Zlomená srdce - Kapitola 21 (část 1/2)

Slza

Její oči se rozevřely dokořán. Zapomněla na to, jak se dýchá. Jen hledí na ohořelé plaňky domů ve vesnici a vrací jí to vzpomínky na minulost. Ale tohle nebyla nějaká vzpomínka, která by se v ten okamžik dostala na povrch. Tohle byla přeci skutečnost.
Austen, ta milá a zářná vesnička na jižním kontinentu, byla pokryta popelem a ve vzduchu se vznášel prach. Nikde není slyšet smích dětí, které si hrávaly na dvoře. Nevznáší se tu pronikavá vůně babiččiných buchet, které chladnou na parapetu.
Nala se otupěle motá mezi sežehnutými domy a hledá alespoň malý náznak toho, že je tu ještě někdo naživu. Nikde neleží žádné tělo. Musí být přeci naživu.
„Ne…“ vydechne Amon se zmateným výrazem. Rozhlíží se kolem sebe a nevěří tomu, co právě vidí. „To přeci není možné…“
Ta tajemná žena na obloze je už dávno pryč. Zanechala za sebou jenom tuhle spoušť.
Nalina otupělost se rázem mění v hysterii, když mezi troskami spatřuje zbytky domu, který býval dlouhou dobu jejím jediným domovem. S bolestným výkřikem se rozbíhá jeho směrem. Ani tady není známky toho, že by tu někdo byl. Pohled z blízka odhaluje stříkance krve na zbytcích stěn. Je to, jakoby se všichni prostě vypařili.
„Ne!“ vykřikne ještě hlasitěji. Po tvářích jí začínají stékat proudy slz. V zoufalém pláči kleká do prachu před vchodem.
Amon je stále mimo sebe. Motá se mezi budovami a zmateně se rozhlíží pořád a pořád dokola. „Ne teď, když jsem konečně začínal věřit v lepší budoucnost…“ vydechne znovu a jeho pohled se odvrátí k Nale, která se utápí v čistém zoufalství. „To přece není… nemůže být pravda.“
Prach se začíná pomalu usazovat. Ta hustá mlha mizí. Slunce se prodírá skrze ní a osvětluje hrozivé trosky domů posetých krvavými stříkanci.
„Něco je špatně… Co se to stalo?! Kde jsou všichni?! Proč se…?!“ vyhrkne zoufale Amon. Jeho oči se rozevírají hrůzou. Když to vidí v denním světle, už není tak otupělý jako předtím. „Musí to být iluze! Nalo, tohle je jenom výplod naší fantazie!“ zvolá směrem k ní. Začíná fáze popírání. „Celá vesnice… Ne, začínám bláznit. Tohle se přeci nikdy nestalo! Vše je jen výplod mojí hlavy. Tohle je jen část nějaké zvrácené fantazie… Někdo si pohrává s naší myslí…“
„Tohle není žádná iluze!“ vykřikne zoufalým a zároveň rozzuřeným hlasem Nala. Staví se naproti němu a bere jeho ramena do svých dlaní, aby jím zatřásla. „Otevři oči, Amone. Copak to nevidíš?!“
Křičí tak hlasitě a zoufale, ale jeho tvář je stále někde mimo. Jakoby nevnímal její utrpení, jakoby si ho nechtěl připustit. Její zarudlé oči jsou bránou mnoha slz, které se na její tváři mísí s prachem.
Amon odvrátí svou tvář a znovu se otupěle rozhlédne. „Ne, není to iluze. Tohle není jen sen… Vincente… Lalino… Ten pocit…“ S bolestným úšklebkem si promne hruď.
„Tohle není…!“ Najednou její hlas ubírá na ráznosti. Její stisk také ochabuje. Pouští Amonova ramena. Její oči se na malý okamžik protočí na vrch hlavy a padá k zemi. Lehá si na záda s hlasitým žuchnutím a její ruce se roztáhnou do stran, jakoby se chystaly někoho obejmout, ale nemají dost síly, aby se zvedly, a tak bez hnutí leží v tom nánosu prachu. Její oči se otevřou a pohlédnou k obloze, která se začíná pomalu vykreslovat v mlze z popelu a prachu.
