Zlomená srdce - Kapitola 16 (část 1/2)

Budoucnost

Brodí se hustým houštím, které je švihá do tváře. Tenhle lesík, jak ho Malus nazval, si žije vlastním životem. Možná je to nejkratší cesta do Marvecie, ale dá to celkem zabrat se přes hustý porost prosekat na druhou stranu. Zdá se, že tudy nikdo nechodí. Kromě vzteklých skřeků a hlasitého proklínání každé pichlavé větvičky čtveřice kráčí beze slov. V popředí prosekává cestu Vincent, za ním Marth, dále Nala a na konci Amon.
„Nalo, co se ti stalo na tom mostě?“ zeptá se zezadu poslední jmenovaný.
„Hm?“ otáčí se k němu s tázavým pohledem.
Shlédne k jejím obvázaným rukám.
„Ah, tohle,“ pokývá hlavou a otáčí se zpátky k cestě. „To nic není. Spálila jsem se o provaz.“
„Musela jsi ho drtit opravdu pevně, aby ti způsobil tak hluboké rány.“
„Asi ano,“ odtuší a dává mu tak najevo, že se o tom dál nechce bavit.
„No, dobrá,“ vydechne poraženě Amon a pokračuje v odhrnování větví ze své cesty. Najednou ho pevná ruka popadá za nadloktí a zastavuje ho v chůzi. Zmateně se za ní ohlédne.
Nala na něj zírá smutným pohledem. „Bojím se výšek,“ vydechne zahanbeným tónem.
Amonovi se na čele objevuje hluboká vráska. Po chvíli mu začnou cukat koutky.
„Neopovažuj se smát,“ upozorní ho výhružným pohledem. Nikdo by se neodvážil mu odporovat.
S hlasitým polknutím uzavírá všechen smích uvnitř sebe. „Je zvláštní, že jsem si toho za ty roky ani jednou nevšiml.“
„Šplhali jsme spolu snad někdy po výškách?“ zvedne tázavě obočí. „Copak si nepamatuješ, jak jsem se vyhýbala každému výlezu na strom, ke kterému jsi mě přemlouval?“
„Ah, no jo. Vždycky si měla tak dobrou výmluvu, že mi to nikdy nedošlo, ale když o tom tak mluvíš…“ zasměje se. „Nicméně později ti to už nedělo problém.“
„Do určité výšky jsem se to naučila ovládat,“ přikyvuje. „Ale když jsme byli na tom mostě a já se podívala do té několikakilometrové propasti, srazil se mi žaludek.“
„Ale porazila si svůj strach a přešla jsi to,“ pokývá uznale hlavou. „Přesně to bych od tebe očekával.“
„Jsi milý jako vždycky, Amone,“ usměje se na něj děkovným úsměvem. „Nikdy by si nedopustil, abych se kvůli tobě cítila nesvá, že?“
„Jsi všechno, co mám,“ odtuší.
Nastává chvíle ticha. Nala je zaskočená jeho odpovědí, ale jeho výraz se nezdá být nijak jiný než předtím. Jakoby ta slova neměla tak hluboký význam, jak se na první poslech zdá.
„Konečně!“ zakřičí šťastným hlasem Vincent a vehementně se snaží protlačit přes poslední vzdorné větve na světlo.
Nala bez nějaké reakce na Amonovu poznámku rychle Vincenta následuje ven z lesíku a za nimi i ostatní dva muži. Před nimi se objeví malé městečko Marvecie. Prochází dovnitř takovou skromnou brankou, u které ovšem stojí dva hrdí vojáci v pískových uniformách s přísnými výrazy ve tvářích.
„Žádná kontrola dokladů? Ještě že tak,“ oddechne si Vincent.
„Je to hezké a hřejivé místo,“ usměje se Nala a rozhlédne se kolem sebe na domky stavěné z cihel a hnědých tašek na střechách.
„Hřejivé?“ zamračí se tázavě Marth.
