Zlomená srdce - Kapitola 20 (část 2/2)

Mezitím Abernant v druhé místnosti pokračuje pomalým krokem k zašlému oltáři. Nad ním se v éterickém světle vznáší postava ženy. Má dlouhé zlaté vlasy a v nich modrou čelenku. Její tělo je oděno do stříbrné zbroje s modrou látkou pod ní. Žena má zavřené oči a zdá se, že spí. V pozadí jsou do stěny vytesané tři obličeje. Jejich oči jsou také zavřené.
V Abernantových očích se zableskne jiskra naděje. „Nakonec je to pravda,“ raduje se užaslým hlasem. „Scarlet kvůli tobě nechala zabít vlastního manžela. S jeho pečetí byla schopna dostat se k archivům a vyčetla, co potřebovala vědět,“ vydechne a pak se zamračí. „Opět jsem to já, kdo dělá špinavou práci.“ Postoupí o krok blíž s pohledem stále usazeným na éterické bytosti. „Neboj se. Přišel jsem, abych tě vysvobodil z tvého spánku. Ty jsi zářivá hvězda naděje Sapphirehallu a strážce nové říše. Povedeš nás novou cestou. Já ti dávám svobodu!“ vyhrkne a pokládá svou ruku na kamennou desku oltáře, která je popsána různými znaky v neznámém jazyce.
V tu chvíli odnikud vzejde silný poryv větru. Rozhází Abernantovy vlasy kolem celé jeho hlavy.
„Ah, cítím to.“
V tu chvíli se oči ženy rozevřou dokořán a stejně tak i oči vytesaných tváří do zdi. Ty září bílým pronikavým světlem. Ty ženy jsou velmi nepřirozeně modré a snoubí se s barvou její čelenky.
Tlaková vlna Abernanta odstrčila od oltáře o něco dál. Jeho pohled spočine na postavě vznášející se v éteru. „Vyšlo to.“
„Kde to jsem?“ vydechne žena s kamennou tváří. Shlédne svým pohledem k postavě krčící se pod oltářem.
Abernant se na ni přátelsky usměje. „Neboj se mě. Jsem tvůj přítel.“
Najednou se kolem ní objeví proužky modrého světla a její éterická postava mizí.
Abernant se zmateně rozhlédne kolem sebe. „Ne! Já ji přeci osvobodil. Kam se poděla?!“ začíná panikařit.
V tu chvíli se její postava objeví přímo před ním.
Abernant si oddechne. „Jen šla o kousek blíž.
Její tělo znovu probleskne bělomodrým světlem.
Ta aura… Je to skutečný Rytíř nebes.“ Abernant se při té myšlence spokojeně usměje. „Možná si teď vyděšená… Tohle není místo, kde by si měla být. Tvým domovem je teď Sapphirehall.“
„Sapphirehall?“
„Císařství severně odsud po moři. Ušel jsem dlouhou cestu, než jsem se k tobě dostal.“
„Ke mně?“ vydechne znovu, ale její hlas je stále bez jediného náznaku emoce.
„Byla si tu dlouho uvězněná v nekonečném spánku,“ osvětluje jí Abernant. „Já prolomil bariéru, které tě tu držela. Chráním tě tak před nepřáteli, kteří tu mohou být každou chvílí. Chystali se ti ublížit.“
„Před nepřáteli?“
V Abernantově očích zazáří vypočítavost. „Jsem rád, že jsem to stihl před nimi,“ odtuší. „Jsou tu lidé, kteří po tobě jdou.“
V tu chvíli do místnosti vbíhá jeden ze čtyř sapphirehallských vojáků, kteří přišli s Abernantem jako jeho doprovod. Amon a Nala akorát dorazili do zapadlých kopek chrámu a vypořádávají se zbytkem vojáků ve vedlejší místnosti.
„Můj pane! Ti zrádci Flare a Darks-“ spustí spěšně, ale v tu chvíli svou řeč utíná, když za generálovou postavou spatřuje ženu, která jakoby poletovala nad zemí. „Kdo je ta žena?“ vydechne užasle.
V tu chvíli se kolem její postavy opět objevují proužky světla. Přemístí se tváří v tvář vojákovi a zvedá ruku. „Nepřítel!“
Její světelná aura smete vojáka jako smetí. Jeho kůže se smršťuje, jakoby mu sebrala všechny roky života. K zemi padá už jen seschlá mrtvola, která vypadá, jakoby tu ležela už spoustu let.
