Zlomená srdce - Kapitola 18 (část 1/2)

Rovero

Když se celá situace uklidnila, trojice se za pomoci Gilberta seznámila s hradem a chodem jeho vedení. Byl v poněkud zchátralém stavu, ale Sora si tu vybudoval jisté zázemí, které prozatím stačilo. K pevnosti patřilo i skromné služebnictvo, které se rozhodlo, že v hradu s novými pány zůstane a bude jim sloužit jako pánům před nimi.
Po zabydlení a seznámením se s prostředím, se všichni čtyři následovaní čtyřmi vojáky z Gilbertova mužstva, kteří se měli postarat o bezpečnost města, vydali do Narshe, aby jejich obyvatele obeznámili o nové situaci, která teď nastala. Všichni občané si rozhodně oddechli, i když neměli tušení, co je v budoucnu bude s novými pány čekat.
Po návratu zpátky do panství a vyřízení všech formalit ohledně vedení si konečně mohli po náročném dni odpočinout.
Amon stojí ve velícím sále. Na dřevěném stole se povaluje mapa všech čtyř kontinentů. Kolem ní je poházeno pár figurek v různých tvarech. Amon je rozestaví podle toho, jak si stojí vláda nad jednotlivými provinciemi. Po té si pečlivě prohlíží posun Sapphirehallu. Když to vidí zpříma, znepokojuje ho to víc než kdy dřív.
„Sotva jsme se usadili a už přemýšlíš o strategii?“ Ozve se milý ženský hlas ode dveří.
Amon překvapeně zvedá svůj pohled k Nale. Neslyšel ji přicházet, protože byl tolik zabraný do pozorování mapy.
„Neboj se, nejsem strašidlo,“ ušklíbne se pobaveně a přichází ke stolu blíž, aby si prohlédla, co tady vlastně Amon vyvádí. „Tsubata,“ vydechne, když si prohlíží rozmístění sapphirehallských figurek.
„Chybí ti Kenta,“ odtuší Amon. Není to otázka.
„Ano, ale ničeho nelituji,“ namítá rozhodně. „Kdybych měla na výběr, udělám to stejně. Osud nám hází klacky pod nohy, ale já to nevzdám. Věděla jsem od začátku, že to nebude lehká cesta, a že toho budu muset hodně obětovat.“
„Jsi silná,“ přikyvuje Amon. „Není nic, co bys nedokázala.“
„Není nic, co bychom nedokázali společně,“ opravuje ho. „Jsem šťastná, že jste na to oba nakonec přistoupili. Je mi líto, že kvůli mně musíte trpět, ale-“
„Chápu to. Chci říct, že jsem už konečně pochopil, proč sis vybrala nás dva. Nebylo to jenom kvůli dobrému postavení a důvěře, i když to bylo samozřejmě výhodou. Ale bylo to taky proto, že my dva už nemáme co ztratit. V Sapphirehallu nebylo nic, co by nás drželo. Na rozdíl od Kenty, který má rodinu.“
Chtěla by něco říct, ale když vidí jeho uvědomělou tvář, nemá co dodat.
Otevírají se dveře a dovnitř vchází dvojice mužů. Vincent je následovaný Gilbertem.
„Tak tady ste,“ ušklíbne se žoldák. „Když vás tu mám všechny, tak sem chtěl něco říct.“
„Prosím, Gilberte, nejdřív si rozmysli, jestli je to opravdu vhodné v přítomnosti dámy.“
„Hele, uklidni se. Možná vobčas vypadám jako svině, ale jak sem řek, život mě naučil-“
„S ničím se nesrat. To už vím,“ dodává Amon a lehce se při tom pousměje.
Nala k němu překvapeně obrátí svůj obličej. Ještě nikdy neslyšela z jeho úst vyjít jediné sprosté slovo.
Gilbert se pobaveně zasměje. „Ah, to sem teď zrovna říct nechtěl.“
„Nepotřebujeme tvoje omluvy, Gilberte,“ spustí vážným hlasem Amon. „Jen si ujasníme jednu věc, my tři jsme tu teď noví páni. Budeš se podle toho chovat.“
„To zní dobře,“ ušklíbne se spokojeně Nala. „Ale neboj. Nemusíš být v takové křeči. Nechci, aby si mi vykal nebo tak něco. Jen se mnou nemluv jako s potulným psem.“
„Jasný, jasný, vy ste tu páni,“ přikývne. „Ostatně hlavně díky tobě sem zase zpátky na tomhle místě. Věděl sem, že tvůj hlas je rozhodující, protože tihle dva odsouhlasí cokoliv, s čim přídeš,“ zasměje se pobaveně.