„Jo, podívej se kolem. Cihlové domky v hezkých odstínech hnědé a červené. Všechno to na mě dýchá teplem,“ culí se a rozejde se směrem k otevřenému obchůdku s keramikou, kde se chvíli kochá pěknými výrobky. Hned vedle je květinářství, takže příjemnou atmosféru potrhuje sladká vůně květin.
Vincent se mile usměje nad její reakcí, ale jen na okamžik. Přichází k ní, když nasává omamnou vůni prvosenek. Bere do ruky jeden fialový kvítek na malém keříku a trhá ho svými prsty. Následně ho nastaví před její obličej. Nala se na květ zmateně zahledí a pak zvedá svůj pohled do jeho tváře.
Staré květinářce se na tváři roztáhne obrovský úsměv. „Tohle je kvítek fuchsie. Když mládenec dá dívce tuhle květinu, chce tím říct, že by ho nic na světě neudělalo šťastnějším, než kdyby ho milovala. Podle pověsti byl daný chlapec začarován mocnou čarodějkou kouzlem mlčenlivosti a nemohl tedy své city slovy vyjevit. Dal dívce proto květ fuchsie a všechny své city jí předal prostřednictvím té květiny.“
Nala unešeně hledí na drobný kvítek v jeho dlani. Jeho příběh jí hřeje u srdce.
V tu chvíli se Vincent jen pobaveně pousměje. Zvedá ruku ke svému uchu a zasouvá si květinu za něj. „Až se vynadíváte, tak se běžte porozhlédnout po městě. Musíme najít ty chlapy,“ odtuší a odchází od stánku.
Nala s milým úsměvem pohlédne zpátky na barevné spektrum krásných květin. Tři muži se mezitím rozcházejí po městě každý svým směrem, aby bylo hledání rychlejší.
„Je to trochu provokativní mladík,“ zasměje se stará žena.
„Provokativní?“ pokrčí s tázavým pohledem rameny.
„Viděla jsem to v jeho očích. Snažil se s vámi jimi hovořit,“ odtuší stará žena s unešeným pohledem. „Je na něm něco charizmatického.“
„Ženy mu lehce díky tomu kouzlu podlehnou,“ pokrčí rameny Nala. Do její mysli se vrací vzpomínky na slova, která použila Selphie, když svou prořízlou pusou na ni chrlila všechny informace o Vincentově záletech, o kterých věděla. Se vzteklým zavrčením se snaží dané vzpomínky vytlačit z hlavy.
„Tak krásná tvář jako je ta vaše by se neměla mračit,“ ozve se tajemný mužský hlas a vyvádí jí z jejího zamyšlení.
Odvrací svůj pohled za hlasem.
Spatřuje černovlasého muže s velice specifickýma očima. Jedno oko má koňakově hnědé a druhé ledově modré. Takováhle anomálie nebyla viděná často. Mile se na ni usmívá. Po krátké odmlce bere do ruky peníz a vmačkává ho staré ženě do dlaně. Po té vytahuje z trsu květin zářivě žlutý narcis a podává ho zaraženému děvčeti se stejným líbezným úsměvem.
„Narcis většinou vyjadřuje samolibou krásu, ale může vyjadřovat i krásu jako takovou a tou vy nepochybně oplýváte,“ pokloní se a vyčkává, než si dívka květ převezme.
Nala se probouzí ze svého překvapení a zmateně si muže ještě jednou prohlédne.
Je velmi dobře upravený. Jeho oblečení má čisté a nažehlené. Není na něm ani jediný chloupek nebo záhyb. Uhlově černé vlasy mu lehce poletují kolem hlavy v jemném vánku. Okrový plášť mu splývá z ramen až ke kotníkům. Má na sobě hnědou uniformu s béžovým znakem na hrudi. Vypadá jinak než ty, které nesou muži u brány. U pasu se mu houpe meč na výrazně zdobeném opasku. Jeho vystupování je elegantní a velice zdvořilé. Nejspíš to bude vysoce postavený voják z královy gardy.
