Zlomená srdce - Kapitola 18 (část 2/2)

„No, jistě,“ usměje se jeho směrem. Stahuje si z hlavy kapuci a odhaluje tak své zlaté vlasy. „Jmenuji se Nala Darks,“ podává mu ruku na seznámení.
Chlapcovy oči se rozevřou překvapením.

***

„Je to Pekelný pes! Pekelný pes vtrhl do vesnice!“
Z ulice se do domku vkrádají bolestné výkřiky a dupot vojáků.
„Zachraňte se, kdo můžete! Upálí vás za živa!“
Malý chlapec vylézá na parapet, aby viděl, co se venku právě odehrává. Spatřuje domy v plamenech a vesničany pobíhající mezi nimi. Vojáci ve stříbrné zbroji je sráží k zemi a umlčují tak jejich křik. Jeho oči se rozevřou dokořán děsem. Najednou ho kdosi popadá kolem pasu. Je to jeho otec. Schovává ho pod postel a naznačuje mu, že má být potichu. V tu chvíli se rozrazí dveře dokořán. Chlapec vidí jenom dvojici nohou, která naběhne do místnosti a nemilosrdně vystartuje na neozbrojeného muže.
„Prosím o smilování,“ žadoní. „Moje rodina neměla nic společného se zbrojením proti vašemu městu.“
„Tohle jsou rozkazy od majorky Naly Darks,“ odbíjí ho jeden z vojáků.
Železnými pěstmi ho oba posílají k zemi bez kousku slitování, kde ukončují jeho život přesnou ránou do jeho hrudi. Nastává ticho. V chlapcovi to hrkne, ale nedokáže ze sebe vydat ani jediný výkřik. Spatřuje další pár bot. Tentokrát patří ženě.
„Madam!“ staví se oba muži do pozoru. „Tenhle dům jsme vyčistili.“
Žena se bez jediného slova rozchází do místnosti. Staví se k posteli a sklání se, aby se podívala, jestli se někdo neskrývá pod ní. Ocitá se tváří v tvář s vyděšeným dítětem. Chvíli na sebe jen mlčky hledí, když žena po chvíli smutně vydechne.
„Jednou to přebolí a to prázdné místo v tvém srdci nahradí někdo jiný,“ zašeptá a znovu se staví na nohy. „Najdeš si nový domov.“
„Madam?“
„Tady je to čisté,“ zalže a vzpřímí se. „Jdeme!“ poručí a pevným vojenským krokem vychází z místnosti doprovázená dvojicí vojáků.

***

Zírá do její tváře a ztrácí svůj hlas stejně jako tehdy. Znovu cítí zápach spálených těl a chuť krve na jeho rtech. Vidí před očima tvář ženy, která zničila jeho vesnici a měla na svědomí smrt jeho blízkých.
„Pekelný pes,“ vydechne.
Nala překvapeně rozevře oči.
„Hej Ridley, jsi v pořádku?“ zeptá se zmateně Amon, když se ohlédne za dvojicí, která na sebe překvapeně civí.
„Ne! Nejsem v pořádku,“ zatvrdí se s nechutí v hlase. „Takhle zrůda zničila můj domov a zabila moje rodiče!“
„Cože? O čem to mluvíš?“ zeptá se zmateně.
„Ty jsi ten chlapec,“ vydechne unešeně. V jejích očích se zrcadlí úleva, že ho může znovu spatřit naživu, ale zároveň palčivá bolest způsobená jeho krutým pohledem.
„Nalo?“
Obrací se k němu s uvědomělým pohledem. „Byla to jedna z mých prvních velkých misí v postavení majora. Měla jsem za úkol vyplenit vesnici, která se zbrojila proti císařství. Popravili jsme všechny… i ty nevinné. Celou vesnici jsme srovnali se zemí. Našla jsem malého chlapce v jednom z těch domů. Když jsem se podívala do jeho tváře, tak jsem v jeho výraze viděla samu sebe. Nedokázala jsem ho zabít, a tak jsem ho nechala být.“
„Doufám, že si nemyslíš, že proto, že si ušetřila můj život, ti odpustím!“ zavrčí. „Zabiju tě hned teď a tady a pomstím svoji vesnici!“ Chlapec vytahuje znovu svůj nůž a zaútočí s ním proti ní.