Abernant na tu podívanou hledí užaslým pohledem. Je uchvácen a nedokáže své nadšení déle skrývat. „Tak tohle je část její moci?! Lepší, než jsem si představoval.
Tajemná žena bez jediného náznaku emoce nebo hanby nad svým činem obrací svou pozornost zpátky k Abernantovi, který se směje, jako by právě získal doživotní rentu. Staví se na své nohy a světlo, které jí obklopovalo, rázem mizí.
„Vzpomínáš si na své jméno?“ zeptá se jí po chvíli.
„Jméno?“ zamýšlí se. „Moje vzpomínky… Isabel?“
„Vzpomínáš si ještě na něco ze svého minulého života, Isabel?“
„Nevzpomínám si na nic,“ odpovídá. „Vím, že na tom nezáleží. Vy jste ten, kdo mě vzbudil, pak vám tedy nabízím svoje služby. Přijměte je.“ Isabel si kleká na jedno koleno jako skutečný rytíř a pokorně sklání hlavu.
„Přijímám,“ ušklíbne se spokojeně Abernant.
Isabel opět vstává na nohy a podává mu ruku. „Můžeme tedy vyrazit, kam si jen budete přát, můj pane.“
„Vy nikam nepůjdete!“ ozve hlasitý ženský hlas. Nala vchází do místnosti jako první. Její tvář je plná utrpení. Rána na rameni se jí pravděpodobně otevřela, protože její rameno krvácí. Meč drží druhou rukou, takže její sevření je stále pevné a jisté. V její tváři je tolik nenávisti, když se konečně znovu shledává s tím zrádcem a vrahem.
Během okamžiku do místnosti vbíhá i Amon. Jeho oči spočinou na mrtvém vojákovi u nohou záhadné ženy, která okamžitě poutá svou pozornost směrem k nim.
„Abernante…?“ vydechne zmateně Amon a zpozorní, když spatřuje neznámou tvář, která se ochranářsky staví před jmenovaného.
Nala zaslepená nenávistí nevidí ovšem nic jiného, než cíl svého příchodu. Je odhodlaná Abernanta srazit na kolena bez ohledu na okolnosti.
Amon dobíhá svou společnici a chytá ji za nadloktí, aby jí zastavil ve výpadu. Cítí z tajemné ženy podivnou energii a tuší, že nejde o nic dobrého.
Abernant se usmívá. To nevěstí nic dobrého.
„Kdo jsi?“ vydechne zmateně Amon a hledí do těch nepřirozeně modrých očí, které jsou právě doširoka rozevřené.
Nedočká se odpovědi. Abernant pokládá ruku na ženino rameno a stále hledí na dvojici bývalých vojáků. Jejich tváře ho naplňují neskýtanou radostí. Ta Naly je plná vzteku a skroucená v nepřátelské grimase a odporu. Ta Amonova je zmatená.
„Zdrž je, než se dostanu ven,“ poroučí zlatovlasé ženě s modrou páskou přes čelo. „Ale nezabíjej je.“
Isabel v tichosti přikývne.
„Amone. Nalo,“ přikývne k nim s pobaveným úšklebkem.
Místností se prožene oslepující proud bílého světla. Nala se jen těžko rozkoukává, ale uvědomuje si, že Abernant s nimi už nesdílí jednu místnost. Chystá se vyběhnout za ním, ale z ničeho nic se před dveřmi objevuje ta záhadná žena s bezvýrazným obličejem.
Nala překvapeně nakrabatí čela. „Jak si…?“
Isabel mlčí a jen na ni zpříma hledí.
„Zmiz nám z cesty,“ zatvrzuje se, když se z překvapení dostává zase k sobě. Ať je tahle žena kdokoliv… cokoliv, dostane se přes ní k Abernantovi za každou cenu.
Isabel jen mlčky zvedá ruku.
V tu chvílí Nalou projede neskutečná bolest. Její rameno je jako v ohni. Bolest probíjí celé její tělo jako elektrický proud a krev z rány srší všude kolem. Ozve se hlasitý výkřik a Nala padá k zemi. Amon s děsem v očích přiskakuje k ní a bere jí do náruče.
„Zastav ho!“ vyhrkne. Její tvář se kroutí v bolestné grimase. Tiskne si ruku ke krvácející ráně a krev jí v proudech protéká mezi prsty. „O mě se teď nestarej. Je to jen fyzická bolest. Zvládnu to.“
„Kolem mě nikdo z vás dvou neprojde,“ zatvrzuje se žena. „Můj pán dal jasné rozkazy. Nikdo z vás se odsud ani nehne, dokud nebude pryč.“
„Tvůj pán?“ vydechne zmateně Amon.