„Nalo?!“
V tu chvíli se Amon probouzí ze svého zasnění. Rychle se k ní sklání a pokládá si její hlavu do svého klína. Její tělo se nehýbe. Její oči hledí vzhůru a ani nezavadí o jeho zmučenou tvář. Možná je to následek toho zranění a následného mučení od éterické ženy. Možná už nevydržela ten psychický nátlak. Tohle všechno…
„Nemohu… se… hýbat…“ vydechne a její oči se pomalu zavírají a zase otevírají. Je jako omámená. „Nemohu… dýchat…“
Amon se snaží potlačit tu zoufalost, která se nekontrolovatelně hrnula do jeho tváře. Hlasitě popotáhne a zatne čelist. „Musím zůstat silný… pro ni.“ Jeho dlaň přilne k její tváři, která ztrácí barvu i výraz. Jeho čelo se zapře do toho jejího. Nikdy její tváři nebyl tak blízko, ale teď by ho ani nenapadlo o tom přemýšlet. „Nalo, prosím, teď mě nesmíš opustit. Potřebuji tě.“
„Proč…?“ vydechne.
Odvrací svou tvář a tázavě na ní pohlédne.
Stále hledí do prázdna. „Proč musí být život tak krutý? Cožpak jsme si nevytrpěli už dost? Je to moje vina. Proč musí mé dluhy splácet někdo jiný? Proč si nevzal můj život? Jeho hodnota možná není vysoká, ale-“
„Přestaň takhle mluvit!“ zastavuje její monotónní řeč Amon. Jeho hlas nabírá na ráznosti. „Pro mě tvůj život znamená mnoho. Nemám už nikoho… jen tebe. A ty máš zase mě. Zůstaň silná pro mě. Ten pocit…“ Ten bolestný tlak na hrudi je tam znovu.
Na její užmoulané tváři se objevuje náznak úsměvu. Její oči se vrací do přítomnosti… k němu. Pohlédne do té smutné tváře a znovu ji jemně prsty pohladí po líci. „Amone,“ vydechne, „nemůžu se dívat do tvé tváře s vědomím, že-“ zajíkne se a spolkne svá slova jako jed. S vážnou tváři opět odvrátí svůj pohled na stranu. „Nemám právo oplakávat jeho památku, když jsem mu lhala,“ vydechne a myslí tím Vincenta. „Nemám právo nazývat tě svým přítelem, když jsem lhala i tobě.“
Jeho oči opět zmateně tikají v její tváři.
Znovu prsy přejede po jeho tváři. „Ah, Amone,“ vydechne. „Můj krásný smutný Amone.“
„Nalo?“
Je stále smyslů zbavená. Neví, co říká, a neví, co dělá. Amon jen smutně sklopí pohled. Jeho srdce puká, když jí vidí v takovém stavu.
„Takže je vzhůru další ze služebníků,“ ozve se neznámý mužský hlas. „Který z nich tohle udělal? Kdo jej vzbudil? Arcadia? Sapphirehall. Předpokládám, že to byl Sapphirehall. Nikdo jiný než sapphirehallský armádní generál. Ten, kdo zabil svého císaře, avšak je to přehlíženo. Ale každé království bojuje o svůj vlastní osud.“ Monotónním hlasem mluví sám pro sebe, jakoby ani nevnímal, že v jeho přítomnost jsou ještě jiní lidé.
Amon k němu zmateně zvedne svou tvář. Spatřuje bytost, která se podobá člověku. Jeho tvář je bledá a zahalená v černém šálu. Přes ramena má přehozený plášť stejné barvy. I jeho vlasy dosahující svou délkou jeho ramenům nesou barvu ebenu. Na čele se mu matní čelenka se znakem měsíce. Ale nebyl to člověk. Jeho oči totiž nebyly lidské. Měly barvu rudého granátu, která zářila v jeho bezvýrazné tváři, bez bělma.
Amon pouští Nalu opatrně na zem a zvedá se proti tajemné postavě, která se zde objevila jako přízrak. „Kdo jsi a jak tohle všechno víš?“
Záhadný muž s bílou tváří k němu upře svou pozornost, jakoby až teď zaregistroval, že je tu s ním. Jeho obličej postrádá jakýkoliv výraz. Nepromluví ani slovo. Jen ho pozoruje.