Ta stojí nehnutá na místě se smířeným pohledem zabodnutým do jeho rozhněvané tváře. Amon se okamžitě ujímá situace a jeho ruka vyráží proti té Ridleyho. Pevně ji sevře a vytrhává mu nůž z ruky.
„Přestaň! Ať se tam tehdy stalo cokoliv, tak tahle žena je úplně jiný člověk!“ zakřičí na něj.
„Má její tvář i meč!“ vyhrkne znovu Ridley.
„Pomsta není řešení. Snaží se své činy napravit jako my všichni. Jsou tu jiní, kteří nesou zodpovědnost za jejich důsledky. My jsme byli jen nástroje, které plnily rozkazy. Byli jsme jako ty meče, které neměly svou vlastní vůli, a jenom s námi manipulovali lidé z vyšších pozic. Mysleli, jsem si, že bojujeme pro dobrou věc, ale neuvědomovali jsme si pravdu. Chránili jsme svůj domov a lidi v něm přesně jako ty se za něj chceš teď pomstít,“ naléhá na něj Amon jistým hlasem.
Chlapec se sesype na zem. Z jeho očí tryskají slzy.
„Pochopím, jestli teď s námi nebudeš chtít pokračovat,“ vydechne poraženě Amon. „Takovéhle komplikace jsem nečekal. Zdá se, že kolem Naly se ve vzduchu snáší mnoho problémů. Bude to těžší, než jsem předpokládal.
Nala zatíná pěsti. Odstrkuje Amona ze své cesty a popadá zoufalého chlapce za límec jeho pláště. Druhou rukou bere jeho bradu a pevně ji stiskne tak, aby jeho oči byly natočené přímo do její tvrdé tváře.
„Vím, že moje činy jsou neodpustitelné, a tak tě tu nebudu žádat o milost,“ spustí s intenzivním pohledem zabodnutým do jeho očí. „Žádám tě o to, aby si sebral všechnu svou sílu a využil ji k tomu, aby si zbytečně nepromrhal svou šanci žít, protože patříš jako málokdo k těm, kteří dostali od osudu druhou šanci.“
„Nalo…“ vydechne Amon. Má pocit, že by ji měl zastavit, ale jeho očím se náhle naskytne obraz, který snad nikdy neviděl.
Po její líbezné tváři se začnou kutálet slzy. Zrcadlí se v těch, které smáčejí i chlapcovu tvář. Hledí na ni zaraženě, ale přes to všechno se v jeho očích odráží nenávist. Vytrhává se z jejího sevření.
„Raději půjdu napřed,“ vydechne klidným hlasem Nala a odklání se od dvojice mužů zpátky na cestu.
Amon se za ní zmateně ohlédne.
Co to mělo být? Proč tam jen stála a nic neudělala? Nechala by se zabít?
„Já půjdu s vámi,“ vydechuje nejistým hlasem Ridley. Stále se ještě třese vztekem a zatíná svou čelist, ale snaží se držet své emoce na uzdě. „Nedělám to kvůli vám, ale protože ty peníze vážně potřebuji.“
„Dobrá,“ přikyvuje Amon. Jistým způsobem si odechnul. Ridley je teď jejich záchrana. Byla by škoda a velká ztráta času, kdyby o něj přišli. „Až budeme v našem sídle, domluvíme se na podmínkách.“

Ridley se nakonec rozhodl dvojici následovat do jejich panství a pomoci jim rekrutovat nové žoldáky. V jeho pohledu se ovšem něco zlomilo. Ta roztomilá mladistvá jiskra z nich vyprchala v mžiku okamžiku. Amon se obával toho, co může nastat, když se dozvěděl, že Nala byla nástrojem zničení jeho rodného domova a lidí v něm. Ta se ho ovšem pokoušela přesvědčit, že všechno bude dobré, a že by měl nechat rozhodnout osud, co bude následovat. Amon poznal v jejím pohledu, že je připravená zemřít rukou tohle chlapce, pokud bude muset. Poznal, že to bere jako trest za své činy, který podle ní stále nebyl dostačující, ale dokázala by se s ním smířit, pokud by to alespoň tomuhle klukovi pomohlo k úlevě. Ovšem bývalý major by se s tímhle jejím rozhodnutím nikdy nesmířil. Udělá cokoliv proto, aby ji ochránil. Bude se muset držet víc na pozoru než kdy před tím.
