Kniha bez čtenáře

Kniha bez čtenáře

Ráno. Autobusová zastávka.
Zdá se, že opět začíná den jako každý jiný a skutečně tomu tak je. Cítím v kostech, že zase prožívám další z těch stereotypních dnů, kdy ráno vstanu do školy, ze které si nebudu pamatovat ani to, jaký jsem měl oběd, vrátím se domů a po propařených hodinách na počítači upadnu do spánku, abych ráno mohl začít na novo. Vážně, život teenagera není nijak zajímavý. Je to asi proto, že ho sleduju svýma očima, které jsou zahalené v mlze emocionálního rozpolcení. Je to takové to období, kdy vidíte všechno černě, rodiče jsou ti nejhorší na světě, co nechápou, v jakých depresích se právě topíte. Uvolnění nacházíte s kamarády nad flaškou něčeho silnýho, načež se ožere a pěkně ztrapníte před pěknou holkou. Řekněte, existuje něco horšího? A takový je můj život.
Obyčejný.
Nastupuju do autobusu a sedám si na to nejzadnější sedadlo. Na druhé zastávce nastupuje světlo mého života. Je to samo sebou dívka. Její jméno neznám a vlastně ani nevím, odkud je. Vím jen, že nastupuje vždycky ve stejný čas. Ujede tři stanice a zase vystoupí. Víc nic. Vlastně už si ani nepamatuju, kdy jsem si jí všiml poprvé.
Její život musí být stejně stereotypní jako ten můj. Ráno vstane, vezme na sebe oblečení a vyrazí na zastávku. V ruce svírá stále tu samou knihu v bílých deskách bez popisku a nemá u sebe nic jiného. Nikdy od ní neodtrhne oči. Jenže já vím, že ji doopravdy nečte, protože za tu dobu, co ji tu pozoruji, ani jednou neotočila stránku. Stále hledí na jedno místo. Nevím, proč to dělá, ale tahle záhada mě láká k tomu ji rozluštit. Když nastoupí do autobusu s očima zabodnutýma do knihy a rychle vyhledá nejbližší místo na sezení, na co při tom myslí?
Stahuje si rukávy přes prsty jako obvykle a jemně se kouše do rtu. Má na sobě vytahanou mikinu a protrhané džíny. Tenhle styl se mi nějakým záhadným způsobem líbí. Nevypadá to, že by se snažila vypadat stylově jako ty ostatní holky v jejím věku, co mají na obličeji tunu make-upu a slovo 'swag' je něco jako nové slovo pro boha.
Děs.
Rozhodl jsem se, že dnes je ten den. Dnes je den, kdy se z mého stereotypního života stane něco docela jiného. Dnes je den, kdy do něj vnesu oživení. Stavím se na nohy a sebevědomě vycházím za dívkou ve chvíli, kdy stavíme na další zastávce. Mám tedy ještě trochu času, než vystoupí, ale ne tolik, abych se příliš zdržoval.
„Ahoj, copak to čteš zajímavého?“
Slyším, jak se mi třese hlas. V životě bych se za střízliva k něčemu takovému neodhodlal. Vlastně jsem jí za celou dobu ani pořádně neviděl do tváře, protože je věčně sehnutá ke knize a její rovné hnědé vlasy jí padají do obličeje. Stále nevím, co mě k ní tolik táhlo, ale musel jsem přeci odhalit to tajemství.
Mimoděk se snažím nakouknout na list stránky, kde je kniha otevřená. Je na ní zvýrazněná nějaká věta, ale písmo je tam malé, že ho v té rychlosti nedokážu přečíst.
Zvedá ke mně svůj obličej a já se dál nedokážu soustředit na černé písmo na papíru. Není nijak zázračně hezká, ale její oči – ty velké šedé oči plné vřelosti – naprosto upoutají mou pozornost, až se mi zatají dech. V tu chvíli se na jejím překvapeném obličeji objevuje lehký úsměv.
„Běžně obtěžuješ spolucestující?“
Hlasitě polknu. Tuhle poznámku bych skutečně nečekal. Najednou ztrácím slova a znervózním ještě víc.
Trapas.
„Jestli obtěžuji, tak se omlouvám. Jen jsem byl zvědavý.“
Jdu s pravdou ven, protože v tu chvíli mě nenapadla žádná vtipná poznámka, nějaká balící hláška, díky které by se mnou snad ještě někdy chtěla promluvit.
Selhal jsem.
Celé moje mužské ego se sesypalo na jednu hromadu k jejím nohám a to vlastně ani moc neřekla. Jsem ztracená existence v tomhle temném světě.
„‘Od zvědavosti k lásce je jen krůček.‘“
S vytřeštěným pohledem se podívám zpátky do její lehce se usmívající tváře. Říkám si, co tím asi chtěla říct. Určitě mi tím něco naznačuje.
Z jejího hrdla se ozve opravdu tiché zachechtání a zahanbeně sklopí pohled dolů.
„To je citát z té knihy. Ptal ses mě, co čtu…“
Nutí mě to také k úsměvu. Stále jsem překvapený z toho, jak mě těchto pár slov dokázalo tak snadno vyvést z míry, když zastavujeme na další zastávce.
„Jsem Mark,“ představím se a natahuji k ní ruku.
„Molly,“ přikývne s milým úsměvem a jemně mě za ni chytne.