Isabel opět ignoruje jeho otázku. „Tvoje přítelkyně je zraněná,“ odtuší a probije ho chladným pohledem těch záhadně modrých očí. Zvednutou ruku sevře v pěst.
V tu chvílí Nalu probíjí další nával bolesti. Vykřikne v útrpném sevření.
„Nehneš se z této místnosti, nebo ji budu mučit, jak se mi zlíbí,“ dodává chladně.
V tu chvíli se Nala vzepře. Vymaňuje se z Amonova sevření a v krutých bolestech se staví na nohy. Celé její tělo se klepe. Z posledních sil zvedá meč vzhůru hrotem mířícím do jejího obličeje. Ten se mihotá ze strany na stranu, jak se její ruce třesou.
Isabel na ni pohlédne tím prázdným pohledem. „Jsi silná. Divím se, že můžeš ještě vstát. Obdivuhodné,“ odtuší a znovu použije svou světelnou auru, aby Nale způsobila ještě větší bolest.
Ta jen zavzlyká v bolestech, ale stále se drží na nohou s mečem v rukách. „Běž už, Amone!“ zatíná čelist, aby držela bolestivé skřeky uvnitř své hrudi. „Dokud stojím na nohou, dokážu bojovat. Nesmí mě zabít. Přikázal jí to,“ vydere ze sebe. Meč v jejích rukách se stále třese stejně jako její celá postava.
„Nalo,“ vydechne Amon. Jeho oči jsou rozevřené překvapením a zděšením.
„Opravdu?“ zeptá se tajemná žena. „V tom případě…“ Trhne rukou rychle vzad.
„Nemohu se pohnout.“ V tu chvíli jí i poslední síla opouští. Podlamují se jí kolena a padá obličejem k zemi.
Amon se k ní rychle sklání a chytá jí dřív, než dopadne. „Nemůžu tě tu takhle nechat!“ vyhrkne zoufalým tónem hlasu a pohlédne do její unavené tváře. Jeho pohled se mění na vzteklý a s ním pohlédne na tajemnou ženu bez výrazu. „Zůstaneme tady! Tak už s tím přestaň!“
Isabel své kouzlo ruší. V tichosti stojí mezi dveřmi a pozoruje dvojici širokýma modrýma očima.
Amon zvedá Nalinu tvář ke svému obličeji. Jemně odhrne všechny vlasy z jejího čela. Nedokáže hledět do té tváře, když v ní vidí tolik utrpení. Budou mít ještě příležitost Abernanta potrestat za jeho činy, ale ne za tuhle cenu.
„Jsi v pořádku?“
Nala otevírá oči. Sleduje ty smutné a ustarané oči, které jsou temné a krásné jako noční obloha. Její prsty jemně sjedou po jeho tváři. Ta její je klidná. Možná se i usmívá. Proč právě v tuhle chvíli…
„Bolest je pryč,“ vydechne. „Tvoje tvář je tak krásná, i když si smutný…“
Amon na ni překvapeně hledí.
V tu chvíli se poprvé prolomí obrana ženy, kterou Abernant probudil zpátky k životu. Její bezvýrazná tvář po jejích slovech nabírá na výrazu. Je tam lehký střípek překvapení. „Co je to za pocit? Je tak klidná. Má ráda hebkost jeho tváře pod svými prsty…
Amon odvrací svůj překvapený pohled od její tváře a obrací se zpátky k ženě. „Prosím, zůstaneme tady, ale udělej s ní něco. Tvoje magie…“
„Vzpouzela se. Překvapuje mě, že ustála tak silnou magii a stále ještě drží pohromadě,“ odtuší, ale v hlavě jí stále šrotují ty myšlenky: „Co je to za pocit? Jakoby nikdy necítila tu bolest, když je u ní takhle blízko.
„Já tě prosím!“
Isabel sklání svůj pohled do země, jakoby to zvažovala. „Mohla bych jí dát trochu síly, ale nevím, proč bych to měla dělat. Je naživu a to jediné je důležité.“
„Hlupáčku, neměl si promarnit takovou příležitost,“ usměje se znovu Nala a dává se dohromady.
Co je tohle za pocit? Usmívá se, i když její tělo chřadne. Jenom on jí dokáže na tváři v takové situaci vyčarovat úsměv.