„Rozumím, tak to nakonec je jen výplod mé fantazie,“ odtuší Amon. Postava, která stojí před ním je jako stín. Jako temná myšlenka, kterou tu někdo zanechal. Nebyl pro něj o nic víc skutečný než ta spoušť, která byla kolem něj. „Vincent, Lalina i všichni ostatní jsou v pořádku. Nala nemá žádný další důvod prolévat slzy a opět trpět v nesnesitelných mukách.“
Nala při jeho slovech konečně vstává ze země. Její kolena se stále trochu třesou, ale udrží se na nohou. Mlčky stojí za dvojicí, která proti sobě stojí tváří v tvář, a pozoruje tu tajemnou bytost.
„Je to jen sen,“ vydechne znovu Amon. „Krutá noční můra-“
„Tohle není sen,“ namítá prázdným hlasem ten stín. „Je mi to líto. Kdybych něco tušil dřív, pomohl bych.“
„Kdo jsi?!“ vyštěkne na něj Amon. „Nechci tě ve svém snu!“
„Je hrozné, že tu přišlo o život tolik nevinných lidí,“ pokračuje dál tajemná postava muže. „Oba jste si nepřáli nic jiného, než všem pomoci.“
„Nikdo Austen nezničil!“ rozčiluje se Amon. Skoro jakoby se snažil přesvědčit hlavně sám sebe. „Nikdo z těch, co jsou pro mě a pro Nalu důležití, nezemřel.“
„Kéž bych tomu dokázal věřit i já,“ vydechne muž, ale jeho tón hlasu je stále neměnný. Posouvá svůj pohled za Amonova záda přímo na Nalu. „Je hrozné vidět tolik bolesti v tak krásné tváři. Vidím, že si to berete za vinu, ale nedělejte to.“
Nala sklápí pohled do země.
„Zničila tohle město žena?“ zeptá se znovu tím stejným hlasem stín.
Amon rozevře oči dokořán. „Ta žena! Ano… Abernant vyslal nad vesnici ženu, která vyvolala tu explozi. Kdo… Co je zač?!“
„Těžko se dá věřit tomu, že se po tolika letech probudila,“ odtuší muž.
„Přestaň už! Chci se probudit!“ vykřikne Amon vzteklým hlasem.
„Kéž bych ti s tím mohl pomoci.“
„Proč by…?“
„Neznám odpovědi. Nejsem věštec,“ pokračuje. „Kdyby plukovník Crawford… Ne, nebyla to jeho vina.“
„Crawford?“ zamýšlí se Nala. V jejích očích se objevuje vzezření. To byl ten muž, kterého poznala v Marvecii, plukovník královské gardy ve Fabulexu, Joel Crawford. Uměl předpovídat budoucnost. Určitě viděl Vincentovu smrt tehdy, když se s ním seznámil v Růži a koruně. Znamená to, že to zatajil a nechat věci plynout tímhle směrem za nějakým záměrem. Nala překvapeně rozevře oči dokořán.
„Co tu děláš?!“ spustí znovu Amon. „A kdo tedy jsi?!“
„Jsem Tear.“
„Tear?“ zamračí se Amon.
Tyhle pocity… Tak dlouho jsem je v sobě držel, že jsem pořádně neporozuměl tomu, co je to pravé přátelství… co znamená milovat… Lalino… Vincente… byli jste mými přáteli… Nalo, to co jsem…
Jeho pohled spočine na její zaražené tváři. Stále v hlavě přemítá o tom, co měla znamenat poznámka o Crawfordovi.
Měl bych se stydět za to, že v takové situaci myslím na takovéhle věci. Ale už nedokážu dál potlačovat to, co doopravdy cítím. Když tě vidím v takovém stavu, přál bych si zahnat tu bolest. Vsadil bych vlastní život, kdyby to pomohlo. Udělám cokoliv… cokoliv, abych tě ochránil… aby si už nikdy nemusela trpět. Musím to ustát. Kvůli tobě musím potlačit tu bolest, která trhá moje srdce na kusy.
Zatíná pěsti.
Jen je toho tolik. Já přišel o přátele… Ty jsi přišla o mnohem víc… Sdílíme tu bolest. Ty jsi byla tou, která mi obvázala rány a dohlížela na mě dnem i nocí… stále to děláš. Jak bych tě tedy mohl nemilovat? Chtěl bych ti splatit tenhle dluh a vynahradit ti tvou bolest. Proč jsme nezůstali na tomhle místě?! Nešlo to… nebyla si sobecká, jak jsem si později myslel. Omlouvám se, že jsem ti ukřivdil.