Autobus se rozjíždí a každou chvíli dorazíme k zastávce, kde Molly vystupuje. Teď je moje šance. Buď se jí zeptám hned, nebo nikdy.
„Molly, když jsem tě tu tak viděl, napadlo mě, jestli bys někam nezašla…“
V tu chvíli její tvář bledne a úsměv se ztrácí v niveč. Její oči jakoby v tu chvíli vyhasly a zchladly. Spodní ret se jí lehce zatřese.
„Ne,“ odpovídá důrazně.
Dupla na mé sebevědomí okovanou botou a roztříštila i jeho zbytky na popel. Nedával jsem si přílišné naděje, ale i tak mě tahle reakce překvapila. Vypadala tak mile, že jsem si myslel, že když mě bude odmítat, udělá to něžně. Tohle byla rána jako od ostříleného rváče začátečníkovi.
„Dobře…“ vydechnu nervózně.
Nevím, jak bych v takové chvíli měl lépe zareagovat. Nikdy jsem se s ničím podobným za střízliva nesetkal. Nikdy bych se neodvážil něco takového udělat a teď vím proč. Také mě to utužuje v tom, že už se to nikdy nebude opakovat.
„Marku, možná by bylo lepší, kdyby si nejezdil tímhle autobusem ve stejný čas,“ doráží mě.
Následně autobus zastavuje. Obchází mě a vybíhá ven. Nemám ani sílu se za ní ohlédnout. Nechápu, co jsem provedl tak hrozného, že se ke mně takhle zachovala. Celou dobu jsme se bavili celkem normálně, tak kde se stala chyba? Jsem zmatený. Vím, že jsou toho plné časopisy a televize: ‚Muži ženám nedokážou porozumět!‘, ale tohle by nepochopil snad nikdo.

Další den jsem se u snídaně dlouho rozmýšlel, jestli nemám počkat až na další autobus. Stihl bych to i tak akorát, ale nechtěl jsem jí dát najevo, že mě její odmítnutí nějak zasáhlo. Nakonec jsem tedy usoudil, že se jí nebudu přizpůsobovat, a jestli jí vadí moje přítomnost, tak ať ona začne jezdit jiným spojem.
Zamračeně nastupuji do autobusu. Hlavu mám sklopenou, tíženou myšlenkami. Nevím, proč na ni stále myslím, vždyť opravdu o nic nešlo… Sedám si na své místo v nejzadnější části autobusu. Jsou tu tři sedadla vedle sebe a já usedám na to nejvíc vlevo. Zamračeným pohledem trčím v zašpiněné podlaze, když uslyším vyvolání zastávky, kdy vždycky nastupuje ona. Řekl jsem si, že se na ní nebudu dívat, ale ta touha je větší a já zvedám pohled k prostředním dveřím. V tu chvíli se moje oči rozevřou překvapením.
Dnešek je jiný.
Molly sice nastupuje na stejné zastávce jako obvykle, ale její pohled není zabodnutý do knihy. Nevyhledává si žádné volné místo. Jen se postaví doprostřed autobusu s hlavou skloněnou k podlaze.
Její oblečení je také jiné.
Má na sobě jen lehké letní šaty, což je v tomhle mrazivém podzimním počasí zvláštní. V tu chvíli si toho všímám a moje oči se rozšíří ještě víc. Její ruce, nohy a další odhalené části těla jsou poseté jizvami. Očividně si neumyla vlasy a její tvář je vyděšená.
Pláče.
Muselo se jí stát něco hrozného. Měl bych jít za ní a pokusit se jí pomoc. Nezáleží na tom, jak mě včera odmítla. Cítím, že jsem v tomhle autobuse jediný, kdo jí může pomoc. Ostatní na ni jen hledí znechucenými pohledy. Asi si myslí, že je to nějaká feťačka nebo tak něco.
Už vstávám ze svého místa, když Molly zvedá vzhůru zbraň, kterou měla schovanou ve velké kapse na letních šatech. Tuhnu na místě jako solný sloup.
Jsem v šoku.
V tu chvíli se ozývá první hlasitý výstřel a křik. Pak znovu a ještě třikrát. Křik utichne a autobus se zastavuje. Uvědomuji si, že jsem tu teď jenom já, Molly a pistole, která zírá přímo do mojí tváře. Nemůžu dýchat a nemůžu ani mluvit. Zbraň se klepe, protože Molly stále úpěnlivě pláče. V tu chvíli pohne i druhou rukou a sahá do druhé velké kapsy na jejích šatech.
Vytahuje knihu v bílých deskách bez popisku.
Třese se stejně jako ta zbraň. Když já opravdu nedokážu odtrhnout pohled od hlavně, ale nedokážu udělat ani nic jiného.
„Omlouvám se.“
Ozve se výstřel a já pevně stisknu víčka k sobě. Necítím žádnou bolest jen strach. Je možné, že už jsem mrtvý?
Po dlouhé chvíli uslyším venku houkačky a tak oči opět otevřu. Všude kolem autobusu se sjíždějí policejní jednotky a záchranky. Pohlédnu před sebe a spatřuji Molly s dírou v hlavě…
S dírou v hlavě.
Nemůžu popadnout dech. Byl jsem v šoku tak dlouho, že moje ruce i nohy doslova zmrzly. Začínám se třást a chce se mi brečet. V tu chvíli se moje zmrzlé nohy lámou, jakoby je někdo přesekl mačetou a já se složím na zem. Kousnu se do ruky, abych se ujistil, že to není jen krvavá noční můra.
