Zlomená srdce - Kapitola 22 (část 1/2)

Minulost

Crawford vychází z ložnice. Na jeho tváři je pobavený úšklebek, když v chodbě spatřuje nervózního Amona. Ten ho popadá za límec jeho uniformy a vztekle ho přiráží ke zdi.
„Co si jí provedl?!“
„Zachránil jsem ji a odnesl ji sem,“ pokrčí nechápavě rameny, ale z jeho výrazu bylo jasné, že ví, na co Amon naráží.
Kolem prochází jedna služka z králova služebnictva. Překvapeně na oba muže pohlédne. „Pánové, jděte si vyřizovat účty jinam,“ zamračí se. „Nemocní potřebují klid.“
Amon arogantního plukovníka pouští a ten mlčky se samolibým úsměvem odchází.
„Můžu ji vidět?“ zeptá se starostlivě ženy.
„Ještě ne,“ zamítá s přísným výrazem. „Musíme ji ošetřit její rány. Je možné, že se zanítily.“ Dále ho žena již ignoruje a vchází dovnitř s lavorem horké vody, který drží v obou rukách.
Amon se odvrací od dveří a pokračuje s tím, s čím začal, než zahlédl Crawforda vycházet z místnosti. S nervózním výrazem přechází ze strany na stranu úzké chodby.
Dveře se opět otevírají a objevuje se v nich ta samá žena, co před chvílí vstoupila. „Vy jste Amon Flare?“ zeptá se jeho směrem.
Amon přikyvuje.
„Nechce se nechat ošetřit,“ lamentuje služebná. „Prý to máte udělat vy.“
Amon bez delších rozmyslů vchází dovnitř. Nala sedí na posteli s pohledem zabodnutým do země před sebou. Jednu ruku – tu s raněným ramenem – má volně položenou vedle sebe, jakoby ani nepatřila k jejímu tělu a tu druhou má složenou v klíně.
„Jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě Amon, ale neodvažuje se přijít blíž. Jakoby jí chtěl nechat volný prostor, aby se zhluboka nadechla.
„Ne,“ hlesne. Její hlas probíjí ta nejčistší forma smutku. Zvedá hlavu a pohlédne do jeho tváře. „Můžeš mi pomoci se z toho vysvléknout?“ zeptá s tázavým pohledem. Myslí tím kožený korzet, který ji chránil na bojišti.
Amon mlčky přikyvuje a staví se za ní. Neohrabanými prsty se pokouší korzet rozvázat tak rychle jak jen může, ale zároveň velmi opatrně, aby jí nezpůsobil další bolest. Když je konečně na konci, pomalu ho odendává z jejího těla. Konečně má pocit, že se jí do plic dostává vzduch. Amon si všímá, že přes prsa má převázaný obvaz.
„Na co je tohle?“ zeptá se zmateně.
Nala shlédne ke své hrudi a pokusí se o pobavený úšklebek. „No, když si na bojišti, je dost nepříjemné, když… ti tam poskakují…“
Amon rudne. „Chápu!“ vyhrkne, aby ukončil její vysvětlování.
Nala jen vydechne. „Můžeš to, prosím, rozříznout?“
„Ale…“ zaváhá.
„To je v pořádku, Amone,“ usměje se. „Když si byl v Austenu, viděla jsem tě nahého nesčetněkrát. Budeme si tak trochu kvit.“
Amon nervózně polkne. Už jenom při představě, že ho viděla nahého od hlavy až k patě, mu zrudnou tváře. V kombinaci s pomyšlením na to, že by měl on vidět ji, mu zrudnou i uši. Staví se za její záda. Roztřesenýma rukama zachytává jeden ze svých prstů za pás a druhou rukou chytne kapesní nožík, kterým ho nařízne a stáhne. Jeho tvář je červenější než dozrále jablko. Očima sleduje ty perfektní křivky jejích zad.
Nala se naklání na stranu a pohlédne na něj přes jedno rameno. „Děkuji,“ vydechne vlídným tónem. Nezraněnou ruku si pokládá přes prsa.