Amon k ní opět sklání tvář. Je plná těch nejbolestnějších pocitů „Nemohl jsem odejít protože… tě miluji.“ Přál by si to vyslovit nahlas, ale nemohl. Snad proto, že věděl, že je ženou jeho dobrého přítele. Snad proto, že věděl, že by jeho city nepřijala. Snad proto, že si teprve až v tu chvíli uvědomil, že je to vlastně pravda a sám tím byl tolik překvapen, jak jistý si svou myšlenkou je.
Co právě cítí? Získává sílu, když hledí do jeho očí, když jí jeho ruce pevně svírají ve svém objetí.
Nale se začíná vracet barva do obličeje. Jako by jí spadl obrovský kámen ze srdce. „Jsem zase v pořádku,“ vydechne. Tón hlasu hovoří o pravém opaku, ale do jejího těla se konečně vrací síla. Její pohled se zvedne k ženě, která ji zaujatě pozoruje. „Kdo jsi? Co si myslela tím, že je Abernant tvůj pán?“
Isabel opět ignoruje všechny otázky. Sklání pohled ke svým rukám. „Opět se cítím plná energie,“ vydechuje. „Konečně si mě někdo vyžádal. Našel se někdo, kdo mě potřebuje.“
„Co to znamená?“ zeptá se zmateně Amon.
Zvedá vzhůru ten prázdný pohled. „Už nikdy se nepřibližujte k mému pánovi.“
Nala se těžkopádně zvedá na nohy. Amon ji celou dobu jistí, aby nespadla.
Je mnohem silnější, než jsem předpokládala,“ pomyslí si Isabel. „Nevěřila bych, že se dokáže znovu postavit tak snadno. Všechna moje magie z ní vyprchala tak rychle.“ Isabel zvedá znovu ruku.
Amon instinktivně skáče mezi ní a Nalu.
„Jinak vás oba zabiju,“ dodává, ale jakoby se rozmyslela a svou ruku stahuje zpátky k tělu. „Svůj úkol jsem splnila. Můj pán bezpečně opustil chrám a teď je na své lodi. Slyším jeho myšlenky… čeká na můj návrat.“
„Počkej!“ vykřikne Amon a snaží se jí zastavit.
Ale objeví se jen paprsky světla a mladá žena v nich mizí jako pára nad hrncem.
„Už je nadobro pryč?“ vyhrkne Nala a klopýtne.
Amon ji rychle podepře. „Neměla bys ještě odpočívat?“
„Jsem v pořádku. Nemám, na co čekat,“ vydechne. „Chci jít hned do Austenu za svou rodinou.“
Amon přikývne a pomůže jí se vyklopýtat ven z chrámu. Zdá se, že už jim nikdo nebude dál stát v cestě. Asi po hodině vychází z lesa na louky u Austenu. Nala už z dálky vidí rozesmáté tváře na dvoře. Je už tak blízko. Stačí jen přejít přes tyhle louky a bude mít možnost je zase všechny stisknout v náručí. Jen pár kroků.
„Jsme tady,“ vydechne s úsměvem na tváři, ale najednou ji pokryje stín.
„Co se děje, Nalo?“ ptá se starostlivě Amon.
„Cítím chlad. Blíží se něco zlého.“
„Už je dobře. Jsi zase doma,“ ujišťuje ji.
V tu chvíli se před nimi opět zableskne. Tenhle záblesk je jim známý. Isabel tohle světlo používala při své teleportaci z místa na místo. Objevila se naproti nim na louce, ale nohama se nedotýká země. Lehce vznáší ve svém stříbrném brnění několik centimetrů nad zemí.
„Co jsi zač?!“ vyhrkne znovu Amon a ochranářsky schová Nalu za svá zády.
„Nevím,“ odpovídá žena s prázdným pohledem.
„Proč jsi tady?!“ vyhrkne vzteklým hlasem Nala.
 „Dostala jsem úkol, se kterým jsem tady na vás měla počkat.“
„O čem to zase mluvíš?!“ zvýší hlas i Amon.
„Držte oči otevřené,“ vydechne žena a z nenadání se zvedá do vzduchu.
Nala ji sleduje. V hlavě se jí honí nejrůznější myšlenky, když se lehce snáší nad vesnicí.
„Ne! Tohle nemůže!“ vyhrkne, jakoby její ústa znala odpověď dříve než její hlava. Pouští se Amonova ramena, které jí doposud sloužilo jako opěrný bod a rozbíhá se vstříc vesnici. Její tvář je plná zoufalství. Ten zlý pocit pohlcuje celé její nitro.
„Nalo!“ zavolá za ní Amon a rozbíhá se za ní.

V ten samý okamžik čistě modrou oblohu bez jediného mráčku protne ostrý blesk.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top