S kamennou tváří si přehazuje přes své zlaté vlasy hnědou kapuci a obrací se zády ke stánku. Měla by se co nejdříve vzdálit z jeho přítomnosti, aby na sebe neupoutala nepatřičnou pozornost. „Už nejsem naivní holka, aby mě tahle laciná slova učarovala,“ zavrčí nepříjemným hlasem a svižně vyráží kupředu.
Muž za ní otáčí svou hlavu, aniž by se jeho milý úsměv změnil. Očividně vůbec není překvapen její reakcí. Vykračuje v před, dokud ji nedostihne. „O tom v žádném případě nepochybuji. Poznal jsem to okamžitě z vašeho pohledu,“ pokyne k ní uznale rukou. „Mám totiž zvláštní nadání číst v lidech jako v otevřené knize, ať se snaží skrývat svou podstatu sebevíc. Někdo říká, že je to mýma očima-“
„Přestaňte mě pronásledovat a zavalovat mě nesmyslnými historkami, které mě nezajímají,“ utíná jeho započatou myšlenku. Otáčí se k němu s velmi přísným a poněkud zastrašujícím pohledem. „Nemám teď čas.“
„Ah, jistě,“ přikyvuje, ale jeho výraz neopouští ten tajemný úsměv. Upřeně hledí do té půvabné tváře, jakoby se jí nemohl vynadívat. „Viděl jsem vás přicházet v doprovodu tří mužů. Všichni jste se rozpustili po městě. Takže mě to nutí k tomu předpokládat, že někoho hledáte. Možná bych vám mohl pomoci.“
„Ne, děkuji,“ odbíjí ho.
„Od vašich společníků je to opravdu nezdvořilé, že vás nechávají chodit po cizím městě úplně samotnou,“ pokračuje už vážnějším tónem. „Neuniklo mi, že nejste místní.“
„Dokážu se o sebe postarat,“ vyštěkne znovu.
„O tom nepochybuji,“ přikyvuje. „Jen byste si měla dávat pozor. V dnešní době nejsou ulice i navzdory vojákům moc bezpečné. Dostala se sem zpráva, že nějací vojáci v Sapphirehallu zabili svého vlastního císaře. Prý se mohou skrývat někde tady.“
Nala překvapením rozevírá oči dokořán. „Ví to? Ví, kdo jsme?
Na mužově tváři se opět objeví ten veselý úsměv. Zvedá ruku s květinou naproti její tváři. „Vážně vám nemohu nijak pomoci?“
„Co se k vám ještě doneslo?“
„Že vládu převzala jeho manželka. Jinak nic.“
Nala zvedá svou roztřesenou ruku ke květině a bere si ji do dlaně. Snad jí po tom dá už pokoj. Muž ovšem s jejím gestem květinu nepouští. Jeho velká ruka ji dál pevně svírá. Překvapeně trhne pohledem do jeho očí. Cítí se hypnotizovaná. Jeho vzhled i vystupovaní jí zvláštním způsobem bere dech. Nikdy by nevěřila, že by se její mysl nechala zmást nějakým mužem. Musí za to být zodpovědné jeho oči. Možná má nějakou moc… To je přeci nesmysl. Takovéhle věci neexistují. Utíná jejich oční kontakt a shlédne k zemi. V tu chvíli muž pouští květinu.
„Děkuji,“ vydechne Nala roztěkaným hlasem a opět se k němu obrací zády, aby co nejdříve zmizela z jeho zorného pole.
„Můžu mít alespoň jeden dotaz?“ zeptá se muž mírným hlasem, ale už ji dál nepronásleduje.
Nala se zastavuje a otáčí se přes své rameno. „Ano?“
„Odkud pocházíte? Chci říct, že vaše oči jsou dost neobvyklé. Řekl bych, že odněkud ze západu. Tam jsou prý ostrůvky obydleny zvláštními lidmi.“
„Ano. Ze západu,“ přikyvuje s tvrdým výrazem.
