Zlomená srdce - Kapitola 23 (část 1/2)

Služebníci

Malý ostrůvek ležící severně od mocného království Sapphirehall se zdá být neobydlený. Trojice stojí na jeho plážích s lodí od krále Fabulexu za zády a hledí na vysoké hory tyčící se před nimi.
„Když jsem byla mladší, zdálo se mi to tu větší,“ zašklebí se Nala a pokouší se rozehnat napjatou atmosféru. Cítí, jak se jí do žil vlévá nervozita. Ví, co jí čeká za horským průsmykem. „Tohle je pohoří Warland. Nikdo se na tomhle ostrově nevylodil už celá desetiletí. Říká se, že tam číhá veliké zlo. Možná proto nikdy nikdo ten chrám nenašel.“
„To není zrovna uklidňující,“ znervózní Marth.
„Omlouvám se,“ tikne k němu pohledem.
„Jak víš o tom, že tam ten chrám je?“
„Nikdy jsem tou horou neprošla, ale když jsem tu byla prvně, viděla jsem z vyhlídky něco v mlze na druhé straně hor. Podobalo se to chrámu.“
„Podobalo se to chrámu? Takže ty vlastně ani nevíš, jestli je to ono?“ zhrozí se znovu Marth.
„Nemáme čas obracet se zpátky,“ zamračí se Crawford a vychází kupředu. „Chtěl bych se co nejdřív vrátit domů, tak jdeme na to, ať to máme z krku.“
„Paní Nalo, můžeš mi říct jediný dobrý důvod, proč ten člověk jel s námi?“ zamračí do jeho zad Marth.
Nala vykračuje pomalou chůzí za ním a nechává posádku i s lodí na plážích, kdyby se něco dělo, věděli, co mají dělat.
„Také z toho nejsem nadšená. Je to manipulativní parchant, co se vyžívá v bolesti jiných, ale král trval na tom, že s námi pojede jeden z jeho nejlepších vojáků, aby měl jistotu, že se mi a mému… tobě nic nestane.“
Marth na ni překvapeně pohlédne. Poznal, že původně chtěla říct něco jiného. Zdá se mu, že mu něco tají. Ale nepatřil k těm, kteří by se příliš vyptávali. V tichosti ji následuje do horské průrvy. Prochází krátkou jeskyní. Na jejím konci je vyhlídka, o které Nala mluvila. Přichází až ke kraji. Nala je nejistá. Strach z výšek ji stále dost ovládá. Právě z tohoto důvodu se nikdy nedostala dál. Cestu na druhou stranu tvořil dlouhý roky neudržovaný most, pod kterým se šklebila hluboká horská propast, na jejíž dno nebylo možné dohlédnout.
Crawford se zadívá do dálky. „Nic tam na té druhé straně nevidím.“
„Musí tam být. Jsem si jistá, že…“
V tu chvíli silný vítr rozfoukává hustou mlhu a nechává odhalit své tajemství. Na druhé straně hor se do výšky tyčí polorozpadlý chrám. Vzhledově je dost podobný tomu, se kterým se Nala setkala na jižním kontinentu.
„Říkala jsem to!“ zaraduje se.
„Nevím, jestli je vhodná doba na slavení. Nejdřív se musíme dostat přes ten most,“ zamračí se nejistě Marth a jeho oči spočinou na ztrouchnivělých plaňkách, které se mihotají v prudkém větru.
„Zdá se, že tohle bude opravdu výzva,“ polkne nervózně Nala. Začíná litovat toho, že si zvolila tuhle lokaci. Ale není čas pochybovat. Musela to udělat, aby se věci pohnuly rychleji kupředu.
„Půjdu první,“ zamračí se Crawford s pohledem zabodnutým do dvojice strašpytlů. Opatrným krokem se dostává přes prvních pár planěk. „No tak, pojďte. Když někdo spadne, budu to já.“
Dvojice nejistě vyráží za ním. Marth Nalu jistí zezadu. Její ruce se křečovitě ovíjí o lana mostu. Tentokrát si vzala své kožené rukavice, takže se zdá, že by mohla přejít bez újmy.
