Zlomená srdce - Kapitola 20 (část 1/2)

Neústupní

Genji svolává své muže a připravují se k odchodu. Z bitevního pole přicházejí vojáci se svými zraněnými. Jeden muž z Nalina oddílu přivádí i zraněnou bojovnici.
„Nalo?!“ vytřeští vyděšeně oči Amon.
„Nic mi není. Je to jen škrábnutí,“ mávne rukou.
Muž ji posadí na jednu z beden s lékařským vybavením. Na její tváři se objeví bolestná grimasa.
„Ukažte,“ vydechne Vincent a vytahuje tampóny s desinfekcí. „Podívám se vám na to.“
„Děkuji,“ vydechne pokorně. Dokáže číst v jeho pohledu.
„Co jste tam dělala? Víte, jaký jsem měl o vás strach?“
„Omlouvám se. Chtěla jsem jen ještě naposledy vidět tvář svého bratra.“
„Máte štěstí, že něco vydržíte… a že Sapphirehall má úplně neschopné lučištníky,“ usměje se pobaveně. Snaží se tak zahnat tu chmurnou náladu, ve které Nala kvůli Kentově reakci je. „Není to nic vážného, ale ten šíp bude muset ven silou.“
Nala ignoruje jeho lékařské rozhodnutí skoro, jakoby ho neposlouchala. „Myslíte, že mě nenávidí?“
Vincent jen poraženě vydechne. „Kdyby vás nenáviděl, tak by vás nechal zabít bez jediného mrknutí oka. Je to přeci voják Sapphirehallu.“
„Třeba si myslí, že tohle je pro mě dostatečný trest,“ vydechne smutně. „Život vyhnance.“
„Žila jste tak v podstatě posledních deset let,“ odtuší. „Jen nechtěl ztratit tvář před svými vojáky. To je vše. Za doby naší služby v Sapphirehallu, bychom se v takové situaci zachovali úplně stejně.“
Nala přikyvuje. Snaží se vyloudit na sobě úsměv. Její pohled zapátrá do jeho hlubokých očí barvy oceánu. Zvedá svou dlaň k jeho tváři a jemně mezi prsty promne chomáč jeho vousů. „Děkuji vám za všechno. Jste to nejlepší, co mě mohlo potkat.“
„Jsem, že ano?“ ušklíbne se sebevědomě.
Nala se zamračí.
„Miluji vás,“ vydechne s upřímným pohledem.
„Také vás miluji,“ usměje se. V tu chvíli jí ramenem projede neskutečná bolest, když Vincent bez jejího vědomí prudce vytrhl šíp z jejího masa. „Vy proradný parchante!“ zakřičí z plných plic. „Nenávidím vás!“
Vincent se jen pobaveně ušklíbne. „Ale-ale, kam zmizela všechna ta láska?“
Nala jen podrážděně zavrčí.
„Rána se brzy zatáhne,“ odtuší. „Myslím, že nebude problém, abyste s tou rukou pohybovala. Ale měla byste se šetřit,“ pokračuje. „Všechno jsem vyčistil a tady máte něco na bolest.“
Nala si bere pilulky do dlaně a okamžitě je sní. Vincent opouští její přítomnost, aby zkontroloval ostatní muže, kteří shromažďují zraněné. Nala se zahledí na bitevní pole.
Amon stojí uprostřed a rozhlíží se kolem sebe po té spoušti. Vykračuje vpřed. „Zemřelo hodně mužů na obou stranách,“ odtuší a prohlíží si tváře zabořené do bláta. „Je tohle ta pravda, kterou chceme?“
„Ať je to, jak chce, stále jsme vojáci,“ odtuší Vincent se zkroušeným výrazem. „Tohle byla a stále je naše role. Ochránili jsme vesnici. sapphirehallská vojska se stáhla.“
„Slyšela jsem, co říkal Kenta,“ vměšuje se do rozhovoru Nala. „Abernant je stále někde na tomhle kontinentu. Pravděpodobně někde v blízkosti vesnice.“
„Jestli je to pravda, tak je to naše šance,“ odtuší Vincent.
Amon zpozorní. Zdá se mu, že jedno z těl u jeho nohou se pohnulo. Je tomu skutečně tak. Jeden voják v sapphirehallské uniformě je stále naživu. Okamžitě se k němu sehne a pokládá si jeho hlavu do klína.
„Hej, slyšíš mě?!“
„Ten hlas… znám ten hlas… majore…“
„Je tu jeden zraněný! Pohyb!“ zavelí Nala.
Lékařský tým rychle přibíhá k jejich pozici. Jeden z žoldáků na ni tázavě pohlédne. „Ale, madam, je to nepřítel.“
„Poslouchej rozkazy,“ zavrčí hrubým hlasem Vincent.
