Zlomená srdce - Kapitola 16 (část 2/2)

Růže a koruna. Nala není s volbou svých společníku spokojená. Marvecie je malé město a v jejich situaci neměli nijak na výběr. Možná, kdyby jim Nala sdělila své obavy ohledně tajemného plukovníka armády Fabulexu, tak by její pocity nebrali na lehkou váhu. Vyskytla se otázky, proč jim to vlastně neřekla.
Sedí u stolu a uždibuje z kousku chleba, který leží na jejím talíři. V hlavě se jí honí stejná otázka: Proč jim to vlastně neřekla?
Amon si nemůže nevšimnout jejího bezduchého pohledu, který bloumá někde daleko od jejich stolu. Nesnědla ani ten krajíc a polévka už jí dávno vystydla. Měl by se jí zeptat, ale od jejich poslední noci si drží odstup. Její neustálé odmítání mu ubližuje. Konečně si toho je vědom.
Vincent si jejího podivného chování všiml také. Sleduje ji přes stůl se znepokojeným výrazem. Sedí přímo naproti němu, ale on si je jistý tím, že by si ho ani nevšimla. Otáčí se za směrem jejího pohledu.
Do zorného pole mu skočí mladý muž s podivně zbarvenýma očima. Na tváři se mu zračí velmi vlídný úsměv, když rozpráví s muži u jeho stolu. Zdá se, že se náramně baví a dobře spolu vycházejí. Jeho oku neunikne, že to jsou všechno vojáci Fabulexu, kteří již mají po službě.
„Jste z nich nervózní?“ zeptá se přes stůl, když se jeho pohled opět obrací k zaražené dívce sedící naproti němu.
Získává si její pozornost. Překvapeně se zadívá do jeho zkoumavé tváře. „Nemám dobrý pocit z toho muže.“
„Kdo to je?“
„Plukovník Fabulexu, Crawford. Dnes jsem ho potkala ve městě.“
„Mluvil s vámi?“
„Ano. Myslím, že ví, kdo jsme, a z nějakého důvodu se o nás zajímá.“
„Patří do královy gardy. Jelikož je Fabulex neutrální království, nebudeme ho zajímat. Sama jste to řekla.“
„Ano, dokud se námi nebude cítit král ohrožen.“
Vincent překvapeně rozevře oči.
„Mluvila jsem o něm s Gilbertem. Zdá se, že tenhle muž pro krále dělá špinavou práci. Zbavuje se lidí, kteří by mohli narušit klid tohohle království a jeho bezúhonnost.“
„Myslíte, že ho král poslal za námi, aby se nás zbavil?“
„Nechce přivolat válku na své území. To, že se tu skrýváme, by pro něj mohl znamenat pravý opak. Mohlo by to sem přilákat přílišnou pozornost Sapphirehallu a to si v poslední době nikdo nepřeje.“
„Ale jak by se o nás mohl dozvědět tak rychle?“
„Možná si nás někdo všiml při naší cestě a dal králi zprávu. Ten pak poslal Crawforda, aby prohledal města a vesnice Fabulexu a zjistil, jestli se neschováváme na jeho území. Pokud Sapphirehall vypustil do světa i náš popis, nebude těžké na první pohled poznat, že jsme to my. Měli jsme si dávat větší pozor. Netušila jsem, že by Sapphirehall zašel tak daleko s tím, co víme. Abernant dost riskuje.“
„Nedělejte unáhlené závěry. Ještě náš přeci nezatknul a ani se nás nepokosil zneškodnit. Možná je to jen náhoda. Co přesně vám říkal?“
„Mluvil o tom, že nás viděl přicházet do města. Poznal, že jsme cizinci, a pak se nenápadně vyptával na to, co ve městě děláme. Následně spustil o tom, že se k němu donesla zpráva o čtyřech vojácích, kteří zradili Sapphirehall a zabili svého císaře, a že je dost možné, že se skrývají právě ve městě, takže bych si měla dávat pozor. Podle mě byl velice konkrétní a jeho pohled jistý.“
„Zastavil vás na ulici a tohle vám začal vyprávět? Vypadá to, že máte pravdu,“ zamýšlí se znepokojeně Vincent.