Byl to už několikátý den, co byli na cestách. Kráčeli v tichosti, takže se jejich cesta zdála jako věčnost. Nala si očividně v těchto krajích neuměla udělat přátele, ale nedá se říct, že by to byla tak úplně její vina. Byla stejně jako Amon loutkou osudu, který si s ní nemilosrdně pohrál. Viděl tu bolest a pohrdání jí samou v odrazu jejích smutných očí, které se celou cestu dívaly k zemi.
„Už vidím Narsh,“ spustí Amon tlumeným hlasem k dvojici, která se za ním plouží tak neslyšně, že občas zapomíná, že ho doprovází. „Brzy budeme v sídle.“
„Konečně,“ vydechne Nala. „Po té době se mi dost stýská po mé nové posteli.“
Amon se usměje. Dělá mu radost vidět ji po dlouhé době zase uvolněnější, i když v jejích očích nevidí tolik radosti, v kolik by doufal, ale pro zatím se s tím dokáže smířit.
Brzy se ocitají na pozemku bývalého Talusova sídla. Krásné zahrady plné bílých květin je už z dálky vítají. Dnes je opravdu slunné počasí. Cesta z rozsypaných kamínků křupe pod jejich nohama a protíná tak svým zvukem příjemný zpěv ptáků, kteří vřískají v korunách zahradních jabloní.
Prochází bránou, u níž z každé strany stojí sochy andělů ve zbroji, do hradu. V hlavní chodbě stojí Vincent a Malus a o něčem diskutují.
Nala se zastavuje. „Půjdu zkontrolovat Martha,“ vydechne a mizí v pravém křídle hradu bez delšího rozprávění.
Amon jen smutně vydechne.
„Už jste tady,“ usměje se lehce Vincent a obrací svou pozornost k dvojici, která zůstává stát na místě. „Co se stalo? Nala tu s námi nebude?“
„To je dlouhý příběh,“ vydechne poraženě Amon. „Na to přijde čas později.“
„Dobrá,“ pokrčí rameny a obrací se k mladému chlapci, který zmateně tiká v nových tvářích. „Takže tohle je Ridley?“ uchechtne se. Tón jeho hlasu vybízí k tomu, že podle vzhledu do tohohle chlapce mnoho nadějí nedává.
„Ano,“ přikyvuje Amon.
„Je to ještě dítě,“ zakroutí nevěřícně hlavou.
„Nenechte se mást,“ zavrčí nevrle chlapec. „Svoji práci odvádím dobře.“
„No, dobrá,“ zasměje se Vincent. „Tak se hned nečerti.“
„Co tady dělá Malus?“ zeptá se Amon.
„Teď jsme správci téhle pevnosti a Narshe a Malus je výběrčí daní,“ osvětluje mu Vincent. „Bude vybírat daně i pro nás. Nebyli jste tady několik dní a věci se potřebovaly dát do pohybu, tak jsem rozhodl za vás.“
Amon přikývne. Zdá se být s Vincentovým rozhodnutím spokojený. Bere ho jako sobě rovného a jako správce tohohle sídla. Má právo rozhodovat.
„Tak jak si představujete naši spolupráci?“ zatíná čelist Ridley. Na jeho paměti stále visí vzpomínka na múzu jeho bolesti a nenávisti, kterou spatřil po několika dlouhých letech.