„Ano, pane,“ přikyvuje žoldák a sklání se ke zraněnému vojákovi.
Nala také přikládá svou ruku k dílu. Pomalu sundají vojákovi krunýř z oceli a roztáhne roztrženou uniformu. Rány na jeho břiše jsou velmi vážné a hluboké. Jen těžko dokáže zamezit krvi, aby se z rány nehrnula ven. Její barva je sytě rudá až černá. Je jí jasné, že vykrvácí do několika minut.
„Chtěl jsem… být… v Overkills…“ pokračuje tlumeným hlasem zraněný voják. Jeho oči míří do nebe, jakoby nevnímal svět kolem sebe a jen se potácel v dávným myšlenkách. „Ale nebyl jsem… dostatečně…“
„Teď se nehýbej!“ vyhrkne zoufalým hlasem Nala. Snaží se zastavit krvácení, ale marně. Krev jí protéká mezi prsty.
Amon k ní pohlédne tázavýma očima.
Nala jen smutně sklopí pohled a zakroutí hlavou. Nemůže mu více pomoci.
Amon smutně zatne pěsti.
„Majorko Darks,“ vydechne voják jejím směrem, a pak odklání svůj pohled k Vincentovi. „Plukovníku Lanelli, proč jste… zabili… našeho panovníka?“
„My jsme to nebyli, vojáku,“ vyhrkne Amon. „Chtěli jsme jen zastavit tohle zbytečné umírání a zjistit císařovy plány. Byl už mrtvý, když jsme tam přišli. Máš mé slovo.“
„Věřím vám… Myslím, že jsem zaslechl… kam se vydal generál…“
„Kam?“ zpozorní Vincent.
„Chrám… západně odsud… Byli jsme oddílem… který měl zadržet případné oddíly Arcadie… Nikdy nám nešlo o tu vesnici… Měli jsme jen poskytnout… generálovi čas… Nic víc nevím…“ dodává. „Ale chtěl bych vám… ještě říct…“ Najednou plamen života v jeho očích uhasíná jako svíce ve vichřici. Hledí prázdnýma očima vzhůru do oblohy a jeho ústa se již nehýbou.
„Je mrtvý,“ vydechne Nala s útrpným výrazem ve tváři. Do nedávna měla pocit, že dokáže zachránit každého, komu poskytne svou lékařkou pomoc, ale není tomu tak. Nechápe, proč ji tahle smrt tolik zasáhla. Pod jejíma rukama přeci umíralo tolik lidí. Tohle bylo ovšem jiné. Zvedá zakrvácenou dlaň k jeho tváři a zavírá jeho prázdné oči na cestu na věčnost.
Amon zatíná pěsti. Jeho zmučená tvář vypadá, že by mohla každou chvílí začít plakat, ale nestane se tak. Je silný. Tohle ho posílilo. Ví, že musí vydržet, dokud nepotrestá ty, kteří jsou za to zodpovědní. Udělá to pro tohohle vojáka i pro všechny ostatní, které poznamenala krutost Sapphirehallu a jeho sobecká rozhodnutí na úkor životů jiných. Pouští jeho tělo pomalu na hlínu a vstává.
„Tihle všichni si zaslouží pohřeb.“
„Naši chlapci se o to postarají,“ ujišťuje ho Vincent mírným hlasem a rukou dává rozkaz. „Neboj se.“
„Mám na tebe teď prosbu, Vincente, vydejme se do Austenu.“
Vincent přikyvuje. Dává dohromady pár mužů schopných nést zraněné a zbytek nechává na bojišti, aby se postarali o těla a o loď.
„Vezměte raněné a vydáme se pro pomoc do Austenu,“ spustí. „Ostatní zůstanou tady a postarají se o mrtvé.“

Už z dálky Nala poznává plot jejího nejoblíbenějšího místa na téhle zemi. Za tím plotem leží Austen. Chystají se k němu přes louky rozpínající se na jihu. Když vesničané z dálky vidí příchod neočekávaných vojáků, mizí ve svých domovech.
„Tak tohle je ten pověstný Austen, kde moje žena strávila velkou část života?“ vydechne Vincent a rozhlédne se po skromných domcích. Všechno je tu tak klidné.
Nala přikyvuje s náznakem úsměvu na tváři. „Prosím, najdi mou sestřenici, Lalinu, a zbytek rodiny,“ spustí.
„A také muže jménem Wedge,“ dodává Amon. „Dlužím jim za svůj život.“
„Vy nejdete se mnou?“ zeptá se zaraženě Vincent.