Amon polkne. Zahání tyhle hanebné myšlenky. Nebyl čas ani situace na to, aby se jimi nechal pohltit. „Podívám se ti na tu ránu,“ vydechne a strhává svou pozornost k jejímu raněnému rameni. Nejprve namáčí žínku do lavoru, který přinesla služebná. Jemně otírá její záda i dekolt, aby je zbavil nečistot. Následně bere dezinfekci a trochu jí nalije na bílý tampón. „Nezdá se, že by se ti ta rána zanítila, ale otevřela se ti a ztratila si dost krve. Ale neboj se, to rychle spravím. Neuslyšíš to ráda, ale budeš muset chvíli odpočívat,“ upozorní ji. „Člověk neomdlí jen tak. Měl v tom prsty ten Crawford?“
„Ne,“ namítá. Její hlas je ostrý.
Amona to trochu překvapuje. Když je její rameno obvázané, sedá si naproti ní na židli, která stojí u postele. „Dobrá. Bude lepší, když nějaký čas zůstaneš tady ve Fabulexu. Budu tu s tebou dokud se neuzdravíš. Jen pár dnů…“
„Ne. Vrátíme se domů, Amone. Teď hned. Slibuji, že když mě teď vezmeš domů, zůstanu tam na lůžku, dokud po té ráně nezůstane jen jizva.“
Amon se mírně usměje do její úpěnlivé tváře. „Takováhle nabídka se neodmítá.“
„Děkuji ti,“ pokusí se o úsměv i Nala.
Natahuje se k němu a obejme ho zdravou rukou. Amon překvapeně rozevře oči. Uvědomuje si, že pustila svá prsa, aby mohla udělat tohle gesto. Je tedy prakticky nahá. Do tváří se mu nahrne krev. Nala ho pouští s vlídným úsměvem a sahá vedle sebe na postel, kde leží bílá košile. Namáhavě si ji přetahuje přes hlavu. Amon by jí za normálních podmínek pomohl, ale je stále oněmělý jejím gestem, že ze sebe jen těžko vydá hlásku natož, aby se pohnul.
„Tak pojď,“ vyzve ho a vstává z postele. „Do setmění už bych chtěla být doma. Musíme vymyslet, jak Abernanta dostat a zabít ještě před tím než vytáhne na Arcadii. Nedovolím mu, aby ubližoval dalším lidem. Už nebudu plýtvat časem-“
Amon ji popadá za zápěstí. Zmateně k němu sehne svůj rozhněvaný pohled. Vzal její ruku tak něžně, ale jeho pohled při tom stále mířil někam před sebe. Chvíli se odmlčí, než konečně vstane a pohlédne na ni zpříma.
„Jsi hrozně paličatá, že?“
„Amone, copak ty se nechceš pomstít?“
„Ano, chci, ale nehodlám kvůli tomu riskovat tvoje zdraví! Myslíš, že by to lidé v Austenu chtěli? Že by to Vincent tak chtěl? Aby ses uhnala za vidinou nějaké pomsty na úkor vlastního života?“
„Tohle je citové vydírání! Nesnáším citové vydírání!“
„Říkej si tomu, jak chceš, pokud tě to donutí zůstat alespoň chvíli v klidu, jak si mi slíbila.“
„Já své sliby plním,“ zatvrdí se.
„Dobrá,“ přikyvuje a pouští její ruku. „Půjdu to říct králi.“ Jeho kroky se rozezní po tiché místnosti.
„Děkuji ti, Amone,“ vydechne Nala. „Děkuji, že si pro mě zůstal silný. Dost mi to pomohlo. Ale dál už se nemusíš přetvařovat. Vždycky si měl jednu neobyčejnou vlastnost, tvoje oči nikdy nemohly lhát.“
Amon se zastavuje s překvapeným výrazem. „Chceš říct slabost.“
Nala jen pokrčí rameny. „Záleží na úhlu pohledu.“

Na sídlo se vrátili k večeru.
Amon si uschovával všechny informace od krále Fabulexu pro sebe. Chtěl počkat ještě chvíli. Chtěl, aby mohla v klidu truchlit alespoň jeden večer.
Jen co vůz, který jim daroval král Fabulexu, zastavil u bran jejich sídla, Nala nabrala směr ke svým komnatám. Nezastavila se ani když jim naproti vyšel Marth, který se už vzpamatoval ze svých zranění a mohl konečně chodit a smysluplně uvažovat. Jen se za ní s překvapeným pohledem ohlédne a následně se zadívá na Amonovu zmučenou tvář.