Oba muži se na něj obrátí s tázavými výrazy.
Nala poraženě vydechne. „Vážně, Bertíku, měl bys někdy přijít na to, kdy je ten správný čas nechat si některé věci pro sebe.“
„He-he,“ zasměje se pobaveně. „Nicméně pořád nechápu, proč ste nechali jít tu svini, co pracovala pro toho S… kohokoliv,“ začíná z jiného soudku.
„Byla žoldák jako ty, Gilberte,“ odpovídá Amon. „Jen konala svoji práci a všichni tady doufáme, že ty budeš taky.“
„Jasný, šéfe,“ zasměje se a zasalutuje. „Budeš platit, budu makat.“
„Ta mapa se bude hodit,“ shlédne Vincent k Amonovým rukám, kterými se zapírá do stolu. „Vidím, že si nezahálel.“
„Stále musím myslet na to, jaké kroky chce Abernant provést dál,“ shlédne k ní starostlivým pohledem Amon. „sapphirehallská vojska jsou u Arcadie,“ – ukáže prstem na bod na mapě – „Abernant se za chvíli dozví o naší pozici.“
„Ano, to co Sora řekl, mě trochu znepokojilo,“ promne si zamyšleně bradu Nala a prohlíží si sapphirehallské pozice na mapě.
„Co přesně to bylo?“ zeptá se jí Vincent.
Už před tím se jim o tom ve zkratce zmiňovala, ale nikdo neměl moc sílu se na to plně soustředit.
„Řekl, že se mu podařilo vyslat zvěda ještě před tím, než jsme ho tu zastihli. Prý celý ten rozhovor měl zapříčinit naše zdržení. Počítal s tím, že ho dřív nebo později dopadneme, než stihne utéct z ostrova.“
„A vy mu věříte?“ zvedne tázavě obočí. „Byl zoufalý a pravděpodobně i šílený.“
„Nikdo mi nedokáže lhát.“
„Viděl jsem tě v akci, takže o tom není pochyb,“ přikyvuje Amon a lehce se při tom zatřese.
„Ty vole, si fakt děsivá,“ zasměje se pobaveně Gilbert.
„No, v tom případě musíme posílit vojsko,“ vrací se k načaté konverzaci Vincent. „Ale kde vezmeme víc žoldáků? Byla hloupost posílat Ariettu pryč.“
„Nemyslim si,“ zakroutí hlavou nesouhlasně Gilbert. „Ta štětka by nám s těma budižkničemama byla prd platná. Věděl bych vo něčem lepšim,“ pokračuje. „Jeden týpek ménem Ridley má tady na východě mezi žoldákama nejlepší pověst a má po zemi dost svejch vlastních chlapů… Ale je to samotář.“
„Ridley?“ pokrčí zamyšleně čelo Nala.
„Nedávno je všechny rozpustil, protože neměl kšefty. Tohle řemeslo je dost vošemetný,“ zašklebí se. „Vrátil se domu. Vlastní horskou chatu na hoře Rovero, která se nachází až na samotnym vrcholu. Říká se, že teď má nějaký dluhy, tak se tam zašil, ale věřte mi, mít ho tady, tak nám to zvýší pověst mezi ostatníma žoldákama, který na rozdíl od těch tý čuby za něco stojej.“
„Kde leží ta hora?“ zeptá se Amon.
Gilbert ukáže na místo na mapě. „Je to ta nejvyšší hora na pohoří západně odtud. Po cestě byste měli narazit na Marvecii, kde sme se poznali, a most vedoucí k Talusově chatě.“
Není to nějaká past? Tváří se pořád tak… Hm, stále mu nedokážu věřit.“ Vincent se při jeho slovech mračí. Je stále plný pochybností.
Talusova chata? To byla určitě ta chatrč, kde jsme přečkávali naši první noc na tomhle kontinentu. Pamatuji si cestu,“ zamýšlí se Amon. „Vydám se tam.“
Vincent na něj překvapeně vykulí oči. Je překvapený tím, že jedná bez rozmyslu. To mu nebylo příliš podobné.
Udělám to pro lidi z Austenu, pro sapphirehallské vojáky, kteří jsou pouhými loutkami v rukou Abernanta a hlavně pro Nalu, která do tohohle všeho dala takové úsilí. Dám dohromady armádu a postarám se o to, aby se její plán dočkal úspěchu. Zaslouží si to.