V tu chvíli ji Crawford popadá za zápěstí. Překvapeně k němu zvedá svůj pohled. Jeho oči se ďábelsky lesknou a na jeho tváři se zračí úšklebek. „Ty se vážně bojíš výšek, hm?“ pronese pobaveně.
Co chce dělat? Ty jeho oči? Chce mě shodit dolů?“ strachuje se Nala.
„Hej, co se děje?“ zavolá za nimi Marth, který přidává na tempu, aby dvojici dohnal.
Crawford se jen znovu ušklíbne. „Už jsme na konci,“ pronese a vytáhne Nalu za ruku na pevnou zem, pak se k ní přidává i on a Marth.
Nala si uvědomuje, že stále cítí dost nejistě v jeho přítomnosti. Zdá se jí být prohnaný. Nechápe, jak k němu může král cítit takovou důvěru.
Dále pokračují v tichosti. Jedna z hor před nimi rozevírá puklinu. Je to jeskyně, která pravděpodobně vede na druhý konec k chrámu.
„Držte se u mě, nebo by se vám mohlo něco stát,“ ušklíbne se pobaveně Joel.
„Z toho chlapa mám husí kůži,“ zašeptá Marth přes Nalino rameno, když ho společně následují do temnoty jeskyně.
Nala se zdržuje jakéhokoliv komentáře. Pečlivě střeží Joelova záda a mlčky pokračuje v cestě.

Mezitím i Amon konečně dorazil k cíli své výpravy. Jeho loď teprve nedávno zakotvila u západních břehů. Podle map se vydává dál na západ. Cestou potkává vyhořelé město Mel-Abah, o kterém Nala četla ve staré kronice. Všímá si dobrodruhů, kteří rozkopávají staré ruiny a snaží se najít poklady. Na volných prostranstvích jsou vyskládané kříže a svíčky na památku těch, kteří zde položili život. Rozloha toho místa je děsivá. Táhne se dál a dál, vesnici střídá město a na samém konci je královský palác. Vše do posledního domu vypálené.
Co se tady stalo?
Jeho oči se zkoumavě rozhlíží po okolí. Chrám by měl být přesně tímto směrem. Netrvá to ani tak dlouho a konečně ho nachází. Monumentální stavba tyčící se do výšky několika metrů na něj dýchá zastrašujícím dojmem. Teď přichází ta těžší část. Musí nalézt to tajemství, které se skrývá za jeho zdmi. Bez delších rozmyslů vchází dovnitř. Stěny chrámu na něj dýchají teplem. Přesně jak si myslel, funguje tu stejný princip teleportace jako v chrámu u Austenu. Stačí jen, aby nalezl ty správné páky, a dostane se až do samotného jádra chrámu, kde by měl spát jeden ze služebníků. Čím se dostává dál a dál do hlubin chrámu, pociťuje stále se stupňující teplo. Všude kolem sebe slyší podezřelé zvuky. Celkem to tu žije, ale neodvažuje se zjišťovat, co ho sleduje ze stínů pochodní, které se samovolně rozsvěcují a následně zase zhasínají. Ve skrytu své duše doufá, že tu nenarazí na nic podobného jako tehdy, když prohledávali chrám s Nalou.

I Nala si přeje to samé, ale cítí, že v chrámových zdech na ni dýchá něco zlého. Je tam chlad. Zvenčí je přes tenké zdi slyšet dunění větru. Pokračují dál temnými chodbami, které jen zřídka osvětlí nějaká pochodeň. Tohle místo, tenhle chrám… spí zde něco hrozivějšího, než jenom nějaký služebník. Možná si tentokrát ukousla příliš velké sousto.
„Někdo tam stojí!“ vydechne Crawford a zastavuje dvojici, která potichu kráčí za jeho zády. Jeho stín se mihotá ve světle pochodně, u které stojí.
Nala dýchá rychleji. Cítí změny svého těla, i když si to prvně nechtěla připouštět. Ve světle pochodně může spatřit svůj dech. Mrzne tu. Pohlédne před sebe, kde několik metrů před nimi září další pochodeň. V slabém světle stojí stín postavy, o které mluvil Crawford před krátkým okamžikem.