Je to realita.
Děsivá a krutá realita. Tohle člověk vidí jen ve filmech od Tarantina. Po tvářích mi začnou téct slzy. Jsem šťastný, že jsem to přežil, ale zároveň jsem vyděšený. Tak moc vyděšený, že stále nemohu dýchat a mám pocit, že se tu prostě udusím. V tu chvíli, jakoby se mi znovu zatemnil mozek. Začnu se soustředit jen na jednu věc. Na tu bílou hranatou věc, co leží jen malý kousek ode mě. Popadám ji a bez rozmyslu si ji nacpu do batohu, když do autobusu vběhnou policisté.

Sedím na stanici a koukám do prázdna. Policisté se mě vyptávají už hodiny a já jim prostě nemám co říct. Všechno, co jsem věděl jsem jim řekl, tak co ode mě chtějí? Ten vyšetřovatel na mě zírá podezíravým pohledem. Jakoby věděl, že něco tajím, ale já přeci nic netajím, že ne? Řekl jsem jim, že jsem ji potkával každý den ve stejnou dobu, že nastupovala a vystupovala vždy na stejných stanicích, že četla knihu… Ano, ta kniha. Teď leží v mé tašce. Když si to uvědomím, roztěkaným pohledem se podívám ke své tašce. Je otevřená a ta kniha leží na vrchu, jakoby se mi vysmívala.
Máma sedí vedle a brečí. Nechápu to. Brečet by měli ti, kterým v tom autobuse zemřeli příbuzní a přátelé. Ona nemá právo na to brečet. Žmoulá mojí ruku mezi svými prsty. Otravuje mě to. Chci jet domů a umýt se.
„Marku, tak si to zopakujeme,“ spustí znovu vyšetřovatel, co na mě hledí přes stůl. „Říkáš, že si tu dívku neznal, ale včera jste spolu mluvili. Proč?“
Tázavě zvednu obočí. „Vypadala mile.“
„Proboha,“ vydechne matka vedle mě.
Periferním viděním si všímám, jak předklání hlavu a chytne se za ni volnou dlaní. Nejspíš si teď v hlavě říká, jak mám špatný odhad na lidi. Jak mohla vražedkyně vypadat mile, no vážně. Musím se ušklíbnout nad tou myšlenkou, ale doufám, že si toho vyšetřovatel nevšiml. Zdá se, že už tak mám u něj vroubek a to vlastně ani nevím, za co.
„A o čem jste se bavili?“
„Pozval jsem ji ven, ale odmítla.“
„Ještě že tak,“ ozývá se úlevný hlas mojí matky.
Snažím se jí ignorovat. Její přítomnost mi vadí. Rád bych si s vyšetřovatelem promluvil o samotě, ale vzhledem k tomu, že ještě nejsem plnoletý, je její přítomnost nutná.
„Dál už jsem si jí nevšímal.“
„Řekla ti něco konkrétního?“
„Ne.“
S mými slovy se vyšetřovatelův obličej zvedá od zápisků a opět na mě pohlédne tím podezíravým pohledem. Mám pocit, jakoby uměl číst v mém hlasu, i když se snažím být rozhodný a nedávat najevo nervozitu. To je možná ten důvod proč mě podezírá. Po takové události jako jediný přeživší bych přeci měl dávat najevo, jak jsem vyděšený. Třeba jako moje matka, která sedí vedle mě, brečí do kapesníku a v duchu děkuje všem bohům za můj život.
„Dobře,“ vydechne vyšetřovatel. V uších mi to zní jako rezignace. „Měla u sebe něco?“
Jen zakroutím hlavou.
„Myslím třeba knihu…“
„Jo, tu jsem viděl. Nosila ji každý den a četla si z ní.“
„Co to bylo za knihu?“
„Nevím. Měla bílé desky bez popisku.“
„Jako kniha, kterou máš právě v tašce?“
V tu chvíli mi vyráží dech. Měl ji celou dobu na očích a já jsem si ani neuvědomil, že by ho mohla zajímat. Někdo ze svědků mu o ní musel říct už dřív. Určitě mu přišlo podezřelé, že ji na místě činu nenašli, i když jsem teď sám potvrdil, že ji u sebe nosila každý den.
„Marku, vypadala ta kniha jako ta, co máš v tašce?“
Záměrně se mě ptá znovu. Chce slyšet moji odpověď. Cítím oči své matky ve své tváři. Je asi překvapená, že na tak jednoduchou otázku nedokážu odpovědět. Jenže já se bojím své odpovědi. Bojím se, co to pro mě bude znamenat. Ukradl jsem věc z místa činu… Když se budu vyhýbat otázce dlouho, budu podezřelý. Když odpovím špatně, budu podezřelý ještě víc. Nakonec mě strach dohání k odpovědi.
„Ano. Vypadala podobně.“
„My jsme tu knihu hledali všude, ale nebyla nikde k nalezení. Skoro to vypadá, jakoby jí někdo záměrně vzal. Jenže to by znamenalo, že jsi ji sebral ty, protože nikdo jiný tam v tu chvíli nebyl.“
Neodpovídám.