Jeho pohled trhne k její tváři, která září ve svitu zapálené svíce. Je úchvatná jako vždycky. Jeho srdce se při tom pohledu rozbuší.
Ani Vincentovi nemohl tenhle jeho pohled uniknout. Cítí se znepokojený, ale nedává to na sobě znát.
Až najmeme více žoldáků, postaráme se o jejich výcvik. Musím opět velet skupině schopných vojáků. Začínám si uvědomovat, jak mi to chybí. Zastavím Abernanta za to, že zničil vše, v co jsem věřil a pro co jsem bojoval. Chtěl jsem učinit z Sapphirehallu bezpečné místo a zastavit další zbytečné prolévání krve, ale nic jsem nezastavil. Naopak jsem tu krev proléval v domnění, že činím domov bezpečnější. Paradox, do kterého jsem se sám uvrtal. Abernant nás připravil o všechno!
Pevně sevře pěst v návalu vzteku při těch myšlenkách, které se mu honí hlavou.
Připravil Sapphirehall o císaře. Jeho činy nelze ignorovat. Cítím, že se blíží čas, kdy proti sobě opět budeme stát tváří v tvář. O všem se rozhodne.
„Půjdu také,“ přidává se Nala.
„Cože?“ trhne k ní překvapeným pohledem.
„Ve vyjednávání s lidmi jsem přeci jen o něco lepší,“ zvedne k němu obočí. „A kromě toho tě nehodlám poslat někam samotného. Vím, že si schopný, ale už jsem jednou řekla, že tě ochráním. Nevíme, kdo ten chlap je a já to nehodlám riskovat.“
„Nala má pravdu,“ přikyvuje Vincent, i když se nezdá být jejím rozhodnutím úplně nadšený. „Měl by ti někdo hlídat záda a asi by nebylo úplně dobré, abych šel já a Nala tady zůstala sama s Gilbertem,“ ušklíbne se pobaveně. „Mohli bychom se také vrátit na krvavá jatka.“
Gilbert se pobaveně zašklebí.
„Měli byste vyrazit hned ráno,“ pokračuje. „Já zatím dohlédnu na to, aby se tu věci rozběhly. Kromě toho se chci Gilberta ještě zeptat na dost věcí.“
Na tváři jmenovaného se objeví nejistý výraz.
„Tak to je nejvyšší čas jít spát,“ vydechne úlevně Nala. „Už se nemůžu dočkat.“
Všichni sborovně přikývnou a odchází do přidělených pokojů. Nala dostala pokoj, jehož dveře ústily ve východní části plánovacího sálu. Když vchází dovnitř, jedna ze služebnic dodělává poslední úpravy, aby se zde nová majitelka cítila útulně.
„Vše je připravené, paní,“ ukloní se a bez delších rozmyslů cupitá ven z pokoje. „Dobrou noc.“
„Děkuji,“ usměje se na ni Nala. „A dobrou.“
Posledních pár dnů ji velice vyčerpalo. Dnešní boj sice nestál za nic, ale i přes to cítí na svých víčkách drtivou únavu. Převlékne se do čisté košile a lehá si na postel ani se nestíhá přikrýt a už upadá do spánku.
Vincent měl pokoj na severní straně hned vedle toho Amonova, který si vzal ten hlavní, který před tím patřil Sorovi a ještě před tím Talusovi. Bývalý plukovník vychází ze svého pokoje, aby ještě projednal pár připomínek k zítřejší cestě přímo s Nalou. Rychlým krokem přechází velící místnost k jejím dveřím a krátce zaklepe.
„Mohu dál?“ zeptá se, ale z pokoje mu nepřichází žádná odpověď.
Dveře jsou nedovřené a tak neslušně nahlédne dovnitř. Spatřuje půvabnou dívku spící na posteli. V jeho útrobách se začnou převalovat nejrůznější pocity ze strany na stranu. Měl by se otočit a zavřít za sebou dveře, ale nedokáže odolat té touze podívat se blíž. Tiše vchází dovnitř a jemně za sebou zaklapne dveře. Dává si dobrý pozor, aby nestoupl na nějaké uvolněné prkno, které by jeho přítomnost v místnosti prozradilo nepříjemným zavrzáním.