„Já se musím vydat do toho chrámu. Už jsem ho jednou procházel. Bude rychlejší, když půjdu sám a vy tu zůstanete s našimi muži a seženete jim pomoc.“
„Já jdu s tebou!“ vyhrkne Nala. „Jestli tam Abernant stále někde je, tak si ho najdu! Málem jsem umřela strachy, když jsem se dozvěděla, že chce útočit na Austen! Tohle mu neprojde. Znám chrám lépe než ty. Se mnou se nemůžeš ztratit a ušetří nám to spoustu času. Kromě toho síla dvou bude proti němu jistější.“
„Vždyť jsi zraněná! A tohle je tvůj domov. Čekala jsi tak dlouho, aby ses sem mohla vrátit.“
„Ještě chvíli to vydržím,“ zatvrdí se. „Moje zranění je jen povrchové. Už ho skoro necítím. Dokud se držím na nohou, tak mohu bojovat!“
„Vincente, řekni jí něco,“ vyhrkne starostlivým tónem směrem ke jmenovanému.
Ten jen poraženě vydechne a pokrčí rameny. „Znáš Nalu. Je tvrdohlavá,“ zamračí se znepokojeně. „Pokud chce jít, tak ji nikdo nezastaví. Kromě toho to zranění opravdu není nijak vážné. I když je pravda, že bych se cítil lépe, kdyby šla se mnou a léčila se.“
„Už jsem řekla. Nenechám Amona jít samotného do chřtánu toho vraha.“
Amon poraženě vydechne.
Vincent zvedně tázavě obočí. „Co je to vlastně za chrám, do kterého se to chystáte? Kdy jste tam byli?“
„Můj bratranec Joshua, kterého za chvíli jistě poznáš, tam zaběhl v době, kdy tu Amon přebýval s jeho amnézií.“
„Byla to moje vina,“ dodává jmenovaný. „A tak jsem se rozhodl ho hledat. Nala mi v tom pomohla.“
„Ano, já ten chrám znám do posledního kamínku. Když jsem tu pracovala pro SZS, měla jsem dost času tenhle kontinent a všechno na něm pečlivě zmapovat.“
Vincent se pousměje. „Vážně jste si tu užili docela dost dobrodružství za ten měsíc, co si byl nezvěstný, hm?“
Nala i Amon na něj pohlédnou nechápavými výrazy. Vincent jen pohodí rameny bez dalšího komentáře.
„Vydáme se do toho chrámu a zjistíme, o co Abernantovi jde,“ pokračuje Amon.
„I když to místo znáte tak dobře, jak říkáte, buďte opatrní,“ zvážní Vincent. „Já dohlédnu na situaci tady a dám vědět všem Naliným příbuzným. „Myslím, že teď Austenu už nic nehrozí.“
„Nestrachuj se,“ usměje se jeho směrem Nala. „Tvojí prioritou je teď vzít všechny zraněné k Lalině. Ta se o ně dobře postará.“
„Na to se můžeš spolehnout,“ přikyvuje.
„Děkuji ti,“ opanuje ho upřímným pohledem Amon.
„Nemáš za co,“ usměje se na něj Vincent a pokládá mu ruku na rameno s upřímným pohledem. „Od doby, co nás spojuje společný nepřítel, nás spojuje i přátelství.“
Amon překvapeně rozevře oči dokořán. Ještě před několika měsíci by si ani nepomyslel, že tahle slova někdy uslyší právě z těchto úst.
Přátelství? Skutečně jsem se stal přítelem plukovníka Vincenta Lanelliho? Ne, stal jsem se přítele Vincent Lanelliho, který je správcem Talusova sídla.
Na Nalině tváři se roztáhne velký úsměv. „Páni,“ žasne. „Nikdy bych nečekala, že si něco takového řeknete zrovna vy dva.“
„Vincente, máš mou důvěru,“ přikyvuje a také mu pokládá ruku na rameno a náznakem lehkého úsměvu. „Postarej se o Lalinu. Až bude po všem, tak bych ji rád zase viděl.“
„Tak to bude určitě nějaká pěkná slečna,“ ušklíbne se Vincent. „Už se těším, až se s ní setkám.“
Nala si zamračeně zakládá ruce do boků. „Vincente, je to ještě dítě!“ pohrozí mu. „A hlavně její oči patřily jenom Amonovi.“
Vincent se pobaveně zasměje a po krátké odmlce pokračuje: „Neztrácejme už čas rozhovorem. Tihle muži potřebují rychle ošetřit. Měli byste už vyrazit.“
„Brzy se vrátíme,“ ujišťuje ho Amon. „Vyřiď Lalině, že se těším, až ji znovu potkám a ostatním také.“
Nala se pobaveně zasměje.
Amon sklání svou tvář k zemi.