Matka hodí svůj překvapený pohled k vyšetřovateli. Asi se jí nelíbí směr, jakým tahle konverzace pokračuje. Chtěla by vykřiknout, že já jsem rozhodně žádnou knihu z místa činu nevzal. Chtěla by to udělat, ale na to je moje matka až příliš zdrženlivá a počká až do chvíle, kdy bude mít pocit, že mě jeho otázky začínají dusit. Můj výraz ovšem mluví o tom, že se necítím v tísni, i když uvnitř mě to hoří. Já vím, že on ví, že mám tu knihu, a on zase ví, že já vím, že on ví, že mám tu knihu. Záleží už jen na tom, kdo udělá chybný krok… Nebo mu ji můžu prostě dát a říct, že jsem byl zvědavý puberťák a prostě mě zajímalo, co bylo na té knize tak zvláštního, že četla pořád dokola jen tu jednu stránku… nebo spíš jen tu jednu zvýrazněnou větu. Jenže to udělat nemůžu. Ne před svou matkou. Řekla by si, že jsem nějaký druh úchyla, co si libuje v kradení věcí mrtvým. Ale sakra! Co na té knize záleží? Ta přeci nikoho nezabila.
„Zemřelo šest lidí a ty jsi jediným vodítkem k tomu, abych zjistil proč!“ začne vyšetřovatel důraznějším tónem. Nejspíš mu dochází trpělivost a tahle hra ho už přestala bavit. „Proč ta mladá dívka udělala něco tak hrozného? Proč tě jako jediného nechala naživu?“
„Já to nevím.“
Vyšetřovatel se opět uklidňuje, ale já v jeho pohledu vidím, že je vzteky bez sebe. Je rozzlobený sám na sebe, protože nemá jediné vodítko k tomu tenhle případ rozlousknout. A je rozčílený na mě, protože si myslí, že něco tajím. Ale já nic přeci netajím. Nemůžu nic tajit, když nic nevím. Ta knížka není důležitá, takže jsem neprovedl nic špatného. Já jsem tady oběť.
„Můžu se podívat na tu knihu v tvojí tašce?“
„Máte povolení mi prohledávat věci?“ ohradím se a beru svou kabelu do ruky. Knihu ponořím mezi sešity a zapnu zip. „Viděl jste vůbec její tělo? Já ano. Když vešla do autobusu, viděl jsem zničenou dívku s jizvami, které na jejím těle už museli vznikat dlouhou dobu. Možná byste se měl víc zaměřit na to, že Molly procházela něčím hrozným a její rodiče si toho ani nevšimli. Možná byste měl začít tam než u nějaké bezvýznamné knihy.“


Jak o té knize pořád mluvil, cestou domů jsem nemyslel na nic jiného, než až si ji přečtu. Kdybych tam našel něco, co by mohlo pomoci tomu zjistit, proč Molly udělala, co udělala, tak bych ji samozřejmě odevzdal na policii. Třeba bych ji anonymně poslal poštou nebo tak něco. Sváděla mě ovšem touha přijít na to jako první.
Mámě jsem řekl, že jsem stále v šoku a chci si odpočinout. Věděl jsem, že proti tomu nic namítat nebude, i když jsem v jejích očích viděl, že měla v tu chvíli strach nechat mě samotného. Nebylo to kvůli tomu, že by se bála toho, že si ublížím, ale měla pocit, že by pak nebyla dobrá matka, když mi v takovou chvíli nebude nablízku. Proto jsem jí řekl, ať mi udělá čaj. Bylo vidět, že se cítila užitečná a trochu ji to uklidnilo.
V pokoji jsem se ponořil do řádků v bílé knížce. Byl to brak plný citátů. Příběh nestál za nic, a tak jsem po pár stránkách přestal číst. Zaujalo mě ovšem, že na spoustě stránek byly různé poznámky. Nebyly od jednoho člověka, protože písmo se dost lišilo. Dostal jsem se k části, kterou měla Molly založenou a četla ji neustále dokola. Růžovým zvýrazňovačem tam byla označená věta: ‚Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly.‘
Nerozumím tomu.
Listuji až na konec. Je tam lístek z knihovny. Takový ten starý, na kterém jsou jména všech, kteří si kdy knížku půjčili. Molly byla poslední, kdo si knížku vypůjčil a nad ní byli dva další. Nikde není napsáno, z kterého roku kniha je, ale vypadá dost staře a opotřebovaně. Bílé desky jsou už zažloutlé a jsou na nich kapky rozetřené krve. Když si to uvědomím, udělá se mi nevolno, ale dál si ji prohlížím. Chtěl bych zjistit, ze které knihovny je. Třeba bych pak zjistil něco víc.
Zjistil bych něco o Molly.
Kartička je ovšem prázdná. Kromě tří jmen na ní není nic. Napadá mě, že bych mohl podle jména vyhledat někoho z nich a poslat mu email. Nevím, jestli by na něj odpověděl, protože ta otázka by i mě osobně zněla trochu divně, ale když ji nějak pěkně zaonačím, tak bych nemusel vypadat jako úplný podivín a odpovědi bych se nakonec taky mohl dočkat. Jenže… kde seženu email na někoho z nich?
První, co mě napadlo, bylo vyhledat si je podle jmen na internetu. Na internetu je dnes každý, takže by to neměl být takový problém. Jména nebyla ani příliš používaná, takže to by mi to hledání mohlo usnadnit.