„Nebylo to úplně takhle. Nejdřív začal lacinými komplimenty, a pak se konverzace přesunula na tohle téma.“
„Pokud je to tak, jděte si s ním promluvit,“ řekne rozhodně.
Nala na něj překvapeně rozevře oči. „Co?!“
„Pokud o vás jevil zájem, jsou pravděpodobné jen dva důvodu. Buď se vás snažil oklamat a má něco v plánu, anebo je to jen naivní hlupák, který propadl vašemu kouzlu. Pro agenta výzvědné služby nebude těžké zjistit, co z toho je pravda.“
„Nezapomeňte, že kdysi jste býval ten hlupák vy,“ zamračí se s přimhouřenýma očima.
Vincent se jen pobaveně zasměje nad její poznámkou.
„Nicméně si myslím, že u něj nebude tak lehké odhalit jeho úmysly. Zdá se být chytrý.“
„Chcete říct, že i vás by dokázal oklamat?“
„Nerada to přiznávám, ale ano,“ přikyvuje se založenýma rukama na prsou. Její zamračený pohled trhne ke Crawfordově rozesmáté tváři. Předstírá, že si jí nevšiml a přitom ji tajně sleduje nebo je to vážně jen obyčejný muž, který se přišel do hostince pobavit? Možná začíná být z událostí poslední doby dost paranoidní. „To ty jeho oči. Podle očí dokážete na člověku poznat cokoliv, ale u něj v nich nevidím vůbec nic. Když se mnou mluvil a jeho tvář se smála nebo mračila, ty oči byly pořád stejné. Prázdné. Bez emocí. Neznám žádného člověka, který tohle dokáže.“
„Já ano,“ namítá Vincent.
Nala k němu okamžitě shlédne s tázavým pohledem.
„Vás,“ odpovídá. „Tedy bývala jste taková. Teď si tím už nejsem jistý. Ale myslím si, že kdybyste v sobě trochu zapátrala, tak tuhle schopnost zase snadno oživíte.“
Nala poraženě vydechne a svěsí ramena. „Máte pravdu. Měla bych si s ním jít promluvit a pokusit se z něj dostat nějaké informace.“
„Hodně štěstí,“ odtuší Vincent a přimkne k sobě víčka místo přikývnutí. Bere do ruky pohárek s vodou, který stojí na stole naproti němu. Nala vstává ze svého místa a obchází stůl kolem něho. Volnou rukou ji bere za zápěstí, aby ji ještě na chvíli zastavil. Překvapeně se k němu otočí. „A dávejte na sebe pozor. Budu vás sledovat.“
Jen přikývne a pokračuje ve své cestě k hloučku vojáků, který se zdá jako by měl už trochu upito. Veselé tváře hlasitě prozpěvují národní písně na celý hostinec. Popadají se kolem ramen a se zdviženými pohárky piva ve vzduchu se vesele pohupují ze strany na stranu. Plukovník Crawford sedí naproti nim se širokým úsměvem od jednoho ucha k druhému a usrkává ze svého pohárku, aniž by se zpěvu účastnil. Když si všímá nejisté dívky, která ostražitě přichází blíž, svižně vstává ze svého místa, aby jí vyšel vstříc.
 „Dobrý večer,“ odtuší a zastavuje se naproti němu.
„Teď už se zdá být konečně dobrý,“ usměje se a směle políbí její ruku.
Nala ji rychle vysmeká z jeho sevření.
Na jeho tváři se objeví pobavený úšklebek, jakoby tuhle reakci očekával. „Nechcete se jít posadit někam, kde je větší klid?“
Nala nejistě přikývne s krátkým ohlédnutím ke stolu, odkud je Vincent pečlivě střeží svým pohledem. Plukovník pokyne rukou ke stolu v rohu místnosti. Následně odsouvá židli a nechává mladou dámu posadit. Po té se posadí naproti ní.