Všichni ostražitě vytahují své zbraně.
„Znovu někdo ruší klid těchto zdí?“ vydechne postava bez tváře. Její silueta se nepohne ani o kousek. Jediné, co může trojice soudit je vědomí, že je to mužský hlas, co k nim právě hovoří. „Tyhle prokleté zdi jsou nasáty ohromným zlem.“
„Kdo jsi?“
„Já? Nikdo,“ odpovídá tajemná postava ve stínu. „Je dobře, že tudy už nikdo nechodí. Od té doby to zlo jenom dřímá.“
„O čem to mluvíš?“
„Mluvím o tom, že byste se měli vrátit a žít. Tady vás nic dobrého nečeká.“
„Vyjdi na světlo a ukaž se!“
S Crawfordovým přísným rozkazem, tajemný obrys mizí.
„Co to sakra bylo?!“ vyhrkne vyděšeně Marth.
„Nevím, ale nemám z toho vůbec dobrý pocit.“
„Nevyšiluj. Si jen pohlcená svými emocemi. To se ženským v tvém stavu stává,“ zašklebí se pobaveně Joel.
„Není čas na tvoje hloupé vtípky,“ zamračí se Nala. „Jdeme dál.“
„Přesně na to jsem právě myslel,“ odtuší opět Crawford a pokračuje dlouhou cestou dál.
Naráží na slepou uličku, na jejímž konci se leskne kovový podstavec se znázorněnou hlavou padlého anděla. Nala k ní beze slova přikračuje a otáčí s ní. Celý chrám se zatřese.
„Sakra!“ vyhrkne Marth. „Co to bylo?!“
„Jen klid. Bude to ještě horší,“ poznamenává Nala a vydává se chodbou zpátky k tváři za skleněnou vitrínou.
„To mě mělo uklidnit?!“
Dvojice mužů míří za ní.
„Nehodlám se tu zdržovat, takže vám nebudu nic vysvětlovat. Chyťte mě za ruku.“
Dvojice to udělá. Nala se svou druhou rukou dotkne skleněné desky. Teleport je dostává na druhou stranu. Crawford si promne spánky s bolestnou grimasou. Marth se odklání na stranu a všechen obsah svého žaludku vyprázdní na podlahu.
Nala k němu starostlivě shlédne.
Joel se jen pobaveně zasměje. „To si vážně říkáš bývalý voják Sapphirehallu? Jestli jsou tam všichni takoví ubožáci, tak máme válku předem vyhranou.“
„Zmlkni,“ zatvrdí se Nala s přímým pohledem zabodnutým do jeho pobavené tváře.
„Ah, takže jsou tam asi ženské ostřejší než chlapi.“
Nala vytahuje z vysoké boty nůž, který přikládá k jeho krku. „Říkal si, ať si dáváme pozor, aby se nám nestala nějaká nehoda. To samé platí pro tebe.“
Opět se na jeho tváři zračí ten pobavený úsměv. „Vyhrožuješ mi?“
„Přesně to teď dělám,“ odvětí sebejistě.
„Nezabila bys mě. Je to proti tvým pravidlům.“
„Já se už dávno neřídím žádnými pravidly. Nezapomněl si přeci, že mám rozhozené emoce. Každý můj další krok může být nepředvídatelný i pro muže, který dokáže vidět do budoucnosti.“
„Dobrá,“ rezignuje, ale jeho výraz je stále plný pobavení, jakoby žádné z jejích slov nebral vážně. „Vzdávám se.“

Amon se věnuje pouze svému úkolu. Jeho cestu mu již neozařují hořící pochodně ale žhnoucí koryta lávy. Je tu horko. Jeho zbroj ho tíží. Tohle místo je úplně jiné, než celé jeho okolí. Zajímalo by ho, odkud se zde vzala všechna ta láva. Jeho zneklidnění neustává ani po několika odchozených kilometrech. Zdá se, jakoby tu spleť chodeb snad nikdy nekončila. Musí být mnohem větší než chrám, který navštívil na jihu. Možná to bylo způsobené tím, že neznal pohyby chrámu, jako ho znala jeho průvodkyně z jihu. Možná bloudí neustále dokola a ani si to neuvědomuje. Těžko říci kolik je právě hodin, ale on si byl jistý tím, že už je příliš unavený na to, aby mohl pokračovat dál. Na malý okamžik se zastavil, aby se najedl a ulehl ke spánku do nepohodlné polohy se zbraní křečovitě svíranou ve své ruce.