„Přeju si, aby se to nikdy nestalo!“ Amon hlasitě zakřičí a kleká si k zemi. Jeho pěsti se zaboří do zčernalé země.
Nala překvapeně rozevře oči. Nikdy dřív ho v podobném stavu neviděla. Vždycky si držel vážnou tvář. Nikdy nedával city najevo. „Amone?“
„Ten moment, kdy jsem se rozhodl odsud odejít, byl ten nejhorší, který jsem ve svém životě učinil,“ pokračuje ve svých mučivých myšlenkách, ale tentokrát už nahlas. „Mohl jsem tu zůstat o něco déle. Já… proklínám ten moment! Proklínám sám sebe! Všechno se stalo kvůli mně! Tohle má být tvá pomsta, Abernante?! Kdybych tu nebyl v tuhle dobu, Abernant by nedal povel té ženě. Nalo, odpusť mi to.“
Pomalým krokem přikročí k němu. Kleká si na zem před něj. Jednou rukou zvedne jeho tvář k té své. Spatřuje na jeho krásném obličeji první slzu. Amon nikdy neplakal. Někdy to vypadalo, že není schopný něčeho takového. Byla to jen jedna slza, ale pro něj to bylo to nejvřelejší a nejčistší vyjádření citů jaké za poslední dobu udělal.
„Pokud je to tak, jsme vinni oba stejně,“ vydechne. „Abernant chtěl, abychom to všechno sledovali. Věděl, že nám tím ublíží.“
„Ne! Ty nikdy…!“
Pokládá mu prst na ústa. „Měla jsem se do Austenu vrátit, jak si říkal,“ usměje se zoufalým úsměv. „Teď bych byla…“
Jeho ruce spočinou na jejích ramenech. „Tohle neříkej! Kdyby si to udělala, nikdy bych se s tím nesrovnal!“ vyhrkne upřímně. „Způsobilo by mi to bolest, jakou způsobí vyrvání srdce z těla! Byl bych mrtvý.“
Nalina tvář se při jeho slovech zatvrzuje. Její ústa se mění v tvrdou linku. Vstává ze země a pomáhá mu postavit se na nohy. „Nemá cenu o tom dál přemýšlet,“ odtuší tvrdým hlasem. „Byli jsme oba potrestáni. Snad za to, že jsme odhalili pravdu o Elricově smrti. Dřív jsem si myslela, že mě možná opravdu miluje, ale teď si uvědomuji, že tahle chladná bestie nemůže mít city.“
Amon na ni překvapeně pohlédne. Není si jistý tím, o kom to mluví. On nevěděl o tom, co mezi ní a Abernantem vlastně bylo… Jak odmítala jeho přílišnou náklonnost. Nala věděla, že kdyby na to přišel, zničilo by ho to, a proto celé roky mlčela. Tahle myšlenka byla vyslovena, ale neměla být nikdy jeho uším objasněna.
„Je čas odsud odejít,“ vměšuje se do rozhovoru Tear. „Smutek, kterým je zaplněno tohle místo mě tíží.“
„Chvíli jsem byl mimo a utíkal jsem před realitou,“ přiznává Amon. „Kdo přesně jsi?! Jak to že toho tolik víš?!“
„Musíme už jít…“
„Přestaň utíkat otázce!“ zakřičí do jeho tváře. „Odpověz!“
„To Abernant je odpovědný za to, co se tu stalo,“ pokračuje monotónním hlasem Tear. „Není to vina ani jednoho z vás. Muži, co přežili, se již vydali na cestu domů.“
„Opustili nás?“ vydechne překvapeně Amon.
„Nemáte, jak opustit tento kontinent,“ pokračuje Tear a ignoruje jeho poznámku. „Přenesu vás do bezpečí.“
S jeho slovy se objevují proužky šedého světla, které obstoupí trojici kolem dokola a zase zmizí. Dvojice si všímá, že už nestojí mezi troskami Austenu. Místnost kolem nich je honosně zdobená. V čele stojí pozlacený trůn a na něm sedí mladý muž se zlatou kšticí. Na svých ramenech nese fialový plášť. Po jeho pravici stojí plukovník Crawford. Tear se staví po jeho levici.