„Takže jste nakonec přišla.
„Nezdáte se být překvapený,“ odtuší při pohledu do jeho jistého výrazu.
Crawford se pobaveně zasměje. „Vždycky jste takhle strohá?“
„Většinu času,“ přikývne. Za celou dobu jejich komunikace se ani jednou neusmála. Její výraz zůstává neměnný stejně tak jako její pohled.
„Ano, já vím,“ přikyvuje se stále stejným pobaveným úsměvem. „Stejně jako jsem věděl, že tu dnes večer budete a přijdete si promluvit.“
„Takže umíte číst budoucnost?“ zakroutí nevěřícně hlavou nad jeho sebejistou poznámkou.
„Ano, odhad máte opravdu dobrý,“ přikyvuje. „Stačí, abych se někoho dotkl, a vidím tak daleko do jeho budoucnosti, jak chci.“
Nala se pečlivě zadívá do jeho tváře. Snaží se v těch očích vyčíst jeho úmysly. Nedokáže najít nic. Tenhle pocit nejistoty ji začíná vyvádět z míry. Ani na jedno nebyla zvyklá. „Vy si vážně pořád myslíte, že jsem hloupá venkovanka?“
„Ne, to bych si nikdy nemyslel,“ namítá a jeho výraz se konečně mění na vážný. „Jste inteligentní a důvtipná,“ přitakává. „Vidím to ve vašem pohledu. Oči totiž o člověku dokážou říct úplně všechno, nemyslíte?“
Nala se na chvíli odmlčí. Svými slovy a sebejistým pohledem ji bere slova. „Naráží na to, co jsem řekla Vincentovi právě před chvíli o jeho očích? Ale jak by to mohl vědět?“ nervózně polkne. Tento muž se jí dostává pod kůži a ona tomu nemůže nijak zabránit. „Copak opravdu umí číst budoucnost a věděl o naší konverzaci ve chvíli, kdy se dotkl mé ruky ve městě?“ Stahuje svou tvář dál od stolu a od jeho hypnotických očí. „Ten pohled… Tohle je ten pohled, o kterém mluvil Gilbert. Ten pohled, kterým říká, že ví něco víc.
„Doufám, že vás svými slovy neuvádím do rozpaků.“
No tak, Nalo, nenech se zastrašit. Je to jen hra. Hraje si s tvou myslí. Nesmíš mu ukázat slabost!“ Ruce, které drží pod stolem, pevně sevře v pěsti. „Mysli na ten pohled, o kterém mluvil Vincent. Dokážeš to. Vrať mu stejnou kartou.“ Konečně se zcela uvolňuje a nasazuje úsměv. Její oči se ovšem nesmějí.
Její reakce v něm budí neklid, ale jen na krátký zlomek okamžiku.
Tohle v tvé budoucnosti nebylo, co?“ zašklebí se sama pro sebe „Nenechte se mást. Jen jsem se zamyslela nad tím, kdo tedy jste. Nějaký věštec?“
Muž se pobaveně zasměje. „Možná. Sám to neumím pojmenovat,“ pokrčí rameny. „Vím jen, že tuhle schopnost vlastním a naučil jsem se ji ovládat.“
„Tak mi to dokažte,“ vyzve ho a zpod stolu pokládá svou ruku na hladkou desku stolu. Pomalým gestem ji posouvá k té plukovníkově, která leží volně na stole. „Dotkněte se mě, a pak mi řekněte, co se stane.“
Zvedá své prsty a jemně jimi přejede po hřbetu její ruky. Celou dobu se při tom dívá přímo do její vyzývavé tváře. Lehce se předkloní, aby jí byl tváří v tvář. „Nepoužívám svou schopnost na pouťové triky. Omlouvám se.“
Nala svou ruku rychle stáhne zpět, ale neustupuje. „Jste okouzlující a určitě si toho jste vědom, takže tahle vaše levná technika, jak uchvátit děvče se mi zdá zbytečná.“
Plukovník se opět pobaveně zasměje a odvrací se od její tvrdé tváře.