Je tak krásná. Vypadá nevině, když tu jen leží bez své uniformy a zbraní. Pomyslí si, jak je bezbranná, když sleduje její hladké odhalené nohy ležet na bílém prostěradle. S jednou rukou položenou pod polštářem a druhou povalující se v rozházených zlatých vlasech, které jí teď tvoří kolem hlavy královskou korunu, a tím dokonale klidným výrazem se jeho předešlé pocity ještě zvýrazňují a ten podlý hlas v jeho hlavě ho svádí k neuváženostem.
Natahuje k ní ruku. Jen aby se lehce dotknul jejích sametových vlasů. Vyvstává otázka, co se stane, když to udělá. Možná propadne jejímu kozlu už nadobro. Měla takovou moc. On to věděl ze všech mužů nejlépe. Stačilo opravdu málo a už by se nedokázal dále přetvařovat. Už by nedokázal své pocity držet na uzdě. Není čas na milostný románek. Teď je čeká důležitější úkol, ale ne více nebezpečný.
Zatíná pěst a stahuje svou ruku dál s útrpným výrazem. V tu chvíli ho za ni popadá její jemná ruka a stahuje ho na svou postel. Pokládá ho na záda a druhou rukou mu ke krku přikládá dýku, kterou pevně svírala pod polštářem. Její půvabný obličej, který ještě před chvíli obdivoval, se zrcadlí proti tomu jeho. Je překvapený. Mohl čekat, že o něm celou dobu věděla. Je bývalý voják jako on. Vždy zůstávala ostražitá. Dokonce i ve spánku. Jeho dech se zrychlí, ale není to způsobeno tím, že by se polekal, cítí se nesvůj v této pozici.
„Je to nezdvořilé,“ zamračí se do jeho tváře. Její sladký dech se otírá o jeho kůži. „Pozorovat bezbranné dívky ve spánku.“
Vincent nemá slov. Jindy by pronesl nějakou posměšnou poznámku na užitá slova bezbrannosti, ale teď, když hledí do té tváře zpříma a je jí nadosah, nedokáže myslet na nic jiného, než že by rád políbil ta plná ústa v barvě lesních malin.
Bývalá majorka se odtáhne s podezíravým pohledem a ukládá dýku zpátky pod polštář. Vincent se vzpřímí. Sedí k sobě stejným boky a hledí si zpříma do tváře.
„Vzbudil jsem vás,“ vydechne, aby nějak protnul to ticho. Nervózně při tom polkne. Je stále ještě překvapen.
„Ne,“ namítá. „Co jste tu vůbec dělal?“
Vincent se zhluboka nadechne. Jeho srdce burácí uvnitř jeho hrudi. Má strach, že by to mohla slyšet. „Chtěl jsem si s vámi promluvit o událostech zítřejšího dne,“ začne.
Na její tváři se objevuje úšklebek. „Myslím, co jste tu opravdu dělal, Vincente.“
Překvapeně pohlédne do její usměvavé tváře, která jakoby věděla všechno. Uvádí ho lehce do rozpaků. Byl to záměr. Její rameno se lehce otírá o to jeho. Nevědomky tak upozorňuje na její odhalené rameno a výstřih bílé košile.
„Já…“ vydechne, ale nenachází žádná slova, která by jí řekl.
Nala je nepotřebuje. Bere jeho velkou dlaň do své ruky a přikládá si ji na vlasy. Zavírá při tom oči a vychutnává si jeho dotek. Necítila ho už tolik let a uvědomuje si, jak dokonalý pocit to je. Jeho prsty se jemně zaboří mezi ty pramínky tekutého zlata, ale netrvá to ani několik sekund a opět svou ruku zahanbeně odtahuje.
„Je to velmi těžké zvykat si na vaše nové ,“ přiznává se sklopeným pohledem do svých dlaní.
Nala smutně vydechne s uvědomělým výrazem ve zklamané tváři. „Chápu to. Miloval jste to staré.“
Nedočká se žádné odpovědi a ani ji nečeká. Na chvíli se oba dva odmlčí, než konečně Vincent opět zvedá svůj pohled do její tváře.
„Dávejte na sebe zítra pozor a brzy se vraťte.“
„To je všechno, o čem jste chtěl mluvit?“
Vincent přikyvuje. „Dobrou noc.“

Dalšího rána se budila s nepříjemnými pocity v podbřišku. Nevěděla, co měla minulá noc znamenat. Ten pohled, který bývalý plukovník nesl ve svých očích, a podivné chování jí zmátlo. Věděla ovšem, že není pravá chvíle zabývat se nějakými milostnými záhadami.