„Myslel jsem si to,“ pokývá hlavou. „Mohl bych znát vaše jméno?“
„Proč?“
Muž se pobaveně zasměje. „Abych vás mohl někam pozvat. Bylo by to dost netaktní, kdybych neznal vaše jméno,“ odpovídá.
„Jak jste sám řekl, nejsem odsud. Brzy zase z města odejdu se svými druhy. Vlastně jsme sem jenom přišli někoho vyzvednout.“
„Hm,“ posteskne si muž v tmavě hnědé uniformě. „To je škoda, ale kdyby vás něco zdrželo, mám dnes na starost město až do večera, kdy mi končí služba. Budu přespávat v hostinci támhle na rohu,“ ukáže tím směrem. Stojí tam budova s názvem Růže a koruna. „Stavte se a můžeme jít třeba na přátelskou večeři.“
Polkne.
„A vážně mi nechcete říct, koho jste to přišli vyzvednout?“
„Jmenuje se Gilbert. Je to žoldák. Hledáme jeho a jeho muže. Měli by být tady ve městě,“ přiznává tlumeným hlasem. Mužovy podivně zbarvené oči ji opět hypnotizují. Řekla by mu cokoliv, kdyby pokládal správné otázky.
Na jeho tváři se objevuje znepokojení. „Co žena jako vy chce od takových hrubiánů, jako jsou oni?“
„Takže jste o nich slyšel?“
„Ano, pronajali si dům na konci téhle ulice,“ přikyvuje tím směrem. „Dokud nedělají nějaké rozbroje, tak je tam nechám.“
„Děkuji!“ usměje se na něj děkovně Nala. „Ani nevíte, jak jste mi pomohl.“
Muž se na ni mírně usměje. „Tak takhle to je. Gilbert je typ muže, který si získal vaše oči.“
„Oh, ne! Ten hulvát?“ zakroutí nesouhlasně hlavou. „Mám ráda muže na úrovni… ale vlastně nevím, proč vám to říkám.“
„Plukovníku Crawforde!“
Když se ženský hlas rozezní v uličkách Marvecie, muž k ní přikračuje a bere její dlaň do té své. Svými rty spočine na hřbetu její ruky. Jeho rty jsou tak jemné a příjemné. Zvedá svůj intenzivní pohled zpátky do její tváře. „Rád jsem vás poznal, tajemná neznámá,“ usměje se vlídně. Jeho tvář je takhle zblízka rozhodně moc pěkná. „Doufám, že se ještě uvidíme a já se dozvím vaše jméno. Nyní mě volá práce.“ S úklonou opouští její přítomnost.
Plukovník? Vážně mám smůlu na tyhle typy,“ zakroutí nad tím hlavou. Květinu, kterou od něj převzala, zahazuje za svá záda. Je ráda, že se ho konečně zbavila. „Takže dům na konci ulice? Musím najít ostatní.

„Tak máte něco?“
„Nikde po nich není vidu ani slechu.“
„Když už někdo něco ví, tak stejně neznají přesnou polohu.“
Dohadují se tři muži mezi sebou.
Vincent se na to obrací k Nale. „A co vy? Neříkejte, že jste celou dobu někde lelkovala mezi květinami?“
„Kdepak. Vím, kde jsou,“ spustí rozhodným hlasem.
„Opravdu?“ zaráží se překvapeně.
„Pronajali si dům na konci téhle ulice.“
„Dobrá práce,“ pochválí jí a poplácá ji po hlavě jako malé dítě. „Členka SZS se pozná.“
„Nebylo to zase tak těžké,“ protočí očima. Jeho gesto i slova jí opět dokázali popudit.
„Tak jdeme.“
Přichází k domu a vchází dovnitř. Okamžitě se k nim přihrne partička do kůže oděných mužů. Do čela se přes menší dav prodírá rudovlasý muž s velkou jizvou přes celý obličej. Je oblečen do černé kůže na rozdíl od hnědých uniforem ostatních žoldáků.