Teď, když znovu přemýšlím o té dívce… Co je to za pocit, který zrovna cítím? Hřeje mě příjemně u srdce. Je to láska?
Zamýšlí se a jemně si promne svoji hruď.
Ne, není. Zase tak dobře ji neznám. Nala mě na tohle upozorňovala už dřív, musím umět rozlišovat lásku od ostatních citů. Když si na ni vzpomenu… tenhle pocit… možná je to vděčnost. Je to jiné než to, co cítím k Nale, ale i přes to bych ji chtěl vidět už teď. Věřím, že Nala se musí cítit stejně. Bohužel nám to čas nedovoluje.
„Amone?“ vydechne Nala a pokládá mu svou ruku na tvář, aby získala jeho pozornost. „Musíme už jít.“
„Jen jsem se zamyslel,“ probouzí se.
Nala přikyvuje a loučí se svým mužem i celým oddílem vojáků. Amon ji následuje k lesům, kterými procházeli i tenkrát.

Díky rychlému tempu se k chrámu dostávají během krátké chvíle. Jeho vzhled se od posledně vůbec nezměnil. Vchází dovnitř vyvrácenými dveřmi. Nala zpozorní. Něco je přece jiné, než když tu byla s Amonem naposledy.
„Slyšíš to?“ zašeptá.
Amon se zaposlouchá do zvuku kroků, které se odráží od kamenných zdí chrámu.
„Řekla bych, že je to tak pět mužů. Nikdo z okolí sem nechodí. Znamená to, že Abernant je ještě tady!“
S jejími slovy vyráží rychle kupředu.
„Tohle místo vrací vzpomínky,“ prohodí Amon do větru a rozhlíží se kolem sebe, když jim louče začínají ozařovat cestu. Jeho tvář je bezvýrazná, ale v tónu hlasu je slabý náznak nostalgie.
„Raději bych se k tomu nevracela,“ odtuší Nala. Její hlas se zdá být velmi soustředěný na svou misi. Probíhá chodbami chrámu, jako když vlk zavětří pach své kořisti.
Dostávají se až do nejzazších chodeb chrámu. Otevírají se před nimi tři cesty. Na ně si Amon dobře pamatuje. Tehdy se v jedné z nich chystal otočit podstavcem, který měl ukrývat něco, co nemělo spatřit světlo světa.
„Ale dál už nic přeci není,“ rozpomíná se Amon a obrátí se na Nalu.
Ta s rozevřenýma očima dravce přemítá mezi třemi cestami. Nemyslí při tom na bolest, která jí z ramene vystřeluje až do mozku. Její úkol je mnohem důležitější. Teď nadešla ta chvíle, kdy Abernant zaplatí za všechny svoje hříchy.
„Pamatuji si, že je tu ještě jeden portál, ale chrám mi nikdy nedovolil tam vkročit. Nikdy jsem k němu nenašla podstavec. Asi ho odkrývá jen jednou za určitou dobu. Nenapadá mě jiné místo,“ odpovídá Nala a na čele se jí vyryje starostlivá vráska. „Možná proto Abernant zaútočil právě teď a tak nečekaně.“
„Kde je to místo?“
„Portál k němu je touhle chodbou,“ navede ho a sama se do ní rozbíhá hnána touhou po pomstě.
Rozzáří se poslední dvojice pochodní. Na konci chodby se před nimi vztyčí portál. Podle tváře uvnitř je otevřený. Nala instinktivně zvedá svůj meč vzhůru a obrací se na Amona.
„Tak je to tu,“ zhluboka se nadechne a natahuje k němu svou ruku. „Amone?“
Ten zvedá vzhůru i svůj meč. Zasune svou ruku do její dlaně a přikývne. V tu chvíli ona položí svou druhou dlaň na stěnu portálu. Společně se přemístí do malé místnosti.
„Někdo tu je,“ zašeptá Nala.
Drží se ve stínu u stěny. Plíživě se přemístí k výklenku, který zakrývá portál. Nala vykoukne za roh. Čtyři sapphirehallští vojáci stojí v pozoru před vchodem do další místnosti.
„Nevidím Abernanta,“ zašeptá znovu.
„Možná je v té místnosti vedle.“
„V tom případě nemá cenu se dál schovávat.“
Oba dva vycházejí do světla pochodní. Čtyři vojáci okamžitě zpozorní a tasí své zbraně.
„Vy zrádci!“ vykřikne jeden z nich.
„My nejsme ti, kdo vás zradili,“ spouští Amon. „Celou dobu to byl Abernant!“

„Lži!“ vyštěkne na něj znovu voják. „Zabili jste císaře. Je tu jen jeden trest pro vlastizrádce!“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top