Vincent opět odvrací svou pozornost směrem k němu. „Hovořil jsem o tobě s Gilbertem,“ spustí teď již vážným hlasem. „Prý si velel hodně mužům. Jsi schopný je svolat?“
Ridley se zamračí a promne si bradu. „Nač vůbec sháníte tolik vojáků? Chcete terorizovat nějaké další vesnice, které se vám nemůžou bránit?!“ rozohní se. „Nebo jste jenom blázni, co chtějí útočit na krále Fabulexu?“
Vincent zaraženě svraští obočí k sobě. „O čem to mluvíš?“
Amon jen poraženě vydechne. „Chceme táhnout proti Sapphirehallu.“
Chlapcovy oči se rozevřou překvapením. Tohle bylo jeho přáním od doby, co sapphirehallské vojsko srovnalo jeho vesnici se zemí. „Opravdu…?“ vydechne. „Ale ona je přeci-“
„Teď chvíli mlč a všechno se dozvíš,“ přerušuje jeho myšlenku vážným hlasem Amon.
Vincent překvapeně hledí do tváří obou mužů. „Řekne mi někdo, co se tu děje?“
„Ridley se už setkal tváří v tvář s sapphirehallskou krutostí,“ odpovídá Amon. „Myslím, že je nejvyšší čas se mu představit.“
Vincent nevěřícně vydechne. Ví, že ať to znamená cokoliv, nevěstí to nic dobrého. Pravděpodobně to má co dočinění s Nalou, jinak by se nechovala tak zvláštně. „Tohle bude ještě výzva,“ pomyslí si. „Jsem Vincent Lanelli,“ odpovídá hlubokým a vážným hlasem. „Býval jsem plukovníkem sapphirehallské armády.“
Ridley opět vyděšeně rozevře oči dokořán.
„Své jméno jsem ti už řekl, ale svoje postavení ještě ne,“ spustí Amon. „Byl jsem majorem sapphirehallské jednotky. Nala, kterou si již poznal, bývala své doby také majorkou.“
„Tak proto jste mi nechtěli říct, kdo skutečně jste,“ odtuší Malus a vměšuje se tak do konverzace mezi třemi muži.
Ridley s překvapeným výrazem ustoupí několik kroků dozadu. „Děláte si ze mě srandu?!“ vyhrkne nevěřícným tónem. „To nejste zrovna malé ryby, jak jsem si myslel. Čekal jsem, že budete nějací hlupáci, co se nechali zmámit tou vražedkyní, ale vy jste nakonec všichni ze stejného těsta,“ zakroutí nevěřícně hlavou. „Vrazi,“ zatvrdí se a zvyšuje hlas. „A teď chcete táhnout proti vlastním? Jste větší parchanti, než jsem od sapphirehallských vojáků čekal.“
„Ridley-“
„Ne! Nic neříkej. Je to vlastně nepředstavitelný paradox,“ ušklíbne se. „Slyšel jsem o tom, že skupinka sapphirehallských důstojníků dezertovala po vraždě svého císaře. Jste to vy, hm?“ kývne k nim tázavě hlavou, ale nečeká na žádnou odpověď. „Vlastně bych vám měl poděkovat. Jen by mě nikdy nenapadlo, že toho bude součástí žena, kterou nenávidím ze všeho nejvíc.“
„Přestaň o tom tolik přemýšlet,“ ozve se vážný ženský hlas, který opět zcela postrádá jakoukoliv emoci ve svém přednesu. „Minulost je už pevně stanovená, ale můžeme společně změnit budoucnost. Můžeš se postavit Sapphirehallu, který tě zranil, a potrestat ho. Zabít mě můžeš později.“
„Nalo!“ vyhrkne nevěřícně Vincent.
„Máš pravdu,“ zašklebí se Ridley.
Amon jen smutně sklopí pohled do země. „Potřebujeme teď, co nejvíc mužů.“
„A já potřebuji peníze,“ pokrčí rameny. „Nemám už co ztratit, takže gratuluji. Narazili jste na správného člověka. Ale mám jednu podmínku.“
„Jakou?“ zeptá se tázavě Amon.