Co se stalo? Kde je vesnice…? Co je tohle za kouzla?“ rozhlíží se Amon zmateně kolem sebe. Tahle místnost je trůnní sál v nějakém paláci. Takhle podobně vypadala i ta v Sapphirehallu, když se v ní ještě slavilo a veselilo, ale když ji viděl naposledy, byla chmurná a temná. „Proč jsme najednou tady?“
„Prastará magie, starší než vy lidé,“ odpovídá Tear svým osobitým hlasem bez náznaku emoce.
S plukovníkovou přítomností po mužově boku si Nala rychle dává dvě a dvě dohromady. Tenhle mladý zlatovlasý muž musí být král Fabulexu. Nastává otázka, co ho vedlo k tomu brát do svého sídla dvojici sběhů.
„Takže vy jste Amon,“ pokyne k němu rukou muž sedící na trůnu, pravděpodobně král. „A vy budete Nala,“ pokračuje s pohledem namířeným k ní. Jeho vlídné ale trochu smutné oči jsou tak zvláštně uklidňující. „Je mi líto vaší rodiny a přátel na jihu. Nikdo z nás netušil-“
„Ts,“ zašklebí se Joel. Jeho dvoubarevné oči si podle prohlíží dvojici zmatených návštěvníků.
Mladý vládce sklopí svůj smutný pohled do země s tichým povzdechnutím. „Kam to až Sapphirehall dovede? Tohle je špatný čas,“ spustí a omluvně se zadívá na ty dvě tváře, které nechápavě hledí zpátky na něj. „Jsem Kai, král Fabulexu.“
Takže je to nakonec pravda.
„Co od nás v tuhle chvíli může král chtít?!“ vyštěkne Nala. Její emoce stále kolísají mezi vztekem a zoufalstvím.
Kai je ovšem stále klidný a tichý. V jeho očích se odráží ta nejčistší forma smutku a vlídnosti. „Je za tím dlouhá historie,“ spouští. „Můj otec, Kiske, převzal služby Teara už jako malý chlapec po svém otci. Stejně tak i později já. Není to člověk.“
Dvojice trhne pohledem ke jmenovanému. Tear se dokonce ani jako člověk netváří. Jeho bezvýrazná tvář se skrývá za černým šálem a ty démonské oči září na jeho ledově bílé pokožce. Lidské tvary nikdy neošálí oko znalých.
„Jestli je to… démon,“ vydechne s krátkým odstupem Amon, „nebo cokoliv tomu podobné, tak proč jste Arcadii nepomohl už dřív?“
„Lidé zapomněli. A tyto informace pro bezpečnost zůstaly jen v uzavřených kruzích společnosti. Jejich tajemství se uchovávalo v našem archivu. Zřejmě i Sapphirehallu se dochovaly nějaké poznámky,“ osvětluje všechny informace Kai. „Kdybych vyslal Teara proti nim, přineslo by to více utrpení než užitku. Nechtěl jsem vyslat své vojsko, aby neumírali naši lidé. Když je teď situace takhle vážná, tak to vypadá, že se nakonec budu muset zapojit a vést svůj lid do války, která je zatím na prahu Arcadie,“ dodává a znovu svýma vlídnýma očima pohlédne na dvojici, které skoro bez dechu poslouchá. „Dost jsem o vás slyšel. Dezertovali jste se svými přáteli z sapphirehallské armády, pak jste svrhli diktátora východně odsud. Myslím, že jeho jméno bylo Sora. Stali jste se novými správci Narshe, dokázali jste dát dohromady menší armádu a vedli jste ji do boje proti sapphirehallským legiím, abyste ochránili Austen,“ ztiší se. „Je mi líto těch, kteří tu už s vámi nemohou stát. Nejvíc mě zaskočila korupce v Sapphirehallu, o které jsem se dozvěděl před chvílí. To, že armádní generál zabil císaře. Byl jsem o to víc znechucen, když ho v tom podporovala císařova manželka.“
„Jak to že tohle všechno víte?“ vydechne překvapeně Amon. „Nikdy jsme se nepotkali.“
„Stejně jako má SZS své muže všude po světě, tak i já mám ty své,“ osvětluje mu Kai. „Jak jinak byste se dozvěděli o tom, že se Sapphirehall chystá zaútočit na Austen?“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top