„Vypadáte jako velice inteligentní muž, takže pochybuji, že by plukovník z Fabulexu prozrazoval tak citlivou informaci nějaké cizince na potkání.“
„Možná jsem vám o svém daru řekl záměrně,“ pokrčí rameny. „Možná jsem už dávno věděl o tom, že v tento den přijdete do města a chtěl jsem se s vámi seznámit, abych si mohl být jistý tím, že jdete správnou cestou.“
„Neříkal jste, že budoucnost můžete vidět z doteku s dotyčnou osobou?“ přimhouří podezíravě oči. „Nejsem si vědoma toho, že bychom se někdy v minulosti setkali.“
„Osudy lidí se proplétají,“ namítá sebejistým hlasem. „Možná jsem vás viděl v budoucnosti někoho jiného. Někoho, jehož osud je pro mě velmi důležitý a vy v něm – MOŽNÁ – sehrajete velmi důležitou roli.“
Nala si z jeho vážného pohledu uvědomuju, že slova ve větách opakuje záměrně, aby na ně dal větší důraz. „Řekněme, že bych vám tuhle povídačku uvěřila, jaká je tedy moje úloha v budoucnosti této osoby?“
„Je velmi jednoduchá, ale důležitá,“ začne. Jeho povznesený výraz rychle vystřídal ten vážný. „Zůstat naživu.“
„Snažíte se ze mě dělat legraci?“
„Vypadám tak?“ zeptá se opět velmi vážným tónem. „Není třeba o tom teď hovořit. Přišel jsem vás jen zkontrolovat a ujistit se, jestli jdete po té správné cestě, protože budoucnost umí být velmi vrtkavá.“
„Chci vědět víc,“ naléhá. „Proč jste mě sledoval?“
„Právě jsem vám to řekl.“
„Vy víte, kdo jsme! Řekněte mi-“
„Není čas. Přesně za deset vteřin ke stolu přijde váš bývalý – velmi žárlivý – přítel a nebude příjemný. Pokud ten meč vytáhne před zraky mých vojáků, co mám za zády, tak mi věřte, že to dopadne hodně špatné pro vás pro všechny. O takovouhle pozornost přeci nestojíte.“
„Proč by to dělal?“ zašklebí se s pobaveným úšklebkem. „Vincent by takovou hloupost nikdy neudělal. Je dost inteligentní na to, aby věděl, že tohle je jen hra, do které mě stejně uvrtal on. Jak jsem si myslela, tenhle chlap je jen lhář, ale jak může vědět, že…?
Crawford vstává od stolu a natahuje se k Nale přes stůl, aby ji políbil na tvář. Jeho ústa se následně přiblíží k jejímu uchu. „Protože nejsem tak hodný chlap, jak se zdám. Mimochodem jmenuji se Joel. Rád jsem vás poznal osobně… Nalo.“
Její oči se rozevřou překvapením.
Ke stolu najednou rychlým krokem přichází Vincent s velmi nabroušeným pohledem. „Co se tady děje?“ vyhrkne rozzuřeně a už sahá po rukojeti svého meče.
Nala si uvědomuje, že možná na všem, co ten muž řekl, je něco pravdy. Než se stane nějaká neuváženost, vyskakuje ze svého místa a celým tělem se přimyká k jeho tělu, které právě hoří nezkrotným ohněm. Svou pevnou rukou ho bere za tu jeho, která se křečovitě ovíjí kolem rukojeti jeho meče.
„Nedělejte žádnou hloupost, které byste později litoval,“ zatíná čelist s tlumeným hlasem.
„On vás políbil,“ zavrčí do její tváře, která je teď velmi blízko.
„Jen se vás snaží vyprovokovat.“
Vincent uvolňuje svoje sevření a s hlubokým nádechem se pokouší zklidnit divoké myšlenky. „Představíte mi svého přítele?“ zeptá se nakonec nahlas.