Oproti tomu na severu zavládla doba chladu. Nejen že napětí mezi trojicí se stále stupňovalo, k tomu všemu byly stěny chrámu mrazivé, jakoby už dávno přišla zima. Nala nemá dostatek vrstev, a tak se začíná lehce klepat. Cítí, že se blíží k něčemu velkému. Nevěděla, jestli je to jejich cíl, anebo se jim chrám chystá odhalit další ze svých pradávných tajemství.
„Takže moje varování jste nahoře nebrali vážně,“ ozve se trojici již známý hlas.
Všichni se ostražitě zahledí před sebe. Postava schovaná ve stínu je tentokrát o něco blíže. Lze pohlédnou do její tváře. Je to muž s mrtvolným výrazem. Jeho oči jsou zavřené, ale zdá se, že zná přesně jejich polohu, protože mluví přímo k nim. „Odešel jsem, abyste mě nehledali a vrátili se. Ale jak vidím, tak vaše zvědavost vás nakonec dovedla až sem.“
„Kdo jsi?!“ vyštěkne jeho směrem Marth.
„Kdysi jsem býval členem Cechu hrdinů a moje zvědavost mě zavedla na tohle místo,“ odpovídá zaobaleně tajemná mužská postava. „Moje chamtivost…“
Nala se zamýšlí. Již před tím se doslechla o organizaci, která na sebe vzala název Cech hrdinů. Psalo se o něm v té knize, kterou dostala od Joela. Byli to lidé, kteří se v dřívějších dobách honili za tajemstvím čtyř chrámů. Později se začali zabývat různými úkoly a žádostmi, které jim zadávali lidé z celého světa. Jejich sídlo se stal dům na jižním kontinentu, který se později stal i jejich centrálou, kam si pro žádosti chodili a vybírali si je. Každý tento úkol byl odměněn podle dohody.
„Našel jsem zde ženu, která mě také odrazovala od toho, abych zašel dál. Neposlouchal jsem. Myslel jsem, že se jen snaží skrývat nějaký poklad, a tak jsem došel až dolů. Chtěl jsem víc bohatství, ale nevěděl jsem, že v posledních patrech katakomb leží pradávné prokleté zlo… tak pradávné… a zlé…“
„Mluvíš tu o služebníkovi?“ zeptá se překvapená Nala.
„Služebníkovi? Nebyl to služebník. Bylo to něco jiného. Stín. Prokletá duše. Utkal jsem se s tím zlem, ale boj netrval dlouho a já se stal tím, čím jsem teď. Jsem odsouzen prokletý žít na tomhle místě… sám, dokud nepřijde další dobrodruh, který mě z tohoto prokletí nevysvobodí.“
„Naznačuje, že je mrtvý?“ zaráží se Marth.
„Ano,“ odpovídá mu postava. „Moji přátelé našli mé tělo vyvrhnuté na pobřeží. Nevím, jak se tam dostalo. Ale v tu chvíli jsem si nepřál nic jiného, než aby rychle vzali nohy na ramena a zmizeli z dosahu tohohle prokletého chrámu dřív, než nahradí mé místo. To se stalo,“ dodává.
Všichni bez dechu naslouchají jeho příběhu. Jeho hlas je plný emocí. Je tam smutek, utrpení a touha po vykoupení.
„Vy jste blázni, že jste došli až sem. Vraťte se zpět, než to probudíte.“
„Probudíme koho?“ vyhrkne znovu Nala. „Říkal si přeci, že tě můžeme vysvobodit, tak řekni jak?!“
Tajemný muž se odmlčí. Otevírá oči, které jsou plné temnoty.