Nejprve mi vyskákalo několik facebookových profilů, ale podle nich jsem asi těžko mohl zjistit, kdo z nich to bude. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem úplný hlupák, protože takhle nemám možnost najít toho, kdo si tuhle knihu vypůjčil. Musel bych psát každému zvlášť a to bych byl teprve za toho pravého podivína. Šance, že najdu toho pravého tímhle způsobem, byla také mizivá.
Neklesl jsem na duchu a do vyhledávače jsem dal jméno druhé. Patřilo dívce, Ji Boa Rin. Tušil jsem, že korejské jméno se mi bude hledat o něco lépe. Tak se také stalo. Hned na první stránce mi vyskočil článek o dívce jménem Ji Boa Rin, která vystřílela malou restauraci. Bylo zde pár přeživších, ale Rin si vzala život.
Hned co moje oči tenhle případ spatřily, nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsem skutečně na něco přišel. Rozhodl jsem se znovu zkusit najít první jméno, které patřilo chlapci, Abrahamovi Waigovi. K jeho jménu jsem ovšem přidal slovo ‚masakr‘. V tu chvíli na mě vyskočilo několik článku hovořících o tom samém. Chlapec vyvraždil svoji rodinu a poté skončil ve vězení, ze kterého byl nakonec převezen do blázince.
Tohle mi ovšem nějak nesedělo do celého vzorce. Vyvraždil svou rodinu a nespáchal sebevraždu. Přes to jsem cítil, že se s ním musím setkat a musím se ho zeptat na tenhle případ. Je to přeci jen dost velká náhoda, aby tři lidé, kteří tuhle knihu vlastnili, spáchali tři tak hrozné činy.
Něco mě začalo svědit na ruce a tak jsem se začal drbat během doby, kdy jsem sledoval monitor počítače. V hlavě se mi honily nejrůznější myšlenky. Tak zaujatě jsem nad nimi přemýšlel, dokud mě z nich nevyrušila štiplavá bolest na zápěstí. Shlédnul jsem ke své ruce a spatřil hluboký šrám, který způsobily moje nehty.
Krvácím.

Najít blázinec, do kterého Abrahama odvezli, nebylo tak těžké. Média se zrovna nestarali o jeho soukromí. Zjistil jsem, že to není daleko od mého domova. Ráno jsem matce řekl, že půjdu do knihovny. Položila mi asi milion starostlivých otázek, ale když viděla, že si z událostí minulého dne nic moc nedělám, ulevilo se jí. Myslím, že byla spokojená s tím, že jsem se naladil zpátky do toho stereotypního módu. Skutečně jsem se necítil nijak otřesený. Nakonec to do mého života vneslo něco nového. Něco na co jsem takovou dobu čekal.
Ano, čekal.
Možná to zní jako slova nějakého bezcitného monstra, ale těch lidí mi nebylo líto. Neznal jsem je. Bylo mi líto Molly, i když ji jsem také neznal nijak dobře. Jenže všechno kolem ní, co jsem za tu krátkou chvíli zjistil, ukazovalo na to, že Molly trpěla víc než si mnozí myslí. Věřím tomu, že měla důvod tohle způsobit. Viděl jsem ji plakat, když mačkala spoušť.
Omluvila se…
Nebudu rozhodnutý, na čí straně stojím, dokud nezjistím všechno, co je v mých silách. Zatím to beru jako zpestření toho obyčejného života. Tahle událost ho změnila v něco jiného.
Neobyčejného.
„Marku, odpověz mi.“
Překvapeně se probouzím ze svého zamyšlení. Uvědomuji si, že se usmívám. Vůbec jsem neposlouchal matku, co mi říkala, když jsem se chystal odejít. Vidím ji, jak mě drží za obvázané zápěstí a třeští vyděšený pohled do mé tváře.
„Ptala jsem se tě, co se ti stalo…“
Moje tvář se nemění. Nezaskočila mě svou otázkou. Mile se usmívám do její překvapené tváře a beru ji za ruku. Takovým tím způsobem, když se snažíte někoho utěšit.
„Zvrkl jsem si zápěstí, když jsem padal v tom autobusu na zem. Včera jsem si toho při tom šoku vůbec nevšiml, protože to oteklo až večer, tak jsem si ho zavázal, abych s ním zbytečně moc nehýbal. Nechtěl jsem tě tím zatěžovat, ale jestli se chceš podívat…“
„Ne,“ zakroutí hlavou a jemně mě pohladí po tváři. V její tváři vidím opět úlevu.
Uvěřila mi.
Najednou si uvědomuji, že jsem nemusel lhát. Proč jsem vlastně lhal? To zranění jsem si neudělal schválně. Byla to nehoda. Jenže kdybych jí řekl pravdu, nevěřila by mi. Myslela by si, že si vymýšlím a ve skutečnosti si ubližuju kvůli traumatu, které jsem měl při tom masakru. Takhle to bude lepší pro nás pro oba.
Beru do ruky batoh a ještě jí zamávám. Má to ráda a já vím, že ji to uklidní. Nasedám do autobusu. Myslel jsem si, že mi to bude dělat větší potíže, ale neměl jsem s tím kupodivu žádný problém. Chtěl bych si sednout na své místo úplně vzadu, ale na trojce sedí partička holek, co jede z nákupů. Mávnu nad tím pomyslně rukou a zůstávám stát u dveří.