Dle výrazu všech vojáků je jasné, že už dobře vědí o posledních událostech a není třeba to vysvětlovat. Ridley se už o své postaral.
Té noci vládlo sídlu ticho.
Nala od příjezdu nevyšla ze své komnaty a nikoho tam ani nepustila. Dokonce ani služebnou s večeří.
Amon sedí ve velícím sálu u strategické mapy. Mezi prsty si pohrává s figurkami a pozoruje změny, které na mapě udělal. Ta ničivá prázdnota na místě, kde ještě nedávno býval Austen, se mu zarývá hluboko do srdce. Bolí to.  Nemůže se zbavit toho skličujícího pocitu na své hrudi. Přál by si uvolnit ten tlak. Jemně si prsty promne to místo, a pak shlédne ke své ruce. Opět se netřese. Přitom by mohl přísahat, že tohle je přesně ta situace, kdy je nedokáže ovládat. Ovšem jeho ruka je tentokrát jistá. Pochopil čím to je. Jeho mysl už není zahalená nejistotou. Věděl, co musí udělat.
Po místnosti se rozezní kroky.
Amon zvedá svůj zamyšlený pohled vzhůru.
„Ještě nespíš?“ odtuší překvapeně Ridley. „Nevěděl jsem, že jsi tady. Jinak bych tě nerušil.“
„V ničem mě nerušíš,“ namítá Amon. „Kam máš namířeno?“
Ridley jen pohlédne na dveře do Nalina pokoje. Amon překvapeně rozevře oči dokořán, ale na nic se neptá.
„Zabije tě, pokud překročíš práh těch dveří,“ odtuší, ale v jeho hlase není žádný náznak humoru. Myslí svá slova smrtelně vážně.
„Myslím, že to risknu.“
„Poslyš, Ridley. Chápu, že se cítíš provinilý, ale neber si její slova tolik k srdci. Byla ovládaná emocemi, které se v ní kupily už dlouhou dobu.“
„Věř mi, že vím, jak se cítí,“ vydechne Ridley. „Není to tak, že bych jí měl rád, ale tenhle osud nepřeji nikomu. Ani úhlavnímu nepříteli. Takže řeknu jen to, že… teď bude potřebovat vědět, že tu pořád je někdo, kdo při ní bude stát… i když se ti bude zdát, že tě snad odmítá.“
Amon přikývne.
„Popřeji jí jen dobrou noc a půjdu,“ dodává Ridley a bere za kliku, aniž by ji stisknul. „Ty bys měl jít také spát.“ Zaklepe a po vyzvání vchází dovnitř.
Amon jen mlčky pozoruje, jak mizí za dveřmi pokoje a znovu shlédne k mapě. Tentokrát se mu v hlavě honí trochu jiné myšlenky. Přemítá nad tím, co znamenala Ridleyho slova.
Nala stojí u otevřeného okna. Chladný večerní vítr rozevlál její vlasy. Měsíc se třpytí v jejích skleněných očích.
Ridley vchází jen kousek za práh dveří a zakládá si ruce do klína. „Je mi to líto.“
Nala nijak nereaguje. Dokonce ani nereaguje na jeho hlas. Jen pevně stiskne víčka k sobě při jeho slovech.
„Upřímnou soustrast.“
„Jak můžeš,“ spustí zahořklým hlasem, „cítit upřímnou soustrast s někým, kdo vedl muže, co ti vyvraždili rodinu?“
„Odpustil jsem ti. Vlastně to bylo ještě dřív, než jsem tě poznal. Kai mi mnoho věcí osvětlil,“ vysvětluje Ridley.
Nala se k němu konečně obrací. Její pohled je plný překvapení. „Ridley…?“
Sklápí pohled ke svým založeným rukám. „To neznamená, že bychom se stali přáteli, nebo že bych tě snad začal mít rád… ale už k tobě necítím tu čistou nenávist, která mě požírala roky po tom, co se to stalo. Vím, jak touha po pomstě může být skličující a oslepující. Může nadobro rozervat tvoje srdce. Já jsem se jí zbavil a odpustil jsem ti. V tu chvíli se mi začalo lépe dýchat,“ zvedá k ní svůj upřímný pohled. „Nenech se tou temnotou pohltit, Nalo. Není z ní cesty zpět.“
Nala jen sklopí pohled.