„Budu poslouchat jenom tvoje rozkazy. Jsi sice sapphirehallský pes, ale na tom mi zase tolik nezáleží, jak by se mohlo na první pohled zdát,“ spustí. „Nebudu se zodpovídat nikomu z vás. Jen tobě!“
„Pokud s tím budou ostatní souhlasit…“
Nala přikyvuje.
Potřebujeme všechnu vojenskou sílu,“ zamýšlí se Vincent a poraženě vydechne. „Dobrá.“
„Fajn,“ přikyvuje Ridley. „Během dvou dnů dám dohromady dost mužů. Jsem schopný vytvořit malou armádu,“ spustí chlapec rozhodným hlasem. „Vy jistě během těch dvou dnů dokážete dát dohromady nějaké peníze.“

Setmělo se. Ridley je již dlouhou dobu na své nové cestě. Nala od té doby s nikým z pevnosti nemluvila. Všichni měli tolik práce, že se ani nestačili pozastavit nad její nepřítomností. Ovšem to nemělo nic co dělat s lhostejností.
Vyhlíží z balkónu svého pokoje a prohlíží si jasné noční nebe poseté hvězdami. Kus mléčné dráhy se line na východě. Milovala noční oblohu oblečenou v mléčném hábitu.
„Je ti to líto?“ zeptá se mírným hlasem Amon.
Otáčí se přes své rameno, aby viděla jeho tvář. Vítr si pohrává s jejími vlasy a stíní jí tak ve výhledu. Zvedá ruku, aby je odhrnula.
Amon za sebou zavírá dveře na balkon, ale blíž už nepřichází. Jen ji pozoruje s tázavým pohledem. „Je ti líto Ridleyho a jeho rodiny? Nebo lidí, kteří padli tvou rukou před tím?“
„Ptáš se kvůli Faithvalley?“ otáčí se zpátky k obzoru. „Neměl by si na tu událost už myslet.“
„Ne, ptám se kvůli tobě,“ doráží hrubším hlasem. „Protože mi stále přijde, že si celou touhle vzpourou nejsi jistá. Necháváš za sebe rozhodovat ostatní stále a stále dokola. To ti není podobné.“
„Držím se zpátky, protože jednou může nastat chvíle, kdy tu nebudu a bude na vás se o to postarat!“ vyštěkne. Její tvář se pokroutí v zoufalé grimase. Rychle ustupuje. „Ale tohle přeci není to, o čem si chtěl mluvit.“
„Ne, ale dost to s tím souvisí,“ vydechne. „Viděl jsem to v tvojí tváři, když tě Ridley napadl. Když zemřeš, tak nesplatíš dluh, který tomhle světu dlužíš.“ Smutně sklopí pohled do země a obrací se k odchodu.
„Pro mě už je na spásu pozdě. Sám si to viděl. Udělala jsem činy, o kterých nemáš ani tušení. Mám teď cíl. Zastavím Sapphirehall, ale co potom? Nemám právo na šťastný život.“
Zamračí se. „Nepoznávám tě. Kdybych byl na tvém místě, řekla bys: Přestaň se litovat a začni bojovat za to, aby sis zasloužil odpuštění.“
„Amone,“ obrátí se k němu se skleněnýma očima, „ty mě opravdu miluješ, že ano?“
Jeho tvář při jejích slovech zrudne, ale snaží se ovládnout svoje emoce.
„Změnila jsem se, ale jádro zůstalo stejné,“ spustí z jiného soudku. „Možná mi není dostatečně líto těch lidí, kteří zemřeli moji rukou. Víš proč? Protože už jsou stejně mrtví a moje lítost jim nevdechne zpátky život. A není mi líto ani Ridleyho nebo jiných pozůstalých. Dostali druhou šanci a musí se jí chopit a ne čekat na lítost! Tohle je odpověď na tvoji otázku. Není na mě nic k milování, Amone.“
„Tvoje odpověď není asi ani dobrá ani špatná. Upřímně nevím, co jsem čekal, že řekneš,“ odtuší Amon vyrovnaným hlasem. „Ale nemůžu ti pomoci, dokud neodpustíš sama sobě. Vzpomeň si na lidi v Austenu, na svou rodinu. Na Kentu a sapphirehallské občany a vojáky. Na Tsubatu, Triscall, Laager i na Arcadii. Ano, vzala jsi spoustu životů a dopustila se neodpustitelných činů, ale můžeš jich spoustu zachránit a zabránit jiným, aby se jich dopouštěli,“ dokončuje svou řeč. „Osudy náš všech jsou jen a jen v našich rukách a je tedy na nás, jak s nimi naložíme. Ridley dostal druhou šanci, tak proč ty tu svoji tak snadno zahazuješ?“ Otevírá dveře a bez odpovědi na svou otázku opouští její přítomnost.