„…vážně. Je to on.“
Znáte ten pocit, když jdete kolem lidí, kteří se smějí, a vy máte pocit, že se smějí vám? Když jsem slyšel jednu z těch dívek říct tuhle větu, měl jsem pocit, že mluví o mě. Zvedl jsem k nim pohled a spatřil jsem tři zírající obličeje upřené na mě. Ta uprostřed drží v ruce telefon, který ozařuje její bledou tvář.
V tu chvíli se jen pousměji a ten úsměv pošlu k nim. Všechny tři okamžitě sklápí pohledy. Je to vtipné. Jsem teď něco jako celebrita, i když v jejich očích vidím, že mě spíš litují. Říkají si: ‚To je ten kluk, co přežil.‘, ‚Chudák. Musí se cítit hrozně.‘ a spoustu dalších nesmyslů. Skutečnými ubožáky jsou oni.
Vystupuji a přebíhám silnici. O dvě ulice dál stojí vysoký dům mezi stromy. Zazvoním na zvonek a z reproduktoru se ozve hlas, který se mě ptá, kdo jsem a co chci. Řeknu, že jdu na návštěvu. Ozve se bzučák a vcházím na pozemek blázince. Vyjdu schody ke dveřím a vejdu na recepci.
„Dobrý den, mé jméno je Mark Strauss a jdu navštívit Abrahama Waiga. Jsem jeho starý přítel.“
Muž na recepci je černoch v bílém plášti. Prohlíží si mě podezíravým pohledem. Tenhle pohled jsem viděl v očích vyšetřovatele. Přes to se na něj mile usmívám nevinným pohledem středoškoláka.
„Já znám Abrahama. Neměl tu návštěvu už několik let. Dohnal vás pocit viny?“
Jen se dál usmívám do té ebenové tváře.
„Tak nějak.“
„Dobrá,“ vydechne a pokládá přede mě řádkovaný papír. „Dejte mi svůj občanský průkaz a tady se podepište.“
Udělám, jak mi řekl a následně si beru průkaz zpátky. Muž na recepci mě nasměruje k ženě, která mě má za Abrahamem odvést. Přicházíme do pokoje, kde je docela dost lidí. Je to asi nějaká společenská místnost, protože tu jsou hry a televize. Mezi všemi těmi duševně chorými lidmi se cítím trochu zklíčeně, ale snažím se na to nemyslet.
„Abrahame, přišla za vámi návštěva,“ řekne žena přeslazeným hlasem.
Otočím se za jejím hlasem a vidím ji, jak se sklání nad mužem v křesle. Následně se vzpřímí, pokyne mi rukou a vzdálí se. Pozorně pohlédnu na muže v křesle. Je ještě tak mladý. Řekl bych kolem pětadvaceti. Nezdá se být tak mimo jako všichni ti ostatní. Jeho pohled ovšem nepatří mě. Hledí na šachovnici před sebou a pohybuje figurkami sem a tam.
Vyloudím na sobě jeden úsměv. „Ahoj Abrahame,“ řeknu a sedám si na volnou židli naproti němu. „Asi se musíš divit, že jsem za tebou přišel, i když se vlastně vůbec neznáme…“
„Vim, proč seš tady.“
„Vážně?“
„Jo, ta holka tu byla ze stejnýho důvodu.“
„Holka? Ale na recepci mi řekli…“
„Nebyla to návštěva. Pracovala tady jako dobrovolnice.“
„Aha.“
Takže Molly tady byla taky? Našla ho nejspíš stejným způsobem, jako jsem ho našel já.
„Molly. Molly Winston. Tak se menovala. Molly Winston bylo její méno. Měla hnědý vlasy a velký voči. Molly Winston. Tak se menovala. Molly.“
„A na co se tě tahle Molly ptala?“
„Na tu knížku, co máš v batohu,“ řekne a ukáže k tmavomodrému ruksaku, co jsem si položil vedle sebe na zem. Shlédnu k němu, ale vidím, že je zavřený. Jak o tom teda může vědět?
„A řekneš mi to, co jsi řekl jí?“
„Je teď mrtvá.“
Překvapeně rozevřu oči. Tohle také dokázal předvídat nebo vycítit.
„Viděl sem to ve zprávách. Bylo to tam dneska ráno. Byl tam i tvůj ksicht. Mluvili vo tý knížce.“
Na jeho tváři se objeví úsměv a udělá další tah na šachovnici. Jen vydechnu. Takže to není žádné médium nebo věštec. Prostě se jen dívá rád na televizi. Nevím, co jsem od toho vlastně čekal. Nejsem přeci v žádném filmu. Tohle je realitu. Nudná – i když občas dost krutá – realita.
„Neměla jí nikdy najít. Schválně sem jí schoval, když sem zabil svojí rodinu, aby tu nebyl už nikdo, komu by se stalo to co mě.“
„A co se ti teda stalo? Proč jsi zabil svoji rodinu? Kvůli té knížce?“
V tu chvíli se ozve hlasitý řezavý smích. Trochu překvapeně se rozhlédnu kolem sebe. Ten smích znepokojil tu ženskou, co mě za ním přivedla. Nedivím se. Tenhle smích nahání hrůzu. Jak náhle se objevil, tak rychle utichá.