„Chtěl jsem ještě říct, že tě budu respektovat jako svou nadřízenou, ale vyhledávat tvou přítomnost si asi i nadále odpustím,“ spustí. „Jen jsem chtěl, abys to věděla… a taky to, že je mi upřímně líto, co se stalo Lanellimu a zbytku tvé rodiny. Je jsem sice neznal, ale Vincent byl dobrý chlap a miloval tě a ty si milovala jeho… myslím. To je asi vše, co můžu říct.“
Její čelist se lehce zatřese. Chtěla by plakat. Tolik soucitu od někoho, od koho by to čekala nejméně, jí zaplavuje nespočtem smíšených pocitů.
Ridley se bez dalších slov otáčí ke dveřím.
„Ridley?“
„Hm?“ zamručí a ohlédne se přes své rameno.
„Omlouvám se,“ – popotáhne. – „Omlouvám se za všechnu tu bolest, kterou sis kvůli mně musel vytrpět,“ pokračuje upřímným tónem. „Myslím to vážně. City ode mě vždy byly tak vzdálené, ale teď je můžu vnímat zcela čistě.“
Ridley jen vydchne. „Jak jsem už řekl, odpustil jsem ti,“ přikývne. „Ale to nemá žádný význam, pokud sobě neodpustíš i ty.“
Odchází z místnosti a mění si tak místo s Amonem, který se konečně odvažuje ji navštívit. „Můžu dál?“
Nala jen tiše přikývne.
„Vím, že teď není nejlepší doba a měla bys odpočívat, ale chtěl bych vše projednat co nejdříve. Nevíme, kolik nám zbývá ještě času,“ spustí zdráhavým hlasem. „Můžu s tebou mluvit?“
Nala mlčí.
Amon jen smutně vydechne a otáčí se k odchodu.
Obrací svou pozornost k němu. „Zůstaň.“
„Můžeme si promluvit i zítra.“
„Chtěla bych chvíli mluvit o něm,“ vydechne a na její tváři se objevuje náznak úsměvu.
„Nechci, aby ses trápila ještě víc.“
„Při svých cestách jsem poznala lidi, co milovali, co nenáviděli. A to všechno mě donutilo k tomu věřit, že když zemřeme, tak se v příštím životě zase setkáme s lidmi, kteří pro nás tolik znamenali, aniž bychom si to uvědomili. Ta vzájemná přitažlivost mezi lidmi musí něco znamenat. Jsem si jistá tím, že pro mě Vincent i v minulém životě byl opravdu důležitý stejně jako teď, a že až umřu, znovu se s ním setkám,“ vydechne s neskrývanou nadějí v hlase.
„To je hezká teorie,“ usměje se.
Nala k němu obrací svůj zářivý pohled. „A s tebou také, Amone.“
„Možná to není dobrá otázka, ale v Austenu si říkala, že si mu lhala, a proto nemáš právo oplakávat jeho památku, a že jsi lhala i mě…“ vydechne nejistě. „O co šlo?“
Nala jen zahanbeně sklopí pohled. Obrací se zpátky k oknu. „Neřekla jsem mu, že ho miluji.“
Amonovi došlo, že myslela tu chvíli, kdy se viděli naposledy. Jen smutně vydechne. „Věděl to i bez toho.“
„Myslím…“ sklopí pohled ke svým rukám, které se lehce třesou. Zatíná při tom čelist. „Myslím, že jsem ho nemilovala tolik, kolik si zasloužil.“
Amonovy oči se rozevírají překvapením.
„Moje láska k němu byla… taková jako k těm ostatním.“
Amon si vzpomíná na tu chvíli, kdy se u Talusovy chaty bavili na tohle téma. „Proč to říkáš?“
Nala se svižně obrací a svým pronikavým pohledem se zadívá do jeho překvapené tváře. „Pamatuješ si, když jsem ti tehdy řekla, že všechny miluji stejně?“
Přikyvuje.
„Tak by to přeci být nemělo. Měla bych rozlišovat několik druhů lásky. Láska k manželovi by přece neměla být stejná jako láska k nejlepšímu příteli nebo rodině,“ usměje se se zahanbeným pohledem. „Paradoxně jsem tě v ten samý moment poučovala o tom samém a sama jsem přehlížela, že dělám stejnou chybu.“
Jeho oči překvapeně pozorují její uvědomělý výraz.