Nala s překvapeným pohledem hledí před sebe. Uvědomuje si, jak slabá v poslední době byla. Nikdy si nepřála spadnout do propasti bezedného zoufalství a teď si uvědomuje, že je tam celou dobu. Je na čase vztyčit hlavu vzhůru a bojovat!
Amone, kdy jsi dospěl? Jaký úžasný a silný muž z tebe vyrostl… Pamatuji si, když jsme byli ještě děti a ty jsi neustále plakal a strachoval se. To už je pryč. Přerostl si mě. Jsem na tebe tolik pyšná.
Její srdce se rozbuší při tom pomyšlení. Pokládá si ruku na hrudník a s hřejivým pocitem se obrací zpátky k obzoru. Už nebude plakat. Bude silná a splní všechny sliby, které naložila na svoji hlavu. Nebude zbaběle utíkat do křtánu smrti a nechávat zásadní rozhodnutí na druhých. Už nebude utíkat před ničím!
Abernante, najdu tě a zničím tě,“ zatíná pěsti.
„Je zima,“ ozve se za jejími zády mužský hlas.
„Vylekal jste mě,“ vyhrkne a obrací se za hlasem.
Vincent se na ni jen mírně usměje. Přehazuje přes její holá ramena bílou deku. Nala ji s překvapenou tváří přijme. Vincent ji obchází a lokty se opře o kamenné zábradlí balkónu. Zahledí se na obzor šumícího oceánu, na kterém se třpytí odraz plného měsíce.
„Viděl jsem odcházet majora,“ spustí. „Zdál se být naštvaný, řekl bych.“
„Hm,“ smutně sklopí pohled ke svým rukám. „Asi tak na lidi prostě působím.“
Vincent se pobaveně ušklíbne. „Mluvil jsem s ním o tom klukovi. Máme to ale smůlu, co? Kdo by řekl, že zrovna tady na někoho takového narazíme. Svět je vážně malý. Nicméně si myslím, že s ním nebudou žádné problémy.“
„Myslím si, že to je náš nejmenší problém,“ odtuší. „Zajímalo by mě, jaké kroky podnikne Sapphirehall. Už dlouho o něm nebylo nikde slyšet. To nevěstí nic dobrého.“
„Také to cítíte? Klid před bouří,“ přikyvuje Vincent. „Připravuje se něco velkého.“
„Myslíte, že jsme selhali?“
Šlehne k ní překvapeným pohledem. „Ano, náš původní plán selhal, ale válku jsme ještě neprohráli. Pořád je tu velká naděje na úspěch.“
„Vždycky jste viděl nějakou naději,“ usměje se Nala. „Jsem ráda, že tu teď jste. Myslím, že bez vás a Amona bych se nikdy nedostala tak daleko a pravděpodobně bych selhala už u první překážky. Cítím se tak slabá. Chtěla bych zpátky svoji původní sílu.“
„Emoce člověka oslabují, ale dělají z něj to, co je. Ale platí to i opačně. Musíte najít jen ty správné, abyste se stala zase silnou,“ ujišťuje ji. „Já jsem je našel. Paradoxně moje síla i slabost jdou ruku v ruce.“
Nala k němu zvedá svůj tázavý pohled. „Co to je?“
„Ne co, ale kdo,“ opravuje ji. „Jste to vy, Nalo. Možná už spolu nejsme a nikdy nebudeme, ale přes to jsem nikdy nebyl šťastnější. Vaše přítomnost po tolika letech zase přinesla do mého života světlo.“
„Ale vždyť jste říkal, že si těžko zvykáte na mé nové ,“ vydechne překvapeně.