„Moch bych ti to říc, ale to by už nebyla taková legrace. Už se nemůžu dočkat až vo tobě uvidim reportáž ve zprávách. Záleží jen na tobě, co si zvolíš.“
„Jak to myslíš?“
Tenhle chlap – tedy spíš jeho slova – mi začaly nahánět husí kůži.
„Je to jednoduchý. Ty dvě si zvolily smrt, ale já byl chytrej. Já si zvolil život. Cena nebyla vysoká. Stejně mě to doma už sralo.“
Polknu. Nevím, jestli mluví z cesty nebo myslí zcela vážně to, co říká. Jsem z toho nervózní. Ani si neuvědomuji, že se zase škrábu na ruce, ale tentokrát na té druhé.
„Někomu to trvá měsíce, než se rozhodne nebo roky. Někdo propadne během několika dnů. Jak tě tak pozoruju, tak ty dlouho nevydržíš.“
Hledí zpříma na mé ruce. Také se na ně podívám a opět si všímám krvácející rány. Překvapí mě to více než včera. Rychle se snažím ránu schovat pod mikinu, ale rukáv je už trochu zašpiněný. Jsem nervózní. Cítím, jak mi srdce buší jako o závod.
„Co tím myslíš?“
„Myslim, že v tomhle stavu ti to můžu říc,“ pokrčí rameny a pohodlně se opře. „Brzy se ti ozvou. Dají ti jednoduchou otázku: ‚Smrt nebo život.‘ Můžeš odpovědět hned nebo to ignorovat, ale jednou odpovíš. Začnou se kolem tebe dít vážně divný věci. Lidi, který znáš začnou mít zvláštní nehody. Tvoje máma upadne na schodech. Táta se vybourá v autě. Nejlepší kamarád se ožere a vběhne pod auto. Jenže to bude horší. Tohle bude jen varování. Potom ti přijde ta zpráva znovu a ty prostě odpovíš. Bude to třeba jen scestná odpověď, ale začneš komunikovat. Vysvětlí ti pravidla a ty si zvolíš. Nikdo ještě neměl koule zvolit si mojí cestu. Co si zvolíš ty?“
Jen nevěřícně zírám do té sebevědomé tváře. To co mi právě řekl je jen snůška keců, které nedávají smysl. Nemám sílu na to nic říct. Sbírám svůj batoh a odcházím. V ten samý okamžik mi zazvoní textovka. Otevírám ji až venku. Zpráva je z facebookového účtu Molly Winston. Moje oči se rozevřou vyděšením. Vím, že to udělal ten chlap. Sice nevím, jak a už vůbec nechápu, jak se v tom může vyžívat, ale přes to mě to děsí. Nicméně ta pichlavá touha mě donutí zprávu otevřít.
Smrt nebo život?
Jen se zasměju. To prvotní vyděšení ze mě opadlo. Je to sračka. To ten chlap. Byla by to až moc velká náhoda. Vrátím se domů a na tohle zapomenu. Měl bych tu knížku prostě poslat na policii a bude klid.

Sedím ve školní jídelně a listuju knihou bez popisku. Nakonec jsem ji na policii neposlal, protože jsou stejně neschopní. Už uběhly dva týdny od toho masakru a vyřešili akorát pěkný hovno. Svědí mě ruce, protože se léčí rány, které jsem si omylem způsobil. Moje nervozita a stres se stupňují. Mámu minulý týden odvezli do nemocnice se zlomenou rukou. Stala se jí nehoda v práci. Teď je doma. Máma je jediná rodina, která mi zbyla. Chci, aby byla v pohodě. Vyvádí mě to z míry, protože nedokážu zapomenout na to, o čem mluvil ten psychouš Abraham.
Vidím, jak všichni chodí kolem a ukazují si na mě. Určitě vědí, co se děje a jen se mi vysmívají. Stahuji si rukávy přes prsty, aby mě to nesvádělo k tomu se škrábat, ale to svědění se nedá vydržet. Cítím to po celém těle. Stahuji si kapuci do čela a dál zírám do knihy. Vlastně vůbec nevím, co se tam snažím najít.
„Vidíš, to je on. Vždycky tam takhle sedí a čte tu knížku. Skoro to vypadá, jakoby do ní jen zíral. Je to vážně podivín.“
„Nech toho, Hayden, slyšela jsem, že je to ten kluk, co byl svědkem toho masakru a nedávno jeho máma měla nehodu.“
„Vidíš, podivín. Dějou se kolem něj divný věci.“
Nevím, jestli chtěly, abych to slyšel, ale nezdálo se mi, že by svoje hlasy nijak zvláště tlumily. Tyhle školní drbny mě někdy vážně dokážou nasrat. Popadám svou knihu i batoh a odcházím. Už nemám sílu to poslouchat. Jdu na záchod. Zavřu se do jedné z kabinek a tam si vytáhnu rukávy. To svědění mě dohání k šílenství. Musím se poškrábat, ale i když to udělám, tak to neustupuje.
Textovka.
Dlouho už mi nikdo nepsal. Nějak jsem se uzavřel světu, když se stala ta nehoda mojí mámě. Možná mě k tomu dohnal strach, že to všechno, co říkal ten magor Abraham je pravda, i když to stále neodpovídalo na otázku, proč ty dívky zemřely a on žije.
Smrt nebo život?