„S jeho úmrtím jsem si uvědomila hodně věcí. Člověk, kterému jsem za svůj život lhala ze všech nejvíce, jsem nakonec byla já sama.“
Amon si srovnává všechny informace v hlavě. „Nakonec ani tak nezáleží na tom, jak moc si ho milovala, ale na tom, že byl po tvém boku šťastný a ty po jeho,“ utěšuji ji vlídným úsměvem.
Nala mu úsměv oplácí. Lehkým krokem k němu přikročí blíž a pokládá mu ruku na tvář. „Amone,“ vydechne, „i po všem špatném, co se nám stalo, vždycky viděl nějakou naději. Slib mi, že to dokážeme. Porazíme Abernanta a osvobodíme Sapphirehall!“
Amon se mírně usměje a bere její ruku do té své. Při tom letmo přivoní ke kůži na hřbetu té ruky. „Věřím v to stejně jako on,“ ujišťuje ji.
„Děkuji ti za všechno,“ přikyvuje a na chvíli se oba odmlčí. Nala je první, kdo protíná ticho svým hlasem. „O čem si to chtěl mluvit?“
„Ah,“ uvědomuje si Amon a vzpřímí se. Ruce si zakládá na záda. „Chtěl jsem mluvit o tobě.“
„O mně?“
„Ano, o tvé minulosti přesněji řečeno.“
„O Niflheimu?“
„Ne tak docela. Myslel jsem spíš o historii. Víš, kdo byli tvoji rodiče?“
Nala zatíná čelist. „Moji rodiče byli Isi a Eren Darksovi.“
„Myslel jsem biologičtí-“
„Na nich nezáleží!“ utíná jeho myšlenku ostrým hlasem. „Nezkoušej v tom pokračovat!“
„Nalo, chápu, že to může být těžké, ale já ti o tom musím říct! Musíš vědět, že jsi-“
„Aerianská princezna?!“ vyhrkne.
Amon překvapeně rozevře oči. „Ty to… víš… Jak dlouho…?“
„Už ani nevím,“ pokrčí rameny. Její hlas se utišuje. „Elric mi to řekl dávno před tím, než jsem se přidala k SZS.“
„Věděla jsi to celou dobu? Tak proč…?“
„Já o to nestojím, Amone. Nenarodila jsem se pro vládnutí. Jediné, co doopravdy umím, je zabíjet. Dlouho jsem si to nechtěla přiznat, ale je to tak. Nestojím o vládu nad tím královstvím,“ usměje se. „Vláda by slušela spíš tobě. Máš k tomu všechny předpoklady.“
„Nalo, o čem to mluvíš? Jako dědička máš právo na to být královnou. Sapphirehall konečně…!“
„To stačí, Amone. Dál se na tohle téma nechci bavit. Nejsem Nala Aerian. Mé jméno je Nala Darks… Teď už vlastně Lanelli.“
Amon se utišuje. Její přísný pohled ho přesvědčuje o tom, že svá slova myslí vážně. Věděla celou dobu, kým je, ale vzdala se trůnu.
„Chápu,“ přikyvuje, ale jeho výraz je stále nervózní. „Je tu ještě jedna věc, o které jsem s tebou chtěl mluvit.“
„Ano?“
„Král Fabulexu mi řekl o dalších dvou služebnících,“ spustí. „Jeden se nachází na západě a ten druhý možná na severu.“
„Proč mi to říkáš?“
„Pokud má teď Abernant svého vlastního služebníka, nebylo od věci mít na své straně také jednoho,“ odpovídá. „Shodli jsme se na tom, že bychom oba dva měli zkusit štěstí. Rozhodl jsem se, že se pokusím najít toho na severu. Poloha chrámu ani to, jestli tam vůbec je, není známá, ale když budu mít štěstí, najdu ho brzy. Ty půjdeš na jistotu. Kai mi dal nějaké mapy a spisy, kde je přesná poloha západního chrámu. Pošlu tě tam s pár muži. Mělo by to být rychlé, takže buď připravená, kdyby se cokoliv dělo. Nerad tě vystavuji otevřené válce, ale bylo by pro tebe nebezpečnější bloudit po severním kontinentu. Zatím je to stále nepřátelské území.“
„To bude ztráta času,“ zamítá jeho návrh s vážným výrazem. „Pojedu na sever.“
„Ale, Nalo-“ chystá se protestovat Amon.