„Kdo ste, lidi?!“ vyhrkne hlubokým hlasem.
Amon se už začíná nadechovat, aby odpověděl, ale muž v černé uniformě zvedá ruku, aby ho zastavil. Zkoumavě si je všechny prohlédne.
„Nic neřikej. Ty uniformy sem už viděl dřív. Vy ste vojáci z Sapphirehallu,“ odpovídá si na svou otázku. „Ste daleko vod domova. Nemá to co dočinění s těma drbama, co se nesou po městě?“
„Ahoj Gilberte,“ usměje se falešným úsměvem Nala a stahuje si hnědou kapuci z hlavy.
„No to si ze mě snad děláte prdel?!“ odplivne si rozzuřeně na podlahu pokoje. „Co tady dělá tahle čarodějnice?“
„Kroť svůj slovník v přítomnosti dámy,“ odtuší se znechuceným výrazem.
„Dámy?!“ zasměje se pobaveně. „A kde ta dáma jako je? Já tady vidim jen jednu uštěkanou psici. Tu tlamu ti něčim brzy zacpu!“
„Dost!“ zakřičí na celou místnost Vincent a popadá Nalu za nadloktí, aby jí zastavil, když už začíná sahat po svém meči. „Proto tu přeci nejsme.“
„Nejsme již vojáci Sapphirehallu,“ spustí Amon. Je stále trochu překvapený ze scény, která se tu právě odehrála. Ten pohled v Naliných očích znal více než dobře. Byl to takový pohled, kterým by mohla zabíjet. Kdyby se mezi ní a její cíl nepostavil Vincent, mohlo by to skončit jen jedním možným závěrem a to krvavou lázní. „Odstoupili jsme z armády,“ dodává.
Gilbert se najednou hlasitě zasměje. „Jo, jasný. Slyšel sem vo tom vašem odstupu, ale víš co, chlape, je mi to celkem u prdele,“ pokývá pobaveně hlavou. „Jen řekni, co tady chcete.“
„Máme pro vás placenou práci,“ pokračuje Amon. Zmateně se rozhlédne po místnosti. „Čekal jsem ale, že vás tu najdeme víc.“
„Rozdělili sme se. Každej hledá nějakou práci v jinym městě. V noci by se sem chlapi měli vrátit a říct, jestli něco neschrastili,“ objasňuje muž, kterého Nala oslovila jako Gilberta. „Já a pár chlapů sme zůstali tady v Marvecii. Tak už přestaň chodit kolem horký kaše a vyklop, vo co de.“
„Potřebujeme vaše meče. Jedná se o pevnost severně od Narshe,“ pokračuje Amon. „Mé jméno je Amon Flare, ti co tu jsou se mnou, se jmenují Vincent Lanelli, Marth Proud a ta žena, kterou již znáš, je Nala Darks.“
„Hm, vaše podělaný ména mě nazajímaj,“ odsekne. „Ale když sme u toho pěknýho představování, tak mě můžete řikat Gilbert… prostě a jen Gilbert. Byl sem velitel Talusovy armády. Milej chlap, proto sem nikdy nepochopil, proč se pakoval s takovou štětkou jako tahle.“ Podívá se směrem k Nale.
„Dávej si bacha na pusu, žoldáku!“ vyjede proti němu Vincent.
Tentokrát ho popadá Nala. „Proto tu přeci nejsme, jak jste říkal.“
Gilbert se jen ušklíbne. „Tak tohle je ten tvůj chlap? Myslel sem, že bude vyšší.“
„Nech si ty svoje poznámky, Bertíku.“
„Ty malá-“ utíná svůj hněv a obrací se zpátky k Amonovi. „Hm, vypadá to, že si jedinej, s kym se tady dá bavit…“
„Velitel?“ vyhrkne překvapeně. „Malus říkal, že-“
„Malus? Řikal, že nemáme velitele, co?“ zavrčí podrážděně a pevně sevře pěsti. „Trochu sem se s nim nepohod, ale to už je jiná věc. Nicméně nemám zájem bojovat pro Maluse,“ zavrčí nevrle a obrací se k nim zády. „Pokud je to všechno, co ste chtěli, tak se spakujte a vypadněte.“
„Tak tedy bojujte pro mě!“ vyhrkne Amon.
