ vydechne nejistě a snaží se získat si jeho pozornost.
Zdá se, že chlapec se s jejími slovy vrátil do přítomnosti. Zmateným pohledem znovu pohlédne do její tváře a tentokrát se zdá, že ji i vnímá v reálném čase. Volně svěsí své ruce podél těla a jeho výraz rázem postrádá všechny emoce. „Cítím ve vás velmi známou energii,“ vydechne. Náhle si kleká na jedno koleno a skloní hlavu. „Vy mě potřebujete a já potřebuji vás. Pak tedy přijměte moje služby.“
„Já je přijmu,“ přikyvuje Nala. „Jen mi řekni, jestli dokážeš vyléčit zranění.“
„Nepamatuji si toho mnoho ze svého minulého života, ale možná teď budu mít čas vzpomínat,“ spustí chlapec. „Ta síla, která koluje mým tělem, jistě dokáže i takový zázrak.“
„Dobrá,“ souhlasí Nala. „Pojď se mnou. Rychle.“
Yukiya vstává ze země a přikyvuje. „Nabízím vám svou moc, která vás ochrání na vaší cestě. Moc, která je odteď ve vašich rukách. Dávám vám svou duši a udělám, o co mě požádáte, má paní. Jen řekněte, co mám udělat?“
„Jeden muž, s kterým jsem přišla, je vážně zraněný a krvácí. Leží v chodbách chrámu. Potřebuji, abys ho našel a vyléčil,“ vyhrkne spěšně Nala.
„Vydejme se tedy na cestu.“ Kolem jeho těla se objeví modrobílé světlo, ve kterém se ztrácí celá jeho postava.
Nala překvapeně vyhrkne: „Kde jsi?!“
„Dohlížím na vás, má paní,“ ozve se odnikud. „Jsem stále při vás.“
„Takže se semnou vydáš zachránit toho muže?“
„Moje duše nyní patří jen vám. Pokud to bude v mých silách, tak ho pro vás zachráním.“
„Věřím v tebe,“ přikyvuje jistě Nala. „Takže poslední služebník ovládá led. Moje teorie o tom, že každý ovládá nějaký element, se potvrzuje.

Amon je již na cestě ke své lodi. Bude to ještě trvat, než se vylodí u břehů na východě, ale hlavní úkol své výpravy již splnil. Velafora ho v tichosti následuje do vypáleného města Mel-Abah. Amon se zastavuje, když si všimne, že jeho společnice již není neviditelná. S tupým výrazem hledí na trosky ve svých dobách královského paláce. Její rudé vlasy vlají ve větru jako krvavá vlajka.
„Velaforo?“
„Cítím něco zvláštního. Je to… vzpomínka?“ zamýšlí se s pohledem stále zabodnutým do jednoho místa. „Někdo volá mé jméno. Všude jsou plameny. Slyším křik lidí. Nepamatuji si, co říkali.“
Amon se zamýšlí. Neznal příběh o tom, co se v Mel-Abahu stalo. Nevěděl o mocném požáru, dokud neviděl jeho trosky. „Je možné, že s tím má něco společného?
„Měli bychom pokračovat, můj pane,“ nasazuje opět neprostupný výraz. „Čeká nás ještě dlouhá cesta.“
„A co tohle místo? Možná by sis ještě na něco vzpomněla.“
„Ne. To, co cítím, je jen prach. Moje vzpomínky jsou zastřené.“

„Už mi nezbývá moc času,“ vydechuje Joel. Jeho tvář je zpocená a bez barvy. Z posledních sil chytá Martha za jeho ruku, kterou se snaží zastavit krvácení.
Marth zmateně pohlédne do jeho tváře. „Slíbil jsem jí, že tě zachráním, tak to teď nevzdávej.“
„Nenávidí mě. Moje ztráta ji nijak nezasáhne,“ vydává ze sebe trhaným hlasem. „Když ses podíval na to zranění, tak si věděl, že to dlouho nevydržím a ona taky. Jen si to nechtěla připustit. Je až příliš laskavá,“ zašklebí se a další pramínek krve steče po jeho bradě. Má vážné vnitřní zranění. Jeho pohled míří do stropu. Zdá se, že už jen těžko dokáže vnímat. „Já svou smrt viděl už dávno. Ve chvíli, kdy jsme si podali ruce v té knihovně.“
Marth na něj překvapeně rozevře oči. „Tak proč ses i přes to vydal k téhle výpravě?!“ vyhrkne. „To se ti nepodobá.“
Znovu se pokouší o úšklebek. „Ona mě vážně nesnáší, co? Zasloužím si to. Ale nemyli si, nebylo to kvůli ní. Já sloužím jenom svému králi a chci uskutečnit jeho budoucnost. Když chráním ji, chráním tím i jeho. Ale teď… Viděl jsem její budoucnost. Musíš jí říct, co jsem viděl.“
Joel chytá Martha za jeho límec a přiklání si ho ke svém uchu. Jeho oči se rozevřou dokořán překvapením nad jeho slovy. V tu chvíli se stisk plukovníkovy ruky uvolňuje a ona jen volně padá vedle jeho nehybného těla. Zemřel. Ta jiskra v jeho dvoubarevných očích vyhasla. Marth jen smutně sklopí pohled.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top