Nala překvapeně uskočí.
„Myslím, že to myslel tak, že někdo zaujme jeho místo. Musíme zemřít a žít tady jako zatracené duše.“
„Už je příliš pozdě na útěk,“ vydechne zcela novým hlasem zvláštní postava muže ve stínu.
Všichni tři ten hlas dobře poznávají. Nepatří muži, ale ženě. Nala překvapeně rozevře oči dokořán.
„Co to má znamenat?“
Celá postava tajemného ducha mění svůj vzhled. Náhle před trojicí stojí žena s vlasy zářícími jako tekuté zlato, světlou pletí a pronikavě fialovýma očima. Je oděna do sapphirehallské uniformy.
„Co je tohle za magii?!“ vyhrkne překvapeně Joel a zvedá zbraň k útoku.
Nala ho zastavuje svou napřaženou rukou. S vytřeštěnýma očima hledí na postavu stojící před nimi. „Kdo jsi? Jak to že vypadáš jako… ?“
„Protože já jsem ty. Mé jméno je Pekelný pes.“
„Jak to myslíš?“
„To už jsi na mě opravdu zapomněla?“ vydechne nevěřícným tónem. Její výraz je ovšem neměnný. Je tvrdý a neprostupný. Pevně v ruce svírá meč. Stojí vzpřímeně s hlavou hrdě zdvihnutou vzhůru. „Tohle je část tvé duše.“
„O čem to mluvíš?“
„O událostech, jež jsem vykonala. Zmasakrovala jsem města a vesnice, mučila jsem majora Laageru, lhala jsem svým přátelům a blízkým pro vlastní užitek,“ spustí Nalina tajemná dvojnice. „Vykonala jsem nespočet hrůzostrašných činů a zřejmě jich ještě mnoho vykonám. Podej mi ruku a možná si vzpomeneš na ty dokonalé časy plné krve a smrti.“ Bytost, která se zjevila odnikud, k ní natáhne svou dlaň.
Nala vyděšeně ustupuje a také zvedá svůj meč vzhůru. „Přestaň s tím! Co ty můžeš vědět?!“
„Už jsem řekla. Jsme jeden člověk. Vím, jaký opojný pocit to byl, když jsme zabily svého prvního. Vím, jaký mír panoval v našem srdci, když jsme se procházely po bojišti s mečem potřísněným krví. Mohly jsme mít všechno. Celý svět by nám ležel u nohou,“ vydechne s morbidním výrazem ve své tváři. Zdá se být znechucená tím, o co přišla. „Proč jsme se raději naplno nevěnovaly Amonovi? Jeho doteky a pohledy nás přeci umí vždycky tak rozpálit. Bylo tomu už odjakživa. Komu by záleželo na jeho skutečných pocitech? Podřídil by se nám tak či tak.“
„Přestaň!“ vykřikne. Celé její tělo se třese, ale tentokrát to není způsobeno zimou. Do jejích žil se vypouští vztek. „Nikdy bych mu něco takového neudělala!“
„Proč musíme být pořád tak daleko od domova?! Proč se pořád musíme stavět proti vlastním lidem? O první domov jsme přišly kvůli tobě! A ten druhý si zahodila kvůli své sobeckosti! Nikdy bych nezradila Sapphirehall nebýt té tvojí slabosti!“
„Nech toho…“
„Ty jsi ta, která by už neměla existovat. Já jsem přeci ta prává. Ochráním Sapphirehall! A už nikdy nedovolím, aby si ho zradila!“ zatvrdí se žena v sapphirehallské uniformě. „I když jsem občas zaváhala, věděla jsem, že to, co dělám, je správné. Dělala jsem to pro svůj domov.“
„To, co dělám teď, je pro můj domov!“
„Zmlkni! Ty jsi jen odpad,“ zamračí se znechuceně. „Nebýt toho zatraceného vyznání z plukovníkovy strany, které zamíchalo s tvými pocity a odvleklo tě na špatnou cestu… odvleklo tě ode mě! Ale ten už je teď také mrtvý a opět je to jen tvá vina,“ zašklebí se. „Abernante, počkej na mě. Znovu ti podám pomocnou ruku tak jako dřív. Stanu se královnou a podrobím si celý svět!“
Po katakombách se rozezní šílený smích.