„To ano, ale to neznamenalo, že bych s ním byl snad nespokojený. Miluji vás a nikdy jsem nepřestal. Změnila jste se? Ano, ale to jenom tím, že všechno krásné, co jsem na vás tolik miloval, se konečně probojovalo na povrch.“
Její brada se lehce zatřese při jeho slovech.
Mírně se usměje a pokládá svou dlaň na její tvář. „Když tohle říkám, tak od toho nic neočekávám. Jen jsem chtěl, abyste věděla, že vás budu chránit už do konce svého života. Budu vám přát štěstí, i kdyby to mělo být s Amonem, protože nic na světě mě neudělá šťastnější, než vidina toho, že jste vy šťastná.“
„Tolik jsem vám ublížila a vy i přes to nedokážete myslet na nic jiného, než na moje štěstí?“
„Myslím, že někde se tomu říká pravá láska,“ usměje se. „Ale měl bych rychle přestat s tím citovým vydíráním. Je to pod mou úroveň,“ zasměje se.
Nala pokládá svou dlaň na jeho ruku, která jemně laská její tvář. „Jak jsem řekla, tak vás také pořád miluji. Kdybych měla možnost za vás položit svůj život, tak budu děkovat bohu za takovou příležitost.“
„Přestaňte mluvit o smrti,“ zastavuje ji. „Pojďme se bavit o životě. Chtěl bych ho zase prožívat po vašem boku.“
Nala překvapeně rozevře oči. „Já chci to samé, ale teď není vhodná doba na-“
Vincent se pobaveně zasměje. „Podle mě je nejlepší doba. Nikdo nám v tom nemůže bránit. Vneseme tím trochu světla do téhle chmurné doby.“
„Nejsem si jistá, co by to přineslo,“ zasměje se. „Ale myslím, že takhle by to určitě neprožívali.“
„Tak se vezmeme. Uspořádáme velkou svatbu a slavnost! Pozveme všechny z Narshe. Bude to oslava i pro ně a jejich osvobození od Sorova útlaku. Všichni tady máme důvod slavit. Bude to skvělá příležitost a uvolní to tuhle napjatou atmosféru, která tu vládne.“
„O čem to mluvíte, Vincente?“
Uklidňuje se. „Vezměte si mě.“
„Je to přeci už tolik let. Nemůžete za mnou přijít a říct to jen tak. Ani jsme neměli pořádnou možnost se zase sblížit.“
„Pamatujete si, co jsem ti řekl tehdy, když jsem se vás zeptal, jestli se mnou chcete být? Oponovala jste úplně stejnými argumenty.“
„O svých citech jsem zcela přesvědčen. Nemám důvod je dál tajit,“ cituje. Tahle vzpomínka se vrátila z nenadání.
„Přesně tuhle část jsem měl na mysli,“ přikyvuje s úsměvem. „Je to tak, Nalo, jsem přesvědčen o tom, co k vám cítím a tentokrát už nedopustím, abyste mě znovu opustila. Pokud mě skutečně také tak milujete-“
„Už nic neříkejte!“ zastavuje ho. Její výraz je překvapený a zmatený.
Vincent ustupuje. Pouští její tvář a svěsí ramena. Jeho úsměv zmizel z jeho tváře stejně rychle, jako se tam před tím objevil.

Můžu to udělat? Amonovi to rozdrtí srdce. Bylo by to od nás příliš sobecké. V tuhle dobu na to není pravý čas. Ale možná má pravdu. Ve svém srdci si nepřeji nic jiného, než být po jeho boku do konce života,“ zamýšlí se. „Ano! Tisíckrát ano!“ vyhrkne a skáče mu kolem krku s tím největším úsměvem. „Tohle si Amon přeci celou dobu přál. Už nebudu ustupovat. Půjdu zpříma za svými cíly. Tohle je jeden z nich. Přinese to do tohohle místa plného ztracených nadějí konečně nové světlo.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top