Společně s Amonem vyrazili časně z rána na svou novou misi. S předvěstí toho, že jejich cesta bude trvat několik dní tam a zase zpátky vyrazili směrem k horám na severozápadním cípu kontinentu.
Prostředí hor bylo chladné a temné. Přítomnost všelijakého hmyzu obtěžovala dvojici během jejich cesty na vrchol. Bylo zde znatelné přemnožení zejména pavouků, jejichž sítě byly snad na každém možném místě.
„Kdo by chtěl bydlet na takovémhle místě?“ zamračí se podezíravě Nala.
„Někdo, kdo nechce být obtěžován okolním světem?“ pokrčí rameny Amon.
„Je to zvláštní. Ten Ridley musí být tvrdý chlapík.“
„Ha-ha, neříkej, že se bojíš pár brouků?“ zašklebí se pobaveně Amon.
„Nebojím,“ zakroutí hlavou. „Jen z toho nemám dobrý pocit.“
„Co tím myslíš?“
„Cítím, jakoby nás pozorovaly něčí oči,“ zaklepe se při té představě a promne si ruce. Její pohled hledí zpříma do Amonovy překvapené tváře. Po chvíli ticha se začne culit.
Amonovi dochází, že si z něj dělala jen legraci. Úlevně si oddechne, ale zároveň se v jeho tváři odrazí nabroušený výraz.
„A kdo se tu teď bojí, hm?“ zasměje se pobaveně a šťouchne do něj prstem.
Odmítá s ní mluvit a pokračuje dál směrem k vrcholu hory.
Cesta tady nebyla nijak složitá. Když člověk ignoroval lezoucí hmyz, který se nekontrolovatelně snažil dostat do každého záhybu jejich oblečení, šlo se mu celkem dobře. Po cestě byly rozmístěny dřevěné žebříky, které jim umožňovaly schůdnější přechody přes strmé stěny. Bylo znát, že v tomhle místě dlouho lidská noha nebyla, ale pozůstatky civilizace byly znatelné na každém kroku. Během jednoho dne se dostaly až ke svému cíly. Mlha na vrcholu hory byla hustá a jen těžko se v ní dalo cokoliv rozeznat.
„Tohle musí být ono,“ vydechne Amon a ukáže prstem směrem k dřevěné chatě.
„Hm, zdá se to být velké,“ zamýšlí se Nala. „Nemá se asi tak špatně.“
Pomalým krokem pokračují až na dřevěnou verandu, kde stojí několik sudů a motyka. Staví se ke dveřím. Amon do nich vrazí.
„Je zamčeno.“
Nala se okamžitě ujímá iniciativy a zaklepe. Dlouho se nic neozývá, a tak to zkouší znovu.
„Možná není doma,“ pokrčí rameny Amon.
Nala jen protočí oči. Sklání se k zámku a ze spleteného copu vytahuje jednu sponku. Chvíli s ní cloumá v zámku, než se ozve zaklapnutí.
„A je otevřeno,“ usměje se na Amona. „Běž dovnitř a rozhlédni se tam. Já zatím počkám tady, kdyby se vrátil.“
Amon nejistě přikývne. Není mu moc po chuti vloupat se někomu do domu. Jen tam nakoukne a půjde zase rychle pryč. Hned jak vkročí do velké místnosti, všímá si, že krb je rozpálený. V tu chvíli se zabuchují dveře a kdosi z temného kouta po něm skočí a popadá ho pod bradou. Zvedá jeho hlavu výš, aby si udělal na jeho krku místo pro svůj nůž. Amon nemůže vidět jeho tvář, protože stojí přímo za ním.
„Ty parchante! Ty ses sem vloupal!“ zavrčí chlapecký hlas. Podle něj není dotyčné osobě více než osmnáct let. „Tak mluv, kdo tě poslal?!“
„Nečekal jsem tu takové uvítání,“ vydechne překvapeně Amon. Drží ruce nahoře, aby nedošlo k nějakému nedorozumění. „Hledám muže jménem Ridley. To jsi ty?“
„Jestli mi do třiceti vteřin neodpovíš, kdo tě poslal, tak ti tenhle nůž projede krkem!“ pohrozí znovu ten mladý hlas. Je plný záště a svá slova myslí smrtelně vážně.