Pevně sevřu telefon ve své ruce. Slyším, že unaveně zakřupe. Opět mi ji někdo poslal z Mollyna účtu. Měl bych to jít nahlásit na policii, ale co by mi tak řekli, kdyby mě viděli v tomhle stavu? Nakonec mi nezbývá nic jiného než přistoupit na jeho pravidla. Zítra za ním pojedu znovu do toho blázince a pěkně mu to vytmavím.
Přestaň!
Ještě jsem ani nezačala.
Co ode mě chceš?
Odpověď. Smrt nebo život? Co si zvolíš?
Seru ti na to.
V tom případě ji zabiju, a pak zabiju i tebe.
Co jsi to za magora? Ukážu to policii.
A co oni s tím udělají? Zablokují můj účet? Založím si nový. Začnou po mě pátrat? To si klidně můžou zkusit, ale to nic nezmění na tom, že ty i tvoje matka chcípnete.
Třesou se mi ruce. Nemůžu dýchat. Kapka krve ukápne na displej mobilu a steče dolů. Je to jakoby zvýraznila to slovo.
Chcípnete.
Chcípnete.
Chcípnete.
Co mám teda udělat?
Už jsem řekla. Musíš si zvolit odpověď. Když si zvolíš smrt, tvoje matka bude žít, ale nebude to zadarmo. Kromě tvého života chci alespoň pět dalších. Pokud zvolíš život, tak ani to nebude zadarmo. Tvým úkolem nakonec bude ukončit život své matky. Taková jsou pravidla. Pokud by ses je pokusil obejít a zabít se bez toho, aby si potrestal i pět dalších, tak si pamatuj, že se postarám o to, aby na to doplatili všichni, ke kterým si kdy choval nějaké osobní city. Tvoje matka bude první a nebude to vůbec hezké.
Tohle je šílenství! To neudělám!
Pípne další zpráva. Jsou to fotky. Jsem na nich já a moje matka. Je na nich dům, kde bydlíme, práce, do které máma chodí, park, kde jsem se naučil jezdit na kole… Všechny tyhle fotky jsou z mého facebookového účtu nebo účtu mých přátel. Díky tomu o nás ví všechno.
Pak umřete oba. Taková jsou pravidla. Můžeš to riskovat a nahlásit to policii v domnění, že jste oba dva v bezpečí. Je to jen na tobě.
Ať to psal kdokoliv, zlomil mě. Cítím, jak mi po tvářích tečou slzy. Moje ruce jsou rozdrbané, jako bych si je dřel drátěnkou. Mám si teda vybrat, jestli zabít sebe a nejméně pět cizích lidí, nebo zabít svoji matku a žít jako Abraham. Jak si kurva můžu něco z toho zvolit? Neudělám to. Nikdy!
Tak dobře. Volím si smrt, ale nemám zbraň.
Do hajzlu! Já jsem souhlasil. Vážně to udělám.
To nebude problém. Napiš své jméno na kartičku v té knize jako zpečetění naší dohody. Pak je tu ještě jeden malý detail, který budeš muset udělat…

Už se netřesu. Sedím v jídelně na svém obvyklém místě a zírám před sebe. Sleduji, jak se při obědové pauze plní lidmi. Chodí sem a tam, smějí se. Jsou tak bezstarostní. Mám skoro pocit, jakoby nikdy nepocítili ten stres z dospívání. Do zorného pole se mi postaví drobná postava dívky. Usmívá se na mě tak mile. Její oči září pod brýlemi s tenkými obroučkami.
Teď už konečně chápu, co Molly myslela svými posledními slovy omluvy. Neměly nic společného s lidmi, které zabila. Omlouvala se mi, protože si mě zvolila jako svého následníka. Rozhodla o mém osudu. Mohla mě buď zabít, nebo ze mě udělat vraha.
„Ahoj Marku,“ hlesne Hanna a dál se na mě usmívá. Její výraz je spíš plný lítosti než radosti z toho, že mě vidí. Znal jsem ji dlouhá léta a bývali jsme dobrými kamarády, ale to je už dávno pryč. „Dnes s kamarády plánujeme maraton všech Matrixů. Myslela jsem, že by ses třeba chtěl přidat.“
Její pozvánka není upřímná. V jejím výraze vidím tu touhu, abych odpověděl záporně. Z té její lítosti je mi na nic. Dřív o moji přítomnost možná opravdu stála, ale to jsem neměl kruhy pod očima a moje ruce nevypadaly jako řešeto.
Molly si svého následníka zvolila a na mě je teď udělat to samé.
Sbírám ze židle vedle sebe batoh a stavím se na nohy. Z postranní kapsy vytahuji bílou knihu bez popisku a vtisknu ji do její náruče. Její výraz je překvapený. Z řeči jejího těla chápu, že je jí nepříjemné, když jsem u ní takhle blízko. Nejspíš smrdím jako skunk, protože už jsem se nějakou dobu nekoupal. Její vůně je ovšem dokonalá. Nakloním se blíž k jejímu uchu.
„Omlouvám se.“
Nechávám ji za sebou s tím překvapeným pohledem, který je plný otázek. Z batohu vytahuji zbraň a ten jen tak nechávám spadnout na zem. Ozve se první výstřel následovaný křikem. Pak znovu a ještě třikrát. Otáčím se za sebe a Hanna stále stojí na místě jako zmražená. S pohledem do jejích zad si strkám hlaveň zbraně do pusy.
Ozve se poslední rána.

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top