„Tohle není pravda…“ vyhrkne roztřeseným hlasem. Do očí se jí hrnou slzy. „Taková já nejsem…“
Dvojnice na ni znechuceně poohlédne. „Ale nejdřív se musím zbavit svého slabého já. Musím se zbavit tebe! Až se tak stane, všechno bude zase jako dřív,“ usměje se spokojeně a zvedá svůj meč vzhůru. „Budu to zase já, kdo bude vládnout tomuhle tělu. Nech mi jej a já možná ušetřím ty dva přívržence, které si sebou dotáhla. Já jsem tvá pravá podstata!“
Nalina ruka se roztřese. Bez dechu sleduje svou tvář s vražedným úšklebkem. Nedokáže déle udržet svůj meč a pouští ho na zem.
„Nalo!“ zakřičí Joel. „Co sakra děláš?!“
„Jak jsem si myslela, nedokážeš nic jiného, než fňukat. Prostě si to tělo vezmu a napravím všechny chyby, kterých si se dopustila.“ Se svými slovy vyráží k útoku.
Jako první se jí do cesty staví Marth, který svým mečem zablokuje její první úder.
Dvojnice se jen pobaveně zasměje. „Vzdej to, vojáku. Proč chránit někoho, kdo tebou pohrdá? Nenávidí tě za to, jak si vystartoval po Vincentovi. Dnem i nocí si přeje, aby si byl ty mrtvý a on naživu.“
Marth na ni překvapeně pohlédne.
Nala stále otupěle stojí na místě s vytřeštěnýma očima. Její ruce se třesou.
Joel k ní přistupuje a zatřese jejími rameny. „Prober se!“
„Já… zabila jsem je… Možná… má pravdu…“
Crawford si stahuje rukavici a udeří jí svou dlaní do obličeje. Poté ji znovu popadá za ramena. „Přestaň mě štvát. Ukaž mi trochu z toho démona v tobě, o kterém se všude mluví! Ukaž mi odkaz, který koluje v tvých žilách. Nemusí to být špatná věc!“
„Crawforde…?“
Zdá se, že její vědomí se vrací zpátky do jejího těla. Joel si úlevně oddechuje. V tu chvíli jeho tělem projede ostří sapphirehallského meče. Překvapeně rozevře oči.
„Crawforde!“ Nala vyděšeně vykřikne, když se jeho tělo hroutí k zemi.
Za jeho zády se objeví postava Naly v sapphirehallské zbroji. Na tváři má pobavený úšklebek. Skutečná Nala na ni hledí s vytřeštěným pohledem. Poznává v ní samu sebe. Poznává tu temnou stránku své osobnosti a už nikdy by nedovolila ji pustit na povrch. Popadá do ruky svůj meč a vyráží proti ní.
„Slabá,“ odráží její útok jedním rychlým pohybem.
Nala přepadává na stranu a kleká na kolena.
Její temné já okamžitě vrací protiúder.
Naštěstí se jí daří v čas uskočit na stranu.
„Nedokázala si ochránit Alucarda, Taluse, Vincenta ani Lalinu. Mě by se tohle nikdy nemohlo stát!“ zavrčí nepřátelským hlasem a znovu proti ní vypálí. Zdá se, jakoby si s ní jen pohrávala. Zná přeci její pohyby a výpady. Nemusí spěchat. „Vzdej se dobrovolně a já zabráním tomu, aby se to samé stalo Amonovi. Až ho srazím na kolena, donutím ho se omluvit Abernantovi. Jistě ho zase přijme.“
Dýchá zrychleně. Ví, že musí zasáhnout. Nemůže se poddat té temnotě, co ji svádí. Jsou to hořká a bolestná slova. Nikdy by už taková nechtěla být. Ale ten pocit viny ji brzdí. Nedokáže se mu postavit.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top