Gilbert se k němu opět otáčí s pobaveným výrazem. „Pro sapphirehallskýho psa a jeho čubku?“ zasměje se a podívá se směrem k Nale. „Vy čtyři ste všichni ze stejnýho vrhu.“
„Nemáš ponětí, čím vším jsme prošli,“ upozorňuje vážným hlasem Vincent. Zatíná pěsti pokaždé, když se Gilbert nějak hanlivě zmíní o Nale. „Chceme dobýt Sorovu pevnost a ponechat si jí.“
„No, jasný. Na to si jistě tahle můra brousila drápky celou dobu, co tak okatě lezla Talusovi do pr-“
„Gilberte!“ okřikne ho Nala.
„Promiň, chtěl sem říct do zadku. Jakoby to snad měnilo význam.“
„Takhle to nebylo,“ namítá Nala.
Jenom mávne rukou. „Myslíte si, že ste jediný, co si prošli těžkejma chvílema nebo co?“ pokračuje nabroušeným hlasem. „Co kdybyste radši přiznali, proč ste opustili sapphirehallský vojsko.“
„Odešli jsme z armády,“ pokračuje Amon. „To je vše. Říkal si, že tě to stejně nezajímá.“
„Hej, tohle začíná bejt zajímavý,“ ušklíbne se pobaveně. „Takže co, Nalino, sou ty drby pravdivý? Tajíte důvody, jakoby to nebylo i tak dost jasný. Ale pravda je, že je mi do toho vážně kulový,“ pokrčí nezaujatě rameny. „Kdysi sem chtěl taky sloužit pro Sapphirehall,“ zařehtá se a přichází blíž k bývalé majorce. „Co, Nalino, možná by z nás byli milenci.“ Prsty projede v jejích vlasech.
Okamžitě se ohradí. „Dej ty špinavé pracky ode mě pryč!“
Znovu se pobaveně zařehtá. „Ani okem bych o takovou šeredu jako si ty nezavadil,“ odfrkne si a opět od ní odstoupí. „Časy se změnily. Když dobře zaplatíte, pomůžu vám dobýt Talusovo sídlo. Ten děda to budoval z části vlastníma rukama. Hůř než se k tomu chovaj ty bastardi, co tam už sou, se k tomu už stejně nikdo chovat nemůže,“ pokývá smířeně. „Ale jak ste si už všimli, mám málo hochů. Musíme počkat do noci, než se vrátí. Vaší nabídku předsadim jako prioritní.“
„Oceňuji, že jsi přijal tuhle misi.“
„No jo, no jo,“ zamává rukou před jeho obličejem. „Přiďte ráno.“
Ani jeden z trojice mužů se déle nezdržuje a vychází na ulici.
„Na co čumíš?“ zamračí se Gilbert směrem k Nale, která stále nehnutá stojí na svém místě. „Běž za svýma kamarádama.“
Nala jen zakroutí hlavou. Je na čase na chvíli odsunout rozbroje, které mezi ní a Gilbertem jiskří, na druhou kolej. Dnešní zážitek ve městě v ní nechal zmatené dojmy. Neměla ráda tyhle pocity nejistoty. Zakládá si ruce na prsa s naštvaným výrazem mířeným na rezavého žoldáka a poraženě vydechuje.