Když už cítí, že to má pod kontrolou, odstupuje od něj. Joel se na něj usměje širokým úsměvem a natahuje před sebe ruku na pozdrav.
„Jsem plukovník Joel Crawford.“
„Plukovník,“ kývne hlavou a po krátkém rozmyslu mu také podává svou ruku. „Moje jméno je Vincent Lanelli.“
Joel pevně jeho ruku sevře. V tu chvíli se v jeho očích něco změní. Zdá se být zmatený. Vysmeká se z jeho sevření a na okamžik mihne pohledem k Nale. „Je mi líto, ale budu vás dva muset opustit,“ pokouší se o úsměv. „Rád jsem vás oba poznal.“ Přikývne k nim a spěšným krokem se rozchází pryč.
Nala zamyšleně sklopí pohled ke svým rukám a prohlédne si je. „Říkal, že dokáže vidět do budoucnosti člověka pomocí doteku, takže viděl něco v té Vincentově? Bylo to něco zlého? Jeho pohled…
„Nalo?! Posloucháte mě?“
Zvedá překvapený pohled do jeho rozhněvané tváře.
„Ptal jsem se, jestli vám ten chlápek něco řekl.“
„Ne,“ zalže. „Jenom flirtoval.“
„Proč mi lžete?“ zeptá se s přimhouřenýma očima. „A ještě k tomu ne moc dobře.“
„Protože… protože se ho bojím, Vincente,“ vydechne. „Mluvil o opravdu divných věcech. Ale teď není čas se tím zaobírat. Myslím, že v nejbližší době se nám nebude stavět do cesty.“
„Jak se po takové informaci, tím nemám zaobírat? Pokud se ho bojíte, tak-“
Nala se přimkne svým tělem k jeho a utíná tak jeho načatou myšlenku. Pevně ho sevře kolem pasu, protože je pro ni příliš vysoký, aby ho mohla sevřít v ramenech. Tiskne ho pevně jako ještě nikdy nikoho. „Děkuji, že jste přišel a chtěl jste bránit moji čest.“
Vincent jen oněměle hledí před sebe s rukama volně svěšenýma podél boků. Takovouhle reakci by od bývalé majorky rozhodně nečekal. „Tolik jste se změnila,“ vydechne a jeho tvář se pokroutí v útrpné grimase.
„Já vím,“ odtuší se smířeným hlasem. Její čelo se zapře do jeho hrudi. „Vím, že nejsem ta žena, kterou jste miloval. Ta zemřela v tom okamžiku, kdy odešla z Sapphirehallu. Nikdy nebudu stejná a doufám v to. Ale, prosím, přísahejte mi, že i přes to zůstanete po mém boku alespoň jako můj přítel už napořád,“ vyhrkne.
Nemůže vidět její tvář, ale ve své mysli si dokáže živě představit ten útrpný výraz, který v ten moment musel svazovat její obličej. „Změnila se opravdu hodně,“ Jeho tvář se mění, zatvrzuje se.
„Přísahám, že když to uděláte, tak vás ochráním.“
Její slova byla způsobena myšlenkami na Joelův pohled. Děsil ji, ale ne kvůli jejímu vlastnímu pocitu nebezpečí, ale protože se bála, co v jeho mysli odkryl dotek Vincentovy ruky.
„Co to děláte, Nalo? Proč se teď chováte tak melodramaticky?“ zamračí se a odstrkává ji od sebe. „Pokud mi nechcete říct, co se stalo s tím Crawfordem, tak dobrá. Je to na vaši zodpovědnost.“ Obrací k ní svá záda a odchází pryč.
Tak chladný. Hledí s překvapeným výrazem do jeho zad, které mizí v poschodí. Dostala svoji vlastní lekci. Poznala v jeho chování samu sebe, své staré . Karta se obrátila. Už nedokáže své pocity, tak mistrně skrývat ve svém nitru a předstírat, že neexistují. Pokud k tomu všemu ztratí ještě jeho a Amona, nikdy si neodpustí.

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top