„Je za tím dlouhý příběh, ale řeknu ti alespoň o posledních událostech, které se odehrály,“ spustí Amon. „Dobyli jsme s pomocí Gilberta a jeho žoldáků panství na východních březích. Slouží nám teď jako zázemí. Gilbert a jeho muži teď pracují pro mě.“
„Gilbert?“ vyhrkne chlapec. „Ten parchant?“
Amon jen sklesle vydechne.
Opravdu si umí udělat přátele.
„Jeho chování mu pokazilo už pár nabídek, ale když se mu platí, tak pracuje,“ dodává již mírným tónem. „Jediný člověk, ke kterému se choval slušně, byl Talus, ale toho jsem neznal osobně. Jediné, co vím je, že měl dost peněz.“ Na chvíli se odmlčí. „A kdo jsi vůbec ty?“
„Jmenuji se Amon Flare.“
„Amon Flare? Nikdy jsem o tobě neslyšel,“ odtuší mladík. „Ty nebudeš z tohohle kontinentu, co? Na tom vlastně ani tak nezáleží. Pokračuj v tom, co jsi načal.“
„Gilbert se o tobě zmínil, když jsme projednávali posílení našeho vojska,“ pokračuje na vyzvání. „Jestli si schopný dát dohromady dost mužů, zaplatím ti.“
„Hm,“ zamýšlí se. Po chvíli se jeho stisk zpevňuje a ostří na Amonově krku se zdá být ostřejší. „Jak se jmenuje Gilbertova jednotka?“
„Crimson Lion a odhoď ten nůž,“ zavrčí hrubý ženský hlas. Nala drží hrot svého šípu zaklíněný mezi chlapcovými žebry v místech, kde by se snadno dostala k jeho srdci.
„Takže vás je tady víc?“ zašklebí se kluk. „Dobrá, dobrá. Jen klid,“ rezignuje a pouští Amonovu hlavu. Odtahuje od něj svoje ruce.
„Amone, jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě Nala.
Bývalý major se otáčí. Spatřuje velmi mladě vypadajícího chlapce s hustou černou kšticí a očima v barvě kvítků chrpy. „To je v pořádku, Nalo, nic se nestalo,“ zastavuje ji. „Jen došlo k malému nedorozumění. Pusť ho.“
„Hej no tak, slečno!“ spustí znovu chlapec. Tentokrát je jeho hlas úplně jiný. „Jsem Ridley. Za ten nůž u krku se omlouvám, ale mám u pár lidí nějaké dluhy a docela už na mě tlačí. Myslel jsem si, že si jdete pro peníze.“
Nala uvolňuje svoje sevření a odstrčí mládence od sebe pryč.
„Tohle je vážně ten muž, o kterém mluvil Gilbert? Vždyť je to ještě dítě,“ zamračí se nedůvěřivě směrem k Amonovi.
„Zdání klame,“ spustí znovu chlapec. „Už je mi sedmnáct. Nejsem žádné dítě.“
Nala jen pobaveně zvedne obočí. „Sebevědomí rozhodně má.“
„Pokud se k nám přidáš a akceptuješ naše velení, budeš moci za své výdělky splatit své dluhy,“ pokračuje Amon.
„Dobře, to nezní tak špatně. Co kdybychom si promluvili, až odsud zmizíme? Bojím se, že jste sem mohli přilákat Manjulu a to by mohlo být nepříjemné shledání.“
„Kdo je Manjula?“ zamračí se tázavě Nala.
„Věřte mi, že to vědět nechcete. Všimli jste si těch malých grázlů tam venku? To všechno jsou její děti.“
„Myslíš pavouky?“
„Jo. Já znám spoustu tajných cest, díky kterým mám jistotu, že jí nepotkám. Schovávám se tady, protože ona mi zajišťuje jistým způsobem bezpečí. Docela se divím, že jste ji nepotkali.“
„Dobře, myslím, že nic víc vědět nepotřebujeme,“ vyhrkne Nala a vychází rychle na verandu. „Jdeme.“
Dvojice mužů ji následuje. Ridley za sebou zamyká dveře. Po té se otáčí k dvojici, která již sešla schody na mýtinu.
„Slečno, nechci být drzý, ale mohla byste se mi představit? Mám rád, když vím, s kým pracuji.“
„No, jistě,“ usměje se jeho směrem. Stahuje si z hlavy kapuci a odhaluje tak své zlaté vlasy. „Jmenuji se Nala Darks,“ podává mu ruku na seznámení.

Chlapcovy oči se rozevřou překvapením.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top