„Já vím, kde tam ten chrám je a jak se k němu dostat. Jako dítě jsem u něj jednou byla.“
Amon se užasle usměje. „Tvoje zvídavost mě nikdy nepřestane překvapovat,“ vydechne. „Jak se ti to povedlo?“
„Byla to náhoda. Stalo se to na jedné misi. Myslím, že mi mohlo být tak dvanáct. Já a Kenta jsme měli jednoduchý úkol odvést nějaké zásoby z Asenu, ale na lodi nás chytla bouře, která nás odvála daleko na širý oceán. Tehdy jsme uviděli ten ostrov obehnaný horami.“
„Kenta ví o tom chrámu?“
„Byl to ještě prcek. Myslím si, že už si na to ani nepamatuje. Ostatně do těch hor se mnou nešel. Nezdálo se to jako příliš přátelské místo, ale znáš mě.“
„Musela ses tam prostě kouknout.“
Nala s úsměvem přikývne. „Nikdy jsem nedošla na druhou stranu hor, ale byl tam slušný výhled. Pamatuji si, že jsem na horizontu spatřila budovu, co se podobala chrámu.“
„Jsi si jistá, že to místo znovu najdeš?“
Nala přikývne.
„No, asi to tak bude lepší.“
„Dobrá. Hned zítra-“ spouští Nala.
Amon poznává v jejích očích rozmýšlení strategie a plánování. Jeho prst spočine na jejích ústech, aby z něj udělal překážku jejím myšlenkám. „Nemysli si, že jsem kvůli tomu zapomněl na tvůj slib.“
Nala rezignovaně svěsí ramena. „Týden. Déle čekat nebudu.“
Amon se vítězně usměje. „To mi stačí. Já vyrazím už zítra ráno. Nevíme, kdy Abernant zaútočí a ani to, jak dlouhá bude cesta. Čím dřív vyrazím, tím líp.“
„Souhlasím. Udělala bych to samé, ale uzavřela jsem slib,“ zamračí se.
Amon se jen pobaveně usměje.

„Doufám, že si bereš na svědomí, že mě tu necháváš s těmi zvířaty?“ zašklebí se pobaveně Nala.
Amon se zadívá za její záda, kde stojí trojice – Gilbert, Ridley a Marth. Poté opět pohlédne do její tváře. „Buď na ně alespoň trochu milá. Teď si tu jediná paní ty. Nechci, aby z toho měli doživotní trauma.“
Nala jen vydechne. Už to není legrace. Amon ji opouští ještě dřív, než předpokládala. Jejich cesty se rozdělují zrovna ve chvíli, kdy by jeho přítomnost potřebovala nejvíce. Ona ovšem dobře ví, že je to nezbytné, a proto nevyřkne svoje pochyby, které by ho na jeho cestě akorát znepokojovaly.
Vánek na východních plážích se prožene jejími zlatými vlasy, které se rozlétnou kolem její hlavy, a mírné dopolední slunce je ozáří svým slabým světlem.
Přikročí k němu o krok blíž a pokládá mu ruku na jeho černou zbroj přesně na místo, kde pod ní bije velké a silné srdce. „Vrať se brzy.“
„Budu se snažit,“ utěšuje ji. „Kdybych se ovšem do týdne nevrátil, vydej se na svou cestu. Sice budu trnout strachy, když se vrátím a ty tu nebudeš, ale v téhle situaci asi nemám jinou možnost.“
„K tomu mě nemusíš dvakrát přemlouvat,“ usměje se.
„Dobrá, ale slib mi, že sebou vezmeš i Martha. Budu se cítit o trochu jistější.“
„Chceš mě vyslat do hor s tím šílencem? Máš zvláštní představy o jistotě,“ šklebí se.