„Víš něco o plukovníkovi Crawfordovi?“
„Hm, to je ten barevnovokej mamlas, co se nosí jako páv s rypákem nahoru,“ odtuší a pátrá ve své paměti, kdy s ním byl naposledy v kontaktu. Sice Nalu neměl příliš v lásce, ale právě před chvílí mu přinesla docela zajímavý obchod. Nebylo by proto moudré ji zabít dřív, než se uskuteční. Kromě toho mu odpověď nijak neublíží. „Je to králův oblíbenej voják, co sem slyšel.“
„Viděla jsem ho tady ve městě,“ odtuší Nala a ty pocity nejistoty se stále více prohlubují. „Tak proč není ve Fabulexu po králově boku?“
„Nejspíš tady čuchá nějakej průser. Doufám, že nejde po vás. S timhle chlapem si není radno zahrávat. Já sem s nim za dobře a sem za to rád.“
„Je to tak zlé?“
„No, měl sem kámoše, co sem přijel dělat nějaký špinavý vobchody. Crawford se vo tom nějakym záhadnym způsobem dověděl a druhej den už o tom kámošovi nebylo nikde vidu ani slechu.“
„Myslíš, že se ho zbavil nějakou radikální cestou?“
„Řek bych. Nicméně, ať s nim udělal cokoliv, tak pokud ho král poslal do města právě teď, tak to musí myslet vážně. Běžně hlídá ulice Fabulexu, aby byl královi po ruce. To, že je tady, je kurva divný,“ zašklebí se a zamyšleně si promne bradu. „Kromě toho je na něm i něco zvláštního. Tváří se mile, ale když na tebe čumí těma divnýma vočima, tak je to, jakoby vždycky věděl něco navíc. Nevim, jak to popsat.“
„Hm,“ zamýšlí se Nala. Ten jeho pohled v ní budil podobné pocity. Nebylo to jen zvláštností odstínu jeho očí. „Myslím, že tuším, o čem mluvíš.“
„Dej si na něj bacha. Nechci, aby si na nás přivolala nějakou na hovno pozornost. S chlapama nestojíme vo nějaký problémy s timhle chlapíkem…“ upozorňuje ji.
Nala mu už dál nevěnuje žádnou pozornost. Se zamyšleným výrazem si mne bradu a přemýšlí, co pro ně plukovníkova pozornost znamená. Jestli král Fabulexu ví, kdo jsou, možná se cítí ohrožen. Může ho tížit myšlenka, že jako zběhlí vojáci a královrazi do jeho země mohou přinést válku. Sice vůbec netuší, jak jejich přítomnost mohl vypátrat tak rychle, ale má tušení, že to úzce souvisí právě s tím tajemným Crawfordem. Není čas dělat unáhlené závěry, ale co když skončí jako Gilbertův starý přítel a dalšího dne už se možná nedožijí? Nesmysl! Je tu s dvěma nejlepšími důstojníky a bývalým členem Overkills. Musel by na ně vyrukovat s celou gardou, aby je porazil. Ale o tom muži a jeho záměrech vlastně nic neví. Bude nejlepší držet se na pozoru. S kamennou tváří vychází na ulici, kde už netrpělivě vyčkává trojice bývalých vojenských oficírů.
„Už jsem se bál, že si tam pro vás budu muset dojít,“ pokývá nespokojeně hlavou Vincent. „Myslel jsem, že jste v sobě.“
„Gilbert je sice násilník, ale když cítí peníze, tak by si je nenechal utéct mezi prsty bezmyšlenkovitým soubojem,“ odtuší. Její mysl stále cestuje někde mimo její tělo. „Mám z toho tady špatný pocit. Možná bychom se měli ubytovat v nějakém jiném městě nebo vesnici.“
Amon se starostlivě zamračí. Pokud něco takového řekne Nala, tak je to už velká věc. Sice se hodně změnila, ale některé věci zůstaly stejné. Tohle nebylo podobné ani jejímu novému .
„Ale no tak,“ mávne rukou Marth. „Ráno je máme vyzvednout přímo tady a už se začíná stmívat. Místo spánku bychom celou noc strávili na cestě.“
„Má pravdu. Na zítra potřebujeme energii a všechnu sílu,“ přitakává Vincent. „Ubytujeme se a pořádně se najíme.“

(Pokračování příště)

CONVERSATION

0 comments:

Okomentovat

Back
to top