„Tohle už není legrace. Nezapomeň, že budete na nepřátelském území. Kdyby Abernant zjistil-“
Pokládá prst na jeho rty. „A ty nezapomeň, že jsem bývalá členka SZS. Pašovala jsem zboží na lodích z východního na severní kontinent několik let. Abernant nic nezjistí.“
„Dobře,“ přikyvuje. „Až vyrazíš, nech sídlo na starosti Ridleymu a Gilbertovi. Snad to tu společně nesrovnají se zemí.“
„To, že netoužím po vládě, neznamená, že nevím, jak se to dělá. Neměj strach. Zvládnu to,“ ujišťuje ho. „Už dál neztrácej čas.“
Amon přikyvuje. Rozlučně přikyvuje i ke třem mužům, kteří již mají zadané všechny rozkazy a vyráží směrem k lodi, která již připravená na další cestu kotví na plážích.
Jen co se loď odráží od břehů, Nala doprovázená trojicí mužů se vrací do sídla.
„Čekal sem, že se každou chvíli budete muckovat,“ zašklebí se pobaveně Gilbert.
„Nech si ty své poznámky od cesty,“ zamračí se Nala. „Ty si teď hleď svého úkolu. Počítala jsem, že pokud půjde všechno hladce, Amon by se měl vrátit za čtyři dny. Do té doby musíš sehnat a vytrénovat největší počet vojáků, jaký je v tak krátkou dobu možný. Protože až se vrátí, poženeme do otevřené války,“ spustí vážným hlasem a nakloní se nad strategickou mapu. „Naše kohorty dost utrpěly, takže je to opravdu důležitý úkol. Rozumíš tomu?“
„No, jasný,“ přikyvuje Gilbert a zmateně pokrčí rameny. „Ale proč si tak křečovitá? Celou dobu tu na mě budeš dohlížet.“
„Ne, já vyrazím na svou misi.“
„Cože? Amon tě přeci žádal, abys zůstala v sídle nejméně týden, než vyrazíš,“ vyhrkne Ridley. „Přísahala jsi-“
„Vím, co jsem přísahala, a věř mi, že nepatřím mezi ty, kteří porušují své slovo, ale jsme ve válce. Každá ztracená minuta nám může leda tak uškodit,“ vysvětluje Nala vážným hlasem. „Ridley, ty teď máš také důležitý úkol. Musíš pečlivě monitorovat všechno, co se v Sapphirehallu byť jen šustne.“
„To je jasné,“ přikyvuje. „Ale stále se mi nelíbí, že chceš na misi vyrazit už teď.“
Nala poraženě vydechne. „Teď nemám čas se s tebou o tom dohadovat. Vyrážím do Fabulexu, kde vyzvednu loď. Přechod přes hory zabere hodně času, ale myslím si, že do tří dnů bych mohla být zpět.“
„Buď v klidu. Já se tady vo to postarám,“ ujišťuje ji Gilbert.
„Děkuji ti. Ridley?“
Zatne naštvaně čelist. Její rozhodnutí se mu příčí, ale je z části také voják a ví, jaká je situace. „Dobře. Ale pokud se Amon vrátí a ty tu ještě nebudeš, víš, co to znamená? Úplně to odvede jeho pozornost od probíhajících akcí a může se kvůli tomu zcela zhroutit celá strategie.“
„Já vím. Kdyby se to stalo, tak ho pošli za svým králem. Musíš mu vysvětlit, že zničení Abernanta a osvobození Sapphirehallu je teď na prvním místě.“
„Jestli mě bude poslouchat…“
„Jsi šikovný kluk. Určitě si s tím poradíš,“ poplácá ho po tváři a obrací svou pozornost k poslednímu z trojice mužů. „Marthe, ty půjdeš se mnou. Nebudu sebou brát více mužů kromě námořníků. Potřebuji, aby ta akce proběhla rychle a tiše. Velká flotila by mohla rozpoutat v okolí Sapphirehallu rozruch.“
„Slečno Nalo, jsi si jistá, že sebou chceš zrovna mě?“ zeptá se nejistě. „Poslední dobou jsem dělal spíše problémy. A to s Vincentem…“
Nala jen vydechne. „Na to teď nemysli. Kdyby tu byl určitě by s mým rozhodnutím souhlasil. Jsi skvělý voják a já ti věřím.“
Marth překvapeně rozevře své oči.
„A… už nejsem slečna,“ dodává. „Dobrá tedy. Teď, když jsme si vše vyjasnili, nemá cenu dál ztrácet čas. Přívoz by měl být už připravený.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top